č. j. 57 Ad 3/2021- 117

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobců: a) T. A. b) F. B. c) T. B. d) P. B. e) F. D. f) V. D. g) Z. E. h) V. H. i) P. H. j) P. H. k) J. K. l) M. K. m) P. K. n) K. K. o) O. K. p) T. L. q) P. L. r) P. M. s) M. N. t) P. N. u) A. P. v) M. P. w) M. P. x) M. P. y) M. R. z) L. S. aa) P. S. ab) P. Š. ac) Š. T. ad) H. T. ae) R. T. af) T.V. ag) F. V. ah) R. W. ai) V. Z. aj) T. Z. ak) R. H. všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, 140 00 o žalobách žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2021, č. j. VS-245693-9/ČJ- 2019-80000L-51ODV, takto:

Výrok

I. Žaloby všech žalobců a) až ak) se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2021, č. j. VS-245693-9/ČJ-2019-80000L-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání 37 žalobců a dalších 63 příslušníků Vězeňské služby ČR pracujících ve Věznici Horní Slavkov, a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice Horní Slavkov ve věcech služebního poměru ze dne 16. 10. 2019, č. j. VS- 143855/ČJ-2019-8008PR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců o zaplacení služebního příjmu za doby přestávek na jídlo a odpočinek podle § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) za období od 4. 6. 2016 do 4. 6. 2019 ve Věznici Horní Slavkov.

II. Žaloby žalobců

2. Žalobci uvedli, že jejich žádost o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek byla zamítnuta, přestože prokázali, že jim nebylo umožněno přestávky na jídlo a odpočinek čerpat. Přestávky jsou žalobcům odečítány z pracovní doby, aniž skutečně přerušují výkon služby a je jim umožněno přestávku využít podle svého uvážení ke stravě a oddechu. Žalobce lze podle druhu vykonávaných činností rozdělit do dvou skupin – jednak dozorce ve věznici a jednak strážné při vnější ostraze objektu a eskortách.

3. Část žalobců jako dozorci zajišťují na určených stanovištích denní režim odsouzených na ubytovnách odsouzených – zde sice mohou opustit dozorčí stanoviště, ale nejsou v takovém případě vystřídáni a musí být k dispozici k zásahu na radiostanici, přičemž v době vlastního jídla nebo stravy v jídelně neodkládají výstroj. K faktickému přerušení výkonu služby tedy nedochází.

4. Další část žalobců vykonává službu strážní, jednak při ostraze objektu věznice a dále při eskortách vězňů. Při výkonu služby při ostraze objektu věznice je zakázáno opustit strážní stanoviště, v případě strážní věže je navíc zakázáno i jíst. Při výkonu eskorty mimo objekt věznice žalobci nemohou eskortu opustit. K faktickému přerušení výkonu služby tedy též nedochází.

5. Žalobci odkázali na podporu své žalobní argumentace na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016-374, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, a ze dne 7. 5 2020, č. j. 9 As 40/2020-78.

6. Žalobci poukázali na to, že verzi, že žalobci mohou službu přerušit a jsou ve službě vystřídáni, uvedli vedoucí jednotlivých oddělení, kteří však vypovídali účelově k zastření protiprávního jednání. Pokud žalovaný argumentoval přílohami denních rozkazů, žalobci popřeli, že by s nimi byli seznámeni.

7. Žalobci svými žalobami žádali, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobám žalobců

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na odůvodnění napadeného a prvoinstančního rozhodnutí uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že charakter služby žalobců umožňuje přerušit výkon služby za účelem čerpání plnohodnotné přestávky na jídlo a odpočinek.

9. K žalobcům, kteří pracují jako dozorci, žalovaný uvedl, že z vnitřních předpisů věznice je zřejmé, že je nutno dozorce na pevném stanovišti střídat a dozorce na pohyblivém stanovišti, kde se nepředpokládá jeho nepřetržitá fyzická přítomnost, nikoli. Střídání dozorců na pevných stanovištích bylo prokázáno výslechy žalobců či svědků (např. sv. S.) a přílohami denních rozkazů. Na pohyblivých stanovištích dozorci vykonávají činnosti, které lze přerušit a předvídat. V době přestávky na jídlo a odpočinek neplní dozorci žádné povinnosti a jsou povinni (i mimo službu) zakročit při mimořádné události, kterou by zachytili, podle § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, nicméně nemusí být na příjmu. V době přestávky na jídlo a odpočinek dozorce nemusí mít u sebe radiostanici, jak potvrdila sv. N. Řádné čerpání přestávky podle žalovaného neznemožňuje ustrojení dozorců a výbava radiostanicí. Žalobcům bylo umožněno přestávku čerpat v plném rozsahu a bylo na nich, zda ji využijí, kdy ani jeden z žalobců nevypověděl, že by byl v průběhu přestávky povolán zpět do služby. Mimořádné situace jako události nahodilé a nepředvídatelné nelze považovat za důvod nečerpání přestávek, kdy bylo prokázáno výpověďmi a přehledem v rozhodném období, že k nim dochází pouze zřídka. Při čerpání přestávky se nepředává služba, protože se jen přerušuje.

10. K žalobcům, kteří pracují jako strážní, žalovaný s odkazem na obdobnou situaci jako u dozorců uvedl, že i zde jsou příslušníci přidělováni na pevná nebo pohyblivá stanoviště v souladu s rozpisem strážních stanovišť. Strážní na pevných stanovištích jsou v přestávkách na jídlo a odpočinek střídáni, na pohyblivých stanovištích jsou zastoupeni kolegy. Střídání na pevných stanovištích bylo prokázáno přílohami denních rozkazů a výslechem např. účastníka P. Strážní nejsou povinni mít v době přestávky u sebe radiostanici, jak bylo prokázáno výslechy (např. sv. K.). I příslušníci přidělení k eskortě mohou čerpat přestávky, jak potvrdil ve své výpovědi žalobce ad d) a sv. B., kdy v případě, že nebylo možno přestávku využít, je proplácena. Příslušníci vykonávající funkci psovoda přestávku též běžně čerpají, jak potvrdil účastník D. nebo sv. B. Mimořádnost nuceného přerušení přestávky potvrdil ve své výpovědi účastník T.

11. Žalobci tedy mohli přestávku čerpat, kdy směli využít jídelnu, kantýnu, kuchyňku i odpočinkovou místnost, což potvrdili sv. K. a účastník K. Mylnost představy žalobců o nemožnosti čerpat přestávku vyplývá z výpovědi žalobce ad d). Účastník D. vyvrátil svou výpovědí žalobní tvrzení, že žalobcům nebyly známy přílohy denních rozkazů. Kdyby bývalo bylo žalobcům znemožněno přestávku čerpat, měli to nahlásit svému nadřízenému, a uplynulá doba by tak neznemožňovala toto ověřit. Prodloužení přestávky navíc nebylo nijak sankcionováno (srov. výpověď účastníka R.). K rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, žalovaný uvedl, že na rozdíl od této věci v projednávané věci žalobci nebyli nuceni, aby trávili přestávku na pracovišti nebo v jeho blízkosti.

12. Žalovaný odkázal na rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53, a ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 2/2017-79, na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, a ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78 (bod 15, avšak šlo spíše o odkaz na bod 26, jehož obsah citoval). Žalovaný dále odkázal na komentář k zákonu o služebním poměru.

13. Žalovaný navrhl, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl.

IV. Replika

14. Žalobci v replice uvedli, že při rozdělení dozorčích stanovišť na pevná a pohyblivá žalovaný pomíjí vnitřní řád věznice, kde jsou specifikovány činnosti jednotlivých dozorců při výkonu služby. Žalobci poukázali na to, že by čerpáním přestávky bez vystřídání byla stanoviště opuštěna, což odporuje Seznamu strážních a dozorčích stanovišť. Žalovaný dále pominul dozorce, kteří na pracovišti konzumují donesenou stravu a současně reagují na podněty odsouzených, kteří mají na jejich stanoviště přístup – je nerealizovatelné, aby dozorce v takovém případě podněty odsouzených neřešil. Žalobci poukázali na § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, podle něhož je nutno umožnit po nezbytně nutnou dobu přestávku na konzumaci stravy, pokud nelze provádět střídání na stanovišti po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Rozpis strážních a dozorčích stanovišť ani směrnice pro výkon služby na každém konkrétním stanovišti neuvádějí dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, tudíž je služba vykonávána nepřetržitě. Žalovaný přiznává, že dozorci nejsou střídáni a mohou své stanoviště opustit, což by vedlo ve věznici k anarchii. To stejné platí i pro strážné. Konzumace stravy je na strážních stanovištích zakázána. Žalobci odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020- 147, v naprosto shodné věci, kde soud poukázal na § 35 odst. 2 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR, kterým jsou rozdělena dozorčí stanoviště na vnější, vnitřní, pevná, pohyblivá, stálá a dočasná, přičemž počet a rozmístění strážních stanovišť, včetně střežených pracovišť dle odstavce třetího stanoví ředitel věznice rozpisem dozorčích stanovišť, kdy stanovené počty, zásady a rozmístění jednotlivých dozorčích stanovišť a vymezených úseků v rámci dozorčího stanoviště nelze měnit bez souhlasu ředitele věznice, přičemž příslušník nesmí opustit stanoviště nebo vymezený úsek bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude vystřídán nebo odvolán. Žalobci poukázali dále na to, že v denních rozkazech nebyla určena osoba ke střídání stanovišť.

V. Rozhodnutí bez nařízení jednání

15. Vzhledem k tomu, že žalobci ani žalovaný ve lhůtě jim k tomu soudem poskytnuté výzvami ze dne 2. 7. 2021, č. j. 57 Ad 3/2021-81 a 83, nevyjádřili svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

VI. Posouzení věci soudem

16. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobců bylo proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. - takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

17. Žaloby žalobců nejsou důvodné.

18. Soud při posouzení důvodnosti žalob vyšel z následující právní úpravy.

19. Podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru platí, že příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny do 9 hodin v rozsahu 30 minut, při trvání směny nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.

20. Podle § 60 odst. 2 zákona o služebním poměru platí, že přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby.

21. Jde-li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být podle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

22. Soud se dále seznámil s judikaturou, jíž argumentovali účastníci ve svých podáních.

23. V rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, Městský soud v Praze vyložil, že přestávka na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1, 2 zákona o služebním poměru není poskytnuta, pokud během ní policista zůstane na svém pracovišti nebo v jeho bezprostřední blízkosti a je připraven v případě potřeby se na své pracoviště okamžitě vrátit.

24. V rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016-374, Krajský soud v Brně ve věci příslušníka policie dospěl k závěru, že dokazováním ve správním řízení bylo osvědčeno, že možnost přestávky závisela na aktuální situaci na pracovišti, avšak i tehdy, kdy se příslušníci z pracoviště vzdálit mohli, byla ve většině takových případů zjevná nutnost připravenosti na okamžitý návrat na pracoviště, čemuž museli přizpůsobit způsob trávení přestávek. Přestávky tedy sice bylo možné vybírat, avšak pracovní vytížení příslušníků bylo takové, že byli nuceni tyto přestávky zkracovat, resp. být připravení se okamžitě vrátit na pracoviště a pokračovat v práci, jelikož s ohledem na personální podstav nebylo možné předat pracoviště zastupujícímu pracovníku. Dále soud dospěl k závěru, že je věcí bezpečnostního sboru kontrolovat, zda příslušníci přestávku čerpají či nikoli, a případně jim čerpání přestávky nařídit.

25. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018-42. Zde kasační soud konstatoval, že rozhodné je, zda možnosti pracoviště čerpání přestávek umožňují. I kdyby byl výkon služby přerušitelný a zastupitelnost by byla ve služebních předpisech předpokládána, ale samotné pracovní prostředí a vytíženost příslušníků by fakticky čerpání přestávek ve službě na jídlo a odpočinek neumožňovala, bylo by nutné dospět k závěru, že čerpané přestávky měly povahu pouze přiměřené doby na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Jakkoli je nutné připustit určitá specifika služebního poměru oproti pracovněprávním vztahům, nelze po příslušnících požadovat, aby se sami aktivně domáhali přestávky na jídlo a oddech, aniž by jim bylo konkrétně určeno, kdy takovou přestávku mohou využít, a kdyby se stanovení přestávky nedomáhali, jejich nárok na tuto přestávku by zanikl.

26. Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53, publ. pod č. 3925/2019 ve Sb. NSS (shodně též z rozsudku téhož soudu ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 2/2017-79, na nějž odkázal ve vyjádření k žalobě žalovaný), platí, že příslušník po dobu přestávky nemá povinnost vykonávat služební úkoly, nemá povinnost zdržovat se na pracovišti a služební orgán není recipročně oprávněn příslušníka jakýmkoli způsobem omezovat a jakékoli úkoly mu přidělovat (povinnost tzv. iniciativy upravená v § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím není dotčena). Rozhodující je, zda případná omezení či povinnosti příslušníka po dobu přestávky lze považovat za natolik podstatná, že jde již o výkon služby a příslušníkovi proto náleží služební příjem. Případ uvedený v § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru představuje z pohledu nároku na ničím nerušenou přestávku výjimku, jež může být aplikována pouze při splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. V posuzované věci šlo o výkon služby ve výjezdové hlídce určené k šetření dopravních nehod, tedy službu vykonávanou nepřetržitě, kdy určení, že ten či onen druh služby má být zajištěn nepřetržitě, neznamená bez dalšího, že by šlo o službu, jejíž výkon nelze přerušit. „Nepřerušitelnost výkonu služby tedy není totožným pojmem s nepřetržitým výkonem služby. Posouzení přerušitelnosti výkonu té které služby záleží na obsahové náplni posuzované služby, přičemž pro službu, jejíž výkon objektivně nelze přerušit, je charakteristické, že služební orgán nemá z organizačního hlediska možnost příslušníka vykonávajícího službu vystřídat. Přerušitelnost výkonu služby se tak u jednotlivých organizačních jednotek bude odvíjet v závislosti na jejich personálním vybavení a organizačním zabezpečení střídání příslušníků čerpajících nařízenou přestávku na jídlo a odpočinek. Tatáž služba tak bude moci být u jedné organizační jednotky hodnocena jako nepřerušitelná a u jiné jako služba, jejíž výkon přerušit lze. Vždy tak bude záležet na konkrétních okolnostech posuzovaného případu, přičemž obecný závěr platný pro jakoukoli organizační složku nebude možné přijmout. (…) Podstatným faktorem, který dle názoru krajského soudu musí ovlivnit závěr o možnosti výkon služby přerušit, a zda lze tedy vůbec přestávky na jídlo příslušníku plánovat, je zjištění, zda běžně k zásahům do plánovaných přestávek příslušníků dochází, či zda je narušení plánované přestávky výjimečnou záležitostí, pročež je možné přestávky běžně plánovat a výjimečně nastalou situaci jejího přerušení řešit ad hoc.“ 27. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44. Zde se kasační soud ztotožnil s rozlišením mezi nepřetržitým a nepřerušitelným výkonem služby. Bylo na žalovaném, aby doložil existenci konkrétního organizačního opatření, jímž by byla zastupitelnost ve službě řešena. Kasační soud zopakoval, že přestávku je nutno obecně vnímat jako zákonem garantovanou (nárokovou) dobu, v rámci které policista nevykonává službu a tento časový úsek je určen výhradně k jeho odpočinku, a to způsobem, který daný policista zvolí. To s ohledem na specifika výkonu služby a úkoly stanovené zákonem Policii ČR neznamená, že by policista během přestávky nebyl ve službě, tedy že by neměl být připraven konat v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie (viz § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky), případně že by nemohla být stanovena jiná forma „dosažitelnosti“ policistů (v této souvislosti lze zmínit např. institut služební pohotovosti dle § 62 o služebním poměru). Čerpání přestávky je však dle zákonné konstrukce při výkonu služby pravidlem a ze své podstaty nepochybně předpokladem řádného výkonu další navazující služby. Nejvyšší správní soud nepovažoval za klíčovou pro posouzení dané věci kvantifikaci počtu případů, kdy žalobce nemohl přestávku vykonat, nýbrž konkrétní organizační opatření, která by zastupitelnost řešila způsobem zachovávajícím smysl a účel přestávky (konkrétně kdy, kým, jakým způsobem atd. byl zástup organizačně domluven, zajištěn či vykonán apod.). V posuzované věci nebylo uspokojivě vyřešeno plnohodnotné vystřídání konkrétním policistou v situaci, kdy výjezd k dopravní nehodě a související neodkladné úkony zasáhly do doby čerpání nařízené přestávky. Tento organizační nedostatek, nerespektující smysl přestávky na jídlo a odpočinek, nelze systémově nahrazovat zpětně pouze tak, že se nevyčerpaná přestávka započítá jako výkon služby přesčas. Kasační soud dodal, že přestávku lze přesunout pouze na žádost, přičemž příslušník nemohl čerpat jednu z přestávek, případně by mohla být přestávka na žádost posunuta v 8 až 17,86 % služeb – nicméně hodnocení mimořádnosti situace, kdy nedošlo k čerpání přestávek žalobcem, nepředstavuje rozhodující aspekt posuzované věci. Pokud je nedostatečně organizačně zajištěn zástupu v průběhu čerpání přestávky, má služba fakticky nepřetržitý a nepřerušovaný charakter.

28. V rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78, Nejvyšší správní soud shrnul s odkazem na výše uvedené rozsudky (bod 26), že „[…] judikatura soudů ve správním soudnictví již vymezila určitá kritéria, na jejichž základě lze posoudit, zda příslušníci různých bezpečnostních sborů mohli během nepřetržité služby čerpat a čerpali přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, která se jim nezapočítává do doby služby; nebo zda šlo ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, takže jim byla fakticky zajištěna podle tohoto ustanovení pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek, která by se jim do služební doby započítala.“ 29. V rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, Krajský soud v Praze uvedl v obdobné věci následující: U dozorců dospěl, k závěru, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav věci, protože závěry, že na pohyblivých dozorčích stanovištích mohla být služba přerušena bez střídání dozorců a že věznice nabízí dostatečné personální a organizační zabezpečení možnosti čerpání přestávek, postrádají přezkoumatelné odůvodnění a dostatečnou oporu ve správním spisu (bod 99 rozsudku). U strážných přidělených k ostraze Krajský soud v Praze uvedl, že příslušníci mají být střídáni na pevných strážních stanovištích prostřednictvím pohyblivého stanoviště, aniž by smělo být nějaké stanoviště neobsazené, kdy existují i pohyblivá jednočlenná strážní stanoviště, přičemž nebylo skutkově zjištěno, zda a jak střídání strážných probíhá (bod 116 rozsudku). V bodě 122 rozsudku Krajský soud v Praze shrnul, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro posouzení, zda lze jednotlivé druhy služby podřadit pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, nebo zda šlo v konkrétních podmínkách Věznice Vinařice o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. U příslušníků přidělených k eskortě Krajský soud v Praze důvodnost žaloby neshledal (bod 121 rozsudku).

30. Soud dále při posouzení důvodnosti žaloby vyšel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20. V tomto nálezu Ústavní soud nejprve odkázal na evropskou a ústavní právní úpravu, kdy z čl. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen "směrnice ") vyplývá, že pracovní dobou na rozdíl od doby odpočinku je doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, a čl. 28 LZPS garantuje zaměstnancům právo na spravedlivou odměnu za práci, což znamená že za výkon závislé práce v jakékoliv formě pracovněprávního vztahu náleží zaměstnancům odměna, přičemž ústavní pořádek zákonodárci poskytuje široký prostor pro uvážení, jakým způsobem tato práva na zákonné úrovni provede. Ústavní soud sice, pokud jde o podústavní úpravu, odkázal na § 88 odst. 1 zákoníku práce, ale ten je obdobný § 60 zákona o služebním poměru, tudíž podle zdejšího soudu jsou jeho závěry přiměřeně aplikovatelné i na projednávanou věc. Ústavní soud totiž vyložil, že přestávky čerpané zaměstnancem jsou neplacenými přestávkami nebo placenou přiměřenou dobou na oddech a jídlo v závislosti na tom, zda zaměstnanec vykonává práce, které nemohou být přerušeny. Tuto právní otázku interpretoval Ústavní soud tak, že neplacenou dobou odpočinku může být pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici, kdy posouzení určité doby jako doby odpočinku není vyloučeno tím, že zaměstnanec je povinen obecně odvracet škodu nebo zakročovat podle § 249 zákoníku práce, kdy tyto povinnosti nejsou vázány na pokyny zaměstnavatele.

31. Soud dále vyšel i z rozsudku SDEU ze dne 9. 9. 2021 ve věci sp. zn. C-107/19 hasiče proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, který vyšel ze skutkových závěrů, že v době, kdy hasič čerpal přestávky, nebyla žádným způsobem zajištěna jeho zastupitelnost, byl proto po tuto dobu vybaven vysílačkou, prostřednictvím které mohl být upozorněn na nutnost přerušení přestávky z důvodu potřeby okamžitě (do dvou minut) vyjet k zásahu. SDEU zdůraznil, že samotná skutečnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, nemůže vést k tomu, že by tyto doby byly považovány za doby odpočinku, pokud je lhůta na návrat k profesním činnostem tak krátká, že pracovníka velmi významně omezuje v možnosti nakládat během těchto dob volně se svým časem. Taková doba navíc nemůže být považována za dobu odpočinku i proto, že nepředvídatelnost možných přerušení přestávky může pracovníka stavět do stavu trvalé ostražitosti. SDEU uzavřel, že čl. 2 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že doba přestávky, která je poskytnuta pracovníkovi v průběhu jeho denní pracovní doby a během které musí být v případě potřeby připraven do dvou minut k výjezdu, je pracovní dobou ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud z celkového posouzení všech okolností vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby přestávky jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka nakládat volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.

32. Soud si byl vědom i rozsudku SDEU ze dne 11. 11. 2021 ve věci sp. zn. C-214/20, avšak ten neshledal pro posuzovanou věc přiléhavým, protože se týkal záložního hasiče, který byl oprávněn vedle služby vykonávat i jinou výdělečnou činnost a nebyl povinen se účastnit všech zásahů, o nichž byl během své pohotovosti vyrozuměn.

33. Pokud jde o odkazy účastníků na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, a ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, pak tyto nepovažoval soud za přiléhavé, protože, jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 20 rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78, že judikatura civilních soudů se týká pracovního poměru podle zákoníku práce, který se od služebního poměru příslušníků Vězeňské služby ČR, tedy bezpečnostního sboru ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o služebním poměru, liší svou veřejnoprávností. „Ostatně právě proto rozhodování ve věcech služebního poměru podléhá přezkumu ve správním soudnictví (viz rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003 - 97, č. 415/2004 Sb. NSS) a judikatura civilních soudů je na něj využitelná pouze omezeně. V nyní posuzovaném případě navíc zákon o služebním poměru obsahuje komplexní úpravu přestávek ve službě na jídlo a odpočinek, která se liší od úpravy přestávek v práci a bezpečnostní přestávky podle § 88 a § 89 zákoníku práce.“ 34. Podle zdejšího soudu je tedy třeba posoudit důvodnost žaloby žalobců podle zákona o služebním poměru a judikatury, kterou k jeho výkladu podaly správní soudy. Obiter dictum soud dodává k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, a jeho pasáži citované žalovaným ve vyjádření k žalobě, že v tamní věci bylo zjištěno, že „charakter práce žalobce umožňoval, aby denní řád zaměstnanců HZS, vycházeje z „předpokládaného“ průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby“, což bylo v projednávané věci předmětem sporu, a k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, a jeho pasáži citované žalovaným ve vyjádření k žalobě, že v tamní věci na rozdíl od posuzované věci nebylo sporováno samotné čerpání přestávek strážníky městské policie, přičemž Nejvyšší soud judikoval, že je právně bezvýznamné, že při přestávkách strážníci měli na sobě stejnokroj a při sobě zbraň.

35. Soud tedy shrnuje relevantní právní úpravu přestávek ve službě na jídlo a odpočinek se zohledněním výše popsané judikatury správních soudů, Ústavního soudu a SDEU, z níž při posouzení důvodnosti žaloby vycházel, následovně.

36. Primárně je nutno zjistit, zda služba příslušníka umožňuje, aby byla přerušena přestávkou, kdy tuto skutečnost musí prokázat služební funkcionář. Nepřerušitelnost výkonu služby dle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru je dána zejména tam, kde personální zabezpečení a organizační opatření vylučují, aby byl vystřídán příslušník konající nepřetržitou a nepřerušitelnou službu. Přitom není rozhodné, zda je teoreticky výkon služby přerušitelný tím, že ve služebních předpisech je zastupitelnost předpokládána – relevantní naproti tomu je, zda služební povinnosti a vytíženost příslušníků fakticky čerpání přestávky umožňují, jinými slovy, zda je organizačně dostatečně zajištěn zástup příslušníka v průběhu čerpání přestávky v nepřerušitelné službě. Za poskytnutí přestávky nelze považovat situaci, kdy musí příslušník zůstat na svém pracovišti nebo v jeho bezprostřední blízkosti a být připraven v případě potřeby se na své pracoviště okamžitě vrátit, avšak nelze přihlížet k tzv. povinnosti iniciativy podle § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky nebo jiným povinnostem, které vyplývají příslušníkům ze zákona a nikoli pokynů nadřízených. Za přestávku lze považovat jen takovou dobu, kdy příslušník nemusí vykonávat služební úkoly, ani se nemusí zdržovat na pracovišti – bezvýznamné naproti tomu je, jak jsou příslušníci v době přestávky vystrojeni a vyzbrojeni.

37. Vzhledem k žalobním námitkám žalobců bylo na soudu, aby posoudil podle výše uvedených kritérií, zda byl ve správním řízení dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. zda takto zjištěná skutkový stav odůvodňuje závěr, že žalobcům byla přestávka na jídlo a oddech v rozhodném období umožněna. Bylo nutno takto separátně posoudit každou skupinu činností vykonávaných žalobci ve službě na oddělení výkonu trestu a oddělení vězeňské stráže.

38. Soud při tomto posouzením vyšel z obsahu správního spisu.

39. Sv. M. N., vedoucí oddělení výkonu trestu, k příslušníkům přiděleným k dozoru vypověděla, že příslušníci jsou v době přestávky vystřídáni, smí věznici opustit a nevykonávat žádné služební povinnosti. Dodala, že nedošlo k tomu, že by příslušník nemohl přestávku čerpat. Asistentka, která není přidělena na dozorčí stanoviště, střídá jedno dozorčí stanoviště. Existují 4 dozorčí stanoviště (č. 16, 17, 18 a 21), která musí být střídána v době přestávky jiným příslušníkem – ostatní dozorčí stanoviště lze opouštět bez zástupu. Střídání se zapisuje do knihy předání a převzetí služby, aniž se provádí prověrka početního stavu. Přestávky jsou stanoveny v denních nařízeních VOVT. V době přestávky příslušníci nemusí být ve spojení radiostanicí, kdy vypnutí radiostanice není stanoveno vnitřními předpisy.

40. Žalobce ad n), zařazený jako dozorce, vypověděl, že nemůže opustit stanoviště, pokud není vystřídán. Je-li vystřídán, nemůže opustit věznici, protože nemá propustku – toto si myslí, neboť na možnost opuštění věznice ani nepomyslel, ani se na ni nedotazoval. Nepamatoval si, že by ho někdo na přestávku vystřídal. Na stanovišti na přestávku není střídán, a kdyby byl, musel by se o tom provést záznam o předání služby a předat radiostanici. Opuštění věznice v přestávce by musel oznámit nadřízeným. Neuvedl, že by mu někdo nařídil mít při sobě radiostanici v době přestávky. Kdyby měl přestávku, pak by mimořádnou situaci řešit nemusel.

41. Účastník P. G., zařazený jako dozorce, vypověděl, že na oběd může odejít v plné výzbroji a výstroji a nikdo ho na stanovišti nevystřídá. Nikdy se nestalo, že by ho někdo na přestávku střídal. Pokud by v době přestávky nastala mimořádná situace, byl by povinen reagovat, protože je ve službě. Na možnost opustit věznici v době přestávky se nikdy nedotazoval. K dotazu, zda musí mít při sobě radiostanici v době přestávky, uvedl, že nemá přestávky po dobu výkonu služby, že ve smyslu zákona o služebním poměru přestávky nečerpal. Čerpání přestávek znemožňuje denní rozkaz, protože nestanoví příslušníka pro střídání v přestávce. Musí řešit mimořádnou situaci, protože mu to stanoví zákona o služebním poměru a vnitřní nařízení věznice.

42. Účastník Z. G., zařazený jako dozorce, vypověděl, že směny oddělení výkonu trestu jsou stanoveny tak, že by měli čerpat dvě půlhodinové přestávky. Zpravidla má možnost si v rámci jedné přestávky dojít na oběd, ale už nemá možnost čerpat druhou přestávku, protože nemá možnost opustit ubytovnu odsouzených. V případě první přestávky jsou na ubytovně dva příslušníci a na oběd se vystřídají. Čerpání druhé přestávky však neumožňují povinnosti, které musí plnit. Bylo jim řečeno, že v době přestávky na oběd nesmí opustit věznici, ale neví, kdo a kdy to řekl. Před několika lety se na možnost v době přestávky opustit věznici za doby jiných vedoucích dotazoval a bylo mu řečeno, že to nelze, co kdyby se něco stalo. Na dozorčím stanovišti může být příslušník vystřídán jiným příslušníkem. O svém úmyslu opustit v době přestávky věznici by řekl VISS. Radiostanici nosí na přestávku z důvodu zažité praxe. V případě mimořádné situace by kolegům pomohl z důvodu cti. V uplynulém roce se mu stalo 1-2x, že by musel přestávku přerušit z důvodu mimořádné situace. Čerpání přestávky nikam nezapisuje, hlásí to pomocnému operačnímu středisku na ubytovně C.

43. Účastník J. Z., zařazený jako dozorce, vypověděl, že mu vadí, že je v době přestávky pořád ve službě. Na možnost opustit věznici se nedotazoval. Přestávku může čerpat tak, že vypne vysílačku, odloží výstroj a výzbroj a odejde na oběd. Ale protože by rád pomohl kolegům v případě poplachu, nosí výzbroj, výstroj a vysílačku i na oběd. Dozorčí stanoviště lze opustit jen s vystřídáním. On sám je na přestávku střídán kolegou, který řeší výdej stravy, a nikam to nezaznamenával. Aktuálně se však čerpání přestávky již zaznamenává. Povinnost nosit radiostanici a zasáhnout v případě mimořádné situace platí i v době přestávky a je stanovena vnitřním řádem. Vypověděl, že nikdy netvrdil, že nemá čas na přestávku, jen že kdyby ji nemohl čerpat v naplánované době, vyčerpá ji v náhradním termínu. Zdůraznil, že přestávku vyčerpá později, ale stále platí, že je pořád ve službě. V roce 2019 musel přerušit přestávku z důvodu mimořádné situace 2x. Střídání na přestávku zaznamenává do knihy předání a převzetí služby.

44. Žalobce ad y), zařazený jako inspektor dozorčí služby, vypověděl, že si myslí, že nemá možnost opustit věznici na přestávku z důvodu bezpečnosti zajištění věznice, a nikdy se na to ani nedotazoval. Přestávku čerpá v jídelně nebo v kanceláři IDS. Příslušník konající službu na dozorčím stanovišti nemůže být vystřídán, protože to vylučuje počet lidí a plnění úkolů. Dozorci si tak vybírají přestávku podle volného času, někdy si ji ani nevyberou. Své čerpání přestávky zaznamenává do formuláře. Povinnost nosit s sebou radiostanici a reagovat na mimořádnou událost v době přestávky je stanovena ve služebním zákoně a vnitřním řádu věznice. Nevzpomněl si, že by v uplynulém roce musel přerušit přestávku z důvodu mimořádné situace.

45. Účastník P. J., dozorce, vypověděl, že v rozhodném období byl do poloviny května 2018 zařazen k eskortní směně a poté jako dozorce. K dozorčí službě uvedl, že o opuštění věznice v době přestávky se nikdy nezajímal, tak nějak to bylo dáno, že vyčerpali přestávku na jídlo a vrátili se do služby. Když se zdravotnický personál odebere na přestávku, on si ohřeje jídlo, protože nechodí na obědy, kdy odsouzený provádí úklid na zdravotnickém středisku a on tam musí být s ním. Mají nařízené kontroly 1x do hodiny, a pokud připadne na dobu přestávky, musí kontrolu provést. K eskortě uvedl, že čerpal přestávky ve věznici Jiřice po vystřídání. O opuštění věznice v době přestávky nemá zájem. Jediný pro něj zajímavý způsob čerpání přestávky dozorce je, kdyby byl vystřídán a mohl si v klidu někde sníst jídlo. Pokud byl dotazován na službu na dozorčím stanovišti, kterou nelze přerušit, uvedl, že na takovém stanovišti sloužil velice krátce a spíš sám někde střídal, takže praxi nemůže popsat. Příslušník na dozorčím stanovišti bez vystřídání nemůže opustit stanoviště. Protože on sám není oficiálně střídán, je ve výkonu služby, myslí si to proto, že jeho přestávky jsou individuální, protože reaguje na potřeby zdravotnického střediska. Radiostanici a přenosný telefon má u sebe pořád, nemůže se rozhodnout, že je někde zamkne a odejde na oběd. Musí reagovat na mimořádnou událost podle NŘV o vnitřní bezpečnosti. Obědvá za pochodu, dříve se dotazoval na střídání na přestávku, ale když mu řekli, že nemá kdo, nechal to být. V uplynulém roce musel odsouzeného na úklidu dát za katr z důvodu mimořádné situace 1x.

46. Svědek T. S., zařazený asi 5 let jako inspektor dozorčí služby, vypověděl, že nikdo nemůže říct, že nemá možnost na přestávku opustit věznici, otázkou je délka přestávky. Přestávky z titulu své funkce eviduje na samostatném listu k dennímu rozkazu pro jednotlivá dozorčí stanoviště, kdy dříve dozorci hlásili přestávky radiostanicí nebo telefonem operačnímu středisku, kde to bylo zaznamenáno. V případě denního i nočního režimu podle plánu mají dozorci možnost se prostřídat a čerpat přestávku. Kdyby byl poplach, byla by přestávka domluvena podle možností. Na noční směně dozorce střídá i svědek. Výzbroj, výstroj ani radiostanice ho při přestávce neomezuje, když ho nikdo nikam nežene, přičemž radiostanici na obědy nosí, aby věděl, co se ve věznici děje – kdyby byla mimořádná situace, přestávku odloží. Přestávku může čerpat, i když jsou dny, kdy to z důvodu služby nejde a přestávka se uskuteční v náhradním termínu v tom dni. V uplynulých několika letech mimořádná událost do jeho přestávky nezasáhla.

47. Svědek R. H., zařazený jako inspektor - dozorce, uvedl, že je přesvědčen o tom, že v době přestávky by musel poplach řešit. Uvedl, že má možnost čerpat přestávku, jen je někdy problém u denní směny vyčerpat druhou přestávku vcelku vzhledem k rozvrhu dne. Čerpání přestávky se zapisuje do knihy předání a převzetí služby. Na oběd nosí radiostanici kvůli mimořádným situacím a proto, aby byl nápomocen kolegovi na ubytovně. Do přestávky zasáhla mimořádná situace v uplynulém roce 1-2x. Domnívá se, že je i v době přestávky ve službě, ale kdyby v době přestávky nereagoval na poplach, postihován by nebyl.

48. Svědek M. H., zařazený jako inspektor dozorčí služby, uvedl, že v době přestávky opouštět věznici nechce. Na obědy nechodí, nosí si vlastní jídlo a to si dá, když má čas. Když se v době přestávky něco stane, musí to řešit a přestávku dokončí, až má čas. Přestávku čerpá, ale po tu dobu není ve službě jiný inspektor dozorčí služby, musí být stále na příjmu radiostanice a připraven plnit mimořádné úkoly. Nemá ponětí, v kolika případě v uplynulém měsíci či roku došlo k přerušení přestávky mimořádnou událostí, ale stalo se mu to minulý týden. V době přestávky je ve výkonu služby.

49. Účastník M. V., zařazený jako dozorce, vypověděl, že ho nikdy nenapadlo, že by na přestávku opustil věznici. Podle něj by v době přestávky neměl být na příjmu a neměl by být povinen zasahovat. I když není na dozorčím stanovišti nikdo vystřídán, jeden ze dvou příslušníků zde konajících službu může opustit stanoviště a zapsat to do knihy předání a převzetí služby – takto může jeden čerpat přestávku a druhý je na stanovišti sám. On na stanovišti není střídán. Nebyl informován o tom, že může na přestávku opouštět věznici. V zásadách zajišťování vnitřní bezpečnosti je uvedeno, že se musí dostavit k řešení mimořádných situací, tudíž v době přestávky musí nosit radiostanici. V uplynulém roce přerušil přestávku z důvodu mimořádné situace asi 10x.

50. Svědek P. B., zařazený jako vedoucí oddělení vězeňské stráže, uvedl, že příslušníci nejsou omezeni ve způsobu trávení přestávky, mohou i opustit věznici. Příslušníci na strážní věži jsou střídáni strážní zásahovou hlídkou, psovodi se střídají vzájemně, řidiči mimo eskortní směnu přeruší jízdu, eskorty mezi věznicemi čerpají první přestávku, druhá je jim proplácena, eskorty k soudům a do zdravotnických zařízení si buď přestávku vyčerpají, nebo není-li to možné, je jim proplacena. Toto je vše součástí přílohy denního rozkazu. VISS je povinen nečerpání přestávky uvést do knihy předání a převzetí služby a do denního rozkazu. Není pravdou, že by se příslušník musel dostavit k řešení mimořádné situace, zasáhne-li do jeho přestávky, pokud operační středisko neurčí v konkrétním případě jinak. Nebyl schopen uvést, že by se v uplynulém měsíci či roce stalo, že by do přestávky zasáhla mimořádná událost. Příslušníci nejsou povinni mít u sebe radiostanici v době přestávky. Přestávky jsou upraveny v NGŘ č. 68/2017.

51. Účastník J. R., zařazený jako strážný, uvedl, že přestávky má možnost čerpat, že si může dojít na oběd, protože je vystřídán na strážním stanovišti tzv. převzetím stanoviště. V době přestávky radiostanici nosit nemusí, ale on ji s sebou nosí a necítí se tím být v přestávce omezen. Nestalo se mu, že by nemohl vyčerpat přestávku, někdy se stane, že odejde dříve, ale nepovažuje to za zásadní. V uplynulém roce přerušil přestávku z důvodu mimořádné situace asi 1x. Podepisuje souhlas s čerpáním přestávky.

52. Účastník M. P., zařazený jako strážný, uvedl, že podle jeho mínění není dovoleno opustit věznici v době přestávky. Někdy je problém přestávku vyčerpat, jindy ne. Problém s čerpáním přestávky nastane, když někteří kolegové jsou na propustce nebo je nějaká jiná činnost, kdy v takovém případě je čerpání přestávky posunuto. Například si vybere jednu přestávku na jídlo, ale další přestávku do konce směny již nedostane. Střídání probíhá tak, že odloží zbraň, jde na oběd – střídání zapisuje operační a on to na konci směny podepíše. Radiostanici má v době přestávky při sobě, protože má odpovědnost vůči kolegům. Nikdy se nestalo, že by nemohl přestávku vyčerpat, vždy se to nějak zařídilo. V uplynulém roce přerušil přestávku z důvodu mimořádné situace asi 5x, po skončení se vrátil k jídlu.

53. Účastník O. D., zařazený jako strážný – psovod, uvedl, že pokud jde o přestávky, nejde jen o oběd (stravu), ale stává se 1-2x týdně, že hned po jídle musí vykonat nějakou činnost a nemůže dodržet délku přestávky, někdy přestávku dočerpá, jindy ne. Přestávky se vedou jako příloha denního rozkazu, on své přestávky čerpá tak, že jde na oběd. Je srozuměn s tím, že v době přestávky nemusí mít radiostanici při sobě, ale on to tak dělá, aby mohl reagovat, a nijak ho to neomezuje. Jeho služba nevyžaduje, aby v ní byl v době přestávky vystřídán.

54. Žalobce ad d), zařazený jako strážný – řidič, uvedl, že by chtěl trávit přestávku mimo věznici, ale dosud to nezkoušel, takže neví, jak by dopadl, ale myslí si, že ho bez povolení nepustili. Má možnost si dojít na oběd, ale někdy ne. Při dálkové eskortě se téměř vždy podaří vyčerpat první přestávku, ale většinou je problém s druhou kvůli cestě zpět do věznice, kdy od ledna 2019 je mu proplácena. Přestávky zaznamenávají na operačním středisku. V době přestávky nosí přenosný telefon nebo radiostanici. V uplynulém roce přerušil přestávku z důvodu mimořádné situace asi 4x.

55. K tvrzení žalobce d), že do ledna 2019 mu nebyly propláceny druhé přestávky, bylo zjištěno, že nevyčerpané druhé přestávky byly propláceny, kdy se vycházelo z výkazů odsloužených hodin, které svým podpisem žalobce ad d) stvrdil, které odpovídaly i knihám jízd, tvrzeným podpisem žalobce ad d) [viz čl. 191 až 212 správního spisu].

56. Účastník J. K., zařazený jako strážný, uvedl, že čerpání přestávek se zapisuje na operačním středisku do stanoveného přehledu. Pokud je čas a není mimořádná situace, má možnost přestávku čerpat. V případech, kdy není možnost střídání, přestávku nečerpá, nebo ji čerpá opožděně. V době přestávky musí nosit radiostanici – to, že v době přestávky není ve službě, mu nikdo neřekl. V uplynulém roce přerušil přestávku z důvodu mimořádné situace asi 2x.

57. Svědek L. K., zařazený jako vrchní inspektor strážní služby, vypověděl, že přestávku mohou příslušníci trávit i v odpočinkové místnosti nebo v kuchyňce, kde mohou relaxovat, pokud nejdou na oběd. Mohou i opustit věznici. Evidence přestávek je přílohou denního rozkazu a v ní příslušníci svým podpisem stvrzují čas, který mají vymezený na přestávku. VISS svým podpisem stvrzuje, že přestávku čerpali. Přestávky, které nebylo možno čerpat, VISS to do denního rozkazu zapíše a jsou příslušníkům propláceny. Příslušníci nemusí mít radiostanici při sobě v době přestávky, ale činí tak z důvodu kolegiality. Při vyhlášení signálu ŠUMAVA se musí shromáždit všichni přítomní ve věznici vč. cizích osob, ale k tomu došlo 2-3x za poslední tři roky.

58. Účastník R. T., zařazený jako strážný, vypověděl, že na obědy chodí tak, že je na svém stanovišti vystřídán jiným příslušníkem. Přestávka se zaznamenává v denním rozkazu. Kdyby nebylo možno přestávku vyčerpat, byla by mu proplacena. V době přestávky musí mít u sebe radiostanici, aby mohl reagovat na vzniklou situaci. V posledním půlroce jeho služeb nedošlo k žádné mimořádné situaci.

59. Součástí správního spisového materiálu je přehled vyhlášených mimořádných událostí a výkazy odsloužených hodin žalobců opatřené jejich podpisy v rozhodném období. Dále jde o denní rozkazy vedoucích oddělení jak výkonu trestu, tak vězeňské stráže, které obsahují údaje o tom, na jaké stanoviště či k plnění jakého úkolu (eskorta, řidiči, psovodi) byli žalobci v tu kterou směnu přiděleni. Denní rozkazy vedoucího oddělení výkonu trestu obsahují explicitní údaj o tom, že jejich přílohu č. 1 tvoří seznam přestávek na stravu a oddech. Tyto přílohy č. 1 obsahují údaje o tom, kdy byli příslušníci jednotlivých stanovišť vystřídání (a kým) za účelem čerpání přestávek. Denní rozkazy vedoucího oddělení vězeňské stráže obsahují i údaje, která stanoviště a kdy byla neobsazena, resp. kdy a kým byla střídána. Dále tyto rozkazy obsahují evidenci čerpání přestávek jednotlivých příslušníků s jejich podpisy.

60. Podklady rozhodnutí ve vztahu k oddělení výkonu trestu byly i nařízení žalovaného č. 5/2016, dále dokumenty Povinnosti IDS a dozorců pro výkon dozorčí služby ve Věznici Horní Slavkov ze dne 30. 9. 2014, 3. 10. 2017, 6. 2. 2018 a 1. 11. 2018 a Rozpisy dozorčích stanovišť ze dne 26. 11. 2015, 1. 11. 2018, 1. 10. 2017 a 1. 4. 2018. Podklady rozhodnutí ve vztahu k oddělení strážní služby byly i nařízení žalovaného č. 68/2017 včetně změny č. 5/2018, 31/2018 a 8/2019, dále nařízení žalovaného č. 23/2014, nařízení ředitele Věznice Horní Slavkov č. 1/2019, dokumenty Povinnosti inspektora strážní služby (i pro eskortní směnu, operátora ubytovna C a operátora) a Povinnosti strážných na jednotlivých strážních stanovištích, Povinnosti vrchního inspektora strážní služby (i pro eskortní směnu) a Rozpis strážních stanovišť.

61. Žalobcům byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, příp. navrhnout jejich doplnění, před vydáním prvoinstančním rozhodnutím, aniž této možnosti využili (viz čl. 220 správního spisu).

62. Prvoinstanční rozhodnutí odkázalo na výslechy účastníků a svědků, složených ze zástupců jak oddělení výkonu trestu (dozorci a inspektoři dozorčí služby), tak i oddělení strážní služby (strážní ve směnách, řidiči, psovodi, příslušníci eskortní směny). Prvoinstanční rozhodnutí bylo odůvodněno následovně: Účastníci neoznačili jediný konkrétní případ, kdy došlo při čerpání přestávky na jídlo a oddech k pochybení, kdy obecně argumentovali tím, že v době přestávky nemohou opustit věznici a musí řešit mimořádnou událost. Tvrzení, že žalobci nesmí v době přestávky opustit věznici, nebylo prokázáno. Tvrzení, že žalobci v době přestávky musí reagovat na signál o mimořádné situaci, bylo vyvráceno jak vnitřními předpisy, tak i výpovědí sv. N. s výhradou, že na signál ŠUMAVA musí opravdu reagovat všichni přítomní ve věznici (vč. cizích osob), ale k jeho vyhlášení došlo za poslední tři roky jen 3x. Rozhodné není, že se účastníci domnívají, že takovou povinnost mají. Přílohy denních rozkazů prokázaly čerpané přestávky a s tím související střídání příslušníků, výkazy směn prokázaly proplácení přestávek, které nebylo možno vyčerpat. Po dobu přestávky příslušníci nevykonávali službu, přičemž jejich služba na nepřetržitých stanovištích mohla být na přestávku přerušena, kdy bylo zřejmé, že přestávky byly plánovány a jejich vyčerpání zaznamenáváno. Čerpání přestávky nevylučuje výstroj, výzbroj a vybavení radiostanicí. Tudíž nebylo zjištěno, že by bylo na pracovišti žalobců takové organizační zabezpečení, které by systémově vylučovalo řádné čerpání přestávek.

63. Prvoinstanční rozhodnutí napadli žalobci, spolu s ostatními účastníky řízení, odvoláním, které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím.

64. V odvolání žalobci uvedli následující námitky: Denní rozkazy neuváděly žádné příslušníky, kteří by zajišťovali střídání žalobců za účelem čerpání přestávky, přičemž žalobci nesměli svá stanoviště opustit bez vystřídání. Žalobci nemohli strávit přestávky podle svého uvážení, protože nesměli odložit ústroj ani výstroj, protože podle § 60 zákona o služebním poměru museli dodržovat režimová a další opatření pro objekt věznice. V knize předání a převzetí služby není ani v jediném případě zaznamenáno předání služby za účelem čerpání přestávky, přičemž není-li takové knihy, musí být takový úkon zaznamenán VISS. Kdyby byli střídáni dozorci, museli by při střídání provést sčítací prověrku vězňů. S čerpáním přestávek a opuštěním stanoviště bez střídání nepočítá ani směrnice určující výkon služby na jednotlivých stanovištích. Ani v rozpisu strážních a dozorčích stanovišť nejsou přestávky ani možnost přerušení výkonu služby bez vystřídání uvedeny. U nepřetržitých dozorčích a strážních stanovišť by nestřídaná služba byla vykonávána jen 22 hodin denně, kdy střežený úsek by tak byl po zbytek doby bez dozoru, což ohrožuje veřejnou bezpečnost. Povinnost přerušit přestávku v případě mimořádné události příslušníky tíží zákonem č. 555/1992 Sb. Žalobci sice mají možnost zkonzumovat stravu, ale šlo o to, že nemohli opustit své stanoviště, protože nebyli vystřídáni. Kdyby směli žalobci v době přestávky opustit věznici, nebyli by zbývalí příslušníci schopni zasáhnout v případě mimořádné události. Žalobci obecně uvedli, že výpovědi jejich nadřízených byly účelové s cílem zakrýt vlastní pochybení, kdy výpovědi nadřízených jsou v rozporu s výpověďmi všech účastníků.

65. Nyní soud posoudí důvodnost jednotlivých žalobních námitek žalobců.

66. Žalobci zařazení na oddělení výkonu trestu namítli, že prokázali, že jim nebylo umožněno přestávky na jídlo a odpočinek podle svého uvážení čerpat, ač doba přestávek byla odečítána z jejich doby služby. Žalobci jako dozorci, kteří nejsou střídáni v době přestávky, byli povinni i při opuštění dozorčího stanoviště být ve spojení radiostanicí. Žalobci potvrdili, že mají možnost stravování v jídelně nebo sníst vlastní jídlo, ale brojili proti tomu, že v době konzumace neodkládají výstroj, že ani v jediném případě netrvá jejich stravování 30 minut a že stravování musí přerušit v případě mimořádné události. Žalobci poukázali na to, že při odchodu na jídlo dozorčí stanoviště nepředávají jinému příslušníkovi a nezaznamenávají to do knihy předání a převzetí služby, nýbrž jen oznamují inspektorovi dozorčí služby. Podle žalobců tedy v době konzumace nedochází k přerušení výkonu služby. Žalobci tvrdili, že toto vše bylo prokázáno směrnicemi pro výkon služebních činností, rozpisem dozorčích stanovišť, knihami předání a převzetí služby a výpověďmi dozorců.

67. Z popsaných žalobních tvrzení soud vyrozuměl, že žalobci nepopírají, že jim bylo umožněno opustit dozorčí stanoviště (např. najíst se v jídelně), ale mají za to, že jim tím nebylo umožněno čerpat přestávku na jídlo a odpočinek z několika důvodů: Kvůli tomu, že v době přestávky museli mít u sebe radiostanici a na sobě výstroj, že jim nebyla poskytnuta celá půlhodina času a že konzumaci museli přerušit v případě mimořádné události.

68. Soud předesílá, že správní řízení týkající se návrhu žalobců bylo řízením návrhovým ve smyslu § 44 správního řádu ve spojení s § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobci tedy byli povinni označit, čeho se svou žádostí domáhají (§ 45 odst. 1 správního řádu) a byli též povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 správního řádu). Ve smyslu § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru byl služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a opatřit podklady pro vydání rozhodnutí.

69. Dále soud konstatuje, že předmět řízení určili žalobci sami ve svém návrhu, jímž bylo řízení zahájeno. V tomto návrhu žalobci netvrdili, že by čerpání přestávky znemožňovalo to, že mají u sebe radiostanici, nebo že ji u sebe mít musí. Dále v návrhu netvrdili, že čerpání přestávky znemožňoval stejnokroj a že ho v době přestávky neodkládají a proč. Dále v návrhu netvrdili, že jejich doba jídla a odpočinku netrvá 30 minut. Pokud tedy žalobci poprvé v odvolání argumentovali povinností obědvat ve stejnokroji a s radiostanicí, šlo o nové skutečnosti, k nimž žalovaný nemusel přihlížet podle § 82 odst. 4 správního řádu, protože tato tvrzení nepochybně žalobci mohli uplatnit již v návrhu. Případně existující vada řízení při vypořádání těchto novot žalovaným tudíž nemohla vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

70. Žalovaný obdobné odvolací námitky na str. 15 až 16 napadeného rozhodnutí vypořádal následovně: Skutečnost, že přestávka je čerpána ve stejnokroji včetně radiostanice nevylučuje řádné čerpání přestávky. Žádným předpisem není příslušníkům uloženo mít na sobě v době přestávky výstroj a být vybaven radiostanicí. „Odvolací orgán má za to, že pro řádné čerpání přestávky na jídlo a oddech není podstatné, zda jsou účastníci řízení ustrojeni do služebního stejnokroje a vyzbrojeni dle směrnic pro výkon služební činnosti. Podstatná je pouze okolnost, zda doba, kterou strávili při odpočinku či na jídlo se podřadí pod „přestávky na jídlo a odpočinek“ nebo pod „přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek“. Je nutno si uvědomit, že Vězeňská služba České republiky je bezpečnostním sborem, ve kterém příslušník koná službu zpravidla ve služebním stejnokroji (ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Tudíž není ničím neobvyklým, že její příslušníci jsou ustrojeni do služebního stejnokroje, jak tomu je také u jiných bezpečnostních sborů, např. u Policie České republiky nebo u Hasičského záchranného sboru, jejichž příslušníci se řídí také zákonem o služebním poměru.“ Žalovaný k mimořádným událostem ve věznici uvedl na str. 25 napadeného rozhodnutí s odkazem na prvoinstanční rozhodnutí, že vnitřní předpisy neukládají povinnost příslušníka dostavit se na vyhlášený signál, pokud čerpá přestávku na jídlo a odpočinek, a to na rozdíl od příslušníků, kteří jsou ve službě, kdy podle § 60 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušník čerpající přestávku nevykonává službu. „S argumentaci ředitele Věznice Horní Slavkov obsaženou v napadaném rozhodnutí k tomuto bodu se odvolací orgán plně ztotožňuje. Odvolací orgán dále konstatuje, že na povinnost příslušníků zakročit v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek se vztahuje obecná povinnost příslušníků Vězeňské služby ČR vyjádřená v ustanovení § 7 odst. 3, odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, podle něhož odst. 3) zní: „Příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v době mimo službu v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá-li osoba ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody trestný čin nebo kázeňský přestupek, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek; odst. 4) zní: příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v době mimo službu v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími právními předpisy provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá-li osoba ve výkonu zabezpečovací detence trestný čin, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. “Tato povinnost je však obecnou povinností odrážející specifika výkonu služby u bezpečnostního sboru. Odvolací orgán má za to, že mimořádná událost u Vězeňské služby ČR je nepředvídatelná a nahodilá událost, kterou nelze předvídat v předpokládaném průběhu služby, tedy ani při plánování přestávek na jídlo a odpočinek. Z těchto důvodů nelze predikovat, kdy k této mimořádné události dojde. Za těchto okolností lze těžko přisvědčit argumentaci odvolatelů, že by mělo mít jakési „čekání“ účastníků řízení na mimořádnou událost a případná účast při této mimořádné události jakýkoliv vliv na posouzení, zda čerpají přestávky na jídlo a odpočinek dle zákona o služebním poměru, neboť mimořádná událost nespadá pod běžný a tudíž předvídatelný výkon služby. Tyto mimořádné události nelze vztáhnout pod běžný výkon služby, avšak na tyto situace pamatuje výše zmiňovaný zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky ve svém ustanovení § 7.“ S uvedeným posouzením žalovaného se soud ztotožňuje.

71. Žalobci nepopřeli, že svá dozorčí stanoviště opouštějí za účelem přestávky. Aby mohl být přijat závěr, že přestávka žalobců se včítala do jejich doby služby, tj. že jejich službu nebylo lze přerušit a v době přestávky stále službu konali, muselo by prokázáno, že žalobcům bylo uloženo v době přestávky plnit služební povinnosti, nebo že v době přestávky byli objektivně a významně omezeni v tom, jak přestávku trávili. Správní orgány řádně odůvodnily, že žalobci nebyli povinni plnit v době přestávce žádné služební úkoly. V průběhu správního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že žalobcům nadřízený přikázal, aby v době přestávky měli u sebe radiostanici a na sobě výstroj, že jejich přestávka musí trvat méně než 30 minut, nebo že musí v důsledku výkonu své služby přestávku přerušit v případě mimořádné události (v případě signálu ŠUMAVA vzniká povinnost na něj reagovat všem přítomným, i cizím, osobám – např. administrativnímu personálu věznice bez radiostanice nebo přítomným obhájcům). Žalovaný vysvětlil, že žádná žalobci namítaná povinnost je nestíhala ani z titulu pokynů nadřízených ani z titulu právní úpravy. Dále vysvětlil, že dobu strávenou odpočinkem nebo jídlem nelze nepovažovat za přestávku dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru jen proto, že ji příslušník strávil ve stejnokroji nebo s vysílačkou, nota bene když nemusel. Soud k tomu odkazuje na výše citovanou judikaturu, z níž je patrno, že rozhodující je, zda sporná omezení objektivně a velmi významně ovlivňují možnost příslušníka naložit s přestávkou podle svého uvážení. Stejnokroj ani vysílačka tomu nebrání, zvlášť když šlo o svobodné rozhodnutí, zda je příslušníci budou mít u sebe a na sobě nebo ne. K tomu přistupuje ještě další důvod neopodstatněnosti žalobní námitky, a to, že žalobci v žalobě proti skutkovým zjištěním žalovaného, že nebyli povinni mít u sebe radiostanici a na sobě výstroj, ani si dobu přestávky zkracovat, nijak nebrojili, ani neuvedli konkrétně, jakým důkazem skutková tvrzení žalovaného byla vyvrácena (žalobci ostatně ani netvrdili, že by jim nadřízení takové povinnosti uložili). Tvrzení žalobců o zkracování přestávek, jak žalovaný opakovaně v napadeném rozhodnutí uvedl, bylo navíc vyvráceno denními rozkazy oddělení výkonu trestu a výkazy odsloužených hodin, z nichž bylo patrno, že přestávky na jídlo a odpočinek (v zákonném rozsahu) byly denními rozkazy vždy naplánovány a bylo následně i zaznamenáno, jak byly ve skutečnosti vyčerpány.

72. Skutečnost, že žalobci při odchodu na jídlo dozorčí stanoviště předávali či nepředávali jinému příslušníkovi nebo zda to zaznamenávali do knihy předání a převzetí služby a oznamovali inspektorovi dozorčí služby, byla pro posouzení, zda bylo žalobcům umožněno čerpat zákonné přestávky, právně bezvýznamná, protože nemá žádný vztah k tomu, zda žalobci službu přerušili nebo ne. Pokud žalobci tvrdili, že jejich tvrzení bylo prokázáno směrnicemi pro výkon služebních činností a rozpisem dozorčích stanovišť, nenabídli k tomu žádné konkrétní tvrzení – jaké konkrétní tvrzení mělo být prokázáno jakou konkrétní pasáží kterého konkrétního vnitřního předpisu – přitom žalobci v odvolání ani v žalobě nenamítali, že by vnitřní předpisy zařazené do správního spisu, nebyly rozhodné nebo úplné. Navíc rozhodné pro posouzení věci bylo, zda žalobcům bylo umožněno, aby fakticky využili svou přestávku pro jídlo a odpočinek v zákonném rozsahu. Pokud žalobci poukázali na knihy předání a převzetí služby, pak tyto netvořily podklady rozhodnutí, kdy v prvoinstančním rozhodnutí na str. 8 bylo odůvodněno proč - tento dokument nemůže ničeho prokazovat ve vztahu k přestávkám. Žalobci v odvolání nenamítali, že by nebyl řádně zjištěn skutkový stav tím, že knihy jako podklad rozhodnutí nebyly opatřeny. Navíc argumentace, že kniha prokazuje nečerpání přestávek, nemůže obstát, protože přestávky byly, jak je výše uvedeno, řádně naplánovány a jejich skutečné čerpání zaznamenáno v přílohách denních rozkazů.

73. Žalobci dále v žalobě uvedli, že tvrzení o povinnosti obědvat ve stejnokroji, kratší dobu a s rizikem přerušení v důsledku mimořádné události, bylo prokázáno výslechy. Soud v této souvislosti konstatuje, že žalobci nenamítali, že by skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně (jeho doplnění se ostatně v odvolání ani nedomáhali), ale brojili proti hodnocení provedeného dokazování.

74. Sporná žalobní tvrzení vyloučila ve své výpovědi, jak bylo výše uvedeno, sv. N., vedoucí oddělení výkonu trestu, která vypověděla, že příslušníci v době přestávky nemusí nevykonávat žádné služební povinnosti (nemusí reagovat na signály o mimořádných událostech z titulu své služby), že přestávky čerpají, kdy přestávky jsou naplánovány v denních rozkazech. Svědek S., inspektor dozorčí služby, vypověděl, že příslušníci mohou naplnit svou přestávku podle svého uvážení, skutečné čerpání přestávek svědek eviduje na samostatném listu k dennímu rozkazu. Ostatní svědci a účastníci potvrdili, jak bylo výše podrobně popsáno, že je jim umožňováno fakticky práci přerušit na jídlo a oddech, ale tuto dobu nepovažují za přestávku na jídlo a oddech, protože v její době vykonávají službu - mají na sobě stejnokroj a mají u sebe radiostanici, na jejíž signál mimořádných situací by museli reagovat (část z nich se domnívá, že je to jejich povinnost, a část z nich tak činí z důvodu kolegiality). Soud jejich výpovědi vnímal tak, že mají za to, že de iure nečerpají přestávku podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, ale jen přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, protože nemohou službu přerušit.

75. Námitce nelze přisvědčit. Faktické čerpání přestávek žalobci je prokázáno denními rozkazy, které obsahují evidenci naplánovaných a skutečně čerpaných přestávek a výpovědí sv. N. a S. Žalobci ostatně konkrétně žádnou z evidovaných přestávek nezpochybnili. Z výpovědí ostatních svědků a účastníků vyplývá, že bylo běžné, že žalobci v době přestávky měli na sobě stejnokroj a u sebe radiostanici. Žalobci však nijak neprokázali, že by jim to bylo uloženo, že by jim to někdo někdy přikázal, nota bene porušení tohoto pravidla postihoval. Pokud tak žalobci činili ze své vůle, nelze to přičítat jejich nadřízeným. Jiná by byla situace, kdyby některý ze svědků nebo účastníků uvedl, že mu to nadřízený přikázal, ale k tomu nedošlo – vypovídající se shodovali, že se to tak dělá, že by převlékáním ztratili z přestávky mnoho času, že by rádi kolegům pomohli, a proto mají u sebe radiostanici atp. Tudíž závěr, že žalobci nemohli službu přerušit, protože se nesměli převléknout ze stejnokroje, nebo odložit radiostanici, nelze přijmout. Soud podotýká, že praxe, že lékaři v nemocnici obědvají v kantýně v lékařském plášti, nebo že zaměstnanec obědvá v restauraci a má s sebou mobilní telefon, na kterém je pro své kolegy k zastižení, je běžná a neznamená, že by tyto osoby nečerpaly přestávku na jídlo a odpočinek s jedinou výhradou – pokud by zaměstnancům povinnost obědvat v obleku a s telefonem zaměstnavatel přikázal a současně by oblek konzumaci nebo odpočinek výrazně omezoval (soud si to dokáže představit např. u nějakého skafandru) nebo by zaměstnanec okamžitě reagovat na telefonickou výzvu zaměstnavatele musel. To ovšem nebyl případ žalobců, resp. nic takového žalobci ani konkrétně netvrdili, ani to z výpovědí nevyplynulo. Obiter dictum, podle výše uvedené civilní judikatury nošení stejnokroje policisty není takovým omezením při čerpání přestávky, že by to znemožňovalo její řádné využití, kdy pro výstroj příslušníka Vězeňské služby to musí platit obdobně.

76. Žalobci zařazení na oddělení strážní služby namítli následující. Strážní přidělení na strážní věže jsou střídáni ve dvouhodinových až čtyřhodinových cyklech, přičemž na strážní věži je zakázáno jíst. Věž i ostatní strážní stanoviště nesmí žalobci opustit a trávit přestávku dle svého uvážení, protože nejsou střídáni. Při výkonu eskorty mimo objekt věznice žalobci nemohou eskortu opustit a využít přestávku. Je-li eskorta prováděna příslušníkem ve zdravotnickém zařízení, nikdo ho nestřídá, přestávku tak nemůže čerpat, ale je mu odečtena z doby služby.

77. Soud znovu zdůrazňuje, že předmět řízení vymezili sami žalobci svými tvrzeními v návrhu, kterým bylo řízení zahájeno. V tomto návrhu žalobci netvrdili, že při službě na věži nesmí jíst a jaké zde byly cykly směn, a netvrdili to ani ve svém odvolání. Totéž platí o žalobním tvrzení týkajícím se eskorty ve zdravotnickém zařízení. Z tohoto důvodu vzhledem k § 75 odst. 1 s. ř. s. soud k těmto žalobním námitkám nemusel přihlížet, protože žalobci nikdy ve správním řízení skutkové tvrzení o výkonu služby na strážní věži a při eskortě do zdravotnického zařízení neuvedli.

78. Z popsaných žalobních tvrzení, s výhradou uvedenou v předchozím bodě, soud vyrozuměl, že žalobci z oddělení strážní služby zařazení na strážních stanovištích a k eskortě namítají, že nemohli službu přerušit, protože nebyli, ač měli být, na stanovištích a v eskortě střídáni. V takovém případě měla být žalobcům přiměřená doba na jídlo a odpočinek zahrnuta do doby služby.

79. Ve vztahu k těmto námitkám uvedl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na prvoinstanční rozhodnutí následující: Denní rozkazy prokazují, který příslušník a v jaké době jednak střídal jiného příslušníka a kdy čerpal přestávku. Výkazy prokázaly, že střídání probíhalo, jsou zde zaznamenány i případné změny ohledně naplánovaných střídání. Pokud služba nemohla být přerušena, nedošlo k odečtu přestávky z doby výkonu služby (viz str. 13, 19 a 20 napadeného rozhodnutí). Žalovaný zdůraznil, že nutnost střídání příslušníků vznikla jen u pevných stanovišť, nikoli u pohyblivých stanovišť dle rozpisu strážních stanovišť (viz str. 14 a 22 napadeného rozhodnutí). Plnění výkonu služby v případě střídání vystřídaného příslušníka zbavil střídající příslušník, kdy u pohyblivých stanovišť, kde neprobíhá střídání, v době přestávky byla služba příslušníka bez náhrady přerušena (viz str. 22 a 28 napadeného rozhodnutí). Příslušníci byli oprávněni v době přestávky nejen bez střídání opustit pohyblivé stanoviště, ale i opustit objekt věznice (viz str. 17, 18 a 28 napadeného rozhodnutí).

80. Žalobci obecně tvrdili, že nebyli střídáni ve strážní službě, kterou nebyli oprávněni přerušit. Aby mohl být přijat závěr, že přestávka žalobců se včítala do jejich doby služby, muselo by prokázáno, že nebylo možno jejich službu přerušit. K tomuto svému žalobnímu tvrzení však žalobci nenabídli žádné konkrétní námitky – na kterém konkrétním stanovišti či eskortě nebylo možno přestávku čerpat, protože nebylo možno službu přerušit, a přesto byla doba přestávky z doby služby odečtena. Správní orgány řádně odůvodnily, že denní rozkazy, zahrnující evidenci plánovaných a skutečně čerpaných přestávek (opatřené podpisy příslušníků), i výkazy odsloužených směn (opatřené podpisem příslušníků) prokázaly, že absence střídání příslušníka buď možnost čerpání přestávky nijak nevylučovala (typicky pohyblivá stanoviště), a že tam, kde služba nemohla být přerušena (zejména pevná stanoviště a eskorty) buď proběhlo střídání, nebo nebyla doba přestávky odečtena z doby výkonu služby. V průběhu správního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že nedošlo ke střídání tam, kde k němu mělo dojít, a současně by přestávka byla z doby výkonu služby odečtena.

81. Soud v této souvislosti poukazuje na výše popsané výpovědi vyslechnutých osob (ve vztahu ke službě na strážních stanovištích a eskortě – k řidičům a psovodům totiž žalobní námitky nesměřovaly): Účastník J. vypověděl, že pokud vykonával eskortu, čerpal přestávky ve věznici Jiřice, kde byl vystřídán jiným příslušníkem. Výpovědí účastníka R., účastníka P., K. a T. bylo zjištěno, že příslušníci přestávky na oběd čerpají a jsou přitom vystřídáni na strážním stanovišti jiným příslušníkem, přičemž dobu vyčerpané přestávky potvrzují svým podpisem. Účastník T. dodal, že kdyby nebyla přestávka poskytnuta, byla by mu proplacena. Vrchní inspektor strážní služby, sv. K., potvrdil, že přestávku mohou příslušníci trávit i v kuchyňce nebo odpočinkové místnosti, kdy příslušníci čerpání přestávky stvrzují svými podpisy – pokud přestávku nebylo možno čerpat, je příslušníkům proplácena. Vedoucí oddělení vězeňské stráže, sv. B., potvrdil, že příslušníci přidělení na strážní věž jsou střídáni strážní zásahovou hlídkou, příslušníci přidělení k eskortě mezi věznicemi čerpají první přestávku a druhá je jim proplácena, kdy eskorty k soudům a do zdravotnických zařízení buď podle situace mají možnost přestávku vyčerpat nebo je jim proplacena a vše se zaznamenává do denního rozkazu.

82. Soud shrnuje, že provedené výslechy vyvrátily žalobní tvrzení, že žalobci z oddělení strážní služby zařazení na strážních stanovištích a k eskortě nejsou střídáni v případě, že jejich službu nelze přerušit, a přesto je jim přestávka na jídlo a odpočinek odečítána z doby výkonu služby.

83. Pokud jde o žalobní argumentaci obsaženou v odst. VI žaloby v rozsahu, ve kterém nebyla repetitivní ve vztahu k výše uvedeným dvěma okruhům žalobních námitek ve vztahu k příslušníkům na oddělení výkonu trestu a strážní služby, uvádí soud následující.

84. Pokud se měla argumentace zákazu opuštění objektu věznice v době přestávky a příkazu čerpat přestávku ve výstroji týkat i žalobců zařazených ve strážní službě (viz druhý odstavec str. 10 žaloby), pak k tomu odkazuje soud na vypořádání této námitky, které vztáhl k příslušníkům zařazeným na oddělení výkonu trestu. Navíc sv. B. a K. potvrdili, že příslušníci mohou opustit v době přestávky věznici. Žádní účastníci při svém výslechu neuvedli, že by byli nuceni v době přestávky nosit stejnokroj. Vypověděl-li účastník P., že se domnívá, že věznici při přestávce opustit nesmí, netvrdil, že by mu to někdy někdo zakázal.

85. Žalobci dále argumentovali v odst. VI žaloby tím, že denní rozkazy vedoucích oddělení nestanoví žádné střídající příslušníky, je to v rozporu s jejich obsahem, protože je v nich přesně uvedeno, kterého příslušníka který jiný příslušník kdy vystřídal na kterém konkrétním stanovišti (viz např. dokumenty Střídání strážních stanovišť).

86. Poslední odstavec str. 11 žaloby byl pro soud nesrozumitelný, protože odkazuje na „vyjádření k předchozí žalobě“ a ke kasační stížnosti, přestože v této věci žádná předchozí žaloba a kasační stížnost podána nebyla. Argumentují-li zde žalobci dále tím, že v rozpisu strážní a dozorčí služby nejsou uvedeny přestávky, pak pominuli, že naplánované přestávky i uskutečněné přestávky byly uvedeny v denních rozkazech, kdy čerpání přestávek příslušníci stvrzovali svým podpisem. Rozhodující nebylo, zda v rozpisech strážních a dozorčích stanovišť nebyly přestávky uvedeny, jak bylo výše uvedeno, významné je to, zda bylo čerpání přestávek příslušníkům fakticky umožňováno. Přitom skutečnost, že v době přestávky podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník nekoná službu, je stanovena v § 60 odst. 2 tohoto zákona.

87. Tvrzení žalobců na str. 12 v odst. VI žaloby, že vedoucí oddělení vypověděli o střídání nepravdu, soud dodává, že, jak bylo výše uvedeno, střídání příslušníků bylo potvrzeno i denními rozkazy a výpověďmi mnoha účastníků.

88. Žalobci dále v závěru str. 12 odst. VI žaloby namítali, že o přílohách denních rozkazů se specifikací přestávek většina žalobců prohlásila, že o takových přílohách nemá ponětí. Námitka není důvodná, protože pak ve správním řízení byli vyslechnuti tři žalobci – ad d), n) a y). Ani jeden z žalobců ve své výpovědi však k přílohám denních rozkazů nic neuvedl. Soud znovu opakuje, že plánování a skutečné čerpání přestávek bylo řádně evidováno a podpisy příslušníkovi osvědčeno.

89. Soud shrnuje, že ve správním řízení byl prokázán skutkový závěr správních orgánů, vyvracející důvodnost žalobních námitek, že systémová a organizační opatření ve Věznici Horní Slavkov v rozhodném období umožňovala naplánování přestávek na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru a jejich realizaci. V případě, že výjimečně nebylo možno výkon služby přerušit, byla příslušníkům přiměřená doba na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru proplácena. Žalobní tvrzení, že příslušníci přidělení na oddělení výkonu trestu a ke strážní službě museli v době přestávky mít na sobě stejnokroj a při sobě radiostanici a na zde vyhlášené signály neprodleně reagovat (vyjma naprosto výjimečných signálů, které jsou závazné pro všechny přítomné osoby ve věznici), nebylo ve správním řízení prokázáno. Navíc, i kdyby bylo žalobcům uloženo čerpat přestávku ve výstroji, nevede to k závěru o službě nepřerušitelného charakteru. Výstražné signály, jimiž by byli vázáni žalobci v době čerpání přestávky, byly, jak žalovaný v napadeném rozhodnutí kvantifikoval, naprosto výjimečné (a jejich uposlechnutí nebylo vázáno na to, že příslušníci by u sebe měli radiostanici). Zjednodušeně řečeno, žádná systémově chybná organizace služby žalobců, která by vylučovala čerpání zákonných přestávek, z obsahu správního spisu ani provedených výpovědí nevyplynula. Nesporně mohlo dojít k situaci, kdy přestávka musela být příslušníkem přerušena, nebo k jejímu čerpání z důvodu nepřerušitelnosti konkrétní služby nedošlo, ale z obsahu správního spisu vyplynulo, že v takových případech nebyla doba přestávky z doby výkonu služby odčítána. Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by v určitém jednotlivém případě ojediněle nemohlo dojít k pochybení u konkrétního příslušníka, konkrétního dne a konkrétní zákonné přestávky, avšak to by byli povinni žalobci konkrétně tvrdit a prokázat. Nelze totiž přehlédnout, že vzhledem k obsahu správního spisu měli žalobci k dispozici přesné údaje o tom, kdy podle správních orgánů měli přestávky čerpat, v jakém rozsahu a které z nich jim byly proplaceny.

90. Podle soudu tedy žalobci fakticky mohli využívat svého nároku na přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Buď v době přestávky nemuseli být střídáni, nebo střídáni být museli, ale v posledně uvedeném případě také střídáni i byli. Ve zbytku případů, kdy službu nebylo možno přerušit a nedošlo ke střídání (typicky u eskorty), přiměřená doba na jídlo a odpočinek z doby služby nebyla odčítána. Skutečnost, zda v době přestávky žalobci na sobě měli výstroj a při sobě radiostanici a trávili ji v objektu věznice, nebyla právně významná – nebylo totiž zjištěno, že by jim takové povinnosti byly pokyny nadřízených uloženy. Pokyn, aby příslušník měl v době přestávky u sebe radiostanici, by byl právně významný (což nenastalo), pokud by byla současně příslušníkovi uložena povinnost neprodleně reagovat na konkrétní služební pokyny prostřednictvím radiostanice s důsledkem přerušení přestávky. V posuzované věci nebylo osvědčeno, že by v průběhu přestávky museli být příslušníci dosažitelní a připraveni přerušit přestávku z důvodu běžných služebních událostí.

91. Pokud jde o repliku žalobců podanou soudu dne 17. 8. 2021, soud především konstatuje, že nemohl přihlížet k žalobním bodům, které byly poprvé uvedeny až v replice, protože takto nebyly žalobci tvrzeny ve dvouměsíční lhůtě dle § 71 odst. 1 písm. d), odst. 2 in fine s. ř. s. Soud tak konstatuje, že námitku v replice, že žalobci v době přestávky musí reagovat na podněty odsouzených, kteří mají na jejich stanoviště přístup, žalobci nevznesli ani ve správním řízení, ani ve lhůtě pro podání správní žaloby.

92. Obiter dictum se soud vyjádří i k jádru opožděně uplatněné argumentaci. Žalobci argumentují tím, že by činnosti, které jsou předmětem služby, v případě nestřídaného příslušníka nebyly v době jeho přestávky vykonávány, že by vězni nebyli střeženi a že by šlo o anarchii. Tato tvrzení nijak nepodporují důvodnost žaloby žalobců. Zde je na místě zdůraznit, že správní soudnictví je podle ust. § 2 s. ř. s. v zásadě povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoli k ochraně veřejného zájmu ani práva objektivního. Správní soudnictví nemůže ani mimo zákonem stanovená pravidla volně nahrazovat činnost správních orgánů, přičemž opačný závěr by hrubě narušil dělbu moci jako základní princip demokratického právního státu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, bod 80). Žalobci se svými žalobami mohli úspěšně domáhat zrušení napadeného rozhodnutí, pokud by jeho nezákonnost přímo zasáhla práva žalobců, kdy důvodností žaloby nemohl být zásah do veřejného zájmu na řádném výkonu vězeňství (srov. § 65 odst. 1 s. ř. s.).

93. Soud si je vědom toho, že právní zástupce žalobců podal za velké množství příslušníků Vězeňské služby ČR z různých věznic žaloby u různých správních soudů a zdejší soud je s rozsudky v těchto věcech seznámen (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, nebo rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 57 Ad 2/2018-154), nicméně má za to, že zajištění možnosti čerpat přestávky dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru je nutné posuzovat zvlášť v případě každé konkrétní věznice a pro každé rozhodné období, přičemž zjištěný skutkový stav se může v každé věznici a období lišit. Nelze tedy vycházet ze skutkových zjištění v jiných věznicích v jiném období a přenášet je do jiných správních řízení – každou věc je nutno hodnotit individuálně. Odkaz žalobců v replice na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, konkrétně na to, že Krajský soud v Praze zde poukázal na § 35 odst. 2 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR, nebyl srozumitelně vysvětlen – proč a jak vyvrací konkrétní skutkové závěry žalovaného na půdorysu zjištěného skutkového stavu Věznice Horní Slavkov, zůstalo žalobci neobjasněno, kdy žalobci v posuzované věci tímto ustanovením ve správním řízení ani ve dvouměsíční lhůtě k podání správní žaloby neargumentovali.

94. Soud neshledal žádný z žalobci uplatněných žalobních bodů důvodným, a proto žaloby žalobců podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VII. Náklady řízení

95. Náhradu nákladů řízení soud výrokem II rozsudku žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal, protože žalobci ve věci úspěch neměli a žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval.