Č. j. 61 A 8/2021 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: S.T.T, narozená dne X státní příslušnost X ubytování zajištěno na adrese X zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem se sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2021, čj. MV-196661-4/SO-2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 6. 6. 2019 u Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Po prostudování spisového materiálu rozhodlo Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“), že zde existuje důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně a pro nevydání zaměstnanecké karty, neboť pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti, není v zájmu České republiky. Z uvedeného důvodu správní orgán prvního stupně žádost žalobkyně dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců opakovaně zamítl.

2. O žalobčiných odvoláních rozhodla žalovaná opakovaně tak, že napadená rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušila jako nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů rozhodnutí a věc vždy vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

3. V rámci opakovaného projednání správním orgán prvního stupně zjistil, že součástí podané žádosti byla i pracovní smlouva sjednaná mezi žalobkyní (zaměstnankyní) a společností Faurecia Components Písek, s. r. o., jakožto zaměstnavatelem. Součástí pracovní smlouvy byla i informace o vzniku pracovního poměru dnem vydání povolení k zaměstnání na území České republiky, s platností na dobu neurčitou, se zařazením žalobkyně na pracovní pozici Montážní dělník – operátor, s informací o 40 hodinové pracovní době a s informací o sjednané výši měsíční mzdy ve výši 13 400 Kč.

4. Výzvou ze dne 16. 10. 2020 vyzval správní orgán prvního stupně žalobkyni k písemnému vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení předmětné výzvy. Současně s tím správní orgán prvního stupně žalobkyni poučil, že v jejím případě není splněna podmínka pro vydání zaměstnanecké karty uvedená v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť jí předložená výši měsíční mzdy (13 400 Kč) je nižší, než v tu dobu stanovená základní sazba měsíční minimální mzdy (14 600 Kč). Mimo uvedené správní orgán prvního stupně žalobkyni poučil, že nesplnění uvedené podmínky má za následek nemožnost vydání zaměstnanecké karty. Tuto výzvu obdržela žalobkyně prostřednictvím zástupce dne 20. 10. 2020. Žalobkyně svého práva nevyužila a k podkladům pro vydání rozhodnutí se žádným způsobem nevyjádřila.

5. Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2020, čj. OAM-42092-28/ZM-2019, správní orgán prvního stupně žádost žalobkyně zamítl.

6. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítla, a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně dne 19. 2. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

8. Žalobkyně předně uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a založené na nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

9. Dle žalobkyně uvedené ustanovení uvádí, že cizinec je oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty. Z uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že obsah smlouvy se posuzuje ke dni, kdy byla pracovní smlouva jako náležitosti podané žádosti správnímu orgánu předložena. Dodala, že uvedené zákonné ustanovení zároveň rozlišuje dvě různé varianty dokladu o vzniku pracovního poměru, z nichž pouze druhá varianta obsahuje podmínku, že ve smlouvě musí být zakotveno, že mzda, plat nebo odměna, nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy. První varianta dokladu o vzniku pracovního poměru je uvedena slovy „pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti“. V tomto případě smlouva nebo dohoda může obsahovat ujednání o mzdě, která nebude nižší než minimální mzda stanovená nařízením vlády v období, kdy je pracovní smlouva nebo dohoda uzavřena. Žalobkyně dále uvedla, že pracovní smlouvou nebo dohodou o pracovní činnosti totiž ke dni jejího uzavření vzniká mezi oběma smluvními stranami vztah upravený zákoníkem práce, což znamená, že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci vyplácet minimální mzdu ve výši stanovené aktuálním nařízením vlády bez ohledu na to, že mzda v době uzavření smlouvy byla stanovena nižší, avšak odpovídající tehdejší výši minimální mzdy.

10. Jestliže tedy žalobkyně předložila pracovní smlouvu, v níž uvedená výše mzdy odpovídá výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády účinným ke dni podpisu pracovní smlouvy, je pracovní smlouva platná a nadále se řídí zákoníkem práce. Správní orgán tak dle žalobkyně ví, že bez ohledu na výši mzdy ujednanou v pracovní smlouvě, má žalobkyně na základě jejího uzavření právo na mzdu, která nebude nižší než minimální mzda stanovená nařízením vlády později po uzavření pracovní smlouvy. Pro uvedené nemá dle názoru žalobkyně správní orgán právo vyžadovat novou pracovní smlouvu nebo dodatky k pracovní smlouvě, neboť výplata mzdy (minimální mzdy) je cizinci (žalobkyni) zaručena zákonem.

11. Dle žalobkyně je nutné rozlišit, zda se jedná o první zákonem předpokládanou variantu (stav, kdy cizinec již uzavřel pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti) nebo o druhou zákonem předpokládanou variantu (stav, kdy cizinec uzavřel pouze smlouvu o smlouvě budoucí, pročež se vztah mezi cizincem a jeho budoucím zaměstnavatelem ještě neřídí zákoníkem práce). V druhém případě, který ovšem nedopadá na nyní posuzovanou věc, je dle žalobkyně logické, že správní orgány vyžadují prokázání v budoucnu vyplácené minimální mzdy žalobkyni. V nyní posuzovaném případě se ovšem jedná o první variantu, kdy již zaměstnavatel a žalobkyně smlouvu uzavřeli a platí tudíž již shora uvedené o zákonem zaručené mzdě.

12. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaná nikterak nevypořádala s otázkou retroaktivity nařízení vlády č. 347/2019 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 347/2019 Sb.“), díky němuž se v průběhu řízení o žádosti žalobkyně změnila výše minimální mzdy. V nyní posuzovaném případě se jedná o nepravou retroaktivitu. To znamená, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a zaměstnavatelem, bez ohledu na ujednání o výši mzdy, mu od účinnosti nařízení vlády č. 347/20129 Sb., zajišťuje minimální mzdu stanovenou tímto nařízením. Za důkaz žalobkyně označila správní spis žalovaného.

13. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované, repliky žalobkyně a dupliky žalované

14. Žalovaná ve svém vyjádření předně odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

15. Dále uvedla, že nepřisvědčila námitce žalobkyně, že žádost je nutné posuzovat ke dni, kdy byla správnímu orgánu předložena. Při podání žádosti žalobkyně předložila pracovní smlouvu, z níž je zřejmé, že jí za vykonanou práci přísluší mzda ve výši 13 400 Kč. V době podání žádosti splňovala žalobkyní předložená pracovní smlouva podmínky vyplývající z § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány však neposuzují skutkový stav ke dni podání žádosti, nýbrž ke dni vydání rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně byla správním orgánem prvního stupně o tom, že jí doložená výše mzdy již neodpovídá stanoveným podmínkám, informována, a bylo jí umožněno předložit nový doklad. Této možnosti žalobkyně nevyužila.

16. K otázce výkladu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaná uvedla, že na rozdíl od žalobkyně došla logickým výkladem k závěru, že se podmínka sjednané výše minimální mzdy naopak vztahuje na všechny kategorie smluv (dohod) v posuzovaném ustanovení uvedené. Jestliže se ve smlouvě o smlouvě budoucí musí strany zavázat v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého jasně vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, tím spíše tato podmínka platí i pro samotnou pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti. Žalovaná dále popsala záměr zákonodárce obsažený v důvodové zprávě k zákonu č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 101/2014 Sb.“).

17. Žalovaná uzavřela své vyjádření s tím, že v nyní posuzovaném případě byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žádosti žalobkyně a nevydání zaměstnanecké karty bylo ze strany správních orgánu dostatečně a řádně odůvodněno.

18. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

19. Žalobkyně v replice ze dne 22. 4. 2021 odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2021, čj. 57 A 7/2021-36, a dodala, že se rozsudek týká zcela shodné věci.

20. Žalovaná v duplice ze dne 3. 5. 2021 uvedla, že se s názorem Krajského soudu v Plzni vysloveným v rozsudku čj. 57 A 7/2021-36 neztotožňuje. Žalovaná sice souhlasila se závěrem Krajského soudu v Plzni, že si nelze v posuzovaném případě vystačit s gramatickým výkladem § 42g odst. 2 písm. b) zákona o po bytu cizinců, nicméně se neztotožnila se závěrem soudu, ke kterému dospěl na základě teleologického a systematického výkladu. Uvedený názor soudu považuje žalovaná za neakceptovatelný a odporující smyslu zákona o pobytu cizinců. Závěrem žalovaná opětovně navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

22. Žaloba není důvodná.

23. K důkaznímu návrhu žalobkyně krajský soud uvádí, že správním spisem se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

24. Mezi stranami je v nyní posuzovaném případě sporný výklad ustanovení § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

25. Dle § 46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá „nesplňuje-li cizinec podmínku uvedenou v § 42g odst. 2, 3 nebo 4“.

26. Dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že „[ž]ádost o vydání zaměstnanecké karty je oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin“ (důraz doplněn).

27. Krajský soud se s žalobčinou interpretací posledně citovaného ustanovení neztotožnil, neboť se míjí s původním záměrem zákonodárce. Povinnost předložit jeden z výše uvedených typů smlouvy, jež bude obsahovat ujednání o mzdě, která nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, se dle názoru krajského soudu vztahuje ke všem výše uvedeným typům smluv (dohod). K tomu lze poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 101/2014 Sb., konkrétně na zvláštní část důvodové zprávy k novelizačnímu bodu č. 10, resp. k § 42g: „Z předkládané pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti musí vyplývat, že měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude (bez ohledu na rozsah práce) nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a dále že týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.“ 28. Zdejší soud nepřehlédl, že Krajský soud v Plzni posoudil obdobnou věc jiného žalobce zastoupeného týmž zástupcem odlišně, a to v rozsudku ze dne 9. 4. 2021, čj. 57 A 7/2021-36. Krajský soud v Plzni – stručně řečeno – dovodil, že smyslem § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je primárně zajištění dostatečného příjmu a finanční samostatnosti na území České republiky, jakož i zajištění rovného zacházení jako se zaměstnanci, kteří jsou českými státními příslušníky. Jelikož přitom § 111 odst. 3 zákoníku práce zakotvuje povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci doplatek, nedosáhne-li mzda, plat nebo odměna z dohody minimální mzdy, pak je požadavek správních orgánů na doložení smlouvy či jejího dodatku stanovující mzdu ve výši aktuální minimální mzdy formalistický.

29. S těmito úvahami se zdejší soud neztotožnil. S ohledem na to, že zákon o pobytu cizinců stanovuje podmínku doložení sjednání alespoň minimální mzdy výhradně a pouze pro vydání zaměstnanecké karty, tj. pobytového titulu za účelem zaměstnání (určitou finanční samostatnost lze tedy v souvislosti s odměnou za práci předpokládat, neboť ekonomická aktivita je samotnou podstatou požadovaného pobytového oprávnění), nespatřuje krajský soud smysl uvedeného požadavku v zajištění finanční samostatnosti cizince, nýbrž primárně v ochraně pracovního trhu a ochraně samotného žadatele o zaměstnaneckou kartu v pozici budoucího zaměstnance. Obdobně lze poukázat na požadavek obsažený v § 42j odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dle něhož žadatel o vydání modré karty musí doložit pracovní smlouvu, která obsahuje výši sjednané hrubé měsíční nebo roční mzdy odpovídající alespoň výši 1,5násobku průměrné hrubé roční mzdy vyhlášené sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí (ani v této souvislosti nepochybně nelze hovořit o tom, že by smyslem uvedené povinnosti bylo zajištění finanční samostatnosti cizince, neboť se snaží především předcházet deformaci pracovního trhu importem relativně levné pracovní síly v kvalifikovaných profesích).

30. Zároveň nelze dle názoru krajského soudu přehlédnout, že § 111 odst. 3 zákoníku práce směřuje především na situace vzniklé v rámci již existujícího pracovního poměru. Naproti tomu přestože žalobkyně předložila uzavřenou pracovní smlouvu ze dne 18. 9. 2017, v ní definovaný zaměstnanecký poměr doposud nevznikl, neboť k tomu dochází až dnem sjednaným k nástupu do práce (§ 36 zákoníku práce), tj. v nynějším případě dle pracovní smlouvy „dnem vydání povolení k zaměstnání na území“.

31. Řešení přijaté Krajským soudem v Plzni by tak znamenalo, že sjednanou mzdu by bylo v případech zaměstnávání cizinců od samotného vzniku pracovního poměru možné konstruovat jako mzdu ve výši nižší než mzda minimální plus zákonný doplatek. Takový přístup však zdejší soud nepovažuje za možný. Předně totiž činí požadavek obsažený v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců v podstatě obsoletní, neboť i kdyby předložená pracovní smlouva výši sjednané mzdy neobsahovala vůbec (nejedná se o jednu z podstatných náležitostí pracovní smlouvy dle § 34 zákoníku práce), vždy by takový nedostatek kompenzoval zákonem stanovený doplatek. Významný je pak ovšem i prvek ochrany žadatele coby zaměstnance, který (zejména neovládá-li český jazyk) nemusí o svém nároku na doplatek dle § 111 odst. 3 zákoníku práce vůbec vědět a byl by fakticky v daném ohledu zcela odkázán na vůli zaměstnavatele.

32. Je tedy zcela namístě, aby ustanovení o mzdě ve výši alespoň mzdy minimální bylo obsaženo již v samotné pracovní smlouvě. Jen tak mohou správní orgány plnit svou funkci a v případě vydání zaměstnanecké karty do určité míry garantovat, že byly vytvořeny předpoklady pro to, aby pracovní poměr probíhal v souladu se zákonem.

33. Nutno přitom podotknout, že v pracovní smlouvě nemusí být nezbytně stanovená přesná výše mzdy; postačil by tak v daném ohledu i pouhý odkaz na příslušné právní předpisy platné a účinné v době vzniku pracovního poměru. Bylo zcela na vůli žalobkyně a jejího potenciálního zaměstnavatele, že do pracovní smlouvy přesnou výši mzdy zakomponovali. Takovou skutečnost ovšem nelze klást k tíži správním orgánům, které kontrolují splnění zákonem stanovené povinnosti.

34. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, dle které by měly správní orgány v nyní posuzovaném případě hodnotit podklady žádosti v době přijetí žádosti a nikoliv až následně v době rozhodnutí správního orgánu. Na tomto místě krajský soud zdůrazňuje, že správní orgány jsou povinny rozhodovat na základě skutkového a právního stavu nastalého v době vydání rozhodnutí ve věci.

35. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 16. 8. 2016, čj. 1 As 165/2018- 40, „[o]becně lze vyjít ze závěru, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Správní řád sice neobsahuje konkrétní ustanovení, které by tuto zásadu zakotvovalo, vyplývá však implicitně ze správního řádu, zejména s přihlédnutím např. k § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4 (k tomu podrobněji rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79). Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, zejména body 36 a 37). Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního řízení (např. již rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh. A. č. 5975/26).“ Krajský soud neshledal, že by předmět nynějšího řízení představoval důvod se od výše uvedené argumentace Nejvyššího správního soudu jakkoliv odchýlit, a shodně s žalovanou konstatuje, že správní orgány rozhodovaly správně na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a nikoliv dle skutkového stavu v době podání žalobčiny žádosti.

36. Pro úplnost krajský soud dodává, že nařízení č. 347/2019 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení. Správní orgány proto musely vzít za rozhodný právní stav ke dni nabytí jeho účinnosti (1. 1. 2020). Na základě uvedeného nepřisvědčil krajský soud ani námitce žalobkyně vztahující se k retroaktivní aplikaci citovaného nařízení.

37. Krajský soud nikterak nerozporuje, že žalobkyní předložená pracovní smlouva obsahovala v době podání žádosti sjednanou mzdu, jež byla vyšší než tehdy stanovená minimální mzda. Krajský soud dále nezpochybňuje ani fakt, že délka řízení před správními orgány zapříčinila situaci, ve které žalobkyní a jejím zaměstnavatelem sjednaná mzda nadále neodpovídala svou výší alespoň minimální mzdě. Navzdory uvedenému je však zapotřebí zdůraznit, že správní orgán prvního stupně, vědom si tohoto problému, poučil žalobkyni dne 19. 10. 2020 o nastalé situaci a dal jí i dostatečný prostor k tomu, aby případně předložila novou smlouvu, resp. její dodatek, jenž by obsahoval nově sjednanou výši mzdy tak, aby opět odpovídala aktuální výši minimální mzdy stanovené nařízením. Správní orgán prvního stupně dal žalobkyni možnost nastalou situaci zhojit, aby mohl v případě splnění i ostatních zákonem předpokládaných podmínek žádosti žalobkyně vyhovět. Zamítnutí žádosti tak nezpůsobil ani nesprávný, či odlišný výklad § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců jak se žalobkyně domnívá, nýbrž žalobčina neaktivita.

38. Vyslovený závěr opírá krajský soud taktéž o rozsudek ze dne 19. 1. 2021, čj. 10 Azs 177/2020-32, v němž Nejvyšší správní soud v prakticky totožné věci uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že v mezidobí od podání žádosti a vydání rozhodnutí se staly podklady pro vydání rozhodnutí (pracovní smlouva) neaktuální, vyzvalo Ministerstvo vnitra stěžovatele, aby doplnil aktuální podklady (předložením smlouvy ‚obsahující údaj o výši mzdy, platu či odměny nebo že tato mzda, plat či odměna nebude nižší než základní sazba minimální měsíční mzdy (12 200 Kč)‘, lhůtu k předložení aktuálních pokladů mu také následně prodloužilo. Stěžovateli byl dán i prostor k seznámení s podklady rozhodnutí. Stěžovatel aktuální poklady k žádosti nedoložil. Krajský soud posuzoval především otázku, zda Ministerstvo vnitra nezkrátilo práva stěžovatele v důsledku neposkytnutí dostatečného prostoru k odstranění vad jeho žádosti. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby podklady k žádosti doplnil (bod 11 napadeného rozsudku).“ Krajský soud nemá důvod se od výše uvedené argumentace jakkoliv odchýlit. Shodně s tehdy posuzovaným případem proto konstatuje, že po prostudování správního spisu, jehož součástí je výzva správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 10. 2020, dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně nezkrátil žalobčina práva a postupoval v souladu se zákonem, když po marném uplynutí lhůty pro předložení aktuálních podkladů žalobkyní žádost žalobkyně pro nesplnění podmínek stanovených v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítl.

V. Závěr a náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.