č. j. 55 A 1/2020- 63

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobkyně: Autodoprava Máša s.r.o., IČO: 28348575, sídlem Tůmy Přeloučského 869, Přelouč, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2019, č. j. 141155/2019/KUSK-DOP/Hav, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2019, č. j. 141155/2019/KUSK-DOP/Hav, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 53690/19-ham (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 28. 7. 2016 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 18 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupku se měla dopustit tím, že dne 21. 6. 2016 v 10:03 hodin provozovala na pozemní komunikaci č. II/125 v obci Kolín-Sendražice v ulici Ovčárecká ve směru jízdy na obec Ovčáry motorové vozidlo tovární značky I., registrační značky X, které při vysokorychlostním kontrolním vážení překročilo hodnoty stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a) vyhlášky Ministerstva dopravy č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „vyhláška o schvalování technické způsobilosti“). Dle zjištění správního orgánu I. stupně došlo k překročení nejvyšší povolené hmotnosti u nápravy č. 2 o 1 182 kg (největší povolená hmotnost 11 500 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 12 682 kg) a k překročení nejvyšší povolené hmotnosti motorového vozidla o 1 255 kg (největší povolená hmotnost 18 000 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 19 255 kg). Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 1. Žalobkyně v žalobě nejprve namítla, že žalovaný se nevypořádal s tím, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a) vyhlášky o schvalování technické způsobilosti byla s účinností od 1. 10. 2018 zrušena. Dále konstatovala, že vážené vozidlo tovární značky I. registrační značky X je dle osvědčení o registraci zařazeno do kategorie N2, která označuje vozidla s hmotností nepřevyšující 12 tun. Provozní hmotnost vozidla činí 5 950 kg a nejvyšší technicky povolená hmotnost 11 990 kg, přičemž na jednu nápravu je nejvyšší povolená hmotnost 4 800 kg, resp. 8 500 kg. Tyto údaje udávané výrobcem uvedené na kartě vozidla a v osvědčení o jeho registraci měly správní orgány k dispozici. Celému vozidlu byla podle vážních lístků naměřena hmotnost 20 269 kg před odpočtem. Z technického pohledu nemohlo být dle žalobkyně měření provedeno správně, neboť vozidlo by se při této hmotnosti vůbec nerozjelo. Zdůraznila, že touto námitkou se žalovaný vůbec nezabýval. Doplnila, že Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje (dále jen KSÚS“) provedla dne 18. 8. 2016 měření příčné nerovnosti vozovky u dotčeného vážního stanoviště s výsledkem, že měřící stanoviště vykazuje odchylky. Bylo shledáno, že přestupky tam spáchané ode dne 19. 8. 2016 do 31. 12. 2016 nelze považovat za prokázané. Nerovnosti nevznikly ze dne na den. Dle žalobkyně je možné, že vážní stanoviště nesplňovalo předepsané hodnoty již v den, kdy se měla údajného přestupku dopustit. Žalobkyně se s ohledem na zjištěné příčné nerovnosti vozovky a naměřené hodnoty, které považuje z technického hlediska za nereálné, domnívá, že došlo k chybnému vážení a přestupku se nedopustila. Rovněž namítla, že pokud došlo v roce 2019 k zahájení řízení o přestupku spáchaného v roce 2016, jde o porušení zásad správního řízení a práva na spravedlivý proces. Žalobkyni tím bylo znemožněno neprodleně po údajném spáchání přestupku požádat o přezkum místa vážení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že došlo ke změně zákona o pozemních komunikacích a vyhlášky o schvalování technické způsobilosti, nicméně nová právní úprava nebyla pro žalobkyni příznivější, a proto postupoval podle dosavadních předpisů. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 30 A 153/2016-76, konstatoval, že naměřený údaj z certifikovaného a řádně ověřeného měřicího zařízení představuje objektivní důkaz o naměřené hodnotě. Pokud žalobkyně zpochybňovala zjištění správních orgánů, měla předložit důkazy, že vynaložila veškeré úsilí, aby předešla porušení povinnosti. Jelikož je součástí správního spisu certifikát o ověření měřícího zařízení, obecné námitky žalobkyně nemohou správnost měření zpochybnit. Váhy v době spáchání přestupku ani později nevykazovaly žádnou vadu funkčnosti. Dne 18. 8. 2016 bylo KSÚS provedeno měření příčné nerovnosti, jehož výsledky prokázaly, že stavební stav komunikace vykazoval odchylky, které byly v rozporu s opatřením obecné povahy Českého metrologického institutu. Žalovaný proto stanovil, že přestupky podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích spáchané v tomto místě ode dne 19. 8. 2016 do 31. 12. 2016 nelze považovat za prokázané. Přestupek spáchaný žalobkyní do tohoto období nespadá. Žalovaný zdůraznil, že nešlo o vadu váhy, nýbrž stavební závadu komunikace.

