Číslo jednací: 6 To 54/2021-534

Rubrum

Při celkovém hodnocení důkazů (v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř.) je možno přihlédnout i k obsahu protokolu o jednání před jiným státním orgánem (např. orgánem sociálněprávní ochrany dětí), zachycujícím vyjádření osoby obviněného (popř. svědka), vystupující v příslušné trestní věci, pokud byl proveden jako listinný důkaz dle § 213 tr.ř.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. září 2021 odvolání obžalovaného [jméno] [jméno], narozeného [datum], proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2021, č. j. 46 T 1/2021-487, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalovaného [jméno] [jméno] zamítá.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2021, č.j. 46 T 1/2021-487, byl obžalovaný uznán vinným v bodě 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od 12.2.2020 do 16.4.2020 v bytě na ul. [ulice a číslo] v [obec], opakovaně úmyslně zle nakládal se svojí dcerou, nezletilou [jméno] [příjmení], [datum narození], a to tím způsobem, že v době, kdy plakala, ji kousal a štípal do různých částí těla, nepřiměřeně a razantně s ní třásl, přičemž jí způsobil minimálně 2 drobné krevní podlitiny na levé tváři, 2 obloukovité krevní podlitiny na zevní ploše levého bérce, škrábancovitou oděrku délky 1,8 cm na zádech pod levou lopatkou a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou různého stáří šíře cca 0,7 cm, přičemž poškozená byla vystavena následkům syndromu třeseného dítěte, kdy při opakovaném třesení dítěte může dojít k závažnějším nitrolebním poraněním až s možným úmrtím, z důvodu syndromu třesného dítěte byla poškozená nezletilá [jméno] [příjmení] následně 13 dní hospitalizovaná ve Fakultní dětské nemocnici v [obec] z důvodu krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, kdy toto poranění lze ze soudně- lékařského hlediska hodnotit jako těžké zranění a zároveň u nezletilé došlo tímto jednáním k poškození mozku. Za tento zločin a sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku sp. zn. 14 T 202/2020 ze dne 3.2.2021, byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obžalovanému dále uložen trest propadnutí věci, a to: 3 kusů znečistěných žárovek s uříznutým závitem, určené ke kouření marihuany, 1 kusu barevné porcelánové lebky s vývodem na kouření, 2 kusů skleněnek, určených ke kouření marihuany, 1 kusu PET lahve s uříznutým dnem (tzv. kýbl) a 1 kusu sušeného květu rostliny konopí setého (tzv. marihuana) v plastové krabičce černé barvy. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku sp. zn. 14 T 202/2020 ze dne 3.2.2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný [jméno] [jméno], [datum narození], zavázán povinností uhradit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem [adresa], [IČO], částku 126.445 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný [jméno] [jméno], [datum narození], zavázán povinností uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé [jméno] [příjmení], [datum narození], částku 140.294 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená nezletilá [jméno] [příjmení] [datum narození], odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného [jméno] [jméno], které bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem JUDr. [jméno] [příjmení].

