Č. j. 54 A 2/2021 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: J.H. bytem X, X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 - Dejvice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2020, č. j. KUJCK 152066/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 22. 2. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 14. 9. 2020, č. j. SO/7289/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to tím, že dne 29. 4. 2020 v čase kolem 16:56:41 hodin na 208 km při řízení motorového vozidla zn. X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec v úseku, kde je dopravním značením omezena nejvyšší dovolená rychlost na 90 km/hod, o 50 km/hod, a porušil tím § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.

2. V prvé řadě žalobce namítal, že správní orgány nesprávně uvážily o uložené sankci. V neprospěch žalobce byly hodnoceny tři okolnosti, které dle žalobce však nebyly správní orgány oprávněny hodnotit. Správní orgány posuzovaly závažnost přestupku podle jeho typové závažnosti, ta však byla hodnocena dle žalobce již při zařazování do sankčního rozmezí pokuty a neměla být opětovně posuzována při stanovování konkrétní výše sankce. V takovém postupu správních orgánů shledává žalobce porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Dále žalobce nesouhlasil s tvrzením, že spáchání přestupku na silnici I. třídy je přitěžující okolností. Rovněž skutečnost, že došlo ke spáchání přestupku v denní době je dle žalobce příznivější oproti spáchání přestupku ve večerních či nočních hodinách, neboť je větší viditelnost a delší dohlednost, tudíž se jedná o bezpečnější situaci. Dále žalobce zdůraznil, že ke spáchání přestupku došlo v době lockdownu, čili provoz na silnicích byl zcela minimální. Třetí okolností, která dle žalobce neměla být hodnocena k jeho tíži, bylo, že za posledních pět let spáchal pouze jediný přestupek a v bodovém hodnocení neztratil žádný bod.

3. Podle žalobce byla zcela opomenuta forma zavinění. Žalobce se přestupku dopustil v nevědomé nedbalosti, což dle něj mělo být hodnoceno v jeho prospěch. Žalobce namítal, že neexistovala žádná přitěžující okolnost, naproti tomu existovaly dvě zásadní polehčující okolnosti, a to absence způsobení škody a nejnižší možná forma zavinění. Uloženou sankci hodnotí žalobce jako nezákonnou či nepřiměřenou, neboť byly hodnoceny v jeho neprospěch takové skutečnosti, které hodnoceny být neměly.

4. Dalším žalobním bodem žalobce rozporoval způsob provedeného měření rychlosti, neboť na snímcích založených do správního spisu byly zobrazeny různé hodnoty, a to 145 km/h a 143 km/h. Žalobce zdůraznil, že v souladu se zásadou in dubio pro reo měly správní orgány vycházet z nejnižší naměřené hodnoty rychlosti, která by po odečtení odchylky byla 138 km/h, což by znamenalo odlišnou právní kvalifikaci přestupku. Žalobce spatřoval v proběhlém měření také další vady, na výpisu měření bylo zaznamenáno šest akcí, přičemž každá akce má své ID. Podle žalobce však není zřejmé, co touto akcí má být. Vznesl další výhrady vůči provedenému měření a zejména záznamu o přestupku.

5. Žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí také v tom, že mu nebylo sděleno jméno oprávněné úřední osoby, ačkoliv o to výslovně požádal. V důsledku takového postupu žalovaného spočívajícího v nesdělení informace o oprávněné úřední osobě byl dle žalobce porušen § 15 odst. 4 správního řádu. Žalobce zmínil, že, bylo-li by mu sděleno, že oprávněnou úřední osobou bude pan R., vznesl by námitku podjatosti, což mu však umožněno nebylo. Žalobce publikoval články, které nebyly ve vztahu k panu R. lichotivé, a proto se obával podjatosti při rozhodování v jeho věci. Žalobce v článcích upozorňoval na nestandardní spolupráci mezi Magistrátem města Česká Budějovice a společností E.ON, která pronajímala elektrické skútry městské policii.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

6. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný zdůrazňoval, že neexistuje žádný vzorec pro výpočet výše sankce, avšak jsou zákonem vymezeny okolnosti, které musí být při určování výše sankce zohledněny. Dále bylo poznamenáno, že zohledněny mohou být pouze takové skutečnosti, které byly zjištěny v rámci správního řízení, nikoli již ty skutečnosti, které, ačkoliv jsou zákonem vyjmenovány jako skutečnosti, k nimž má být přihlédnuto, tak nebyly v rámci řízení zjištěny. Uloženou výši pokuty žalovaný označil za výsledek správního uvážení řádně odůvodněného v napadeném rozhodnutí. Žalovaný rovněž podotkl, že s ohledem na § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu nemohlo být upuštěno od uložení správního trestu.

7. Žalovaný neshledal důvodné ani námitky poukazující na vady měření rychlosti. Podle žalovaného proběhlo měření zcela v pořádku, ostatně je plně automatické a jeho zaznamenání provede zařízení pouze tehdy, jedná-li se o řádné měření. Z předložených podkladů nevyvstaly dle žalovaného žádné pochybnosti o správnosti provedeného měření. Žalovaný rovněž neměl žádné pochybnosti ani o správném a řádném zjištění skutkového stavu. Podle žalovaného se žalobce dopustil přestupkového jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž za stěžejní důkaz označil snímek z laserového měřiče LaserCam4. Žalovaný dále popsal princip fungování měřícího zařízení založeného na laserovém paprsku.

8. K poslední žalobní námitce žalovaný uvedl, že nesdělení jména oprávněné osoby nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí, což opíral o rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 A 7/2016-30. Žalovaný je přesvědčen, že v důsledku nesdělení jména oprávněné úřední osoby nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, a proto nelze konstatovat nezákonnost napadeného rozhodnutí.

III. Obsah správních spisů

9. Součástí správního spisu je úřední záznam ze dne 29. 4. 2020, č. j. KRPC – 46725 – 3/PŘ – 2020 – 020007 konstatující naměření měřícím zařízením LaserCam4 mimo obec u vozidla tovární značky X rychlost v hodnotě 145 km/h po odečtu odchylky 3 % rychlost 140 km/h. Do spisu byl založen též záznam o přestupku a pořízené snímky. Správnímu orgánu I. stupně bylo Policií ČR zasláno oznámení přestupku č. j. KRPC – 46725 – 6/PŘ – 2020 – 020007 ze dne 30. 4. 2020.

10. Správní orgán I. stupně vydal dne 18. 6. 2020 oznámení o zahájení správního řízení a poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí pro vydání rozhodnutí. Dne 7. 7. 2020 obdržel správní orgán I. stupně žádost žalobce o nařízení ústního jednání. Správní orgán I. stupně předvolal dne 5. 8. 2020 žalobce k nařízenému ústnímu jednání na den 26. 8. 2020 a opětovně žalobce poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Z nařízeného ústního jednání byl pořízen protokol č. j. SO /7289/2020, následovalo dne 14. 9. 2020 vydání prvostupňového rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu spočívajícím v přestupkovém jednání popsaném výše v odstavci 1 tohoto rozsudku. Dne 12. 10. 2020 obdržel správní orgán I. stupně odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které však neobsahovalo všechny zákonem požadované náležitosti, a proto byl žalobce dne 12. 10. 2020 vyzván k odstranění vad podání. V odvolání podaném dne 12. 10. 2020 žalobce požadoval sdělení pověřené úřední osoby v jeho věci.

11. K předání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správním orgánem I. stupně došlo dne 6. 11. 2020. Do správního spisu bylo dále založeno pověření oprávněné úřední osoby Bc. J. R. ze dne 17. 12. 2020 k provádění veškerých úkonů ve správním řízení. Následně bylo téhož dne 17. 12. 2020 vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podané odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání dopravního přestupku.

12. Žalovaný reagoval na podanou žalobu dne 29. 3. 2021, neboť žalobci zaslal sdělení k námitce podjatosti, o níž se dozvěděl ze soudem zaslané žaloby, přičemž na to sdělil, že nebyl zjištěn žádný relevantní důvod, který by nasvědčoval podjatosti oprávněné úřední osoby vůči žalobci. Do správního spisu byl založen také ověřovací list č. X ze dne 10. 6. 2019 a osvědčení způsobilosti obsluhy ručního laserového měřiče rychlosti LaserCam4 s archivací č. j. KRPC – 4893 – 8/ČJ – 2019 – 0200DP. Založen do spisu byl také výpis z evidenční karty řidiče (žalobce).

IV. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Žaloba není důvodná.

15. Žalobce v prvé řadě namítal, že uložená sankce byla nesprávně stanovena, neboť žalovaný a správní orgán I. stupně posuzovali okolnosti, k jejichž hodnocení neměli oprávnění, či tyto okolnosti hodnotili v neprospěch žalobce, ačkoliv dle něj měly být posouzeny v jeho prospěch.

16. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/h a více nebo mimo obec o 50 km/h a více. (podtrženo soudem)

17. K námitce ohledně postupu v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání v důsledku zvažování závažnosti přestupku při stanovování výše sankce krajský soud odkazuje na § 37 a § 38 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Podle § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne mj. zejména k povaze a závažnosti přestupku.

18. Podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je-li tato znakem skutkové podstaty přestupku, délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele, počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

19. Ohledně závažnosti přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o 50 km/h krajský soud úvodem konstatuje, že překročením nejvyšší povolené rychlosti mimo obec stanovené na 90 km/h o 50 km/h došlo k naplnění nejen formální, ale i materiální stránky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Materiální stránka spáchaného přestupku v projednávané věci spočívá v posouzení, zda zaviněné jednání žalobce porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud podotýká, že právě překračování nejvyšší dovolené rychlosti, ať již v obci nebo mimo obec, je jedním z hlavních faktorů vzniku dopravních nehod, a proto se stanovením nejvyšší dovolené rychlosti předchází ohrožení nebo poškození života či zdraví nebo majetku. Zájem společnosti byl narušený již tím, že jednáním žalobce vzniklo potenciální nebezpečí pro jiné účastníky provozu, případně pro něho samého, neboť předmětný přestupek je přestupkem ohrožovacím. K naplnění materiálního znaku přestupku tak postačí pouhá možnost ohrožení, nikoli faktický škodlivý následek, neboť pravidla silničního provozu působí preventivně. Žalobce svým přestupkovým jednáním ohrozil bezpečnost osob, majetku, jakož i veřejný pořádek, což krajský soud shledává za jedny z nejvýznamnějších právem chráněných zájmů.

20. Zákon o odpovědnosti za přestupky je zvláštním procesněprávním předpisem upravujícím přestupková řízení, čili správní orgán I. stupně zcela v souladu s uvedenými zákonnými požadavky posuzoval při určování výše sankce závažnost přestupku, aniž by se jednalo o porušení zásady zákazu dvojího přičítání.

21. Dále žalobce namítal, že nelze považovat za přitěžující skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo na silnici I. třídy, neboť dle jeho názoru by bylo závažnější, kdyby se přestupku dopustil na dálnici. Rovněž podotkl, že v okolí předmětné silnice se nenacházely žádné budovy, chodníky či zařízení občanské vybavenosti. Krajský soud podotýká, že nebyla přestupkovými orgány nijak srovnávána bezpečnost na silnicích I. třídy a dálnicích, avšak pro zohlednění okolností spáchání přestupku bylo nezbytné zhodnotit také místo spáchání přestupku, včetně užité silnice a její vytíženosti. Předmětná silnice I. třídy, na níž ke spáchání přestupku došlo, je velice frekventovanou silnicí, neboť se jedná o hlavní silniční tah z Českých Budějovice na Písek, potažmo také na Strakonice či Prachatice, což konstatoval také žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. S ohledem na vytíženost předmětné silnice I. třídy lze dovodit, že zájem na bezpečnosti a plynulosti tohoto silničního tahu je vysoký, což správní orgány zdůvodnily tvrzením, že se jedná o silnici většího dopravního významu. Skutečnost, že se jedná o silnici I. třídy značně vytíženou, je okolností zvyšující závažnost spáchaného přestupku, a tím negativně ovlivňující výši pokuty. Výčet přitěžujících okolností v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky je pouze demonstrativní, přesto však skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo na vysoce frekventované silnici I. třídy, nelze dle krajského soudu podřadit pod přitěžující okolnosti, ale spíše okolnosti zvyšující závažnost spáchaného přestupku. Ačkoliv formulace v prvostupňovém rozhodnutí spíše nasvědčuje tomu, že správní orgán I. stupně označil tuto skutečnost jako okolnost přitěžující, nezpůsobuje to nezákonnost rozhodnutí. Správní orgán I. stupně dostatečně odůvodnil a vysvětlil skutečnosti a okolnosti, které zohlednil při stanovování výše sankce, přičemž neopomněl zohlednit jediné zákonné kritérium.

22. Co se týče skutečnosti, že ke spáchání přestupku došlo v denních hodinách, tudíž dle žalobce v době lepší viditelnosti, krajský soud uvádí, že správní orgány správně hodnotily, že spáchání předmětného dopravního přestupku v denních hodinách zvyšuje závažnost přestupku, neboť během dne je zpravidla větší frekvence a kumulace osob obecně na jakémkoli místě oproti nočním hodinám. Zásadní pro posouzení závažnosti přestupku není to, že byla lepší viditelnost oproti noci, ale skutečnost, že v čase kolem 16:56 hod, kdy se žalobce přestupku dopustil, je frekvence vozidel na vozovce z pochopitelných důvodů jedna z nejvyšších. V odpoledních hodinách přibližně od 16. hod do 18. hod se hustota provozu významně zvyšuje, neboť velká část pracujících v této době cestuje z práce do svých domovů. Obdobně tomu je v ranních hodinách, kdy se osoby naopak dopravují do zaměstnání či odváží děti do škol, tehdy je také doprava významně zvýšena. S ohledem na zvýšenou hustotu dopravního provozu v denních, zejména pak v odpoledních, hodinách, úměrně roste také zvýšené riziko ohrožení zájmu chráněného právem, jako je život, zdraví, majetek či veřejný pořádek, který je dopravními přestupky ohrožen, vzhledem k vyššímu počtu osob pohybujících se na vozovkách ve vozidlech. Skutečnost, že řidič za denního světla dohlédne dále než v noci, nic nemění na předpokladu, že v hustém provozu je riziko ohrožení nebo porušení právem chráněného zájmu vyšší.

23. Skutečnost, že se dopravní přestupek stal v době tzv. lockdownu nastalého v České republice, nijak nesnižuje závažnost jednání žalobce. K výhradám žalobce, že ze snímků založených do správního spisu je zřejmé, že se na silnici nikdo nenacházel, krajský soud uvádí, že takové tvrzení je naprosto neprůkazné. Krajský soud zdůrazňuje, že se jedná o snímky zachycující okamžik, nikoli video trvající alespoň několik vteřin či minut, z něhož by mohla být zřejmá hustota provozu. Z pouhé fotografie nelze bez jakýchkoli pochybností dovozovat závěry o provozu na silnici I. třídy, neboť lze na snímku vidět pouze vozidlo žalobce, avšak již na něm není zachyceno okolí.

24. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že správní orgány nesprávně hodnotily v neprospěch žalobce jediný přestupek jím spáchaný v uplynulých pěti letech. Žalobce zdůrazňoval, že se dopustil pouze nejmírnějšího překročení rychlosti, což uznal a pokutu uhradil na místě. Krajský soud k tomu uvádí, že přestupkovou minulost, ať už bohatou či pouze takto stručnou obsahující spáchání jediného přestupku, nelze hodnotit podle představy žalobce. Ve prospěch žalobce by bylo hodnoceno pouze, pokud by se žalobce v minulosti či alespoň uplynulých pěti letech žádného dopravního přestupku nedopustil. V opačném případě je posuzována kvantita a závažnost přestupků spáchaných v minulosti. Jistě je ve prospěch žalobce, jestliže se dopustil pouze jediného přestupku namísto vyššího počtu, přesto však se přestupku dopustil, což nemůže být hodnoceno jako výhoda při stanovování výše ukládané pokuty.

25. Žalobce uvedl, že nebylo přihlédnuto k formě zavinění ve smyslu § 38 písm. e) zákona o odpovědnosti za přestupky konstatující, že povaha a závažnost přestupku je u fyzické osoby dána mj. také druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je-li tato znakem skutkové podstaty přestupku. Z čeho žalobce dovozuje, že správní orgán I. stupně nepřihlédl k formě zavinění, není žalobcem zdůvodněno. Správní orgán I. stupně v rámci části rozhodnutí odůvodňující druh a výši uloženého trestu konstatoval, že žalobce „nedodržel povinnosti dané zákonem o silničním provozu, byť z nedbalosti, musí počítat se zákonem stanoveným postihem.“ (pozn. podtrženo soudem) Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně zohlednil formu zavinění žalobce, avšak zavinění ve formě nevědomé nedbalosti není polehčující okolností či okolností mající automaticky za následek snížení trestu, jak se žalobce patrně domnívá.

26. Podle § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky mezi polehčující okolnosti patří zejména spáchání přestupku ve věku blízkém věku mladistvých, spáchání přestupku, aby byl odvrácen útok nebo jiné nebezpečí, aniž by byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročení meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, napomáhání k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolné nahrazení způsobené škody, oznámení přestupku správnímu orgánu a při jeho objasňování účinně napomáhal, nebo spáchání přestupku pod vlivem hrozby nebo nátlaku anebo pod tlakem podřízenosti nebo závislosti na jiném.

27. Krajský soud zdůrazňuje, že v projednávané věci nevyvstaly žádné okolnosti, které by byly podřaditelné pod polehčující okolnosti ve smyslu § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ačkoliv se jedná o výčet demonstrativní, tak žalobcem zmiňované skutečnosti rozhodně nelze svým významem považovat za okolnosti polehčující. Žalobce se pokoušel navodit dojem, že každá skutečnost, která pro žalobce nemá přímo negativní dopad, je proto okolností polehčující. Rovněž okolnosti, které zapříčiňují zvýšení závažnosti spáchaného dopravního přestupku, žalobce vykládal v rozporu s obecně přijímanými názory a pokoušel se je vyložit ve svůj prospěch.

28. Nicméně krajský soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů a uložené sankce shledává za dostatečně odůvodněné a v souladu s právními předpisy. Okolnosti, které vzaly správní orgány za zásadní při určování výměry sankce, byly okolnostmi určujícími povahu a závažnost přestupku, přičemž se jednalo o okolnosti závažnost přestupku zvyšující. Podle krajského soudu v předmětné věci neexistovaly žádné polehčující ani přitěžující okolnosti, avšak existovaly okolnosti zvyšující závažnost přestupkového jednání, a tím negativně ve vztahu k žalobci ovlivňovaly výši ukládané sankce. Správní orgán I. stupně při posuzování spáchaného přestupku a určování výměry a druhu sankce nikterak nevybočil ze zákonných mezí správního uvážení, jak namítal žalobce, a své závěry náležitě odůvodnil. Správní orgán I. stupně postupoval zcela v souladu s § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky. Pro stanovení sankce při samé spodní hranici správní orgán I. stupně ani žalovaný neshledali potřebné okolnosti, pouhá skutečnost, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o minimální potřebnou jednotku km/h, aby se jednalo o skutkovou podstatu přestupku zakotvenou v § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu, není určující. Nelze automaticky předpokládat, že při naplnění skutkové podstaty přestupku v nejnižší možné míře pro daný přestupek bez ohledu na okolnosti případu, bude stanovena sankce také v nejnižším možném zákonném rozsahu. Pokuta uložená v samé polovině zákonné sazby je podle názoru zdejšího soudu s ohledem na okolnosti případu zcela přiměřená.

29. Dalším žalobním bodem žalobce brojil proti interpretaci předloženého důkazu ohledně měření rychlosti, a to záznamu o přestupku. Ze záznamu o přestupku se podává, že bylo provedeno celkem šest samostatných měření označených v záznamu specifickým číslem označeným jako „Id. Akce“, toto číslo označovalo každé samostatné měření a soud nemá žádné pochybnosti ohledně správnosti výkladu záznamu o přestupku, jak jej učinily správní orgány. Jednotlivé snímky zaznamenávající různé hodnoty měření nelze považovat za jedno souvislé měření, jak se domnívá žalobce, ale každá akce byla samostatným měřením. Krajský soud nemá pochyb, že se posuzovaný skutek stal, naplnil znaky přestupku, a také že celé měření proběhlo v souladu s právními předpisy a bylo zcela správné. Zkratka „X“ na jednotlivých snímcích z měřícího zařízení neznačí, že proběhlo jedno jediné měření, jehož součástí bylo několik dílčích měření, z nichž by mělo být vzato v potaz měření pro žalobce nejpříznivější, jak se domnívá žalobce. Ze záznamu o přestupku je zřejmé, že proběhlo šest samostatných měřících akcí vozidla žalobce, přičemž při měřící akci v čase 16:56:41 ve vzdálenosti 97,3 m od měřícího zařízení byla žalobci naměřena rychlost 145 km/h v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 90 km/h. Správní orgány specifikovaly čas spáchání přestupku i vzdálenost od měřeného stanoviště, čímž bylo postaveno najisto, za jakou naměřenou hodnotu byl žalobce shledán vinným. Žalovaný nevycházel při meritorním posouzení z několika snímků zaznamenávajících různé naměřené hodnoty, snímky z různých měřících akcí (již zmiňovaných celkem šest akcí) nejsou důkazem pro nyní posuzovanou věc, byť jsou založeny do správního spisu. Jedná se o snímky vztahující se ke zbývajícím měřícím akcím, proto je správní orgány nemohly hodnotit jako důkazy v předmětné věci. Skutečnost, že na všech pořízených snímcích je shodné číslo u údaje „R:“ nepotvrzuje teorii žalobce.

30. Správní orgány nejsou povinny vysvětlovat každý jednotlivý údaj na snímku z měřícího zařízení, tudíž dle krajského soudu nijak nepochybily, pokud v rozhodnutí nevysvětlily jednotlivé pojmy, zejména žalobcem zmiňovaný pojem „akce“ v záznamu o přestupku či zkratku „Rec:“ přímo na snímcích z měřícího zařízení. Snaha žalobce zpochybnit záznam o přestupku a celé měření nebyla opodstatněná a krajský soud potvrdil závěry vyslovené správními orgány.

31. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že z předložených podkladů je naprosto jednoznačné a nevyvstávají žádné pochybnosti nad tím, že se žalobce v čase 16:56:41 hod dopustil přestupkového jednání spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti, když mu byla naměřena rychlost 145 km/h na 208 km silnice č. I/20 ve směru jízdy od Českých Budějovic na obec Dasný, přičemž vozidlo žalobce bylo změřeno ve vzdálenosti 97,3 m od měřeného stanoviště. Rovněž je významná skutečnost, že měřícím zařízením byl laserový rychloměr LaserCam4, který byl způsobilý v době spáchání přestupku k objektivnímu a řádnému měření, neboť disponoval ověřovacím listem č. X s platností ověření od 10. 6. 2019 do 9. 6. 2020, jenž je založen do správního spisu. Střed záměrného kříže je podle přiložených fotografií na přední spodní části vozidla, takže z pohledu správného umístění rychloměru a řádného změření nelze shledat žádná pochybení. Jak je opakovaně zmiňováno v obdobných případech (srovnej. rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2020, č. j. 9 As 224/2020 – 47, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2020, č. j. 32 A 6/2019 – 45, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 A 5/2019 - 44), k zaznamenání rychlosti dojde pouze v případě řádně provedeného měření.

32. Poslední žalobní námitkou žalobce brojil proti nesdělení jména oprávněné úřední osoby žalovaného, ačkoliv o to v podaném odvolání žádal. Žalobce uvedl, že se v rámci své investigativní činnosti nepříznivě vyjadřoval k panu R., který byl oprávněnou úřední osobou v rámci odvolacího správního řízení, tudíž se domnívá, že byla narušena jeho nepodjatost při rozhodování ve věci. Krajský soud k tomu podotýká, že tvrzení žalobce o možné podjatosti ze strany pověřené úřední osoby vůči jeho osobě nejsou nijak podložená, žalobce nevznesl žádné relevantní, průkazné důkazy potvrzující jeho domněnku o podjatosti. Krajský soud má za to, že ve věci bylo rozhodnuto zcela v souladu s právními předpisy, správní orgány v rámci přestupkového řízení nepochybily, nepostupovaly v rozporu se zákonem, tudíž neexistují žádné důkazy či jakékoli okolnosti, které by nasvědčovaly podjatosti pověřené úřední osoby v rámci odvolacího správního řízení. Žalobce musí svá tvrzení nejen tvrdit, ale také osvědčit.

33. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že žalovaný byl povinen sdělit k žádosti žalobce formulované v odvolání jméno oprávněné úřední osoby, jak předpokládá § 15 odst. 4 správního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán účastníka řízení na požádání informuje. Zároveň je nutné konstatovat, že porušení § 15 odst. 4 správního řádu způsobilo v projednávané věci vadu řízení, to však automaticky nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může žalobou domáhat zrušení správního rozhodnutí a být úspěšný pouze ten, kdo byl zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu.

34. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo v rozsahu vznesených žalobních námitek přezkoumáno, rovněž bylo přihlédnuto ke skutečnostem, které soud musí hodnotit i bez námitky, dospěl soud k závěru, že je napadené rozhodnutí zákonné a věcně správné. Pro procesní pochybení žalovaného spočívající v nesdělení (k žádosti žalobce) informace o pověřené úřední osobě nelze přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nemělo za následek zkrácení žalobce na jeho veřejných subjektivních právech. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 A 7/2016-30: „O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009-46). Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp. zn. II. ÚS 1449/15)“ (pozn. podtrženo soudem) Krajský soud se zcela ztotožňuje s vyslovenými závěry, které dopadají též na nyní posuzovanou věc. Předmětná vada řízení, která nastala, s ohledem na vše shora zmíněné neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. I za situace, že by žalovaný žalobci poskytl informaci o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, by výrok napadeného rozhodnutí byl zcela totožný. Krajský soud odkazuje na další citaci ze zmiňovaného rozsudku, kterou považuje za přiléhavou: „V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě rozhodující o odvolání žalobce by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, pokud by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci skutečně vznikly pochybnosti o její nepodjatosti. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného. Žalobce v projednávané žalobě uvedl, že svého práva namítat podjatost úřední osoby chtěl využít, a uvedl, že pokud by věděl, že bude o odvolání rozhodovat Bc. J. S., žalobce by námitku podjatosti vznesl, neboť žalobce měl s touto osobou konflikt ve svém soukromém životě, (…) Soud dále při posouzení tvrzení žalobce zohlednil jeho absurditu, v čem by měla spočívat podjatost oprávněné úřední osoby, a dále zohlednil bohaté zkušenosti krajského soudu nejen z vlastní praxe s účelovými a lživými tvrzeními zástupce žalobce, když obdobná tvrzení zástupce žalobce o podjatosti úřední osoby patří do arzenálu obstrukčních a účelových strategií tohoto zástupce (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 52 A 15/2016-188 nebo Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, č. j. 33 A 47/2015-21).“ 35. Krajský soud odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 1 As 47/2017 - 27, který dospěl ke shodnému závěru jako Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc v citaci výše či zdejší soud v nyní projednávané věci: „V projednávaném případě to znamená, že stěžovatelem namítaná vada řízení o přestupku by ke zrušení rozhodnutí žalovaného mohla vést jen tehdy, pokud by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51), tedy pokud by v jejím důsledku byl stěžovatel zkrácen na svých subjektivních právech, k jejichž ochraně správní soudnictví primárně slouží. V konkrétní rovině to znamená, že o odvolání stěžovatele by musela rozhodovat vůči němu skutečně podjatá osoba. Stěžovatel by však vůči oprávněné úřední osobě konkrétní námitku podjatosti musel vznést, což neučinil ve správním řízení ani v řízení před soudem. Ke stejným závěrům dospěl i krajský soud. (srovnej: rozsudek NSS sp. zn. 8 As 178/2017)

36. Žalobce odkazoval na rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 205/2017 – 21, v němž žalobce v žalobě vznesl konkrétní důvody domnělé podjatosti oprávněné úřední osoby, které nebylo možné apriorně označit za nerelevantní, a proto bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. Nicméně krajský soud je přesvědčen, že v nyní projednávané věci se nejedná o případ, v němž by žalobcem v žalobě vznesené výhrady vůči oprávněné úřední osobě byly relevantní a vzbuzovaly důvodné pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby.

37. Obiter dictum lze zmínit, že v přiloženém článku, jímž je žalobce autorem, je zpochybňován pronájem elektrických skútrů od společnosti E.ON Česká republika statutárnímu městu České Budějovice, konkrétně městským strážníkům, a to v červenci roku 2016. Skutečnost, že pověřená úřední osoba v roce 2016 byla jedním ze strážníků městské policie, kterým byly elektrické skútry využívány při propagaci, o čemž později informoval žalobce, není důkazem osvědčujícím tvrzení žalobce o podjatosti, resp. vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti pověřené úřední osoby v rámci odvolacího správního řízení. Případ propůjčených elektrických skútrů strážníkům města České Budějovice nijak nesouvisí s nyní projednávanou věcí, přičemž za zmínku rozhodně stojí také poměrně značný časový odstup mezi oběma událostmi.

38. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval.

V. Závěr, náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.