3. V replice žalobkyně zejména opětovně zpochybnila správnost měření s ohledem na nejvyšší možnou technickou hmotnost vozidla. Dále uvedla, že judikatura, na kterou poukázal žalovaný, se netýkala skutečnosti, kdy vozidlu spadajícímu do kategorie N2 (do 12 tun) byla naměřena hmotnost přes 20 tun. Na žalobním návrhu setrvala v plném rozsahu. Podstatná skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 4. Ze správního spisu vyplývá, že dne 23. 10. 2018 předala KSÚS správnímu orgánu I. stupně vážní lístky z vysokorychlostního vážení vozidel v Kolíně-Sendražicích. Dle vážního lístku evidenční číslo X z vysokorychlostního kontrolního vážení provedeného dne 21. 6. 2016 v 10:03 hodin, jehož součástí je fotodokumentace z místa vážení, byla vozidlu žalobkyně tovární značky I. registrační značky X na pozemní komunikaci č. II/125 v Kolíně v části města Kolín-Sendražice v ulici Ovčárecká ve směru jízdy na obec Ovčáry naměřena na váze pro vysokorychlostní kontrolní vážení typu CrossWIM výrobní číslo 312013 na nápravu č. 1 okamžitá hmotnost před odpočtem 6 019 kg, po odpočtu 5 356 kg, na nápravu č. 2 okamžitá hmotnost před odpočtem 14 250 kg, po odpočtu 12 682 kg, okamžitá hmotnost motorového vozidla před odpočtem 20 269 kg a po odpočtu 19 255 kg. Vážní lístek byl vyhotoven dne 18. 10. 2018 osobou pověřenou KSÚS. Součástí spisu bylo potvrzení o ověření stanoveného měřidla – váhy pro kontrolní vysokorychlostní vážení silničních vozidel výrobce CROSS Zlín, a.s., typu CrossWIM, výrobní číslo 31/2013, v ulici Ovčárecká v Kolíně ve směru na Ovčáry, které bylo vydáno dne 11. 12. 2015.

5. Správní orgán I. stupně na základě vlastního šetření zjistil, že žalobkyně je podezřelá ze spáchání přestupku, kterého se měla dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X dne 21. 6. 2016 v 10:03 hodin na pozemní komunikaci v obci Kolín-Sendražice ulici Ovčárecká ve směru jízdy na Ovčáry provozovala toto motorové vozidlo, které při vysokorychlostním vážení překročilo hodnoty stanovené § 37 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti. Přílohami úředního záznamu vyhotoveného správním orgánem I. stupně označeného jako „Oznámení o podezření z přestupku“ jsou vážní lístek z vysokorychlostního kontrolního vážení, pověření KSÚS, protokol o školení pověřené osoby, potvrzení o ověření stanoveného měřidla, předávací protokol KSÚS, doklad o výsledku vysokorychlostního vážení a výpis z karty vozidla.

6. Příkazem ze dne 30. 1. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 10607/19-ham, doručeným žalobkyni dne 31. 1. 2019, byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, jehož skutkovou podstatu měla naplnit jednáním uvedeným v odstavci 1 tohoto rozsudku, a byla jí uložena pokuta ve výši 18 000 Kč. Proti příkazu podala žalobkyně dne 5. 2. 2019 odpor, čímž došlo ke zrušení příkazu. Správní orgán I. stupně posléze pokračoval v řízení.

7. Součástí správního spisu je protokol o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky vysokorychlostního vážního místa v Kolíně-Sendražicích dne 23. 6. 2016, jehož přílohou jsou naměřené hodnoty hloubky vyjetých kolejí v měřeném úseku vážního místa. Podle závěru měření naměřené hodnoty příčné nerovnosti vyhovují příslušné legislativě a opatření obecné povahy Českého metrologického institutu. Podle přílohy k měření nesmí být hloubka vyjeté koleje větší než 4 mm. Z naměřených hodnot plyne, že hloubky vyjetých kolejí se pohybují v rozmezí od 2 do 4 mm.

8. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně měl spáchání přestupku za spolehlivě prokázané vážním lístkem, jehož součástí je sekvence fotografií měřeného vozidla. Měření bylo provedeno prostřednictvím ověřeného měřidla a KSÚS předložila protokol o měření obrusné vrstvy vozovky, z něhož vyplývá, že stav měřicího místa byl v souladu s opatřením obecné povahy Českého metrologického institutu. Ohledně časového odstupu projednání přestupku od doby, kdy mělo dojít k jeho spáchání, správní orgán I. stupně uvedl, že vysokorychlostní vážení je prováděno automaticky, přičemž pověřená osoba KSÚS vyhotovila vážní lístek z tohoto kontrolního měření až dne 18. 10. 2018. Dle správního orgánu I. stupně neměla tato skutečnost vliv na lhůty podstatné pro řízení o přestupku.

9. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 5. 2019 odvolání, jež k výzvě doplnila dne 24. 6. 2019. V odvolání namítla, že naměřené hodnoty jsou chybné, neboť s ohledem na technické údaje uvedené v kartě vozidla lze předpokládat, že při naměřených hodnotách uvedených v prvostupňovém rozhodnutí (po odpočtu na druhé nápravě 12 020 kg a hmotnost vozidla 19 124 kg) by se vozidlo ani nerozjelo, možná i rozpadlo. Doplnila, že KSÚS provedla dne 18. 8. 2016 měření příčné nerovnosti vozovky u dotčeného vážního stanoviště s výsledkem, že měřící stanoviště vykazuje odchylky pro vysokorychlostní měření, a proto nelze považovat přestupky na základě vysokorychlostního vážení za prokázané. Uzavřela, že celé správní řízení je zmatečné.

10. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění konstatoval, že žalobkyně poukazovala na odlišné hodnoty zatížení vozidla, patrně použité z jiného případu, a proto považoval námitku za nepřezkoumatelnou. Doplnil, že při rozhodování o překročení povolených hmotnostních limitů jsou rozhodující limity uvedené v § 37 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti upravující největší povolené hmotnosti, nikoli ty v kartě vozidla. Nepřisvědčil námitce, že by se při naměřených hodnotách vozidlo nerozjelo či rozpadlo, neboť pak by nemohly být naměřeny hodnoty hodnověrně doložené vážním lístkem a dokladem o výsledku vysokorychlostního měření, které překročení povolených hmotností jednoznačně dokládají. Správná funkčnost vážního zařízení je doložena potvrzením o ověření stanoveného měřidla. Pochybnosti žalobkyně žalovaný hodnotil jako pouhé hypotetické domněnky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2009-163, konstatoval, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ke svým tvrzením. Žalovaný připustil, že ode dne 19. 8. 2016 do 31. 12. 2016 nelze považovat správní delikty na základě naměřených hodnot za prokázané s ohledem na měření nerovnosti provedené KSÚS dne 18. 8. 2016, žalobkyně však přestupek spáchala před tímto obdobím. Uzavřel, že správní řízení nebylo zmatečné a prvostupňové rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Předcházející řízení před soudem a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu 11. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 55 A 1/2020-31, napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že došlo k zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek (dříve správní delikt), neboť shledal, že měla být ve věci aplikována pozdější a současně příznivější právní úprava zákona o odpovědnosti za přestupky, podle níž promlčecí doba za přestupek činila jeden rok, přičemž řízení byl zahájeno až po uplynutí promlčecí doby uvedené v § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ve vztahu ke stanovení promlčecí doby soud zvolil obdobný přístup, ke kterému se přiklonil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 As 221/2019-31, č. 4047/2020 Sb. NSS, věc MPM-QUALITY, a dospěl k závěru, že se promlčecí doba za přestupek dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích [dle současného znění písm. u)] stanoví na základě výpočtu konkrétní výměry dle § 43 zákona o pozemních komunikacích, nikoli podle horní hranice sazby stanovené v § 42b odst. 6 písm. a) téhož zákona. Krajský soud si byl vědom závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76, č. 4091/2020 NSS, ve kterém se však Nejvyšší správní soud dle názoru krajského soudu zabýval zcela odlišnou otázkou od věci, kterou posuzoval. I když Nejvyšší správní soud ve formě obiter dicta uvedl, že v případě přestupku dle § 125a odst. 4 vodního zákona, „kde zákon horní hranici sazby pokuty stanoví (ve výši 10 000 000 Kč), […] není ani sporu, že v tomto případě by byla promlčecí doba tříletá“, domníval se krajský soud, že opak je pravdou a že tento názor Nejvyššího správního soudu koliduje právě se závěry přijatými týmž soudem v rozsudku MPM-QUALITY. V něm Nevyšší správní soud učinil závěr, že za horní hranici sazby pokuty je třeba považovat výpočtem zjištěnou částku, nikoliv obecný limit 10 000 000 Kč. Krajský soud byl názoru, že je zapotřebí odlišovat přestupky, kde je výměra trestu určena něčím jiným než skutkově definujícím znakem přestupku, tedy např. procentem z obratu, procentuálním podílem aktiv, násobkem daně apod., od přestupků, u nichž správní orgány od zahájení řízení zpravidla vědí, jaká sankce pachateli za jejich spáchání hrozí, neboť je odvislá právě od veličiny, která je sama o sobě znakem skutkové podstaty daného přestupku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba zániku odpovědnosti za přestupek v posuzované věci činila jeden rok.

12. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 1 As 100/2021-29, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 55 A 1/2020-31, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl oproti krajskému soudu k závěru, že nyní řešená věc má shodný základ jako rozsudek č. j. 10 Afs 72/2020-76, a za horní hranici sazby je tedy třeba považovat částku stanovenou v § 42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, v tomto případě tedy 500 000 Kč. Proto také promlčecí doba činila dle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky tři roky, nikoli jeden rok, jak shledal krajský soud. Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem úpravy doby pro zánik odpovědnosti za přestupek je vymezení jisté doby, v níž může být přestupek projednán, respektive o něm rozhodnuto. Musí být chráněna právní jistota. Určení okamžiku, kdy dojde k zániku odpovědnosti za přestupek, není důležitý pouze pro pachatele, ale také pro další účastníky řízení i pro samotné správní orgány, aby věděly, kolik času na projednání přestupku mají. Promlčecí doba proto musí být určena jasným způsobem k okamžiku zahájení řízení tak, aby účastníci řízení mohli rozumně předvídat, kdy odpovědnost zanikne. Text zákona znemožňuje výklad, podle kterého by se doba pro zánik odpovědnosti za přestupek stanovila ad hoc v závislosti na tom, zda v konkrétním případě hrozí přestupci pokuta alespoň 100 000 Kč. Z principu předvídatelnosti práva podle Nejvyššího správního soudu plyne, že není možné, aby se prekluzivní lhůta (promlčecí doba) u stejného typu přestupku lišila v závislosti na aktuálních okolnostech přestupku. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se v rozsudku MPM-QUALITY zabýval horní hranicí sazby, kterou je možné za daný přestupek v konkrétním případě uložit, pro účely uplatnění absorpční zásady. V takovém případě se tedy jednalo o určení horní hranice sazby pro účely ukládání trestu. Naopak v nyní souzeném případě se jedná o otázku promlčení. Předmětem je tedy otázka zániku trestnosti, kterou je potřeba mít vyřešenu od samého počátku řízení. Otázka promlčení se netýká výměry trestu, a nelze proto závěry rozsudku ve věci MPM-QUALITY vztáhnout na nynější věc. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu:

13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud o žalobě rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Posouzení žalobních bodů 14. Podle § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se na dálnicích, silnicích a místních komunikacích provádí kontrolní vážení a měření (kontrolní vážení) silničních motorových vozidel kategorií N2, N3 a jejich jízdních souprav s přípojnými vozidly kategorií O2, O3 a O4 a dále motorových vozidel kategorie OT3, OT4. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se rozlišují dvě kategorie kontrolního vážení: a) kontrolní vážení vozidla nepřenosnými vysokorychlostními vahami, při kterém nedochází k odklonění vozidla z provozu (vysokorychlostní kontrolní vážení), a b) kontrolní vážení vozidla všemi jinými technickými zařízeními, než jaká jsou uvedena v písmenu a) výše, při kterém dochází k odklonění vozidla z provozu (nízkorychlostní kontrolní vážení).

15. Podle § 38d zákona o pozemních komunikacích je řidič vozidla povinen vždy podrobit vozidlo vysokorychlostnímu kontrolnímu vážení, které je prováděno na trase vozidla, bez ohledu na to, je-li řidič obeznámen s místem, kde dochází k vysokorychlostnímu vážení (odst. 1). Zjistí-li se při vysokorychlostním kontrolním vážení překročení hodnot stanovených zvláštním právním předpisem, vystaví vlastník pozemní komunikace nebo kraj, zajišťuje-li vážení podle § 38a odst. 4 písm. a), nebo jimi pověřená osoba zajišťující vysokorychlostní kontrolní vážení vážní lístek, který doručí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu bylo vysokorychlostní kontrolní vážení provedeno (odst. 2). Obecní úřad obce s rozšířenou působností vystaví na základě vážního lístku doklad, který doručí provozovateli vozidla spolu s oznámením o zahájení řízení o správním deliktu a jeho řidiči spolu s oznámením o zahájení řízení o přestupku (odst. 3).

16. Podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla provozuje vozidlo, jehož hmotnost převyšuje hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem byl zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška o schvalování technické způsobilosti.

17. Soud připomíná, že v řízení o správních deliktech [tedy včetně řízení o přestupku, za který je s účinností od 1. 7. 2017 považován též správní delikt podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích] je povinností správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, č. 3014/2014 Sb. NSS). I na přestupkové řízení se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro správní trestání platí princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08). Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu o povinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení se v řízení o přestupku neuplatní. Uvede-li však obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat s těmito tvrzeními a nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit.

18. Správní orgán I. stupně v nyní souzené věci při zjišťování skutkového stavu vyšel zejména z vážního lístku z vysokorychlostního kontrolního vážení a dokladu o výsledku vysokorychlostního kontrolního vážení, které byly vytvořeny dne 18. 10. 2018 a dne 22. 1. 2019 na základě údajů získaných při měření provedeného dne 21. 6. 2016 vahou pro vysokorychlostní kontrolní vážení CROSSWIM, výrobní číslo zařízení: 31/2013. Žalobkyně v odvolání zpochybnila správnost měření s odkazem na provozní, přípustnou a povolenou hmotnost vozidla a jeho jednotlivých náprav uvedené v kartě vozidla, kterou měly správní orgány k dispozici. Namítla, že je-li přípustná a povolená hmotnost jejího vozidla 11 990 kg a přípustná a povolená hmotnost na nápravu 4 800 a 8 500 kg, je z technického hlediska nemožné, aby vozidlo vážilo naměřených 19 124 kg (pozn. soudu: naměřeno po odpočtu 19 255 kg) s naměřenou hmotností 12 020 kg na nápravu č. 2 (pozn. soudu: naměřeno po odpočtu 12 682 kg), neboť vozidlo by se s největší pravděpodobností rozpadlo a lze předpokládat, že by se ani nerozjelo.

19. Žalovaný k této námitce předně uvedl, že žalobkyně předestřela hodnoty z jiného vysokorychlostního kontrolního vážení, které nedopadají na projednávanou věc, a proto považoval námitky za nepřezkoumatelné. Doplnil, že při rozhodování o překročení povolených hmotnostních limitů jsou rozhodující limity uvedené v § 37 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti upravující největší povolené hmotnosti, nikoli ty v kartě vozidla, které slouží pouze podpůrně k zařazené vozidla do příslušné kategorie. Nepřisvědčil námitce, že by se při naměřených hodnotách vozidlo nerozjelo či rozpadlo, neboť pak by nemohly být naměřeny hodnoty hodnověrně doložené vážním lístkem a dokladem o výsledku vysokorychlostního měření, které překročení povolených hmotností jednoznačně dokládají.

20. Vypořádání této odvolací námitky považuje soud za nepřezkoumatelné. Žalovaný sice konstatoval, že údaje v kartě vozidla slouží k zařazení vozidla do příslušné kategorie, nikterak se však nezabýval tím, zda by bylo vozidlo o navážené hmotnosti technicky schopné jízdy. Za řádné vypořádání odvolací námitky nelze považovat konstatování žalovaného, že pokud by se vozidlo nerozjelo, pak by nemohly být naměřeny hodnoty doložené vážním lístkem a dokladem o vážení, zejména s ohledem na to, že namítaná maximální povolená a maximální přípustná hmotnost vozidla měla být překročena téměř dvojnásobně. Je-li zpochybňována správnost provedeného měření (vážního lístku a dokladu o vážení) faktickou nemožností uvedení vozidla do pohybu na základě velkého rozdílu naměřených hodnot a povolené a přípustné hmotnosti uvedené v kartě vozidla (konstrukční technické schopnosti), nelze tuto námitku vypořádat pouze poukazem na zpochybňované naměřené hodnoty. Žalovaný se nemohl hodnocení konstrukční schopnosti vozidla dle karty vozidla na základě uplatněné námitky vyhnout pouhým poukazem na presumpci správnosti vážního lístku a dokladu o vážení. Ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu upravuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů, podle které správní orgán hodnotí důkazy a jiné podklady podle své úvahy, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný (závazné stanovisko podle § 149), nemají podklady shromážděné ve správním řízení předem stanovenou váhu, nýbrž jejich váhu hodnotí správní orgán při rozhodování na základě posouzení každého podkladu samostatně i ve vzájemné souvislosti s podklady dalšími. Postup a úvahy správního orgánu při hodnocení důkazů musí být logicky vysvětleny v odůvodnění rozhodnutí (§ 68 odst. 3) [Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 305]. To platí tím spíše, pokud účastník řízení svými námitkami zpochybňoval věrohodnost (správnost) daného důkazního prostředku. Soudu nepřísluší, aby to byl on, kdo jako první relevantnost této námitky vyhodnotí, neboť by tím nepřípustně nahrazoval roli nalézacího přestupkového orgánu, kterým není.

21. Soud v této souvislosti nepovažuje za případný názor žalovaného uvedený na straně 5 napadeného rozhodnutí, že žalobkyně měla svá tvrzení o nesprávnosti naměřených hodnot prokázat důkazy. Projednávaný přestupek je specifický jednak tím, že k měření hmotnosti došlo vahou s automatickou činností, a současně tím, že se žalobkyně o provedení měření a jeho výsledcích dozvěděla poprvé až dne 31. 1. 2019, kdy jí byl doručen příkaz, tedy více než dva roky a sedm měsíců poté, kdy mělo dojít ke spáchání správního deliktu (dne 21. 6. 2016). Za takové situace je zjevné, že žalobkyně neměla reálnou možnost zpochybnit řádnost měření bezprostředně po spáchání přestupku (jak je tomu např. v případě nízkorychlostního vážení přenosnou váhou či v případech neautomatického měření rychlosti, po němž je vozidlo ihned zastaveno).

22. V době spáchání skutku byla účinná právní úprava § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z níž se podávalo, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Zákonodárce tedy zakotvil dvouletou subjektivní prekluzivní lhůtu k zahájení řízení a objektivní čtyřletou pro rozhodnutí o správním deliktu (přestupku). V tomto ohledu tedy nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že by pozdní okamžik zahájení správního řízení způsobil porušení zásad správního řízení a práva na spravedlivý proces. Přestože byl přestupek zjištěn automatizovaným prostředek, nelze správnímu orgánu I. stupně vyčítat postup v řízení, neboť ten nemá jinou možnost než vyčkávat, až mu KSÚS oznámení o podezření ze spáchání přestupku, resp. vážní lístek doručí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 As 89/2015-51, dovodil, že „jediná smysluplná ‚objektivizace‘ začátku běhu subjektivní lhůty spočívá v určení okamžiku, kdy se informace zakládající důvod pro zahájení (…) řízení dostala do povědomí orgánu oprávněného takové (…) řízení zahájit.“ Pokud nedošlo k zániku odpovědnosti v důsledku uplynutí objektivní prekluzivní lhůty, je povinen řízení zahájit. Současně nelze ale nechat bez povšimnutí, že žalobkyně měla s ohledem na značný časový odstup omezenou možnost správnost měření a fungování vysokorychlostní váhy zpochybnit. V takovém případě je nutno klást zvýšené nároky na správní orgán z hlediska zjištění skutkového stavu, neboť obviněnému z přestupku je ověření správné funkce měřidla v době spáchání přestupku fakticky znemožněno. Soud dodává, že žalovaný nemohl odmítnout tvrzení žalobkyně uplatněné v odvolání s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu, neboť v řízení o správním deliktu (přestupku) se § 82 odst. 4 správního řádu (koncentrace řízení) neužije a obviněný může v odvolání a v průběhu odvolacího řízení uvádět nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 97 zákona o odpovědnosti za přestupky, jehož procesní úpravu je třeba aplikovat s ohledem na okamžik zahájení řízení, a ustálenou judikaturu správních soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 136/2012-23).

23. Ve vztahu k námitce žalobkyně o pochybnostech o správnosti měření způsobenou příčnou nerovností vozovky zjištěnou dne 18. 8. 2016, soud předesílá, že podle judikatury při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ve správním řízení jeden celek, navzájem se argumentačně doplňují, takže nepřezkoumatelnost jednoho lze kompenzovat druhým, a to v obou směrech (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že ode dne 19. 8. 2016 do dne 31. 12. 2016 nelze považovat správní delikty na základě naměřených hodnot za prokázané s ohledem na měření nerovnosti vozovky provedené KSÚS dne 18. 8. 2016. Konstatoval však, že žalobkyně přestupek spáchala před tímto obdobím. Přestože se výslovně nevyjádřil k tomu, zda se odchylky ve stavu pozemní komunikace nemohly vyskytnout dříve a ovlivnit i vážení provedená před tímto datem, nelze nechat bez povšimnutí, že správní orgán I. stupně si obstaral Protokol o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky vysokorychlostního vážního místa v Kolíně-Sendražicích provedeném dne 23. 6. 2016, tj. dva dny po spáchání přestupku, z nímž byla žalobkyně seznámena a z něhož v prvostupňovém rozhodnutí vycházel. Podle závěrů měření naměřené hodnoty příčné nerovnosti vyhovovaly právním předpisům a opatření obecné povahy Českého metrologického institutu č. 0111-OOP-C010-10. V příloze protokolu je uvedeno, že ve vozovce nesmí být hloubka vyjetých kolejí větší než 4 mm v měřeném úseku. Měření provedené kalibrovaným měřidlem prokázalo, že hloubka vyjetých kolejí nepřevyšovala 4 mm, když nejhlubší vyjetá kolej nacházející se přímo na snímači dosahovala hloubky přesně 4 mm. Pokud tedy příčné nerovnosti vozovky dva dny po spáchání přestupku nevykazovaly odchylky od opatření obecné povahy Českého metrologického institutu, příčná nerovnost vozovky zjištěná dne 18. 8. 2016 nemohla způsobit pochybnosti o správnosti měření. Tato námitka tedy není důvodná.

24. Žalobkyně v žalobě též namítla, že žalovaný se nevypořádal s tím, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a) vyhlášky o schvalování technické způsobilosti byla s účinností od 1. 10. 2018 zrušena. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato ústavní zásada byla výslovně promítnuta i do § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Soud (shodně jako ve věcech řešených pod sp. zn. 51 A 32/2019, 44 A 31/2019 a 43 A 197/2018) konstatuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co nabyly účinnosti změny v relevantní právní úpravě. S účinností od 1. 10. 2018 zní skutková podstata přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 193/2018 Sb., takto: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako provozovatel vozidla nebo jízdní soupravy provozuje vozidlo nebo jízdní soupravu, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem o silničním provozu“. Současně byla s účinností od 1. 10. 2018 hmotněprávní úprava hmotnosti vozidel přesunuta do nového § 43a zákona o silničním provozu, ve znění zákona č. 193/2018 Sb. Část devátá vyhlášky o schvalování technické způsobilosti byla zrušena a podzákonná úprava je obsažena ve vyhlášce č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel. Tato vyhláška stanoví mezní hodnoty hmotností v § 5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) shodně jako § 37 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) vyhlášky o schvalování technické způsobilosti. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno již za účinnosti nové právní úpravy, a bylo tak povinností správního orgánu I. stupně a následně i žalovaného i bez výslovné námitky posoudit, která právní úprava jako celek je pro žalobkyni příznivější. Žalovaný aplikoval právní úpravu účinnou v době, kdy měl být správní delikt spáchán. Ačkoli napadené rozhodnutí výslovnou úvahu neobsahuje, implicitně z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný neshledal důvody pro aplikaci nové právní úpravy. Za situace, kdy žalobkyně ve správním řízení nenamítla, že by pro ni měla být nová právní úprava příznivější (a netvrdí to ostatně ani v žalobě), nezpůsobuje tento dílčí nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud při absenci konkrétních námitek žalobkyně neshledal, že by nová právní úprava, včetně úpravy hmotnosti vozidel ve vyhlášce č. 209/2018 Sb., byla pro žalobkyni příznivější, a žalovaný proto nepochybil, jestliže aplikoval právní úpravu účinnou ke dni 21. 6. 2016, tedy i vyhlášku o schvalování technické způsobilosti. Žalobní námitka tedy není důvodná. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 25. S ohledem na výše uvedené zrušil soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc mu vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Soud neshledal důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť zjištěná vada může být odstraněna žalovaným v odvolacím řízení. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména tedy přezkoumatelně vypořádají všechny žalobkyní uplatněné námitky.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).