č. j. 61 A 1/2019-87

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: P. S., nar. bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: M. S. bytem v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. OREG/43350/2019/jibu, čj. KUJCK 58602/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Vimperk (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014, čj. VÚP 19577/14-KLI-993/10, žalobci nařídil odstranění nepovolených změn hospodářského stavení na pozemku parc. č. x v k. ú. x, postavených v rozporu se stavebním povolením, a to do 120 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Jednalo se o následující změny, které nebyly součástí ověřené projektové dokumentace: - dveřní otvor mezi místnostmi „sklad zahradního nářadí“ a „nemotorové stroje“, - otvor mezi místnostmi „nemotorové stroje“ a „domácí dílna“, - sociální zařízení v místnosti „domácí dílna“, - stavební prvky v prostoru označeném jako „Průjezd“, který je využíván jako prostor obytný (pracovna) a - prvky a konstrukce v objektu „skleník“.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. OREG/73718/2014/jibu, čj. KUJCK 10022/2015/OREG, odvolání žalobce v této věci zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 9. 2014 potvrdil. Žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, čj. 10 A 69/2015-44.

3. Žalobce podal dne 29. 7. 2016 žádost o dodatečné povolení ke všem změnám stavby hospodářského stavení, v počtu celkem osmi změn. Správní orgán prvního stupně řízení o této žádosti usnesením ze dne 2. 8. 2016, čj. VÚP 16441/16-KLI-993/10, zastavil pro zjevnou nepřípustnost z důvodu překážky řízení, jelikož ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Toto usnesení žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. OREG/111449/2016/jibu, čj. KUJCK 135156/2016, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Důvodem zrušení byla skutečnost, že ačkoli se žalobcova žádost týkala nejen změn stavby, jejichž odstranění již správní orgán prvního stupně pravomocně nařídil (viz shora odstavec 1), nýbrž i některých změn dalších, správní orgán prvního stupně mezi těmito částmi žádosti nikterak nerozlišoval.

4. V řízení dále následovala série nových rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zrušujících rozhodnutí žalovaného, jejichž obsah však není na tomto místě zapotřebí rekapitulovat, neboť nejsou pro posouzení věci rozhodná. Správní orgán prvního stupně následně řízení procesně rozčlenil do tří částí, resp. tří samostatných rozhodnutí.

5. O první části této žádosti, která je zároveň předmětem řízení v nyní projednávané věci, rozhodl správní orgán prvního usnesením ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. VÚP-993/2010-KLI, čj. MUVPK-VÚP 6828/19-KLI-993/10, tak, že dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti o dodatečné stavební povolení změn stavby hospodářského stavení pro zjevně nepřípustnou žádost zastavil. Zastavení se týkalo následujících změn stavby: - dveřní otvor mezi místnostmi „sklad zahradního nářadí“ a „nemotorové stroje“, - dveřní otvor mezi místnostmi „nemotorové stroje“ a „domácí dílna“, - sociální zařízení v místnosti „domácí dílna“ a - masivní (částečně zděná a trámová) konstrukce v objektu „skleník“.

6. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26. 2. 2019 formulačně drobně upřesnil a ve zbytku jej potvrdil.

7. Pro úplnost krajský soud dodává, že ve vztahu k druhé části úprav správní orgán prvního stupně řízení přerušil (jednalo se o následující změny: vrata v obvodových zdech prostoru označeného jako „průjezd“, dveřní otvor v prostoru „průjezd“ do skleníku a dveřní otvor v obvodové zdi na severní straně z místnosti „sklad zahradního nářadí“).

8. Ve vztahu k třetí části správní orgán prvního stupně usoudil, že tuto změnu stavby nepovažuje za podstatnou odchylku od ověřené projektové dokumentace stavby a ani v rozporu s vydaným stavebním povolením (jednalo se o změnu spočívající v neprovedení okenních otvorů v obvodové zdi na severní straně). Správní orgán prvního stupně proto řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu pro zjevnou bezpředmětnost žádosti. Tuto věc projednával Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 51 A 5/2020.

II. Shrnutí žaloby

9. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 5. 8. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

10. Žalobce předně popsal skutkový stav věci, průběh dosavadních správních řízení a zdůvodnil svůj závěr o přípustnosti podané žaloby.

11. Žalobce uvedl, že ve správním řízení namítal podjatost úředních osob Ing. V. K. a Ing. V. K., kteří dle jeho názoru mají zájem na výsledku řízení v souvislosti s údajně nezákonnou výstavbou na sousedních pozemcích. Správní orgán prvního stupně a žalovaný se ve svých rozhodnutích ze dne 3. 1. 2017, 13. 1. 2017 a 12. 4. 2017 s těmito námitkami dle názoru žalobce dostatečně, resp. přesvědčivě nevypořádali. Rozhodnutí správních orgánů jsou proto stižena nepřezkoumatelností. Žalobce taktéž obsáhle popsal své výtky vůči postupům správního orgánu prvního stupně, na jejichž základě podjatosti uvedených úředních osob dovozuje, jakož i právní prostředky, které k ochraně svých práv volil. Žalobce pak mimo jiné uvedl, že za vypořádání námitky podjatosti lze v daném případě „považovat pouze jasné a přesvědčivé doložení toho, že veškeré žalobcem zmíněné postupy stavebního úřadu byly zcela v souladu se zákony.“ 12. Žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za nepřezkoumatelné i proto, že z něj není zřejmé, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výrokové části. Prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje vypořádání námitek, jejichž podání byl žalobce vyzván oznámením ze dne 13. 8. 2018. Dle názoru žalobce není možné, aby správní orgán prvního stupně pouze zcela mechanicky přejal závazný právní názor žalovaného, alibisticky jej zkopíroval a přenesl do svého odůvodnění bez dalších vlastních úvah a hodnocení. Odůvodnění, dle něhož dodatečné povolení změn stavby není možné, protože by bylo v rozporu se zákonem, je dle názoru žalobce nedostatečné a nepřesvědčivé.

13. Usnesení správního orgánu prvního stupně pak neodpovídá řízení, které mu předcházelo, a správní orgán prvního stupně zcela ignoroval žalobcovy námitky. Neřídil se pak ani závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2019, a ze dne ze dne 31. 5. 2019. Tím, že žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, vznikají v jeho rozhodování v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu nedůvodné rozdíly.

14. Přesvědčivé odůvodnění a vypořádání žalobcových námitek pak neobsahuje ani žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění na stranách 11 a 13 dle názoru žalobce nepřípustně nahrazuje odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť o nosných důvodech napadeného prvoinstančního usnesení by se žalobce dozvěděl až z napadeného druhoinstančního rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012-47, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, čj. 9 Ca 144/2009-102.

15. Na stranách 18 až 24 dále žalobce podrobně popisuje svůj nesouhlas se způsobem vypořádání jeho odvolacích námitek na stranách 11 až 13 rozhodnutí žalovaného. Tuto žalobní argumentaci lze stručně shrnout následovně: Žalobce uvedl, že pravomocné rozhodnutí o odstranění změn stavby neuvádí, proč by posuzované změny nebylo možné dodatečně povolit. Poukázal též na průtahy řízení a nevypořádání námitky podjatosti. Není ani zřejmé, co žalovaný v této souvislosti považuje za „nepodloženou spekulaci“. Žalobce poukázal na opakované rušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Postup správních orgánů lze dle jeho názoru považovat až za obstrukční. K závěru žalovaného, dle něhož pan J. B. nebyl dotčen na svém vlastnickém právu, žalobce uvedl, že jmenovaný byl účastníkem řízení a velmi aktivně se ve věci angažoval. O dodatečné povolení žalobce dříve nepožádal proto, jelikož nebyla vyřešena otázka, zda je možné změny stavby řešit v rámci kolaudace. Dále žalobce popsal dle jeho názoru nezákonné postupy správních orgánů ve vztahu ke stavbám na pozemcích parc č. x a x v k. ú. x. Na základě těchto postupů pak žalobce dovozoval nerovné zacházení vůči němu a porušení § 2 správního řádu. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že vlastník stavby na pozemku parc. č. x vypouští odpadní vody do vod podzemních bez odpovídajícího povolení, což ovlivňuje kvalitu podzemních vod, které žalobce čerpá ze své studny.

16. Žalobce namítl taktéž nezákonnost zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu pro zjevnou nepřípustnost žádosti. Žalobce zpochybnil, že by se v daném případě jednalo o žádost zjevně nepřípustnou, neboť správní orgán prvního stupně dospěl k závěru o zjevné nepřípustnosti až na základě právního názoru nadřízeného právního orgánu, a to po 942 dnech od podání žádosti. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na komentářovou literaturu (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 348) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, čj. 2 As 74/2007-55, č. 1633/2008 Sb. NSS.

17. Žalobce závěrem namítl, že správní řád nepočítá s tím, že by správní orgán mohl řízení o žádosti bez souhlasu žadatele rozdělit do vícera částí, jak učinil správní orgán prvního stupně.

18. Obsahem žaloby je též několik desítek důkazních návrhů, které jsou však již z velké části obsaženy ve správním spisu.

19. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného, repliky žalobce a doplnění žaloby

20. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že ve vztahu ke shora uvedeným změnám stavby, které jsou předmětem tohoto řízení, nadále existuje pravomocné rozhodnutí o jejich odstranění. Žádost o dodatečné povolení žalobce v průběhu řízení o odstranění stavby nepodal. K otázce povahy těchto řízení žalovaný poukázal jednak na dikci § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a jednak na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 2 As 166/2015-33. Jelikož posuzovaná otázka byla již meritorně vyřešena, byla žalobcova následná žádost zjevně nepřípustná. Žalovaný se taktéž neztotožnil s námitkami nedostatečného odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

22. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného opětovně uvedl, že o dodatečné povolení dříve nepožádal proto, jelikož nebyla vyřešena otázka, zda je možné změny stavby řešit v rámci kolaudace, což uzavřel až krajský soud shora citovaným rozsudkem čj. 10 A 69/2015-44. V rámci tohoto řízení byl posuzován pouze procesní postup, nikoli věcná hlediska, která by odůvodnila nutnost změny stavby odstranit. Rozhodnutí o odstranění změn stavby důvody opodstatňující odstranění stavby neobsahuje. Žalobce posledně citovaný rozsudek krajského soudu respektoval a postupoval plně v jeho duchu.

23. Odkaz žalovaného na shora citovaný rozsudek čj. 2 As 166/2015-33 považuje žalobce za nepřípadný, neboť v tehdy posuzované věci nebylo možné změnu stavby dodatečně povolit. V nyní posuzované věci však správní orgány neuvedly žádný důvod, proč změny stavby dodatečně povolit nelze. Dle žalobcova názoru je v nynějším případě možné využít institutu nového rozhodnutí dle § 101 správního řádu.

24. Žalobce dále uvedl, že v posuzované věci není problémem neúplná žádost o dodatečné povolení, ale fakt, že správní orgány řízení nechtějí vést. Z toho důvodu došlo i k rozdělení řízení na tři části. Za přesvědčivé vypořádání námitky dle názoru žalobce nelze považovat pouhé tvrzení, že námitka „míjí podstatu věci“, pokud odůvodnění rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelnou úvahu, jak správní orgán k takovému závěru dopěl.

25. Žalobce konstatoval, že není jeho cílem cokoli oddalovat. Zdržovací taktiku naopak zvolily správní orgány. Pokud se správní orgány domnívají, že některé části stavby je na základě pravomocného rozhodnutí nutné odstranit, měly by v daném ohledu vyvinout vlastní aktivitu. K vydávání rozhodnutí, kterým je nařízeno odstranění stavby, by měl stavební úřad přistupovat s rozvahou. Není vhodné využívat § 129 stavebního zákona k umlčování, případně vydírání „nepohodlného“ účastníka řízení, jak je tomu v případě žalobce.

26. Žalobce navrhl provést výslech Ing. V. K. (vedoucí stavebního úřadu), Ing. V. K. (referentka stavebního úřadu) a Ing. J. B. (autora žalobou napadeného rozhodnutí).

27. V rámci doplnění žaloby ze dne 10. 8. 2020 žalobce dále doplnil řadu důkazních návrhů, jež však krajský soud s ohledem na níže uvedené nepovažuje za účelné blíže rekapitulovat.

IV. Průběh jednání

28. Účastníci při jednání konaném dne 16. 9. 2020 setrvali na svých procesních stanoviscích. Krajský soud usnesením zamítl žalobcovy návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost a irelevanci ve vztahu k předmětu projednávané věci, kterým je výlučně zákonnost zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu; navržené důkazní prostředky nemohou v této souvislosti přinést žádné pro věc podstatné informace. Pokud jde o navrhované důkazy listinami, které jsou již obsaženy ve správním spisu, těmito není v soudním řízení správním zpravidla zapotřebí provádět samostatně dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

30. Žaloba není důvodná. V.A K námitce nezákonného zastavení řízení 31. Jakkoli se správní soudy zpravidla ve svých rozhodnutích zabývají nejprve námitkami nepřezkoumatelnosti, neboť jejich případná důvodnost obvykle bývá důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, jelikož znemožňuje jejich věcný přezkum, v nyní projednávané věci považuje krajský soud za vhodné zabývat se naopak nejprve námitkou týkající se samotného jádra sporu, tj. zastavení řízení o žádosti o dodatečné povolení změn stavby. Tato otázka totiž do značné míry určuje i to, jaké nároky je třeba klást v nynějším případě na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, resp. jakými otázkami se správní orgány měly zabývat.

32. Krajský soud uvedené žalobní námitce nepřisvědčil.

33. Dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu správní orgán řízení o žádosti usnesením zastaví, jestliže „byla podána žádost zjevně právně nepřípustná“.

34. Žalobce v tomto ohledu přiléhavě poukázal na shora citovaný rozsudek čj. 2 As 74/2007-55, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, „že ‚zjevná právní nepřípustnost‘ představuje neurčitý právní pojem, který je však nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle ustanovení § 45 odst. 3 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování.“ 35. Z recentní judikatury pak lze odkázat například také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2020, čj. 3 Ads 95/2018-58, dle něhož „[r]ozhodnutím o zastavení řízení je správní řízení ukončeno dříve, než dojde k věcnému posouzení žádosti. Potom však též podřazení určité skutkové podstaty fakticky pod pojem zjevné právní nepřípustnosti musí být ‚nabíledni‘ (arg. „zjevné“), tedy bezrozporné a bez nutnosti složitější úvahy správního orgánu, kterou by bylo třeba argumentačně osvětlovat v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Dále (arg. ‚právní‘) pak právní úprava musí být zřejmá, bezrozporná, bezmezerovitá a její aplikace nesmí vyvolávat jakékoli složitější interpretační otázky. Nepřípustnost žádosti musí být jednoznačně patrná již ze samotné právní úpravy bez dalšího, to jest bez nutnosti užití jakýchkoli interpretačních úvah a pomůcek (bez odkazů na judikaturu či na prameny doktrinálního výkladu). Nepřípustnost sama pak bude mít zásadně charakter procesní, může spočívat typicky v nesplnění procesních předpokladů (příkladem může být zjevný nedostatek procesní způsobilosti žadatele; viz § 29 správního řádu).“ 36. Lze shrnout, že nepřípustnost žádosti musí být tedy patrná na první pohled, přičemž závěr o nepřípustnosti je třeba založit výlučně na jednoznačné a bezrozporné aplikaci procesní úpravy. V nyní projednávané věci jsou přitom tyto podmínky splněny.

37. Procesní úpravu podání žádosti o dodatečné povolení stavby obsahuje § 129 odst. 2 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017, dle něhož „[s]tavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b). V oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, má se za to, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti. Jde-li o stavbu vyžadující stavební povolení, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Jde-li o stavbu vyžadující ohlášení, žadatel předloží podklady předepsané k ohlášení. Jde-li o stavbu vyžadující pouze územní rozhodnutí, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o územní rozhodnutí. V řízení o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle § 90 a § 110 až 115; ohledání na místě je povinné. Účastníky řízení o dodatečném povolení stavby jsou osoby uvedené v § 109, a pokud je v řízení posuzováno umístění stavby nebo změna oproti územnímu rozhodnutí, rovněž osoby uvedené v § 85. Na uplatňování námitek účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se obdobně použijí ustanovení o uplatňování námitek v územním a stavebním řízení.“ 38. Z citované právní úpravy je zcela zřejmé, že možnost podání žádosti o dodatečné povolení stavby je pojmově navázána na současně vedené řízení o jejím odstranění. O jednoznačnosti tohoto závěru svědčí například právě žalovaným citovaný rozsudek čj. 2 As 166/2015-33, v němž Nejvyšší správní soud shrnul, „že nelze vést řízení o dodatečném povolení stavby, aniž by před tím bylo zahájeno řízení o jejím odstranění. Jinými slovy není vůbec možné uvažovat o vedení zcela samostatného řízení o dodatečném povolení stavby (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 1 Ans 9/2009 – 87). Akcesorická povaha řízení o dodatečném povolení stavby je ostatně patrná již ze znění stavebního zákona, konkrétně z povinnosti stavebního úřadu přerušit řízení o odstranění stavby, je-li zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby (§ 129 odst. 2 stavebního zákona), resp. z povinnosti stavebního úřadu řízení o odstranění stavby zastavit, byla-li stavba dodatečně povolena (§ 129 odst. 3 stavebního zákona). V řízení o odstranění stavby tak není možné vydat rozhodnutí dříve, než bude rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby; tím spíše nelze zahájit samostatné řízení o dodatečném povolení stavby po pravomocném rozhodnutí o odstranění stavby (tedy v době existence pravomocného rozhodnutí, které právní postavení nepovolené části stavby již závazně vyřešilo)“ (důraz doplněn). Nejvyšší správní soud k tomu mimo jiné dodal, že v případě existence pravomocného rozhodnutí o odstranění stavby již nelze vést samostatné řízení o jejím dodatečném povolení a řízení o takové žádosti je nutno zastavit dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Tyto obecně formulované závěry jsou přitom zcela aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Není totiž podstatné (jak se žalobce mylně domnívá), že v tehdejším případě údajně nebylo vůbec možné stavbu dodatečně povolit, neboť to je již otázkou hmotněprávního posouzení, které nemůže mít na posouzení otázky zjevné nepřípustnosti vliv.

39. Jak plyne ze shora uvedeného popisu správních řízení v nyní projednávané věci, žalobce žádost o dodatečné povolení stavby podal až 29. 7. 2016, tj. až poté, kdy rozhodnutí o odstranění stavby ze dne 24. 9. 2014 nabylo právní moci. Správní orgán prvního stupně přitom žalobce o možnosti podání uvedené žádosti řádně poučil, a to již v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 26. 7. 2010 a dokonce jej k podání této žádosti následně opakovaně výslovně vyzval (naposledy výzvou ze dne 24. 7. 2013). Tento postup však žalobce ve svých podáních ze dne 7. 12. 2010 a ze dne 18. 9. 2013 stejně výslovně odmítl s tím, že se výzvami řídit nehodlá. Za této situace nelze správnímu orgánu vytýkat, že se v rozhodnutí o nařízení odstranění změn stavby nezabýval možností jejich dodatečného povolení a neuvedl, proč tyto změny dodatečně povolit nelze.

40. Není přitom pravda, že by snad správní orgán prvního stupně k závěru o nepřípustnosti žalobcovy žádosti ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu dospěl až po 942 dnech od jejího podání. Tento závěr je totiž jednoznačně obsažen již v jeho prvním rozhodnutí ve věci ze dne 2. 8. 2016. Správní orgán prvního stupně však nesprávně řízení zastavil ve vztahu k celé žádosti, tj. i vůči těm změnám stavby, jichž se rozhodnutí o odstranění stavby ze dne 24. 9. 2014 netýkalo. Od toho se pak odvíjely i následné procesní peripetie.

41. Nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pak nezpůsobuje ani postup správního orgánu prvního stupně, který o předmětu žalobcovy žádosti o dodatečné povolení stavby rozhodl postupně třemi rozhodnutími. Takový postup má racionální opodstatnění s ohledem na rozdílný procesní režim jednotlivých částí žádosti, přičemž není z ničeho patrno, jak tímto mohl správní orgán prvního stupně zasáhnout do žalobcových veřejných subjektivních práv, resp. jak mohl ovlivnit výsledek řízení ve vztahu k předmětu nyní projednávané věci.

42. V posuzované věci pak není možná ani aplikace § 101 správního řádu, neboť pro vydání nového rozhodnutí nenastala žádná ze zákonem předvídaných situací.

43. Krajský soud se taktéž neztotožnil s námitkou, dle níž žalobce postupoval zcela v duchu rozsudku zdejšího soudu čj. 10 A 69/2015-44. Předmětem tehdejšího řízení byl přezkum rozhodnutí o odstranění stavby, přičemž krajský soud v citovaném rozsudku v podstatě pouze vymezil způsob, jakým měl žalobce ve správním řízení postupovat. Krajský soud v tehdejší věci uzavřel, že správní orgán prvního stupně byl oprávněn posoudit povahu změn stavby, přičemž správně zahájil řízení o jejich odstranění; prostředkem k legalizaci nepovolených změn pak byla právě žádost o dodatečném povolení stavby ve smyslu § 129 stavebního zákona, kterou ovšem žalobce v průběhu řízení o odstranění stavby nepodal. Jakkoli se krajský soud v tehdejším případě vyjadřoval k § 129 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012, akcesorická povaha žádosti o dodatečné povolení stavby vůči řízení o jejím odstranění byla již z tehdejší právní úpravy jasně patrná, což ostatně dovodila i judikatura správních soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010, čj. 1 Ans 9/2009-87). V.B K námitkám nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí a námitce porušení dvojinstančnosti řízení 44. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

45. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla ve světle shora vytyčených kritérií jakýmikoli nedostatky.

46. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je sice stručné, nicméně to zcela odpovídá povaze rozhodnutí, jímž správní orgán řízení dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavuje. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je pak zcela zřejmý důvod takovéhoto postupu spočívající v dřívějším pravomocném rozhodnutí o odstranění změn stavby, což činí žádost o dodatečné povolení těchto změn zjevně právně nepřípustnou. Za této situace se správní orgán prvního stupně již nemohl námitkami žalobce zabývat, neboť tím by již vybočil směrem k věcnému posouzení nepřípustné žádosti.

47. Ani rozhodnutí žalovaného pak nepřezkoumatelností netrpí, neboť i v jeho případě je rozhodující především skutečnost, že žalobcova žádost byla ve shora uvedeném rozsahu zjevně právně nepřípustná, což je z žalobou napadeného rozhodnutí jasně patrno. Přesto se žalovaný následně na stranách 11 až 13 vypořádal též s žalobcovými odvolacími námitkami, o čemž svědčí i skutečnost, že s jeho posouzením žalobce v žalobě obsáhle polemizuje. Žalovaný tak ovšem učinil již v podstatě pouze nad rámec nutného, neboť tyto námitky nemohly nic změnit na tom, že řízení o žalobcovy žádosti musel správní orgán prvního stupně ve shora vymezeném rozsahu pro nepřípustnost zastavit.

48. Pro uvedené pak není důvodná ani námitka porušení dvojinstančnosti řízení. Podstatou věci je posuzování důvodnosti zastavení řízení, přičemž odůvodnění tohoto postupu obsažené v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů je zcela dostačující a věcně správné. Jakékoli doplňující úvahy správních orgánů (byť navázané na odvolací námitky) týkající se věcného posouzení žádosti o dodatečné povolení stavby jsou tak již zcela nadbytečné a lze je hodnotit pouze jako snahu správního orgánu své rozhodnutí žalobci vysvětlit též v širších souvislostech.

49. Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud též námitku, dle níž ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby, resp. že správní orgány žalobcovy námitky podjatosti řádně neposoudily. K tomu krajský soud uvádí, že i kdyby tomu tak bylo, ani tehdy by taková skutečnost v nynějším případě nezakládala důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného, potažmo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť platí, že samotné vydání rozhodnutí vyloučenou úřední osobou obecně nemusí nutně vést ke zrušení napadeného správního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, čj. 3 As 15/2016-47). Obdobně se v nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09, vyjádřil i Ústavní soud, dle něhož „shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 správního řádu důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 s. ř. s. vedou k jeho zrušení soudem.“ Tento závěr je plně aplikovatelný i v nyní posuzované věci. Jelikož přitom krajský soud shledal postup správních orgánů za zcela souladný s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, bylo by bližší posuzování možné podjatosti oprávněných úředních osob a způsobu vypořádání žalobcových námitek v daném ohledu již zbytečné. V.C K ostatním námitkám 50. Krajský soud nepřisvědčil ani zbylým žalobním námitkám.

51. Nedůvodná i námitka, dle níž by usnesení správního orgánu prvního stupně neodpovídalo průběhu předcházejícího řízení, resp. že by snad následně žalovaný nedůvodně rozhodoval v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu odlišně. Ve vztahu ke změnám stavby, o jejichž odstranění správní orán prvního stupně již dříve pravomocně rozhodl (které jedině jsou předmětem nyní projednávané věci), bylo od počátku zřejmé, že řízení o žalobcovy žádosti o dodatečné povolení stavby musí být zastaveno.

52. S ohledem na shora vymezenou podstatu nyní projednávané věci (důvodnost zastavení řízení) je pak irelevantní ta část žalobní argumentace, která zpochybňuje způsob, jakým žalovaný vypořádal žalobcovy námitky na stranách 11 až 13 svého rozhodnutí. Jak již krajský soud výše uvedl, tato část odůvodnění přesahovala rámec nutného, neboť na zastavovacím výroku prvoinstančního rozhodnutí tyto námitky nemohly nic změnit.

53. Přesto k těmto žalobním námitkám krajský soud nad rámec již výše vyloženého uvádí stručně následující. V posuzované věci je lhostejno, zda rozhodnutí o odstranění stavby uvádí, jeli možné změny stavby dodatečně povolit či nikoli. Podstatná je pouze skutečnost, že toto rozhodnutí je pravomocné a že žalobce v průběhu tehdejšího řízení o dodatečné povolení stavby nepožádal. Žalobce taktéž nemůže účinně namítat, že v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevystupuje coby účastník řízení pan J. B.. Krajský soud nehodnotil, zda se v jeho případě jedná o opominutého účastníka či nikoli, neboť žalobci nepřísluší hájit žalobou případná práva třetích osob. Na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pak nemohou mít vliv ani případné průtahy řízení, i kdyby krajský soud shledal, že k nim ve věci skutečně došlo. Pro rozhodnutí ve věci jsou pak zcela nerozhodné namítané protizákonnosti v řízení týkajících se pozemků parc. č. x a x v k. ú. x, neboť ty nejsou předmětem nynějšího řízení.

VI. Závěr a náklady řízení

54. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.