54 A 82/2019 – 124

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: KASPER TS s.r.o., IČO 25922891,sídlem Žitná 476, Trutnov, zastoupená advokátem Mgr. Otakarem Janebou, sídlem U Železné lávky 568/10, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2019, č. j. 054637/2019/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 4. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 35323/19–kuti (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu (přestupku) podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jehož se měla dopustit tím, že dne 9. 6. 2016 v 16:21 hodin provozovala na pozemní komunikaci č. X v K. v ulici O. ve směru jízdy na obec O. motorové vozidlo tovární značky X, tahač návěsů, registrační značky X, s návěsem registrační značky X, které při vysokorychlostním kontrolním vážení překročilo hodnoty stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a) vyhlášky Ministerstva dopravy č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 18. 8. 2017 (dále jen „vyhláška o schvalování technické způsobilosti“), a to nejvyšší povolenou hmotnost u nápravy č. 2 o 2 288 kg (největší povolená hmotnost 11 500 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 13 788 kg) a nejvyšší povolenou hmotnost motorového vozidla o 3 013 kg (největší povolená hmotnost 18 000 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 21 013 kg), za což jí byla uložena pokuta ve výši 36 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobkyně v žalobě nejprve zrekapitulovala důvody svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v nichž zpochybňovala zejména výsledek vysokorychlostního měření. Namítala, že řidič mohl v daném okamžiku akcelerovat či překonávat nerovnost vozovky, což mohlo ovlivnit výsledky měření. Poukázala na to, že byly změřeny pouze čtyři nápravy z pěti s tím, že použití odlehčovací nápravy je automatické a nezávislé na vůli řidiče. Dle názoru žalobkyně tedy buď vozidlo nebylo dostatečně zatíženo, a pak by nesouhlasily naměřené hodnoty, nebo byla odlehčovací náprava zapojena a váha nevážila správně. Současně poukázala na výsledky měření Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje (dále jen „KSÚS“) ze srpna 2016, které prokázaly špatný stavební stav vozovky, ve které byly umístěny vážní senzory, a výskyt odchylek od opatření obecné povahy Českého metrologického institutu (dále také jako „ČMI“). Žalobkyně také namítla, že s ohledem na časový odstup mezi kontrolou a vydáním příkazu nebylo možné provést přezkoušení měřicího zařízení. Žalobkyně uvedla, že v odvolání uplatnila též námitku promlčení odpovědnosti za přestupek, neboť od účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) platí, že je–li spáchán přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice nedosahuje 100 000 Kč, činí promlčecí doba 1 rok. V případě přestupku spočívajícího v provozování vozidla, jehož hmotnost převyšovala stanovené hodnoty, je v § 43 zákona o pozemních komunikacích stanovena sankce za každou započatou tunu přetížení ve výši 9 000 Kč. Je–li tedy vozidlo přetíženo maximálně o 11 tun, maximální možná sankce se nachází pod hranicí 100 000 Kč.

3. Žalobkyně v žalobě reagovala na to, jak se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal s jejími námitkami směřujícími proti výsledku měření. K tvrzení žalovaného, že vážení bylo provedeno váhou s platným osvědčením a při vážení se odečítá odchylka 11 % z důvodu vyloučení možných vlivů, uvedla, že skutečnost, že váhy obecně splňují podmínky a mají certifikaci, neznamená, že nemohou být ovlivněny faktory, na které poukázala a jejichž vliv nebyl prověřen. Dostatečnost odchylky nebyla nikterak ověřena. Žalobkyně má za to, že naměřené hodnoty při akceleraci či deceleraci mohou být výrazně odlišné a odchylka 11 % je nemusí absorbovat. Žalobkyně zdůrazňuje, že doposud nebylo v praxi zjištěno, zda jsou vysokorychlostní váhy schopny vyřadit nekorektní měření, zejména v případě průjezdu vozidel, u nichž dojde k přílišnému zrychlení či brzdění. Správní orgány ani provozovatel vah nedoložili postup, který by tato nekorektní měření vyřadil, a neuvedli, za jakých podmínek dojde k vyřazení nekorektního měření. Jelikož důkazy provedené ve správním řízení nevyvrátily pochybnosti žalobkyně ohledně možného narušení výsledku měření, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a zajištěna objektivita výsledku měření. K tvrzení žalovaného, že pokud v okamžiku vážení byla jedna náprava zdvižená, došlo k nerovnoměrnému rozložení nákladu a přetížení, žalobkyně uvedla, že náklad (příruby ze železa či oceli) byl rovnoměrně rozložen po celé délce návěsu a není možné, aby byl rozložen jen nad některou z náprav. Posouzení zápisu o nakládce jako nevěrohodného a tvrzení žalovaného o možné nové nakládce či překládce na trase považuje žalobkyně za účelové. Žalobkyně též nesouhlasila s tím, že by její tvrzení ohledně chyby vážního stanoviště bylo účelové. K tomu uvedla, že při měřené příčné nerovnosti vozovky KSÚS v srpnu 2016 vykazoval stav komunikace odchylky, které byly v rozporu s opatřením obecné povahy ČMI. Přestupky spáchané v období od srpna do konce roku 2016 se tak nepovažují za prokázané. K tomu poukázala na posouzení stanoviště ze dne 5. 9. 2016, při němž bylo zjištěno, že v místě průjezdu pravých kol jsou vyjeté koleje, nebylo doporučeno prodloužení ověření a byla navržena rekonstrukce vozovky. Dle názoru žalobkyně je zřejmé, že šlo o dlouhodobý proces, a nelze zjistit, kdy došlo k narušení vážního stanoviště. S ohledem na zvážení pouze čtyř náprav žalobkyně trvala na tom, že vysokorychlostní váhy neměřily správně již v červnu 2016. Žalobkyně upozornila, že KSÚS na podnět mnoha dopravců rozhodla o ověření vysokorychlostní váhy v Kolíně–Sendražicích.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 30 A 153/2016–76, zdůraznil, že naměřený údaj z certifikovaného a řádně ověřeného měřicího zařízení představuje objektivní důkaz o naměřené hodnotě. Pokud žalobkyně zpochybňovala zjištění správních orgánů, měla předložit důkazy o tom, že vynaložila veškeré úsilí, aby předešla porušení právní povinnosti. K námitce chybného měření z důvodu možné akcelerace či brzdění žalovaný uvedl, že jde o rovný přehledný úsek v obci a ze správního spisu není zřejmá žádná překážka, kvůli které by vozidlo muselo měnit stanovenou rychlost v obci, čímž by se přemístil náklad ve vozidle. Jelikož je součástí správního spisu certifikát o ověření měřicího zařízení, obecné námitky žalobkyně nemohou zpochybnit správnost měření. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) vyplývá, že primárně sice v přestupkovém řízení spočívá důkazní břemeno na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je na něm, aby svá tvrzení prokázal. Váhy v době spáchání přestupku ani později nevykazovaly žádnou vadu funkčnosti. Dne 18. 8. 2016 bylo KSÚS provedeno měření příčné nerovnosti, jehož výsledky prokázaly, že stav komunikace vykazoval odchylky, které byly v rozporu s opatřením obecné povahy Českého metrologického institutu. Žalovaný proto stanovil, že přestupky podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích spáchané v tomto místě ode dne 19. 8. 2016 do 31. 12. 2016 nelze považovat za prokázané. Přestupek spáchaný žalobkyní do tohoto období nespadá. K namítanému promlčení žalovaný odkázal na § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni 9. 6. 2016, dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. K zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek nedošlo, neboť subjektivní i objektivní lhůta, v níž muselo být řízení o přestupku zahájeno, byla dodržena. Dále žalovaný s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 339/2018–59, a ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019–42, uzavřel, že pokud nedošlo k prekluzi odpovědnosti podle právní úpravy účinné do 1. 7. 2017, nemohlo dojít k zániku odpovědnosti ani po nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.

5. V replice žalobkyně zejména zopakovala své námitky proti systému vysokorychlostního vážení, k čemuž dále odkázala na závěry znaleckého posudku, který předložila k důkazu. Podstatná skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Ze správního spisu vyplývá, že dne 26. 10. 2018 předala KSÚS správnímu orgánu I. stupně vážní lístky z vysokorychlostního vážení vozidel v Kolíně–Sendražicích. Z vážního lístku evidenční číslo 5661128 z vysokorychlostního kontrolního vážení provedeného dne 9. 6. 2016 v 16:21 hodin, jehož součástí je fotodokumentace z místa vážení, vyplývá, že na váze pro vysokorychlostní kontrolní vážení typu CrossWIM 1.0.0.0 výrobní číslo 312013 byla vozidlu žalobkyně tovární značky X registrační značky X s návěsem registrační značky X na pozemní komunikaci č. X v K. v části města K. v ulici O. ve směru jízdy na obec O. naměřena hmotnost na čtyřech nápravách, které byly označeny č. 1 až 4. Na nápravu č. 2 byla naměřena okamžitá hmotnost před odpočtem 15 493 kg, po odpočtu 13 788 kg, okamžitá hmotnost motorového vozidla před odpočtem 23 611 kg, po odpočtu 21 013 kg. Vážní lístek byl vyhotoven dne 23. 10. 2018 osobou pověřenou KSÚS.

7. Správní orgán I. stupně na základě vážního lístku zjistil, že žalobkyně je podezřelá ze spáchání přestupku, kterého se měla dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X dne 9. 6. 2016 v 16:21 hodin na pozemní komunikaci v obci K. ulici O. ve směru jízdy na O. provozovala toto motorové vozidlo, které při vysokorychlostním vážení překročilo hodnoty stanovené § 37 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti. Přílohami úředního záznamu vyhotoveného správním orgánem I. stupně označeného jako „Oznámení o podezření z přestupku“ jsou vážní lístek z vysokorychlostního kontrolního vážení, pověření KSÚS, protokol o školení pověřené osoby, předávací protokol KSÚS, doklad o výsledku vysokorychlostního vážení a výpis z karty vozidla. Součástí spisu je také potvrzení o ověření stanoveného měřidla Českým metrologickým institutem – váhy pro kontrolní vysokorychlostní vážení silničních vozidel výrobce CROSS Zlín, a.s., typu CrossWIM, výrobní číslo 31/2013, v ulici O. v K. ve směru na O., které bylo provedeno dne 19. 11. 2015, vydané dne 11. 12. 2015.

8. Příkazem ze dne 11. 3. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 24605/19–kuti, doručeným žalobkyni téhož dne, byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, jehož skutkovou podstatu měla naplnit jednáním uvedeným v odstavci 1 tohoto rozsudku, a byla jí uložena pokuta ve výši 36 000 Kč. Proti příkazu podala žalobkyně dne 15. 3. 2019 odpor, čímž došlo ke zrušení příkazu. V odporu žalobkyně namítla zánik odpovědnosti za přestupek.

9. Správní orgán I. stupně posléze pokračoval v řízení. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 25. 3. 2019 uvedla, že její vozidlo převáželo příruby ze železa a oceli o celkové váze 19 776 kg. Řidič nebyl u nakládky přítomen, neboť náklad byl složen z kontejneru rovnou na auto, jak plyne ze zápisu o nakládce – výdejky. Podle technického průkazu tahače registrační značky X a návěsu registrační značky X má souprava celkem 5 náprav, avšak při vážení byly změřeny pouze 4 nápravy. Použití odlehčovací nápravy je automatické a nezávislé na vůli řidiče, kdy se tato náprav při zatížení sama připojí. Z toho vyplývá, že vozidlo buď nebylo dostatečně zatíženo, pak by nesouhlasila naměřená hmotnost, anebo bylo vozidlo zatíženo a odlehčovací náprava byla zapojena, avšak váha nevážila korektně, neboť chybí údaj o zatížení jedné nápravy. Pokud by vozidlo bylo zatíženo podle tvrzení správního orgánu I. stupně, odlehčovací náprava musela být zapojena a zváženo by bylo 5 náprav. Dne 18. 8. 2016 bylo provedeno ze stran KSÚS měření příčné nerovnosti vozovky u vážního stanoviště na silnici X K., jehož výsledky prokázaly, že stavební stav komunikace, v níž byly uloženy senzory pro vážení, vykazoval odchylky, které byly v rozporu s opatřením obecné povahy ČMI. Přestupky spáchané v období od 19. 8. 2016 do konce roku 2016 nelze považovat za prokázané. Přestože vážení v projednávané věci proběhlo již dne 9. 6. 2016, chyba vážního systému musela existovat již v den vážení vozidla žalobkyně s tím, že vážní stanoviště muselo poskytovat chybné údaje dlouhodobě. Nerovnost vozovky nevznikla v den kontroly, ale muselo jít o dlouhodobou záležitost. Nesrovnalosti jsou důsledkem systému vysokorychlostního vážení, u něhož se nemůže řidič ihned vyjádřit či předložit doklady, jako tomu je u nízkorychlostního vážení. Správní orgán tak nemá dostatek informací o naloženém nákladu. Řidič vozidla mohl v místě vážení zrychlovat či zpomalovat. Tato okolnost má rovněž vliv na výsledky vážení.

10. Žalobkyně k vyjádření předložila zápis o nakládce – výdejku ze dne 9. 6. 2016. Na výdejce je uvedeno: „27 colli, Příruby ze železa nebo oceli, 19 776 kg, 7.89 cbm“. Za A1 – Transport & Logistic s.r.o., Františka Diviše 988, Uhříněves, Praha 10, přijala: nkubelkova dne 9. 6. 2016, 12:

32. Rukou je dopsáno „až do 15:00“ a „rovnou na auto z kontejneru“. Za dopravce byla uvedena NEW MANS, řidič B., SPZ: X. Výdejka je dále opatřena razítkem společnosti KOMAP DĚDOV s.r.o., Dědov 56, Teplice nad Metují. Dle výdejky přepravce podpisem stvrzuje, že převzal zásilku neporušenou a bez výhrad, pokud není uvedeno jinak.

11. Správní orgán I. stupně provedl dne 5. 4. 2019 dokazování mimo ústní jednání (viz protokol č. j. MUKOLIN/OD 27245/19–kuti) a téhož dne vydal prvostupňové rozhodnutí, jímž uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, za což jí uložil pokutu ve výši 36 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Správní orgán I. stupně měl spáchání přestupku za spolehlivě prokázané vážním lístkem, jehož součástí je sekvence fotografií měřeného vozidla. Z fotografií vyplývá, že faktická náprava č. 3 byla v době vážení zvednutá. Vysokorychlostní kontrolní vážení bylo provedeno prostřednictvím schváleného typu váhy s platným osvědčením, tudíž zjištěné hodnoty jsou relevantní pro posouzení správním orgánem. Jedná se o zařízení typu CrossWIM výrobní číslo 31/2013, u kterého bylo provedeno dne 19. 11. 2015 ověření Českým metrologickým institutem se závěrem, že má požadované vlastnosti. Správní orgán I. stupně k námitkám žalobkyně uvedl, že nesplnění povinnosti nepřekročit maximální přípustnou hmotnost vozidla a maximální přípustnou hmotnost na nápravu jde k tíži řidiče a provozovatele vozidla. K jejich tíži tak musí být, pokud nebyla provedena kontrola rozložení a uložení nákladu a byla uskutečněna jízda na pozemních komunikacích s takto vypravenou soupravou. Provozovatel vozidla nesmí přikázat ani dovolit užití vozidla v provozu na pozemních komunikacích, pokud nesplňuje podmínky stanovené § 37 vyhlášky č. 341/2014 Sb. K rozložení nákladu správní orgán I. stupně konstatoval, že z pořízené fotodokumentace je provedenou optickou a geometrickou kontrolou náprav č. 3, 4 a 5 (propojením přímky přes dolní či horní okraje ráfků disku náprav č. 4 a 5) zřejmé, že v prodloužené ose je náprava č. 3 svým měrným bodem nad uvedenou osou. Zdvih je i opticky zřetelný. Z naměřených hodnot plyne přetížení na nápravě č. 2 o 2 288 kg. Na nápravách uvedených v dokladu o vážení jako č. 3 a 4 (tedy faktické nápravy č. 4 a 5) bylo naměřeno podlimitní zatížení. Z toho vyplývá, že náklad byl na ložné ploše návěsu svým těžištěm umístěn do jeho přední části, kde došlo k nadlimitnímu zatížení nápravy č. 2 včetně tahače, čímž se zároveň vylehčil návěs na nápravách č. 4 a 5. Je proto možné, že se náprava č. 3 sama nezapojila a nevylehčila návěs. Správní orgán nehodnotí technické možnosti návěsu a nápravy č. 3, neboť se jedná o odpovědnost řidiče. Ke stavu vážního stanoviště správní orgán I. stupně uvedl, že dne 5. 9. 2016 byla provedena kontrola, na jejímž základě bylo zjištěno, že stav komunikace neodpovídá požadavkům opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C010–15, neboť jsou v místě vyjeté koleje o hloubce 12 mm. Současně došlo k přeměření hodnot izolačního odporu senzorů. Ke stavu senzorů se vyjádřila na žádost KSÚS dne 7. 12. 2018 společnost KISTLER, kdy porovnáním hodnot bylo zjištěno, že v době kontroly dne 5. 9. 2016 byly senzory plnohodnotné pro svoji funkci. Z uvedeného plyne, že senzory musely být po svém první osazení v pořádku i dne 9. 6. 2016 při spáchání přestupku. Vážní stanoviště bylo kontrolováno ve vztahu k nerovnosti vozovky ve dnech 23. 6. 2016, 20. 7. 2016 a 18. 8. 2016, kdy sice bylo zjištěno zhoršující se částečné poškození příčné obrusné vrstvy vozovky, ale ve všech případech se závěrem, že naměřené hodnoty vyhovují předpisům a opatření obecné povahy ČMI. Správní orgán I. stupně považuje naměřené hodnoty za správné. Při měření je využito dynamických tlaků na čidla a na výsledek měření nemá podstatný vliv styl jízdy (akcelerace, decelerace). Ze sekvence snímků je zřejmé, že se vozidlo pohybovalo rychlostí 49 km/h. V místě měření se ve směru jízdy vozidla nenacházelo žádné jiné vozidlo či účastník provozu. Situace v silničním provozu ani stav komunikace neodůvodňovaly použití systémů ke zpomalení vozidla. Průjezd vozidla byl místem měření plynulý. Situace v silničním provozu a stav komunikace neodůvodňuje použití systému ke zpomalení. Ve vztahu k otázce zániku odpovědnosti za přestupek správní orgán I. stupně uvedl, že v době spáchání se jednalo o správní delikt. Odpovědnost za správní delikt zanikala, jestliže správní orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do 4 let ode dne jeho spáchání. S účinností od 1. 7. 2017 se zánik odpovědnosti řídí zákonem o odpovědnosti za přestupky. Podle § 30 tohoto zákona činí promlčecí doba 3 roky u přestupků, za který zákon stanoví sazbu, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení přestupku. Podle § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky odpovědnost nezanikne dříve, než by uplynula lhůta pro projednávání přestupku či správního deliktu podle dosavadních předpisů, pokud k jednání zakládající odpovědnost došlo před účinností zákona o odpovědnosti za přestupky. Z tohoto důvodu nebyl přestupek promlčen. Správní orgán I. stupně vyhodnotil důkazy jako dostačující a po jejich vyhodnocení jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti shledal, že ke spáchání předmětných přestupků došlo a byly dostatečně prokázány.

12. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 17. 4. 2019 odvolání. V odvolání poukázala na námitky, které uplatnila ve vyjádření ze dne 25. 3. 2019. Má za to, že tím zpochybnila výsledky vysokorychlostního vážení. Namítla, že správní orgán I. stupně se s jejími námitkami řádně nevypořádal. Doplnila, že chtěla navrhnout, aby bylo ověřeno měřicí zařízení, avšak s ohledem na časový odstupu od kontroly nebyl tento postup možný. Podle jejího názoru není možné postupovat tak, že správní orgán vyhotoví vážní lístek až po cca 2 letech a 9 měsících a teprve poté zahájí řízení, kdy již není možné vysvětlit pochybnosti o vážení. Dále namítla, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek, neboť promlčecí lhůta podle § 29 zákona o odpovědnosti za přestupky činila 1 rok.

13. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Žalovaný uvedl, že se správní orgán I. stupně vypořádal s námitkami, jimiž žalobkyně zpochybňuje vážení z důvodu nerovnosti vozovky, akcelerace, decelerace nebo překonání nerovnosti. Doplnil, že žalobkyně měla možnost se přesvědčit o správnosti měřidla při seznámení s podklady. Žalovaný připustil, že tvrzené faktory mají obecně vliv na kontrolní vysokorychlostní vážení, a proto je nutné splnit veškeré požadavky na jejich instalaci a certifikaci. Vážení bylo provedeno schváleným typem váhy s platným osvědčením. Zjištěné hodnoty jsou proto relevantní. Z důvodu vyloučení vlivů, které žalobkyně namítala, se od navážené hodnoty odečítá chyba vážení ve výši 11 %. Z námitek je zřejmé, že řidič si je vědom, že může v provozu nastat situace, která by mohla ovlivnit rozložení nákladu či výsledek vážení. Proto měl učinit takové kroky, které by při těchto situacích vyloučily porušení předpisů. S námitkou, že souprava měla 5 náprav, se také vypořádal již správní orgán I. stupně. Žalovaný doplnil, že pokud je jedna náprava zdvižena, je logické, že zváženy byly pouze zbylé nezdvižené nápravy. Zdviženou nápravou dochází k nerovnoměrnému rozložení nákladu, kdy jejím výsledkem je přetížení. Správním orgánům nepřísluší hodnotit technické možnosti návěsu, zejména zdvižení nápravy č. 3 při vážení. To je odpovědností řidiče a provozovatele. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 14. 8. 2014, č. j. 5 As 10/2015–27, s tím, že provozovatel má možnost přetížení předejít zachováním větší rezervy pod povolenou celkovou hmotnost, instalací nápravových vah atd. Bylo na žalobkyni, aby zvolila způsob, kterým by přetížení předešla. K námitce, že při měření musela existovat chyba měřicího stanoviště a že poskytovalo chybné údaje, žalovaný uvedl, že obecná tvrzení nebo domněnky, které žalobkyně neprokázala, se jeví jako účelové. Správní orgán I. stupně měl k dispozici hodnověrné listinné důkazy, na jejichž základě byl dostatečně zjištěn stav věci. Pokud žalobkyně rozporuje správnost listiny vydané ČMI, pak v tomto smyslu nese důkazní břemeno. Žalovaný dále uvedl, že systém vysokorychlostního vážení je v souladu se zákonem. Správním orgánů nepřísluší zákony zpochybňovat. K námitce ohledně dostatku informací k nákladu žalovaný uvedl, že správní orgány měly dostatek důkazů v podobě vážního lístku, potvrzení o ověření měřidla a protokolu. Žalobkyně předložila pouze zápis o nakládce – výdejku, z níž plyne druh a hmotnost zboží. Tato listina není hodnověrná, neboť uvedená váha nebyla s největší pravděpodobností zjištěna vážním zařízením, které by splňovalo stanovené podmínky jako kalibrace aj. Důkazní břemeno je na straně žalobkyně. Dále poukázal na to, že během přepravy může dojít k nové nakládce, překládce nebo vykládce na trase a daný materiál tak nemusí být relevantní. Správní orgán I. stupně měl k dispozici hodnověrné důkazy, jimiž byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Žalovaný doplnil, že žalobkyně neprokázala, že by vážení bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo vážilo chybně, ač ji k takovému tvrzení tížilo důkazní břemeno. Žalovaný se ztotožnil se způsobem, jímž správní orgán I. stupně vypořádal námitku promlčení odpovědnosti za přestupek. Doplnil, že § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví promlčecí dobu v délce 3 let, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. V tomto případě je zákonem stanovena horní hranice 500 000 Kč. Stavení a přerušení promlčecí doby upravuje § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle žalovaného tedy k zániku odpovědnosti uplynutím promlčecí doby nedošlo. Předcházející řízení před soudem a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu 14. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 54 A 82/2019–45, napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že došlo k zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek (dříve správní delikt), neboť shledal, že měla být ve věci aplikována pozdější a současně příznivější právní úprava zákona o odpovědnosti za přestupky, podle níž promlčecí doba za přestupek činila jeden rok, přičemž řízení byl zahájeno až po uplynutí promlčecí doby uvedené v § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ve vztahu ke stanovení promlčecí doby soud zvolil obdobný přístup, ke kterému se přiklonil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 As 221/2019–31, č. 4047/2020 Sb. NSS, ve věci MPM–QUALITY, a dospěl k závěru, že se promlčecí doba za přestupek dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích [dle současného znění písm. u)] stanoví na základě výpočtu konkrétní výměry dle § 43 zákona o pozemních komunikacích, nikoli podle horní hranice sazby stanovené v § 42b odst. 6 písm. a) téhož zákona. Krajský soud si byl vědom závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020–76, č. 4091/2020 NSS, ve kterém se však Nejvyšší správní soud dle názoru krajského soudu zabýval odlišnou otázkou. I když Nejvyšší správní soud ve formě obiter dicta uvedl, že v případě přestupku dle § 125a odst. 4 vodního zákona, „kde zákon horní hranici sazby pokuty stanoví (ve výši 10 000 000 Kč), […] není ani sporu, že v tomto případě by byla promlčecí doba tříletá“, krajský soud se domníval, že tento názor koliduje se závěry přijatými týmž soudem v rozsudku MPM–QUALITY. V něm Nevyšší správní soud učinil závěr, že za horní hranici sazby pokuty je třeba považovat výpočtem zjištěnou částku, nikoliv obecný limit 10 000 000 Kč. Krajský soud byl názoru, že je zapotřebí odlišovat přestupky, kde je výměra trestu určena něčím jiným než skutkově definujícím znakem přestupku, tedy např. procentem z obratu, procentuálním podílem aktiv, násobkem daně apod., od přestupků, u nichž správní orgány od zahájení řízení zpravidla vědí, jaká sankce pachateli za jejich spáchání hrozí, neboť je odvislá právě od veličiny, která je sama o sobě znakem skutkové podstaty daného přestupku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba zániku odpovědnosti za přestupek v posuzované věci činila jeden rok.

15. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 2 As 70/2021–35, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 54 A 82/2019–45, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl oproti krajskému soudu k závěru, že nyní řešená věc má shodný základ jako rozsudek č. j. 10 Afs 72/2020–76, a za horní hranici sazby je tedy třeba považovat částku stanovenou v § 42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, tedy 500 000 Kč. Promlčecí doba proto činila dle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky tři roky, nikoli jeden rok, jak shledal krajský soud. Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem úpravy doby pro zánik odpovědnosti za přestupek je vymezení jisté doby, v níž může být přestupek projednán, respektive o něm rozhodnuto. Musí být chráněna právní jistota. Určení okamžiku, kdy dojde k zániku odpovědnosti za přestupek, není důležitý pouze pro pachatele, ale také pro další účastníky řízení i pro samotné správní orgány, aby věděly, kolik času na projednání přestupku mají. Promlčecí doba proto musí být určena jasným způsobem k okamžiku zahájení řízení tak, aby účastníci řízení mohli rozumně předvídat, kdy odpovědnost zanikne. Text zákona znemožňuje výklad, podle kterého by se doba pro zánik odpovědnosti za přestupek stanovila ad hoc v závislosti na tom, zda v konkrétním případě hrozí přestupci pokuta alespoň 100 000 Kč. Z principu předvídatelnosti práva podle Nejvyššího správního soudu plyne, že není možné, aby se prekluzivní lhůta (promlčecí doba) u stejného typu přestupku lišila v závislosti na aktuálních okolnostech přestupku. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se v rozsudku MPM–QUALITY zabýval horní hranicí sazby, kterou je možné za daný přestupek v konkrétním případě uložit, pro účely uplatnění absorpční zásady. V takovém případě se jednalo o určení horní hranice sazby pro účely ukládání trestu. Naopak v nyní souzeném případě se jedná o otázku promlčení. Předmětem je tedy otázka zániku trestnosti, kterou je třeba mít vyřešenu od počátku řízení. Otázka promlčení se netýká výměry trestu, a nelze proto závěry rozsudku ve věci MPM–QUALITY vztáhnout na nynější věc. Průběh jednání před soudem 16. Při jednání soudu dne 27. 1. 2023 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích.

17. Žalobkyně doplnila, že žalovaný se opírá o ověření ČMI, podle něhož jsou váhy v pořádku. Nejedná se však o jediný důkaz, který měl vzít žalovaný v úvahu. Zdůraznila, že správní orgány se měly vypořádat se všemi uplatněnými tvrzeními a námitkami. Žalobkyně zopakovala výhrady proti systému vysokorychlostního vážení. Dle žalobkyně ČMI při schvalování systému nepřihlédl ke všem skutečnostem, které z vysokorychlostního vážení vyplývají, včetně akcelerace, brzdění či obrušování svrchní části vozovky. O tom, že systém vysokorychlostního vážení je vadný, svědčí dle názoru žalobkyně i to, že na základě údajů získaných z vysokorychlostních vah v Kolíně byli pokutováni dopravci, kdy při přeměření v roce 2016 bylo zjištěno, že v místě byly vyjeté koleje. Pokud bylo zjištění o stavu vozovky učiněno k určitému datu, nelze říci, že vše, co bylo předtím, je v pořádku. Žalobkyně má za to, že by měla znát údaje potřebné k tomu, aby došlo k ověření systému. Když se s dalšími dopravci zajímali, jak systém funguje, k údajům se nedostali s odkazem na obchodní tajemství. Doplnila, že v Kolíně došlo k ověření vah, jehož se mohla účastnit. Poukázala na to, že z patnácti přejezdů vozidla bylo deset systémem vyhodnoceno jako „nekorektní“. Měřené vozidlo přitom nebylo přetíženo, jelo konstantní rychlostí a ve vozidle byl přítomen pracovník krajského úřadu, aby nedocházelo k nepovoleným manévrům. Pracovník na místě zástupci žalobkyně neobjasnil, na základě čeho systém vyhodnotil přejezdy jako nekorektní. V případě čtyř z pěti platných přejezdů se navíc odchylka blížila maximální odchylce. Výsledky měření tak dle žalobkyně svědčí o tom, že systém vysokorychlostního vážení je chybný. Vytýká–li žalovaný žalobkyni, že její tvrzení jsou nepodložená, je to způsobeno systémem. Pokud by vozidla byla na základě vysokorychlostního vážení odkloněna na nízkorychlostní vážení, nebyl by spor o to, co vozidlo veze a zda je přetíženo. Za dané situace měly správní orgány vycházet z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní o nákladu, které nebyly vyvráceny.

18. Dle žalovaného žalobkyně při jednání soudu uplatnila nové žalobní body po uplynutí lhůty pro podání žaloby. K systému vysokorychlostního vážení, významu ověření ČMI a důkazní hodnotě vážního lístku žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58. Připomněl, že se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. K vyřazení vah došlo pouze z opatrnosti, nikoli z důvodu poškození, a to až půl roku po zjištění projednávaného přestupku. Nejvyšší správní soud na napadeném a prvostupňovém rozhodnutí při svém přezkumu neshledal z úřední povinnosti nic vadného, vyjádřil se pouze k délce prekluzivní lhůty. Správní orgány vycházely v souladu s § 112 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za přestupky z právní úpravy účinné v době spáchání přestupku, neboť použití pozdější právní úpravy by nebylo pro žalobkyni příznivější. Žalovaný v rámci vyjádření k provedenému dokazování uvedl, že při měření v červnu 2016 byly zjištěny hodnoty splňující podmínky opatření obecné povahy. Žalovaný je proto přesvědčen, že vážní zařízení v té době vážilo správně. Ze znaleckého posudku je patrné, že v místě byla zvýšená doprava v důsledku objížďky a byly vysoké teploty. To znamená, že přetížené kamiony více promačkávají vrchní vrstvu. Jde o plasticitu vrchní vrstvy vozovky. Tím mohlo dojít k tomu, že při měření v září 2016 byly již hodnoty překročeny. Dále upozornil, že znalci nepřísluší vyjadřovat se k právním otázkám ani správnosti měření.

19. Soud neprovedl dokazování napadeným a prvostupňovým rozhodnutím a dalšími listinami, které jsou součástí správního spisu (např. posouzením stavu vážního stanoviště ze dne 5. 9. 2016 od společnosti GEMOS CZ s.r.o.), neboť obsahem správního spisu, z něhož soud vychází, se dokazování neprovádí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dále soud neprovedl důkaz sdělením ředitele KSÚS ze dne 2. 10. 2019, neboť skutečnost, že KSÚS souhlasila s účastí zástupce žalobkyně při ověřování měřidla v roce 2019, není v projednávané věci relevantní.

20. Soud při jednání provedl důkaz listinou – znaleckým posudkem č. 2661/01/20 ze dne 17. 1. 2020, vypracovaným Ing. Pavlem Faltysem, znalcem v oboru stavebnictví, odvětví stavby inženýrské a stavby dopravní, a usneseními Městského úřadu Kolín ze dne 13. 5. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 49408/19–ham, a ze dne 18. 3. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 27278/19–ham, které předložila žalobkyně. Rovněž provedl důkaz zkušebním protokolem a protokolem o měření ČMI ze dne 16. 9. 2021. Dále provedl důkaz opatřeními obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–10 a ČMI č. 0111–OOP–C010–15. Posouzení žalobních bodů 21. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

22. Soud se předně zabýval otázkou, zda zanikla odpovědnost žalobkyně za přestupek, přičemž byl vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 28. 11. 2022, č. j. 2 As 70/2021–35.

23. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, vyplývá, že pojem trestnosti užitý v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že zahrnuje i podmínky zániku trestnosti (trestní odpovědnosti), mezi něž patří též promlčení správního deliktu (přestupku).

24. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. S ohledem na zmíněný ústavní princip a rovněž podle § 112 odst. 1 části za středníkem zákona o odpovědnosti za přestupky se v případě, že k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, posoudí odpovědnost za dosavadní jiné správní delikty podle tohoto zákona, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda by použití pozdějšího zákona bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/2020).

25. V době spáchání skutku byla účinná právní úprava § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z níž se podávalo, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle tohoto ustanovení odpovědnost za správní delikt zanikla uplynutím subjektivní prekluzivní lhůty, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl. Nejpozději odpovědnost za správní delikt zanikla uplynutím objektivní lhůty 4 let ode dne jeho spáchání (srov. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 55 A 1/2020–63, či ze dne 30. 11. 2021, č. j. 54 A 50/2019–59). Zákonodárce tedy zakotvil dvouletou subjektivní prekluzivní lhůtu k zahájení řízení a objektivní čtyřletou pro rozhodnutí o správním deliktu (přestupku). Přestože byl přestupek zjištěn automatizovaným prostředkem, nelze správnímu orgánu I. stupně vyčítat postup v řízení, neboť ten nemá jinou možnost než vyčkávat, až mu KSÚS doklady o výsledku vysokorychlostního vážení doručí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 As 89/2015–51, dovodil, že „jediná smysluplná ‚objektivizace‘ začátku běhu subjektivní lhůty spočívá v určení okamžiku, kdy se informace zakládající důvod pro zahájení (…) řízení dostala do povědomí orgánu oprávněného takové (…) řízení zahájit.“ Pokud nedošlo k zániku odpovědnosti v důsledku uplynutí objektivní prekluzivní lhůty, byl správní orgán I. stupně povinen řízení zahájit.

26. Podmínky § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do 28. 7. 2016 byly v době vydání prvostupňového rozhodnutí splněny, neboť ke spáchání správního deliktu mělo dojít dne 9. 6. 2016 a řízení o něm bylo zahájeno dne 11. 3. 2019, kdy správní orgán I. stupně doručil žalobkyni příkaz ve věci. Ze správního spisu plyne, že správní orgán I. stupně se o jednání žalobkyně dozvěděl dne 26. 10. 2018 na základě předání vážních lístků KSÚS (č. l. 2 a následující správního spisu). Subjektivní lhůta stanovená v § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích tedy byla vůči skutku zachována. Zachována byla rovněž objektivní lhůta 4 let ode dne spáchání přestupku, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 2019.

27. Účinností zákona o odpovědnosti za přestupky došlo k tomu, že na základě § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se na dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne 1. 7. 2017 hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Současně podle téhož ustanovení platí, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

28. Správní delikt provozovatele vozidla je s účinností od 1. 7. 2017 nově pojímán jako přestupek, přičemž ustanovení § 43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích bylo novelizováno tak, že tento právní předpis již úpravu promlčení neobsahuje. Na promlčení přestupku se užijí pravidla obsažená v § 30 až § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí doba tři roky, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, což je i přestupek žalobkyně [srov. § 42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 2 As 70/2021–35, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 1 As 100/2021–29, ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 As 138/2021–43, nebo ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 As 166/2021–29]. Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku. Podle § 32 odst. 2 se promlčecí doba přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Byla–li promlčecí doba přerušena a jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky).

29. K zániku odpovědnosti za přestupky nedošlo ani optikou zákona o odpovědnosti za přestupky. V daném případě měl být spáchán dne 9. 6. 2016. Správní orgán I. stupně vydal příkaz a doručil jej žalobkyni dne 11. 3. 2019, tedy v průběhu tříleté promlčecí doby dle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, která by jinak uplynula dnem 9. 6. 2019. Promlčecí doba se tak dle § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky oznámením příkazu dne 11. 3. 2019 přerušila (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022, č. j. 6 As 305/2021–37). Jelikož správní orgán I. stupně oznámil žalobkyni příkaz v tříleté promlčecí době, došlo k jejímu přerušení a odpovědnost za spáchání přestupku by zanikla nejpozději 5 let od jeho spáchání. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 2019, k zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek nedošlo. Námitka prekluze tedy není důvodná.

30. Podstata argumentace žalobkyně spočívala v rozporování správnosti výsledku vážení. Žalobkyně předně v obecné rovině vypočítává faktory, které by měření potenciálně mohly negativně ovlivnit a jejichž vliv nebyl prověřen. Dle žalobkyně nebylo zjištěno, jakým způsobem jsou vyloučena tzv. neplatná měření, resp. ostatní vlivy. Z toho dovozovala, že naměřené hodnoty byly nesprávné.

31. Podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla provozuje vozidlo, jehož hmotnost převyšuje hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu. Nejvyšší povolená hmotnost u jednotlivé hnací nápravy činila podle § 37 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování a technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018, 11,50 tun. Největší povolená hmotnost motorového vozidla se dvěma nápravami byla podle § 37 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky stanovena na 18 tun.

32. Dle položky 2.1.3 přílohy vyhlášky č. 345/2002 Sb. jsou stanovaným měřidlem váhy s automatickou činností, a to pod písm. c) váhy pro vysokorychlostní kontrolní vážení silničních vozidel za pohybu podle zvláštního právního předpisu s relativní chybou měření menší nebo rovnou ± 5 % pro celkovou hmotnost vozidla a ± 11 % pro zatížení na nápravu, u kterých se stanoví lhůta ověření na jeden rok.

33. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o metrologii“) se ověřením stanoveného měřidla (vysokorychlostní váhy) potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Tento požadavek se považuje za splněný, pokud má měřidlo požadované metrologické vlastnosti stanovené opatřením obecné povahy. Opatření obecné povahy kromě požadovaných metrologických vlastností stanoveného měřidla stanoví i zkoušky při jeho ověřování. Postup při ověřování stanovených měřidel stanoví ministerstvo vyhláškou.

34. Dle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, platí, že doba platnosti ověření měřidla stanovená zvláštním právním předpisem (poznámka odkazuje na vyhlášku č. 263/2000 Sb., která byla ovšem zrušena a nahrazena vyhláškou č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu), se počítá od začátku kalendářního roku následujícího po roce, v němž bylo ověření stanoveného měřidla provedeno. Podle bodu 2.1.3 písm. c) přílohy vyhlášky č. 345/2002 Sb. byla pro vysokorychlostní váhy stanovena doba platnosti ověření 1 rok.

35. Soud obecně uvádí, že správní orgán je v řízení povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68, č. 3014/2014 Sb. NSS). Dle názoru soudu tomuto požadavku správní orgány v projednávané věci dostály. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání přestupku (zejména vážní lístek, fotodokumentace, ověření měřidla a protokoly o měření nerovnosti vozovky), postačovaly k vydání rozhodnutí o tom, že se žalobkyně dopustila porušení shora citovaného ustanovení zákona. Žalobkyně výsledky vysokorychlostního vážení relevantně nezpochybnila.

36. Dle ustálené judikatury správních soudů lze vážní lístek obecně považovat za dostatečný důkaz pro závěr, že došlo ke spáchání přestupku, pokud je měření provedeno patřičným úředně schváleným přístrojem, dostatečně zdokumentováno (typicky fotodokumentací či obrazovým záznamem z měřicího zařízení, které poskytne dostatečně zřetelnou a komplexní informaci o průběhu měření) a je–li provedeno za okolností nevzbuzujících pochybnosti o jeho správnosti, zejména pokud není rozumného a přiměřeně pravděpodobného důvodu pro obavu z nějaké chyby měření (viz např. rozsudky Krajského soud v Brně ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 A 142/2016–102, a ze dne 4. 6. 2020, č. j. 62 A 16/2019–93, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 299/2019–30, a ze dne 12. 7. 2018. č. j. 4 As 188/2018–53).

37. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2018. č. j. 4 As 188/2018–53, vysokorychlostní kontrolní měření jako spolehlivý podklad pro rozhodnutí o správním deliktu aproboval sám zákonodárce v § 38d zákona o pozemních komunikacích, za předpokladu schválení těchto měřicích zařízení Českým metrologickým institutem jako stanovených měřidel ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o metrologii, ve spojení s přílohou vyhlášky č. 352/2002 Sb.

38. Mezi účastníky není sporu o charakteru přepravovaného nákladu. Žalobkyně v průběhu správního řízení ani v řízení před soudem netvrdila, že by přepravovala náklad, jehož těžiště může za pohybu nekontrolovaně měnit svou polohu, tedy např. tekutinu či sypký materiál.

39. Podle vážního lístku ev. č. 5661128 bylo vysokorychlostní vážení vozidla žalobkyně provedeno dne 9. 6. 2016, a to na pozemní komunikaci č. X v K., ul. O., ve směru jízdy z centra. Při vážení automatizovaným systémem bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti nápravy č. 2, po odečtení toleranční srážky, o 2 288 kg, a nejvyšší povolené hmotnosti motorového vozidla, po odečtení toleranční srážky, o 3 013 kg. Výsledky měření (vážení) provedené vysokorychlostní váhou byly jediným důkazem o překročení hmotnostních limitů vozidla žalobkyně. Ve spise je však rovněž založeno platné ověření stanoveného měřidla a protokoly o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky.

40. Dle potvrzení ČMI o ověření stanoveného měřidla typu CrossWIM, výrobní číslo 31/2013, ze dne 11. 12. 2015, bylo měřidlo ověřeno dne 19. 11. 2015, přičemž dle výsledku mělo požadované metrologické vlastnosti. Doba platnosti byla stanovena vyhláškou č. 345/2002 Sb. a zaniká v případech dle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb. Z tohoto potvrzení tedy bylo možno usuzovat, že předmětná váha byla způsobilá k vysokorychlostnímu kontrolnímu vážení silničních motorových vozidel. Podmínka provedení měření ověřeným stanoveným měřidlem tedy byla v projednávaném případě splněna.

41. Z opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–10, kterým se stanovují metrologické a technické požadavky na stanovená měřidla, včetně metod zkoušení pro schválení typu a pro ověřování stanovených měřidel: „váhy pro kontrolní vysokorychlostní vážení silničních vozidel za pohybu“, vyplývá, že ověřené stanovené měřidlo při měření není negativně ovlivněno mechanickými, klimatickými, elektromagnetickými či jinými rušivými vlivy (odst. 3.10). Podle opatření obecné povahy zařízení automaticky nezaznamená váhu vozidel, která nebyla rozlišena, u nichž nebyla zvážena všechna kola nebo jejichž rychlost byla mimo rozsah pracovních rychlostí vysokorychlostní váhy (odst. 3.3 a odst. 3.4). Ověřené stanovené měřidlo (vysokorychlostní váha) by tedy mělo být bez lidské obsluhy schopno samostatně vyřadit nekorektní měření. Jestliže v nyní posuzované věci vysokorychlostní váha, jako stanovené měřidlo, byla ověřena Českým metrologickým institutem, což je patrné z potvrzení o ověření stanoveného měřidla ze dne 11. 12. 2015, pak toto potvrzení prokazuje také to, že stanovené měřidlo zaznamenávalo pouze „korektní průjezdy vozidel“ (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020, č. j. 62 A 16/2019–93, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58, které se sice týkaly opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–15, které nahradilo opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–10, nicméně jeho obsah – dopadající na projednávanou věc – byl totožný). Bylo–li vážení provedeno ověřeným stanoveným měřidlem a bylo–li toto vážení řádně zdokumentováno (fotografiemi nebo obrazovým záznamem), představuje takové měření zásadně objektivní a dostatečný důkaz o tom, že došlo ke spáchání přestupku (viz např. bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j. 4 As 188/2018–53). Nekorektní vážení tedy nemají být podle shora uvedeného opatření obecné povahy vůbec zaznamenávána. Za tohoto stavu nebylo povinností správního orgánu I. stupně předkládat žalobkyni na základě toliko obecných námitek podmínky, postupy či hodnoty, na jejichž základě docházelo k vyřazení nekorektních měření.

42. Žalobkyně v žalobě uvedla, že z jejího vlastního šetření a konzultací se znaleckým ústavem DEKRA vyplynulo, že vliv různých faktorů na výsledek měření může být vysoký. Žádné důkazy k prokázání takové komunikace v žalobě neoznačila. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně ani v průběhu správního řízení výstup z údajné komunikace se společností DEKRA nepředložila. Za této situace nelze vyčítat správním orgánům, že možné vlivy hypoteticky tvrzených okolností na měření neověřily znaleckým subjektem. Žalovaný na třetí straně napadeného rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že i z důvodu vyloučení okolností, které by mohly mít vliv na vážení, se odečítá z navážené hodnoty vozidla toleranční odchylka. Dle názoru soudu byla taková argumentace správná, neboť dle rozhodné právní úpravy toleranční odchylky zohledňovaly možné vlivy při vysokorychlostním vážení stanovenými měřidly a správní orgány nebyly povinny ověřovat hmotnost naměřenou prostřednictvím vysokorychlostních vah jiným způsobem, například následným nízkorychlostním vážením. Na okraj lze doplnit, že společnost DEKRA CZ a.s. není znaleckým ústavem ani znaleckou kanceláří (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58, či ze dne 7. 6. 2022, č. j. 51 A 50/2021–60).

43. Dle soudu bylo vážení i řádně zdokumentováno, tedy tak, aby bylo zřetelné, že bylo provedeno za okolností nevzbuzujících pochybnosti o jeho správnosti. Na fotodokumentaci přiložené k vážním lístkům je zachyceno vozidlo žalobkyně, na snímcích je uvedeno místo a číslo měření, datum a čas vážení, rychlost, údaje o okamžité hmotnosti připadající na všechny 4 vážené nápravy před odpočtem a po odpočtu toleranční srážky ve výši 11 %. Na vážním lístku jsou tyto informace doplněny o údaje o okamžité hmotnosti na skupinu náprav po odpočtu, údaje o okamžité hmotnosti vozidla po odpočtu a okamžité hmotnosti jízdní soupravy po odpočtu. Fotografie zachytily vozidlo žalobkyně zepředu i zezadu a byl na nich zachycen i okolní provoz. Z fotodokumentace neplyne, že by byl průjezd jakkoli nestandardní, na což poukázal již správní orgán I. stupně. Z fotografií ani rychlosti vozidla, které se pohybovalo rychlostí 49 km/h, není patrné, že by vozidlo žalobkyně či okolní vozidla překonávala překážku, prudce v místě brzdila či stála. Žalobkyně pak ani neuváděla žádná konkrétní tvrzení, jakým způsobem a v důsledku jakých okolností měl průjezd vozidla přes vážící zařízení proběhnout. Vyjma obecného hypotetického tvrzení, že vysokorychlostní váhy mohly zvážit vozidlo žalobkyně nesprávně, a to vlivem okolností jako je akcelerace či brždění, překonávání nerovností vozovky či jiných okolností, žádné konkrétní pochybnosti o průběhu měření neuvedla. Lze uzavřít, že v projednávaném případě bylo vysokorychlostní vážení zaznamenáno tak, aniž by o správnosti měření bylo pochyb. Správní orgány za takové situace nepochybily, když v tomto směru odkázaly na výsledky měření z ověřené vysokorychlostní váhy zachycené na fotodokumentaci s tím, že právě z důvodu vyloučení okolností, které by mohly mít vliv na vážení, se odečítá z navážené hodnoty toleranční odchylka. Žalobní námitky ohledně možného vlivu různých faktorů na vysokorychlostní vážení tedy nejsou důvodné.

44. Žalobkyně tvrdila, že předmětný náklad byl rozložen po celé ploše návěsu. Takové tvrzení však ničím neprokázala. Bylo na žalobkyni, aby zvolila způsob přepravy, kterým by přetížení předešla (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 5 As 10/2015–27). Pokud se žalobkyně dovolávala chybného měření ověřeného stanoveného měřidla, bylo na ní, aby prokázala své tvrzení, že náklad byl v návěsu rovnoměrně rozložen a odlehčovací náprava byla v době spáchání přestupku zapojena a správně fungovala. Ze zápisu o nakládce předloženého žalobkyní však tyto skutečnosti neplynou. Z údaje o nákladu (27 colli, příruby ze železa nebo oceli, 19 776 kg, 7.89 cbm) na výdejce nelze dovodit, jakým způsobem byl rozložen na nákladním návěsu Kögel S24 o ložné ploše 12 620 x 2 480 cm (dle informace v kartě vozidla). Nelze přehlédnout, že sama žalobkyně v podání ze dne 25. 3. 2019 uvedla, že řidič nebyl u nakládky přítomen. V takovém případě nebylo povinností správních orgánů blíže zjišťovat funkčnost odlehčovací nápravy. Správní orgány tak správně poukázaly na to, že nejsou povinny hodnotit technické možnosti návěsu a jeho náprav. Na základě nepodloženého tvrzení žalobkyně nemusely správní orgány ani detailně zkoumat rozložení nákladu. Závěr správních orgánů, že náklad nemusel být rozložen rovnoměrně, byl proto na místě. Soud též souhlasí se správními orgány, že o tom svědčí to, že odlehčovací náprava byla zdvižena a na čtvrté a páté nápravě (na vážním lístku označeny jako nápravy č. 3 a 4) byla naměřena oproti druhé nápravě výrazně podlimitní hmotnost. V případě, že je odlehčovací náprava zdvižena, je logické, že zváženy byly pouze zbylé nápravy. Lze dodat, že doklad o nakládce pouze potvrzuje převzetí zásilky, nedokládá hmotnost nákladu připadající na jednotlivé nápravy motorového vozidla ani hmotnost motorového vozidla samotného a neosvědčuje, že předmětné vozidlo provozované žalobcem v danou chvíli skutečně převáželo (pouze) náklad naložený dle předloženého dokladu. Soud tedy souhlasí se správními orgány, že důkazní hodnotu, která by mohla zpochybnit výsledky vysokorychlostního kontrolního vážení provedeného zákonem předpokládaným způsobem a prostřednictvím osvědčeného stanoveného měřidla, takový doklad sám o sobě nemá.

45. Žalobkyně se dále snažila výsledky vysokorychlostního vážení zpochybnit tvrzením, že dle měření příčné nerovnosti vozovky provedeného v srpnu 2016 KSÚS vykazoval stav komunikace odchylky, které byly v rozporu s opatřením obecné povahy ČMI, a proto se přestupky spáchané od srpna do konce roku 2016 nepovažují za prokázané. Dle žalobkyně je zřejmé, že šlo o dlouhodobý proces a nelze zjistit, kdy došlo k narušení vážního stanoviště. Ani tento žalobní bod není důvodný.

46. Ve vztahu k námitce žalobkyně o pochybnostech o správnosti měření způsobených příčnou nerovností vozovky zjištěnou dne 18. 8. 2016, soud předesílá, že podle judikatury při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek a navzájem se mohou argumentačně doplňovat a kompenzovat mezery v odůvodnění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008–73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že námitkou ohledně stavu komunikace se již vypořádal správní orgán I. stupně. Doplnil, že na zařízení byly prováděny pravidelné kontroly. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v odvolání v podstatě pouze zopakovala námitky uplatněné před správním orgánem I. stupně, lze vypořádání námitky odkazem na prvostupňové rozhodnutí akceptovat. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že při kontrole stavu vážního stanoviště dne 5. 9. 2016 bylo zjištěno, že stav komunikace neodpovídá požadavkům opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–15, neboť zde byly vyjeté koleje o hloubce 12 mm. Současně došlo k přeměření hodnot izolačního odporu senzorů. Ke stavu těchto hodnot se k žádosti KSÚS vyjádřila dne 7. 12. 2018 společnost KISTLER, přičemž porovnáním hodnot bylo zjištěno, že senzory dne 5. 9. 2016 plnohodnotně plnily svou funkci, a musely být tedy v pořádku i v době vážení vozidla žalobkyně. Pokud jde o stav vážního stanoviště, správní orgán I. stupně na základě provedeného dokazování protokoly o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky, které jsou součástí správního spisu, uvedl, že samotné vážní stanoviště bylo ve vztahu k nerovnosti vozovky kontrolováno ve dnech 23. 6. 2016, 20. 7. 2016 a 18. 8. 2016, kdy ve všech případech sice bylo zjištěno zhoršující se částečné poškození příčné obrusné vrstvy vozovky, nicméně vždy byl učiněn závěr, že naměřené hodnoty vyhovují předpisům a příslušnému opatření obecné povahy ČMI.

47. Soud se v tomto směru se správním orgánem I. stupně ztotožňuje. Uvedený závěr je v souladu s protokoly o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky vysokorychlostního vážního místa v Kolíně–Sendražicích ze dne 23. 6. 2016, 20. 7. 2016 a 18. 8. 2016, které jsou součástí správního spisu, z nichž správní orgán I. stupně vycházel a s nimiž byla žalobkyně seznámena. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že při měření příčné nerovnosti provedené KSÚS v srpnu 2016 byly zjištěny odchylky v rozporu s opatřením obecné povahy ČMI. Podle závěrů měření rovinatosti vozovky provedeného dne 18. 8. 2016, tj. více než dva měsíce po spáchání přestupku, naměřené hodnoty příčné nerovnosti vyhovovaly právním předpisům a opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–10. V příloze protokolu je uvedeno, že ve vozovce nesmí být hloubka vyjetých kolejí větší než 4 mm v měřeném úseku (50 m před a 25 m za snímači zatížení), což odpovídá požadavkům kladeným opatřením obecné povahy (bod 3.15.2 opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C010–10). Měření provedené kalibrovaným měřidlem (kalibrovanou stahovací latí L = 2 m a kalibrovaným měřicím klínkem) prokázalo, že naměřené hodnoty příčné nerovnosti vyhovovaly opatření obecné povahy ČMI, neboť hloubka vyjetých kolejí v měřeném úseku nepřesahovala 4 mm (hloubka pravé a levé koleje v místě snímačů a pravé koleje též v úseku 25 m před snímači dosahovala přesně 4 mm). Tento závěr nevyvrací, ale naopak potvrzuje i žalobkyní předložené usnesení Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, ze dne 13. 5. 2019 o zastavení řízení. V něm projednávaný skutek se stal až po datu 18. 8. 2016, konkrétně dne 31. 8. 2016. Městský úřad Kolín v něm konstatoval, že dle sdělení žalovaného ze dne 1. 11. 2018 přestupky spáchané dne 5. 9. 2016 a později (do konce roku 2016) nelze považovat za přestupky zaznamenané na zařízení, které mělo požadované metrologické vlastnosti stanovené opatřením obecné povahy v souladu s § 9 odst. 1 zákona o metrologii, neboť dle § 7 odst. 2 písm. c) zákona o metrologii platnost ověření zaniká, jestliže bylo stanovené měřidlo poškozeno tak, že mohlo ztratit některou vlastnost rozhodnou pro ověření. Městský úřad dále uvedl, že dle protokolu o měření ze dne 18. 8. 2016 byl toho dne stav měřicího stanoviště ještě v souladu s opatřením obecné povahy. Proto dospěl ve prospěch účastníka řízení k závěru, že přestupky po tomto datu již nelze považovat za přestupky zaznamenané na zařízení, které mělo požadované metrologické vlastnosti stanovené opatřením obecné povahy. Pokud jde o usnesení Městského úřadu Kolín ze dne 18. 3. 2019, na které žalobkyně též poukazovala a které se týkalo přestupku, k němuž mělo dojít dne 18. 8. 2016, důvodem zastavení nebyl stav měřicího stanoviště, ale skutečnost, že jízdní souprava převážela volně ložené semeno řepky, které se chová při pohybu vozidla jako kapalina, přičemž dle stanoviska ČMI nebyly do procesu schvalování použitého měřicího zařízení zahrnuty zkoušky zohledňující možné použití ve funkci stanoveného měřidla i pro vážení vozidel přepravující břemena, jejichž těžiště může za pohybu měnit svou polohu (kapalný a sypký materiál). Jak bylo ovšem výše uvedeno, žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by v nyní posuzovaném případě byl přepravován kapalný či sypký materiál.

48. Pro danou věc je podstatné, že dne 23. 6. 2016, tedy dva týdny po spáchání přestupku, naměřená hloubka vyjetých kolejí v úseku vozovky v délce 50 m před až 25 m za snímači nevykazovala odchylky od opatření obecné povahy ČMI. Jak uvedl správní orgán I. stupně, podle závěrů měření KSÚS ze dne 23. 6. 2016, s nímž byla žalobkyně seznámena, naměřené hodnoty příčné nerovnosti vyhovovaly právním předpisům a opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–10. V příloze protokolu je uvedeno, že ve vozovce nesmí být hloubka vyjetých kolejí větší než 4 mm v měřeném úseku, což odpovídá požadavkům kladeným opatřením obecné povahy č. 0111–OOP–C010–10 (bod 3.15.2). Měření provedené kalibrovanými měřidly (kalibrovanou měřicí latí o délce 2 m a kalibrovaným měřicím klínkem) zaznamenané v grafické příloze prokázalo, že hloubka vyjetých kolejí v měřeném úseku nepřevyšovala 4 mm, když nejhlubší vyjetá pravá kolej nacházející se přímo na snímači dosahovala hloubky přesně 4 mm (naměřená hloubka kolejí v dalších místech byla nižší než 4 mm). Obdobné výsledky, tedy že žádná z vyjetých kolejí nepřevyšovala 4 mm, přineslo i měření provedené kalibrovanou měřicí latí a kalibrovaným měřicím klínkem dne 20. 7. 2016, se kterým byla žalobkyně taktéž seznámena. Jak bylo výše uvedeno, ani při měření hloubky vyjetých kolejí ze dne 18. 8. 2016 nebylo zjištěno, že by hloubka vyjetých kolejí byla větší než 4 mm. Pokud tedy příčné nerovnosti vozovky ještě dva týdny po spáchání přestupku nevykazovaly odchylky od opatření obecné povahy ČMI, příčná nerovnost vozovky zjištěná dne 5. 9. 2016, tedy s časovým odstupem téměř tří měsíců po spáchání přestupku, nemohla sama o sobě zpochybnit správnost měření (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 55 A 1/2020–63). Z výše uvedeného je patrné, že nerovnost vozovky byla pravidelně kontrolována. Žalobní bod, že hodnoty naměřené v srpnu 2016 KSÚS byly v rozporu s opatřením obecné povahy ČMI a není možné zjistit, kdy k narušení vážního stanoviště došlo, tedy není důvodná.

49. Žalobkyně na podporu svých žalobních tvrzení předložila znalecký posudek č. 2661/01/20 ze dne 17. 1. 2020, vypracovaný Ing. P. F., znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a stavebnictví, odvětví stavby obytné, dopravní a inženýrské. Znalec v posudku dospěl k závěru, že při hodnocení stavu komunikace v prostoru vážního systému dochází ve způsobu měření a zejména ve zjištěných hodnotách k rozdílným výsledkům na hranici hodnot, které negativně ovlivňují výsledky měření (tj. nerovnost vozovky, hloubky vyjíždění kolejí v obrusné vrstvě, lokální poruchy apod.). Znalec v posudku rovněž konstatoval, že výsledky naměřených hodnot přetížení nákladního vozidla nejsou bezprostředně využity pro okamžitý postih řidiče a správní řízení s provozovatelem vozidla nemá dostatečný preventivní dopad na osobu, která přetížení zavinila, ani nezamezuje dalšímu poškozování komunikací, a že nebylo zjištěno, že by byla vedena správní řízení za přestupky způsobené jinými než tuzemskými vozidly. Dle znalce nebyl předložen žádný doklad o způsobu provádění pravidelného ověřování vysokorychlostního vážního systému přejížděním naložených nákladních vozidel, která by byla následně pro kontrolu převážena na stabilní certifikované váze. Dále nebyl ověřen vliv způsobu jízdy v prostoru souvisejícím s vysokorychlostním vážením ani vliv naložení vozidel různým materiálem, který není na vozidle stabilní. Dále znalec poukázal na skutečnost, že dne 23. 10. 2019 bylo na základě měření geometrie vozovky a hodnocení výsledků rozhodnuto o komplexní rekonstrukci vážního místa v roce 2020. Závěrem uvedl, že vysokorychlostní váhy by měly být využívány v místě, kde je možné navázat okamžitým převážením na stabilní certifikované váze. Dle znalce slouží osazení tohoto typu vážního systému pouze k výnosům a nemá větší dopad na přetěžování nákladních vozidel, chování řidičů a přepravců, a v tomto důsledku na poškozování komunikace přetíženými vozidly.

50. Dle názoru soudu závěry posudku nelze vnímat tak, že by správní orgány v projednávaném případě pochybily, pokud vycházely z řádně certifikovaného měřidla na posuzovaném měřeném úseku komunikace a protokolů o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky vysokorychlostního vážního místa v K.. Posudek k posouzení stavu dané vozovky byl vypracován až v lednu roku 2020, a správní orgány tedy nemohly na jeho závěry reagovat. Znalec v posudku konstatoval, že při hodnocení stavu komunikace v prostoru vážního systému dochází ve způsobu měření a zejména ve zjištěných hodnotách k rozdílným výsledkům na hranici hodnot, které negativně ovlivňují výsledky měření (tj. nerovnost vozovky, hloubky vyjíždění kolejí v obrusné vrstvě, lokálních poruch apod.). Znalec při vypracování posudku vycházel z podkladů z předchozích let (mj. výše uvedených protokolů o měření příčné nerovnosti obrusné vrstvy vozovky vysokorychlostního vážního místa v Kolíně–Sendražicích) a z místního šetření ze dne 30. 10. 2019. Uvedl, že v protokolech o měření příčné nerovnosti ze dne 29. 3. 2016, 19. 4. 2016, 19. 5. 2016, 23. 6. 2016, 20. 7. 2016 a 18. 8. 2016 je vždy v závěru uvedeno, že příčné nerovnosti vyhovují předpisům příslušné legislativy a opatření obecné povahy, i když v grafických přílohách k protokolům ze dne 23. 6. 2016, 20. 7. 2016 a 18. 8. 2016 se naměřené hodnoty v místě snímačů pohybují na hranici určené legislativou, tj. 4 mm. Místní šetření dne 30. 10. 2019 a měření geometrie vozovky dne 23. 10. 2019, na jehož základě bylo vážení přerušeno a rozhodnuto o rekonstrukci vážního místa, byly provedeny již za osazení nového měřicího zařízení (vč. 190/2017), které v srpnu 2017 po výměně obrusné vrstvy pojížděné komunikace nahradilo váhu, která zachytila hmotnost vozidla žalobkyně (vč. 31/2013). Znalec na základě toho, že pokud od osazení nového systému v srpnu 2017 do rozhodnutí o rekonstrukci vážního místa uplynulo maximálně 26 měsíců, odvodil, že tomu muselo být obdobně i u předchozího zařízení. Uvedl, že nebyly zjištěny poruchy obrusné konstrukční vrstvy ani jiné vlivy, které by měly na opotřebení výrazný vliv a že uváděné zvýšené počty projíždějících vozidel v důsledku uzavírky jiné alternativní komunikace nebyly prokázány měřením. Na základě úvahy, že pokud se kvalitně provedená obrusná vrstva komunikace v obou případech opotřebuje v čase obdobně, opotřebení, které mělo vliv na kvalitu měření, nastalo u váhy vč. 31/2013 již v období zimy mezi roky 2015–2016, čemuž odpovídá výsledek měření ze dne 5. 9. 2016 provedeného zástupci společnosti CROSS Zlín.

51. Soud takové zdůvodnění nepovažuje za dostatečně přesvědčivé. Ze znaleckého posudku plyne, že rozhodnutí o rekonstrukci bylo učiněno na základě hodnot naměřených dne 23. 10. 2019. Z vyjádření asistentky ředitele KSÚS z téhož dne, které je přílohou posudku, nicméně vyplývá, že toho dne byly zjištěny hodnoty blížící se hranici způsobilosti vážního systému. S ohledem na klimatické podmínky a skutečnost, že ověření měřidla bylo platné pouze do 31. 12. 2019, byl proces kalibrace a ověření ukončen a bylo rozhodnuto o rekonstrukci vážního místa. Podle názoru soudu nelze hodnoty naměřené dne 23. 10. 2019 interpretovat tak, že byly jediným důvodem pro rozhodnutí o rekonstrukci vážního místa, ani že by přesahovaly hranici stanovenou opatřením obecné povahy (dle protokolu z uvedeného dne byla hloubka pravé koleje v místě 50 m před a 25 m za snímači přesně 4 mm, hloubka v místě snímačů a hloubka levé koleje méně než 4 mm). Již z tohoto důvodu nelze dobu, která od osazení systému do dne rozhodnutí o rekonstrukci (23. 10. 2019), považovat za maximální dobu, po jejímž uplynutí již muselo i v případě předchozího měřicího zařízení docházet k ovlivnění výsledků. Pokud jde o místní šetření, ze znaleckého posudku nevyplývá, že by při něm byla provedena měření rovinatosti vozovky, je pouze konstatováno, že konstrukční vrstva vozovky nevykazovala znaky poškození a byly vizuálně patrné podélné nerovnosti, což má potvrzovat sdělení KSÚS ze dne 31. 10. 2019. V tomto sdělení se však pouze konstatuje, že s ohledem na to, že dne 23. 10. 2019 byly při měření geometrie vozovky dle čl. 3.15.2 písm. e) opatření obecné povahy ČMI č. 0111–OOP–C010–15 zjištěny hodnoty blížící se hranici způsobilosti vysokorychlostního vážního sytému typu CrossWIM v K., bylo rovněž s ohledem na klimatické podmínky a skutečnost, že potvrzení o ověření stanoveného měřidla je platné do 31. 12. 2019, rozhodnuto o zrušení přípravy kalibrace a ověření vysokorychlostního vážního systému a rozhodnuto o komplexní rekonstrukci vážního místa v roce 2020. Nelze též přehlédnout, že hodnoty naměřené dne 19. 5. 2016, tedy cca tři týdny před vážením vozidla žalobkyně, kalibrovanými měřidly téměř odpovídaly hodnotám naměřeným dne 13. 12. 2018, na jejichž základě nebylo rozhodnuto o rekonstrukci, a nedosahovaly v žádném místě ještě ani hraniční hodnoty 4 mm (hodnota 4 mm byla poprvé naměřena dne 23. 6. 2016). Ani hodnoty naměřené dne 23. 6. 2016 nedosahovaly hodnot naměřených dne 17. 9. 2019, které ještě KSÚS nepovažovala za natolik závažné, aby již tehdy rozhodla o rekonstrukci vážního místa. Výsledky měření ze dne 23. 6. 2016 nevyvolávají pochybnosti ani v kontextu předchozích měření, na která navazují (patrné je mírné zhoršení stavu oproti měření v květnu 2016). Nelze též přehlédnout, že největší hloubka pravé koleje na podzim 2019 nebyla zjištěna na témže místě jako při měření dne 23. 6. 2016. Skutečnost, že se naměřené hodnoty pohybovaly na hranici stanovené opatřením obecné povahy, neznamená, že by byly s opatřením obecné povahy v rozporu a že by zanikla platnost ověření stanoveného měřidla. Jak bylo výše uvedeno, hodnota 4 mm, která ještě odpovídá opatření obecné povahy, byla poprvé naměřena dva týdny po spáchání přestupku. Ze znaleckého posudku se nepodává, že by již při těchto hraničních hodnotách měřicí zařízení nebylo schopno řádně plnit svou funkci, přičemž takové posouzení by ostatně nespadalo do odbornosti znalce, který není znalcem z oboru metrologie. Nepřesvědčivost závěrů posudku lze spatřovat i v tom, že znalec pouze obecně konstatoval, že nebyly zjištěny vlivy, které by měly na opotřebení výrazný vliv, aniž by specifikoval, jaké vlivy mohou mít na vznik a hloubku kolejí vliv, k jakým konkrétním zjištěním a na základě jakých zdrojů v tomto ohledu dospěl a jakým způsobem je vyhodnotil. Konstatování, že uváděné zvýšené počty projíždějících vozidel v důsledku uzavírky jiné alternativní komunikace nebyly prokázány měřením, neplyne, že by bylo prokázáno, že uzavírkou alternativní trasy k významnému zvýšení počtu projíždějících vozidel nedošlo (patrně byla míněna celková uzavírka silnice I/38 od května do listopadu 2016 z důvodu rekonstrukce mostního objektu v km 77,779, kdy byla silniční doprava včetně nadměrných a nadrozměrných vozidel vedena průjezdním úsekem města K. a silnicí č. X, ulicí O., a dále po silnici č. X k dálnici D11, která je uvedena jako důvod zvýšeného zatížení komunikace č. X ve sdělení KSÚS ze dne 29. 11. 2019, s tím, že toto zvýšené zatížení ve spojení s významně vysokými teplotami v červenci a srpnu 2016 zapříčinily prudké zhoršení stavu vozovky). Zvýšení provozu vlivem objízdné trasy v důsledku uzavírky se přitom obecně jeví jako logické, přičemž znalecký posudek se nevyjadřuje ani k možnému vlivu teplot. Výsledky měření provedeného kalibrovanými měřidly (kalibrovanou latí o délce 2 m a kalibrovaným měřicím klínkem) zachycené v protokolu z 23. 6. 2016, které ještě odpovídají, byť hraničně, opatření obecné povahy, a z nichž vycházely správní orgány, tedy nebyly znaleckým posudkem relevantně zpochybněny. Rovněž nelze přehlédnout, že znalec se v posudku ani nikterak nevyjadřuje ke sdělení KSÚS ze dne 19. 12. 2019 na s. 61 posudku, v němž KSÚS upozorňuje na to, že posouzení vážního stanoviště dne 5. 9. 2016 latí o délce tří metrů nebylo (oproti předchozím měřením) provedeno v souladu s normou ČSN 73 6175 „Měření a hodnocení nerovnosti povrchů vozovek“ z března 2015.

52. Soud dodává, že znalec se v posudku vyjadřuje z podstatné části k otázkám mimo svou odbornost. Ing. F. je totiž znalcem z oboru stavebnictví, včetně dopravních staveb. To mu dává předpoklady k posouzení stavu pozemní komunikace. Nicméně Ing. F. není znalcem v oboru metrologie, a nepřísluší mu proto vyjadřovat se k tomu, jak jednotlivé faktory ovlivňují fungování vysokorychlostní váhy a její správné měření. Konstatování znalce o tom, že nebyl předložen doklad o způsobu provádění pravidelného ověřování vysokorychlostního vážního systému přejížděním naložených nákladních vozidel, která by byla následně pro kontrolu převážena na stabilní certifikované váze, vlivu způsobu jízdy v prostoru souvisejícím s vysokorychlostním vážením či vlivu naložení vozidel různým materiálem, který není na vozidle stabilní (např. kapaliny, sypké hmoty či zvířata), proto nemohou zjištění učiněná měřením stanoveným ověřeným měřidlem se zohledněním přípustné odchylky měření zpochybnit. Co se týká polemiky znalce ohledně správního trestání za přestupky spjaté s přetíženými vozidly, pak se znalec vyjadřoval k právním otázkám, což mu nepřísluší (viz též rozsudky zdejšího soudu ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58, či ze dne 7. 7. 2022, č. j. 51 A 50/2021–60).

53. Žalobkyně na podporu svého tvrzení o nespolehlivosti systému vysokorychlostního vážení dále poukázala na měření provedené dne 16. 9. 2021. Ani zkušební protokol o přezkoušení stanoveného měřidla, váhy pro kontrolní vysokorychlostní vážení silničních vozidel typu CrossWIM, výrobní číslo 190/2017, dle § 11a zákona o metrologii č. 6052–PZ–V0001–21, a protokol o měření č. 6052–PT–V0001–21 ze dne 16. 9. 2021, které soud provedl k důkazu, významné pochybnosti o funkčnosti systému vysokorychlostního vážení nevyvolávají. I v tomto směru soud neshledává důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 100/2020–58. Pokud jde o zkušební protokol, všechny hodnoty naměřené vysokorychlostní váhou se pohybovaly v rámci přípustných odchylek. Přezkoušení proběhlo se třemi referenčními vozidly (se dvěma, čtyřmi a pěti nápravami) a s každým vozidlem bylo realizováno deset přejezdů v rychlosti 30 km/h a deset přejezdů v rychlosti 50 km/h. Pokud jde o výsledky protokolu o měření provedené dne 16. 9. 2021 (zkušebním vzorkem bylo jedno vozidlo, resp. jízdní souprava se šesti nápravami, na základě žádosti zákazníka), z protokolu vyplývá, že k naměření hodnot přesahujících přípustné odchylky došlo pouze u těch průjezdů, které byly danou váhou, resp. jejím softwarem, vyhodnoceny jako nekorektní/neplatné. Ani při kontrolním měření tedy nenastala situace, že by předmětná váha označila jako „korektní“ (tedy takový, se kterým se následně dále pracuje pro účely správního řízení) průjezd vozidla, při jehož vážení byly překročeny přípustné odchylky. Pokud se žalobkyně podivuje nad vysokým počtem „nekorektních“ průjezdů (11 z 16), pak soud konstatuje, že tato skutečnost naznačuje omezenou efektivitu celého systému, nicméně nijak nesvědčí o jeho nepoužitelnosti pro správní řízení – jak již bylo řečeno, nebyl zjištěn jediný případ, kdy by jako „korektní“ bylo vyhodnoceno vážení, při kterém došlo k překročení přípustných odchylek.

54. Lze uzavřít, že nic z toho, co bylo v nyní posuzované věci zjištěno, nemůže vést ke zpochybnění samotného institutu vysokorychlostního vážení ani výsledku vysokorychlostního vážení v posuzovaném případě. Pokud by se to žalobkyni podařilo, pak by důkazní břemeno přešlo zpět na správní orgán, který by měl pochybnosti předestřené žalobkyní vyvrátit, popř. by již nemohl vycházet pouze z údajů vysokorychlostního vážení, resp. z vážního lístku (k tomu viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, č. j. 62 A 195/2020–104). V projednávaném případě ovšem žalobkyně v průběhu správního řízení nepředestřela k okolnostem měření konkrétní tvrzení, ani nepředložila důkazy, jimiž by správnost výsledků měření relevantně zpochybnila. Soud se tak ztotožnil se závěry správních orgánů, že shromážděné podklady byly dostatečné pro vydání rozhodnutí a bylo možné na jejich základě učinit dostatečná zjištění ohledně skutkového stavu věci. Soud tedy neshledal v postupu správních orgánů porušení zásady materiální pravdy, resp. neshledal, že by dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Ani tato žalobní námitka proto není důvodná.

55. Soud na okraj uvádí, že mu nepřísluší hodnotit úvahy žalobkyně o vhodnosti vážení vysokorychlostními váhami v České republice. Jedná se o otázku legislativní a je na normotvůrci, zda se rozhodne využívat vysokorychlostní váhy pro vážení vozidel na území České republiky.

56. Soud dodává, že v tomto případě by nebylo pro žalobkyni příznivější použití pozdější právní úpravy ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Jak bylo již výše uvedeno, použití pozdější právní úpravy by nevedlo k závěru o zániku trestnosti. Pokud jde o skutkovou podstatu přestupku dle § 42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, obsah zůstal i po novele provedené zákonem č. 227/2019 Sb. stejný, změnilo se pouze označení uvedeného přestupku. Nyní je předmětný přestupek upraven v § 42b odst. 1 písm. u) téhož zákona. V § 42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, dle kterého lze za uvedený přestupek uložit pokutu do výše 500 000 Kč, se změnilo pouze zmiňované označení přestupku, rozmezí pokuty zůstalo zachováno. Stejně tak zůstaly zachovány největší povolené hmotnosti jedné hnací nápravy a motorového vozidla, přestože s účinností od 1. 10. 2018 došlo k jejich přesunutí do § 5 vyhlášky č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel. Lze tak konstatovat, že nová právní úprava není pro žalobkyni příznivější. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 57. Soud neshledal námitky žalobkyně důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

58. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nepožadoval a dle obsahu spisu mu náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků Podstatná skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Předcházející řízení před soudem a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu Průběh jednání před soudem Posouzení žalobních bodů Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení