č. j. 60 A 7/2020-102

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobce: J. B. (roz. L.), nar. bytem zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Maškem se sídlem Lochotínská 1108/18, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. ZN/MZP/2017/510/43, čj. MZP/2020/510/1014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Správa Národního parku Šumava (dále jen „správní orgán prvního stupně“) při výkonu státního dozoru dle § 85 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), zjistila, že žalobce na pozemku st. parc. č. X v katastrálním území X prováděl změny rozporné s citovaným zákonem, přičemž svou činnost ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně neukončil. Stavební úřad v Železné Rudě na základě podnětu správního orgánu prvního stupně konstatoval, že na pozemku vznikla nová stavba bez územního rozhodnutí a stavebního povolení či ohlášení a zahájil dne 4. 1. 2017 řízení o nařízení jejího odstranění. Správní orgán prvního stupně následně zahájil řízení o přestupku a řízení ve věci uložení přiměřených náhradních opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny; obě řízení správní orgán prvního stupně spojil ke společnému projednání.

2. Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2017, čj. NPS 05038/2017, SZ NPS 02162/2017/5, správní orgán prvního stupně shledal žalobce vinným z přestupků, kterých se dopustil tím, že v období od října do listopadu roku 2016 a) na pozemku st. parc. č. X pokácel bez povolení skupinu dřevin rostoucích mimo les [§ 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny]; b) závažně poškodil významný krajinný prvek registrovaný na pozemku parc č. X [§ 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny]; c) neplnil podmínky výjimky správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 9. 2016, čj. NPS 07171/2016, SZ NPS 06004/2016/3, udělené dle § 43 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny [§ 87 odst. 3 písm. l) zákona o ochraně přírody a krajiny] a d) vykonal činnost zakázanou a vykonal činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu v I. zóně Chráněné krajinné oblasti Šumava na pozemku parc č. X [§ 87 odst. 3 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny].

3. Správní orgán prvního stupně žalobci uložil pokutu za nejpřísněji postižitelný přestupek ve výši 100 000 Kč, povinnost nahradit paušální náhradu řízení ve výši 1 000 Kč a provést přiměřená náhradní opatření k nápravě, a to konkrétně „vytvořit na st.p.č. X v k.ú. X takové prostředí, které povede k přirozenému i umělému obnovení původního (tj. z doby před spácháním přestupku) přírodě blížšího prostředí umožňujícího existenci předmětů ochrany I. zóny CHKO Šumava a významného krajinného prvku. V souvislosti s tím je jmenovaný J. L. povinen do jednoho roku po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí odstranit ze st.p.č. X v k.ú. X všechny dodané prvky, zejména základovou desku, plastovou jímku, drenáže a objekt s pultovou střechou a poté uvést pozemek do původní nivelety, povrch překrýt 20 cm vysokou vrstvou ornice a vysázet na něm 20 ks dřevin na Šumavě autochtonních druhů. Péče o dřeviny se ukládá na dobu pěti let.“ 4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. ZN/MZP/2017/510/43, čj. MZP/2017/510/348, toliko formulačně upravil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že za nejpřísněji postižitelný přestupek označil přestupek dle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny, a ve zbytku jej potvrdil.

5. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2017 však následně zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, čj. 50 A 75/2017-79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud předně přisvědčil žalobní námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu ve vztahu k „druhému“ kácení, kterého se měl žalobce dopustit na pozemku st. parc. č. X. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není zřejmé, kdy se měl žalobce dopustit jakého kácení a v jakém rozsahu. Správní orgány taktéž procesně pochybily tím, že nevyčkaly rozhodnutí stavebního úřadu v jím vedených řízeních ve vztahu ke stavbě na pozemku st. parc. č. X, jelikož orgánům ochran přírody a krajiny nepřísluší posuzovat otázku zákonnosti žalobcovy stavební činnosti.

6. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 7. 2018 Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, čj. 2 As 288/2018-45, zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výtkou krajského soudu stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu v otázce „druhého“ kácení dřevin. Korigoval závěr krajského soudu v tom směru, že orgány ochrany přírody byly oprávněny učinit vlastní úsudek o zákazu stavební činnosti žalobce. Jsou totiž příslušnými orgány k posouzení případného porušení zákazu umisťovat a povolovat nové stavby [§ 26 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny], popřípadě povolovat a měnit využití území [§ 26 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny]. Za tím účelem smí při respektování zásady jednoty a bezrozpornosti právního řádu uvedené pojmy autonomně vykládat a subsumovat pod ně skutkový stav v rozsahu své působnosti podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud poukázal též na nedostatky ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS).

7. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím částečně nahradil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu ke shora uvedeným přestupkům dle § 87 odst. 3 písm. l), m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny, a to tak, že doplnil odkazy na příslušná zákonná ustanovení a popis jednotlivých skutků. Konkrétně se tak žalobce dle žalovaného dopustil a) přestupku podle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny tím, že „závažně poškodil významný krajinný prvek registrovaný na st.p.č. X v k.ú. X vyhláškou č. 2/95 Správy národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 10.4.1995 tím, že odstranil vegetační kryt z pozemku a změnil původní konfiguraci, strukturu a povrch pozemku jeho překrytím betonem v podobě základové desky a zapuštěním sklepního prostoru, plastové jímky, drenáží a objektu s pultovou střechou typu srubu“; b) přestupku podle § 87 odst. 3 písm. l) zákona o ochraně přírody a krajiny tím, „že neplnil podmínku výjimky Správy č.j. NPS 07171/2016, SZ NPS 064/2016/3 ze dne 2.9.2016 povolené podle § 43 ZOPK, konkrétně v rozporu s podmínkou č. 2 provedl na st. p. č. X v k.ú. X úpravu původního povrchu, umístil novou stavbu (objekt s pultovou střechou typu srub) a základovou desku, částečně obnovil zaniklé části původních staveb a umístil pod povrch plastovou jímku a drenáže“; c) přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny tím, „že v rozporu s ust. § 26 odst. 2 písm. a) a b) ZOPK vykonal činnosti zakázané na území I. zóny Chráněné krajinné oblasti Šumava, když na st. p. č. X v k.ú. X umístil novou stavbu (objekt s pultovou střechou typu srub) a změnil využití území z území ponechaného jako zeleň na území zastavěné novými stavebními prvky.“ 8. Za tyto přestupky žalovaný žalobci uložil pokutu ve výši 70 000 Kč. Ve vztahu k přestupku dle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny žalovaný řízení zastavil. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

9. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 10. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. II.A Námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu a porušení zásady materiální pravdy 10. Žalobce předně namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav a porušení zásady materiální pravdy. Správní orgány své rozhodnutí založily na hypotézách a domněnkách.

11. Žalovaný žalobci přisoudil jednání, ke kterým nebyl v řízení shromážděn byť jediný důkazní prostředek. Pokud jde o přestupek podle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny, žalobce opakovaně navrhoval ohledání ve smyslu § 54 správního řádu, avšak správní orgány jej neprovedly. Závěry žalovaného o odstranění vegetačního krytu, změně původní konfigurace, struktury a povrchu pozemku jsou tak zcela nepřiléhavé a neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Fotografie založené ve spisu byly pořízeny nezákonně a mají nulovou vypovídající hodnotu (žalobce k tomu odkázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 288/2018-45). Některé fotografie dle názoru žalobce ani nezachycují jeho pozemek, nicméně ani z ostatních fotografií nelze dovodit, že by byl snad odstraněn vegetační kryt či dokonce změně konfigurace a struktura pozemku.

12. Žalovaný shledal, že se žalobce dopustil presumovaného protiprávního jednání v období od října do listopadu 2016, k čemuž však správní orgány neshromáždily žádné podklady, a není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl. Žalovaný rezignoval na odůvodnění doby spáchání jednotlivých skutků, což činí jeho rozhodnutí nezákonným a přinejmenším částečně nepřezkoumatelným.

13. Ve správním řízení nebyla prokázána ani skutečnost, že na pozemku st. parc. č. X byl právně relevantním způsobem vymezen (registrován) k tomu příslušným orgánem významný krajinný prvek ve smyslu § 6 zákona o ochraně přírody a krajiny. To, že správní orgán prvního stupně o existenci významného krajinného prvku hovoří např. ve svém rozhodnutí o povolení výjimky ze dne 2. 9. 2016, čj. NPS 07171/2016, SZ NPS 06004/2016/3, není dostatečným podkladem. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny.

14. Správní orgány taktéž nikterak neprokázaly počáteční stav pozemku st. parc. č. X. Žalobce od počátku řízení konzistentně tvrdí (zjednodušeně vyjádřeno), že se v daném místě nacházela stavba v takovém stavebně technickém stavu, že jeho činnost je třeba posoudit toliko jako její rekonstrukci, nikoliv umístění nové stavby. Správní orgány porušily zásadu materiální pravdy, jelikož skutečnost, že byla původní stavba údajně demontována a další související skutečnosti, pojaly do svých úvah a rozhodnutí jako zásadní, avšak bez jakéhokoliv důkazního podkladu.

15. Stejnou námitku žalobce uplatnil též vůči závěrům žalovaného na stranách 12 a 13 jeho rozhodnutí, dle nichž žalobce vykonal na předmětném místě zakázanou činnost a umístil stavbu a změnil způsob využití území, přičemž je žalovanému známo, že v období, kdy byla věc řešena správními soudy, se územní plán sídelního útvaru Železná Ruda změnil, nicméně změny se pozemků pana B. nedotkly. Není zřejmé, co žalovaného vedlo k závěru, že zakázanou činnost vykonal právě žalobce. Není dále podstatné, co je orgánu veřejné moci tzv. známo, ale to, co bylo v řízení prokázáno, s výjimkou notoriet. Aktuální stav územního plánu obce Železná Ruda notorietou v žádném případě není.

16. Argumentace na straně 14 rozhodnutí žalovaného, dle níž je mu z úřední činnosti známo, že činnosti na pozemku neskončily stavem popsaným v protokolu ze dne 13. 4. 2017, ale pokračovaly dále, taktéž nemá oporu v podkladech rozhodnutí.

17. Správní orgán prvního stupně též nesprávně odmítl vyslechnout navržené svědky B. a J., neboť žalobce považuje stav historické budovy na pozemku st. parc. č. X za stěžejní. Závěry žalovaného na straně 18 jeho rozhodnutí jsou v tomto ohledu nesprávné. Za situace, kdy správní orgány zcela rezignovaly na „vlastní“ prokazování původního stavu stavby, bylo jejich povinností výslechy provést. Žalobce navrhl výslech svědků proto, aby byl prokázán skutečný stav objektu na jeho pozemku. Není přitom pravda (a v souladu s judikaturou správních soudů), že by věrohodnost osoby blízké vyslýchané v procesním postavení svědka byla a priori snížená. II.B Námitky nenaplnění skutkové podstaty přestupků dle § 87 odst. 3 písm. m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny 18. Žalobce namítl nesprávné posouzení naplnění skutkové podstaty přestupků dle § 87 odst. 3 písm. m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny.

19. Přestupku dle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny se měl žalobce dle správních orgánů dopustit tím, že odstranil vegetační kryt z pozemku, čímž žalovaný dle úvah na straně 11 jeho rozhodnutí mínil odstraněný lesní remíz, tj. odstranění stromů. Za jejich odstranění však již byl žalobce pokutován a ve zbytku bylo řízení o přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny zastaveno. Správní orgány tak vykácení stromů v rozporu se zásadou ne bis in idem subsumovaly pod skutkovou podstatu přestupku poškození významného krajinného prvku a sankcionují žalobce opakovaně za týž skutek.

20. Správní orgány dále v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu aplikovaly pojem „nová stavba“ ve smyslu § 26 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 288/2018-45 nemá být pojem stavba vykládán optikou zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalovaný přesto na straně 12 svého rozhodnutí odkazuje na § 2 odst. 3 stavebního zákona. II.C Námitky procesních pochybení týkajících se fotodokumentace obsažené ve správním spisu 21. Žalobce namítl, že fotografie nezachycují pozemky v jeho vlastnictví, byly pořízeny neznámou osobou na neznámém místě a v neznámém čase, navíc byly pořízeny v rozporu se zákonem. Žádné z fotografií, kterých se správní orgány dovolávají, nebyly ve správním provedeny coby důkaz, a žalobce se k nim proto nemohl vyjádřit.

22. Žalobce poukázal na dikci § 62 zákona o ochraně přírody a krajiny a uvedl, že nebyl přítomen žádným kontrolním úkonům orgánu ochrany přírody a krajiny, při nichž by se mu jakákoliv úřední osoba prokázala služebním průkazem. Byl přítomen toliko slovní výměně názorů s oprávněnou úřední osobou v této věci Ing. I. P.

23. Správní orgán prvního stupně porušil § 18 odst. 1 a 2 a § 53 odst. 6 správního řádu, což žalovaný ignoroval. Fotografie založené do správního spisu správním orgánem byly pořízeny v rozporu se zákonem, neboť o jejich pořízení nebyl sepsán protokol. Proto není zřejmé, na jakém místě, kdy, kým a za jakých okolností byly fotografie pořízeny. To snižuje též věrohodnost pořízené fotodokumentace. Žalobce přitom v této souvislosti opakovaně poukazuje na zjevnou averzi, kterou vůči němu oprávněné úřední osoby prvoinstančního správního orgánu chovají. Pořízené fotografie taktéž nebyly při ústním jednání konaném u správního orgánu prvního stupně provedeny coby důkaz. Žalobce proto jako laik ani neměl tušení o tom, že správní orgány budou z takovýchto fotografií při svém rozhodování vycházet a nemohl se k nim vyjádřit.

24. Žalobce poukázal též na to, že spis správního orgánu prvního stupně je veden v rozporu s § 17 odst. 1 správního řádu, neboť neobsahuje soupis součástí včetně příloh s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Nelze tak určit ani data pořízení jednotlivých fotografií a časové vymezení skutku, k němuž dospěly správní orgány, je tak zcela nepřezkoumatelné. II.D Námitky nezákonného způsobu zahájení řízení a porušení zásady dvojinstančnosti řízení 25. Správní orgán prvního stupně formuloval oznámení o zahájení řízení ze dne 14. 3. 2017 v rozporu se zákonem, neboť v něm absentovalo bližší vymezení skutků, které žalobci kladl za vinu, a správní orgán prvního stupně pouze přepsal skutkové podstaty jednotlivých přestupků dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobci tedy nebylo známo, jakým jednáním měl tu kterou skutkovou podstatu naplnit. V případě přestupku dle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny je toto pochybení o to závažnější, že pojem významný krajinný prvek je právně neurčitým pojmem a většina laické veřejnosti, tedy i žalobce, si nebude schopen pod tímto pojmem cokoliv představit.

26. Žalovaný pak v této souvislosti porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť postupoval v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tím, že místo zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně toto rozhodnutí změnil; tím i zcela změnil předmět řízení. Nezákonným způsobem se tak pokusil zhojit postup správního orgánu prvního stupně tak, že jednotlivé skutky precizoval. Žalobce si je dobře vědom skutečnosti, že některé dílčí detaily můžou být do výroku rozhodnutí doplněny až na základě dokazování. V posuzovaném případě však v oznámení o zahájení řízení absentovala i zcela zásadní skutečnost, že se měl žalobce dopustit přestupků tím, že na svém pozemku umístil novou stavbu. Žalobci tak byla upřena možnost podat odvolání a rozhodnutí žalovaného je pro něj překvapivé. K tomu žalobce poukázal na komentářovou literaturu (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 449). II.E Námitka porušení práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí 27. Žalobce namítl porušení práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu.

28. Z rozhodnutí žalovaného je na stranách 8 a 17 patrné, že žalovaný při svém rozhodování přihlížel k jakýmsi leteckým snímkům na Geoportálu Plzeňského kraje a k žádosti o posouzení závazného stanoviska správního orgánu prvního stupně ke stavbě nazvané „stavební úpravy stávajícího rekreačního objektu ev. č. X“ zaslané žalovanému dne 10. 10. 2019 Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem regionálního rozvoje. Bylo zákonnou povinností žalovaného vyrozumět žalobce o doplnění spisu a umožnit mu realizaci jeho práv v zákonné lhůtě. K tomu však nedošlo. II.F Námitky dalších procesních a hmotněprávních pochybení 29. Žalobce dále namítl, že správní orgán prvního stupně při ukládání pokuty nesprávně aplikoval § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon z roku 1990“), namísto § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon z roku 2016“). Podle § 112 odst. 3 přestupkového zákona z roku 2016 se totiž ode dne účinnosti tohoto zákona uplatní nová úprava, je-li to pro pachatele výhodnější, což je případ žalobce. Ve výroku rozhodnutí žalovaného dále absentuje ustanovení, podle něhož pokutu uložil [patrně dle § 87 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny], což činí jeho rozhodnutí rozporným s § 68 odst. 2 správního řádu.

30. Žalovaný nesprávně posoudil otázku zániku odpovědnosti za přestupek dle § 20 odst. 1 přestupkového zákona z roku 1990, ačkoli měl postupovat dle § 29 a násl. přestupkového zákona z roku 2016, a to s ohledem na § 112 odst. 2 téhož zákona. Žalobce namítl, že jeho odpovědnost za přestupky již zanikla.

31. Z rozhodnutí správních orgánů je patrno, že se měl žalobce dopustit tří přestupků dle § 87 odst. 3 písm. l), m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny, ačkoli jsou tyto přestupky ve vztahu k sobě v poměru speciality, tzn. jejich souběh je vyloučen. Objektem všech citovaných přestupků je zájem na ochraně přírody a krajiny. Ze způsobu, jakým žalovaný jednotlivá presumovaná protiprávní jednání žalobce v napadeném rozhodnutí vymezil, je zjevné, že žalobce sankcionuje třikrát v podstatě za totéž jednání.

32. Rozhodnutí žalovaného v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu postrádá úvahu stran formy zavinění, což jej činí nepřezkoumatelným, neboť není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že se žalobce presumovaných protiprávních jednání dopustil úmyslně. II.G Námitka uložení nepřiměřených opatření k nápravě 33. Uložená opatření k nápravě považuje žalobce za velmi citelná a nepřiměřená. Žalobce namítl, že jelikož v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalobce žalovaným vyjmenované stavební prvky na svůj pozemek umístil, nebyl zde žádný prostor pro aplikaci § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny bez dalšího. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že se na pozemku st. parc. č. X nacházela budova evidovaná v katastru nemovitostí pod č. ev. X, kterou žalobce pouze rekonstruoval. Ustanovení § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze aplikovat, jelikož by došlo k bezprecedentnímu zásahu do vlastnického práva žalobce, které je navíc evidováno v souladu s principem materiální publicity v katastru nemovitostí.

34. Opatření k nápravě je neproporcionální i z toho důvodu, že by dle něho měl žalobce uvést pozemek do původní nivelety, ač tato nebyla žádným způsobem měněna či narušena, a dále by měl povrch pozemku překrýt 20 cm vysokou vrstvou ornice, ač žádnou skrývku ornice v místě neprovedl. II.H Námitka nepřiměřené výše uložené pokuty 35. Uloženou pokutu ve výši 70 000 Kč žalobce považuje za nepřiměřeně přísnou a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce v této souvislosti namítl porušení zásad nestrannosti, materiální ekvity a legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu.

36. Žalobce poukázal na chybnou aplikaci § 12 odst. 1 přestupkového zákona z roku 1990, a to s ohledem na přechodné ustanovení obsažené v § 112 odst. 3 přestupkového zákona z roku 2016 a podrobnější a pro obviněného příznivější úpravu ukládání správních trestů a určení druhu a výměry správního trestu, včetně podrobné úpravy polehčujících okolností (§ 36 a násl. téhož zákona).

37. Žalovaný přitom relevantní skutečnosti posoudil nesprávně, neboť nezohlednil, že žalobce není osobou, která by zneužívala sociální dávky, nikdy nebyl přihlášen na pracovním úřadě, nezneužíval žádných dávek z veřejných zdrojů a vede život jen na takové úrovni, jakou mu dovolují jeho příjmové poměry. Žalobce současně ani není osobou páchající notoricky přestupky na úseku zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce je bývalým vrcholovým sportovcem, který velmi úspěšně reprezentoval Českou republiku po celém světě a přispěl tak k její známosti a věhlasu.

38. Nesprávně a nedostatečně žalovaný posoudil též žalobcovy majetkové poměry, ačkoli mu ze shromážděných podkladů muselo být zřejmé, že žalobcova majetková situace je špatná. Žalovaný žalobce nevyzval k doložení aktuálních podkladů o jeho majetkové situaci, což je s ohledem na délku řízení samo o sobě porušením zákona v případě postupu dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Dospěl k závěru, že když (žalobce) nadále financuje výstavbu nemovitosti, disponuje finančnímu prostředky (strana 16 napadeného rozhodnutí), ačkoli skutečnost, že by realizoval a financoval stavbu, nebyla prokázána.

39. Porušení zákona žalobce spatřuje též v konstatování žalovaného, že je „mu z úřední činnosti známo“, že činnosti na pozemku neskončily stavem popsaným v protokole ze dne 13. 4. 2017. Žalovaný v daném ohledu neshromáždil žádné podklady.

40. Uložená pokuta je pro žalobce likvidační ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. Žalobcovy výnosy z podnikání představují částky několik tisíc korun měsíčně. Při povinnosti uhradit pokutu ve výši 70 000 Kč se tak stane podnikatelská činnost žalobce de facto bezúčelnou.

41. Pokuta se nadto dle názoru žalobce vymyká pokutám ukládaným v obdobných případech a dále uvedl, že „[p]okud se tato domněnka žalobce ukáže být oprávněnou, půjde o exces a porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu ust. § 2 odst. 4 správního řádu.“ K tomu žalobce navrhl provést důkaz rozhodnutími správního orgánu prvního stupně, jimiž byla uložena pokuta za přestupek dle § 87 odst. 3 písm. m), n) a l) zákona o ochraně přírody a krajiny od 1. 10. 2016 do 20. 10. 2020. II.I Žalobní petit 42. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

43. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že věc již jednou byla předmětem soudního přezkumu, přičemž nedostatečně zjištěný skutkový stav věci soudy shledaly pouze ve vztahu k nepovolenému kácení dřevin. Formulaci výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak žalovaný změnil v návaznosti na upozornění ze strany Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. 2 As 288/2018-45. Vymezení skutků v oznámení o zahájení řízení je sice strohé, avšak dne 13. 4. 2017 proběhlo ve věci ústní jednání, o němž byl sepsán protokol, ve kterém jsou skutky vymezeny podrobněji. Žalobní argumentace, dle níž se žalobce nemohl účinně hájit, je proto účelová.

44. Žalovaný korigoval žalobcovo tvrzení, dle něhož opakovaně navrhoval místní ohledání, a uvedl, že po čtyřech letech by ohledání s ohledem na změny stavu na místě nemělo vypovídací hodnotu. Fotografická dokumentace a snímky z veřejně dostupných služeb jako server mapy.cz a Geoportál Plzeňského kraje jednoznačně prokazují, že žalobcův pozemek byl pokryt vegetací (nejen stromy, ale též bylinné patro), přičemž v současnosti na něm stojí stavba umístěná na základové desce. Fotografie byly pořízeny v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Pracovníci orgánu ochrany přírody mají právo při výkonu své činnosti vstupovat na cizí pozemky, přičemž služebním průkazem se prokazují pouze tehdy, pokud je přítomna osoba, které se prokázat lze. Pokud je přitom pracovník přítomné osobě znám, je prokázání služebním průkazem jen formálním úkonem. Žalobce příslušného pracovníka zná, neboť s ním již řešil blokovou pokutu za jiný přestupek.

45. Existence významného krajinného prvku na žalobcově pozemku je správnímu orgánu prvního stupně známa z úřední činnosti, neboť jej sám vyhlásil. Žalovaný na straně 10 svého rozhodnutí uvedl konkrétní data, kdy byl žalobce s touto skutečností seznámen. Hranice registrovaného významného krajinného prvku je zakreslena ve volně přístupném územním plánu obce Železná Ruda, jakož i dalších zdrojích, z nichž vycházel krajský soud v rozsudku čj. 50 A 75/2017-79.

46. Fotografická dokumentace jednoznačně zachycuje, že na žalobcově pozemku se nenacházela žádná stavba schopná rekonstrukce. Žalobce sám například v odvolání připustil, že stavební práce vykonal on sám. K námitce, dle níž aktuální stav územního plánu obce Železná Ruda není notorietou, žalovaný uvedl, že se jedná o veřejně přístupné údaje zveřejňované na stránkách obce. Nadto to byl sám žalobce, kdo poukázal na to, že požádal o změnu tohoto územního plánu. K námitce neshromáždění podkladů k otázce pokračování činnosti žalobce žalovaný poukázal na poznatky známé mu z úřední činnosti, a to konkrétně na závazné stanovisko správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 12. 2018 ve věci dodatečného stavebního povolení rekreačního objektu na pozemku st. parc. č. X a řízení o přezkumu tohoto závazného stanoviska ze strany žalovaného. Žalobcovy důkazní návrhy pak správní orgány obou stupňů řádně vypořádaly.

47. Žalovaný uvedl, že ochrana dřevin a významných krajinných prvků jsou dvě odlišné zákonem chráněné hodnoty. V posuzovaném případě se pak jednalo o jednočinný souběh nestejnorodý. Řízení ve věci kácení dřevin bylo zastaveno, ale žalobce se dopustil zároveň poškození registrovaného významného krajinného prvku.

48. K námitce nesprávného výkladu pojmu „nová stavba“ žalovaný uvedl, že vycházel ze stavebního zákona co do výkladu pojmu „stavba“, přičemž jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 288/2018-45, správní orgán prvního stupně musí při autonomním výkladu § 26 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny respektovat zásadu jednoty a bezrozpornosti právního řádu.

49. Argumentaci, dle níž fotodokumentace nezachycuje pozemky žalobce, označil žalovaný za účelovou, neboť žalobce byl s touto fotodokumentací seznámen již v průběhu správního řízení a takovouto námitku nevznesl. Provádění listinných důkazů, s nimiž byl žalobce seznámen, při jednání je pouhým formalismem. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, čj. 2 As 33/2016-53. žalobce byl nadto v řízení zastoupen advokátem, neobstojí proto jeho námitka, dle níž coby právní laik nemohl předpokládat, že fotografie budou představovat podklad pro rozhodnutí. Své tvrzení o averzi pracovníků správního orgánu prvního stupně vůči své osobě žalobce nijak nedokládá. Spis správního orgánu prvního stupně pak je veden v souladu s § 17 správního řádu.

50. Oznámení o zahájení řízení řádně vymezilo předmět tohoto řízení, který byl dále upřesněn v protokole ze dne 13. 4. 2017. Žalovaný následně výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně upravil dle upozornění Nejvyššího správního soudu. Pro vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně neexistovaly důvody.

51. K námitce porušení žalobcova práva na vyjádření k podkladům rozhodnutí žalovaný uvedl, že použité ortofotosnímky představují objektivní a veřejně dostupné podklady, které správní orgán prvního stupně založil do spisu. Žádost Krajského úřadu Plzeňského kraje pak je žalovanému známa z jeho úřední činnosti a je známa i žalobci. Závazné stanovisko správního orgánu prvního stupně se pak ani nevztahuje k prokázání skutkového stavu věci, který je předmětem přestupku, a žalovaný jej zmínil pouze v souvislosti s dostatečností uloženého nápravného opatření.

52. S aplikovatelností nové právní úpravy se žalovaný vypořádal na stranách 14 a 15 svého rozhodnutí, přičemž totožné závěry obsažené v původním rozhodnutí žalovaného již prošly soudním přezkumem. Odpovědnost žalobce za přestupky nezanikla (strana 6 rozhodnutí) a nechybí ani úvaha o způsobu zavinění (viz strana 15 rozhodnutí). Posuzované přestupky přitom vůči sobě nejsou ve vztahu obecného a zvláštního.

53. Účelová je též argumentace, kterou se žalobce snaží naznačit, že by snad stavební prvky na jeho pozemek umístil někdo jiný. Byl to přitom žalobce, kdo požádal o příslušnou výjimku ze zákazu využití I. zóny CHKO Šumava a ze zákazu umisťovat a povolovat nové stavby, jakož i dodatečné ohlášení stavby u příslušného stavebního úřadu a návrh na změnu územního plánu obce Železná Ruda s tím, že chce v dané lokalitě žít a chovat včely. Původní stav v území je zjistitelný z ortofotomap či různých plánovacích dokumentů a je též znám pracovníkům správního orgánu prvního stupně z úřední činnosti.

54. Ve věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny k uložení nápravných opatření. K otázce nivelity žalovaný poukázal na fotografie ze 14. 6. 2016 a 23. 11. 2016, z nichž je patrno, že po odstranění základové desky bude nezbytné pozemek uvést do původního stavu ve vztahu k okolnímu terénu. Uložení povinnosti překrytí pozemku vrstvou ornice je možné, neboť se nejedná restituci dle § 86 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, nýbrž o kompenzaci nedovolené činnosti dle § 86 odst. 2 téhož zákona.

55. Uložená sankce je dle žalovaného zcela přiměřená bezprecedentnímu jednání žalobce a charakteru jeho činnosti, jakož i nerespektování opakovaného upozorňování ze strany správního orgánu prvního stupně. Žalobce měl své tvrzení o likvidačním účinku sankce uplatnit a doložit v průběhu správního řízení, o čemž jej žalovaný poučil výzvou ze dne 25. 7. 2017.

56. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

57. Krajský soud obdržel dne 8. 11. 2021 v 10:02 žádost o zástupce žalobce o odročení jednání nařízeného na týž den v 13:00, a to z důvodu jeho nemoci. Zástupce žalobce uvedl, že byl po konzultaci s ošetřujícím lékařem odeslán na PCR test pro vyloučení onemocnění COVID-19. K testování se má dostavit dne 9. 11. 2021. Krajský soud této žádosti nevyhověl, neboť zástupce žalobce jím tvrzené důvody pro odročení nikterak nedoložil. Ve věci by se přitom jednalo již o čtvrté odročení (dříve soud jednání odročil jednou z důvodu na straně žalovaného a dvakrát z důvodu na straně zástupce žalobce), přičemž zástupce žalobce své předchozí dvě žádosti vždy opatřil příslušnými podklady. Zástupce žalobce nadto v žádosti uvedl, že měl zdravotní potíže již od soboty 6. 11. 2021; měl tedy již možnost pokusit se zajistit svou substituci.

58. Jelikož se žalobce, ani jeho zástupce k jednání nedostavili, rozhodl krajský soud usnesením, že bude jednat v jejich nepřítomnosti, neboť jejich osobní účast na jednání nebyla pro projednání a rozhodnutí věci nezbytná.

59. Žalovaný v průběhu jednání setrval na svém procesním stanovisku.

60. Krajský soud provedl důkaz e-mailovou komunikací mezi žalovaným a správním orgánem prvního stupně ze dne 18. 11. 2021, kterou žalovaný do spisu založil před podáním vyjádření k žalobě. Z této komunikace vyplývá, že správní orgán prvního stupně v posledních pěti letech neřešil žádný případ nepovolené stavby v I. zóně CHKO Šumava; v této době řešil pouze 3 pokuty za přestupky v I. zóně CHKO Šumava, a to vždy ve výši 10 000 Kč (dvakrát v souvislosti s intenzivními lesnickými technologiemi při povolené těžbě dřeva a jednou v souvislosti s nepovoleným vjezdem těžkou technikou a tím spojenou změnou dochovaného stavu).

61. Z pohledu krajského soudu by pro případné srovnání při posuzování přiměřenosti uložené sankce mohla mít význam pouze taková rozhodnutí, která by se týkala obdobných přestupků jako v nyní projednávané věci spáchaných v I. zóně CHKO Šumava, přičemž ze shora uvedeného vyplývá, že takováto rozhodnutí neexistují (žalobce sám ostatně žádná konkrétní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani neoznačil). Obecněji formulovaný návrh žalobce na provedení důkazu veškerými rozhodnutími správního orgánu prvního stupně, jimiž byla uložena pokuta za přestupek dle § 87 odst. 3 písm. m), n) a l) zákona o ochraně přírody a krajiny od 1. 10. 2016 do 20. 10. 2020, proto krajský soud pro nadbytečnost usnesením zamítl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

62. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

63. Žaloba není důvodná. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů a námitkám souvisejícím 64. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, jejichž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; těmto námitkám nepřisvědčil.

65. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

66. Žalobce předně spatřoval „přinejmenším částečnou“ nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že žalovaný údajně zcela rezignoval na odůvodnění doby spáchání jednotlivých skutků. K tomu krajský soud uvádí, že jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný ve výrokové části svých rozhodnutí uvedli, že k vytýkaným skutkům došlo v období od října do listopadu roku 2016. Nutno podotknout, že již správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na fotografie dokumentující stav pozemku z 2. 11. 2016 v době výzvy k zastavení činnosti a z 23. 11. 2016 z doby jejího dokončení, z nichž je patrný průběh stavebních prací (strana 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Z toho vycházel též žalovaný (strana 8 žalobou napadeného rozhodnutí). Je tedy zcela jednoznačné přinejmenším to, na základě čeho správní orgány dovozují, že se žalobce přestupků dopustil v listopadu 2016, a nelze jim tak v daném ohledu vytýkat ani nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Ačkoli se správní orgány výslovně nezabývaly samotným začátkem žalobcova přestupkového jednání (z výroků jejich rozhodnutí lze toliko shledat, že k němu došlo v říjnu roku 2016), nejedná se o pochybení, které by zakládalo nepřezkoumatelnost, potažmo nezákonnost jejich rozhodnutí. S ohledem na zdokumentovaný stav pozemku ke dni 2. 11. 2016 (umístění plastové jímky a zbudování betonových základů polozapuštěného srubu), je zcela zřejmé, že k započetí prací muselo dojít dříve než v listopadu roku 2016, tj. nejpozději v právě v říjnu. Pro posouzení věci je ovšem klíčové, že vymezení doby spáchání přestupků, jak je učinily správní orgány, je - spolu s dalším popisem skutku a konkrétní okolnostem věci – zcela dostatečné k individualizaci posuzovaného přestupkového jednání tak, aby nebyla možná jeho záměna s jiným.

67. Nedůvodná je v této souvislosti též námitka, dle které je spis správního orgánu prvního stupně veden v rozporu s § 17 odst. 1 správního řádu, což ve svém důsledku způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť není možné určit ani data pořízení jednotlivých fotografií a časové vymezení skutku. Spis správního orgánu prvního stupně je opatřen spisovým přehledem, v němž jsou fotografie zařazeny mezi přílohy, přičemž fotografie samotné jsou opatřeny popisky, z nichž je patrno mimo jiné datum jejich pořízení. Skutečnost, že spisový přehled v případě příloh neobsahuje údaj o datu jejich vložení do spisu, pak sice představuje dílčí pochybení ve smyslu posledně citovaného ustanovení, avšak neznemožňuje datovat vznik fotografií. Uvedené pochybení proto nemá vliv ani na přezkoumatelnost rozhodnutí v otázce časového vymezení žalobcova přestupkového jednání. Z protokolu o ústním jednání ze dne 13. 4. 2017 je navíc zřejmé, že k založení fotografií ze dne 14. 6. 2016, 2. 11. 2016, 23. 11. 2016 a 11. 4. 2017 do spisu došlo právě v průběhu tohoto jednání.

68. Zcela dostatečné a kritériím přezkoumatelnosti vyhovující je též odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v otázce žalobcových majetkových poměrů. Žalovaný se přiměřeností uložené sankce včetně žalobcových majetkových poměrů podrobně zabýval na stranách 14 až 17 svého rozhodnutí, kde mimo jiné uzavřel, že si z předložených podkladů nemůže učinit reálnou představu o žalobcově ekonomické situaci, neboť s ohledem na žalobcem uvedené údaje není zřejmé, jak vlastně hradí své životní potřeby. Na této úvaze krajský soud neshledal nic nepřezkoumatelného. Samotný žalobcův nesouhlas s takovýmto posouzením nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného založit nemůže.

69. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné ani v otázce formy zavinění, neboť jak již krajský soud shora uvedl, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska přezkoumatelnosti jeden celek. Zavinění ve formě úmyslu konstatoval již správní orgán prvního stupně, který ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žalobce „[i]gnoroval upozornění na nezákonnost, výzvu k zastavení nezákonné činnosti i pravomocného rozhodnutí orgánu státní správy a s přímým úmyslem fakticky prosadil přes odpor exekutivy záměr bydlet v I. zóně CHKO Šumava v nezastavěném a nezastavitelném území.“ Na opakovaná upozornění ze strany správního orgánu prvního stupně ostatně poukázal i žalovaný. V.B K námitkám nedostatečně zjištěného skutkového stavu a porušení zásady materiální pravdy 70. Nedůvodná je též námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu a porušení zásady materiální pravdy.

71. Správní spis obsahuje dostatečné podklady, na jejichž základě lze dospět k závěru, že se žalobce vytýkaného přestupkového jednání dopustil.

72. Pokud jde o samotnou realizaci stavby a s ní související zásahy do území, pak ty dostatečně prokazuje doložená fotodokumentace. Ve správním spise je založena fotografie vyčištěných základů/sklepů bez stropu („jáma s kamennými zdmi“) a fotografie několika částí drobného plechového odpadu. Tyto fotografie předložil sám žalobce dne 19. 5. 2017. V přílohové obálce se rovněž nachází CD s fotografiemi a vytištěné fotografie ze dne 14. 6. 2016 zachycující stav předmětného pozemku st. p. č. X – pařezy, složené dříví, nízká kamenná zídka. Prohlubeň s kovovým odpadem označená jako „prohlubeň v místě původního sklepa“. Vedle této prohlubně je viditelný porost, nízké jehličnaté stromky, vzrostlé břízy a náletové dřeviny. Dále byly do spisu založeny fotografie ze dne 2. 11. 2016, na nichž je zobrazena plastová jímka zapuštěná v zemi a nový betonový základ stavby včetně starých schodů („betonové základy polozapuštěného srubu“). Dále jsou ve spisu založeny fotografie ze dne 23. 11. 2016, na kterých je viditelná nová betonová základová deska, ve které je plachtou zakrytý otvor do sklepa, vedle se nachází polozapuštěný srub „od severovýchodu“, obdobně tak na fotografiích ze dne 11. 4. 2017. Spis taktéž obsahuje fotografii staršího data, na které je zachycené schodiště končící ve vzduchu a nachází se zde dřeviny. Ve spisu je konečně též založen i snímek z roku 2001, na kterém je zachycena nízká kamenná zídka tvořící základy původní dřevěné chaty, uvnitř vzrostlé dřeviny, a snímek z roku 1969, na kterém je vidět, že se zde nacházela dřevěná chata na zděném základu.

73. Krajský soud nepřisvědčil žalobcovu názoru, že by snad tyto fotografie měly mít nulovou vypovídací hodnotu. Žalobce v této souvislosti dezinterpretuje závěr Nejvyššího správního soudu, který se v rozsudku čj. 2 As 288/2018-45 vyjadřoval pouze k průkaznosti fotografií ve vztahu k přestupku spočívajícímu ve „druhém“ kácení dřevin, přičemž dle fotodokumentace nebylo „možné srovnat stav výskytu dřevin na jednotlivých částech pozemku před a po uložení blokové pokuty jednoznačně a bez dalšího.“ Z fotografií také nebylo zřejmé, které dřeviny se nacházely právě na žalobcově pozemku. V případě stavebních prací a souvisejících zásahů na žalobcově pozemku však takováto pochybnost krajskému soudu nevznikla. Fotografie dostatečně zachycují stav na žalobcově pozemku před a po (částečné) realizaci stavebního záměru, přičemž je z nich zcela zřejmé, že tato vyžadovala podstatnou úpravu povrchu spočívající v odstranění vegetačního krytu a změně konfigurace, potažmo struktury pozemku. Z fotodokumentace je totiž patrno, že před stavebním zásahem se na žalobcově pozemku nacházely pouze fragmenty původní stavby s viditelným porostem a nízkými i vzrostlými stromy. Takto zjištěný skutkový stav nemůže zpochybnit zcela neurčité a spekulativní tvrzení žalobce, „že některé fotografie dle jeho mínění ani nezachycují jeho pozemek.“ 74. Krajský soud nepřisvědčil žalobcovu názoru, dle něhož prováděl pouze rekonstrukci existující stavby. Nejvyšší správní soud již v odstavci [52] shora citovaném rozsudku čj. 2 As 288/2018-45 poukázal na svou judikaturu týkající se vymezení neurčitého právního pojmu „nová stavba“ či „novostavba“. Například v rozsudku ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 31/2007-165, č. 2722/2012 Sb. NSS, dovodil, že „odstranění převážné většiny původní stavby až do základů a následnou realizaci nové stavby s využitím několika fragmentů stavby původní nelze hodnotit jako stavební úpravu.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2014, čj. 6 As 120/2013-41, „[j]de [v takovém případě] o odstranění jedné stavby a vybudování stavby nové. I tento závěr vyplývá jednoznačně z předchozí judikatury. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že není-li již patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (typicky při úplné destrukci jeho obvodových zdí), je nepochybné, že původní stavba zanikla (srov. rozsudek ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 nebo rozsudek ze dne 28. února 2001 sp. zn. 20 Cdo 931/99). Pro posouzení věci není podstatné, nakolik se nová stavba skladu původní stavbě podobá a nakolik se od ní má odchylovat, neboť jak uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 31. ledna 1994 sp. zn. 3 Cdo 95/92: ‚Jestliže … původní stavba byla zcela zdemolována (minimálně však do toho stadia, kdy již přestalo být patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží) a na jejím místě byla postavena nová stavba, byť i druhově shodná, nejde o ztrátu původního stavebně technického charakteru, ale o zřízení nové stavby na pozemku a na místě (původní) stavby zaniklé.‘“ 75. Z fotografií založených ve spisu přitom v žádném případě nevyplývá, že by se na pozemku st. parc. č. st. X před zahájením stavebních prací nacházela stavba, kterou by žalobce pouze opravoval, jak uvádí. Fotografie naopak zachycují, že na žalobcově pozemku se nacházely pouhé nepatrné části dřívější stavby v podobě zbytků zděných základů a několika schodů. Ve smyslu shora citované judikatury se tedy jednalo o stavbu zaniklou, na jejímž místě žalobce vybudoval stavbu zcela novou. Za této situace nebylo zapotřebí provádět v daném ohledu další dokazování, ať již ohledáním či výslechem svědků (otázka věrohodnosti označených svědků je pak již zcela bez významu). Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 288/2018-45 konstatoval, že „to, co v posuzovaném případě zbylo z někdejší stavby č. ev. X, jež figurovala stále v katastru nemovitostí, je patrné z fotografií dokládajících kácení na pozemku žalobce.“ 76. Nedůvodná je též námitka, dle níž správní orgány neprokázaly, že zakázanou činnost vykonal právě žalobce. Žalobce sám v řízení uvedl, že stavební práce na svém pozemku provedl on sám. To je patrno částečně například již v podaném odvolání, kde žalobce výslovně připouští umístění jímky. V e-mailu, který žalobce adresoval žalovanému dne 25. 6. 2020, v němž nejprve odmítl porušení plnění podmínek výjimky udělené správním orgánem prvního stupně, pak zcela otevřeně konstatoval, že „[k]oupě domu a především jeho oprava, byla naprosto přirozenou cestou a součástí života chudého šumavského obyvatele, který si koupil rozpadlý dům a svépomocí ho opravil. Žijeme zde s mojí ženou a tříměsíčním synem v naprosté harmonii s přírodou, staráme se o včely a o své okolí s největší úctou.“ Ostatně i v samotné žalobě žalobce uvedl, že dle jeho názoru „nebylo prokázáno, že by původní stav předmětného pozemku byl odlišný, než jak tvrdí po celou dobu řízení žalobce, tj. že se na něm nacházela budova evidovaná navíc v katastru nemovitostí pod č. ev. X, stavba pro rodinnou rekreaci, kteroužto žalobce toliko zrekonstruoval (nikoliv umístil novou stavbu).“ Sugeruje-li snad nyní žalobce, že by stavební práce spojené s nezbytnou úpravou terénu na jeho pozemku vykonal někdo jiný (či snad dokonce bez jeho vědomí?), pak je takováto obhajoba zcela nevěrohodná.

77. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž nebyla prokázána ani skutečnost, že na pozemku st. parc. č. X S. byl právně relevantním způsobem vymezen (registrován) k tomu příslušným orgánem významný krajinný prvek ve smyslu § 6 zákona o ochraně přírody a krajiny. Již v rozsudku čj. 50 A 75/2017-79 krajský soud uvedl, že „[o]tázka, zda pozemek žalobce je součástí VKP v souladu se zákonem či nikoli se zcela míjí s předmětem tohoto řízení. O tom, že předmětný pozemek je součástí VKP, byl žalobce opakovaně informován a tato skutečnost mu tak musela být prokazatelně známa. Prokazatelně se tak stalo minimálně při podání vysvětlení dne 15. 6. 2016 a v rozhodnutí o výjimce ze dne 2. 9. 2016. Nesouhlasí-li žalobce se zařazením svého pozemku do VKP apod., nelze tyto námitky úspěšně vznášet v tomto přezkumném řízení soudním. […] Otázka existence VKP a dalších chráněných oblastí na pozemku žalobce je ze strany orgánů ochrany přírody a krajiny opakovaně konstatována. Žalobci je nutno přisvědčit, že ve správním spise není založen výpis z příslušné evidence apod., nicméně žalobce pouze v obecné rovině namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, aniž by přitom relevantním způsobem tvrdil, že se zde tyto prvky nenachází. Existence takovéhoto prvku není účinně rozporována. Způsob legislativní úpravy VKP nepřísluší správnímu soudu hodnotit. Nad rámec věci samotné je ve vztahu k možnosti seznámení se s existencí VKP vhodné poukázat na to, že mapové zobrazení VKP je volně dostupné na internetu, např. na geoportálu Národního parku Šumava, který je nyní dostupný na https://cz-np-sumava.tmapserver.cz/portal/. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě pak poukázal i na další veřejně dostupný zdroj, a to geoportál Plzeňského kraje.“ Krajský soud neshledal důvod se od těchto závěrů v nynějším řízení odchýlit.

78. Svůj předchozí závěr krajský soud pouze doplňuje v tom směru, že ve spisu žalovaného je spolu s předkládací zprávou správního orgánu prvního stupně založena vyhláška č. 2/95 ze dne 1. 5. 1995, jíž správní orgán prvního stupně oznámil registraci významných krajinných prvků, a to mimo jiné i významný krajinný prvek č. 139 v k. ú. X (označený jako „sukcesní plocha –niva –mokřad –interakč. zeleň“), který se nachází také na žalobcově pozemku.

79. Na výsledném posouzení nemohou nic změnit žalobní námitky, dle nichž žalovaný údajně chybně poukázal na některé skutečnosti, které jsou mu známy (výsledek změny územního plánu obce Železná Ruda či další pokračování stavebních prací na žalobcově pozemku). Tyto skutečnosti nemají na naplnění skutkových podstat přestupků dle § 87 odst. 3 písm. l), m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny žádný vliv. V.C K námitkám nenaplnění skutkové podstaty přestupků dle § 87 odst. 3 písm. m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny 80. Krajský soud se neztotožnil s žalobní argumentací, dle které se správní orgány v souvislosti s přestupkem dle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny dopustily porušení zásady ne bis in idem, neboť za kácení dřevin byl žalobce již jednou sankcionován.

81. Dle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „pokácí bez povolení nebo závažně poškodí skupinu dřevin rostoucích mimo les“. Dle § 87 odst. 3 písm. m) téhož zákona se pak fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „závažně poškodí nebo zničí významný krajinný prvek“.

82. Z uvedeného je zcela jednoznačné, že objekt obou uvedených přestupků je odlišný, neboť zatímco v prvém případě zákon postihuje poškozování dřevin, v případě druhém je chráněným zájmem významný krajinný prvek. Jak přitom žalovaný správně poznamenal, v posuzovaném případě se jednalo o jednočinný souběh nestejnorodý, tj. žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu více přestupků. Přestupek dle § 87 odst. 3 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny nadto v nynějším případě nespočíval v pouhém odstranění dřevin, nýbrž obecně v likvidaci celého vegetačního krytu a jeho nahrazení betonovou základovou deskou, čímž došlo k zabránění obnovy původního porostu. Tím žalobce závažně poškodil registrovaný významný krajinný prvek H. S.

83. Nepřípadná je též námitka, dle které žalovaný v souvislosti s výkladem pojmu „nová stavba“ na straně 12 svého rozhodnutí odkazuje na § 2 odst. 3 stavebního zákona.

84. Dle § 87 odst. 3 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu“. Dle § 26 odst. 2 písm. a) téhož zákona je pak na území první zóny chráněné krajinné oblasti mimo jiné zakázáno „umisťovat a povolovat nové stavby“.

85. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 2 As 288/2018-45 dovodil, že správní orgán prvního stupně je „příslušným správním orgánem k posouzení otázky, zda žalobce svou stavební činností na pozemku porušil zákaz umisťovat a povolovat nové stavby [§ 26 odst. 2 písm. a) ZOPK], popřípadě povolovat a měnit využití území [§ 26 odst. 2 písm. b) ZOPK]. Za tím účelem smí uvedené pojmy autonomně vykládat a subsumovat pod ně skutkový stav v rozsahu své působnosti podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Přitom ovšem musí respektovat zásadu jednoty a bezrozpornosti právního řádu zajišťující, aby byl pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně přikládán stejný význam a obsah (ledaže by existovaly rozumné důvody pro opačný závěr).“ Z ničeho nevyplývá (a žalobce nic takového ani neuvádí), že by právní kontext aplikovaných ustanovení odůvodňoval vymezení odlišného obsahu pojmu „nová stavba“, než který mu přisuzují stavební předpisy (konkrétně § 2 odst. 3 stavebního zákona). V.D K námitkám procesních pochybení týkajících se fotodokumentace obsažené ve správním spisu 86. Na zákonnost rozhodnutí správních orgánů nemají vliv ani námitky, dle nichž byla fotodokumentace založená ve správním spisu pořízena nezákonným způsobem.

87. Krajský soud nepovažuje za nutné, aby o pořízení fotografií založených ve spisu byl sepisován protokol. Absence protokolu neznamená, že by tyto fotografie nemohly představovat podklady rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu.

88. Žalobce namítá, že fotografie nezachycují jeho pozemky. Tuto námitku však krajský soud považuje za zcela účelovou přinejmenším ve vztahu k fotografiím, na nichž je zachycena podoba zbytků původní chaty a následných stavebních zásahů žalobce. O tom, že tyto fotografie zachycují stejné místo, svědčí již například to, že na fotografiích polozapuštěného srubu je patrné i umístění zbytků původního schodiště, které se objevuje na fotografii zachycující stav před stavebními pracemi. Ostatně žalobce nikterak nezpochybňuje, že by fotografie zbytků chaty nezachycovaly „stavbu“ na jeho pozemku a totéž platí i pro fotografie stavebních zásahů (zejména fotografie polozapuštěného srubu a betonové základové desky). Relevanci fotografií stran stavu „stavby“ před stavebními zásahy žalobce ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 288/2018-45. Krajský soud zároveň nevidí důvod zpochybňovat data pořízení fotodokumentace, přičemž podstatné je především to, že zachycují jak původní stav na pozemku st. parc. č. X, tak stav po umístění betonové základové desky a polozapuštěného srubu. Pro zjištění skutkového stavu věci je pak v podstatě lhostejno, kdo tyto fotografie pořídil. Pro uvedené není krajskému soudu vůbec zřejmé, v čem by měla spočívat namítaná nevěrohodnost pořízené fotodokumentace.

89. Nedůvodná je též námitka, dle níž fotodokumentace nebyla provedena coby důkaz a žalobce se k ní tak nemohl vyjádřit. Žalovaný přiléhavě poznamenal, že ústního jednání konaného dne 13. 4. 2017, při němž byly do spisu založeny fotografie ze dne 14. 6. 2016, 2. 11. 2016, 23. 11. 2016 a 11. 4. 2017, byl přítomen nejen žalobce osobně, ale též jeho advokát, který jej ve správním řízení zastupoval. Dne 5. 5. 2017 pak správní orgán prvního stupně žalobce vyzval k seznámení se s podklady rozhodnutí, jimiž byla i ve spisu založená fotodokumentace. K té se pak žalobce mohl vyjádřit bezpochyby i po celou dobu odvolacího řízení. Žalobce tak měl dostatek možností se s fotodokumentací nejen seznámit, nýbrž i sdělit správním orgánům své stanovisko.

90. S ohledem na zastoupení žalobce advokátem, pak neobstojí ani argumentace, že coby laik nevěděl, že správní orgány budou z fotografií při svém rozhodování vycházet. Nicméně i z pohledu laického je zcela nepochybné, že správní orgány vychází z obsahu správního spisu.

91. Zcela irelevantní je v daném ohledu námitka, dle níž žalobce údajně nebyl přítomen žádným kontrolním úkonům orgánu ochrany přírody a krajiny, při nichž by se mu jakákoliv úřední osoba prokázala služebním průkazem. Na vypovídací hodnotu pořízených fotografií by ani takováto skutečnost nemohla mít žádný vliv, stejně jako údajná averze oprávněné úřední osoby vůči žalobci. Není ani zřejmé, jak by tímto mohla být založena nezákonnost rozhodnutí žalovaného.

92. K námitce vedení správního spisu v rozporu s § 17 odst. 1 správního řádu se již krajský soud vyjádřil shora. V.E K námitkám nezákonného způsobu zahájení řízení a porušení zásady dvojinstančnosti řízení 93. Nedůvodná je též námitka nezákonného zahájení řízení o přestupku pro absenci bližšího vymezení posuzovaných skutků.

94. Správní orgán prvního stupně v nynější věci zahájil řízení o přestupcích oznámením ze dne 14. 3. 2017. Tímto oznámením správní orgán prvního stupně žalobci sdělil, že z moci úřední zahájil řízení o uložení pokuty dle § 87 odst. 3 písm. d), l), m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny za „pokácení bez povolení skupiny dřevin rostoucí mimo les na st.p.č. X v k.ú. X“, „neplnění podmínek výjimky Správy ze dne 2. září 2016, č.j. NPS 07171/2016, SZ NPS 06004/2016/3 udělené dle § 43 odst. 3 ZOPK“, „závažné poškození významného krajinného prvku evidovaného na st.p.č. X v k.ú. X“, „vykonání činnosti zakázané a vykonání činnosti, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu, vše v I. zóně CHKO Šumava na st.p.č. X v k.ú. X“. Dále správní orgán prvního stupně upřesnil, že „[ř]ízení se zahajuje v souvislosti s likvidací dřevinné zeleně, terénními úpravami a stavební činností na st.p.č. X v k.ú. X.“ 95. S ohledem na povahu věci považuje krajský soud takovéto vymezení skutků na samém počátku správního řízení za dostatečné. Žalobce byl informován o tom, podle jakých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny měl přestupků dopustit, a byly mu tedy i známy konkrétní skutkové podstaty, jejichž naplnění správní orgán prvního stupně ve správním řízení dále zkoumal. Žalobce pak byl informován i o tom, že bude posuzováno jeho jednání spočívající v kácení dřevin, terénních úpravách a stavební činnosti na pozemku st. parc. č. X; tím správní orgán prvního stupně vymezení skutků dostatečně zúžil. Nebylo proto nikterak složité dovodit, jakým jednáním měl žalobce konkrétní skutkové podstaty přestupků naplnit.

96. Argumentace, dle níž významný krajinný prvek je právně neurčitým pojmem a laik si pod ním není schopen cokoli představit, je v posuzované věci zcela nevýznamná. Žalobci byla existence významného krajinného prvku na jeho pozemku dobře známa, jelikož jej o ní správní orgán prvního stupně ještě před zahájením nynějšího řízení opakovaně informoval, což je zřejmé například z výzvy k podání vysvětlení ze dne 2. 6. 2016, z protokolu o podání vysvětlení ze dne 10. 6. 2016, ale zejména pak z rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ze dne 2. 9. 2016, v němž se správní orgán prvního stupně této otázce relativně podrobně věnoval. Správní orgán prvního stupně pak v oznámení o zahájení řízení ze dne 14. 3. 2017 výslovně uvedl, že žalobce významně poškodil významný krajinný prvek na pozemku st. parc. č. X, čímž tento významný krajinný prvek dostatečně konkretizoval a uvedl činnosti, kterými mělo k jeho poškození dojít. Vymezení skutku bylo proto v daném ohledu dostatečné.

97. Ani námitka porušení zásady dvojinstančnosti řízení není důvodná.

98. Nejvyšší správní soud například v právní větě k rozsudku ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018 – 34, k výkladu § 90 správního řádu shrnul, že „[z]rušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ 99. Změna prvoinstančního rozhodnut namísto jeho zrušení je tedy v zájmu hospodárnosti řízení v zásadě žádoucí postup odvolacího orgánu. Nesmí však být pro účastníky řízení překvapivá. K tomu dle názoru krajského soudu v nynější věci nedošlo, neboť žalovaný přistoupil ke změně výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i doplnění odůvodnění na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 288/2018-45, jejichž právním názorem byl vázán. Právě Nejvyšší správní soud přitom žalovaného zavázal k tomu, aby sám posoudil otázku umístění „nové stavby“ na žalobcově pozemku. Žalobce tedy věděl, že se žalovaný bude touto otázkou dodatečně zabývat a nic mu nebránilo v tom, aby se k ní ještě v průběhu odvolacího řízení vyjádřil.

100. Nejvyšší správní soud žalovaného zároveň vyzval k precizaci výroku ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS. Taktéž k této otázce se tedy žalobce mohl před vydáním rozhodnutí žalovaného vyjádřit. Krajský soud přitom zároveň neshledal, že by konkretizace výroku byla takové povahy, aby již nebyla zachována totožnost skutku v rámci správního řízení; ke změně předmětu řízení tudíž nedošlo. Jedná se o pouhé zpřesnění popisu skutku, který byl již v obecnější podobě obsažen v oznámení o zahájení řízení. Správní orgán prvního stupně totiž zahájil řízení ve věci žalobcova jednání spočívajícího mimo jiné ve stavební činnosti na jeho pozemku ve smyslu § 87 odst. 3 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud žalovaný tedy ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce dopustil přestupku dle posledně citovaného ustanovení mimo jiné umístěním nové stavby na tomto pozemku, pak nejde o nic jiného než právě o konkretizaci původně obecněji vymezeného přestupkového jednání. V.F K námitce porušení práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí 101. Ani námitce porušení práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí krajský soud nepřisvědčil.

102. Žalobci lze přisvědčit pouze potud, že z obsahu spisu žalovaného skutečně nevyplývá, že by jej žalovaný vyzval k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí a případnému vyjádření, přestože do spisu založil například podklady týkající se změny územního plánu obce Železná Ruda či ortofotomapy ze serveru Geoportál zachycující žalobcův pozemek. Toto pochybení však nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav věci dostatečně zjistil již správní orgán prvního stupně. Nelze taktéž přehlédnout, že určité letecké snímky zobrazující původní vegetaci a následný vývoj stavebních prací na žalobcově pozemku jsou založeny již ve spisu správního orgánu prvního stupně a žalobce tak měl možnost se s nimi seznámit.

103. Žádost o posouzení závazného stanoviska správního orgánu prvního stupně ke stavbě nazvané „stavební úpravy stávajícího rekreačního objektu ev. č. 101“ ze dne 10. 10. 2019 není založena ve správním spisu. To však není v konkrétním případě na závadu, neboť žalovaný na uvedený dokument poukázal na stranách 17 a 18 svého rozhodnutí pouze v souvislosti s tím, že je mu známo, že žalobce stavbu na svém pozemku dokončil. Sám žalovaný k tomu ovšem ihned dodal, že pro stanovení náhradních opatření je pro něj rozhodný stav do konce listopadu roku 2016. Žalovaný tedy své závěry o uvedený dokument nikterak neopírá. V.G K námitkám dalších procesních a hmotněprávních pochybení 104. Nepřípadná je dále námitka, dle které měl žalovaný při ukládání pokuty postupovat dle § 41 odst. 2 přestupkového zákona z roku 2016, a nikoliv dle § 12 odst. 2 přestupkového zákona z roku 1990.

105. Dle § 112 odst. 1 přestupkového zákona z roku 2016 platí, že „[n]a přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ Dle odstavce 3 citovaného ustanovení pak „[n]a určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější.“ 106. Dle § 12 odst. 2 přestupkového zákona z roku 1990 platilo, že „[z]a více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Zákaz činnosti nebo zákaz pobytu lze uložit, jestliže je lze uložit za některý z těchto přestupků.“ Dle § 41 odst. 2 přestupkového zákona z roku 2016 pak „[z]a dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“ 107. Obě tato ustanovení upravují tzv. zásadu absorpce, dle které při souběhu trestů nejpřísněji postižitelný přestupek „konzumuje“ přestupky ostatní. Jelikož za všechny přestupky, které jsou žalobci kladeny za vinu, bylo možné uložit pokutu do výše 100 000 Kč [výjimku představoval pouze přestupek dle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny, za něž bylo ve spojení s § 87 odst. 4 téhož zákona možno uložit pokutu až 200 000 Kč, avšak řízení o něm žalovaný zastavil], pak byla i při využití absorpční zásady horní hranice uložené pokuty za všechny přestupky totožná. Není z ničeho patrno, že by snad pozdější úprava obsažená v § 41 odst. 2 přestupkového zákona z roku 2016 měla být pro žalobce jakkoli příznivější; neplyne to ostatně ani z kusé žalobní argumentace v tomto směru.

108. Krajský soud ani neshledal, že by ve výroku rozhodnutí žalovaného chybně absentoval odkaz na § 87 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť žalobce přehlíží, že žalovaný aplikoval zákon o ochraně přírody a krajiny ve znění do 30. 6. 2017 (pozdější úprava vytýkaných přestupků doznala pouze formálních změn), kde byla výše pokuty stanovena přímo v § 87 odst. 3.

109. Žalobce namítl, že s ohledem na dikci § 112 odst. 2 přestupkového zákona z roku 2016 měl žalovaný při posouzení zániku odpovědnosti za přestupek postupovat dle § 29 a násl. téhož zákona. V daném ohledu ovšem nelze přehlédnout, že § 112 odst. 2 přestupkového zákona z roku 2016 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, č. 325/2020 Sb., a to ke dni 22. 7. 2020. Jelikož žalovaný rozhodoval až 7. 8. 2020, neměl v té době ani jinou možnost než vycházet z úpravy obsažené v přestupkovém zákonu z roku 1990. Žalobce nikterak neodůvodnil svůj závěr, dle něhož jeho odpovědnost za přestupek již zanikla. Krajský soud proto v daném ohledu pouze odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný na stranách 5 a 6 správně a přehledně vyložil, proč k zániku odpovědnosti žalobce za přestupky nedošlo.

110. Mylná je pak též žalobní argumentace, dle které je vyloučen souběh přestupků dle § 87 odst. 3 písm. l), m) a n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce se domnívá, že objekt všech těchto přestupků je zájem na ochraně přírody a krajiny, zcela však přehlíží, že objekt přestupku (podobně jako trestných činů) může být vyjádřen v rozličné míře obecnosti (typicky jako rodový, druhový, individuální a konkrétní). Jakkoli v obecnější rovině mají všechny uvedené přestupky objekt totožný, tj. skutečně ochrana přírody a krajiny, v rovině individuální je jejich objekt odlišný a je vyjádřen v popisu jejich skutkové podstaty. Pokud by krajský soud na žalobcovu argumentaci v daném ohledu přistoupil, bylo by to podobné, jako by trestní soud vyloučil možný souběh trestných činů obsažených v téže hlavě trestního zákoníku (například trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti majetku apod.). Takový postup by byl jednoznačně neudržitelný. Žalobce ostatně ani nespecifikoval, jak konkrétně by se měl údajný vztah speciality mezi citovanými ustanoveními v posuzované věci projevit. V.H K námitce uložení nepřiměřených opatření k nápravě 111. Nedůvodná je též námitka uložení nepřiměřených opatření k nápravě.

112. Jak již plyne ze shora uvedeného, krajský soud nemá pochybnost o tom, že původcem posuzovaného škodlivého zásahu je právě žalobce. Nic tedy správním orgánům nebránilo v aplikaci § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, dle kterého „[j]estliže uvedení do původního stavu není možné a účelné, může orgán ochrany přírody uložit povinnému, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě. Jejich účelem je kompenzovat, byť jen zčásti, následky nedovoleného jednání.“ 113. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, „že navrácení do původního stavu, tj. do podoby desítky let starého dřevinného společenstva, již není možné.“ Toto posouzení žalovaný aproboval a souhlasí s ním též krajský soud. S ohledem na žalobcovy stavební zásahy spojené s likvidací vegetačního krytu a terénními úpravami nepřipadalo uvedení do původního stavu v úvahu. Nezbývalo tedy než přistoupit ke stanovení náhradních opatření, která postupnou přirozenou i umělou obnovu přírodě bližšího prostředí umožní.

114. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, dle něhož není možné § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny v nynějším případě aplikovat pro údajně bezprecedentní zásah do vlastnického práva žalobce evidovaného v katastru nemovitostí. Postup podle citovaného ustanovení je naopak nutný důsledek žalobcova vlastního protizákonného jednání a neoddiskutovatelného zájmu na ochraně přírody a krajiny (notabene v oblasti nejpřísněji chráněné, tj. I. zóně CHKO Šumava). Důvody, pro které správní orgán prvního stupně náhradní opatření stanovil (včetně povinnosti uvést pozemek do původní nivelety a překrýt povrch 20 cm vysokou vrstvou ornice), jsou v jeho rozhodnutí dostatečně vysvětleny a krajský soud na nich neshledal nic nepřiměřeného. Jejich cílem totiž je co možná nejrychlejší obnova přirozeného stavu, do něhož žalobce svou činností významně zasáhl. Takový postup je s § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny zcela v souladu. V.I K námitce nepřiměřené výše uložené pokuty 115. Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud konečně též námitku nepřiměřené výše uložené sankce.

116. Krajský soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že stanovení konkrétní výše pokuty se odehrává v rovině správního uvážení. Nejvyšší správní soud k tomu například v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS, shrnul, že „[z] judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.); oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Používání výrazu ‚přiměřenost uložené pokuty‘ v této souvislosti je však do jisté míry nepřesné, neboť soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě ale pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená.“ 117. Žalobci lze přisvědčit potud, že žalovaný měl při určení výměru trestu ve smyslu § 112 odst. 3 přestupkového zákona z roku 2016 skutečně vycházet z nové právní úpravy. Žalobce však nespecifikoval, v čem se mělo uvedené pochybení žalovaného negativně projevit v jeho právech. Ustanovení § 37 citovaného zákona sice obsahuje konkrétnější úpravu skutečností, k nimž musí správní orgán při určení druhu a výměry trestu přihlédnout, avšak žalovaný těmto požadavkům přes formálně chybný odkaz na § 12 odst. 1 přestupkového zákona z roku 1990 dostál. Posuzoval totiž závažnost přestupku a způsob jeho spáchání, zabýval se otázkou konkrétních okolností věci (přitěžujících a polehčujících) i osobními poměry žalobce.

118. Ustanovení § 37 přestupkového zákona z roku 2016 obsahuje toliko demonstrativní výčet kritérií, která mohou mít vliv na určení druhu správního trestu a jeho výměry. Skutečnosti, na které v žalobě poukázal žalobce (tedy že nikdy nezneužíval sociální dávky, nebyl přihlášen na úřadu práce, nezneužíval žádných dávek z veřejných zdrojů a vede život jen na takové úrovni, jakou mu dovolují jeho příjmové poměry, popřípadě žalobcovy sportovní úspěchy), však z pohledu soudu nemají s ohledem na povahu posuzovaných přestupků významnější relevanci. Žalovaný tudíž nepochybil, pokud se jimi výslovně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Uvádí-li žalobce, že není osobou páchající notoricky přestupky na úseku zákona o ochraně přírody a krajiny, pak nelze přehlédnout, že žalobce již byl jednou trestán za neoprávněné kácení dřevin na pozemku st. parc. č. X. Na tuto skutečnost pak žalovaný v souvislosti s výměrou trestu přiléhavě poukázal na straně 15 svého rozhodnutí.

119. Zbývá tedy posoudit otázku, zda uložená pokuta nemá pro žalobce likvidační účinek. Taktéž tou se přitom žalovaný zabýval na stranách 16 až 17 svého rozhodnutí.

120. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu v usnesení ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, dovodil, že za likvidační je třeba považovat takovou sankci, „která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“ 121. Rozšířený senát dále uvedl, že „[s]právní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ K tomu rozšířený senát mimo jiné dodal, že „[b]ude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost“. Uvedené závěry rozšířeného senátu se následně staly součástí dnes již konstantní judikatury, která na ně hojně odkazuje (z recentních rozhodnutí srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2020, čj. 7 Afs 23/2020-22, ze dne 11. 11. 2020, čj. 4 Ads 124/2020-42, a ze dne 28. 5. 2021, čj. 1 As 286/2020-38).

122. Žalobce v řízení před žalovaným předložil k podpoře svého závěru o likvidační výši pokuty smlouvu o nájmu penzionu ze dne 18. 4. 2011 (žalobce k tomu uvedl, že toto podnikání v roce 2016 ukončil), daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období let 2014, 2015 a 2016, v nichž žalobce vykázal ztrátu (15 234 Kč, 20 274 Kč, resp. 5 490 Kč), technický průkaz svého vozidla Jeep Grand Cherokee (datum registrace v roce 1993), vyrozumění živnostenského úřadu ze dne 9. 11. 2016, dle něhož ukončil dřívější činnosti k tomuto dni, vyrozumění živnostenského úřadu ze dne 14. 6. 2017, dle něhož zahájil k 15. 6. 2017 živnostenskou účinnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v oborech „Návrhářská, designérská, aranžérská činnost a modeling“ a „Zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků“, smlouvu o půjčce ze dne 15. 3. 2016 na částku 500 000 Kč (tuto částku žalobce dle svého tvrzení již utratil), fakturu ze dne 14. 7. 2017 na částku 50 000 Kč, kterou žalobce obdržel od města Železná Ruda za „vyřezání dřevěného nábytku“, a poštovní poukázku na částku 3 186 Kč adresovanou finančnímu úřadu (dle žalobce se má jednat o doklad výše daně z nemovitosti).

123. Krajský soud po posouzení těchto dokladů neshledal, že by jejich obsah závěr o likvidační výši pokuty dostatečným způsobem zdůvodňoval. Poukazuje-li žalobce na daňovou ztrátu v letech 2014 až 2016, pak nelze přehlédnout, že samotný výsledek hospodaření nemá pro účely posouzení likvidačního účinku pokuty v podstatě žádnou výpovědní hodnotu, neboť si z něj nelze ani v hrubých rysech učinit úsudek o tom, zda je v možnostech žalobce zohlednit uloženou sankci ve skladbě svých výdajů tak, aby se případnému likvidačnímu účinku sankce vyhnul (nepostačí přitom pouhé tvrzení, že by žalobcova podnikatelská činnost stala při povinnosti uhradit pokutu ve výši 70 000 Kč bezúčelnou). Z žalobcem doložených dokladů sice nevyplývá, že by měl jakýkoli majetek větší hodnoty, avšak zároveň z nich ani neplyne, jaké jsou žalobcovy běžné výdaje.

124. V této souvislosti krajský soud připomíná další ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřený v usnesení čj. 1 As 9/2008-133, dle něhož ani zákaz uložení sankce v likvidační výši „samozřejmě neznamená, že by pokuta za jiné správní delikty měla ztratit cokoliv ze své účinnosti. Naopak, jak již připomněl předkládající senát, aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu. Ta v sobě vždy zahrnuje jak typovou závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil již rozpětím zákonné sazby pro uložení pokuty, tak individuální závažnost protiprávního jednání v konkrétním případě.“ Krajský soud se ztotožnil s posouzením závažnosti posuzovaných přestupků, jak je učinil na straně 17 svého rozhodnutí. Žalobce se vytýkaného škodlivého jednání dopustil v I. zóně Chráněné krajinné oblasti Šumava, tj. nejpřísněji chráněného území, ačkoli byl na protiprávnost svého jednání opakovaně upozorněn. Uložení pokuty v horní polovině zákonné sazby je tudíž zcela opodstatněné.

125. Nelze taktéž přehlédnout, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 2. 11. 2020 vyhověl žalobcově žádosti a ve smyslu § 156 daňového řádu mu povolil uhradit pokutu v 70 měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč. Tato skutečnost přitom bezprostřední dopady pokuty významně limituje.

126. Lze připustit, že postup žalovaného, který žalobce v době svého rozhodování nevyzval opětovně k předložení aktuálních dokladů, jelikož žalobce nadále financuje stavbu a disponuje finančními prostředky, byl poněkud zkratkovitý. Z druhé strany však žalobce ani netvrdí, že by jeho majetková situace doznala jakýchkoli změn. Není tedy zřejmé, jak mohlo pochybení žalovaného zasáhnout do žalobcových práv.

127. V řízení před soudem zároveň nebylo vůbec prokázáno, že by uložená pokuta měla jakkoli výrazněji převyšovat sankce ukládané v obdobných případech.

128. Krajský soud z uvedených důvodů neshledal, že by žalovaný, potažmo správní orgán prvního stupně jakkoli vybočily z mezí správního uvážení, které jim při stanovení výše pokuty náleží. Není tedy důvodná ani námitka porušení zásad nestrannosti, materiální ekvity a legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu.

VI. Závěr a náklady řízení

129. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

130. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.