č. j. 59 A 2/2020-191

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla, soudce Mgr. Lukáše Pišvejce a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci navrhovatelky: SITULI, a. s., IČ 25605500 sídlem Pod dálnicí 469/12, 140 00 Praha 4 - Michle zastoupená advokátkou Mgr. Ing. Markétou Pravdovou sídlem Na příkopě 859/22, 110 00 Praha 1 proti odpůrkyni: obec Kyšice, IČ 00258024 sídlem Horní Náves 136, 330 01 Kyšice zastoupená advokátem Mgr. Petrem Čechurou sídlem Palackého tř. 1, 301 00 Plzeň za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) ČEPS, a. s., IČ 25702556 sídlem Elektrárenská 774/2, 101 52 Praha 10 2) T. A. o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Kyšice vydaného dne 15. 4. 2020 takto:

Výrok

I. Územní plán Kyšice, vydaný zastupitelstvem obce Kyšice formou opatření obecné povahy usnesením č. 17/2/2020 ze dne 15. 4. 2020, který nabyl účinnosti dne 1. 5. 2020, se dnem právní moci tohoto rozsudku zrušuje v části vymezení zastavitelné plochy Z13.

II. Ve zbytku se návrh zamítá.

III. Odpůrkyně je povinna uhradit navrhovatelce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně navrhovatelky Mgr. Ing. Markéty Pravdové, advokátky, náklady řízení v částce 27 771 Kč.

IV. Osoba zúčastněná na řízení ad. 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoba zúčastněná na řízení ad. 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené opatření obecné povahy

1. Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 24. 6. 2020 domáhala zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Kyšice vydaného dne 15. 4. 2020 (dále jen „územní plán“), a to v části stanovující regulativy pro využití pozemků parc. č. X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X., X. a X. v katastrálním území X. (dále jen „dotčené pozemky“), a v části vymezující koridor dopravní infrastruktury D01 pro přeložku silnice II/180 na těchto pozemcích.

II. Návrh

2. Existenci své aktivní legitimace navrhovatelka odůvodnila tím, že je vlastníkem dotčených pozemků, kdy záměry v územním plánu obsaženými se cítí být zkrácena ve svém vlastnickém právu k dotčeným pozemkům, a to jejich zařazením do plochy funkčního využití občanského vybavení, stanovením výškových regulativů a vymezením koridoru dopravní infrastruktury D01 určeným jako veřejně prospěšná stavba, pro jejíž realizaci lze odejmout navrhovatelčino vlastnické právo k předmětným pozemkům vyvlastněním. Zkrácena ve svém vlastnickém právu byla navrhovatelka tak, že napadenou částí územního plánu vydaného ve formě opatření obecné povahy odpůrkyní se podstatným způsobem změnily možnosti využití dotčených pozemků. Navrhovatelka již obdržela pravomocné územní rozhodnutí k realizaci stavebního záměru, který má být uskutečněn na dotčených pozemcích se stavbami o výšce více jak 20 m. V současné době navrhovatelka usiluje o změnu pravomocného územního rozhodnutí, jehož obsahem má být snížení výšky staveb na cca 15 m, avšak ani tato výšková úroveň nevyhovuje regulativům územního plánu. Navrhovatelka se tak s ohledem na svůj předmět podnikání domnívá, že byla zároveň zkrácena ve svém právu podnikat.

3. Navrhovatelka před svými jednotlivými návrhovými body zrekapitulovala, že je vlastníkem dotčených pozemků nepřetržitě již od roku 2001. Dle předcházejícího územního plánu ze dne 15. 12. 2003 (dále jen „ÚP 2003“) byly pozemky zařazeny do plochy komerční, tj. jako území určené pro komerční využití, kdy v tomto území je přípustné umisťovat zařízení obchodu včetně nákupních středisek bez omezení rozsahu, zařízení veřejného stravování a ubytování, zařízení zábavní, čerpací stanice pohonných hmot a zařízení služeb. Z ÚP 2003 tak pro navrhovatelku nevyplývala pro výstavbu na pozemcích žádná významnější omezení.

4. Na základě územního plánu z roku 2003 bylo navrhovatelce vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „Středisko obchodu a služeb PLZEŇ - KYŠICE“, a to ve znění vyplývajícím ze změny územního rozhodnutí č. 3403, č. j. 3599/2004-MMP/STAV-SIR, ze dne 28. ledna 2005, které nabylo právní moci dne 11. března 2005 (dále jen „vydané územní rozhodnutí“). Stavební záměr měl od počátku podporu odpůrkyně. Odpůrkyně dále vydala i souhlasné stanovisko ke změně vydaného územního rozhodnutí. Navrhovatelka a odpůrkyně také jednali o možnosti využití části předmětných pozemků nezastavěných projektem pro volnočasové aktivity občanů odpůrkyně, kdy v souvislosti se změnou územního rozhodnutí byla na části pozemků navrhovatelky navržena in-line dráha, kdy navrhovatelka připravila příslušnou projektovou dokumentaci pro povolení stavby in-line dráhy, kterou měla odpůrkyně projednat s příslušnými orgány a zajistit vydání potřebných povolení s tím, že navrhovatelka by in-line dráhu vystavěla při výstavbě projektu. Dotčené pozemky pro projekt navrhovatelka koupila od odpůrkyně, jejích občanů a dokonce i od rodin části stávajících zastupitelů odpůrkyně.

5. Navrhovatelka dle svého tvrzení dlouhodobě připravuje uvedený projekt výstavby, nicméně nástup finanční krize po roce 2007 realizaci projektu zpomalil. S ohledem na následnou změnu obchodní strategie maloobchodních provozovatelů (rozvoj e-commerce) a v neposlední řadě i vývoj nasycenosti poptávky na regionálním trhu navrhovatelka projekt přepracovala, kdy zvýšila podíl ploch pro e-commerce a upravila i celkový architektonický koncept. V rámci toho došlo i k celkovému snížení výšky staveb z 20 m na 15 m (výška atiky). Změna projektu byla vyvolána i nutností změny způsobu likvidace odpadních vod z projektu, kdy vydané územní rozhodnutí počítá s napojením projektu na kanalizační řad odpůrkyně a s likvidací odpadních vod v ČOV Dýšina, kdy odpůrkyně, byť se k tomu ve smlouvě o spolupráci při odstraňování odpadních vod ze dne 31. října 2002 zavázala, následně odmítla projekt na kanalizaci obce připojit. Na základě nově zpracované dokumentace požádala navrhovatelka o změnu vydaného územního rozhodnutí dne 23. prosince 2015. Navrhovatelka má v úmyslu projekt na předmětných pozemcích realizovat, v čemž jí však nyní odpůrkyně brání. Navrhovatelka také tvrdila, že již vynaložila značné finanční prostředky na pořízení předmětných pozemků a na projektovou přípravu projektu, celkem ve výši cca 80 000 000 Kč.

6. Počátkem roku 2018 došlo ke změně postoje odpůrkyně, kdy na veřejném projednání změny územního rozhodnutí odpůrkyně svá dříve vydaná souhlasná stanoviska odvolala a vyslovila se změnou vydaného územního rozhodnutí nesouhlas. Po změně členů zastupitelstva odpůrkyně po volbách v roce 2018, kdy všichni stávající zastupitelé odpůrkyně s výjimkou jediné jsou členy strany Společně pro Kyšice, přičemž jedním z bodů deklarovaného volebního programu této strany bylo zabránění výstavby projektu navrhovatelky na předmětných pozemcích, začala odpůrkyně proti projektu aktivně vystupovat. Odpůrkyně podala značné množství námitek proti změně územního rozhodnutí, proti rozhodnutím stavebního úřadu podávala odvolání a k témuž vyzývala i své občany, kdy jim např. i nabízela, že odvolání nemusí doručit k příslušnému stavebnímu úřadu, ale na obecní úřad s tím, že odpůrkyně doručení zajistí. Řízení o změně vydaného územního rozhodnutí v současné době stále probíhá. Stávající zastupitelé odpůrkyně proti projektu navrhovatelky i veřejně vystupují v médiích, snaží se navrhovatelce všemožně zabránit v realizaci projektu a k témuž vyzývají i obyvatele obce Kyšice, obyvatele sousedních obcí i třetí osoby. Odpůrkyně např. odmítala uzavřít s navrhovatelkou i smlouvu o zřízení služebnosti inženýrské sítě v souvislosti s projektem, ačkoliv se k jejímu uzavření zavázala ve smlouvě o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene služebnosti inženýrské sítě ze dne 18. května 2017, což vyústilo až v soudní spor vedený Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 97/2019.

7. Územní plán obce proti ÚP 2003 podstatně mění způsob funkčního využití předmětných pozemků a stanovuje pro ně extrémně restriktivní regulativy, zejm. výškové. Tyto regulativy pak fakticky znemožňují výstavbu na předmětných pozemcích, kdy zejména znemožňují navrhovatelce projednat a úspěšně dosáhnout změny územního rozhodnutí podle ust. § 94 zákona č. 183/2006 Sb. (dále jen „StavZ“), o což usiluje již od roku 2015, a v rámci níž usiluje i o snížení výšky umístěných staveb jen na 15 m (výška atiky), protože jakákoli změna územního rozhodnutí se dostává nevyhnutelně do rozporu s územním plánem. Napadenou částí územního plánu určené regulativy pak dle navrhovatelky zásadním způsobem omezují její vlastnické právo k předmětným pozemkům a zároveň její právo podnikat. Dle jejího názoru se jedná o zásahy nepřiměřené, jelikož nejsou činěny v souladu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů, vykazují znaky svévole, jsou v rozporu s principem kontinuity územního plánování, nejsou činěny pouze v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším způsobem vedoucím k zamýšlenému cíli, což je dle navrhovatelky zjevné především ze zcela neodůvodněného restriktivního výškového regulativu, který tak neodpovídá ani stanovenému způsobu funkčního využití předmětných pozemků ani výškovým regulativům stanoveným v navazujících plochách. Zásahy do navrhovatelčiných práv jsou pak dle jejího tvrzení diskriminační a založené na libovůli odpůrkyně, když byly přijaty s cílem zabránit navrhovatelce ve výstavbě na pozemcích, kdy odpůrkyně v zásadě zneužila svého vrchnostenského postavení a snaží se cíle, který doposud prosazovala v rámci správních řízení ohledně změny územního rozhodnutí, dosáhnout vydáním napadeného opatření obecné povahy.

8. Nezákonnost napadené části územního plánu vydaného ve formě opatření obecné povahy pak navrhovatelka spatřuje v jeho nepřezkoumatelnosti z důvodu absence řádného odůvodnění přijatého řešení, v neurčitosti a nesrozumitelnosti podmínek stanovených v napadeném opatření obecné povahy, v nezákonném vymezení koridoru dopravní infrastruktury D01, který je hrubě nepřiměřený stavbě, pro kterou je vymezen, a který je navíc vymezen jako veřejně prospěšná stavba, pro jejíž realizaci lze omezit či odejmout vlastnické právo vyvlastněním, dále v neoznámení a nedoručení vydaného opatření obecné povahy v souladu se StavZ, v nepřípustné změně opatření obecné povahy rozhodnutím odpůrkyně o námitkách, která nebyla v rozporu se StavZ ani řádně projednána a konečně v porušení ust. § 18 a 19 odst. 1 písm. c) a e) StavZ. Navrhovatelka na základě výše zmíněných argumentů pak dovozuje, že napadená část opatření obecné povahy – územního plánu obce Kyšice – nemůže obstát z hlediska třetího, čtvrtého ani pátého bodu algoritmu přezkumu opatření obecné povahy (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, zveřejněný pod č. 740/2006 Sb. NSS).

9. Za zásadní návrhový bod považuje navrhovatelka přezkum napadené části opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Dle jejího tvrzení dochází napadenou částí opatření obecné povahy k omezení vlastnického práva navrhovatelky bez zákonného důvodu. Schválením nového územního plánu obce Kyšice nastal hrubý nesoulad se zásadou přiměřenosti právní regulace v širším slova smyslu. Z hlediska kritéria vhodnosti napadený územní plán podle přesvědčení navrhovatelky neumožňuje dosáhnout sledovaného cíle. Navrhovatelka připouští, že její vlastnické právo může být výkonem samostatné působnosti obce dotčeno, dle jejího přesvědčení však v této situaci dochází k dotčení nepřiměřenému. Nově zvolený způsob využití předmětných pozemků, k nimž náleží vlastnické právo navrhovatelce, kdy v minulosti již došlo k umístění stavby na těchto pozemcích, představuje nepřiměřený zásah do jejích práv. Změna funkčního využití dotčených pozemků z funkčního využití plochy komerční na funkční využití občanské vybavení není v napadeném opatření obecné povahy odůvodněna, přičemž navrhovatelka poukázala na zcela odlišný přístup odpůrkyně, zejm. pokud jde o územním plánem vymezené plochy Z02 a Z03.

10. Dle navrhovatelky jsou základními stavebními kameny principu proporcionality zásada subsidiarity a minimalizace zásahů do individuálních práv. V tomto případě je ale zcela zřejmé, že ani zákon, ani analyzované obecné požadavky na územní plán takový zásah do práv navrhovatelky neumožňují. Navrhovatelka připomněla, že i za situace, kdy takové omezení není v rozporu s hmotným právem, může soud zrušit příslušnou část územního plánu, dojde-li v rámci testu proporcionality k závěru, že jde o zásah nepřiměřený, přičemž odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, bod 47 a násl.

11. Odpůrkyně změnu funkčního využití předmětných pozemků dle tvrzení navrhovatelky odůvodňuje odkazem na ÚP 2003, odkazem na změnu právní úpravy v podobě vyhlášky č. 501/2006 Sb. (dále jen „vyhláška č. 501“), a odkazem na vydané územní rozhodnutí, kterým se na předmětných pozemcích umisťuje stavební záměr navrhovatelky. Takové zdůvodnění pak dle tvrzení navrhovatelky postrádá jakýkoliv objektivní důvod, postrádá jakoukoliv koncepci rozvoje lokality, není podloženo žádným veřejným zájmem, nýbrž toliko negativním postojem aktuálních členů zastupitelstva odpůrkyně. Napadenou částí opatření obecné povahy v podobě územního plánu tak nejsou respektovány zákonem stanovené podmínky a omezení – požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů do individuálních práv fyzických a právnických osob, zájmy vlastníků nejsou vyváženy. Konečně navrhovatelka dovozuje, že ve vztahu k ní jde o řešení zjevně nepřiměřené, excesivní, šikanózní, diskriminační a neodůvodněně zasahující do jejích základních práv.

12. K výškovému regulativu omezujícímu maximální přípustnou výšku staveb na předmětných pozemcích na 9 m navrhovatelka uvedla, že takové řešení je diskriminační proto, že je stanoveno odlišně od výškových regulativů přilehlých ploch smíšených obytných (Z02 a Z03). Dle navrhovatelky se zároveň jedná o regulativ stanovený z důvodu její velikosti na ploše nadmístního významu, neboť obec Kyšice nemá zdaleka takové nároky na občanskou vybavenost, jak odpůrkyně sama uvádí v odůvodnění napadeného opatření obecné povahy. Navrhovatelka pak z omezení v podobě výškového regulativu dovozuje, že při jeho respektování není možné výstavbou občanského vybavení dosáhnout přiměřené ekonomické efektivity provozu, protože na předmětných pozemcích o rozloze cca 23 ha lze jeho vlivem vystavět pouze drobné provozovny obchodu a služeb, pro něž je však vyčlenění celkové velikosti plochy naprosto excesivní. Výškový regulativ vymezený územním plánem pro plochu Z13 je tak dle navrhovatelky jednoznačně šikanózní bez jakékoliv opory v zákonu nebo veřejném zájmu, přičemž nutnost jeho stanovení neplyne ani ze zájmu na zachování krajinného rázu, kdy dotčené pozemky tvoří souvislý celek, přiléhají ke stavbě dálničního přivaděče dálnice D5 do centra Plzně a jsou prostorově i pohledově odděleny od zastavěného území obce Kyšice. Nadto byl zásah navrhovatelčina projektu do krajinného rázu posuzován příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny při umisťování projektu, a to jak pro vydání územního rozhodnutí, tak pro povolení změny územního rozhodnutí, kdy v obou případech orgán ochrany přírody a krajiny udělil k projektu souhlas.

13. Ke změně funkčního využití předmětných pozemků tak, jak byla provedena napadeným opatřením obecné povahy, navrhovatelka uvedla, že řešení přijaté odpůrkyní je krajně nesystémové, nekoncepční, nelogické a nedotváří trvale udržitelný rozvoj území. Postup odpůrkyně vykazuje znaky svévole a je v rozporu s principem kontinuity územního plánování. Změny ve vztahu k předmětným pozemkům nejsou opřeny o významný veřejný zájem a nejsou vyvolány ani významnou změnou okolností. Nejsou zde tak dány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu řešení přijatého ÚP 2003 a vyvázaly by odpůrkyni z povinnosti nést odpovědnost za svá předchozí rozhodnutí v oblasti územního plánování. Argument důrazu na kontinuitu v procesu územního plánování pak navrhovatelka podložila zejm. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50. V přijetí napadeného opatření obecné povahy v jeho stávající podobě pak navrhovatelka spatřuje i zásah do jejího legitimního očekávání. Navrhovatelka uzavřela, že napadenou částí opatření obecné povahy nejsou respektovány zákonem stanovené podmínky a omezení – požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů do individuálních práv fyzických a právnických osob, zájmy vlastníků nejsou vyváženy. Omezení založená napadeným opatřením obecné povahy představují nové, do této doby neexistující limity užívání majetku ve vlastnictví navrhovatelky. Ve vztahu k navrhovatelce jde o řešení zjevně nepřiměřené, excesivní, šikanózní a neodůvodněně zasahující do jejích základních práv, bylo vůči ní postupováno diskriminačním způsobem ve srovnání s jinými vlastníky obdobných pozemků, které byly na rozdíl od předmětných pozemků ve vlastnictví navrhovatelky ponechány v původní funkční regulaci.

14. Nepřezkoumatelnost navrhovatelka spatřovala v tom, že její námitky nebyly dostatečně vypořádány podle § 174 odst. 1 ve spojení s ust. § 68 odst. 3 správního řádu a judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. prosince 2008, čj. 1 Ao 3/2008-136, a rozsudek ze dne 24. listopadu 2010, čj. 1 Ao 5/2010-169, a rozsudek ze dne 14. března 2018, čj. 7 As 119/2007-43). Šlo o to, že nebylo řádně odůvodněno, proč právě ve vztahu k dotčeným pozemkům má dojít k zásadní změně ve funkčním využití řešené plochy, v čem převažuje veřejný zájem na zahrnutí pozemků do zvolené plochy občanského vybavení nad zájmem navrhovatelky na dosavadním způsobu využití jejích pozemků podle územního rozhodnutí, co je tímto veřejným zájmem vůbec myšleno, jaké konkrétní hodnoty vedly k dané změně funkčního využití uvedených pozemků, v čem spočívá nalezená rovnováha mezi urbanistickými, ekologickými a ekonomickými požadavky pořizovatele atd. Navrhovatelka namítla i porušení ust. § 3 správního řádu, kdy odpůrkyně neuvedla, jakým způsobem se změnily podmínky v území nebo požadavky na ochranu přírody a krajiny, když takové tvrzení o zpřísnění požadavků týkajících se ochrany přírody a krajiny učinila. Nepřezkoumatelným navrhovatelka shledala i způsob vypořádání námitek v čl. III bodu B písm. a) ze dne 29. dubna 2019. Podle navrhovatelky je celé odůvodnění územního plánu uvozené slovy „Za zpracovatele:“ zmatečnou částí rozhodnutí o námitkách zakládající nepřezkoumatelnost celého opatření obecné povahy. Za nepřezkoumatelnou považovala navrhovatelka i část územního plánu, která se týká stanovení výškových regulativů, kdy vzhledem ke kompromisnímu návrhu navrhovatelky na výškovou hladinu 15 metrů odpůrkyně na str. 44 odůvodnění územního plánu se odpůrkyně nevypořádala s tím, že pořizovatel ÚP 2003 navrhl jinou výškovou regulaci, ač se vycházelo ze stanoviska osob se shodnou autorizací, a výškovou regulací staveb stanovenou vydaným územním rozhodnutím.

15. Navrhovatelka napadené opatření obecné povahy dále považuje za neurčité a nesrozumitelné z důvodů, že podmínky funkčního využití ploch Z13 [(a) řešení dopravního napojení na stávající dálniční přivaděč, které současně umožní napojení na plánovaný obchvat obce v koordinaci se SÚS PK a v případě, že to bude v souladu s potřebami obce, také na stávající komunikaci II/180, a (b) objemové a architektonické zpracování zástavby bude odpovídat stávajícímu charakteru krajiny a přírody a zejména měřítko staveb bude zohledňovat blízkost sídla] jsou stanoveny značně nejasně a neurčitě, což dle navrhovatelky zakládá možnost svévolného rozhodování o umístění stavebních záměrů v ploše Z13. Napadené opatření obecné povahy pak dle navrhovatelky nestanovuje, podle jakých kritérií bude posuzováno, zda objemové a architektonické zpracování zástavby odpovídá stávajícímu charakteru přírody a krajiny a zda měřítko staveb zohledňuje blízkost sídla. Takové stanovení podmínek pro funkční využití ploch Z13 navrhovatelka shledává z důvodu jejich neurčitosti a nesrozumitelnosti za rozporné s obecně závaznými právními předpisy.

16. Dalším návrhovým bodem navrhovatelky je nezákonné vymezení koridoru dopravní infrastruktury D01 přes plochu Z13. Navrhovatelka v čl. IV námitek ze dne 29. dubna 2019 namítala, že nesouhlasí s rozsahem vymezení koridoru D01, který je nepřiměřený stavbě, pro níž je vymezován. Dle názoru navrhovatelky postačí v případě obchvatu obce, kdy se jedná o silnici II. třídy, koridor užší. Navrhovatelka proto nesouhlasila, aby koridor D01 zasahoval do plochy Z13. Navíc zde již byla investorem zpracována projektová dokumentace pro územní řízení, dle které bylo umístění stavby přesně vymezeno. Dle navrhovatelky tak při vymezení koridoru v územním plánu, který je součástí zásad územního rozvoje, nebyla splněna základní podmínka stanovená v ust. § 43 odst. 3 věta první StavZ. Územní plán totiž nezpřesňuje koridor vymezený v zásadách územního rozvoje, ale pouze jej překresluje. Zároveň při vymezení koridoru D01 nebyl respektován požadavek ust. § 18 odst. 3 StavZ, kdy veřejný zájem na vybudování přeložky silnice II. třídy, o jehož existenci navrhovatelka pochybuje, nebyl zkoordinován s limitem využití předmětného území v podobě již vydaného a dosud platného a účinného územního rozhodnutí. Navrhovatelka dále namítla, že v ploše, kde se překrývá koridor dopravní infrastruktury D01 a plocha Z13, je územní plán zmatečný, vnitřně rozporný a protiprávní proto, že pro stejnou plochu nemohou platit vzájemně protichůdné požadavky územního plánu a pravomocného územního rozhodnutí. Dle navrhovatelky tak pro splnění povinnosti koordinace měly být dotčené pozemky, pro něž bylo územní rozhodnutí vydáno, vypuštěny z koridoru D01. V rámci projednávání napadeného opatření obecné povahy nebyl nikdy předložen ani zcela logický návrh zpřesnění koridoru vymezeného v zásadách územního rozvoje zúžením v dotčené části. Obdobné řešení je dle navrhovatelky zcela běžné (viz např. zúžení koridoru pro novou železnici v územním plánu obce Příšovice s ohledem na navrhovanou výrobní plochu, v které dokonce nebylo ani v tu dobu vydáno územní rozhodnutí). Nesplněním požadavku zákona však k hledání možného koordinovaného řešení vůbec nedošlo a to k újmě na právech navrhovatelky, zejm. na právu vlastnickém. Navrhovatelka namítá, že koridor se nevymezuje v šíři podle ničím nepodloženého požadavku dopravního orgánu, ale s ohledem na konkrétní podmínky v území, zejména jeho limity (chráněné části přírody, vydaná územní rozhodnutí, ochranná pásma vodních zdrojů apod.). Pokud by po zúžení koridoru došlo prokazatelně k situaci, kdy by z objektivních důvodů bylo nutné přeložku silnice II. třídy vybočit z koridoru vymezeného v územním plánu, což se jeví vzhledem k jeho šíři i po zúžení jako takřka vyloučené, pamatuje na řešení ust. § 54 odst. 5 StavZ. Proto není nutné, aby se dopravní orgán „jistil“ nepřijatelně širokým vymezením koridoru. Za porušení zákona dále navrhovatelka považuje vymezení koridoru D01 pro přeložku silnice II. třídy jako veřejně prospěšné stavby. Koridor totiž dle navrhovatelky není stavbou, a proto nemůže být ani stavbou veřejně prospěšnou. Stavbou je až konkrétní přeložka silnice II. třídy. Vymezení veřejně prospěšné stavby proto navrhovatelka shledává jako nesrozumitelné a rozporné se zákonem. Navrhovatelka dále namítá, že pokud by nedošlo k zúžení koridoru, stavba přeložky by byla umístěna v ploše Z13 a bylo by pro ni vyvlastňováno, nastala by zcela nepřípustná situace, kdy by byly nové stavby realizované podle platných povolení vzápětí vyvlastněny. Územní plán takové nepřípustné řešení se zásadně negativními dopady do sféry navrhovatelky přímo navrhuje pojetím překryvné vrstvy a vymezením veřejně prospěšné stavby s možností vyvlastnění. Dále navrhovatelka namítá absenci zdůvodnění potřeby přeložky silnice II. třídy, která by měla převzít část dopravy, která se dnes koncentruje v obci Kyšice v ulici Letkovské. Na základě výsledků statistického vyhodnocení dopravy společností INTEL-Market, s.r.o. proběhnuvšího mezi 22. říjnem 2019 a 30. říjnem 2019 navrhovatelka dovozuje, že je zcela evidentní, že pro zjištěný počet vozidel je nesmyslné realizovat dlouhý a nákladný obchvat kolem několika obcí. Odpůrkyně ani pořizovatel územního plánu neprokázali, že je realizace přeložky i po tomto statistickém šetření nezbytná a odůvodněná.

17. Navrhovatelka dále poukazuje na to, že z odůvodnění jí učiněné námitky k vymezení koridoru D01 není seznatelné, jaký dotčený orgán se skrývá za stanoviskem či vyjádřením ze dne 17. července 2019, čj. PK-DSH/7707/19, zda se jedná o dotčený orgán nebo zda jde o oprávněného investora. Není také seznatelné, jaké stanovisko bylo dotčeným orgánem uplatněno k námitce navrhovatelky ve smyslu § 53 odst. 1 StavZ. Tato část v odůvodnění námitky zcela chybí a odůvodnění je tak v rozporu s požadavky, které na něj kladou právní předpisy.

18. Další návrhový bod směřuje proti neoznámení a nedoručení vydaného opatření obecné povahy. Dle navrhovatelky byla dne 16. dubna 2020 na elektronické úřední desce odpůrkyně vyvěšena veřejná vyhláška, kterou se oznamuje vydání územního plánu obce Kyšice formou opatření obecné povahy. Tato veřejná vyhláška však dle navrhovatelky vykazuje vážné nedostatky způsobující její protiprávnost. Odkazem na ust. § 173 odst. 1 správního řádu dovozuje navrhovatelka, že se opatření obecné povahy oznamuje veřejnou vyhláškou. Dle jejího tvrzení však byl veřejnou vyhláškou oznámen pouze návrh územního plánu obce Kyšice, nikoliv územní plán obce Kyšice jako takový. Z tohoto pak navrhovatelka dovozuje, že v důsledku neřádného oznámení vydaného opatření obecné povahy nemohl územní plán obce Kyšice nabýt účinnosti. Nadto byla veřejná vyhláška z elektronické úřední desky odpůrkyně sejmuta 3. května 2020. Porušením zákona, a sice ust. § 165 odst. 3 StavZ, je dle navrhovatelky skutečnost, že v tento den byl z elektronické úřední desky odpůrkyně odstraněn i nový územní plán. Dále byla posléze zveřejněna pouze část vydaného opatření obecné povahy bez výrokové části a v záznamu o účinnosti napadeného opatření obecné povahy chybí razítko a podpis oprávněné úřední osoby pořizovatele.

19. Další návrhový bod se týká navrhovatelkou tvrzené úpravy napadeného územního plánu po nabytí jeho účinnosti, neboť územní plán ani jeho odůvodnění nelze upravovat po rozhodnutí o námitkách, které bylo součástí vydaného územního plánu, tj. po nabytí jeho účinnosti. Zvláště upřesňování podmínek prostorového uspořádání následně po rozhodnutí o námitkách je nutné považovat za protiprávní, bez opory v zákonu. V odůvodnění opatření obecné povahy je v části rozhodnutí o námitkách na několika místech uvedeno: „Návrh na úpravu ÚP: Ve výroku UP textové části, kapitole e.3) bude z podmínek plochy vypuštěn text: „již vydané platné ÚR v této lokalitě zůstává v platnosti i přes případné rozpory s těmito regulativy. Součástí vydaného ÚR je i kruhová křižovatka v koridoru přeložky II/180, která zajišťuje dopravní napojení lokality“ a přesunuta do části odůvodnění (jedná se o limit v území). Bude vypuštěn odkaz na ÚR pro kruhovou křižovatku v textové a grafické části ÚP a nadále ponechán jen v jeho odůvodnění.“ Dále je v rozhodnutí o námitkách např. uvedeno: „Návrh na úpravu ÚP: Po dohodě se zpracovatelem a na základě výše uvedeného bude v návrhu ÚP v kapitole c.3) vypuštěn řádek „hlavní využití“ ve všech rozvojových plochách a nadále zůstanou jen zpřesňující podmínky prostorového uspořádání.“ Tyto pasáže odůvodnění rozhodnutí o námitkách dle navrhovatelky znamenají, že zastupitelstvo rozhodlo o námitkách, vydalo napadené opatření obecné povahy, ale toto bylo po svém vydání a „nabytí účinnosti“ (uvozovky přidány navrhovatelkou – pozn. soud) upravováno a měněno. Tomu pak dle názoru navrhovatelky odpovídá i postup odpůrkyně spočívající v promptním sejmutí územního plánu z elektronické úřední desky ihned poté, co napadené opatření obecné povahy „nabylo účinnosti“ (uvozovky přidány navrhovatelkou – pozn. soud). Navrhovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2010, čj. 1 Ao 6/2010-130, kdy dle Nejvyššího správního soudu „z § 54 odst. 2 a 3 stavebního zákona plyne, že zastupitelstvo obce je oprávněno o předloženém návrhu územního plánu (jeho změny) rozhodnout třemi taxativně vymezenými způsoby: může návrh schválit - tj. vydat územní plán nebo jeho změnu, může jej vrátit pořizovateli s pokyny k úpravě a novému projednání, nebo může návrh zamítnout. Stavební zákon však neumožňuje, aby zastupitelstvo samo předložený návrh měnilo, doplňovalo nebo schválilo s výhradou či s pokyny k jeho další úpravě.“ 20. V kapitole e.3) pak navrhovatelka vidí její nepřezkoumatelnost a zmatečnost a to proto, že je v ní uvedeno, co bude vypuštěno z podmínek plochy, ačkoliv kapitola e.3) nepojednává o využití plochy, nýbrž o prostupnosti krajiny. K tomu pak uvádí odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2010, čj. 1 Ao 6/2010-130, že pokud soud shledá opatření obecné povahy nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, musí jej v nepřezkoumatelné části zrušit. Navrhovatelka pak uzavírá, že pokud by byly návrhy na úpravu územního plánu do něho promítnuty včas, jednalo by se o podstatnou úpravu, protože by bylo nově zasaženo do práv vlastníků pozemků a vlastníci proti takto nově provedeným úpravám nemohli uplatnit své námitky. Nekonání opakovaného veřejného projednání k provedené úpravě pak navrhovatelka shledává v rozporu s ust. § 53 odst. 2 StavZ.

21. Konečně posledním návrhovým bodem je navrhovatelkou tvrzené porušení ust. § 18 a 19 StavZ. Napadené opatření obecné povahy dle jejího názoru nenaplnilo ve vztahu k dotčeným pozemkům cíle územního plánování stanovené ust. § 18 odst. 2 a 3 StavZ, kdy nedošlo k žádné koordinaci podoby nového (napadeného) územního plánu s územním plánem předchozím. Dle názoru navrhovatelky bylo jediným cílem odpůrkyně znemožnit podnikatelský záměr navrhovatelky a to odkazem na vágní odůvodnění podoby územního plánu založené toliko na subjektivním názoru pořizovatele. V napadeném územním plánu není dle navrhovatelky deklarován žádný nový veřejný zájem, který by nebyl již dříve posouzen, přesto jsou však mnohé regulativy nastaveny v rozporu s již prověřeným řešením majícím vyústění v již vydaném územním rozhodnutí umisťujícím stavby navrhovatelky do území. Ke koordinaci veřejného zájmu a zájmů soukromých pak navrhovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50. Odpůrkyně dále dle navrhovatelky v procesu přijetí územního plánu porušila ust. § 3 správního řádu a § 19 odst. 1 StavZ a to tak, že pominula existenci pravomocného vydaného územního rozhodnutí, které ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010, čj. 5 Ao 6/2010-65 požívá presumpce své zákonnosti a správnosti a je ve smyslu ust. § 73 odst. 2 správního řádu závazné pro všechny správní orgány. Dále navrhovatelka shledává porušení ust. § 19 odst. 1 písm. e) StavZ v tom, že jeden ze základních úkolů územního plánování tak, jak je vymezen ust. § 19 odst. 1 písm. e) StavZ v napadeném opatření obecné povahy zcela absentuje. Ke kvalitativním náležitostem odůvodnění souladu územního plánu s cíli územního pánování ve smyslu ust. § 18 a 19 StavZ pak navrhovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2011, čj. 1 Ao 2/2010-116, dle něhož „povinnost odůvodnit územní plán nebo jeho změnu z hlediska souladu s cíli a úkoly územního plánování není [...] pouhou formální záležitostí, ale naopak nutnou podmínkou pro to, aby veřejnost, dotčené orgány státní správy, okolní obce i soudy byly schopny posoudit, zda územním plánem či jeho změnou nedochází k takovému ohrožení. Pokud odpůrce, resp. pořizovatel, rezignuje na svou povinnost zahrnout do územního plánu či jeho změny odůvodnění souladu s cíli a úkoly územního plánování, jedná se o pochybení, které může mít zásadní vliv na proces přijímání i obsah opatření obecné povahy.“ Napadené opatření obecné povahy je tedy dle názoru navrhovatelky v rozporu s ust. § 19 odst. 1 StavZ i s ust. § 18 odst. 2 StavZ.

22. Navrhovatelka uzavřela, že přijetí územního plánu obce Kyšice představuje znehodnocení dotčených pozemků, k nimž jí náleží vlastnické právo, nepřiměřený, neodůvodněný a tudíž i nezákonný zásah do jejího vlastnického práva a práva podnikat garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 23 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelka navrhla územní plán v části vymezených ploch Z13 a D01 zrušit.

III. Vyjádření odpůrkyně k návrhu

23. Odpůrkyně předně nesouhlasila s tvrzením navrhovatelky, že ÚP 2003 neobsahoval ve vztahu k dotčeným pozemkům žádná výraznější omezení. Dle odpůrkyně již ÚP 2003 stanovil v textové části tři základní limity využití zastavitelných ploch a to v podobě podílu maximální zastavěné plochy k celkové ploše pozemku, v podobě maximální výšky zástavby dané počtem nadzemních podlaží v počtu 2-3 za předpokladu dalšího zpracování podrobné studie řešení a ověření hmotového řešení a výšky zástavby a konečně v podobě minimálního podílu zeleně vůči celkové ploše pozemku. Odpůrkyně pak navrhovatelčino tvrzení o vydaném územním rozhodnutí označila jako účelové, když dle jejího názoru z odůvodnění předmětného územního rozhodnutí [„Stavební úřad po prozkoumání žádosti zjistil, že v období platnosti územního rozhodnutí byly provedeny v katastrálním území X. pozemkové úpravy, jimiž došlo ke změně tvaru a čísel pozemků. I když obsah stavby a její umístění zůstávají nadále beze změny, dospěl stavební úřad po dohodě se stavebníkem (navrhovatelkou – pozn. soud) k názoru, že je nutné zahájit územní řízení o změně platného územního rozhodnutí, neboť je nutné změnit výrok územního rozhodnutí – přesně specifikovat čísla dotčených pozemků v katastrálních území X.] vyplývá, že v rámci tohoto řízení nebylo ze strany příslušného správního orgánu zkoumáno, zda stavba splňuje regulativy dle tehdy platného ÚP 2003 a s ním související vyhlášky č. 2/2003 o závazných částech územního plánu obce.

24. Odpůrkyně dále neshledávala relevantními návrhové body týkající se jejích vztahů ke stavebnímu záměru a k vývoji její obchodní strategie. Pokud se týká napojení na kanalizační řad obce, odpůrkyně své odmítavé stanovisko zdůvodnila změnou původního stavebního záměru navrhovatelky, čímž došlo ke změně poměrů, které panovaly v době uzavření předmětné smlouvy o připojení stavebního záměru navrhovatelky na kanalizační řad obce. Svůj následný nesouhlas s tímto připojením tak odpůrkyně shledala legitimním také proto, že odpovídal vývoji v obci a dlouhému časovému odstupu od uzavření předmětné smlouvy. Zcela nerelevantním shledala odpůrkyně svůj vztah a jeho vývoj ke stavebnímu záměru navrhovatelky. Postoj odpůrkyně totiž není závazným stanoviskem dotčeného orgánu pro účely správního řízení a odpůrkyně ani není tou, která by vydávala rozhodnutí o umístění stavby či jeho změně. Odpůrkyně se tedy jako účastník územních řízení a vlastník některé technické infrastruktury vyjadřovala ke stavebnímu záměru navrhovatelky. Odpůrkyně dále rozporovala, že by odmítala uzavřít s navrhovatelkou smlouvu dle platně uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene a to proto, že navrhovatelkou předložený návrh smlouvy neodpovídal obsahu uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí. Odpůrkyní zmíněné řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 97/2019 skončilo dohodou o mimosoudním řešení sporu, na základě které byl určen obsah smlouvy odpovídající smlouvě o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene.

25. Odpůrkyně dále nesouhlasila s tvrzením navrhovatelky, že „nový územní plán obce Kyšice podstatným způsobem mění způsob funkčního využití pozemků“ navrhovatelky a že „stanovuje pro její pozemky extrémně restriktivní regulativy, především výškové.“ Odpůrkyně poukázala na skutečnost, že už ÚP 2003 obsahoval výškový regulativ v podobě 2-3 podlaží, přičemž byla stanovena povinnost zpracovat podrobnou studii řešení a v ní ověřit hmotové řešení a výšku zástavby. Dle odpůrkyně zároveň není pravdou, že územní plán znemožnil výstavbu, kdy je navrhovatelka oprávněna usilovat o změnu svého původního územního rozhodnutí za podmínky, že však bude respektovat nově nastavené regulativy. Odpůrkyně spatřila účelovost jednání navrhovatelky i v jejích projevech počínajících rokem 2015 a spočívajících ve snaze o docílení změny vydaného územního rozhodnutí a to v rozporu s ÚP 2003.

26. Navrhovatelkou tvrzený nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva provedený v rozporu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů s poukazem na nedostatky v podobě svévole, diskriminace a neodůvodněnosti nebyl konkrétně zdůvodněn, ani nebylo doloženo, v čem tento rozpor spočívá nebo jakým způsobem byly jednotlivé nedostatky jednání odpůrkyně naplněny.

27. Odpůrkyně shledala, že k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva navrhovatelky mělo dojít dvěma způsoby a to a) změnou funkčního využití pozemků ve vlastnictví navrhovatelky a b) stanovením výškového regulativu regulujícího maximální přípustnou výšku staveb. K bodu a) pak odpůrkyně uvedla, že nově stanovené funkční využití území jako plochy občanského vybavení funkčně vychází z ÚP 2003 a umožňuje i další funkce, které však neznemožňují původní funkční využití. Ke zcela nepřiměřenému omezení ani zásadní změně funkčního využití předmětné plochy nedošlo. Z těchto důvodů pak odpůrkyně nepovažovala za přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50, který dle jejího názoru dopadá na situaci zcela odlišnou, když se týká zcela jednoznačného odklonu od dosavadního vývoje funkčního využití území. Odpůrkyně pak tvrdila, že při stanovení podmínek funkčního využití území pohlíží na území jako na celek s tím, že je možné dané území řešit nikoliv monofunkčně, ale právě polyfunkčně tak, aby byla zajištěna maximální variabilita lokality a nebylo případné podrobnější funkční využití omezováno. V odůvodnění dosti rozsáhle popsala, proč přistoupila k učinění takové změny, nadto i řádně uvedla důvody, proč přistoupila k zachování takto velké plochy a to právě odkazem na omezení spočívající ve vydaném územním rozhodnutí. Navrhovatelka dle odpůrkyně chybně vyložila odůvodnění odpůrkyně, když tvrdí, že vymezení plochy Z13 jako plochy občanského vybavení není odůvodněno potřebami obce. Odpůrkyně však v odůvodnění tento argument užila pouze ve vztahu k rozsahu plochy Z13, nikoliv ve vztahu k jejímu funkčnímu využití. Tvrzení navrhovatelky, že měla odpůrkyně postupovat dle ust. § 3 odst. 4 vyhlášky č. 501 považuje odpůrkyně za účelové. Zpracovatelem zvolený způsob funkčního využití plochy jako plochy občanského vybavení dle odpůrkyně funkčně navazuje na původní územní plán a s ohledem na dlouhý časový odstup od poslední změny územního plánu zohledňuje aktuální potřeby obce v podobě nastavení přísnějších limitů odpovídajících současnému stavu zástavby v obci a jejím okolí, nikoliv zájmům komerčního investora, tedy navrhovatelky. K bodu b) a navrhovatelkou tvrzenému diskriminačnímu nastavení výškového regulativu na maximální přípustnou výšku staveb ve výši 9 m odchylujícímu se od výškového regulativu platného pro plochy Z02 a Z03 odpůrkyně uvedla, že navrhovatelkou uvedený příklad stavby o dvou nadzemních podlažích s využitím podkroví dostávající se do rozporu s uvedeným limitem platným pro tyto plochy považuje za extrémní. Dle jejího tvrzení je v předmětných plochách aktuální tendence výstavby přízemních objektů v podobě rodinných domů, kdy zástavba tvořená rodinnými domy má jinou prostorovou strukturu, kdy se jedná o drobnější objemy s podílem zahrad a zelených ploch, a výškový parametr, než je výškový parametr v území s možností zástavby v podobě komerčních objektů, kde se výška zástavby uplatňuje v mnohem větších rozměrech a plochách. Předpokladu navrhovatelky neodpovídá ani stávající charakter zástavby ve srovnávané lokalitě. Dle odpůrkyně je při stanovení prostorového uspořádání nutno zohledňovat širší územní vztahy, a proto se s přihlédnutím k občanské vybavenosti dostupné v sousedním katastrálním území jeví jako nadbytečné vymezovat možnost výstavby vysokých a objemných staveb bez ohledu na potřeby obce. Pokud pak navrhovatelka plochu Z13 označuje za plochu nadmístního významu, uvádí k tomu odpůrkyně, že plochy nadmístního významu vymezuje v zásadách územního rozvoje nadřazených územnímu plánu příslušný krajský úřad, kdy aktuální Zásady územního rozvoje takové vymezení předmětných ploch neobsahují. Neopodstatněnost navrhovatelkou navrhované podoby občanské vybavenosti pak odpůrkyně dovozuje i z toho, že sama navrhovatelka usiluje o změnu podoby svého stavebního záměru prostřednictvím změny vydaného územního rozhodnutí.

28. Územní plán vymezuje využití území, jež reguluje, do budoucna, kdy lze předpokládat narůstající nároky na ochranu a kvalitu životního prostředí a udržitelného rozvoje. Navrhovatelka se nemůže domoci neměnnosti poměrů v předmětném území, kdy vývoj v něm je přirozenou součástí běhu událostí, a nelze se tak dovolávat 19 let starého stavu založeného územním rozhodnutím, který byl navíc překonán ÚP 2003. Navrhovatelka za tuto dlouho dobu nezrealizovala svůj projekt, vyjma jeho zanedbatelné části v podobě realizace vodovodní přípojky, což dle odpůrkyně navíc učinila pouze z důvodu zachování platnosti územního rozhodnutí. Územní plán tak dle odpůrkyně po 16 letech oprávněně aktualizuje a mění podmínky pro využití předmětných ploch. K námitkám navrhovatelky pak odpůrkyně uvedla, že současné využití ploch je systémové, koncepční, logické a vytváří předpoklady pro udržitelný rozvoj v území. Odpůrkyně shledala veřejný zájem na stanovení spíše omezujícího funkčního využití předmětných ploch s jasně definovanými prostorovými omezeními, kdy tento převažuje nad soukromým zájmem vlastníka dotčených pozemků na realizaci stavby bez zřejmého pozitivního dopadu pro katastrální území, pro něž je územní plán zpracován.

29. Pokud se týká navrhovatelkou tvrzené nepřezkoumatelnosti, uvedla k ní odpůrkyně, že územní plán i rozhodnutí o námitkách řádně odůvodnila. Odpůrkyně pak dále ke každé navrhovatelčině námitce uvádí, jakým způsobem ji přezkoumatelně vypořádala, a proč je shledala nedůvodnými.

30. K neurčitosti a nesrozumitelnosti napadeného opatření obecné povahy odpůrkyně uvedla, že řádně uvedla důvody, které ji vedly ke stanovení předmětných podmínek způsobu využití ploch, a proč tyto podmínky i přes podanou námitku zachovala.

31. K navrhovatelkou tvrzenému nezákonnému vymezení koridoru dopravní infrastruktury D01 přes plochu Z13 odpůrkyně uvedla, že rozsah předmětného koridoru byl vymezen v rozsahu stanoveném platnou nadřazenou územně plánovací dokumentací v podobě Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje. Zpřesnění koridoru nebylo možné provést z důvodu, že neexistoval žádný zákonný podklad pro takové vymezení. Odpůrkyně se pak dle svého mínění s námitkami navrhovatelky řádně vypořádala v odůvodnění námitek. Splnění požadavku existence veřejného zájmu na vymezení koridoru D01 pak bylo dle odpůrkyně pověřeno v rámci procesu schvalování výše zmíněných zásad územního rozvoje. Veřejně prospěšnou stavbou není vymezený koridor, ale stavba, pro níž je tento koridor vymezen. Námitku navrhovatelky ohledně stanoviska či vyjádření ze dne 17. července 2019, čj. PK- DSH/7707/19 shledala odpůrkyně zcela bezpředmětnou proto, že navrhovatelka měla právo nahlédnut do spisu a seznámit se s uvedeným stanoviskem, kdy tohoto práva využila a tuto skutečnosti v průběhu řízení nikdy nenamítala. Současně pak byl dle odpůrkyně do odůvodnění napadeného územního plánu po jeho druhém veřejném projednání doplněn celý název dotčeného orgánu, kdy se nejednalo o podstatnou úpravu územního plánu dle ust. § 53 odst. 3 StavZ.

32. Pokud se týká neoznámení napadeného opatření obecné povahy, tvrdí odpůrkyně, že veřejnou vyhláškou ze dne 16. dubna 2020 oznamovala vydání „územního plánu Kyšice“. Vlastní dokument byl sice nazván jako „návrh“ a datován „Březen 2020“, nicméně obsahově byl identický s „čistopisem“, který se lišil pouze informací o datu vydání a datu účinnosti územního plánu, odstraněním slova „návrh“ z názvu dokumentu a aktualizací datace odevzdání dokumentu „Duben 2020“. V tištěné podobě pak byl dokument v příslušné části územního plánu opatřen razítkem a podpisem zástupce obce. Odpůrkyně se domnívá, že i přesto, že zveřejnila dokument, který ve svém názvu obsahoval slovo „návrh“, je zcela zřejmé, že obsah zveřejněného dokumentu odpovídá dokumentu schválenému zastupitelstvem obce Kyšice, a proto taková formální vada nemůže způsobit neplatnost celého opatření obecné povahy. Zveřejněný dokument je pak dle odpůrkyně nutno posuzovat dle jeho obsahu, nikoliv názvu. K nabytí účinnosti územního plánu odpůrkyně uvádí, že pro její nabytí je podstatné zveřejnění územního plánu po dobu 15 dnů formou veřejné vyhlášky obce. Tato povinnost pak byla splněna vyvěšení a zveřejněním územního plánu od 16. dubna 2020 do 4. května 2020 s nabytím účinnosti 1. května 2020. K povinnostem stanoveným ust. § 165 StavZ pak odpůrkyně uvádí, že tyto dopadají na pořizovatele územního plánu po nabytí jeho účinnosti. Porušení těchto povinností tedy dle odpůrkyně nemá vliv na nabytí účinnosti územního plánu. Stejně tak nemá vliv na nabytí jeho účinnosti rozsah zveřejněné dokumentace na internetových stránkách obce. Odpůrkyně řádně zveřejnila na svých internetových stránkách osm z celkových devíti částí územního plánu, kdy opomněla vyvěsit textovou výrokovou část, nicméně s celým dokumentem bylo možné se seznámit v tištěné podobě v sídle odpůrkyně, na příslušném stavebním úřadu, popř. dálkovou formou na internetových stránkách pořizovatele, resp. příslušného úřadu územního plánování. Odpůrkyně považuje dokumenty zpřístupněné způsobem umožňujícím dálkový přístup za dostatečné. Zveřejněný dokument obsahoval záznam o nabytí účinnosti územního plánu a samotná absence razítka a podpisu na elektronické verzi dokumentu nemůže dle odpůrkyně způsobit neplatnost napadeného opatření obecné povahy.

33. K návrhovému bodu navrhovatelky v podobě nekonání opakovaného veřejného projednání napadeného opatření obecné povahy na základě provedení jeho podstatné úpravy uvedla odpůrkyně, že odmítá, že by došlo ke změně dokumentace po vydání územního plánu ve smyslu jeho samotného obsahu. Navrhovatelkou namítané změny provedl zpracovatel na základě prvního veřejného projednání a tyto změny byly projednány na druhém veřejném projednání, kdy byly provedeny na základě vyhodnocení námitek navrhovatelky, jak je uvedeno v příslušném bodu odůvodnění územního plánu. Úprava schválené dokumentace po jejím vydání zastupitelstvem se týkala pouze doplnění doložky o účinnosti v digitální podobě a v tištěné podobě také o podpis a razítko oprávněné úřední osoby pořizovatele a odstranění slova „návrh“ z dokumentu. Pokud šlo konečně o změny dokumentace po druhém veřejném projednání, jednalo se pouze o nepodstatné úpravy, které nezakládaly povinnost provést opakované veřejné projednání ve smyslu ust. § 53 odst. 3 StavZ. V rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění uvedla odpůrkyně v části o) Rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění, odst. 2 v části Návrh na úpravu ÚP označení výrokové části „e.3“ namísto správného označení části „c.3“. Podle odpůrkyně se opět jedná o zřejmou formální chybu, kdy ze samotného textu je zcela zřejmé, že se jedná o návrh úpravy části c.3, kterou také navrhovatelka svou námitkou napadá.

34. K navrhovatelkou tvrzenému porušení ust. § 18 a 19 StavZ pak odpůrkyně uvedla, že navrhovatelčina tvrzení o nešetrnosti a diskriminačním charakteru napadeného opatření obecné povahy nejsou řádně odůvodněna ani nejsou podložena důkazy. Z jejího pohledu se proto jedná o pouhé domněnky a vágní formulace. Napadené opatření obecné povahy bylo pořízeno v souladu s ust. § 18 a 19 StavZ. Záměry vztahující se k předmětné ploše Z13 byly zohledněny s využitím všech územně plánovacích podkladů a s ohledem na námitky navrhovatelky, které byly řádně vypořádány a jejich vypořádání bylo náležitě zdůvodněno. Záměry byly posouzeny s ohledem na aktuální podmínky a potřeby obce, kdy byly řádně koordinovány veřejné a soukromé zájmy a tato koordinace byla náležitě odůvodněna. Navrhovatelka opakovaně poukazuje na subjektivní názor zpracovatele, neprověřování důvodnosti veřejného zájmu a prověření způsobu řešení území dle územního rozhodnutí. Zpracovatel v průběhu zpracování územního plánu respektoval vytváření předpokladů pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území. Z odůvodnění územního plánu dle odpůrkyně jednoznačně vyplývá, že se zpracovatel zabýval soukromými zájmy navrhovatelky a že je zohlednil v navrženém způsobu funkčního a prostorového využití území. Odpůrkyně se tak domnívá, že naplnila všechny cíle a úkoly územního plánování ve smyslu ust. § 18 a 19 StavZ. Stanovení prostorového a funkčního využití území v rozsahu odpovídajícím územnímu rozhodnutí by dle odpůrkyně představovalo zásadní porušení cílů a úkolů územního plánování, protože by nezohledňovalo přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území. Základy současné koncepce funkčního a prostorového využití plochy Z13 byly dle odpůrkyně vymezeny již v ÚP 2003, jejich konkrétní podoba pak vychází ze změn způsobených časovým odstupem od vydání původního územního plánu.

35. Závěrem odpůrkyně uvedla, že přijetím územního plánu nedošlo k nepřípustnému nebo nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva navrhovatelky k dotčeným pozemkům. V procesu přijímání územního plánu nedošlo k porušení procesních předpisů v takové intenzitě, která by měla za následek nezákonnost územního plánu. S ohledem na důvody uvedené ve vyjádření k návrhu odpůrkyně navrhla návrh navrhovatelky zamítnout.

IV. Replika navrhovatelky

36. V replice navrhovatelka zdůraznila, že ÚP 2003 neobsahoval žádné výškové limity komerční výstavby a územní plán oproti tomu stanovil diskriminační výškovou regulaci, zastavěnost a omezení skladování bez seznatelného odůvodnění. Územní plán byl vydán se zřejmým úmyslem neumožnit realizaci plánové změny záměru. Plocha Z13 nadmístního významu může být vzhledem ke svému rozměru vymezena i v územním plánu bez vymezení v zásadách územního rozvoje. K ploše D01 navrhovatelka uvedla, že dopravní koridor měl a mohl být vzhledem k vazbě na dotčené pozemky zúžen.

V. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

37. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) se k návrhu nevyjádřily.

VI. Vyjádření účastníků při jednání

38. Účastníci při jednání soudu setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

39. Navrhovatelka zdůraznila, že účelem regulativů územního plánu bylo zamezit změně stavebního záměru navrhovatelky, kdy pro takto stanovené regulativy neexistoval objektivní důvod. Současně shrnula, že za nepřiměřené regulativy považuje omezení maximální zastavěnosti dotčených pozemků, stanovení výškového limitu a omezení počtu nadzemních podlaží a konečně omezení skladovacích a ubytovacích ploch.

40. Odpůrkyně poukázala na to, že navržená změna územního rozhodnutí navrhovatelky neodpovídá aktuálním potřebám obce, přičemž odpůrkyně si je vědoma toho, že musí respektovat vydané územní rozhodnutí. K regulaci zastavěnosti odpůrkyně uvedla, že ÚP 2003 sice plochu omezil 70%, avšak na rozdíl od regulace v územním plánu (40%) šlo o omezení včetně technické infrastruktury, tudíž nejde o radikální snížení maximální zastavěnosti. Limit výšky 9 m byl odpůrkyní stanoven s ohledem na vývoj v obci, kdy plocha Z13 je obrovským územím vedle obytné výstavby. Odpůrkyně uvedla, že by bylo ideální plochu zcela zrušit, nicméně územní plán je kompromisem mezi soukromým zájmem navrhovatelky a zájmem veřejným, aniž se odpůrkyně primárně zaměřovala na navrhovatelku. Výsledkem svobodných voleb v obci byla změna složení zastupitelstva, kdy jím projevené zájmy při tvorbě územního plánu jsou výkonem práva na samosprávu.

41. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) se jednání neúčastnily.

VII. Posouzení věci soudem

42. V souladu s § 101b odst. 3 a § 101d odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud přezkoumal napadené opatření obecné povahy v rozsahu a z důvodů uvedených v návrhu a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy.

43. Podle § 101a věty první s. ř. s. platí, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Mezi účastníky nebylo sporné, že navrhovatelka je výlučnou vlastnicí dotčených pozemků. Proto je navrhovatelka k podání návrhu procesně aktivně legitimována, když tvrdila, že územním plánem, který se dotčených pozemků týkal, byla zkrácena na svém právu vlastnit a podnikat změnou způsobu funkčního využití a další regulací dotčených pozemků a vymezením koridoru dopravní infrastruktury D01 jako veřejně prospěšné stavby, když jí územní plán znemožňuje úspěšně dosáhnout změny vydaného územního rozhodnutí.

44. Včasný návrh navrhovatelky posoudil soud jako zčásti důvodný.

45. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, publ. ve Sb. NSS pod č. 740/2006, vyplývá, že „Algoritmus soudního přezkumu opatření obecné povahy (§ 101d odst. 1 a 2 s. ř. s.) spočívá v pěti krocích; za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté, v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium); za páté, v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.“ 46. V projednávané věci navrhovatelka nijak nezpochybňovala otázky související s pravomocí odpůrkyně k vydání územního plánu nebo s případným překročením zákonem stanovených mezí její působnosti při jeho vydání (tj. první a druhý krok algoritmu přezkumu) a soud ani takové vady územního plánu ex offo nezjistil. Soud se tedy postupně zabýval námitkami navrhovatelky spadajícími pod následující kroky algoritmu soudního přezkumu. Nepřezkoumatelnost 47. Navrhovatelka namítla nepřezkoumatelnost odůvodnění územního plánu ve vztahu ke svým námitkám.

48. Vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení mohou podat námitky proti návrhu územního plánu (§ 52 odst. 2 stavebního zákona). O námitkách rozhoduje správní orgán, který opatření obecné povahy vydává. Rozhodnutí o námitkách, které musí obsahovat vlastní odůvodnění, se uvede jako součást odůvodnění opatření obecné povahy (§ 172 odst. 5 věta třetí a pátá správního řádu).

49. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, čj. 1 Ao 3/2008-136, publ. ve Sb. NSS pod č. 1795/2009, platí: „I v odůvodnění opatření obecné povahy je nutno uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 3 a § 174 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Nedostatek rozhodovacích důvodů způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.“ 50. Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, čj. 50 A 15/2014-50, publ. ve Sb. NSS pod č. 3212/2015, platí: „Brojí-li navrhovatel proti vadám v procesu posuzování vlivů na životní prostředí (namítá například nepřezkoumatelnost stanoviska dotčeného orgánu), musí tvrdit myslitelný relevantní vztah takového pochybení vůči omezení jeho práv opatřením obecné povahy. Jestliže však soud takový vztah příčinné souvislosti neshledá, není navrhovatel k námitce tohoto typu zjevně aktivně legitimován a soud se jí věcně nezabývá.“ 51. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, čj. 1 Ao 5/2010 – 169, publ. ve Sb. NSS pod č. 2266/2011, platí: „Na odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako v případě typických správních rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004). Musí z něho být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné oprávněnou osobou (§52 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006) za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti předestírané oprávněnou osobou za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené.“ 52. Ústavní soud pak v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 27. 5. 2013 uvedl, že požadavky vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné, jinak by byly výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů a bylo by lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.

53. V rozsudku ze dne 14. března 2018, čj. 7 As 119/2007-43, Nejvyšší správní soud uvedl, že považuje za zásadní, že „[…] z odůvodnění územního plánu jednoznačně nevyplývá, z jakého konkrétního důvodu byly plochy individuální rekreace přesunuty na jiné pozemky, resp. z jakého důvodu je nebylo možno ponechat na pozemku navrhovatelů (ač třeba ne v celé jeho výměře, avšak v míře umožňující realizaci podnikatelského záměru navrhovatelů). Jinými slovy, stěžovatel rezignoval na povinnost vypořádání se s tím, zda by ve vztahu k navrhovatelům nebylo lze požadovaného účelu dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem. To je přitom zásadní s ohledem na cíle územního plánování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012 - 31). Z výše citovaného vypořádání námitek navrhovatelů totiž plyne, že stěžovatel v zásadě uvedl jediný důvod vyloučení pozemku navrhovatelů z ploch individuální rekreace, a to ochranu krajinného rázu, kteréžto chtěl dosáhnout rozmělněním ploch rekreace do menších ploch. Neuvedl však, proč lze podle jeho názoru tohoto cíle dosáhnout pouze a jedině přenesením ploch rekreace na zcela jiné pozemky. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že stěžovatel se v rámci výše citovaného vypořádání se s námitkami navrhovatelů omezil v zásadě pouze na obecné formulace o nutnosti atomizace ploch rekreace, o nutnosti ochrany krajinného rázu, udržitelného rozvoje, hodnot území atp. (blíž viz výše citované části odůvodnění územního plánu). Tak zásadní zásah jako je ten v nyní projednávané věci však nelze odůvodnit pouhými obecnými floskulemi. Připustil-li by Nejvyšší správní soud takový postup, zhotovitelé územních plánů by mohli s odvoláním například právě pouze na „nutnost ochrany krajinného rázu“ provést prakticky jakoukoliv změnu v území. Správní soudy ovšem musí bránit „jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73).“ 54. Soud postupem ex offo (viz § 101b odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 76 s. ř. s.) nepřezkoumatelnost územního plánu neshledal a má proto námitku navrhovatelky za nedůvodnou. Z odůvodnění územního plánu je zřejmé, proč bylo to které řešení přijato a jak byly posouzeny námitky navrhovatelky.

55. Dále soud uvede, jak posoudil jednotlivé (tři) návrhové námitky.

56. První námitkou bylo, že byla nepřezkoumatelně vypořádána námitka navrhovatelky, že nebyl splněn úkol územního plánu stanovovat (viz § 43 odst. 1 StavZ) základní koncepci, protože u plochy Z13 se územní plán omezuje na konstatování, že tato plocha je převzatá ze stávajícího územního plánu a na výstavbu je již vydáno územní rozhodnutí.

57. Soud především uvádí, že navrhovatelkou formulovaná námitka nezakládá přímé dotčení práv navrhovatelky. Pokud je koncepce stanovena v územním plánu tak, že nedochází ke změně oproti původnímu územnímu plánu, je to vyjádřením záměru neměnit stávající záměry. Jde o vyjádření jasné a srozumitelné. Takovým vyjádřením koncepce nemohla být z podstaty práva navrhovatelky přímo dotčena (viz § 172 odst. 5 správního řádu a § 52 odst. 3 StavZ). Soud současně ověřil (str. 40 odůvodnění územního plánu), že námitka byla vypořádána následovně: „Koncepci v územním plánování nelze definovat tím, že převzatá plocha není „koncepce“. Koncepce vychází z úvahy autorizované osoby - urbanisty, která odborně posoudí vhodnost té které plochy, koridoru, dopravní a technické infrastruktury a vzájemných vazeb včetně prostorového uspořádání. Pro tento účel může využít veškerých územně plánovacích podkladů včetně předešlého územního plánu a pokud je to pro aktuální návrh stále vhodné, je možné některé koncepce, nebo plochy převzít zcela, částečně, nebo překonat jiným návrhem.“ Dále na str. 55 odůvodnění územního plánu je uvedeno, že „Plocha je zde převzata pouze co do územního rozsahu, ale navrhované funkční využití je zcela jiné a překryv se stávajícím UP je minimální. Vymezení plochy Z13 jako plochy občanského vybavení tak není odůvodněno způsobem funkčního využití dle stávajícího ÚP. Návrh ÚP neodůvodňuje vymezení plochy Z13 dle tohoto ÚP. Stávající územní plán byl pro stanovení této plochy použit pouze jako jeden z podkladů.“ Takové odůvodnění soud považuje za přezkoumatelné, protože bylo navrhovatelce vysvětleno, že je, pokud jde o koncepci, postačující odkázat na převzetí plochy z původního územního plánu po zhodnocení aktuální situace. Pokud jde posouzení správnosti vypořádání námitky, pak to nespadá do posouzení přezkoumatelnosti územního plánu a bude o něm pojednáno dále. Pro vyvrácení tvrzené nepřezkoumatelnosti postačuje, pokud čtenář územního plánu porozumí tomu, co chtěl jeho autor vyjádřit, což je právě uvedený případ.

58. Druhou námitkou bylo, že byla nepřezkoumatelně vypořádána námitka navrhovatelky, že nesouhlasí s navrženým funkčním vymezením plochy Z13.

59. Soud ověřil, že (str. 42 odůvodnění územního plánu), že námitka byla vypořádána následovně: „To zda jde, či nejde o převzetí není podstatné – viz první odstavec námitky o koncepci ÚP…. Návrh ÚP nemusí vymezit přesné funkční využití podle platného ÚR, ani podle platného ÚP. ÚP musí respektovat platné ÚR jako jeden z limitů v území ve smyslu § 26 SZ s vazbou na § 79 odst.1 SZ. Toto je závazné pro všechny správní orgány podle §73 odst. 2 správního řádu, nicméně to neznamená, že ÚP nemůže vymezit plochy a stanovit podmínky s odlišným způsobem využití, než je dosud stanoví územní rozhodnutí. ( viz. NSS 5 Ao 6/2010-65 ze dne 9. 12. 2010, NSS 1 As 107/2012 ze dne 12. 9. 2012). Musí při tom však postupovat také s ohledem na § 102, pokud je vydané ÚR, není možné zrušit možnost zastavění. Což návrh ÚP respektuje. (..) Není nutné vymezovat takto velké plochy pro občanskou vybavenost obce, proto nový ÚP novou plochu nevymezuje, pouze ponechává s ohledem na platné ÚR, ve smyslu § 102 SZ a snaží se alespoň regulací prostorových podmínek částečně reagovat na měřítko blízké zástavby, kvalitu životního prostředí, ochranu krajiny apod., jedná se z hlediska zpracovatele spíše o vstřícný krok. Plocha občanského vybavení byla navržena jako nejbližší funkční vymezení dle příslušné vyhlášky s tím, že funkce nad rámec záměru f. SITULI jsou navrženy zejména s ohledem na delší časový horizont ve vývoji obce, kdy může dojít ke změnám potřeby občanského vybavení, nebo změnám záměrů v území.“. Dále na str. str. 54 až 56 odůvodnění územního plánu byla tato námitka vypořádána takto: „Jednoznačným důvodem vymezení této plochy je nemožnost jejího „zrušení“ s ohledem na platné ÚR ve vazbě na §102 SZ a to co do rozsahu zastavitelné plochy a dále nalezení jejího aktualizované funkční náplně a s tím souvisejícího názvu s využitím všech známých podkladů a aktuálních informací o území, aktuálních podmínek potřeb a v souladu s aktuálními právními předpisy. Nejde tak o vymezení nové zastavitelné plochy se záborem ZPF, ale o její aktualizaci. Název plochy byl aktualizován dle vyhlášky č. 500/2006 Sb. jako nejbližší ke stávající funkci dle platného ÚP. Stavby pro obchod, tj. komerční využití dle stávajícího ÚP patří obecně do občanské vybavenosti, jak je vymezeno mimo jiné v § 6 vyhlášky č.501/2006Sb, to jistě nelze rozporovat. Další funkce vyhláškou stanovené pro plochy občanského vybavení byly ponechány a jsou považovány za přínosné do budoucna a také s ohledem na stávající stav a kdy dochází ke záměru změny původního využití, je tak vhodné ponechat co nejširší možnosti pro potenciál této plochy. Stanovení funkčního využití pouze dle jednoho záměru jak požaduje namítající u takto velké plochy (cca 22ha) může být i do budoucna omezující. Využití plochy tak bylo navrženo s ohledem na aktuální platné předpisy a aktuální změny potřeb a podmínek v území s tím, že „komerční“ funkci toto aktualizované funkční využití stále umožňuje a ostatní funkce občanského vybavení jej nijak neomezují. Nový územní plán nemusí dodržet stávající funkční vymezení dle předchozího územního plánu. (doplnění: V původním ÚP byla předmětná plocha vymezena přesně na záměr ÚR pro centrum obchodu a služeb z r. 2000, což potvrzuje i zakreslení půdorysných tvarů jednotlivých objektů v ploše komerční stávajícího ÚP. Tento záměr byl poplatný své době. Dnes již „boom“ velkých nákupních středisek pominul, navíc se od té doby postavily na okraji Plzně a v blízkosti obce Kyšice další dvě podobná centra na Doubravce – „Tesko“ a v Černicích - „Olympie“. Navrhovat funkční vymezení plochy dle stávajícího funkčního využití není dle názoru pořizovatele, zpracovatele i obce účelné. Nehledě na to, že i sám namítající tento záměr svým změnovým ÚR mění.) Viz také vyhodnocení námitky f. SITULI k I. VP – bod b) ke čtvrtému odstavci. (…) Na základě výše uvedeného je obec nucena se s touto rozlehlou plochou, umístěnou v jejím správním území, vypořádat: V této souvislosti je potřeba odlišit běžnou drobnou vybavenost obce, kterou obec skutečně aktuálně nepotřebuje a vybavenost, která může mít pro obec sekundární význam v rámci plochy Z13. Jedná se o plochu, která se nalézá ve správním území obce a i vzhledem k velikosti předmětné plochy a blízkosti sídla může obec významně ovlivnit. Je pochopitelné, že obec má zájem na tom, aby využití této plochy negativně neovlivnilo kvalitu životního prostředí obce, ale také , aby tato plocha byla alespoň částečně přínosná i pro vlastní sídlo, pokud už v území musí být. Tato plocha tak může vytvořit potenciál občanské vybavenosti sekundární, která bude mít vazbu na širší okruh v území ve vazbě na dálniční přivaděč a plánovaný obchvat obce a může takto pozitivně i negativně ovlivnit vlastní sídlo. Proto je důležité, aby při stanovení konkrétního záměru v této lokalitě bylo postupováno citlivě a uvážlivě a aby byly předem zváženy případné následky v území. Aktualizace plochy na občanské vybavení byla dle pořizovatele stanovena způsobem logickým s ohledem na stávající stav v území i veškeré dostupné podklady. V této souvislosti je třeba také zmínit, že obec má právo si rozhodovat o tom, jaký má mít obec charakter a tyto záměry řešitelné v územním plánu v mezích zákona a v souladu s cíli a úkoly územního plánování prosazovat v dokumentu, kterým je právě územní plán, tj. základní nástroj obce i státní správy pro rozhodování v území a prosazování záměrů obce ve svém správním území. Obec má také konečné právo rozhodování o námitkách a o vydání, či nevydání územního plánu. (…) Návrh ÚP neodůvodňuje vymezení plochy Z13 dle tohoto ÚR. Platné územní rozhodnutí bylo pro stanovení této plochy použito pouze jako jeden z podkladů. Také ve smyslu výše popsaném, viz komentář k bodu „a)“ , „1.“ a „3“. Nicméně návrh ÚP svým rozšířením funkčního využití u plochy Z13 nikterak neznemožňuje funkční využití komerčního charakteru, pouze stanovuje podmínky pro výstavbu s ohledem na stav a aktuální potřeby v území. Nový ÚP nemusí vymezovat plochu dle tohoto územního rozhodnut. Tato věc již byla podrobněji zmiňována ve vyhodnocení námitky společnosti SITULI k prvnímu veřejnému projednání: „ÚP musí respektovat platné ÚR, jen jako jeden z limitů v území ve smyslu § 26 SZ s vazbou na § 79 odst.1SZ. Toto je závazné pro všechny správní orgány podle §73 odst. 2 správního řádu, nicméně to neznamená, že ÚP nemůže vymezit plochy a stanovit podmínky s odlišným způsobem využití, než je dosud stanoví územní rozhodnutí. (viz NSS.:5Ao 6/2010- 65 ze dne 9. 12. 2010, NSS: 1 As 107/2012 ze dne 12. 9. 2012). Musí při tom však postupovat také s ohledem na § 102, pokud je vydané ÚR, není možné zrušit možnost zastavění.“ V novém návrhu ÚP bylo postupováno v souladu s výše uvedeným, navíc namítající může svůj záměr realizovat dle platného ÚR, případně změnového ÚR bez ohledu na soulad s novými podmínkami v návrhu nového územního plánu. Případné nové záměry, nebo změny již budou muset respektovat nové podmínky. Dle názoru pořizovatele se jedná o naprosto logický postup a to v zákonných mezích. (…) Návrh neruší možnost zastavění a umožňuje komerční využití. Stanovení podmínek výstavby s ohledem na stav a aktuální potřeby v území není omezeno §102 SZ. Vymezení výše uvedené plochy je nedůvodné v rozporu s cíly a úkoly územního plánování, představuje nepřiměřený zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva. Na základě výše uvedeného, je pořizovatel toho názoru, že při vymezení a stanovení funkčního využití předmětné plochy bylo postupováno naprosto logickým způsobem a v mezích zákona a že tento postup je v souladu s cíli a úkoly územního plánování a regulace podmínek pro výstavbu v ploše Z13 je přiměřeným zásahem do vlastnického práva namítajícího. Společnost SITULI trvá na tom, aby plocha Z13 zůstala vymezena jako plocha pro komerční účely. Na základě výše uvedeného bude plocha ponechána jako plocha občanského vybavení.“ Soud opět konstatuje, že popsané vypořádání námitky navrhovatelky je přezkoumatelné a námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná – v odůvodnění územního plánu je vysvětleno, že územní plán nemusel kopírovat funkční využití podle ÚP 2003, kdy vydané územní rozhodnutí však musí být respektováno, že důvodem aktuálního vymezení plochy byla limitace vydaným územním rozhodnutím vzhledem k aktuálním podmínkám. Popsané odůvodnění soud tedy považuje za přezkoumatelné, protože z něj lze zjistit, proč bylo přistoupeno k přijatému řešení. Pokud jde posouzení správnosti vypořádání námitky, pak to nespadá do posouzení přezkoumatelnosti územního plánu a bude o něm pojednáno dále.

60. Třetí námitkou bylo, že byla nepřezkoumatelně vypořádána námitka navrhovatelky, že nesouhlasí s navrženým výškovým omezením.

61. Soud ověřil, že (str. 44 odůvodnění územního plánu), že námitka byla vypořádána následovně: „Vedení technické infrastruktury se v ÚP neomezuje regulativy, kromě plošného vymezení koridorů pro jejich umístění. Nelze odůvodňovat výšku staveb komerčních výškou stožárů technické infrastruktury, pro elektrické vedení. K omezení výšky objektů došlo záměrně, tak, aby bylo zamezeno gigantickým záměrům, které zejména s ohledem na blízkost sídla nejsou v dané lokalitě vhodné. Výška 9 m byla stanovena na základě uvážení autorizované osoby - urbanisty, jako opatření pro snížení necitlivě navrženého řešení s ohledem na blízkost sídla. Svažitost terénu bude v ÚP zohledněna a doplněna v rámci podmínek prostorového uspořádání. Za zpracovatele: Limitní výška byla stanovena na 9 metrů, což naplňuje výše popsaný účel tohoto omezení a zároveň umožňuje realizaci větších prodejních objektů. Svažitost terénu bude v regulativu zohledněna tak, že hladina limitní výšky 9 metrů bude definována ve středu hlavní hmoty jednotlivých objektů, jako výška nad pomyslnou spojnicí terénů přilehlých k objektu, vedenou ve směru spádnice.“ Dále na str. 58 odůvodnění územního plánu je k námitce uvedeno, že : „V území plochy Z13 se za 20 let od platnosti ÚR a za 16 let od účinnosti stávajícího ÚP nic nepostavilo a aktuálně dochází ke změně záměru, pokud by v území nebyla zrealizována část technické infrastruktury - vodovodní přípojka, bylo by možné tuto plochu z územního plánu vypustit. Nyní je třeba vycházet ze skutečného stavu v území tj. již zrealizovaných staveb povolených v souladu s územním plánem.“ a k výšce staveb dle vydaného územního rozhodnutí 12 až 22,5 m uvedl, že „Jedná se o závazné stanovisko z. r. 2016, příslušný orgán je tímto stanoviskem vázán a k obdobnému záměru v této věci ale to neznamená, že územní plán nemůže navrhnout jiné výškové parametry pro nový ÚP . Těžko říci které skutečnosti vedly příslušný orgán ŽP k takovému závěru, mohl být také upřednostněn záměr, který měl tehdy v území smysl v rámci širšího okolí, ale aktuálně již tento smysl pozbyl… nicméně se stále jedná jen o jeden z podkladů, obdobně jako platné ÚR a pro pořízení nového územního plánu je podstatné, že v rámci projednání územního plánu příslušný dotčený orgán životního prostředí k vymezení předmětných prostorových parametrů nic nenamítal. Územní plán se zpracovává do budoucna, aktuálně ochrana krajiny a přírody nabývá stále většího významu, a lze předpokládat stoupající tendenci v této oblasti. Tato skutečnost je podporována také aktuální problematikou nedostatku vody v krajině, kdy přehlcení území velkoplošnými sklady a jinými obdobnými stavbami nepřispívá k rovnováze vodního hospodářství v krajině. Stanovení maximální výšky 9m bylo již odůvodněno ve vyhodnocení námitky f. SITULI k I. VP, v komentáři k bodu c). Nicméně lze doplnit, že v této souvislosti bylo také přihlíženo k navrhované výškové hladině územních plánů okolních obcí i předmětné obce Kyšice, pro plochy jiného funkčního využití než je bydlení. Kde se výšková hladina pohybuje mezi 8 až 10m s podmínkou prokázání, že výškou zástavby nedojde k narušení památkové zóny - v případě obce Dýšina. Stávající územní plán Kyšic uvádí 2 – 3 NP, což je dle obvyklé výšky podlaží cca 3m celkem max. 9m. s tím, že je třeba zpracovat podrobnou územní studii a v ní ověřit výšku zástavby. Také bylo zohledněno hledisko existence památkové zóny v obci, kdy příslušný odbor ochrany památkové péče u sousední obce požadoval výškovou hladinu snížit mimo památkovou zónu na 2np a dle stávajícího ÚP a dále požadavek obce aby prostorové parametry zůstaly zachovány dle stávajícího ÚP.“ I zde soud konstatuje, že na námitku bylo přezkoumatelně reagováno a námitka nepřezkoumatelnosti tudíž není důvodná – v odůvodnění územního plánu je vysvětleno, že důvodem výškového omezení byla snaha zamezit nadměrným nevhodným záměrům s ohledem na blízkost sídla, kdy územní plán může stanovit oproti minulosti odlišné výškové parametry. Popsané odůvodnění soud tedy považuje za přezkoumatelné, protože z něj lze zjistit, proč bylo přistoupeno k přijatému řešení. Pokud jde posouzení správnosti vypořádání námitky, pak to nespadá do posouzení přezkoumatelnosti územního plánu a bude o něm pojednáno dále.

62. Lze dodat, že namítaná nepřezkoumatelnost pasáže odůvodnění územního plánu uvozených slovy „Za zpracovatele:“, která nepochybně není zvolena šťastně a ve vypořádání námitek by se objevit neměla, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost odůvodnění územního plánu, protože důvody, pro které odpůrkyně neměla námitky navrhovatelky za důvodné lze snadno seznat ze zbytku textu (odůvodnění se nikdy neomezilo jen na konstatování stanoviska zpracovatele). Obiter dictum soud dodává, že zamýšlela-li odpůrkyně stanovisko zpracovatele uvádět do odůvodnění územního jako podklad rozhodnutí o námitkách navrhovatelky (což by vyplývalo z vyjádření odpůrkyně k návrhu navrhovatelky), měla to do odůvodnění územního plánu explicitně uvést.

63. Soud shrnuje, že všechny tři námitky nepřezkoumatelnosti navrhovatelky měl za nedůvodné, kdy (aniž by posuzoval správnost vypořádání námitek ve vztahu k zákonnosti a přiměřenosti) lze z odůvodnění územního plánu seznat, proč nebyly námitky navrhovatelky považovány za důvod ke změně návrhu územního plánu. Soud neshledal, že by z odůvodnění územního plánu vyplynul nedostatek rozhodovacích důvodů, protože z vypořádání námitek je zjevné, proč považovala odpůrkyně námitky navrhovatelky za nedůvodné. Územní plán není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a odůvodnění územního plánu umožňuje věcný přezkum (jde především o odůvodnění územního plánu na str. 24 až 27, 40 až 46 a 54 až 61). Odůvodnění územního plánu dává jasné odpovědi na otázky, proč u pozemků navrhovatelky došlo ke změnám oproti původnímu územnímu plánu ve funkčním využití a výškovém limitu, a proč správní orgán nevyhověl námitkám navrhovatelky. Navrhovatelka sama v návrhu s argumentací odůvodnění územního plánu polemizuje a vyvrací ji. Umožňuje-li kvalita odůvodnění rozhodnutí o námitkách jejich věcný přezkum, nejde o odůvodnění nepřezkoumatelné. Soud po tomto zjištění tedy přistoupil v rozsahu návrhových námitek k věcnému přezkumu zákonnosti a proporcionality územního plánu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2017, čj. 1 As 72/2016-48). Rozpor podmínek funkčního využití se zákonem 64. Navrhovatelka dále namítla neurčitost a nesrozumitelnost územního plánu s odůvodněním, že podmínky funkčního využití ploch Z13 [(a) řešení dopravního napojení na stávající dálniční přivaděč, které současně umožní napojení na plánovaný obchvat obce v koordinaci se SÚS PK a v případě, že to bude v souladu s potřebami obce, také na stávající komunikaci II/180, a (b) objemové a architektonické zpracování zástavby bude odpovídat stávajícímu charakteru krajiny a přírody a zejména měřítko staveb bude zohledňovat blízkost sídla] jsou stanoveny nejasně a neurčitě, což zakládá možnost svévolného rozhodování o umístění stavebních záměrů, kdy není stanoveno, podle jakých kritérií bude posuzováno, zda objemové a architektonické zpracování zástavby odpovídá stávajícímu charakteru přírody a krajiny a zda měřítko staveb zohledňuje blízkost sídla, kdy limity objemového zpracování zástavby jsou dány podmínkami prostorového uspořádání plochy Z13, a tudíž je dán rozpor popsaných podmínek s obecně závaznými právními předpisy.

65. Soud na str. 13 výroku územního plánu ověřil, že pro plochu Z13 byly vskutku podmínky popsané navrhovatelkou v návrhu stanoveny.

66. Na str. 25 a 26 odůvodnění územního plánu odpůrkyně jako zdůvodnění přijatého řešení uvedla následující: „Do výroku ÚP byla na základě podnětu obce a uskutečněné schůzky u pořizovatele dodatečně doplněna podmínka dopravního napojení lokality z důvodu zajištění ochrany obce před případnými negativními vlivy dopravy, které mohou být vyvolány využitím plochy Z13. Využití této plochy může vyvolat významný nárůst dopravy, a proto je uvedena podmínka přímého napojení na přivaděč tak, aby tranzitní doprava nezasahovala do obce a jejího dopravního systému. Současně je požadováno řešení dopravního napojení na plánovaný obchvat obce jako veřejně prospěšné stavby ze Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje. Toto dopravní napojení by mělo být v ideálním případě součástí realizace obchvatu, pokud toto však nebude časově reálné, je potřeba, aby dopravní řešení nezamezilo plnohodnotnou realizaci tohoto záměru. Dopravní řešení musí být koordinováno se záměry Správy a údržby silnic Plzeňského kraje. Podmínka řešení napojení na stávající komunikaci II/180 je uvedena pro případ, kdy by tato rozsáhlá zastavitelná plocha obsahovala aktivity nebo služby, které budou pro obec využitelné. Potom je žádoucí zvážit možnost a reálnost místního propojení s obcí, a to propojení silničního nebo pouze pěšího či cyklistického. Zda bude toto propojení pro obec výhodné či nikoliv bude možné posoudit až na základě předložení konkrétního využití lokality na základě vyjádření obce v součinnosti s dopravním specialistou. Současně byly doplněny podmínky prostorového uspořádání tak, aby mohlo dojít k případné nápravě nevhodného objemového řešení dle platného ÚR ve vazbě na aktuální změnu záměru s ohledem na krajinu a zejména blízkost sídla. Jedná se sice o obecnější charakter podmínek, nicméně tato objemová, urbanistická a architektonická kritéria by měla být pro urbanistu pochopitelná a měla by vést v ideálním případě ke zpracování ověřovací studie konkrétního stavebního záměru se zohledněním širších souvislostí v území. Potřeba zpracování studie, ve které bude ověřeno hmotové řešení, byla uplatněna i v předešlém platném územním plánu. Neopominutelnou skutečností je rovněž existence památkové zóny v obci, což je hodnota, která sama o sobě klade přísnější požadavky na parametry a charakter okolní zástavby. Do výroku ÚP bylo dále doplněno omezení kapacity staveb pro krátkodobé ubytování na 10 lůžek, z důvodu obavy obce před negativním vlivem těchto staveb na kvalitu a bezpečnost životních podmínek obce, a to zejména v souvislosti se záměrem výstavby v ploše Z13. Tato doplnění reagují na aktuální možnosti vývoje v území tak, aby byla zajištěna ochrana obce vůči možným negativním vlivům vyvolaným využitím výše uvedené plochy. Důvody, které vedly obec k výše popsanému doplnění: - stávající enormní dopravní zatíženost obce spojená především s nákladní dopravou směřující v současné době do IPPE a na Plzeň-sever (přes Dolanský most). Každé další zatížení by výrazně snížilo kvalitu života v obci. Zastupitelstvo eviduje velké množství stížností občanů na dopravu především na komunikacích Letkovská, Dýšinská a Ejpovická a snížení dopravní zátěže je jeho hlavní prioritou. Řešením situace je výstavba obchvatu. Do té doby je však třeba minimalizovat vše, co dopravu v obci může navýšit. - Současná zástavba rodinnými domy v obci se oproti r. 2003 (resp. 2011) výrazně rozšířila (výstavba v ulici Jižní, Na Kamení) a sídlo se nyní nachází v těsné blízkosti plochy Z13. Z tohoto důvodu je původně schválená zástavba plochy Z13 zejména po objemové stránce (stejně jako po výškové) nevyhovující, neboť narušuje krajinný ráz v okolí obce. Při případné změně plánované zástavby v ploše Z13 je třeba brát v potaz blízkost RD. - Vzhledem k prakticky nulové nezaměstnanosti a velikosti plochy Z13 (a s tím spojeným předpokládaným počtem vytvořených pracovních míst) a v kombinaci se současnou kapacitou hromadné dopravy se obec obává možnosti výstavby bytů či jiného druhu ubytování pro pracovníky objektů v ploše Z13, které by mohlo mít za následek snížení kvality životních podmínek v obci i bezpečnosti občanů. Z tohoto důvodu ÚP omezuje počet lůžek i v zařízeních v této ploše povolených, tj. bytů pro zaměstnance či majitele a zařízení pro krátkodobé ubytování, včetně zákazu výstavby ubytoven.“ 67. Odpůrkyně obdobnou námitku navrhovatelky vypořádala v odůvodnění územního plánu (str. 59 a 60) takto: „Využití předmětné plochy může vyvolat významnou změnu nárůstu dopravy, proto je uvedena podmínka přímého napojení na přivaděč, tak aby tranzitní doprava (např. kamionů) nezasahovala do obce a jejího dopravního systému. Současně je zde vazba na plánovaný obchvat obce jako VPS ze ZÚR, toto dopravní napojení by mělo být nejlépe součástí realizace tohoto obchvatu z důvodu výše uvedeného odclonění tranzitní dopravy, ale pokud to časově není reálné, pak musí obsahovat takové dopravní řešení, které nezamezí plnohodnotnou realizaci tohoto záměru a je řešeno v koordinaci se záměry SÚS PK. Včetně dostatečných informacích o dopravním zatížení, tak aby i obchvat obce byl dostatečně dimenzován na možné nové kapacity související se změnou záměru. (V této souvislosti je třeba uvést připomínku ŘSD ČR, ve které je upozorňováno na to, že pokud by mělo dojít k výraznému navýšení dopravy s ohledem na využití této plochy, nemůže tyto případné úpravy komunikací financovat a naopak je může vyžadovat po investorovi stavby: připomínka č.j. 12082-18-ŘSD-1111 0 ze dne 23.7.2018.) Druhá část podmínky se týká prověření případné potřeby dopravního napojení na obec což může působit protismyslu k výše uvedenému, nicméně se jedná o možnost, kdy tato rozsáhlá plocha může obsahovat aktivity, nebo služby, které budou pro obec využitelné, a pak lze zvážit možnost a reálnost místního propojení , silničního, nebo jen cyklo, pěšího. Zda je toto propojení pro obec výhodné či nikoliv lze posoudit jen na základě předložení konkrétního využití na obec a na základě oficiálního vyjádření obce v součinnosti s dopravním specialistou, ke konkrétnímu záměru. (…) Reakce na tato kritéria (jedná se o kritéria urbanistická, objemová, architektonická) by měla být součástí projektové dokumentace pro umístění záměru v této lokalitě, nebo lépe ověřovací studie konkrétního záměru konkrétního investora, která by tomuto předcházela (jedná se např. o řezy terénem včetně staveb, zákresy, vizualizace ve vztahu k sídlu s vazbami na širší území + popis v textové části apod.). Tato kritéria by měla být pochopitelná pro autorizovaného architekta - urbanistu, kterého lze doporučit pro zpracování záměru v takovéto lokalitě. V této souvislosti je vhodné uvést, že i současný územní plán udává výšku v této lokalitě 2- 3np což je při obvyklé 3m výšce podlaží cca 9m s tím, že musí být zpracována podrobná studie a v ní ověřeno hmotové řešení. Další, jistě neopominutelnou skutečností je, že se v obci ( i v sousední obci, nachází venkovská památková zóna, tj. hodnota, která sama o sobě klade větší přísnost na parametry a charakter okolní zástavby. Pořizovatel je přesvědčen o tom, že zástavbu v této lokalitě je nutné vnímat v širších souvislostech a nejen na základě nejefektivnějšího vytěžení finančního obnosu ze získané plochy, i když to nemusí být navzájem v rozporu a nijak tím není upírán význam tohoto finančního zisku, který je z hlediska investora pochopitelný a logický. (…) Pořizovatel si je vědom, že se jedná sice o obecnější charakter podmínek, které nejsou pro územní plán běžné, ale vzhledem k velikosti této plochy a možnosti jejího negativního vlivu i specifické situaci jsou, dle názoru pořizovatele, důležité (včetně doplnění odůvodnění) při posouzení záměru v tomto území. Proto budou tyto podmínky i nadále ponechány s doplněním zmíněného odůvodnění.“ 68. § 43 odst. 1 StavZ stanoví, že územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen "plocha přestavby"), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Pro územní rezervy se použije § 36 odst. 1 obdobně. Záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje, mohou být součástí územního plánu, pokud to krajský úřad ve stanovisku podle § 50 odst. 7 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce nevyloučí.

69. Podrobnější obsahové náležitosti územního plánu stanoví v souladu s § 43 odst. 3 Stav Z ve spojení s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 500/2006 Sb. její příloha č.

7. Ta v čl. I odst. 1 písm. f) stanoví jako součást textové části územního plánu „stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití s určením převažujícího účelu využití (hlavní využití), pokud je možné jej stanovit, přípustného využití, nepřípustného využití (včetně stanovení, ve kterých plochách je vyloučeno umísťování staveb, zařízení a jiných opatření pro účely uvedené v § 18 odst. 5 stavebního zákona), popřípadě stanovení podmíněně přípustného využití těchto ploch a stanovení podmínek prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu (například výškové regulace zástavby, charakteru a struktury zástavby, stanovení rozmezí výměry pro vymezování stavebních pozemků a intenzity jejich využití“.

70. V rozsudku ze dne 4. 8. 2017, čj. 4 As 92/2017-37, publ. ve Sb. NSS pod č. 3627/2017, Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „Regulativ územního plánu požadující v určité ploše přizpůsobení navrhovaných staveb svým objemem, hmotovým řešením, tvarem a podlažností, převládajícím typem zastřešení převládajícímu charakteru stávající okolní zástavby představuje stanovení podmínky prostorového uspořádání, konkrétně úpravu charakteru a struktury zástavby [§ 43 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 ve spojení s čl. I odst. 1 písm. f) přílohy č. 7 k vyhlášce č. 500/2006 Sb. ve znění vyhlášky č. 458/2012 Sb.], a není podrobností náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím dle § 43 odst. 3 věty druhé stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č. 350/2012 Sb.“. Ve věci šlo o přezkum části územního plánu stanovující podmínku: "přizpůsobení staveb svým objemem, hmotovým řešením, tvarem a podlažností, převládajícím typem zastřešení převládajícímu charakteru stávající okolní zástavby". Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jde „v podstatě o obecné pravidlo, tradičně obsažené v územních plánech, podle něhož stavby nově umísťované v (typicky již zastavěném stabilizovaném) území musí respektovat převažující charakter okolní zástavby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 63/2009-139), popř. stanovující různé omezující regulativy, které tento převažující charakter zástavby chrání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 206, čj. 6 As 39/2016-66). V tomto ohledu napadená část územního plánu pouze příkladmo uvádí, které parametry navrhovaných staveb mají respektovat převažující charakter okolní zástavby (objem, hmotové řešení, tvar a podlažnost, převládající typ zastřešení).“ 71. Soud shrnuje popsanou právní úpravu a judikaturu následovně: V územním plánu lze stanovit mj. podmínky prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu (například výškové regulace zástavby, charakteru a struktury zástavby, stanovení rozmezí výměry pro vymezování stavebních pozemků a intenzity jejich využití). Není v rozporu se zákonem, pokud územní plán stanoví, že prostorové uspořádání staveb musí odpovídat převažujícímu charakteru okolní zástavby.

72. Vycházeje z těchto právních východisek soud dospěl k závěru o nedůvodnosti návrhové námitky navrhovatelky, když odůvodnění přijatého řešení popsané výše přináší srozumitelnou odpověď na to, proč sporné podmínky byly stanoveny.

73. Za neurčitou ani nesrozumitelnou podmínku prostorového uspořádání využití plochy Z13 nelze považovat požadavek na to, aby objemové a architektonické zpracování zástavby odpovídalo stávajícímu charakteru krajiny a přírody a zejména měřítko staveb bude zohledňovat blízkost sídla. Jde o jasně formulovaný požadavek na to, aby zástavba jak objemově, tak architektonicky byla v souladu s prostředím (přírodním i člověkem vytvořeným), kde bude umístěna. Odpůrkyně jako orgán samosprávy, jíž je dána pravomoc prostřednictvím územního plánu projevit svou vůli ovlivnit podobu svého územně- samosprávného celku, nepochybně mohla v případě takové, zastupitelstvem projevené, politické vůle stanovit, že zástavba má být souladná s jejím okolím. Soulad pak má být posuzován po stránce objemu zástavby, jejího architektonického řešení, okolní přírody, krajiny a okolní zástavby. Územní plán v souladu se zákonem stanovil kritéria prostorového uspořádání zástavby, kterým musí stavba vyhovovat. Konkrétní posouzení řešení navrženého stavebníkem ve vztahu k těmto požadavkům pak bude posuzováno v konkrétním správním řízení. Není tedy pravdou, že by takto formulované prostorové požadavky umožňovaly svévolné rozhodování o umístění stavebních záměrů tak, jak tvrdí navrhovatelka, neboť bylo jasně stanoveno, podle jakých kritérií bude posuzován soulad s těmito požadavky. Lze odkázat i na § 19 odst. 1 písm. d) StavZ, podle něhož je úkolem územního plánování stanovovat urbanistické, architektonické a estetické požadavky na využívání a prostorové uspořádání území a na jeho změny, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb a veřejných prostranství. Soud dodává, že jsou-li kromě této sporné podmínky formulovány v územním plánu na str. 13 i další podmínky (výška atp.), nevede to k závěru o neurčitosti podmínky, když je z územního plánu jasné, že musí být splněny podmínky všechny.

74. Pokud jde o podmínku využití plochy Z13 spočívající v imperativu, aby budoucí zástavba byla řádně dopravně napojena na dálniční přivaděč, resp. obchvat a komunikaci II/180, ani zde nejde podmínku neurčitou nebo nesrozumitelnou. Z takto formulované podmínky je totiž zcela zřejmé, že odpůrkyně podmínila zástavbu v této ploše tím, že bude napojena na komunikace v daném místě. Soudu není zřejmé, jak by tato podmínka mohla vést ke vzniku navrhovatelkou tvrzené možnosti svévolného rozhodování o umístění stavebních záměrů, čímž jediným navrhovatelka odůvodňuje neurčitost této sporné podmínky. Vady oznámení a doručení územního plánu 75. Navrhovatelka svůj návrh v tomto bodě, spadající pod třetí krok algoritmu přezkumu územního plánu, odůvodnila tím, že odpůrkyně dne 16. dubna 2020 na své elektronické úřední desce vyvěsila veřejnou vyhlášku, jíž oznámila vydání územního plánu formou opatření obecné povahy. V rozporu s § 173 odst. 1 správního řádu byl veřejnou vyhláškou oznámen pouze návrh územního plánu, nikoliv územní plán jako takový, proto územní plán nenabyl účinnosti. Přitom byla veřejná vyhláška z elektronické úřední desky sejmuta 3. května 2020, kdy v rozporu s § 165 odst. 3 StavZ byl v tento den z elektronické úřední desky odstraněn i nový územní plán. Posléze byla zveřejněna pouze část vydaného územního plánu bez výrokové části a v záznamu o účinnosti napadeného opatření obecné povahy chybí razítko a podpis oprávněné úřední osoby pořizovatele.

76. Ve vyjádření k návrhu k tomu odpůrkyně uvedla, že veřejnou vyhláškou ze dne 16. dubna 2020 oznámila vydání „územního plánu Kyšice“, kdy sice vlastní dokument byl nazván jako „návrh“ a datován „Březen 2020“, nicméně obsahově byl identický s „čistopisem“, který se lišil pouze informací o datu vydání a datu účinnosti územního plánu, odstraněním slova „návrh“ z názvu dokumentu a aktualizací datace odevzdání dokumentu „Duben 2020“. V tištěné podobě pak byl dokument v příslušné části územního plánu opatřen razítkem a podpisem zástupce odpůrkyně. Bylo zcela zřejmé, že obsah zveřejněného dokumentu odpovídá dokumentu schválenému zastupitelstvem odpůrkyně, a proto tato formální vada nemůže způsobit nezákonnost územního plánu, kdy dokument je nutno posuzovat dle jeho obsahu, nikoliv názvu. Územní plán nabyl účinnosti dne 1. 5. 2020, protože byl vyvěšen a zveřejněn od 16. dubna 2020 do 4. května 2020. Ust. § 165 StavZ se týká pořizovatele územního plánu po nabytí jeho účinnosti a nemá vliv na nabytí účinnosti územního plánu, stejně jako rozsah zveřejněné dokumentace na internetových stránkách odpůrkyně - odpůrkyně zveřejnila osm z celkových devíti částí územního plánu, kdy opomněla vyvěsit textovou výrokovou část, nicméně s celým dokumentem bylo možné se seznámit v tištěné podobě v sídle odpůrkyně, na příslušném stavebním úřadu, popř. dálkovou formou na internetových stránkách pořizovatele, resp. příslušného úřadu územního plánování. Odpůrkyně považuje dokumenty zpřístupněné způsobem umožňujícím dálkový přístup za dostatečné. Zveřejněný dokument obsahoval záznam o nabytí účinnosti územního plánu a samotná absence razítka a podpisu na elektronické verzi dokumentu nemůže dle odpůrkyně způsobit neplatnost napadeného opatření obecné povahy.

77. Soud vyšel z následující právní úpravy.

78. Podle § 43 odst. 4 StavZ platí, že územní plán se pořizuje a vydává pro celé území obce a že územní plán se vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu.

79. Podle § 54 odst. 2 StavZ zastupitelstvo obce vydá územní plán po ověření, že není v rozporu s politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací vydanou krajem nebo výsledkem řešení rozporů a se stanovisky dotčených orgánů nebo stanoviskem krajského úřadu.

80. Podle § 173 odst. 1 správního řádu platí, že opatření obecné povahy, které musí obsahovat odůvodnění, správní orgán oznámí veřejnou vyhláškou; opatření obecné povahy zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká. Ustanovení § 172 odst. 1 platí obdobně. Opatření obecné povahy nabývá účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky. Hrozí-li vážná újma veřejnému zájmu, může opatření obecné povahy nabýt účinnosti již dnem vyvěšení; stanoví-li tak zvláštní zákon, může se tak stát před postupem podle § 172. Do opatření obecné povahy a jeho odůvodnění může každý nahlédnout u správního orgánu, který opatření obecné povahy vydal. 81. § 172 odst. 1 správního řádu stanoví, že návrh opatření obecné povahy s odůvodněním správní orgán po projednání s dotčenými orgány uvedenými v § 136 doručí veřejnou vyhláškou podle § 25, kterou vyvěsí na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat, a vyzve dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky. V případě potřeby se návrh zveřejní i jiným způsobem, v místě obvyklým. Návrh opatření obecné povahy musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů.

82. Podle § 172 odst. 2 správního řádu platí, že není-li vzhledem k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění však musí být i v takovém případě zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup. 83. § 25 odst. 2 správního řádu stanoví, že doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se písemnost, popřípadě oznámení o možnosti převzít písemnost, vyvěsí na úřední desce správního orgánu, který písemnost doručuje; na písemnosti se vyznačí den vyvěšení. Písemnost nebo oznámení se zveřejní též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou, byla-li v této lhůtě splněna i povinnost podle věty druhé. 84. § 26 odst. 1 správního řádu stanoví, že každý správní orgán zřizuje úřední desku, která musí být nepřetržitě veřejně přístupná. Pro orgány územního samosprávného celku se zřizuje jedna úřední deska. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup. 85. § 165 odst. 3 StavZ stanoví, že pořizovatel zajistí zveřejnění způsobem umožňujícím dálkový přístup územního plánu, regulačního plánu, jejich změny, úplného znění této územně plánovací dokumentace po vydání její změny a místech, kde je možné do této územně plánovací dokumentace a do její dokladové dokumentace nahlížet; toto oznámí dotčeným orgánům neuvedeným v odstavci 1 jednotlivě. Pořizovatel rovněž zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup zastupitelstvem obce schválenou zprávu o uplatňování územního plánu.

86. Podle § 168 odst. 1 StavZ opatření obecné povahy po dni nabytí jeho účinnosti opatří příslušný orgán záznamem o jeho účinnosti; ustanovení § 75 správního řádu se použije přiměřeně.

87. Z judikatury správních soudů vyplývají následující závěry:

88. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 9 Ao 7/2011-489, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 2606/2012 Sb. platí, že „V případě opatření obecné povahy se jedná o právní akt, který se svou povahou přibližuje právním předpisům, čemuž odpovídá také to, že se závazným stává až okamžikem nabytí účinnosti. Ustanovení § 173 odst. 1 správního řádu předpokládá, že opatření obecné povahy nabude účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, přičemž při využití § 25 odst. 3 správního řádu je třeba za den vyvěšení považovat den vyvěšení na úřední desce toho, kdo opatření obecné povahy vydal.“ 89. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, publ. ve Sb. NSS pod č. 1462/2008, dále platí, že „Opatření obecné povahy je účinné teprve po jeho platném vyhlášení (§ 173 odst. 1 správního řádu). Pokud však bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěšení řádné. Smyslem a účelem této publikace je totiž jednak poskytnutí informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem.“ V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „Nejvyšší správní soud se konečně zabýval tím, zda napadené opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem. K tomu ze správního spisu plyne, že předmětná změna územního plánu byla řádně schválena usnesením zastupitelstva obce Jistebnice č. 120 ze dne 31. 7. 2007. Následně bylo toto opatření obecné povahy oznámeno veřejnou vyhláškou, vyvěšenou na úřední desce obce Jistebnice po dobu ode dne 2. 8. do 16. 8. 2007. Zároveň je na tomto opatření obecné povahy vyznačeno, že nabylo účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, tj. 17. 8. 2007. Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti vážil, zda došlo k řádné publikaci tohoto aktu, a dospěl k závěru, že ano. Stavební zákon totiž výslovně nestanoví, jakým způsobem se územní plán vydává, a v tomto směru odkazuje na správní řád. Podle již jednou citovaného ustanovení § 43 odst. 4 poslední věty platí, že "územní plán se vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu". Ustanovení § 54 odst. 2 stejného zákona pak lze označit za ustanovení toliko kompetenční povahy, které pouze přisuzuje zastupitelstvu obce právo vydat územní plán, přičemž blíže neuvádí, jakým způsobem se tak má dít. Za rozhodující pro výklad toho, jakým způsobem se opatření obecné povahy v těchto případech vydává, je proto třeba považovat ustanovení § 173 správního řádu, podle něhož opatření obecné povahy správní orgán oznámí veřejnou vyhláškou a toto nabývá účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky. (Pouze v případě hrozby vážné újmy veřejnému zájmu může opatření obecné povahy nabýt účinnosti již dnem vyvěšení, což však zjevně není nyní projednávaný případ.) Lze tak konstatovat, že podle citované zákonné úpravy je možno opatření obecné povahy považovat za účinné - a tedy i soudem přezkoumatelné - teprve poté, co bylo platně vyhlášeno. Pojem účinnost pak je nutno vykládat tak, že před jejím nabytím předmětné opatření obecné povahy není způsobilé vyvolat žádné právní účinky. Existuje tak určitá analogie s vydáváním právních předpisů obcí, kdy jsou také odlišeny okamžiky jejich schválení, platnosti a účinnosti [viz § 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle něhož "obecně závazné vyhlášky a nařízení obce musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti právního předpisu obce. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce."].“ 90. V rozsudku čj. 2 As 79/2018 – 57 ze dne 27. 11. 2018 Nejvyšší správní soud uvedl, že „Nejvyšší správní soud konstatuje, že jenom opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti, vyvolává příslušné právní následky, a je proto sto zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelů; krajský soud se proto měl otázkou účinnosti napadeného opatření obecní povahy zabývat ex offo, a to dříve, než přistoupil k posouzení jednotlivých věcných námitek. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž „pro soudní přezkum z hlediska jeho existence podstatné dále to, zda bylo řádně vyhlášeno a zda se jedná o akt účinný. NSS neposkytuje ochranu proti opatřením obecné povahy, jež účinná dosud nejsou nebo jež byla zrušena, a to i po podání návrhu soudu na jejich zrušení, např. v přezkumném řízení, a vůči svým adresátům již nepůsobí, neexistuje předmět řízení, což je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, usnesení NSS ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 3 Ao 5/2007, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 8 Ao 8/2011“ (Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016).“ 91. Soud shrnuje, že předmětem soudního přezkumu může být pouze účinný územní plán vydaný formou opatření obecné povahy, který splňuje kumulativně následující podmínky: musí být včetně odůvodnění oznámen veřejnou vyhláškou vyvěšenou na nepřetržitě veřejně přístupné úřední desce obce, která ho vydala, obsah úřední desky musí být zveřejněn i způsobem umožňujícím dálkový přístup a zveřejnění musí trvat nejméně po dobu 15 dnů. Není-li vzhledem k rozsahu územního plánu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na úřední desce uvedeno, o jaký územní plán jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze s územním plánem seznámit - úplné znění územního plánu včetně odůvodnění však musí být zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup. Jsou- li tyto podmínky splněny, nabude územní plán účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení na úřední desce obce. Jen účinný územní plán vyvolává právní účinky.

92. Z veřejné vyhlášky o vydání územního plánu a záznamu o jejím vyvěšení na elektronické úřední desce odpůrkyně soud zjistil, že veřejná vyhláška o oznámení vydání územního plánu byla vyvěšena na úřední desce odpůrkyně dne 16. 4. 2020 a sňata dne 4. 5. 2020. V oznámení bylo s odkazem na § 172 odst. 2 správního řádu uvedeno, že vzhledem k rozsahu písemností je úplné znění územního plánu k dispozici k nahlédnutí u odpůrkyně a Magistrátu města Plzně a současně na elektronických úředních deskách umožňujících dálkový přístup obou těchto subjektů. Na elektronické úřední desce odpůrkyně byl dokument vyvěšen od 16. 4. 2020 do 2. 5. 2020 a měl podle oznámení o účinnosti ze dne 4. 5. 2020 nabýt účinnosti dnem 1. 5. 2020. Podle printscreenu na čl. 36 spisové dokumentace byla na elektronické desce odpůrkyně zveřejněna veřejná vyhláška, výkres základního členění území, hlavní výkres, veřejná infrastruktura, VPS, koordinační výkres, výkres širších vztahů, ZPF, odůvodnění a výrok.

93. Námitky navrhovatelky nejsou důvodné.

94. Navrhovatelka namítla, že územní plán není účinný, protože v rozporu s § 173 odst. 1 správního řádu byl veřejnou vyhláškou oznámen pouze návrh územního plánu, nikoliv územní plán jako takový. Soud přisvědčuje navrhovatelce, že podle § 173 odst. 1 správního řádu musí být zveřejněno opatření obecné povahy v úplném znění. Jen takové znění zveřejněného územního plánu může nabýt účinnosti zveřejněním. Odpůrkyně potvrdila ve vyjádření k návrhu, že zveřejněný dokument byl sice nazván jako „návrh“ a datován „Březen 2020“, ale od územního plánu vydaného v souladu s § 54 odst. 2 StavZ zastupitelstvem odpůrkyně se lišil pouze v těchto údajích – údaji o datu vydání, údaji o datu účinnosti územního plánu, odstraněním slova „návrh“ z názvu dokumentu a údaji o odevzdání dokumentu „Duben 2020“. Odpůrkyně tedy připustila, že obsah zveřejněného dokumentu přesně neodpovídá dokumentu vydanému zastupitelstvem odpůrkyně, ale poukazovala na to, že tyto formální vady nemohou způsobit nezákonnost územního plánu, kdy dokument je nutno posuzovat dle jeho obsahu, nikoliv názvu.

95. V rozsudku čj. 2 As 195/2014 - 47 ze dne 5. 8. 2015 Nejvyšší správní soud uvedl výslovně, že „Podle § 173 odst. 1 správního řádu oznámí správní orgán opatření obecné povahy veřejnou vyhláškou, to pak nabývá účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky. Ze správního spisu vyplývá (a tuto skutečnost nezpochybňuje ani stěžovatelka), že na úřední desce odpůrce byla dne 18. 4. 2013 zveřejněna veřejná vyhláška „Oznámení o vydání změny č. 3 územního plánu sídelního útvaru Rudná formou opatření obecné povahy č. 1/2013“, v níž odpůrce uvedl, že změna č. 3 je vystavena k nahlédnutí v sekretariátu Městského úřadu Rudná a rovněž zveřejněna na elektronické úřední desce na adrese www.mestorudna.cz. Stěžovatelka přesto považovala za sporné, zda byla změna č. 3 vůbec řádně schválena a zda nabyla účinnosti, neboť měla za to, že byly zveřejněny pouze některé části změny č.

3. Stěžovatelka konkrétně poukázala na zveřejněné znění textové části změny č. 3, které považovala za pouhý „polotovar“ či „torzo“. Nejvyšší správní soud však ze správního spisu zjistil, že jeho součástí jsou všechny ve veřejné vyhlášce uvedené části změny č. 3, které jsou dostupné rovněž z výše uvedených webových stránek (a to již od 18. 4. 2013). Je sice pravda, že textová část změny č. 3 je v záhlaví formálně označena jako návrh a na straně 4 (na niž stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala) absentuje v označení usnesení, kterým se změna č. 3 vydává, číslo jednací a den jeho schválení zastupitelstvem obce; tyto vady jsou však ryze formální a nemohou bránit řádnému nabytí účinnosti změny č. 3, neboť vynechané údaje jsou patrné již ze samotné veřejné vyhlášky, kterou byla změna č. 3 oznámena, a stěžovatelka je správně uvádí jak ve svém návrhu na zrušení změny č. 3, tak v kasační stížnosti. Smyslem a účelem publikace opatření obecné povahy na úřední desce je jednak informace, že takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73, publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS). I přes stěžovatelkou namítané formální nedostatky textové části změny č. 3 bylo obou těchto účelů nepochybně dosaženo, o čemž ostatně svědčí i to, že stěžovatelka proti změně č. 3 včas a dostatečně konkrétním způsobem brojila ve správním soudnictví. Pokud stěžovatelka v této souvislosti tvrdila, že změna č. 3 postrádala kromě zákonných formálních náležitostí opatření obecné povahy i náležitosti obsahové, pak žádné takové náležitosti neuvedla a ani Nejvyšší správní soud ani žádné obsahové či jiné formální vady, které by bránily nabytí účinnosti změny č. 3, neshledal.“ 96. V rozsudku čj. 2 As 81/2016 – 157 ze dne 21. 11. 2018 Nejvyšší správní soud s odkazem na svůj rozsudek ze dne 12. 5. 2016, č. j. 6 As 174/2015 – 72, uvedl, že „Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že veškeré nezákonnosti napadených opatření obecné povahy je třeba posuzovat i z pohledu proporcionality mezi namítanou nezákonností a důsledky případného vyhovění návrhu v podobě zásahu do práva na samosprávu a zásahu do zájmu samosprávného celku na rozvoji vlastního území. V řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud hodnotí opatření obecné povahy jako celek. K jeho zrušení by měl přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy nastupuje tehdy, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou.“ 97. Ve shodě s právními názory vyjevenými v popsaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu zdejší soud konstatuje, že navrhovatelkou vytčené vady zveřejněného územního plánu jsou ryze formální a nemohou bránit řádnému nabytí účinnosti územního plánu, neboť údaj o tom, že se zveřejňuje územní plán a nikoli jeho návrh, naprosto jednoznačně plyne z veřejné vyhlášky. Je-li smyslem publikace opatření obecné povahy na úřední desce informace, že takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky a že veřejnost má možnost seznámit se s jeho obsahem, pak přes navrhovatelkou namítané formální nedostatky bylo tohoto smyslu dosaženo, což je doloženo i tím, že proti územnímu plánu navrhovatelka naprosto konkrétním způsobem brojí ve správním soudnictví. Veřejnost včetně navrhovatelky měla možnost se s územním plánem seznámit, z veřejné vyhlášky bylo naprosto zřejmé, že se o územní plán (a nikoli jeho návrh) jedná, a proto vada, že zveřejněný dokument byl označen jako návrh, nemůže vyústit v závěr, že územní plán nenabyl účinnosti. Opačný závěr by byl, podle soudu, projevem přepjatého formalismu. Navrhovatelka ostatně ani nenamítala, že by zveřejněný dokument neobsahoval nějaké údaje nebo že by byl obsahově odlišný od územního plánu vydaného zastupitelstvem odpůrkyně. Námitka je proto nedůvodná.

98. Navrhovatelka dále namítla, že v rozporu s § 165 odst. 3 StavZ byla dne 3. května 2020 z elektronické úřední desky odstraněna veřejná vyhláška i nový územní plán. Posléze byla zveřejněna pouze část vydaného opatření obecné povahy bez výrokové části a v záznamu o účinnosti napadeného opatření obecné povahy chybí razítko a podpis oprávněné úřední osoby pořizovatele.

99. Tato námitka též není důvodná: Jak již bylo vyloženo výše, územní plán nabyl účinnosti dne 1. 5. 2020, protože byl vyvěšen a zveřejněn od 16. dubna 2020 do 4. května 2020. Ust. § 165 StavZ stanoví povinnosti toliko pořizovateli územního plánu poté, co územní plán nabyl účinnosti. Námitky navrhovatelky se míjí předmětem soudního přezkumu v této věci. Zda a jak pořizovatel účinný územní plán zveřejnil, stejně jako zda a jak účinný územní plán zveřejnila odpůrkyně, tzn. poté, co územní plán nabyl účinnosti, je pro posouzení účinnosti a zákonnosti územního plánu irelevantní, a to i vzhledem k citovanému § 101b odst. 3 s. ř. s. Totéž lze uvést k námitce, že ve zveřejněném záznamu o účinnosti napadeného opatření obecné povahy chybí razítko a podpis oprávněné úřední osoby pořizovatele - toto nemůže mít z podstaty vliv na účinnost nebo zákonnost napadeného územního plánu. Vady veřejného projednání územního plánu 100. Navrhovatelka namítla, že územní plán byl upravován po nabytí jeho účinnosti, kdy k úpravám spočívajícím v upřesňování podmínek prostorového uspořádání došlo po rozhodnutí o námitkách, které bylo součástí vydaného územního plánu. Navrhovatelka argumentovala konkrétně tím, že v odůvodnění územního plánu v části rozhodnutí o námitkách je opakovaně uvedeno, že územní plán bude upraven. To podle navrhovatelky znamená, že zastupitelstvo rozhodlo o námitkách, vydalo územní plán, ale poté byl územní plán upravován a měněn, což prokazuje i promptní sejmutí územního plánu z elektronické úřední desky po nabytí účinnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2010, čj. 1 Ao 6/2010-130, navrhovatelka zdůraznila, že zastupitelstvo obce je oprávněno o předloženém návrhu územního plánu rozhodnout jen tak, že ho schválí, zamítne nebo ho vrátí pořizovateli s pokyny k úpravě a novému projednání. Navrhovatelka dále namítla, že kapitola e.3) je nepřezkoumatelná, protože řeší využití plochy, ačkoliv tato kapitola nepojednává o využití plochy, nýbrž o prostupnosti krajiny. Navrhovatelka uzavřela s tím, že podstatnými úpravami územního plánu bylo nově zasaženo do práv vlastníků pozemků, jimž by bylo upřeno právo uplatnit své námitky - nekonání opakovaného veřejného projednání k úpravě územního plánu bylo v rozporu s ust. § 53 odst. 2 StavZ. Tato námitka spadala pod třetí krok algoritmu přezkumu územního plánu, 101. Soud zjistil z textové části návrhu územního plánu z března 2019, že tento návrh sporný text obsahoval, a z textové části návrhu územního plánu ze září 2019, že tento návrh již sporný text neobsahoval. Soud v pokynech pro úpravu návrhu územního plánu ze dne 10. 9. 2019 (čl. 19 spisové dokumentace) po prvním veřejném projednání ověřil, že pořizovatelem byly uděleny pokyny pro úpravu návrhu územního plánu spočívající ve sporných úpravách – vypuštění textu. Teprve poté následovalo dne 19. 11. 2019 druhé veřejné projednání návrhu územního plánu s těmito úpravami (viz záznam čl. 25 spisové dokumentace). Z textové části územního plánu (str. 13) soud ověřil, že územní plán neobsahuje vypuštěné pasáže sporného textu. Z odůvodnění územního plánu (str. 41) soud ověřil, že námitky navrhovatelky byly navrženy k vypořádání, jak navrhovatelka uvedla v návrhu, tj. je zde uvedeno, že v územním plánu bude vypuštěn zde uvedený text. Ze záznamu o hlasování zastupitelstva odpůrkyně soud zjistil, že zastupitelstvo vydalo územní plán a rozhodlo o námitkách navrhovatelky v souladu s návrhem rozhodnutí o námitkách.

102. Lze tedy shrnout, že sporné úpravy části c.3) textové části územního plánu tvrzené navrhovatelkou byly do územního plánu zapracovány již ve fázi před druhým, opakovaným, veřejným projednáním návrhu územního plánu a že zastupitelstvo odpůrkyně schválilo takto upravený územní plán. Nelze tedy přisvědčit námitce, že územní plán byl upravován po nabytí jeho účinnosti. Je-li v odůvodnění územního plánu v části rozhodnutí o námitkách opakovaně uvedeno, že územní plán bude upraven, z textové části územního plánu a předchozího průběhu úprav územního plánu a jejich následného (opakovaného) veřejného projednání je zřejmé, že zastupitelstvo rozhodovalo o územním plánu, v němž již byly úpravy promítnuty. Nedošlo tedy k tomu, co tvrdí navrhovatelka, že byl územní plán upravován po jeho vydání zastupitelstvem odpůrkyně. Zastupitelstvo odpůrkyně tedy nerozhodovalo jinak, než jak přikazuje navrhovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2010, čj. 1 Ao 6/2010-130. Nenastalo tudíž ani to, co tvrdí navrhovatelka, že by jí bylo upřeno uplatnit námitky v důsledku nekonání opakovaného veřejného projednání úprav návrhu územního plánu, protože sporné úpravy byly do návrhu územního plánu zapracovány jak před druhým veřejným projednáním, tak i před rozhodování zastupitelstva o něm.

103. I námitka, že odkaz na kapitolu e.3) vede k závěru o nepřezkoumatelnosti územního plánu nemůže obstát, neboť zcela zjevně jde o písařskou chybu (správně c.3). Obsahově je totiž zřejmé, že vymezení podmínek plochy se má dotýkat kapitoly c.3, která je v územním plánu nazvána „Vymezení zastavitelných ploch“ a každá vymezená zastavitelná plocha obsahuje odrážku „další podmínky“. Je jasné, že se tedy mělo jednat o plochu a její určité podmínky, kdy odkaz na kapitolu e.3), která se týká prostupnosti krajiny, nemůže založit nepřezkoumatelnost vypořádání této námitky.

104. Soud dodává, že povinnost opakovaného veřejného projednání upraveného návrhu územního plánu vzniká podle § 53 odst. 2 StavZ jen tehdy, dojde-li na základě veřejného projednání k podstatné úpravě návrhu územního plánu. Navrhovatelka v návrhu ani netvrdila, že by v případě sporných úprav šlo o úpravy podstatné, ani zda a jak konkrétně byla právě navrhovatelka tvrzenou absencí veřejného projednání zkrácena na svých právech podle § 101a odst. 1 s. ř. s. Nezákonné vymezení koridoru 105. Navrhovatelka namítla, že koridor dopravní infrastruktury D01 přes plochu Z13 (dále jen „koridor“) byl vymezen nezákonně. Navrhovatelka argumentovala tím, že odpůrkyně nevyhověla námitce navrhovatelky (čl. IV námitek ze dne 29. dubna 2019) odůvodněné tím, že v případě obchvatu prostřednictvím silnice II. třídy postačí koridor užší, který by nezasahoval do plochy Z13, zvláště za situace, kdy již byla investorem zpracována projektová dokumentace pro územní řízení, dle které bylo umístění stavby přesně vymezeno. Při vymezení koridoru v územním plánu, který je součástí zásad územního rozvoje, nebyla splněna základní podmínka stanovena v ust. § 43 odst. 3 věta první StavZ, protože územní plán nezpřesňuje koridor vymezený v zásadách územního rozvoje, ale pouze jej toliko překresluje. Při vymezení koridoru D01 byl též porušen § 18 odst. 3 StavZ, kdy pochybný veřejný zájem na vybudování přeložky silnice II. třídy nebyl zkoordinován s limitem využití předmětného území v podobě vydaného územního rozhodnutí. Navíc v ploše překryvu koridoru s plochou Z13 je územní plán zmatečný a vnitřně rozporný, protože pro stejnou plochu nemohou platit vzájemně protichůdné požadavky územního plánu a vydaného územního rozhodnutí. Pozemky, řešené vydaným územním rozhodnutím, měly být proto z koridoru vypuštěny. V rámci projednávání územního plánu nebyl ani předložen logický návrh zpřesnění koridoru vymezeného v zásadách územního rozvoje zúžením v dotčené části, což je jinak běžné (např. zúžení koridoru pro novou železnici v územním plánu obce Příšovice s ohledem na navrhovanou výrobní plochu, v které dokonce nebylo ani v tu dobu vydáno územní rozhodnutí). Koridor neměl být vymezen v šíři dle nepodloženého požadavku dopravního orgánu, ale s ohledem na limity území (chráněné části přírody, vydaná územní rozhodnutí, ochranná pásma vodních zdrojů apod.). Pokud by byl koridor takto zúžen nadměrně, pamatuje na řešení ust. § 54 odst. 5 StavZ. Za porušení zákona dále navrhovatelka považovala vymezení koridoru jako veřejně prospěšné stavby, neboť koridor není stavbou, jíž je až přeložka silnice II. třídy, kdy vymezení veřejně prospěšné stavby je tedy nesrozumitelné a rozporné se zákonem. Navrhovatelka poukázala na to, že nedošlo-li by ke zúžení koridoru, stavba přeložky v ploše Z13 by byla vyvlastněna, přestože by nová stavba byla realizována podle vydaného územního rozhodnutí. Navrhovatelka dále namítla absenci zdůvodnění potřeby přeložky silnice II. třídy, která by měla převzít část dopravy koncentrované nyní v obci Kyšice v ulici Letkovské, když z výsledků statistického vyhodnocení dopravy společností INTEL-Market, s.r.o. proběhnuvšího mezi 22. říjnem 2019 a 30. říjnem 2019 vyplývá, že pro zjištěný počet vozidel je nesmyslné realizovat dlouhý a nákladný obchvat kolem několika obcí, tudíž nebylo prokázáno, že je realizace přeložky nezbytná a odůvodněná. Závěrem navrhovatelka poukázala na to, že z odůvodnění územního plánu není seznatelné, jaký orgán se skrývá za stanoviskem či vyjádřením ze dne 17. července 2019, čj. PK-DSH/7707/19, zda se jedná o dotčený orgán nebo zda jde o oprávněného investora, a jaké stanovisko bylo dotčeným orgánem uplatněno k námitce navrhovatelky ve smyslu § 53 odst. 1 StavZ.

106. V textové části územního plánu (str. 17) byl vymezen koridor silniční dopravní infrastruktury D01 za účelem realizace dopravního obchvatu obcí silnicí II. třídy. Jeho prostorové uspořádání bylo vymezeno následovně: při realizaci zachovat či nahradit stávající dopravní prostupnost krajiny (silnice, cesty,….); při projektování obchvatu zohlednit a respektovat platné územní rozhodnutí na kruhovou křižovatku řešící dopravní napojení lokality Z13 a tuto převzít a zahrnout do návrhu obchvatu; koridor je vymezen pro stavbu hlavní, související vedlejší stavby mohou být umístěny i s přesahem mimo tento koridor; v prostoru křížení s koridorem technické infrastruktury nutno zohlednit a umožnit realizaci této technické infrastruktury. V dalších podmínkách koridoru bylo stanoveno, že plochy koridoru nevyužité pro realizaci komunikace budou ponechány ve stávajícím funkčním využití, v navrženém funkčním využití nebo budou využity jako krajinná zeleň; využití zastavitelných ploch překrývaných koridorem bude možné až po realizaci stavby v koridoru nebo se souhlasem investora koridorové stavby na základě zpřesněných podkladů a dokumentací koridorové stavby; v koridoru není možné umisťovat stavby, které by znemožnily realizaci uvažovaného záměru 107. V textové části územního plánu (str. 38) byly vymezeny veřejně prospěšné stavby, pro které lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, kterými je mj. i koridor silnice II.třídy - obchvat obcí – D01 jako vybraná stavba dopravní infrastruktury určená k rozvoji území. Zároveň bylo stanoveno, že pro veřejně prospěšné stavby, které mají liniový charakter, platí, že právo vyvlastnění bude uplatněno pouze na plochy nezbytné k jejich výstavbě a plochy nezbytné k zajištění jejich výstavby a řádného užívání pro stanovený účel.

108. Z výkresů č. 3 a 4 územního plánu je zřejmé, že východní části pozemků navrhovatelky jsou zahrnuty územním plánem do koridoru dopravní infrastruktury D01 veřejně prospěšných staveb.

109. Z odůvodnění územního plánu (str. 26 a 27) vyplývá, že koridory silničního obchvatu obcí Kyšice, Dýšina a Chrást D01 a D02 byly převzaty ze Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje (dále jen „ZUR“). Podle odůvodnění územního plánu byl koridor územním plánem zpřesněn v místě odpojení od stávající silnice II/180 v místě sjezdu dálničního přivaděče s ohledem na stávající zástavbu obce. Kromě tohoto zpřesnění dle zastavěného území nebyl koridor v řešeném území dále zpřesňován, protože neexistoval podklad, podle kterého by bylo možno po dohodě s dotčenými orgány a oprávněným investorem koridor zpřesnit a vymezit v proměnlivé šířce. „Dotčený orgán (Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství) ve svém stanovisku naopak trvá na zachování koridoru v plné šíři. Ve vymezeném koridoru se však mohou umisťovat stavby a záměry, které neznemožní realizaci plánovaného obchvatu. Realizovat zde lze i stavby a zařízení dle platného územního rozhodnutí. Součástí již vydaného územní rozhodnutí na výstavbu v ploše Z13 je rovněž kruhová křižovatka v prostoru koridoru pro obchvat obce, zajišťující dopravní napojení lokality. Při návrhu obchvatu obce je nutné zohlednit a respektovat toto vydané územní rozhodnutí na kruhovou křižovatku.“ (str. 26 odůvodnění územního plánu).

110. Z vyjádření Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, čj. PK-DSH/7707/19, ze dne 17. 7. 2019 (čl. 19c spisové dokumentace) soud zjistil, že tento dotčený orgán k výzvě pořizovatele územního plánu na základě námitky navrhovatelky vznesené ve správním řízení sdělil, že poloha přeložky silnice II/180 nebyla dosud územním rozhodnutím umístěna, a proto nelze koridor D01 zpřesnit, tudíž trvá na zachování šířky koridoru dle ZUR. Rozsah koridoru bude možno zpřesnit až poté, kdy bude konkrétně vymezena poloha přeložky. Soud dodává, že uvedenému správnímu orgánu svěřil § 40 odst. 3 písm. f) zákona č. 13/1997 Sb. pravomoc uplatňovat stanovisko k územnímu plánu.

111. Ze záznamu o nahlížení do spisu pořizovatele ze dne 10. 3. 2020 soud zjistil, že navrhovatelka nahlédla do spisové dokumentace dne 10. 3. 2020.

112. Námitky vznesené navrhovatelkou ve správním řízení byly v odůvodnění územního plánu (str. 45) vypořádány následovně: „Šířka koridoru bude zachována dle platné ZUR s tím, že se jedná o překryvný dopravní koridor s vymezenou zastavitelnou plochou, ve kterém lze stavět v souladu s touto funkční plochou po konkrétním umístění polohy přeložky II/180. Odůvodnění: Dle vyjádření k námitce v rámci součinnosti při vyhodnocení projednání příslušného dotčeného orgánu ze dne 17.7.2019, č.j. PK – DSH/ 7707/19 je třeba trvat na stávající šířce koridoru. Poloha přeložky II/180 nebyla dosud územním rozhodnutím umístěna a proto nelze výše uvedený koridor zpřesnit. (…) Územní rozhodnutí na přeložku II/180 podle doručených podkladů příslušného úřadu a SÚS PK bylo zastaveno 12. 11. 2012, tj. není tedy platné a nejsou vyloučeny jeho případné změny. Projektové práce byly následně také ukončeny. Výsledkem konzultací je skutečnost, že dokumentaci, která sloužila pro výše uvedené územní řízení, nelze brát jako podklad pro výraznější zpřesnění koridoru. Dle konzultace se SÚSPK došlo od společného jednání k zadání revize, která má prověřit reálnost poslední dokumentace (pro ÚR z r. 2008 použitého v dokumentaci pro změnu ÚR záměru f. SITULI). Na základě výsledků revize bude SÚSPK teprve zadávat novou dokumentaci pro ÚR, která může obsahovat změny, které vyplynou z této revize. Z důvodu potřeby dopravního napojení záměru v ploše Z13 má být součástí přeložky kruhová křižovatka, která má být v koordinaci se SÚSPK vybudována f. SITULI. Pro napojení této dopravní stavby bude z kruhového objezdu vybudováno pouze zaslepené rameno. Přesná poloha v platném ÚR f. SITULI není vyznačena, v dokumentaci pro změnu ÚR je použit podklad dle DÚR z.r. 2008., na který je právě zadaná revize. Je nutné také podotknout, že oproti platnému ÚR a nové dokumentaci záměru f. SITULI pro změnu ÚR došlo ke změnám v tomto dopravním napojení (velikost kruhového objezdu, vychýlení osy napojení přeložky apod.), které mají vliv na koordinaci obou dopravních staveb. Hranice platného ÚR firmy SITULI a hranice plochy Z13 není shodná, zahrnuje také pozemky pro dopravní záměr ze ZÚRPK. Poloha přeložky je v platném ÚR naznačena pouze schematicky, dopravní stavba není dosud umístěna. V této věci musí teprve dojít ke koordinaci soukromého a krajského záměru. Vzhledem k výše uvedenému bude šířka koridoru zachována dle platné ZUR s tím, že se jedná o překryvný dopravní koridor s vymezenou zastavitelnou plochou, ve kterém lze stavět v souladu s touto funkční plochou po konkrétním umístění polohy přeložky II/180, neboť se jedná o veřejně prospěšnou dopravní stavbu dle ZÚR PK a její realizace je veřejným zájmem nadřazeným nad zájmem soukromým. Proto bude koridor vymezen v plné šířce bez zpřesnění dle staveb dle platného ÚR nebo dle plochy Z13. Návrh na úpravu ÚP: Šířka koridoru bude zachována dle platné ZUR s tím, že se jedná o překryvný dopravní koridor s vymezenou zastavitelnou plochou, ve kterém lze stavět v souladu s touto funkční plochou po konkrétním umístění polohy přeložky II/180.“ K námitkám navrhovatelky se ještě vztahuje pasáž na str. 60 a 61 odůvodnění územního plánu, podle níž: „Ve věci zpřesnění předmětného koridoru jak již bylo poznamenáno v předešlém vyhodnocení byl osloven příslušný dotčený orgán: KÚPK, odbor dopravy a silničního hospodářství, který ve svém stanovisku nesouhlasí se zpřesněním a trvá na zachování tohoto koridoru v plné šíři. Dle § 54 odst. 2 nelze vydat územní plán v rozporu se stanovisky dotčených orgánů. Dle metodiky MMR: vymezení koridorů veřejné dopravní a technické infrastruktury v územním plánu, které je v souladu se SZ ve znění k 1.1.2018, je v bodě 3. popisováno, že upřesnění koridorů je možné v případě, že existuje takový podklad, podle kterého lze po dohodě s dotčeným orgánem a oprávněným investorem zpřesnit a vymezit v proměnné šířce. V tomto případě bylo dotčenými subjekty vyhodnoceno, že takový podklad dosud není k dispozici a proto zůstává vymezení v plné šíři. Poznámka: Ve vymezeném koridoru se mohou umisťovat takové stavby a záměry, které neznemožní realizaci plánovaného obchvatu. Namítající může postavit svůj záměr dle platného ÚR. Návrh na úpravu ÚP: Bude doplněno v účelném rozsahu v příslušných částech odůvodnění ÚP. Vyhodnocení: Výše uvedené, kromě části c) nebylo předmětem změn od minulého veřejného projednání, tj. nebylo předmětem opakovaného veřejného projednání dle §53 odst.2 SZ, proto se o námitce kromě části c) již nerozhoduje, pouze bylo doplněno vyhodnocení a odůvodnění k reakcím namítajícího na vyhodnocení námitky po prvním veřejném projednání, viz výše k jednotlivým odstavcům.“ Též str. 66 obsahuje vypořádání námitky navrhovatelky: „Dopravní koridor dle ZÚR PK byl zpřesněn v rozsahu objektu SO 06 dle platného ÚR, dále bylo v koridoru zohledněno a popsáno dopravní napojení přes kruhový objezd dle tohoto ÚR. Zbytek koridoru zůstal v dimenzích dle ZÚR PK. Odůvodnění: Územní rozhodnutí na přeložku II/180 podle doručených podkladů příslušného úřadu a SÚS PK bylo zastaveno 12.11.2012, tj. není tedy platné a nejsou vyloučeny jeho případné změny. Projektové práce byly následně také ukončeny. Výsledkem konzultací je skutečnost, že dokumentaci, která sloužila pro výše uvedené územní řízení nelze brát jako podklad pro výraznější zpřesnění koridoru.“ 113. Podle § 36 odst. 1 StavZ platí, že zásady územního rozvoje vymezí koridory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití, zejména plochy nebo koridory pro veřejně prospěšné stavby. § 36 odst. 5 StavZ stanoví, že zásady územního rozvoje jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území. § 43 odst. 1 StavZ pak stanoví, že územní plán vymezí koridory pro veřejně prospěšné stavby a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. § 43 odst. 3 StavZ stanoví, že územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje. Podle § 53 odst. 4 písm. a) StavZ přezkoumá pořizovatel soulad návrhu územního plánu zejména s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací vydanou krajem.

114. Soud předesílá, že Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 6 Ao 3/2009 – 76 ze dne 21. 10. 2009, publ. pod č. NSS 2201/2011, uvedl, že „Požadavek proporcionálního vztahu mezi veřejným zájmem na odstranění dopravní závady v obci a soukromým zájmem vlastníka pozemků zahrnutých do koridoru dopravní infrastruktury je naplněn, pokud je územní plán vymezující takový koridor v souladu s nadřezenou závaznou územně plánovací dokumentací a současně respektuje-li omezení plynoucí z rozhodnutí orgánů státní správy v oblasti státní památkové péče.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „Právě provedený rozbor závaznosti jednotlivých úrovní územně plánovacích dokumentací znamená v posuzovaném případě, že odpůrce byl povinen v územním plánu obce zachytit koridor D46, který vymezuje územní plán VÚC. Odpůrce musel vymezení koridoru D46 respektovat, nemohl koridor D1 vymezit vně koridoru D46, ani jej nemohl ne vymezit (ponechat silnici II/151 na východním okraji Kunžaku ve stávajícím stavu s tím, že vymezení koridoru pro obecně prospěšnou stavbu - úpravu trasování silnice - doplní později), neboť v obou případech by jeho návrh územního plánu obce byl v rozporu s nadřazenou dokumentací, což by znamenalo nemožnost jeho schválení. Odpůrce tak měl ke zvážení pouze dvě možnosti: buď územní plán schválit při respektování vymezení koridoru D46, nebo schválení územního plánu odložit na dobu, kdy dojde k přijetí zásad územního rozvoje Jihočeského kraje, jež by mohly přinést odlišné vymezení koridoru pro úpravu předmětné silnice (v návrhu zásad označován kódem D38). Takové rozhodnutí je však rozhodnutím zcela politickým a přísluší jedině zastupitelstvu dané obce. Odpůrce se rozhodl pro první z nastíněných variant a Nejvyšší správní soud není nikterak oprávněn tuto jeho volbu přezkoumávat; obdobně se ostatně již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve shora cit. rozsudku č. j. 2 Ao 4/2008 - 88.“ 115. Námitky navrhovatelky tohoto okruhu nejsou důvodné, a to zejména z důvodů argumentace obsažené v právě citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu.

116. Územní plán nevykazuje žádnou nezákonnost v části vymezení koridoru, protože vymezení koridoru plně odpovídá ZUR. Z územního plánu zcela jasně vyplývá, že koridor silnice II. třídy, která je součástí obchvatu Kyšice, Dýšina a Chrást, je veřejně prospěšnou stavbou určenou k rozvoji území. V odůvodnění územního plánu je podáno logické a srozumitelné vysvětlení, že zpřesnění vymezení koridoru oproti ZUR nebylo možné, protože pro to neexistoval žádný podklad, a bylo odkázáno výslovně na stanovisko Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, čj. PK-DSH/7707/19, ze dne 17. 7. 2019. V tomto stanovisku dotčený orgán trval na převzetí vymezení koridoru ze ZUR a opět logicky vysvětlil proč – poloha přeložky silnice II/180 nebyla dosud územním rozhodnutím umístěna, což znemožňuje zpřesnění vymezení koridoru.

117. Námitka, že územní plán nesmí podle § 43 odst. 3 StavZ převzít vymezení koridoru ze ZUR, je lichá – zákon nestanoví, že by koridor nesměl být ze ZUR převzat, nýbrž to, že územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce má zpřesnit a rozvinout cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje, což je nutno vyložit tak, že ke zpřesnění a rozvinutí má dojít tam, kde je to objektivně možné. Tato situace u koridoru na pozemcích navrhovatelky nenastala – vymezení koridoru nemohlo být zpřesněno, protože územní rozhodnutí o přeložce silnice nebylo dosud vydáno, tudíž neexistoval podklad, podle něhož by koridor mohl být zpřesněn.

118. Pokud jde o vyvlastnění, jímž navrhovatelka argumentuje, pak její práva jsou v tomto ohledu dostatečně zajištěna jak v zákoně č. 184/2006 Sb. (zejména jeho § 4 odst. 1, podle něhož lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem), ale i v samotném územním plánu, kde je (viz výše) stanoveno, že právo vyvlastnění bude uplatněno pouze na plochy nezbytné k jejich výstavbě a plochy nezbytné k zajištění jejich výstavby a řádného užívání pro stanovený účel.

119. Námitka, že z odůvodnění územního plánu není seznatelné, jaký orgán se skrývá za stanoviskem či vyjádřením ze dne 17. července 2019, čj. PK-DSH/7707/19, a jaké stanovisko podal, je nedůvodná, protože orgán, který vydal stanovisko, čj. PK- DSH/7707/19, ze dne 17. 7. 2019 je identifikován na str. 26 odůvodnění územního plánu a navrhovatelka se mohla s tímto stanoviskem ostatně fyzicky seznámit při nahlížení do spisové dokumentace dne 10. 3. 2020. Obsah stanoviska je reprodukován na str. 45 odůvodnění územního plánu.

120. Navrhovatelka dále namítala, že již byla investorem zpracována projektová dokumentace pro územní řízení, dle které bylo umístění stavby přesně vymezeno. Tuto námitku odpůrkyně vypořádala v odůvodnění územního plánu na str. 45 (viz výše uvedená citace), kdy vyložila, že původní územní řízení ohledně přeložky silnice bylo zastaveno a projektová dokumentace, jež byla jeho podkladem, má být upravována v následném územním řízení. Takto popsaná fáze územního řízení ohledně přeložky (včetně původně pořízené projektové dokumentace), kterou navrhovatelka ani před vydáním územního plánu ani v návrhu nezpochybnila, nepochybně nemůže být podle soudu ve shodě s odpůrkyní podkladem pro úpravu koridoru v územním plánu. Jinými slovy, původně zpracovaná projektová dokumentace v územním řízení týkajícím se přeložky nemohla odůvodňovat postup, kdy by údaje takové dokumentace byly přebírány do územního plánu.

121. Poukazovala-li navrhovatelka na porušení § 18 odst. 3 StavZ (Orgány územního plánování postupem podle tohoto zákona koordinují veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizují ochranu veřejných zájmů vyplývajících z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů.), pominula, že veřejný zájem na silničním obchvatu tří obcí byl již vyřešen v rámci řízení o vydání ZUR. Nad to, odkazovala-li navrhovatelka na výsledky statistického vyhodnocení dopravy společností INTEL-Market, s.r.o. proběhnuvšího mezi 22. říjnem 2019 a 30. říjnem 2019, tyto k důkazu nepředložila a ani ve svých námitkách ve správním řízení nezmínila. Není ani pravdou, že zájem na vybudování obchvatu nebyl zkoordinován s limitem využití předmětného území v podobě vydaného územního rozhodnutí, když kromě předchozí argumentace lze doplnit, že v územním plánu byla (viz výše) výslovně stanovena podmínka, že je nutno „při projektování obchvatu zohlednit a respektovat platné územní rozhodnutí na kruhovou křižovatku řešící dopravní napojení lokality Z13 a tuto převzít a zahrnout do návrhu obchvatu“ a že „plochy koridoru nevyužité pro realizaci komunikace budou ponechány ve stávajícím funkčním využití, v navrženém funkčním využití nebo budou využity jako krajinná zeleň; využití zastavitelných ploch překrývaných koridorem bude možné až po realizaci stavby v koridoru nebo se souhlasem investora koridorové stavby na základě zpřesněných podkladů a dokumentací koridorové stavby; v koridoru není možné umisťovat stavby, které by znemožnily realizaci uvažovaného záměru.“ Vzhledem k tomu ani nelze přisvědčit námitce, že v ploše překryvu koridoru s plochou Z13 je územní plán zmatečný a vnitřně rozporný, protože pro stejnou plochu nemohou platit vzájemně protichůdné požadavky územního plánu a vydaného územního rozhodnutí, přičemž tato námitka navrhovatelkou ani nebyla konkrétně odůvodněna. Odkazovala-li navrhovatelka na odlišnou úpravu v jiných územních plánech, pak ji neprokázala a soud tuto otázku, neznaje skutkové okolnosti jiného případu, toto nemohl posoudit. Pokud navrhovatelka argumentovala limity území spočívajícími v chráněných částech přírody a ochranných pásem vodních zdrojů, pak takovou námitku ve správním řízení nevznesla a ani před soudem ji nijak nekonkretizovala. K námitce, že koridor měl být zúžen vzhledem § 54 odst. 5 StavZ (Část územního plánu, která v území znemožňuje realizaci záměru obsaženého v politice územního rozvoje nebo zásadách územního rozvoje, se při rozhodování nepoužije.), soud uvádí, že účelem tohoto zákonného ustanovení zjevně není vědomě vydávat územní plány v rozporu se zásadami územního rozvoje, jak by z námitky navrhovatelky vyplývalo, nýbrž řešit situace, kdy obec ve svém územním plánu zúží koridor vymezený v zásadách územního rozvoje a následně se při další přípravě liniové stavby ukáže nemožnost stavbu umístit v koridoru zpřesněném územním plánem. Soud neshledal nic nesrozumitelného ani rozporného na vymezení koridoru veřejně prospěšné stavby, neboť z územního plánu je zřejmé, že koridor je plochou vymezenou pro veřejně prospěšnou stavbu obchvatu. Porušení § 18 odst. 2 a 3 a § 19 odst. 1 StavZ 122. Navrhovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50, namítla, že územní plán je v rozporu s cíli územního plánování stanovenými v ust. § 18 odst. 2 a 3 StavZ, protože nedošlo k žádné koordinaci podoby územního plánu s územním plánem předchozím. Jediným motivem odpůrkyně bylo znemožnit podnikatelský záměr navrhovatelky. V územním plánu není dle navrhovatelky deklarován žádný nový veřejný zájem, který by nebyl již dříve posouzen, přesto jsou však mnohé regulativy nastaveny v rozporu s již prověřeným řešením majícím vyústění v již vydaném územním rozhodnutí umisťujícím stavby navrhovatelky do území. Územní plán pominul existenci vydaného územního rozhodnutí a § 19 odst. 1 StavZ, kdy navrhovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010, čj. 5 Ao 6/2010- 65, a ze dne 18. ledna 2011, čj. 1 Ao 2/2010-116. Navrhovatelka poukázala na to, že v územním plánu absentuje úkol územního plánování stanovený v § 19 odst. 1 písm. e) StavZ.

123. Soud především zkoumal, zda a jak se územní plán řešící dotčené pozemky dotýká právní sféry navrhovatelky nezákonností, kterou navrhovatelka namítá v tomto návrhovém bodě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 As 187/2017-264). V tomto návrhovém bodě navrhovatelka nikterak neuvedla, jak se tvrzený rozpor územního plánu s §§ 18 a 19 StavZ měl skutečně dotknout jejích práv. Pokud navrhovatelka netvrdila konkrétně, zda a jak ji měla tvrzená nezákonnost poškodit, nemohla být její námitka shledána důvodnou pro nedostatek věcné aktivní legitimace. Vykládal-li by soud návrh navrhovatelky tak, že územním plánem provedené zařazení dotčených pozemků do plochy funkčního využití občanského vybavení a stanovení regulativů je porušením §§ 18 a 19 StavZ, ani tehdy by nešlo o námitku důvodnou.

124. Soud vyšel z následující právní úpravy.

125. Podle § 18 odst. 2 StavZ platí, že územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje. 126. § 18 odst. 3 StavZ stanoví, že orgány územního plánování postupem podle tohoto zákona koordinují veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizují ochranu veřejných zájmů vyplývajících z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů.

127. Podle § 19 odst. 1 a) až e) StavZ platí, že úkolem územního plánování je mj. zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty (písm. a), stanovovat koncepci rozvoje území, včetně urbanistické koncepce s ohledem na hodnoty a podmínky území (písm. b), prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, veřejný zájem na jejich provedení, jejich přínosy, problémy, rizika s ohledem například na veřejné zdraví, životní prostředí, geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání (písm. c), stanovovat urbanistické, architektonické a estetické požadavky na využívání a prostorové uspořádání území a na jeho změny, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb a veřejných prostranství (písm. d) a stanovovat podmínky pro provedení změn v území, zejména pak pro umístění a uspořádání staveb s ohledem na stávající charakter a hodnoty území a na využitelnost navazujícího území (písm. e).

128. Z citovaného § 18 odst. 2 a 3 StavZ a § 19 odst. 1 StavZ vyplývá, že cílem a úkolem územního plánování je v zásadě udržitelný rozvoj, účelné využití a prostorové uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného koordinovaného souladu chráněných veřejných a soukromých zájmů, stejně jako prověřování potřebných změn v území. Zařazení dotčených pozemků do plochy funkčního využití občanského vybavení a stanovení regulativů s tímto cílem a úkolem nijak nekoliduje, a navrhovatelka to ani netvrdí, s výjimkou jediné sporné okolnosti – koordinovaného souladu chráněných veřejného zájmu a soukromého zájmu navrhovatelky. Poměření těchto zájmů však spadá do pátého kroku algoritmu soudního přezkumu v následující pasáži odůvodnění tohoto rozsudku týkající se nepřiměřenosti. Tento tvrzený rozpor bude tedy posouzen dále a jiný rozpor s § 18 odst. 2 a 3 a § 19 odst. 1 StavZ navrhovatelka netvrdí.

129. Pokud navrhovatelka poukazovala na to, že nedošlo k žádné koordinaci podoby územního plánu s územním plánem předchozím, že nebyl deklarován žádný nový veřejný zájem, že jsou „mnohé regulativy nastaveny v rozporu s již prověřeným řešením“ majícím vyústění v již vydaném územním rozhodnutí umisťujícím stavby navrhovatelky do území a že územní plán pominul existenci vydaného územního rozhodnutí, pak soud tuto námitku vnímá tak, že navrhovatelka cílí k tomu, aby u dotčených pozemků nedošlo ke změně funkční využití a výškového regulativu. Tento požadavek navrhovatelka odůvodňuje tím, že nedošlo k žádné změně skutkového stavu, že nevznikl nějaký nový veřejný zájem a že by mělo být do územního plánu převzato řešení z vydaného územního rozhodnutí.

130. Je-li tato námitka odůvodňována rozporem s § 18 odst. 2 a 3 a § 19 odst. 1 StavZ, jde o námitku neopodstatněnou. Jakkoli nový územní plán musí přihlížet k předchozímu územnímu plánu a respektovat jak skutečný i právní stav řešeného území, logika ani zákon nezakazují orgánu samosprávy právní stav území do budoucna změnit. Důvody pro to mohou být rozmanité - celospolečenské změny, veřejný zájem prezentovaný politickou reprezentací samosprávy, změny území v mezidobí atp. Orgán samosprávy vždy musí mít možnost rozvoj území ovlivnit, a to i v případě, že by tím bylo předchozí řešení změněno. Nemohl-li by orgán samosprávy předchozí řešení obsažená v územním plánu změnit, byl by stav právně zakonzervován, přestože se život a svět kolem změnil, což je nepřijatelné. Současně platí, že změny provedené novým územním plánem mohou některé subjekty poškodit, kdy takový zásah do cizích práv obstojí, pokud bude přiměřený, tj. pokud vyhoví pátému kroku soudního přezkumu územního plánu, k němuž bude přistoupeno dále. Obecně tedy soud uvádí, že není a nemůže být bez dalšího nezákonným postup orgánu samosprávy, kdy změní řešení přijaté v původním územním plánu. Pokud jde o přiměřenost zvoleného řešení, odkazuje soud na další pasáž tohoto rozsudku, stejně jako otázku respektu k vydanému územnímu rozhodnutí a diskriminace navrhovatelky.

131. Pokud navrhovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50, v tomto rozsudku kasační soud řešil otázku přiměřenosti zvoleného řešení (viz bod 53 tohoto rozsudku, podle něhož „Podstatou projednávané věci je otázka přiměřenosti faktické změny v novém územním plánu, spočívající v zahrnutí navrhovatelových pozemků do plochy NS (smíšené plochy nezastavěného území), oproti dřívějšímu zařazení do obytného území malých sídel (bydlení v rodinných domech s možností využití přidružených zahrad a chovu zvířectva), tedy do zastavitelné plochy.“). Šlo tedy o pátý krok algoritmu soudního přezkumu, o němž bude pojednáno v následné pasáži tohoto rozsudku, a nikoli o rozpor územního plánu s hmotným právem, jehož se tato návrhová námitka týká.

132. Odkazovala-li navrhovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, čj. 5 Ao 6/2010 – 65, publ. pod č. 2353/2011 Sb. NSS, pak podle jeho publikované právní věty platí, že “Územní plán či jeho změna mohou v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 vymezit plochy a koridory a stanovit podmínky pro jejich využití, a to i odlišným způsobem, než jak dosud stanoví pro některé z pozemků v rámci takové plochy či koridoru dosavadní územní rozhodnutí. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti fyzických a právnických osobám, a tedy ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí, představuje však závazný podklad pro rozhodování o území, zejména pro vydání územních rozhodnutí do budoucna (§ 43 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006).” To znamená, že tento rozsudek návrhovou argumentaci ve vztahu k rozporu územního plánu a vydaného územního rozhodnutí nijak nepodporuje.

133. Pokud navrhovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2011, čj. 1 Ao 2/2010-116, je tento odkaz nesrozumitelný, tj. jak tento citovaný rozsudek podporuje návrhovou argumentaci tohoto okruhu a k jakému konkrétnímu zkrácení práv navrhovatelky mělo dojít, jež by měla být podpořena citovaným rozsudkem, není soudu zřejmé. Nepřiměřenost územního plánu 134. K vypořádání zbývá námitka navrhovatelky, že územní plán je neproporcionální. Tuto námitku s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, bod 47 a násl., odůvodnila navrhovatelka tak, že územním plánem došlo k nepřiměřenému, šikanóznímu, diskriminačnímu a neodůvodněnému omezení jejího vlastnického práva vzhledem k vydanému územnímu rozhodnutí, nebyla respektována zásada subsidiarity a minimalizace zásahů do individuálních práv a zvolené řešení je svévolné a nevhodné. Navrhovatelka nesouhlasila s argumentací, že územní plán nebrání uskutečnění stavebního záměru dle vydaného územního rozhodnutí, protože pomíjí, že projektové řešení dle vydaného územního rozhodnutí vychází ze situace před více než 15 lety a od té doby se technické a architektonické řešení staveb pro obchod a služby podstatně změnilo a stavby v původní podobě nelze tudíž prakticky realizovat.

135. Navrhovatelce šlo o změnu funkčního využití dotčených pozemků z plochy komerční na občanské vybavení, která byla odůvodněna nedostatečným odkazem na ÚP 2003, na změnu právní úpravy v podobě vyhlášky č. 501 a na vydané územní rozhodnutí. Takové zdůvodnění postrádá jakýkoliv objektivní důvod, koncepci rozvoje území, je nelogické, nesystémové a není podloženo žádným veřejným zájmem ani významnou změnou okolností, nýbrž jen svévolným postojem členů zastupitelstva odpůrkyně. Zvolené řešení je v rozporu s principem kontinuity územního plánování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2020, čj. 9 As 171/2018-50), kdy odpůrkyně je povinna nést odpovědnost za svá předchozí rozhodnutí v oblasti územního plánování. Zvoleným řešením bylo zasaženo do legitimního očekávání navrhovatelky a nebyl respektován požadavek na rovné zacházení, předvídatelnost právní regulace a vyváženost zájmů vlastníků. Omezení založená napadeným opatřením obecné povahy představují nové, do této doby neexistující, limity užívání vlastnictví navrhovatelky, aniž by byly vyvolány potřebami obce. K navrhovatelce bylo postupováno diskriminačním způsobem ve srovnání s jinými vlastníky obdobných pozemků, které byly na rozdíl od dotčených pozemků ponechány v původní funkční regulaci. Není pravdou odůvodnění odpůrkyně, že je nemožné vymezit v napadeném územním plánu předmětné pozemky jako plochy komerční s odkazem na § 3 odst. 4 věta druhá vyhlášky č. 501, kdy zvlášť odůvodněným případem ve smyslu tohoto ustanovení je podle navrhovatelky s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2011, čj. 7 Ao 2/2011-127, právě vydané územní rozhodnutí. Odpůrkyně měla funkčně vymezit plochu v souladu s předchozím územním plánem a s vydaným územním rozhodnutím s přihlédnutím k záměru navrhovatelky na, byť dosud nepravomocnou, změnu vydaného územního rozhodnutí – vůbec tak nebylo nutné hledat nejbližší funkční vymezení dle příslušné vyhlášky dle odůvodnění územního plánu. Umístění stavebního záměru navrhovatelky přímo u nájezdu na dálniční přivaděč bez nutnosti projíždět některým zastavěným územím přilehlých obcí je nejvhodnějším řešením v území a odpovídá veřejnému zájmu. Omezení skladování u obchodního prodeje prokazuje snahu odpůrkyně zmařit změnu vydaného územního rozhodnutí a zabránit jakékoli výstavbě na dotčených pozemcích. Projekt nelze realizovat pro nesouhlas odpůrkyně s napojením na její kanalizace - změna vydaného územního rozhodnutí však vzhledem k jeho rozporu s územním plánem není možná.

136. Dále navrhovatelce šlo o výškový regulativ omezující maximální přípustnou výšku staveb na dotčených pozemcích na 9 m. Výška staveb povolená vydaným územním rozhodnutím dosahuje 20 m, což neodpovídá územnímu plánu. Výškový regulativ byl stanoven o odlišně od výškových regulativů přilehlých ploch smíšených obytných (Z02 a Z03), které umožňují stavbu rodinného domu o výšce 12,5 m, resp. 15 m. Regulativ byl stanoven z důvodu velikosti plochy nadmístního významu, neboť odpůrkyně nemá takové nároky na občanskou vybavenost, jak odpůrkyně sama uvádí v odůvodnění územního plánu. Stavby pro obchod a výrobu se staví běžně s výškou 12 až 15 m. Výškový limit 9 m je vhodný pro stavby drobných provozoven a služeb, ale vyčlenění plochy cca 23 ha pro tento typ staveb je excesivní. Při respektování výškového regulativu není možné výstavbou občanského vybavení dosáhnout přiměřené ekonomické efektivity provozu, protože na dotčených pozemcích o rozloze cca 23 ha lze jeho vlivem vystavět pouze drobné provozovny obchodu a služeb, pro něž je však vyčlenění celkové velikosti plochy naprosto excesivní. Výškový regulativ byl stanoven bez opory ve veřejném zájmu, ani ze zájmu na zachování krajinného rázu, protože předmětné pozemky tvoří souvislý celek, přiléhají ke stavbě dálničního přivaděče dálnice D5 do centra Plzně a jsou prostorově i pohledově odděleny od zastavěného území odpůrkyně. Nadto byl zásah stavebního záměru navrhovatelky do krajinného rázu odsouhlasen příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny při umisťování projektu, jak v řízení o vydání územního rozhodnutí, tak o povolení změny územního rozhodnutí. Navrhovatelka dále argumentovala nepřiměřeným, nově stanoveným, limitem skladovacích a ubytovacích ploch.

137. Při posouzení této návrhové námitky vyšel soud z následující judikatury.

138. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 1 Aos 3/2012 - 59, uvedl, že: „Nejvyšší správní soud při přezkumu různých forem územně plánovací dokumentace (zejména územních plánů) akcentoval také nutnost přistupovat k hodnocení přiměřenosti v nich obsažené regulace s nejvyšší opatrností a zdrženlivostí. Je totiž třeba ji posuzovat v kontextu práva obce (či kraje) na samosprávu, které inherentně zahrnuje i právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ (rozsudky NSS ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88, a ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011 - 42, bod [32]). V případě územního plánování jde totiž vždy o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nespočetně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu. Správní soud tedy není oprávněn posuzovat vhodnost funkčního využití té které lokality (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 3/2007 - 73).“ To však neznamená, že by oprávnění obce uspořádat si své územní poměry bylo bezbřehé, protože je limitováno zákonem stanovenými podmínkami a omezeními a v obecné rovině též omezeními plynoucími ze samotného ústavního pořádku (požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů do individuálních práv fyzických a právnických osob atd.) – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 - 88. Územní plán může představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), které je přípustné pouze při splnění podmínek, jejichž komplex lze souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120). V rozsudku ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 - 88, Nejvyšší správní soud konstatoval, že jakkoli nejsou správní soudy vedeny zdrženlivým přezkumem územních plánů oprávněny posuzovat vhodnost funkčního využití té které lokality, nic jim nebrání posoudit „zda (i při formálním splnění všech podmínek hmotného práva) nejde o řešení ve vztahu ke konkrétní osobě (navrhovateli) zjevně nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační, nejde-li o zjevný exces, šikanu apod. (krok 5 algoritmu přezkumu).“ 139. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS, soud v rámci testu proporcionality při přezkumu opatření obecné povahy „především zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle“. Z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu tedy vyplývá, že v případě, kdy je územním plánem zasaženo do vlastnického práva osoby, musí soud k návrhové námitce zkoumat, zda byly odpůrcem v daném případě dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Ty budou dodrženy v případě kumulativního splnění následujících předpokladů: a) zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, b) zásah je činěn v nezbytně nutné míře, c) zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, d) zásah je činěn nediskriminačním způsobem a e) zásah je činěn s vyloučením libovůle (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 3 As 195/2015 - 55).

140. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, čj. 5 Ao 6/2010 – 65, publ. pod č. 2353/2011 Sb. NSS, vyplývá právní závěr, že “Územní plán či jeho změna mohou v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 vymezit plochy a koridory a stanovit podmínky pro jejich využití, a to i odlišným způsobem, než jak dosud stanoví pro některé z pozemků v rámci takové plochy či koridoru dosavadní územní rozhodnutí. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti fyzických a právnických osobám, a tedy ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí, představuje však závazný podklad pro rozhodování o území, zejména pro vydání územních rozhodnutí do budoucna (§ 43 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006).” Nejvyšší správní soud zde rozvedl, že „Veškerá rozhodnutí správních orgánů, jež nabyla právní moci a nebyla posléze k tomu příslušným orgánem zrušena, požívají presumpce své zákonnosti a správnosti a jsou podle § 73 odst. 2 správního řádu závazná pro všechny správní orgány. To ovšem neznamená, že by nový územní plán či změna stávajícího územního plánu nemohly pro futuro vymezit plochy či koridory a stanovit podmínky pro jejich využití odlišným způsobem, než jak dosud stanoví územní rozhodnutí pro některé z pozemků, jež se mají stát součástí takového koridoru či plochy. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití v územním plánu či jeho změně dle § 43 odst. 1 stavebního zákona nemůže přímo zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti fyzickým či právnickým osobám, takový územní plán či jeho změna však představují závazný podklad pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí (§ 43 odst. 5 stavebního zákona).“ 141. Soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3817/17 ze dne 14. května 2019, v němž je uvedeno následující: „Přijme-li územně samosprávný celek při realizaci svého ústavně zaručeného práva na samosprávu podle sedmé hlavy Ústavy České republiky územně plánovací dokumentaci, která obsahuje jiné prvky regulace, než lze dovodit z vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nelze dovodit rozpor této regulace s příslušnými ustanoveními zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (zejména s obecně formulovanými kautelami jeho § 18 a § 43 odst. 1), pak takové jednání nelze hodnotit bez dalšího jako vybočující z mezí zákonnosti a ústavnosti, nezasahuje-li do věcí, jejichž regulace má celostátní význam, tedy nikoli význam jen pro konkrétní územní společenství občanů. (…) V nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1403/09 (N 88/57 SbNU 155) Ústavní soud dovodil, že samospráva obcí je jedním z pilířů české ústavnosti, což však neznamená, že je zákonodárci upřeno regulovat zákonem výkon tohoto práva. S ohledem na uvedené Ústavní soud k této části pro úplnost konstatuje, že stavební zákon a prováděcí vyhlášku č. 500/2006 Sb. je v této otázce nutné (a možné bez využití postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) ústavně konformně interpretovat tak, že vyhláška č. 500/2006 Sb. sice podrobněji upravuje náležitosti mj. obsahu územně plánovací dokumentace, včetně náležitostí dokladů spojených s jejich pořizováním, nicméně za situace, kdy obec v samostatné působnosti přijme územně plánovací dokumentaci jako výsledek jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu podle sedmé hlavy Ústavy, která obsahuje jiné prvky regulace než vyhláškou č. 500/2006 Sb. upravené, ale tato regulace nebude v rozporu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona (zejména dosti obecně formulovaným § 43 odst. 1 a § 18 stavebního zákona), tak takové jednání obce jako územního samosprávného celku nelze hodnotit bez dalšího jako vybočující z mezí zákonnosti a ústavnosti, ale jedná se právě o projev jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu při regulaci území v podobě územního plánu obce, nezasahuje-li do věcí, jejichž regulace má celostátní význam, tedy nikoli význam jen pro konkrétní územní společenství občanů.“ 142. K popsaným právním východiskům se Ústavní soud přihlásil i v nálezu sp. zn. III. ÚS 709/19 ze dne 12. 5. 2020, kde uvedl: „To, zda jde o věc týkající se práva na územní samosprávu, je pak potřeba v pochybnostech posuzovat ve prospěch tohoto ústavně zaručeného práva (favore libertatis). Nelze opomenout, že rozhodování o rozvoji spravovaného území je základním právem obce a jde o výkon samosprávy. Ve svém důsledku „to pak znamená, že naproti státu mají tyto svazy nárok, aby … vymezenou činnost vykonávaly… Právní pojem samosprávy značí, že spravuje někdo jiný než stát.“ (Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 159, s. 161). Stejně tak nelze dle názoru Ústavního soudu po stěžovatelích požadovat, aby ozřejmili, zda vůbec a z jakého důvodu jsou solární panely pro rozvoj obce potřebné (viz shora citovaný bod 69 rozsudku městského soudu), když nejsou a nebudou ve vlastnictví obce, ale jejích občanů. Městský soud tím přehlíží samotnou podstatu samosprávy. Jak již Ústavní soud připomenul výše (viz bod 37), územní plán je „společenskou dohodou“ o využití území lidmi, kteří v něm žijí, přičemž ve schváleném územním plánu se projevuje zájem obce na rozvoji území, který v sobě nutně zahrnuje i sumu soukromých zájmů obyvatel obce vyjádřených skrze jimi volené zastupitele, včetně zájmu např. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd. Každý územní samosprávný celek, včetně obce, se totiž vyznačuje nejen územním základem, ale též základem (prvkem) osobním (Weyr, F., Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, s. 58; Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 92 an.). Pod pojmem samosprávy se pak rozumí správa vlastních záležitostí svazu (Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 159, s. 161), v tomto případě tedy obce, a to ve prospěch občanů. Hájení zájmů občanů obce na různých úsecích veřejné správy náleží ke smyslu existence obcí jako základních územních samosprávných celků, které jsou územními společenstvími občanů (čl. 100 odst. 1 Ústavy). To v předmětné věci platí tím spíše, že z předmětu a cílů územního plánování vymezeného stavebním zákonem vyplývají pro futuro meze povoleného výkonu ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť se nástroji územního plánování rozhoduje o budoucím způsobu využití území (Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012, s. 59).“ 143. V rozsudku čj. 2 As 81/2016 – 157 ze dne 21. 11. 2018 Nejvyšší správní soud uvedl, že „V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. (…) Při jejich přijímání se uplatňují postupy právní a odborné (zákonná pravidla pořizování a vydávání, odborná stanoviska a posudky, zejména v rámci VVURÚ, atp.), konečnou fázi lze označit za politickou, neboť ZÚR a jejich aktualizace schvaluje a vydává zastupitelstvo kraje (§ 41 odst. 2 stavebního zákona). Zastupitelstvo kraje jako samosprávný orgán tak při schvalování ZÚR či jejich aktualizace projevem své vůle předurčuje podobu kraje jako územně-samosprávného celku. Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval v rozsudku ze dne 2. 6. 2011, č. j. 2 Ao 3/2011 - 150 (byť k územním plánům): „Volba konkrétní podoby využití určitého území nebude výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu (zde AZÚR), v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, (…) omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky.“ (…) Nejvyšší správní soud konstatuje, že se městský soud návrhovým bodem nazvaným jako „Rozpor se zásadou proporcionality“ zabýval zcela dostatečným způsobem a v rozsahu odpovídajícím tomu, jak jej stěžovatelé uplatnili. Na tomto místě Nejvyšší správní soud cituje části odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž městský soud k předmětné námitce srozumitelným způsobem vyložil, že „… je opatření obecné povahy aktem právním, odborným, ale i politickým, jehož cílem je, aby byl zpracovatelem předložen politickému plénu, tj. zastupitelům, odborný návrh zamýšleného územního uspořádání, včetně vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území k jejich posouzení a případnému přijetí. Zastupitelstvo kraje pak jako politický orgán v rozsahu politiky územního rozvoje přijme či nepřijme OOP jako nástroj územního plánování vymezující zájmové oblasti daného kraje. V rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ao 6/2010 NSS k námitce nepřiměřenosti konstatoval mj., že není nikdy možné zajistit rozvoj ku prospěchu všech za současné záruky dosavadních standardů života pro všechny, kterých se územní plány týkají. V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu, konkrétně jeho územního celku. Z uvedeného pak NSS dospívá k závěru, že nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních, odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí území samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci a nabádá, aby se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace soud řídil zásadou zdrženlivosti a ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy přistoupil, jen pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, respektive v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. K tomu zdejší soud připomíná, že se NSS takto vyjadřoval při přezkumu, jehož předmětem nebyly ZÚR, ale územní plán, tedy nižší nástroj územního plánování, a že se jednalo rovněž o řešení otázky paralelní vzletové dráhy, kde byl okruh navrhovatelů částečně shodný s nyní projednávanou věcí.“ 144. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2013, čj. 63 A 6/2012-227, publ. ve Sb. NSS pod č. 2885/2013, pak vyplývá, že „Stanovení výškové regulace formou určení nepřekročitelné výškové hladiny v dané ploše je přípustné již na úrovni územního plánu.“ 145. Soud v prvé řadě zkoumal, zda a jak se navrhovatelkou identifikovaná citovaná část územního plánu dotýká právní sféry navrhovatelky. Teprve po zjištění, že jde o zásah negativní, bylo by možno přistoupit k hodnocení, zda odpůrkyně dodržela zásady subsidiarity a minimalizace zásahu, tj. že zásah měl ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, byl činěn v nezbytně nutné míře, dále nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, dále nediskriminačním způsobem a současně s vyloučením libovůle.

146. Aby mohl soud posoudit, zda a jak se sporná část územního plánu dotkla právní sféry navrhovatelky (ve vztahu k funkčnímu zařazení plochy Z13), bylo zapotřebí srovnat stav práv navrhovatelky před územním plánem a po něm.

147. Pokud jde o změnu funkčního využití, kterou navrhovatelka svým návrhem napadá, soud uvádí následující.

148. Soud konstatuje, že v územním plánu jsou vymezeny tato funkční využití jednotlivých ploch: občanská vybavenost (mj. Z13), smíšené obytné, výroba a skladování, rekreace. V územním plánu (str. 13) je zastavitelná plocha Z13 (22,7415 ha) vymezena funkčním využitím („plochy občanského vybavení“) a jako jedny z podmínek prostorového uspořádání jsou stanoveny „max. 2 nadzemní podlaží, výšková hladina zástavby max. 9 m, kdy hladina limitní výšky je definována ve středu hlavní hmoty jednotlivých objektů, jako výška nad pomyslnou spojnicí terénů přilehlých k objektu, vedenou ve směru spádnice (vyšší solitérní technologická zařízení možno umístit pouze po posouzení vlivu na krajinný ráz); max. podíl zastavěné plochy z celkové plochy pozemku - 40%“.

149. Soud konstatuje, že na str. 31 územního plánu jsou stanoveny podmínky využití takto: „Plochy občanského vybavení - jsou vymezeny za účelem zajištění podmínek pro přiměřené umístění, dostupnost a využívání staveb občanského vybavení a k zajištění podmínek pro jejich užívání v souladu s jejich účelem. Hlavní využití: stavby a zařízení občanského vybavení pro vzdělávání a výchovu, sociální služby, péči o rodinu, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva, obchodní prodej včetně souvisejícího skladování, jehož plocha nepřesáhne dvojnásobek plochy prodejní, administrativu, tělovýchovu a sport, stravování, služby, vědu a výzkum; Přípustné využití: veřejná prostranství; dopravní a technická infrastruktura; vodní plochy; stavby bytů služebních a majitelů zařízení, vestavěných do budov s hlavním využitím, pokud charakter těchto objektů dovoluje umístění staveb pro bydlení, s celkovou kapacitou do max. 10 lůžek; stavby a zařízení pro krátkodobé ubytování s celkovou kapacitou do max. 10 lůžek; Podmíněně přípustné využití: v lokalitě Z13 stavby a zařízení lehké výroby, pokud negativní účinky a vlivy těchto staveb a zařízení nenaruší provoz a užívání staveb a zařízení ve svém okolí nad přípustnou míru danou obecně platnými předpisy; Nepřípustné využití: Vše ostatní, včetně ubytoven (souvislé dlouhodobé ubytování osob) Podmínky prostorového uspořádání pro plochy přestavby je výšková hladina zástavby uvedeny pro jednotlivé lokality v odstavci „c2) Vymezení ploch přestavby“; pro zastavitelné plochy jsou podíl zastavěné plochy, podíl zeleně a výšková hladina zástavby uvedeny pro jednotlivé lokality v odstavci „c3) Vymezení zastavitelných ploch“; pro plochy stabilizované platí, že objemové řešení staveb musí odpovídat okolní zástavbě, bude dodržen převažující tvar a sklon střech okolní zástavby, v prolukách, kde je patrná stávající koncepce zástavby, bude dodržena uliční fronta prostoru; min. podíl zeleně z celkové plochy pozemku ve stabilizovaných plochách - 30%“.

150. Popsané přijaté řešení je na str. 24 až 26 územního plánu odůvodněno následovně: „S výjimkou drobné plochy přestavby P01 nejsou v obci navrhovány nové plochy občanského vybavení, jelikož vzhledem k výborné dostupnosti Plzně s kompletní nabídkou služeb se nepředpokládá potřeba ani záměr rozšiřovat stávající občanskou vybavenost obce, která je v současné době odpovídající a postačující velikosti sídla. Plocha přestavby P01 je v územním plánu vymezena pouze pro případ možnosti realizovat investiční záměr občanské vybavenosti, který však není v současné době znám a ani není známa potřeba takovéto výstavby. Tato plocha je zde ponechána jako redukce prostorově mnohem výraznější plochy vymezené v předešlém platném územním plánu, pro kterou však obec nenalézá ani výhledově využití. Pro tuto plochu přestavby jsou nastaveny hmotové a výškové limity za účelem zamezení vzniku staveb nekorespondujících s okolní zástavbou. Případné objekty občanské vybavenosti je možno umisťovat ve stávajících zastavěných i zastavitelných plochách v souladu s funkčním využitím ploch, zejména v plochách smíšených obytných Rozsáhlou plochou Rozsáhlou plochou občanského vybavení je plocha Z13 u dálničního přivaděče. Tato plocha zde není nově vymezena, ale je převzata z předešlého platného územního plánu, kde byla vymezena jako „plocha komerční“. Funkční využití „občanské vybavení“ bylo použito jako nejbližší vhodná funkce, nahrazující současnou vyhláškou již nedefinovanou „plochu komerční“. Na výstavbu v této lokalitě je již vydané územní rozhodnutí. Součástí tohoto územního rozhodnutí je i kruhová křižovatka navržená východně od lokality, řešící její dopravní napojení na silnici II/180. Územní rozhodnutí jako jeden z limitů území zůstává v platnosti i přes případné rozpory s limity nastavenými tímto územním plánem. Tato plocha občanského vybavení zde není vymezena na základě potřeb obce, ale z důvodu nemožnosti jejího zrušení s ohledem na platné Územní rozhodnutí. Územní plán zde definuje aktualizované funkční využití tak, aby bylo životní prostředí obce ochráněno před případnými negativními vlivy budoucí výstavby v této lokalitě a aby tato plocha byla alespoň částečně přínosná pro život v obci. Funkce umožňované v této lokalitě nad rámec vydaného územního rozhodnutí jsou v ploše vymezeny v souladu s vyhláškou č.500/2006 Sb. zejména s ohledem 25 na delší časový horizont ve vývoji obce, kdy může dojít ke změnám potřeby občanského vybavení nebo změnám záměrů v území. Stanovení využití pouze dle záměru vydaného územního rozhodnutí by bylo do budoucna omezující. Pro tuto lokalitu nastavuje územní plán hmotové a prostorové limity, jejímž cílem je vyloučení stavebních záměrů, které by nerespektovaly svými hmotami a měřítky blízkost obce a okolní krajinu. V obci je vymezena památková zóna, jejíž existence je hodnotou, která sama o sobě vyvolává přísnější nároky na prostorové parametry okolní zástavby. Z tohoto důvodu je u obchodního prodeje limitována plocha souvisejících skladovacích ploch (max. dvojnásobek plochy prodejní), jelikož například internetové obchody lze sice z určitého pohledu považovat za formu maloobchodního prodeje, nicméně jejich funkční a provozní charakter je především velkokapacitní sklad s výdejním místem, čemuž samozřejmě odpovídá i hmotové řešení a vzhled objektů, což se územní plán s ohledem na blízkost zástavby obce a okolní krajinu snaží regulovat. Limitní výška objektů byla stanovena na 9 metrů, což naplňuje výše popsaný účel tohoto omezení a zároveň umožňuje realizaci větších prodejních objektů. Při stanovení výškových limitů bylo rovněž přihlédnuto k navrhované výškové hladině v územních plánech okolních obcí (pro funkční využití mimo bydlení), kde se výšková hladina pohybuje mezi 8 až 10 metry s prokázáním, že výškou zástavby nedojde k narušení památkové zóny, tj. hodnoty, která sama o sobě klade větší důraz na parametry a charakter okolní zástavby. I stávající územní plán Kyšice uvádí 2 až 3 nadzemní podlaží, což je dle obvyklé výšky podlaží cca 3 metry maximálně 9 metrů. Stávající územní plán navíc požaduje zpracovat podrobnou územní studii a v ní výšku zástavby ověřit. Mezi zastavitelnou plochou Z13 a obcí sice prochází koridor dopravní a technické infrastruktury, je však vymezen pro liniové stavby (nadzemní sítě el.vedení, podzemní produktovod, přeložka silnice II.třídy). O těchto liniových stavbách nelze tvrdit, že řeší vzájemný vztah zástavby v ploše Z13 a zástavby v obci, kdy navíc u přeložky silnice II.třídy není doposud znám ani časový horizont její realizace, ani přesné umístění a technické řešení. Do výroku ÚP byla na základě podnětu obce a uskutečněné schůzky u pořizovatele dodatečně doplněna podmínka dopravního napojení lokality z důvodu zajištění ochrany obce před případnými negativními vlivy dopravy, které mohou být vyvolány využitím plochy Z13. Využití této plochy může vyvolat významný nárůst dopravy, a proto je uvedena podmínka přímého napojení na přivaděč tak, aby tranzitní doprava nezasahovala do obce a jejího dopravního systému. Současně je požadováno řešení dopravního napojení na plánovaný obchvat obce jako veřejně prospěšné stavby ze Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje. Toto dopravní napojení by mělo být v ideálním případě součástí realizace obchvatu, pokud toto však nebude časově reálné je potřeba, aby dopravní řešení nezamezilo plnohodnotnou realizaci tohoto záměru. Dopravní řešení musí být koordinováno se záměry Správy a údržby silnic Plzeňského kraje. Podmínka řešení napojení na stávající komunikaci II/180 je uvedena pro případ, kdy by tato rozsáhlá zastavitelná plocha obsahovala aktivity nebo služby, které budou pro obec využitelné. Potom je žádoucí zvážit možnost a reálnost místního propojení s obcí, a to propojení silničního nebo pouze pěšího či cyklistického. Zda bude toto propojení pro obec výhodné či nikoliv bude možné posoudit až na základě předložení konkrétního využití lokality na základě vyjádření obce v součinnosti s dopravním specialistou. Současně byly doplněny podmínky prostorového uspořádání tak, aby mohlo dojít k případné nápravě nevhodného objemového řešení dle platného ÚR ve vazbě na aktuální změnu záměru s ohledem na krajinu a zejména blízkost sídla. Jedná se sice o obecnější charakter podmínek, nicméně tato objemová, urbanistická a architektonická kritéria by měla být pro urbanistu pochopitelná a měla by vést v ideálním případě ke zpracování ověřovací studie konkrétního stavebního záměru se zohledněním širších souvislostí v území. Potřeba zpracování studie, ve které bude ověřeno hmotové řešení, byla uplatněna i v předešlém platném územním plánu. Neopominutelnou skutečností je rovněž existence památkové zóny v obci, což je hodnota, která sama o sobě klade přísnější požadavky na parametry a charakter okolní zástavby. Do výroku ÚP bylo dále doplněno omezení kapacity staveb pro krátkodobé ubytování na 10 lůžek, z důvodu obavy obce před negativním vlivem těchto staveb na kvalitu a bezpečnost životních podmínek obce, a to zejména v souvislosti se záměrem výstavby v ploše Z13. Tato doplnění reagují na aktuální možnosti vývoje v území tak, aby byla zajištěna ochrana obce vůči možným negativním vlivům vyvolaným využitím výše uvedené plochy. Důvody, které vedly obec k výše popsanému doplnění: - stávající enormní dopravní zatíženost obce spojená především s nákladní dopravou směřující v současné době do IPPE a na Plzeň-sever (přes Dolanský most). Každé další zatížení by výrazně snížilo kvalitu života v obci. Zastupitelstvo eviduje velké množství stížností občanů na dopravu především na komunikacích Letkovská, Dýšinská a Ejpovická a snížení dopravní zátěže je jeho hlavní prioritou. Řešením situace je výstavba obchvatu. Do té doby je však třeba minimalizovat vše, co dopravu v obci může navýšit. - Současná zástavba rodinnými domy v obci se oproti r. 2003 (resp. 2011) výrazně rozšířila (výstavba v ulici Jižní, Na Kamení) a sídlo se nyní nachází v těsné blízkosti plochy Z13. Z tohoto důvodu je původně schválená zástavba plochy Z13 zejména po objemové stránce (stejně jako po výškové) nevyhovující, neboť narušuje krajinný ráz v okolí obce. Při případné změně plánované zástavby v ploše Z13 je třeba brát v potaz blízkost RD. - Vzhledem k prakticky nulové nezaměstnanosti a velikosti plochy Z13 (a s tím spojeným předpokládaným počtem vytvořených pracovních míst) a v kombinaci se současnou kapacitou hromadné dopravy se obec obává možnosti výstavby bytů či jiného druhu ubytování pro pracovníky objektů v ploše Z13, které by mohlo mít za následek snížení kvality životních podmínek v obci i bezpečnosti občanů. Z tohoto důvodu ÚP omezuje počet lůžek i v zařízeních v této ploše povolených, tj. bytů pro zaměstnance či majitele a zařízení pro krátkodobé ubytování, včetně zákazu výstavby ubytoven.“ 151. V odůvodnění přijatého řešení odpůrkyně dále doplnila, že „ÚP musí respektovat platné ÚR jako jeden z limitů v území ve smyslu § 26 SZ s vazbou na § 79 odst.1SZ. toto je závazné pro všechny správní orgány podle §73 odst. 2správního řádu, nicméně to neznamená, že ÚP nemůže vymezit plochy a stanovit podmínky s odlišným způsobem využití, než je dosud stanoví územní rozhodnutí. ( viz. NSS.:5Ao 6/2010-65 ze dne 9.12.2010, NSS: 1 As 107/2012 ze dne 12.9.2012 ). Musí při tom však postupovat také s ohledem na § 102, pokud je vydané ÚR, není možné zrušit možnost zastavění. Což návrh ÚP respektuje.“ (str. 42), že „K omezení výšky objektů došlo záměrně, tak, aby bylo zamezeno gigantickým záměrům, které zejména s ohledem na blízkost sídla nejsou v dané lokalitě vhodné. Výška 9 m byla stanovena na základě uvážení autorizované osoby - urbanisty, jako opatření pro snížení necitlivě navrženého řešení s ohledem na blízkost sídla.“ (str. 44), že „Jednoznačným důvodem vymezení této plochy je nemožnost jejího „zrušení“ s ohledem na platné ÚR ve vazbě na §102 SZ a to co do rozsahu zastavitelné plochy a dále nalezení jejího aktualizované funkční náplně a s tím souvisejícího názvu s využitím všech známých podkladů a aktuálních informací o území, aktuálních podmínek potřeb a v souladu s aktuálními právními předpisy.“ (str. 54), že „V území plochy Z13 se za 20 let od platnosti ÚR a za 16 let od účinnosti stávajícího ÚP nic nepostavilo a aktuálně dochází ke změně záměru, pokud by v území nebyla zrealizována část technické infrastruktury - vodovodní přípojka, bylo by možné tuto plochu z územního plánu vypustit. Nyní je třeba vycházet ze skutečného stavu v území tj. již zrealizovaných staveb povolených v souladu s územním plánem.“ (str. 58) a že se v případě stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny je o „[…] o závazné stanovisko z. r. 2016, příslušný orgán je tímto stanoviskem vázán a k obdobnému záměru v této věci ale to neznamená, že územní plán nemůže navrhnout jiné výškové parametry pro nový ÚP . Těžko říci které skutečnosti vedly příslušný orgán ŽP k takovému závěru, mohl být také upřednostněn záměr, který měl tehdy v území smysl v rámci širšího okolí, ale aktuálně již tento smysl pozbyl… nicméně se stále jedná jen o jeden z podkladů, obdobně jako platné ÚR a pro pořízení nového územního plánu je podstatné, že v rámci projednání územního plánu příslušný dotčený orgán životního prostředí k vymezení předmětných prostorových parametrů nic nenamítal. Územní plán se zpracovává do budoucna, aktuálně ochrana krajiny a přírody nabývá stále většího významu, a lze předpokládat stoupající tendenci v této oblasti. Tato skutečnost je podporována také aktuální problematikou nedostatku vody v krajině , kdy přehlcení území velkoplošnými sklady a jinými obdobnými stavbami nepřispívá k rovnováze vodního hospodářství v krajině.“ (str. 58).

152. Soud shrnuje, že z územního plánu vyplývá, že plocha Z13 byla zatížena mj. následujícími omezeními: stavby o max. 2 nadzemních podlaží s maximální výškou 9 m, maximální zastavěnost 40%, skladovací plocha v maximálně dvojnásobné ploše plochy prodejní, maximálně 10 lůžek se zákazem ubytoven.

153. Z odůvodnění územního plánu vyplývá, že k vymezení plochy občanského vybavení odpůrkyně přistoupila z více důvodů: V obci není potřeba po rozšiřování občanské vybavenosti, protože služby jsou zajištěny v opravně dostupné Plzni. Plocha Z13, na níž bylo vydáno územní rozhodnutí, byla, pokud jde o umístění a rozsah, převzata z ÚP 2003 a její funkční využití bylo přejmenováno s ohledem na nejbližší funkce využití stanovené současnou vyhláškou, aniž by byla práva nabytá z vydaného územního rozhodnutí územním plánem dotčena. Odpůrkyně v odůvodnění územního plánu výslovně uvedla, že jednoznačným důvodem vymezení této plochy je nemožnost jejího zrušení s ohledem na vydané územní rozhodnutí ve vazbě na §102 StavZ. Obec by tedy ráda na ploše zrušila možnost zastavění (řešení z vydaného územního plánu je nevhodné mj. z hlediska blízkosti zástavby obce), ale to není možné vzhledem k vydanému územnímu rozhodnutí, proto ji reguluje, aby byla alespoň částečně přínosná pro život v obci. Stanovené limity (výška, omezení skladovacích ploch) mají zaručit soulad s hmotami a měřítky obce s památkovou zónou a krajiny, kdy koridor dopravní a technické infrastruktury (nadzemní sítě elektrického vedení, podzemní produktovod a silnice) neřeší vzájemný vztah plochy Z13 a zástavby obce. Výškový limit je dán právě popsaným cílem, neznemožňuje realizaci větších prodejních objektů, odpovídá výškové hladině okolních obcí 8 až 10 m i stávajícím územním plánem dovoleným 2 až 3 nadzemním podlažím o výšce 3 m, kdy obec chce zamezit gigantickým záměrům. Obec je enormně zatížena nákladní dopravou a je nutno minimalizovat vše, co ji může navýšit. Zástavba rodinnými domy se oproti ÚP 2003 i jeho změně výrazně přiblížila ploše Z13 a nachází se nyní v těsné blízkosti plochy Z13, proto je nyní významné řešit nevyhovující objemové a výškové řešení této plochy dle vydaného územního rozhodnutí v kontextu změněného okolí. Je třeba vycházet ze skutečného stavu v území tj. již zrealizovaných staveb povolených v souladu s územním plánem. Omezení lůžek včetně zákazu ubytoven bylo odůvodněno obavou obce z možnosti výstavby, která by snížila kvalitu životních podmínek v obci a bezpečnost občanů. K stanovisku orgánu ochrany přírody a krajiny z roku 2016 odpůrkyně uvedla, že tehdy mohl mít záměr smysl v širším okolí, ale aktuálně smysl pozbyl, s tím, že v rámci projednání územního plánu příslušný orgán životního prostředí k vymezení prostorových regulativů nic nenamítal.

154. ÚP 2003 (čl. 104 spisu – čl. 5 odst. 2, 4, čl. 9) vymezil tato funkční využití jednotlivých ploch: občanská vybavenost (mj. Z13), smíšené obytné, výroba a skladování, rekreace. Dále ÚP 2003 vymezil dotčené pozemky, pokud jde o druh polyfunkčních území, jako „území komerční“, které je určeno pro komerční využití a v němž lze umisťovat zařízení obchodu včetně nákupních středisek bez omezení rozsahu, zařízení veřejného stravování a ubytování, zařízení zábavní, čerpací stanice pohonných hmot a zařízení služeb, výjimečně pak zařízení výrobních služeb, sklady celní a velkoobchodní a služební byty a byty majitelů. V článku 27 odst. 3, 4 ÚP 2003 je stanovena maximální podlažnost „2-3“ bez podkroví a maximální zastavěnost 70% (podmínka podrobné územní studie řešení za účelem ověření hmotového řešení a výšky zástavby, stanovená v ÚP 2003, pozbyla účinnosti dle přechodných ustanovení zákona č. 350/2012 Sb. ke dni 1. 1. 2017 - viz str. 11 odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. PK-RR/448/20 ze dne 28. 1. 2020 čl. 22 soudního spisu). Lze dodat, že v čl. 5 odst. 4 a čl. 13 ÚP 2003 vymezil jiné plochy monofunkčního druhu jako plochy občanského vybavení včetně sportu. ÚP 2003 nebyl ve sporné ploše Z13 změněn změnou územního plánu ze dne 24. 3. 2010.

155. Podle § 2 odst. 1 písm. k) bod 3 StavZ jsou občanským vybavením jako součást veřejné infrastruktury stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva.

156. Podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 501 se plochy vymezují podle a) stávajícího nebo požadovaného způsobu využití (dále jen "plochy s rozdílným způsobem využití"); tyto plochy se vymezují ke stanovení územních podmínek, zejména pro vzájemně se doplňující, podmiňující nebo nekolidující činnosti, pro další členění ploch na pozemky a pro stanovení ochrany veřejných zájmů v těchto plochách, jakými jsou ochrana přírodního a kulturního dědictví, civilizačních, architektonických a urbanistických hodnot, b) významu; podle významu se rozlišují zejména plochy zastavitelné, plochy územních rezerv (§ 36 odst. 1 stavebního zákona), plochy ke změně stávající zástavby, plochy k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území a plochy rekonstrukčních a rekultivačních zásahů do území [§ 43 odst. 1, § 19 odst. 1 písm. l) stavebního zákona]. Pro tyto plochy se zpravidla určuje i způsob jejich využití.

157. Podle § 3 odst. 3 vyhlášky č. 501 se plochy s rozdílným způsobem využití vymezují s ohledem na specifické podmínky a charakter území zejména z důvodů omezení střetů vzájemně neslučitelných činností a požadavků na uspořádání a využívání území.

158. Podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 501 se plochy s rozdílným způsobem využití lze s ohledem na specifické podmínky a charakter území dále podrobněji členit. Ve zvlášť odůvodněných případech a za předpokladu, že je to zdůvodněno v odůvodnění opatření obecné povahy, kterým se vydává územní plán, lze stanovit plochy s jiným způsobem využití, než je stanoveno v § 4 až 19.

159. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 501 se obvykle plochy občanského vybavení samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro přiměřené umístění, dostupnost a využívání staveb občanského vybavení a k zajištění podmínek pro jejich užívání v souladu s jejich účelem.

160. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 501 zahrnují plochy občanského vybavení zejména pozemky staveb a zařízení občanského vybavení pro vzdělávání a výchovu, sociální služby, péči o rodinu, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva. Dále zahrnují pozemky staveb a zařízení pro obchodní prodej, tělovýchovu a sport, ubytování, stravování, služby, vědu a výzkum, lázeňství a pozemky související dopravní a technické infrastruktury a veřejných prostranství. Plochy občanského vybavení musí být vymezeny v přímé návaznosti na kapacitně dostačující plochy dopravní infrastruktury a být z nich přístupné.

161. Ze srovnání vymezení dotčených pozemků v ÚP 2003 s vymezením ploch občanského vybavení dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 501 je zřejmé, že se v podstatě obsahově kryjí. Z toho vyplývá první dílčí závěr, že zařazením dotčených ploch, původně zařazených do ploch komerčního území, do ploch občanského vybavení nebyla práva navrhovatelky nikterak změněna, tj. dotčena. Soud souhlasí s odpůrkyní, že funkční vymezení plochy Z13 v ÚP 2003 odpovídá nejblíže náplni občanského vybavení dle § 6 vyhlášky č.

501. Navrhovatelka ani netvrdí, jaká v ÚP 2003 dovolená stavba, pokud jde o její účel, by byla svým účelem zařazením do plochy občanského vybavení zakázána. V popsaném odůvodnění územního plánu je vysvětleno, že funkční využití plochy Z13 bylo oproti ÚP 2003 přejmenováno s ohledem na funkce využití stanovené současnou vyhláškou. Jak vyplývá z výše citované vyhlášky č. 501, která v době vydání ÚP 2003 i jeho změny nebyla účinná, vyhláška č. 501 funkce využití ploch označuje jinak než v ÚP 2003. Soud je tedy toho názoru, že zařazení plochy Z13 do plochy občanského vybavení bylo provedeno v souladu s platnou právní úpravou a odpůrkyně nepochybila s vlivem na zákonnost územního plánu. Navrhovatelka netvrdila, jak se limity užívání vlastnictví navrhovatelky změnou funkčního využití dotčených pozemků změnily a v čem se od původních limitů liší. V tomto směru jsou tedy námitky navrhovatelky nedůvodné.

162. Argumentuje-li navrhovatelka § 3 odst. 4 vyhlášky č. 501, pak jí nelze přisvědčit, protože v posuzované věci žádný případ, který by zvlášť (výjimečně) odůvodňoval stanovení plochy s jiným způsobem využití, nenastal. Odůvodňuje-li navrhovatelka svůj požadavek na postup podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 501 vydaným územním rozhodnutím, soud jí nemůže přisvědčit, protože by byla takto popřena možnost označovat funkční využití ploch podle uvedené vyhlášky, ve všech případech, kdy na plochu již bylo vydáno územní rozhodnutí podle územního plánu s označením funkční plochy jiné. Navíc stanovení jinak pojmenovaného, obsahově shodného, funkčního využití plochy se práv ani z původního funkčního zařazení ani z vydaného územního rozhodnutí netýká. Pokud navrhovatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2011, čj. 7 Ao 2/2011-127, pak tento řešil zcela odlišnou skutkovou i právní situaci – šlo o regulaci umístění větrných elektráren jako staveb nadmístního významu v zásadách územního rozvoje kraje, jíž byla fakticky znemožněna výstavba elektráren na drtivé většině (92%) ploch k výstavbě vhodných, jíž byl fakticky rozdroben jednotný právní a ekonomický prostor na oblasti se zásadně odlišnými pravidly.

163. K dalším návrhovým námitkám uvádí soud následující.

164. Aby mohla být přiměřenost zásahu do práv navrhovatelky posouzena, musí být nejdříve zjištěno, v čem zásah spočíval (srovnání regulace podmínek využití plochy Z13 podle ÚP 2003 a územního plánu – zastavěnost, výška zástavby, plochy skladování a ubytování).

165. Pokud jde o zastavěnost, pak podle ÚP 2003 mohla navrhovatelka zastavit 70% pozemků oproti 40% podle územního plánu (k námitce odpůrkyně soud dodává, že v obou případech bez závislosti na tom, zda jde o stavbu technické infrastruktury či nikoli). Pokud jde o výšku staveb, pak podle ÚP 2003 mohla navrhovatelka postavit stavby s 2 až 3 nadzemními podlažími s podkrovím bez výškového omezení oproti dvěma nadzemním podlažím s výškovým limitem 9 m podle územního plánu. Pokud jde o maloobchodní sklady, pak podle ÚP 2003 nebyla navrhovatelka nijak omezena oproti ploše skladování nepřesahující dvojnásobek plochy prodejní podle územního plánu. Pokud jde o ubytování, pak podle ÚP 2003 nebyla navrhovatelka nijak omezena oproti maximu 10 lůžek a zákazu ubytoven podle územního plánu.

166. Je nutno zohlednit i následující průběh řízení týkající se vydaného územního rozhodnutí, který byl zjištěn provedeným dokazováním soudu.

167. Navrhovatelce bylo dne 28. 1. 2005 vydáno vydané územní rozhodnutí (čl. 93 soudního spisu), které nabylo právní moci dne 11. 3. 2005, jímž bylo rozhodnuto o umístění Střediska obchodu a služeb PLZEŇ-KYŠICE na dotčených pozemcích, zahrnující mj. velkoprodejny, maloprodejny, multikina, restaurace, čerpací stanici a sklady, přičemž vydané územní rozhodnutí je stále platné. Dne 23. 12. 2015 navrhovatelka podala žádost o změnu vydaného územního rozhodnutí, kterou stavební úřad rozhodnutím ze dne 16. 3. 2018 čj. MMP/063203/18 (čl. 81 soudního spisu) zamítl z důvodu absence podmínek změny vydaného územního rozhodnutí stanovených v § 94 odst. 1 StavZ. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. PK-RR/2925/18 ze dne 2. 7. 2018 (čl. 16 soudního spisu) a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného výkladu § 94 odst. 1 StavZ.

168. Stavební úřad následně rozhodnutím ze dne 21. 6. 2019 čj. MMP/162259/19 (čl. 46 soudního spisu) žádosti navrhovatelky vyhověl a rozhodl o umístění změněného stavebního záměru navrhovatelky na dotčených pozemcích, kdy některé stavební objekty byly zrušeny (např. velkoprodejny, multikina, restaurace), některé zůstaly beze změn (např. prodejní a skladový objekt) a další přibyly (např. nákupní centra, internetové obchody). Dále je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé (str. 32 a 33), že v letech 2016 a 2017 (6. 6. 2016 a 16. 10. 2017) odpůrkyně neměla k územnímu záměru podstatnějších připomínek. Situace se posléze změnila tak, že odpůrkyně podala desítky námitek (str. 42 a násl.), v nichž proti územnímu záměru zásadně brojila. Námitky odpůrkyně stavební úřad vypořádal v zásadě tak, že změnou záměru došlo k jeho omezení a změněný záměr bude okolí ovlivňovat méně než záměr povolený vydaným územním rozhodnutím, konkrétně (mj.) šlo o to, že v souladu s ÚP 2003 zastavěnost záměru činí cca 55% (dle vydaného územního rozhodnutí 65%), podíl zeleně 45% (dle vydaného územního rozhodnutí 35%), jde převážně o jednopodlažní stavby o výšce 15 m oproti zástavbě vysoké 20 m povolené vydaným územním rozhodnutím, nejbližší objekt je od zastavitelné části obce vzdálen cca 200 m a je od ní oddělen budoucí přeložkou silnice II. třídy, ke změně plochy došlo již vydaným územním rozhodnutím a následná zástavba rodinnými domy v jejím okolí s tím měla počítat a že zásah do krajiny byl kladně posouzen závazným stanoviskem odboru životního prostředí Magistrátu města Plzně.

169. I popsané rozhodnutí stavebního úřadu bylo mj. k odvolání odpůrkyně zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje čj. PK-RR/448/20 ze dne 28. 1. 2020 (čl. 22 soudního spisu) a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozhodnutí podle str. 8 až 10 uvedeného rozhodnutí bylo řešení parkovacích stání, likvidace splaškových vod, retenční a vsakovací nádrže, specifikace konkrétního umístění stavebních objektů a absence stanoviska na úseku odpadového hospodářství.

170. Z koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Plzně čj. MMP/315047/15 ze dne 16. 2. 2016 (čl. 87 soudního spisu) soud zjistil, že příslušný odbor životního prostředí neměl ke změně záměru navrhovatelky podstatnějších připomínek, kdy uvedl, že záměr je od stávající zástavby obce oddělen vedením velmi vysokého napětí a budoucí přeložkou silnice II. třídy, nezasahuje přímo do přírodních hodnot krajinného rázu a že památková zóna obce nebude ani pohledově záměrem dotčena.

171. Z internetového článku (čl. 180 soudního spisu) soud zjistil, že se vedení odpůrkyně v srpnu 2019 veřejně vyjádřilo tak, že ÚP 2003 nedovoluje výstavbu skladových hal u obce bez souhlasu zastupitelstva a velké množství občanů s výstavbou nesouhlasí, protože se obávají zaměstnání velkého množství agenturních pracovníků, s tím, že obec nabídla občanům, že mohou nosit odvolání proti rozhodnutí o změně územního rozhodnutí na obec, která je hromadně odveze příslušnému orgánu.

172. Z výše popsané judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývají následující právní východiska při použití pátého kroku algoritmu soudního přezkumu: Správní soud při přezkumu územního plánu musí při hodnocení jeho přiměřenosti postupovat zdrženlivě vzhledem k ústavnímu právu obce na samosprávu, zahrnujícímu právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ. Toto právo obce, při kterém dochází k vážení soukromých a veřejných zájmů, je omezeno následovně: a) zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, b) zásah je činěn v nezbytně nutné míře, c) zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, d) zásah je činěn nediskriminačním způsobem a e) zásah je činěn s vyloučením libovůle. Obec je oprávněna pro futuro územním plánem stanovit oproti předchozímu územnímu plánu i platnému územnímu rozhodnutí odlišné podmínky pro využití ploch, aniž jsou dotčena práva nabytá z platných územních rozhodnutí.

173. Zásah do práv navrhovatelky soud shledal v omezení zastavěnosti z 70% na 40%, v omezení dvou až třech nadzemních podlaží s podkrovím na dvě nadzemní podlaží bez podkroví, v novém omezení výškou 9 m a plochy skladování na plochu nepřesahující dvojnásobek plochy prodejní a v omezení počtu 10 lůžek a zákazu ubytoven.

174. Soud postupoval postupně podle jednotlivých kroků definovaných Nejvyšším správním soudem.

175. Pokud jde o to, zda zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, soud má ve shodě s výše popsanou judikaturou za to, že součástí ústavně zaručeného práva práva odpůrkyně na samosprávu a uspořádání územních poměrů je právo odpůrkyně vymezit a omezit využití územních ploch. Odůvodnila-li svůj zájem odpůrkyně nepotřebností občanské vybavenosti, souladem s hmotami a měřítky obce, zamezením příliš vysokých objektů apod., jde o legitimní cíle, které jsou jistě z jedním z možných požadavků na uspořádání poměrů v území, které politická reprezentace obce může zvolit, přičemž k posouzení vhodnosti řešení není soud povolán.

176. V dalších fázích testu přiměřenosti však již odpůrkyní zvolené řešení nemůže obstát. Při hodnocení následujících otázek soud nemohl přehlédnout, že odpůrkyni bylo dobře známo, jaký územní záměr byl navrhovatelce povolen vydaným územním rozhodnutím a že navrhovatelka dlouhodobě (od roku 2015) činí kroky k jeho změně. Odpůrkyně z počátku v řízení o změně vydaného územního rozhodnutí procesnímu úspěchu žádosti navrhovatelky nebránila, když následně začala proti němu aktivně brojit. To vše v situaci, kdy změny sporného záměru po prostorové stránce vedly k omezení zástavby plochy, nikoli k jejímu rozšíření – omezení zastavěnosti z 65 % na 55%, zvýšení podílu zeleně z 35 % na 45% a snížení výškové hladiny z 20 m na 15 m.

177. V územním plánu odpůrkyně omezila přitom zastavěnost na 40 % a počet nadzemních podlaží, nově stanovila výškový limit na 9 m a nově omezila plochu skladování a rozsah ubytovacích služeb. Soud se zaměřil na odůvodnění těchto popsaných nově stanovených limitů zástavby v územním plánu: Zde odpůrkyně sama opakovaně zdůraznila, že je jejím cílem plochu zrušit, protože její občané nestojí o služby, které mají být záměrem poskytovány a preferovali by nezastavitelnou plochu. Důvodem, který odpůrkyně též výslovně v odůvodnění územního plánu uvedla k tomu, proč plochu nezrušila, bylo vydané územní rozhodnutí a § 102 StavZ („Jednoznačným důvodem vymezení této plochy je nemožnost jejího „zrušení“ s ohledem na platné ÚR ve vazbě na §102 SZ.“). Samotné limity zastavěnosti, výšky a účelu prostor odpůrkyně odůvodnila souladem s hmotami a měřítky obce, s památkovou zónou a krajinou, výškovou hladinou okolních obcí a obavou z možnosti výstavby snižující kvalitu životních podmínek v obci a o bezpečnost občanů.

178. Lze konstatovat, že stanovené limity (zastavěnosti, výšky a účelu prostor) odpůrkyně odůvodnila obecnými tvrzeními, které ten který limit buď ani teoreticky odůvodňovat nemohou, nebo u nichž není pochopitelné, jak a proč byly konkrétně stanoveny právě tak, jak byly stanoveny.

179. Pokud jde o zastavěnost, pak odpůrkyně nepřinesla jediné konkrétní odůvodnění toho, proč má být právě 40 % (a nikoli třeba 50 % nebo 60%). Obecně nemusí platit, že čím je zastavěnost nižší, tím je to pro okolí zástavby lepší (např. hlukové stěny apod.). Obecným požadavkem na soulad s hmotami a měřítky lze stěží odůvodnit konkrétní exaktní limit plošné zastavěnosti. Odpůrkyně též nijak nevysvětlila, proč by zastavěnost právě 40% oproti vyšší měla zajistit kvalitu životních podmínek v obci a bezpečnost občanů. V podstatě totéž lze uvést k nově stanovenému výškovému limitu 9 m (nikoli 12 m a nikoli 15 m), kdy (neprokázaný) odkaz na situaci okolních obcí nemůže z podstaty obstát, protože se stanovují konkrétní podmínky pro konkrétní území, kdy žádná ze sousedních ploch plochy Z13 nebyla výškovým limitem omezena. Pokud jde o omezení účelu využití prostor (skladování a ubytování), zde již žádný myslitelný důvod opatření odpůrkyně neuvádí. Účel využití totiž nikterak hmotové řešení výstavby, proti němuž se odpůrkyně staví, neovlivňuje. Odpůrkyně toto odůvodňuje vágní obavou z možnosti výstavby snižující kvalitu životních podmínek v obci a o bezpečnost občanů, tj. obavami iracionálními, tudíž nezdůvodnitelnými. Popsané skutečnosti jednoznačně odůvodňují pochybnosti o tom, zda stanovené limity nebyly vytvořeny jedině za účelem zmaření záměru navrhovatelky tak, jak ho specifikovala v řízení o změně vydaného územního rozhodnutí.

180. Uvedené skutečnosti jsou dokresleny tím, že odpůrkyně z průběhu řízení o změně vydaného územního rozhodnutí věděla o tom, jaký záměr navrhovatelka plánuje, v tomto řízení se svými námitkami neuspěla, ač se poněkud nestandardně (nikoli však nezákonně) v řízení angažovala veřejně (viz internetová zpráva). Dále odpůrkyně věděla, že příslušný orgán ochrany životního prostředí v řízení o změněném záměru navrhovatelky nepřiměřený zásah do krajinného rázu neshledal a zdůraznil, že jakýkoli zásah zástavby do krajiny a souvislostí s obcí je značně relativizován tím, že záměr je od stávající zástavby obce oddělen vedením velmi vysokého napětí a budoucí přeložkou silnice II. třídy, přičemž památková zóna obce nebude ani pohledově záměrem dotčena. Námitka odpůrkyně ve vyjádření k návrhu, že uvedené stanovisko dotčeného orgánu nebylo závazné pro územní plán, je samozřejmě po právu, ale pomíjí, že navrhovatelka jím v průběhu pořizování územního plánu argumentovala na podporu tvrzení, že její záměr nepředstavuje zásah do krajinného rázu, čímž naopak argumentovala odpůrkyně – proto se s touto logickou argumentací navrhovatelky, prokázanou předmětným stanoviskem, měla odpůrkyně řádně vypořádat.

181. Toto vše v souhrnu vedlo soud k závěrům, že zásah do práv navrhovatelky nebyl učiněn v nezbytně nutné míře a že zásah nebyl činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli (nové limity nemusely být stanoveny vůbec nebo mohly být stanoveny v benevolentnější výši), že zásah byl činěn diskriminačním způsobem, protože byl cílen právě jen proti záměru navrhovatelky, a že zásah byl činěn svévolně, neboť nebyl opřen o žádný racionální důvod.

182. Odpůrkyně sama v odůvodnění územního plánu uvedla, že by chtěla plochu vymezit jako nezastavitelnou, ale vzhledem k § 102 StavZ tak neučinila. Ve vyjádření k návrhu odpůrkyně potvrdila, že „Bez existence platného územního rozhodnutí by v novém územním plánu tato zastavitelná funkční plocha mohla být vypuštěna nebo zmenšena a to bez jakékoli finanční náhrady pro vlastníka pozemku.“ Takové odůvodnění nelze vnímat jinak, než že se odpůrkyně chtěla vyhnout náhradové povinnosti vůči navrhovatelce dle tohoto zákonného ustanovení. Proto ve shodě s návrhem navrhovatelky dospěl soud k závěru, že stanovené limity využití sporné plochy byly stanoveny nikoli racionálně, ale za účelem zmaření záměru navrhovatelky. Odpůrkyně tedy měla v podstatě tři možnosti postupu (za splnění zákonných podmínek): mohla spornou plochu zrušit, nebo mohla stanovit limity v souladu s vydaným územním rozhodnutím, nebo změnit spornou plochu Z13, pokud jde o rozsah i limity, a toto řádně a racionálně odůvodnit. Odpůrkyně však žádnou z těchto možností nezvolila, rozsah plochy zachovala, ale jeho stanovené limity zneužila k tomu, aby zabránila záměru navrhovatelky.

183. Jakkoli tedy odpůrkyně měla vážit veřejný zájem na jedné straně a soukromý zájem navrhovatelky na druhé straně, neučinila tak. Nový územní plán sice může změnit původní funkční využití a jeho limity, nicméně musí řádně poměřit zájem vyplývající z platného územního rozhodnutí s jiným zájmem, který by byl s tímto právem v rozporu a odůvodňoval by zásah do legitimního očekávání stavebníka, kde je nutno přihlížet i k případné aktivitě stavebníka cílící ke změně záměru povoleného územním rozhodnutím, se zahrnutím zásady kontinuity rozhodování v územním plánování. Obiter dictum soud dodává, že při stanovování limitů výstavby na jakékoli ploše nelze argumentovat zástavbou, která byla povolena časově poté, kdy byla výstavba na plochu územním rozhodnutím umístěna.

184. Soud tedy dospěl k závěru, že územní plán v části vymezené plochy Z13 zasáhl do vlastnického práva navrhovatelky k dotčeným pozemkům nikoli zařazením do funkční plochy občanského vybavení (v tomto směru k žádné faktické změně obsahu práv navrhovatelky nedošlo), ale stanovením jejích limitů. Soud, ač vedoucí snahou zdrženlivého přístupu k přezkumu územního plánu a neposuzovaje vhodnost využití konkrétní plochy Z13, hodnotil, zda územním plánem proklamovaná východiska byla aplikována nediskriminačně a způsobem, který byl ve vztahu k omezení vlastnického práva navrhovatelky proporcionální. Jelikož při vymezení limitů plochy Z13 v územním plánu nebyla dodržena zásada subsidiarity a minimalizace, nedošlo k zásahu do práv navrhovatelky (vlastnické právo a právo podnikat), jež by mohl být shledán zákonným.

VIII. Rozhodnutí soudu

185. Soud došel k závěru, že územní plán je v části vymezené plochy Z13 v rozporu se zákonem, proto výrokem I tohoto rozsudku v souladu s § 101d odst. 2 věta první s. ř. s. územní plán v této části zrušil ke dni právní moci tohoto rozsudku.

186. Výrokem II tohoto rozsudku soud návrh v nedůvodném zbytku, tj. ve vztahu k ploše D01, zamítl v souladu s § 101d odst. 2 věta první s. ř. s.

187. Soud neprovedl účastníky původně navržené důkazy spočívající ve výpisu z katastru nemovitostí čl. 99, prinscreenu ze dne 16. 5. 2020 čl. 80a, vyjádření odpůrkyně k projektové dokumentaci ze dne 30. 8. 2000, 9. 12. 2015, 6. 6. 2016 a 16. 10. 2017 čl. 124 až 127, situačním výkresu in-line dráhy čl. 92, smlouvy o spolupráci čl. 98 a dohody o narovnání v příloze č. 5 vyjádření odpůrkyně, protože tyto důkazní návrhy vzali účastníci při jednání soudu zpět a na provedení těchto důkazů netrvali.

IX. Náklady řízení

188. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud výrokem III tohoto rozsudku podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Navrhovatelka sice neměla plný procesní úspěch (uspěla pouze ve vztahu k ploše Z13 a nikoli ploše D01), nicméně naprostá většina návrhové argumentace i procesní obrany odpůrkyně směřovala právě k ploše Z13. Soud proto navrhovatelce přiznal plnou náhradu nákladů řízení, protože byla neúspěšná v poměrně nepatrné části předmětu řízení. Úspěšné navrhovatelce přiznal soud náhradu nákladu řízení v celkové výši 27 771 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 20 570 Kč, kterou tvoří odměna za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu a repliky a účast u soudního jednání za započaté čtyři hodiny dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), 5 paušálních částek jako náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ze součtu těchto částek ve výši 3 570 Kč. Dále jde o náhradu cestovních výdajů advokátky navrhovatelky za 185,20 km z Prahy do Plzně a zpět na jednání soudu v celkové částce 1 819 Kč navýšené o 21% DPH ve výši 382 Kč, celkem tedy 2 201 Kč. V cestovném v částce 1 819 Kč je zahrnuta amortizace 778 Kč (4,20 Kč/km x 185,20 km), náhrada za pohonné hmoty 241 Kč (4,1 l/100 km x 185,20 km x 31,80 Kč/1l) a náhrada za promeškaný čas podle advokátního tarifu 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč). Celkem tedy odměna advokáta spolu s hotovými výdaji činí 22 771 Kč. Součástí nákladů řízení je podle § 57 odst. 1 s. ř. s. i soudní poplatek za návrh 5 000 Kč. Soud proto výrokem III tohoto rozsudku uložil odpůrkyni povinnost zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení celkem 27 771 Kč a stanovil jí k tomu lhůtu, již považuje s ohledem na možnost platbu realizovat za přiměřenou.

189. O náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 5 s.ř.s. výroky IV a V tohoto rozsudku, kdy osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, protože jim soud neuložil žádnou povinnost a zároveň neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly.