č. j. 61 A 21/2020-49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci navrhovatele: F. F., narozen bytem zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Janouškem se sídlem U Tří Lvů 296/8, 370 01 České Budějovice proti odpůrkyni: obec Mydlovary se sídlem Mydlovary 61, 373 49 Mydlovary v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu obce Mydlovary přijatého usnesením zastupitelstva odpůrkyně dne 17. 12. 2019, č. UZ-120-13/19, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odpůrkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí návrhu

1. Zastupitelstvo odpůrkyně usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. UZ-120-13/19, přijalo nový územní plán obce Mydlovary (dále též jen „nový územní plán“).

2. Navrhovatel v návrhu předně uvedl, že je výlučným vlastníkem budovy č. p. x a pozemku parc. č. x, v k. ú. M. u D. (společně dále jen „dotčený pozemek“). Budova č. p. x je objektem k bydlení, respektive rodinným domem a takto je rovněž zapsána na listu vlastnictví č. x.

3. Dotčený pozemek se nachází v území, které je řešeno napadeným novým územním plánem. Nový územní plán dle navrhovatele zcela neproporcionálním a nedůvodným způsobem omezuje jeho vlastnické právo.

4. Pro přehlednost krajský soud přikládá výřez mapy k. ú. M. s vymezením dotčeného pozemku, kterým je dostupný na X. Dotčený pozemek navrhovatele je označen modře.

5. Navrhovatel dále uvedl, že budova č. p. x na dotčeném pozemku je rodinným domem, který dlouhodobě vlastní a užívá rodina navrhovatele. K budově jsou přidruženy stavby garáže a dílen. [obrázek anonymizován]. Dle navrhovateli dostupných informací sloužila budova v relativně vzdálené minulosti jako hájovna. Dům byl posléze rozdělen na malometrážní byty, a to přibližně v padesátých letech minulého století, kdy jej zakoupil otec navrhovatele. Ten budovu v rámci úprav přebudoval právě na stavbu rodinného domu. Rodina navrhovatele v domě žije po celou dobu a navrhovatel v domě vyrůstal. Mimo nezanedbatelnou majetkovou hodnotu mají budovy pro navrhovatele a jeho rodinu i velkou citovou hodnotu.

6. Dle navrhovatele není pochyb o tom, že dotčený pozemek svou povahou, technickým provedením a využitím nepředstavuje objekt určený pro rekreační účely, ale objektivně se jedná o stavbu k trvalému bydlení. Nadto navrhovatel dodal, že i územní plán ve výkresu základního členění připouští, že se v dotčené oblasti nachází rodinný dům, a že se jedná o zastavěnou oblast.

7. Navrhovatel akceptuje, že dotčená oblast byla jako rekreační plocha označena také v původním územním plánu z roku 2000 (dále jen „původní územní plán“), jehož části přiložil jakožto listinné důkazy. Za stěžejní však považuje textovou část původního územního plánu, jenž výslovně uznával a zároveň deklaroval fakt, že se v dotčené oblasti nachází dnes již historická stavba rodinného domu (budova ve vlastnictví navrhovatele). Konkrétně je v původním územním plánu uvedeno, že nepřípustným využitím jsou stavby pro výrobu a skladování, hlučné a prašné provozy, bydlení v bytových domech a více než jednom rodinném domku. Původní územní plán tak dle navrhovatele omezil výstavbu a bydlení v nových domech, nicméně připustil kontinuální využití již existujícího, byť jediného, domu k trvalému bydlení v dotčené oblasti.

8. Navrhovatel dále uvedl, že v rámci úpravy realizované bezprostředně před přijetím nového územního plánu došlo ke změně na tzv. plochu přestavby s označením PR.4., která je vymezena na straně 35 odůvodnění textové části nového územního plánu. Dále je na straně 9 textové části uvedeno, že pro plochu přestavby je nově navrženo využití jako plocha rekreace.

9. Ve vztahu k uvedeným plochám rekreace navrhovatel odkázal na strany 16 a 17 textové části, na kterých je závazně stanoveno, že na plochách rekreace jsou zakázány všechny činnosti, které nejsou označeny za přípustné. Vymezení je dále doplněno demonstrativním výčtem činností zakázaných, mezi které patří i trvalé bydlení v oblasti, oplocování pozemků, pěstitelská činnost mimo stavby apod.

10. S ohledem na skutečnost, že nový územní plán zařadil dotčený pozemek navrhovatele do plochy přestavby, je zřejmé, že odpůrkyně usiluje o jeho začlenění do ostatních rekreačních ploch. V územním plánu není žádné podrobnější vymezení práv a povinností ve vztahu k ploše přestavby PR.

4. Dle navrhovatele je jediným logickým vysvětlením to, že odpůrkyně usiluje o postupnou transformaci a asimilaci v rámci rekreačních ploch s tím, že dočasně je tolerována i současná existence rodinného domu. Nelze však automaticky usuzovat, že je tím i zakonzervována relativně příznivá regulace pro navrhovatele představovaná původním územním plánem. Z uvedeného vyplývá, že vlastník rodinného domu, který se bude nacházet na definované ploše rekreace (navrhovatel), bude mít ve srovnání s vlastníkem rodinného domu v jiné části území obce, dramaticky znesnadněno další užívání svého domu (např. vyloučení možnosti trvalého bydlení v plochách rekreace).

11. Navrhovatel zdůraznil, že téměř jakýkoliv rozvoj dotčeného pozemku, klasifikovaný stavebním zákonem jako změna dokončené stavby (nástavba, přístavba a stavební úpravy) a související úkony spojené s technickým zhodnocením, opravou a údržbou, by mohly být shledány v rozporu s novým územním plánem, v důsledku čehož by se tyto činnosti staly pro vlastníka předmětného pozemku nedosažitelnými. Mimo již uvedené v důsledku nového územního plánu a zařazení nemovitosti do plochy rekreace poklesla hodnota dotčeného pozemku. S úplným začleněním rodinného domu (budovy) navrhovatele do rekreační zóny jsou spojeny i další vedlejší obtíže, jako například nevýhodné tarify pro dodávku energií, svoz odpadu a větší daňové zatížení či eventuální přijetí místní regulace rekreačních zón.

12. Navrhovatel ve výše uvedeném spatřuje nelegitimní zásah do vlastnického práva dle čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

13. Dle navrhovatele by měl být územní plán tvořen vždy dle zásady subsidiarity a ve snaze o minimalizaci zásahů do vlastnických práv všech osob, které jsou územním plánem dotčeny. V souvislosti s tím poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS. Nadto se v textové části územního plánu na straně 14 uvádí, že úprava ploch rekreace má směřovat k zachování původního charakteru území. S ohledem na dlouhou dobu existence navrhovatelovy nemovitosti lze konstatovat, že tato nemovitost charakter území také dotváří.

14. Navrhovatel dále konstatoval, že odůvodnění nevyhovění jeho námitkám v textové části považuje za nedostatečné a nepřesvědčivé, neboť vychází v mnoha ohledech z mylných premis. Odůvodnění dle navrhovatele budí dojem, že zastupitelstvo obce je přesvědčeno o tom, že se navrhovatel domáhal nové a příznivější územní regulace. Tak tomu dle navrhovatele ovšem není. Navrhovatel usiloval pouze o to, aby nebyl výrazně krácen na svých právech oproti dosavadnímu ustálenému stavu.

15. Nad rámec již uvedeného navrhovatel uvedl, že zařazení do zóny smíšené obytné by umožnilo oplocení dotčeného pozemku, v čemž odpůrkyně shledávala zamezení přístupu k M. rybníku. Tento přístup by měl být umožněn obyvatelům obce, potažmo blíže neupřesněné veřejnosti. V tomto směru ovšem odpůrkyně absolutně přehlíží soukromoprávní aspekt věci. Přístup k rybníku by měl být pravděpodobně veden po pozemku navrhovatele. Bez odpovídajícího právního titulu je však užití cizí věci v zásadě nepřípustné.

16. Navrhovatel dále přiblížil podněty ke změně nesprávného rozhodnutí, které předkládal odpůrkyni. Výsledkem jeho snahy bylo dohodovací jednání, z něhož vzešlo označení předmětné oblasti jako „plocha přestavby“. Tato změna pak po formální stránce znamenala nápravu pro účely Krajského úřadu Jihočeského kraje, nicméně materiálně nevedla k odstranění nedůvodného zásahu do práv navrhovatele. Odpůrkyně však v dohodovacím jednání připustila následnou změnu územního plánu, kterou však nezrealizovala. Jako důkaz navrhovatel předložil zápis z dohodovacího jednání.

17. Navrhovatel dodal, že napadený územní plán byl v posledních fázích přijímán ve spěchu, neboť bylo nezbytné ke splnění dotačních podmínek vztahujících se k pořízení nového územního plánu zapotřebí proces dokončit v roce 2019. To je pro navrhovatele pochopitelné, ovšem snaha dodržet termín mohla být důvodem, proč odpůrkyně v rámci dohodovacího jednání deklarovala změnu územního plánu, kterou následně neuskutečnila. V rámci drtivé většiny procesu přijímání nového územního plánu byla dotčená oblast zařazena mezi plochy rekreace, jak již bylo uvedeno. V reakci na výzvu ke sjednání nápravy došlo ke změně kategorie dotčené oblasti z plochy rekreace na plochu přestavby. Tato změna však již nebyla veřejně projednána a nebylo možné se k ní vyjádřit.

18. Navrhovatel závěrem uvedl, že by dle něj měly být zrušeny následující části územního plánu: - I. c.

1. Urbanistická koncepce - I. c.

2. Vymezení zastavitelných ploch - I. c.

3. Vymezení plochy přestavby - I. f.

3. Plochy rekreace (PR) - II. i.

1. Zdůvodnění stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití - II. i.

2. Zdůvodnění zastavitelných ploch - II. n. Rozhodnutí o námitkách včetně odůvodnění - II. o. Vyhodnocení připomínek - Výkres VPS, VPO a asanačních opatření - Výkres širších vztahů 19. Jelikož je však územní plán zpracován jako celek a jeho jednotlivé části do sebe funkčně zapadají, osekaná podoba územního plánu by dle mínění navrhovatele ohrozila právní jistotu všech dotčených osob a mohla by přinést více nejasností a příčiny dalších sporů.

20. Navrhovatel navrhl, aby krajský soud zrušil celé opatření obecné povahy - územní plán obce Mydlovary.

II. Shrnutí vyjádření odpůrkyně a repliky navrhovatele

21. Odpůrkyně ve vyjádření k návrhu stručně shrnula dosavadní průběh řízení včetně jednotlivých fází pořizování nového územního plánu. Dále obsáhle popsala námitky navrhovatele v průběhu pořizování nového územního plánu, které lze rozdělit do dvou kategorií, a sice: - připomínka dle § 50 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - námitky dle § 52 odst. 2 a 3 stavebního zákona, včetně opakovaného projednání.

22. Odpůrkyně pro úplnost uvedla, že se navrhovatel od roku 2018 pokoušel získat od odboru výstavby Městského úřadu ve Z. souhlas s nezbytnými stavebními úpravami na předmětném pozemku, přičemž odpůrkyně souvisle vyjadřovala nesouhlas s předloženými stavebními úpravami, neboť z předložené dokumentace vyplývala změna výšky objektu, změna úhlu sklonu střechy, změna pozednic, změna přesahů střechy, a z toho vyplývající změna vzhledu celé stavby. Byla tedy evidentní snaha navrhovatele o změnu stavby jak co do jejích rozměrů a tvarů, tak co do velikosti obestavěného prostoru.

23. Nad rámec uvedeného odpůrkyně dodala, že dne 13. 2. 2020 zahájil Městský úřad Z. řízení o odstranění stavby, neboť v případě stavební úpravy krovu u budovy s č. p. x se jednalo o v rozhodné době nepovolenou stavbu. Dle odpůrkyně nelze s ohledem na územní plán přístavbu jednoho celého podlaží považovat za navrhovatelem tvrzené zachování stávajícího rodinného domu.

24. Dle odpůrkyně není pravdivé tvrzení navrhovatele, který uvádí svou snahu o nalezení kompromisu mezi zájmy odpůrkyně a zachováním historického vlastnictví navrhovatelovy rodiny. Ve skutečnosti byla dotčená budova v době vlastnictví předchozího vlastníka jak co do rozměrů a tvarů, tak i do velikosti obestavěného prostoru podstatně skromnější. Je tak evidentní snaha navrhovatele značně zvětšit a rozšířit nemovitost a začít ji využívat k jinému účelu, než tomu bylo doposud. Proti záměru navrhovatele stojí zájem odpůrkyně, která disponuje značně omezenými možnostmi na stanovení ploch pro sport a rekreaci, neboť celková plocha rekultivovaných odkališť činí 250 ha, přičemž na katastrálním území odpůrkyně se nachází celá jedna čtvrtina této plochy.

25. Odpůrkyně připomněla, že v minulosti souhlasila s prodejem pozemku pod budovou navrhovatelově rodině, neboť si byla vědoma ztíženého výkonu vlastnického práva za stavu, kdy měl pozemek pod budovou jiného vlastníka než samotná budova. Z uvedeného postupu odpůrkyně vyplývá, že navrhovatel tvrzení a snaze odpůrkyně „vypudit“ navrhovatele postrádají jakýkoliv smysl.

26. Odpůrkyně uvedla, že značnou část jejího katastrálního území tvoří odkaliště po zpracování uranových rud. Je pro ni proto důležité zachovat pro občany alespoň ty rekreační plochy, které má nyní k dispozici. Odpůrkyně se obává, že v případě úspěchu navrhovatele dojde k založení legitimního očekávání u ostatních chatařů, kteří by mohli následně požadovat změnu chatek na objekty určené k trvalému bydlení, popřípadě by mohli požadovat oplocení a následně by tak došlo k omezení celé rekreační oblasti. Případné plochy pro bydlení by přitom musely splňovat požadavky stanovené vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, tj. zejména napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace. Rozvoj dané oblasti v souladu s těmito požadavky není možný.

27. Odpůrkyně dále rozsáhle vysvětlila své závěry obsažené v textové části nového územního plánu a podrobně shrnula veškeré závěry vyplývající v kontextu navrhovatelova dotčeného pozemku. Zdůraznila také, že z judikatury správních soudů vyplývá, že navrhovatel nemůže na základě svého subjektivního práva coby vlastníka nemovitosti požadovat zahrnutí nemovitosti do určitého konkrétního způsobu využití pozemku. K tomu odpůrkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/2008-51, ze dne 12. 10. 2018, čj. 4 As 281/2018-41 a ze dne 12. 9. 2008, čj. 2 As 49/2007-191, č. 2479/2012 Sb. NSS, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20.

28. Pro úplnost odpůrkyně uvedla, že obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Zachování plochy rekreace v lokalitě M. rybníka považuje odpůrkyně za legitimní cíl, který není projevem libovůle.

29. Odpůrkyně navrhla, aby krajský soud návrh zamítl.

30. V replice k vyjádření odpůrkyně navrhovatel uvedl, že nikdy nezpochybňoval, že obecně vzato může dojít ke změně regulace konkrétního území ve smyslu územního plánování. Každá změna, a zvláště pak ta, která určitým způsobem zasahuje do subjektivních práv osob, musí být ovšem řádným způsobem odůvodněna (jak materiálně, tak formálně). Toto odůvodnění dle navrhovatele zcela absentuje.

31. Navrhovatel dále nesdílí domněnku odpůrkyně, že by předmětná budova měla být pomyslnou exklávou, která bude opěrným bodem dalšího narušování rekreačního charakteru zóny. Ostatně není to ani v navrhovatelově subjektivním zájmu.

32. K argumentu odpůrkyně o nedostatku ploch využitelných k rekreaci se navrhovatel necítí být oprávněn k hodnocení. Na druhou stranu je přesvědčen, že zachování jeho vlastnického práva nijak rekreaci neztíží. Navrhovatel si nedokáže představit, jak by mohl rekreující osoby rušit (sečení trávy lze omezit obecně závaznou vyhláškou) a navíc se předmětný pozemek nenachází přímo na břehu M. rybníka. K hypotetickému legitimnímu očekávání chatařů navrhovatel uvedl, že pokud bude odpůrkyně citlivě pracovat s nástroji územního plánování, nezaloží chatařům legitimní očekávání. Navíc uvedení chataři nejsou ve stejné pozici jako navrhovatel. Dále navrhovatel uvedl, že podmínky pro využití území se zpravidla aplikují pro futuro. Jestliže rodinný dům navrhovatele některou z podmínek nesplňuje z historických důvodů, jeví se jako nepřiléhavé se touto skutečností zaštiťovat při zásahu do vlastnického práva.

33. Závěrem navrhovatel uvedl, že se nikdy nedomáhal konkrétního řešení v rámci územního plánování; pouze usiloval o odstranění zásahu do svého vlastnického práva. Nikdy nebylo jeho snahou sabotovat činnost odpůrkyně.

III. Právní hodnocení krajského soudu

34. Krajský soud přezkoumal napadené opatření obecné povahy v mezích návrhových bodů (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

35. Návrh není důvodný.

36. K důkazním návrhům navrhovatele krajský soud uvádí, že jím označené listiny jsou krom jediné výjimky (dřívější územní plán odpůrkyně) již obsaženy ve správním spisu, kterým v soudním řízení správním zpravidla není zapotřebí provádět samostatně dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Krajský soud proto k provedení navržených důkazních prostředků nepřistoupil. Pokud jde o navrhovaný důkaz již neúčinným územním plánem odpůrkyně, tímto není zapotřebí dokazovat již proto, že směřuje k prokázání dřívějšího zařazení navrhovatelova pozemku, tj. dřívější právní regulace. Jedná se tak o otázku právní a nikoli skutkovou. Nadto způsob dřívějšího zařazení dotčeného pozemku není mezi účastníky řízení sporný. III.A K námitce nedostatečného odůvodnění územního plánu a rozhodnutí o námitkách 37. Krajský soud předně nepřisvědčil námitce nedostatečného územního plánu a odůvodnění rozhodnutí o námitkách.

38. Klíčovým pro posouzení této námitky je především nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, který významně korigoval judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce nároků na odůvodnění vypořádání jednotlivých námitek vznesených v průběhu přijímání územního plánu, která dříve kladla na toto odůvodnění v podstatě stejné nároky jako v případě správního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto nálezu s ohledem na ústavně zaručené právo samosprávného celku na samosprávu (čl. 101 Ústavy) konstatoval, že „[p]ožadavky vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.“ 39. Krajský soud se přitom neztotožnil s názorem navrhovatele, dle něhož jeho námitky, jimiž se domáhal deklarace právního stavu z dob původního územního plánu i v režimu nového územního plánu (zejm. zařazení dotčeného pozemku včetně budovy do ploch smíšených obytných namísto ploch určených k rekreaci, potažmo ploch přestavby), byly vypořádány nedostatečně. V intencích judikatury Ústavního soudu naopak krajský soud považuje odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatele nejen za dostatečné, neboť je z něj patrno, jakým způsobem a z jakých konkrétních důvodů odpůrkyně tyto námitky posoudila, ale dokonce až za nadstandardní.

40. Námitky navrhovatele ze dne 16. 10. 2018 a ze dne 25. 10. 2019 jsou relativně obsáhle vypořádány na stranách 49 až 50 a stranách 59 až 60 odůvodnění textové části nového územního plánu. Lze stručně shrnout, že z vypořádání těchto námitek je patrno, že zpracovatel vycházel při přípravě nového územního plánu ze zadání odpůrkyně, tj. navrhnout a zachovat plochy pro individuální rekreaci, které obec postrádá (viz strana 40 odůvodnění textové části). Odpůrkyně dále mimo jiné uvedla, že zahrnutí navrhovatelova pozemku do ploch smíšených obytných by mohlo založit nežádoucí legitimní očekávání vlastníků rekreačních objektů v dané oblasti a dále poukázala na požadavky na plochy pro bydlení dle vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Důvody nevyhovění námitkám navrhovatele jsou proto zcela zřejmé.

41. Jakkoli konstatování na jeho straně 35 odůvodnění textové části územního plánu, dle něhož „[p]locha byla vymezena z důvodu možnosti zachování stávajícího rodinného domu a zároveň z požadavku obce na zachování rekreačního charakteru území“, je samo o sobě poměrně strohé, nelze přehlédnout, že součástí tohoto odůvodnění je též rozhodnutí o námitkách (§ 172 odst. 5 správního řádu), v němž odpůrkyně své stanovisko ve vztahu k vymezení plochy přestavby PR.4. podrobně rozvedla.

42. Nelze se ani ztotožnit s argumentem navrhovatele, dle kterého chybí podrobnější vymezení práv a povinností, neboť toto je z vymezení jednotlivých ploch více než zřejmé. Navzdory strohému vymezení ploch přestavby je v odůvodnění textové části dotčený pozemek vymezen jako plocha přestavby PR.4., pro kterou je navrženo nové využití plochy jako plocha rekreace. Plocha rekreace je dostatečně specificky vymezena a má přesně stanovené limity využití území (viz strany 16 a 17 textové části územního plánu). III.B K námitkám zásahu do navrhovatelova vlastnického práva 43. Nedůvodné jsou též námitky týkající se zásahu do navrhovatelova vlastnického práva.

44. Dotčený pozemek navrhovatele byl dle původního územního plánu zahrnutý do plochy pro sport a rekreaci, v rámci které byly za nepřípustné využití označeny stavby pro výrobu a skladování, hlučné a prašné provozy, bydlení v bytových domech a více než jednom rodinném domku (tato skutečnost je mezi účastníky řízení nesporná). Navrhovatel přitom právě z vymezení „více než v jednom rodinném domku“ dovozuje deklaraci existujícího právního stavu, dle kterého v ploše určené pro sport a rekreaci byla umožněna existence navrhovatelovy nemovitosti určené k trvalému bydlení.

45. Dle nového územního plánu je navrhovatelův pozemek umístěn v ploše rekreace coby přestavba z plochy s rodinným domem (PR.4.). Tuto plochu pořizovatel územního plánu vymezil z důvodu zachování možnosti stávajícího rodinného domu navrhovatele a zároveň z důvodu vyhovění požadavku odpůrkyně na zachování rekreačního charakteru dotčeného území. K této změně došlo na základě výzvy ke sjednání nápravy ze dne 8. 11. 2019. Krajský úřad Jihočeského kraje v této výzvě konstatoval následující: - z nahlížení do katastru nemovitostí je zřejmé, že dotčený pozemek je veden jako zastavěná ploch nádvoří a budova na dotčeném pozemku je vedena jako objekt k bydlení, - nelze dohledat, jako co byla budova na dotčeném pozemku zkolaudována, nicméně navrhovatel uvádí, že budova je dlouhodobě využívána k trvalému bydlení, - oba územní plány (původní i nový) vymezují na dotčeném pozemku rekreační lokalitu, - podmínky využití plochy rekreace nepřipouštějí trvalé bydlení, přičemž dotčený pozemek a budova na něm stojící jsou využívány k trvalému bydlení.

46. Krajský úřad pro Jihočeský kraj pro výše uvedené uzavřel, že se v případě dotčeného pozemku může jednat o vymezení stabilizované plochy, která umožňuje trvalé bydlení, nebo vymezení plochy jiné – v tomto případě se však musí jednat o návrh (plochu přestavby) a nikoliv o stavovou plochu. Výsledek celého jednání je zřejmý z dohodovacího jednání, v rámci něhož odpůrkyně přislíbila náprava stavu a dotčený pozemek zařadila do plochy přestavby.

47. Pro názornost krajský soud dokládá výřez z hlavního výkresu grafické části nového územního plánu odpůrkyně obsaženého ve správním spisu. Dotčený pozemek navrhovatele soud pro přehlednost na výřezu označil žlutě. Hlavní výkres nového územního plánu [obrázek anonymizován]

48. Z hlavního výkresu je zřejmé zařazení plochy přestavby PR.4. do plochy rekreace (za současného dodržení zařazení dotčeného pozemku do plochy přestavby dle výkresu základního členění).

49. Oproti tomu se navrhovatel v průběhu procesu pořizování nového územního plánu výslovně domáhal výjimky ve vztahu ke svému pozemku, která by umožnila jeho dosavadní způsob využití, či zařazení dotčeného pozemku do plochy smíšené obytné, která by svou regulací byla pro navrhovatele příznivější. Na tom nic nemění navrhovatelovo pozdější tvrzení, že pouze usiloval o to, aby nebyl výrazně krácen na svých právech oproti stávajícímu stavu, neboť tím navrhovatel říká v podstatě totéž – usiluje jednoduše o jinou podobu regulace, než jakou odpůrkyně přijala.

50. Krajský soud souhlasí s navrhovatelem v tom, že původní územní plán omezil výstavbu a bydlení v nových domech, nicméně připustil kontinuální využití již existujícího (byť jediného) domu k trvalému bydlení v dotčené oblasti. Avšak taktéž vymezení dotčeného pozemku v novém územním plánu jako plocha přestavby kontinuální využití již existující stavby umožňuje. Pouze zamezuje určitým dějům v území (viz dále).

51. Pro názornost krajský soud níže shrnuje srovnání plochy smíšené obytné (SO) a plochy rekreace (PR) dle odůvodnění textové části nového územního plánu: doplňkových samostatných objektů a jakékoliv děje a činnosti narušující charakter ploch přírodního charakteru.

52. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že možnosti realizace, které umožňuje plocha smíšená obytná, jsou mnohem rozsáhlejší, než je tomu v případě plochy rekreace. Navzdory uvedenému je však zapotřebí vyjít z faktu, že i původní územní plán definoval dotčený pozemek jako pozemek náležející do plochy sportu a rekreace (nedošlo tudíž ke změně zařazení pozemku náhle, ale pouze k převzetí již zavedeného existujícího stavu), přičemž i tento obsahoval regulativ využití území, neboť stanovil pro plochy pro sport a rekreaci omezení objektů o max. výšce 2 nadzemní podlaží – výšku do hřebene maximálně 10 metrů a budovy musely být opatřeny atypickou, sedlovou či valbovou střechou. Jednou z dalších podmínek byla i maximální zastavitelnost pozemků, která činila 20 %.

53. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením navrhovatele, dle kterého původní územní plán respektoval nastolený faktický i právní stav a významně neomezoval navrhovateli dispozici s předmětem vlastnického práva. I v rámci původního územního plánu se v případě navrhovatelova pozemku jednalo zjednodušeně řečeno o prvek, který svou koncepcí a charakterem do vymezeného způsobu využití území nezapadal.

54. Podstatnou je pak především skutečnost, že podmínky pro využití území stanovené územním plánem se aplikují do budoucna. Samotné vymezení plochy rekreace a stanovení podmínek pro její využití v územním plánu tudíž nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti fyzickým či právnickým osobám, takový územní plán však představuje závazný podklad pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí (§ 43 odst. 5 stavebního zákona); srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 9. 12. 2010, čj. 5 Ao 6/2010-65, č. 2353/2011 Sb. NSS. Jinými slovy, pokud stavba na navrhovatelově pozemku doposud v souladu s právem sloužila k trvalému bydlení (navrhovatel uvádí, že jeho rodina v domě žije po celou dobu a navrhovatel v domě vyrůstal), pak ani nově nastolená regulace obsažená v novém územním plánu na této skutečnosti nic nemění. Případná následná územní či stavební rozhodnutí z ní však již musí vycházet.

55. Z podstaty věci lze takřka jakoukoli regulaci v rámci územního plánování označit za (přímý či nepřímý) zásah do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků. Z pohledu zákonnosti přijaté regulace je však podstatné, zda se tak děje v míře spravedlivé, potažmo v intencích zásady subsidiarity a minimalizace zásahu, jak dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení čj. 1 Ao 1/2009-120.

56. Rozšířený senát k tomu mimo jiné uvedl, že „[o]mezení v podobě územního plánu je v obecné rovině uvedené podmínky schopno zpravidla splňovat. V první řadě má v principu legitimní důvody – územní plánování je prostředkem k harmonizaci poměrů na území jím regulovaném a umožňuje sladit veřejný zájem (včetně veřejného zájmu přesahujícího dimenze regulovaného území) s individuálními zájmy týkajícími se daného území. Znamená to tedy, že vlastníci dotčení územním plánováním jsou zásadně povinni - za předpokladu, že i další shora uvedené podmínky budou splněny – strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru).“ 57. K tomu rozšířený senát dodal, že „[v] některých případech dosažení ústavně legitimních a zákonem stanovených cílů územního plánování nebude možné dosáhnout způsobem, který by se každého jednotlivého z vlastníků pozemků a staveb na územním plánem regulovaném území dotkl toliko ve spravedlivé míře; v takovém případě je přípustný i zásah přesahující tuto míru, přičemž ani zde k jeho provedení není nutný souhlas dotčeného vlastníka. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně legitimním a zákonem stanoveným cílem a splněním dalších podmínek, jejichž komplex lze souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu (zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do vlastnických a jiných věcných práv při tvorbě územního plánu musí být, jak výše uvedeno, ostatně vedena veškerá omezení vyplývající z územního plánu, tedy i omezení nepřesahující spravedlivou míru; v opačném případě by se jednalo o ústavně nepřípustný, neboť v rozporu s čl. 4 odst. 4 LZPS jsoucí zásah).“ 58. Následně rozšířený senát uzavřel, že „[s]oud tedy především zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle.“ 59. Krajský soud přitom neshledal, že by snad odpůrkyně z takto vytýčených mantinelů jakkoli vykročila.

60. Předně nelze přehlédnout, že vymezení ploch rekreace je jedním z úkolů územního plánování [§ 19 odst. 1 písm. i) stavebního zákona] a lze jej tudíž i považovat za zcela legitimní a zákonem aprobovaný cíl obce. Jakkoli se navrhovatelova stavba na daném území nachází dlouhodobě, stejně tak platí, že se již v minulosti jednalo o území určené k rekreaci. Je tedy zcela pochopitelné, že nový územní plán pokračuje v nastoleném trendu. S ohledem na nedostatek ploch rekreace v katastrálním území odpůrkyně, pak nelze odpůrkyni vytýkat, pokud ve snaze zachování stávajících ploch rekreace přijala regulativ oproti předchozí úpravě přísnější.

61. Z pohledu subsidiarity a minimalizace zásahu krajský soud nepovažuje za nikterak přehnané, pokud nově přijatá regulace neumožňuje změny stávající stavby tak, aby více narušovala zamýšlený způsob využití ploch rekreace. Stávající způsob využití stavby tím není nikterak ovlivněn. Ostatně ani dřívější územní plán, který navrhovatelův pozemek zahrnoval do plochy pro sport a rekreaci, nemohl v navrhovateli vzbudit legitimní očekávání, že by se snad v budoucnu mělo v tomto ohledu cokoli změnit. Je přitom lichá navrhovatelova obava, že by snad nově přijatý územní plán zcela znemožňoval provádět na jeho nemovitostech jakékoli úpravy či dokonce pouhou údržbu. Případné změny však musí respektovat nově nastolený právní stav a významným způsobem nenarušovat charakter přírodních ploch, neboť v opačném případě by již narážely na legitimní záměr obce, kterým je charakter stávajících ploch rekreace zachovat. Krajský soud neshledal, že by cíle vymezeného v novém územním plánu stran ploch rekreace bylo možno dosáhnout jakýmkoli šetrnějším způsobem. Jakékoli rozšiřování stávající stavby (či vykonávání dalších činností uvedených na straně 17 textové části územního plánu) by totiž z povahy věci přírodní charakter daného území muselo více ovlivnit.

62. Pokud jde o navrhovatelem tvrzené nevýhodné tarify pro dodávku energií, svoz odpadu a větší daňové zatížení či eventuální přijetí místní regulace rekreačních zón, pak krajský soud opětovně uvádí, že dotčený pozemek se v ploše rekreace, resp. přesněji ploše pro sport a rekreaci, nacházel již v době účinnosti původního územního plánu. Není tudíž zřejmé, v čem se současné zařazení navrhovatelova pozemku v této souvislosti liší od předchozího.

63. Navrhovatel taktéž není novou regulací nikterak diskriminován oproti ostatním vlastníkům v rámci vymezených ploch rekreace. Specifická situace navrhovatele, jehož stavba slouží k trvalému bydlení, má svůj obraz právě ve skutečnosti, že k tomuto účelu může sloužit i nadále. Ve zbytku však pro všechny vlastníky pozemků na plochách rekreace platí zcela shodná pravidla. S ohledem na umístění navrhovatelových nemovitostí (relativně izolovaně, poblíž břehu rybníka a na samém okraji řešeného území) pak nelze jeho situaci v žádném případě srovnávat s vlastníky nemovitostí v intravilánu obce.

64. Krajský soud navrhovateli nepřisvědčil ani ve vztahu k namítanému znehodnocení nemovitosti z pohledu finanční hodnoty. Z obsahu návrhu je patrno, že navrhovatel primárně usiluje o vymezení dotčeného pozemku coby plochy smíšené obytné (či jiné regulace pro něj oproti stávajícímu stavu výhodnější), čímž by samozřejmě došlo k jeho zhodnocení a možnosti s dotčeným pozemkem nadále pracovat (oplotit jej, provést přestavbu, přístavbu apod.).

65. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/2008-51, „z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití. Nejvyšší správní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti, že právo vlastnit majetek je právem ústavně zaručeným (viz čl. 11 Listiny), přičemž z podstaty tohoto práva (vyjádřeného tzv. ‚vlastnickou triádou‘ - právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním - § 123 občanského zákoníku) v sobě nepochybně implicite zahrnuje i právo vlastníka předmět vlastnictví zhodnocovat. Tento atribut vlastnického práva však nelze vykládat tak, že by se vlastník takového zhodnocení mohl domáhat na jiných osobách, včetně veřejné moci.“ 66. Skutečnost, že navrhovatelova představa funkčního využití dotčeného pozemku neodpovídá řešení přijatému novým územním plánem (ale ostatně ani dřívějším podobám územního plánu), proto nemůže vést ke zrušení napadeného opatření obecné povahy. Vzhledem k absenci veřejného subjektivního práva na konkrétní způsob využití území v rámci územního plánu pak v tomto ohledu nemohlo navrhovateli vzniknout ani žádné legitimní očekávání, že jeho pozemky budou zahrnuty do ploch smíšených obytných, resp. že pro ně bude platit jakýsi výjimečný režim oproti ostatním plochám rekreace.

67. Závěrem krajský soud uvádí, že ke zrušení napadeného opatření obecné povahy vést nemůže ani jakákoli navrhovatelova polemika stran vhodnosti zvoleného řešení (obsažená především v replice k vyjádření odpůrkyně). V obecné rovině krajský soud na tomto místě uvádí, že přijetí územního plánu je výsostným projevem práva obce na samosprávu ve smyslu čl. 101 Ústavy. Správní soudy proto v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány k tomu, aby hodnotily vhodnost řešení obsaženého v územním plánu či aby snad dokonce obci přikazovaly, jaké konkrétní řešení má zvolit. Smyslem řízení před soudem je tak pouze posouzení otázky zákonnosti napadeného opatření obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, čj. 1 Ao 1/2006-74, č. 968/2006 Sb. NSS; z recentní judikatury srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, čj. 9 As 302/2016-68). III.C K námitce neprovedení druhého opakovaného veřejného projednání návrhu územního plánu 68. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž nedošlo k veřejnému projednání verze návrhu územního plánu přijaté v reakci na výzvu krajského úřadu ke sjednání nápravy ze dne 8. 11. 2019, pročež veřejnost neměla možnost se k ní již vyjádřit.

69. Z navrhovatelovy argumentace není patrno, jakým způsobem postup odpůrkyně mohl v daném ohledu vůbec zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv. Stejně tak z návrhové argumentace ani není zřejmé, zda vůbec uvedenou změnou návrhu došlo k naplnění podmínek pro opakované veřejné projednání ve smyslu § 53 odst. 2 stavebního zákona. Krajský soud přitom není oprávněn za navrhovatele takovouto argumentaci domýšlet. Nelze však přehlédnout, že sám navrhovatel uvedenou změnu považuje pouze za formální, neboť materiálně pro něj nepředstavovala žádný rozdíl (z původního zařazení do stabilizované plochy rekreace došlo k zařazení navrhovatelova pozemku mezi plochy přestavby, avšak taktéž účelově určené coby plochy rekreace). I kdyby tedy krajský soud shledal v postupu odpůrkyně v daném ohledu jakékoli pochybení, nemohlo by mít na zákonnost napadeného územního plánu vliv.

IV. Závěr a náklady řízení

70. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že návrh na zrušení opatření obecné povahy není důvodný, a proto jej podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl.

71. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že navrhovatel neměl v řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o procesně úspěšnou odpůrkyni, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.