č. j. 51 A 31/2020 - 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: SKLÁDKA LOVĚŠICE a. s. sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2 zastoupeného advokátem Mgr. Vítem Růžičkou sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: M.K. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Janem Aulickým, sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. KUJCK 41372/2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. KUJCK 41372/2020 a rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 15. 10. 2019, MUCK 46475/2019 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 9 800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ nebo též „zdejší soud“) byla dne 8. 6. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. KUJCK 41372/2020, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 15. 10. 2019, č. j. MUCK 46475/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo též „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vyvlastnění“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vyvlastnění ve věci „omezení vlastnického práva k zajištění příslušných práv/zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemeni vedení inženýrské sítě/k pozemku pro zajištění řádného užívání stavby „Čerpání skládkových vod Lověšice – JIP Větřní – kanalizační řad včetně objektů na potrubí“ (dále jen „předmět vyvlastnění“) na pozemku parc. č. X v katastrálním území Zátes, parc. č. X v katastrálním území Všeměry“.

2. Žalobce se domáhal vyvlastnění na základě expropriačního titulu zakotveného v § 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Žalobce požadoval zřízení věcného břemene inženýrské sítě, jímž by byla upravena práva a povinnosti mezi žalobcem jako vlastníkem kanalizačního vedení a osobou zúčastněnou na řízení jako vlastníkem pozemků, na nichž je kanalizační vedení umístěno.

3. Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného spočívajícími v odmítnutí aplikace § 170 odst. 2 stavebního zákona na jeho případ. Žalobce dále brojil proti tvrzené neoprávněnosti stavby kanalizačního vedení a také uvedl, že k jeho zbudování byl dán tehdejším vlastníkem pozemku výslovný souhlas. Žalobce zdůrazňoval, že pro aplikaci § 170 odst. 2 stavebního zákona je zapotřebí, aby stavba, v jejíž prospěch má dojít k vyvlastnění, již existovala, což bylo splněno. Pro řádné užívání stavby je dle žalobce zapotřebí zřízení věcného břemene a úprava vzájemných práv a povinností mezi ním a osobou zúčastněnou na řízení.

4. Podle žalobce žalovaný nesprávně vykládal § 170 odst. 2 stavebního zákona, jestliže se domníval, že k vyvlastnění práva může dojít pouze za účelem umožnění přístupu. Žalobce dále zdůrazňoval, že v rámci vyvlastňovacího řízení bylo prokázáno, že na vyvlastnění je veřejný zájem. Žalobce se v žalobě dále zabýval aplikací § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „starý občanský zákoník“), který není pro rozhodování soudu dle žalobce v nyní projednávané věci podstatný, přestože žalovaný postup podle tohoto ustanovení doporučoval. Žalobce podotkl, že má soud v projednávané věci povinnost věnovat se i okolnostem, které provázely zřízení stavby a její současný provoz. V závěru žaloby bylo poukazováno na rozdíly mezi vyvlastňovacím řízením a řízením o návrhu podle § 135c starého občanského zákoníku.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný setrval na svém názoru, že nebyly splněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle § 170 odst. 2 stavebního zákona v rámci vyvlastňovacího řízení. Žalovaný dále uvedl, že ke zjišťování existence veřejného zájmu na vyvlastnění se nepřistoupilo z toho důvodu, že zcela absentoval zákonný účel vyvlastnění, a tak případné zjišťování veřejného zájmu by bylo bez významu. Žalovaný zopakoval, že vyvlastňovací titul podle § 170 odst. 2 stavebního zákona nelze využít k umístění samotné stavby na cizím pozemku.

III. Obsah správních spisů

6. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že dne 19. 3. 2019 podal žalobce k vyvlastňovacímu úřadu žádost o vyvlastnění práva odpovídajícímu věcnému břemeni, a to omezení vlastnických práv k pozemkům parc. č. X v katastrálním území Zátes a parc. č. X v katastrálním území X, za účelem zřízení věcného břemene vedení inženýrské sítě, kanalizačního potrubí v rozsahu vyplývajícím z geometrických plánů a zajištění práva vstupu na pozemky za účelem údržby, opravy, úpravy, rekonstrukce či kontroly sítě. Žalobce je rovněž vlastníkem veřejně prospěšné stavby „Čerpání skládkových vod Lověšice – JIP Větřní – kanalizační řad včetně objektu potrubí“ (dále jen „stavba“). Již dne 17. 9. 1997 bylo vydáno územní rozhodnutí č. j. X, následně dne 17. 9. 1998 bylo vydáno stavební povolení a posléze byla stavba dokončena, k jejímu užívání dochází na základě opakujících se rozhodnutí o prodloužení zkušebního provozu. Do správního spisu byly založeny geometrické plány pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku č. X. Dne 21. 3. 2019 bylo vydáno tzv. „Uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení“, přičemž předmět řízení byl specifikován takto: „omezení vlastnického práva k zajištění příslušných práv/zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemeni vedení inženýrské sítě/k pozemku pro zajištění řádného užívání veřejně prospěšné stavby „Čerpání skládkových vod Lověšice – JIP Větřní – kanalizační řad včetně objektů na potrubí“. Téhož dne vyzval vyvlastňovací úřad žalobce k doplnění dokladu, který by prokazoval, že vyvlastňovaný obdržel 90 dnů před zahájením řízení návrh smlouvy. Dne 8. 4. 2019 vyzval vyvlastňovací úřad k vyjádření se k podkladům a zároveň oznámil, že hodlá žádost o vyvlastnění zamítnout podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“), neboť žalobce není schopen prokázat, že vyvlastňovanému zaslal návrh smlouvy, a proto nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Dne 26. 4. 2019 vydal vyvlastňovací úřad rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vyvlastnění ze shora uvedených důvodů. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 13. 6. 2019 odvolal a žalovaný v odvolacím řízení podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí zrušil a věc vrátil vyvlastňovacímu úřadu k novému projednání, neboť nebylo prokázáno, že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění.

7. Vyvlastňovací úřad vyzval dne 26. 8. 2019 vyvlastňovaného ke sdělení, zda hodlá ve věci předložit vlastní znalecký posudek. Vyvlastňovaný na tuto výzvu reagoval dne 2. 9. 2019 sdělením, že návrh smlouvy neobdržel a dále podotkl, že na některých požadovaných pozemcích není stavba umístěna. Dále bylo poukázáno na absenci veřejného zájmu a možnost si zajistit soukromoprávní titul k pozemkům. V neposlední řadě bylo ve vyjádření vyvlastňovaného zmíněno, že pozemky v katastrálním území X nebyly uvedeny v rozhodnutí o povolení stavby ani v rozhodnutí o zkušebním provozu, a tak vyvlastnění služebnosti na těchto pozemcích nemá právní základ. Dne 11. 9. 2019 vyvlastňovací úřad opět vyzval účastníky k vyjádření se k podkladům rozhodnutí a také uvedl, že i po novém posouzení se chystá žádost zamítnout, protože stavba již byla realizována a nebyla jako veřejně prospěšná zanesena v územním plánu obce Přídolí. K tomu se žalobce dne 23. 9. 2019 vyjádřil tak, že vyvlastňovací úřad vycházel z nesprávného účelu vyvlastnění, neboť se žalobce nedomáhal vyvlastnění podle § 170 odst. 1 stavebního zákona, nýbrž požadoval vyvlastnění podle § 170 odst. 2 stavebního zákona a navrhoval pouze omezení vlastnického práva vyvlastňovaného věcným břemenem vedení inženýrské sítě.

8. Dne 15. 10. 2019 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o vyvlastnění, vyvlastňovací úřad poukazoval na nesplnění podmínek pro vyvlastnění zakotvených v § 170 odst. 1 i 2 stavebního zákona a dále upozorňoval na jím doporučovanou občanskoprávní cestu dosažení cíle žalobce. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím, jehož nosné argumenty jsou popsány níže.

IV. Replika žalobce

9. Žalobce ve své replice poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu v řízení o návrhu dle § 135c starého občanského zákoníku, což dle jeho názoru může mít vliv na právní posouzení nyní projednávané věci. Žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017 a dále podotkl, že § 135c starého občanského zákoníku je na projednávanou věc neaplikovatelný, přičemž vyloučil také aplikaci účinného občanského zákoníku.

V. Právní názor soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

11. Žaloba je důvodná.

12. Prvním žalobním bodem bylo mířeno na dle žalobce nutnou aplikaci § 170 odst. 2 stavebního zákona jako expropriačního titulu v projednávané věci. Podle § 170 odst. 2 stavebního zákona právo k pozemku nebo stavbě lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě. Žádostí o vyvlastnění se žalobce domáhal toho, aby bylo zřízeno věcné břemeno inženýrské sítě opravňující žalobce vést kanalizační potrubí pozemky zúčastněné osoby, což sám uvedl též v žalobě. Pro úplnost krajský soud poukazuje též na § 3 zákona o vyvlastnění, podle kterého platí, že vyvlastnění je přípustné jen pro účel stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

13. Krajský soud v prvé řadě poukazuje na zcela nepřehledná odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí, která obsahují řadu nesrovnalostí a chybných závěrů a budou specifikovány níže. Krajský soud má za to, že správní orgány řádně nezjistily či opomenuly zohlednit veškeré souvislosti vztahující se k projednávané věci. Správní orgány setrvaly na závěru, že expropriační titul, o nějž žalobce svou žádost opíral, nebyl naplněn, nicméně s tím zdejší soud nemůže souhlasit. Byť žalobce v žalobě explicitně nespecifikoval, v čem nemožnost řádného užívání stavby spočívá, tak po prostudování celého spisu a z kontextu celé žaloby je tento závěr zcela zřejmý.

14. Žalobci je od roku 2012 opakovaně prodlužován zkušební provoz stavby, neboť zkolaudování stavby a tudíž řádnému užívání stavby brání právě doposud nevyřešená vzájemná práva a povinnosti mezi žalobcem a osobou zúčastněnou. Krajský soud je přesvědčen, že tato nastalá situace jednoznačně naplňuje situaci předpokládanou § 170 odst. 2 stavebního zákona, a to znemožnění řádného užívání stavby. Aplikace § 170 odst. 2 stavebního zákona, jak požadoval žalobce, je podle krajského soudu případná. Krajský soud podotýká, že správní orgány měly před vydáním rozhodnutí podrobně nastudovat obsah správních spisů a zorientovat se v projednávané věci, ostatně přímo v žádosti o vyvlastnění žalobce poukázal na potřebu vypořádání vzájemných práv a povinností s osobou zúčastněnou na řízení pro kolaudační řízení.

15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyvrátil některé nesprávné závěry vyvlastňovacího úřadu formulované v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vyvlastnění, přesto však setrval na závěru, že aplikace § 170 odst. 2 stavebního zákona je pro projednávanou věc vyloučená. Žalovaný uvedl, že předmětné ustanovení lze užít pouze „pro již existující, řádně povolenou a oprávněnou stavbu, nikoli pro umístění samotné stavby na cizím pozemku“. Takový závěr žalovaného shledává krajský soud zcela nesrozumitelným ve vztahu k projednávané věci, neboť stavba, o níž se v celém řízení jedná, zcela bezpochyby existuje, nadto dne 17. 9. 1997 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby č. j. X(dále jen „rozhodnutí o umístění stavby“) a dne 17. 9. 1998 bylo vydáno povolení ke zřízení předmětné stavby, č. j. ŽP – 6444/98 – Ža. Z toho vyplývá, že stavba byla vystavěna zcela v souladu s právními předpisy a žalobce si obstaral veškerá nezbytná rozhodnutí pro umístění a zřízení stavby. Z čeho žalovaný usuzuje, že se žalobce domáhá umístění stavby, přestože o umístění stavby bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1997 a stavba byla prokazatelně i dokončena, když od roku 2012 dochází k opakovanému povolování zkušebního provozu, není zdejšímu soudu zřejmé. Žalovaný i vyvlastňovací úřad celou projednávanou věc nesprávně vyhodnotili. Žalovaný zcela zásadní úvahu vyvlastňovacího úřadu, k níž se podle kontextu celého rozhodnutí sám též přiklonil, formuloval tak, že „samotné věcné břemeno uložení již dokončené kanalizace za účelem dle § 170 odst. 2 stavebního zákona vyvlastnit nelze“. Krajskému soudu nejsou známy důvody, které by žalovaného i vyvlastňovací úřad vedly k závěru, že se žalobce domáhal věcného břemene uložení dokončené kanalizace, žalobce požadoval zřízení věcného břemene vedení inženýrských sítí pro zajištění řádného užívání stavby, neexistují totiž žádné pochybnosti o tom, že kanalizace, resp. celá projednávaná stavba, je na pozemcích osoby zúčastněné již řadu let fakticky i právně umístěna a nejedná se tudíž teprve o její umístění.

16. Žalovaný i vyvlastňovací úřad chaoticky a nesprávně poukazovali na § 170 odst. 1 stavebního zákona, který však na projednávanou věc nedopadá a ani sám žalobce se aplikace tohoto ustanovení nedomáhal, proto veškerá polemika správních orgánů vztahující se k § 170 odst. 1 stavebního zákona v rozhodnutích byla zcela zbytečná, neboť se nevztahovala k projednávané věci. Správně bylo žalovaným vyhodnoceno, že § 170 odst. 1 stavebního zákona se vztahuje ke stavbám dosud neexistujícím, což není případ projednávané stavby žalobce, ovšem, jak bylo již zmíněno, tato informace nesouvisela s projednávanou věcí.

17. Napadené rozhodnutí je krajským soudem posouzeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť úvahy žalovaného nebyly nijak podloženy, neopíraly se o žádné relevantní podklady ani aplikovatelná ustanovení právních předpisů. V textu napadeného rozhodnutí bylo možné seznat i přímé rozpory, čehož si povšimnul i sám žalobce. Na straně 6 napadeného rozhodnutí žalovaný omezil aplikaci § 170 odst. 2 stavebního zákona na pouhý přístup ke stavbě, ale již opomenul, že zajištění podmínek pro řádné užívání stavby je jako důvod vyvlastnění v tomto ustanovení rovněž explicitně zakotven. Zcela nelogicky žalovaný poukazoval na neoprávněnost stavby žalobce, aniž by tomu svědčily jakékoli důkazy či podklady, a to za situace popsané výše v odstavci 15 tohoto rozsudku, či upozorňoval na dle jeho názoru vhodnější postup v rámci občanskoprávního řízení. Ačkoliv žalovaný uvedl, že tak činí nad rámec věci, jednalo se o úvahy nesprávné a nevztahující se k meritu projednávané věci, přičemž právě meritum projednávané věci bylo v napadeném rozhodnutí vypořádáno zcela nedostatečně. Úvahy žalovaného činěné nad rámec věci působily na žalobce matoucím způsobem, a to zejména proto, že odůvodnění k projednávané věci bylo natolik nedostatečné, strohé, nesprávné či zcela opomíjející vysvětlení důvodů rozhodnutí, že pro žalobce bylo nemožné zorientovat se v něm a oddělit od něj tvrzení činěná nad rámec věci, když absentovalo zdůvodnění jednotlivých závěrů žalovaného. Napadené i prvostupňové rozhodnutí je dle krajského soudu na samé hranici srozumitelnosti. Krajský soud však přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, kterou shledává za zcela nezpochybnitelnou, zatímco nesrozumitelnost rozhodnutí nelze jednoznačně konstatovat. Krajský soud tak činí se znalostí právní věty Nejvyššího správního soudu vyslovenou v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84: „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného.“ 18. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Krajský soud v souvislosti se shledanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů odkazuje na komentované znění zmiňovaného ustanovení: „Druhou variantou nepřezkoumatelnosti je nedostatek důvodů rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění nevypořádává všechny námitky účastníka řízení nebo obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Tyto vady nelze zhojit vyvrácením námitek ve vyjádření k žalobě nebo v kasační stížnosti proti zrušovacímu rozsudku krajského soudu.“ [POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014. Komentátor. ISBN 978-80-7502-024-6.] Krajský soud nerozporuje, že žalovaný mnohé vady prvostupňového rozhodnutí zhojil, když nesprávná tvrzení vyvlastňovacího úřadu vyvrátil, přesto však setrval na shodném závěru o nemožnosti vyvlastnění, což neopíral, shodně jako vyvlastňovací úřad, o relevantní důvody a přistoupil k takovému výkladu užitých ustanovení, který soud shledává za nesprávný, a to opět bez jakéhokoli zdůvodnění.

19. Krajský soud v souvislosti se zjištěnou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016 – 86, neboť požadavky kladené na odůvodnění a formulované Nejvyšším správním soudem v odkazovaném rozsudku nebyly zcela jednoznačně v napadeném rozhodnutí splněny. „Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992 - 23, nebo rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71, a ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 - 45). Rozsah přezkumu provedeného žalovaným při rozhodování o odvolání lze dovodit z § 89 odst. 2 s. ř., podle něhož odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z odůvodnění rozhodnutí o odvolání tak musí být patrný především dosavadní průběh a výsledek správního řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Dále musí být zřejmé, jak naložil správní orgán s námitkami účastníka řízení obsaženými v podaném odvolání, proč považuje argumentaci za lichou, mylnou nebo vyvrácenou, podle které právní normy rozhodl, případně zda shledal jiné vady řízení, k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 - 45).“ 20. Krajský soud souhlasí s žalovaným ohledně tvrzení, že k vyvlastnění může dojít pouze pro účel stanovený zvláštním zákonem, přičemž však právě § 170 odst. 2 stavebního zákona umožňuje vyvlastnění za účelem řádného užívání stavby. Skutečnost, že řádné užívání stavby je za nastalé situace vyloučené, předpokládá zdejší soud za skutečnost nezpochybnitelnou s ohledem na všechny okolnosti případu. Ostatně v rozhodnutí o umístění stavby byly žalobci stanoveny podmínky, mezi nimiž bylo pod bodem 2) stanoveno: „Na pozemcích, dotčených stavbou, budou vyřešeny majetkové vztahy následujícím způsobem: Zřídit věcné břemeno podléhající vkladu do katastru nemovitostí plus finanční odškodnění nebo dotčené pozemky v nezbytné míře odkoupit.“ V pravomocném stavebním povolení pak byla stanovena stejná podmínka pro zkolaudování stavby přiložit geometrický plán pro vyznačení věcného břemene na části pozemků, které nejsou ve vlastnictví investora. Krajský soud dodává, že podle jeho názoru se žalobce pokoušel splnit i tuto podmínku, ovšem jeho nabídka nebyla osobou zúčastněnou akceptována, přestože podle dostupných informací pro to neexistovaly žádné relevantní důvody. Z uvedeného krajský soud dovozuje, že ze strany žalobce byly učiněny veškeré kroky, aby se předešlo vyvlastnění. Vzhledem k tomu, že snaha žalobce nebyla úspěšná a nezbývaly již další možnosti pro vypořádání vzájemných práv a povinností k pozemku, bylo nezbytné přistoupit k nejzazšímu řešení dané situace, a to podání žádosti o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nelze dále přehlédnout, že z toho důvodu stavba stále funguje ve „zkušebním provozu“. Krajský soud má s ohledem na vše shora uvedené za to, že byla splněna i podmínka stanovená v § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění, dle níž je vyvlastnění přípustné tehdy, není-li již možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

21. Krajský soud uzavírá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zcela nedostatečné, jak bylo již zmíněno, nebyly zjevné žádné úvahy, které žalovaného vedly k vysloveným závěrům a nesvědčila jim ani zjištěná skutková fakta. Nadto lze konstatovat, že žalovaný ani vyvlastňovací úřad se dostatečně nezabývali rozsáhlou a mnohaletou historií celého případu. Při zdůvodňování tvrzené nemožnosti aplikace § 170 odst. 2 stavebního zákona se správní orgány uchylovaly k vzájemně rozporným tvrzením, nesprávnostem a úvahám, které nesouvisely s projednávanou věcí. V zásadě by se dalo konstatovat, že relevantní odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se nemožnosti aplikovat § 170 odst. 2 stavebního zákona, které byť bylo nesprávné, tak se alespoň vztahovalo k projednávané věci, bylo tvořeno zhruba pěti větami, takové odůvodnění rozhodnutí, lze považovat za zcela nedostačující.

22. Úkolem krajského soudu není nahrazovat činnost správních orgánů, proto není jeho úkolem posuzovat splnění všech jednotlivých podmínek pro vyvlastnění v rámci vyvlastňovacího řízení, ale strohé, nepodložené a mnohdy zcela nesprávné závěry žalovaného či vyvlastňovacího úřadu, krajský soud v rámci soudního přezkumu postupu správních orgánů v předcházejícím řízení odhalil, následně vytkl a označil je za důvod zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. přistoupil též ke zrušení rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o vyvlastnění, neboť v rámci vyvlastňovacího řízení v obou stupních byly shledány natolik závažné nedostatky a rozpory s právními předpisy, že je na místě zrušit i prvostupňové rozhodnutí.

23. Žalobní bod týkající se prokázání veřejného zájmu na vyvlastnění krajský soud nebude věcně vypořádávat, neboť by tak předjímal, jak má být ve věci rozhodnuto v rámci vyvlastňovacího řízení. Žalovaný ani vyvlastňovací úřad doposud neposuzovali veřejný zájem v projednávané věci vzhledem ke způsobu jejich rozhodnutí o meritu věci. K tomu dále soud poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1 písm. m) stavebního zákona, kde je uvedena definice veřejné infrastruktury a pod bodem 2) je výslovně uvedeno i zařízení pro nakládání s odpady. Soud v této souvislosti připomíná, že je třeba vycházet z odlišnosti určení veřejného zájmu od veřejné prospěšnosti stavby.

24. K námitce brojící proti správními orgány tvrzené neoprávněnosti stavby krajský soud podotýká, že se k tomu již okrajově vyjádřil v odstavci 17 tohoto rozsudku. Krajský soud pouze pro úplnost podotýká, že žalovaný aplikoval jednak zcela nesprávné ustanovení starého občanského zákoníku, neboť uváděné ustanovení § 135 neupravovalo neoprávněné stavby, nýbrž vydržení, ale především se jednalo o závěr zcela mylný a v projednávané věci nebyl žalovaný oprávněn k takovým nekvalifikovaným závěrům. Rovněž doporučení žalovaného řešit situaci žalobce prostřednictvím § 135 starého občanského zákoníku bylo doporučením nesprávným, a to i z toho důvodu, že toto ustanovení možnost podání žaloby pro získání práv k pozemku neposkytuje. Žalovaný patrně nedopatřením opomenul připojit písmeno „c“, což žalobce správně domyslel. Žalobce se poměrně rozsáhle zabýval nemožností postupu podle § 135c starého občanského zákoníku, k tomu krajský soud uzavírá, že i toto doporučení žalovaného činěné nad rámec věci bylo zcela liché a s ohledem na způsob rozhodnutí ve věci se nebude krajský soud touto námitkou více zabývat.

VI. Závěr, náklady řízení

25. V dané věci soud uzavřel, že žaloba žalobce byla důvodná, a proto postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil bez nařízeného jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na skutečnost, že stejnými vadami bylo stiženo prvostupňové rozhodnutí, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. také prvostupňové rozhodnutí.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalobce, kterému byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 9 800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, náhrada za 2 úkony po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby), dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhl. č. 117/2996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, 6 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč, celkem náklady řízení 6 800 Kč. Celkem náklady řízení včetně soudního poplatku činí 9 800 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě třicet dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

27. Osobě zúčastněné na řízení soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť této osobě neukládal k plnění žádnou povinnost.