3. Z úvodu zmíněného opravného prostředku se podává, že směřuje do výroku o vině i do výroků navazujících.

4. Podle obžalovaného nelze souhlasit s napadeným rozhodnutím. Odvolatel předně akcentoval, že nalézací soud poukázal v odůvodněnínapadeného rozsudku na výpověď svědkyně MUDr. [jméno] [příjmení], kterou učinila v přípravném řízení, přičemž poukazoval na sdělení matky poškozené, [jméno] [příjmení], která měla MUDr. [příjmení] sdělit, že její přítel, nebiologický otec nezletilé, [jméno] [jméno], s dítětem opakovaně nešetrně manipuluje, vyhazuje je do vzduchu, prudce s ním třese, štípe je a kouše. To měl dělat, když holčička plakala a myslel si, že ji tak uklidní. Obžalovaný zdůraznil, že sdělení této svědkyně vychází z informací, které jí byly sděleny jinou osobou. Pokud jde o vlastní poznatky této svědkyně, ta uvedla, že při kontrolách na poškozené nezletilé neviděla žádná zranění. MUDr. [příjmení] svoji výpověď doplnila písemnou zprávou, ze které však vyplývá, že na poslední kontroly s nezletilou dochází prababička - svědkyně [příjmení]. Podle obžalovaného tedy z výpovědi této svědkyně v žádném případě není prokázáno, že by údajná zranění poškozené způsobil právě on. Pokud jde o dokreslení osoby matky nezletilé, je zřejmé, že o svoji dceru nemá takový zájem, jak je deklarováno, nevěnuje jí péči, jakou by měla a veškerá starost o výchovu nezletilé je přenesena na její babičku. Pokud jde o výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], pak tato uvedla, že chodila na návštěvu k [jméno] [příjmení], a tato jí říkala, že obžalovaný zacházel s malou tak, jak se nemá. Ona osobně viděla, jak ji vyhazoval do vzduchu a když plakala, tak s ní hodně třepal. Pořád s ní dělal nějaké blbosti, vyhazoval ji, foukal jí do obličeje, malé se to nelíbilo a tak brečela, potom s ní kvůli tomu třepal. Nevhodné chování obžalovaného měla vidět asi dvacetkrát. Obžalovaný zdůraznil, že věrohodnost této svědkyně nalézací soud hodnotil i v souvislosti se spisem Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 14 T 202/2020. Podle odvolatele v souvislosti s hodnocením osoby svědkyně [příjmení] nelze přehlédnout několik provedených důkazů v této trestní věci. Ve své výpovědi ze dne 4.12.2020 svědkyně uvádí, že se s matkou nezletilé po 16.4 stýkala vždy bez obžalovaného, že ho vidět ani nechtěla. Do 16.4 byla u nich na návštěvě, obžalovaný se k malé choval hnusně, pokaždé ji vyhazoval, když u nich byla, foukal jí do obličeje. Nikdy neviděla, že by se k ní choval hezky a toto mohla vidět asi dvacetkrát. K otázce, kdy byla naposledy vyslýchána policií, uvedla, že v této věci byla u pana [příjmení], ale datum neví. Ve věci zmiňovaného spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 14 T 202/2020 však jako svědkyně uvedla, že [jméno] [jméno] od začátku roku 2020 navštívila v jeho bytě, kdy jí bylo nabídnuto, aby si s ním zakouřila trávu. Dále ji při návštěvách občas nabídl nějaký pervitin, který si vzala. Pokud tam byla s [jméno] (obžalovaný), tak tam nikdo nebyl. Dále uvedla, že v červnu 2020 volala obžalovanému, jestli něco nemá a ten jí dal koláček (extázi), který večer donesl. Dále v měsíci srpnu 2020 obžalovaného opět kontaktovala a požadovala pervitin, který jí dovezl na parkoviště. Obžalovaný poukázal na to, že z fotografií založených ve spise, je zřejmé, že [jméno] [příjmení] je zachycena společně s ním, matkou nezletilé a nezletilou (12.3.2020). Na další fotografii ze dne 2.3.2020 je svědkyně zachycena, jak drží nezletilou, která se levou rukou drží ruky obžalovaného. Fotografie nehovoří o žádných stresových stavech nezletilé, ba naopak, o zcela pohodovém soužití osob. Podle odvolatele je tvrzení svědkyně [příjmení], že jej nechtěla ani vidět, lživé, neboť v jiné trestní kauze jeho přítomnost vyžadovala a setkávala se s ním. Facebooková komunikace, kterou předložila ke kritickému dni 16.4, mezi ní a matkou nezletilé, hovoří spíše o obavě matky nezletilé, [jméno] [příjmení], že se bude vyšetřovat, jak a kdo to nezletilé udělal (16.4, 16:36, zpráva od matky nezletilé této svědkyni). Podle odvolatele tedy svědkyni [příjmení] není možno považovat za osobu věrohodnou, která by prokazovala jeho trestnou činnost. Z popisu, jak se měl chovat k poškozené, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a újmou na zdraví. Navíc svědkyně [příjmení] ve dvou trestních řízeních vypovídala odlišně, když nebyla schopna blíže ani určit dobu, kdy měla obžalovaného vidět, jak něco dělá nezletilé, když hovoří o dubnu, květnu, možná i březnu. Dále pak obžalovaný poukázal na to, že svědkyně [jméno] [příjmení], sousedka z bydliště na adrese [adresa], ve své výpovědi uvedla, že [jméno] [příjmení] měla v bytě početné návštěvy různých pofiderních kamarádů. Podle jejich vzezření šlo nejspíše o uživatele drog. Svědkyně ví, že i [jméno] brala drogy. V poslední době se u ní zase začalo scházet podobné osazenstvo. Ve své výpovědi učiněné dne 17.4.2020 uvedla, že někdy minulý týden ji vzbudily rány dveří a hádka, kdy přítel (obžalovaný) na [jméno] křičel„ cos jí zase udělala, že tak křičí“. Podle odvolatele je tedy z výpovědi jmenované svědkyně zřejmé, že se dotazoval matky nezletilé, co jí udělala, proč brečí. Stejně tak je z této výpovědi evidentní, že do zmíněného bytu docházely další osoby, a to zřejmě osoby drogově závislé. Ve vztahu k výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], prababičky poškozené, akcentoval obžalovaný, že tato si nezletilou vyzvedávala denně a jezdila s ní celé odpoledne venku. Svědkyně uvedla, že nezletilá se narodila její vnučce, která užívala drogy. Jmenovaná svědkyně nikdy neviděla, že by obžalovaný jakkoliv nezletilé ubližoval. O tom, co se mělo stát, se dozvěděla až od vnučky v ordinaci MUDr. [příjmení]. V ordinaci měla vnučka říct, že obžalovaný s nezletilou třepal, když plakala. U toho však nikdy svědkyně nebyla. Svědkyně [jméno] [příjmení] sama nikdy neviděla, že by obžalovaný nezletilé ubližoval, třásl s ní, případně ji štípal či kousal. Vycházela pouze z informací, a to až po 16.4.2020, od své dcery [jméno] [příjmení]. K jednání obžalovaného jí dcera sdělila, že když nezletilá brečí, že s ní [jméno] zatřepe a ona přestane. Neví, jak často k tomu mohlo docházet. S odstupem času, kdy se dcera vyjadřovala, jak vznikla zranění, tak dcera řekla, že ji [jméno] štípnul, nebo v rámci nějaké hry. Dále svědkyně uvedla, že o tom, jak mohla vzniknout poranění, se blíže s dcerou nebavila. Neví ani o tom, že by dcera měla s obžalovaným problém. K dotazu státní zástupkyně svědkyně k chování obžalovaného k [jméno] [příjmení] a nezletilé uvedla, že tam nebylo nic, co by se dalo označit jako špatné chování, nebo že by malé něco udělal nebo nějak ubližoval. K otázce, kde bydlí nyní její dcera, uvedla, že neví. Obžalovaný vyslovil přesvědčení, že z výpovědi této svědkyně není možno žádným způsobem dovodit, že způsobil nezletilé uváděná zranění. Dále pak obžalovaný zdůraznil, že svědkyně [jméno] [příjmení], matka nezletilé, využila svého práva a nevypovídala. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že tato jediná přímá svědkyně jeho jednání k věci nevypovídala a tento postoj je možno chápat i tím směrem, že jako matka selhala, neučinila nic pro ochranu svého dítěte po dobu dvou měsíců a pasivně přihlížela jeho jednání, anebo jako osoba drogově závislá se k dceři chovala tak, že sama jí způsobila objektivně prokázaná zranění. Pokud jde o znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], pak z něj podle obžalovaného nevyplývají žádné skutečnosti, které by bez jakékoli míry pochybnosti prokazovaly, že to byl on, který způsobil uvedená poranění. Pokud v hlavním líčení znalec hovořil o podmíněném reflexu u nezletilé, že se něco stane, když se objeví obličej obžalovaného, pak toto tvrzení nemá oporu v objektivně předložených fotografiích k tomu, jak se nezletilá k němu chová. Obžalovaný poukázal na to, že byly předloženy fotografie z období od 12.2.2020 do 13.4.2020, kdy z nich vyzařuje spokojenost nezletilé v jeho přítomnosti, kdy je zřejmé, že ji chová, krmí, uspává a dává pusinky (1.3.2020). Nic nenasvědčuje tomu, že by nezletilá byla ve stresu, bála se, na jeho přítomnost reagovala pláčem a podobně. Obžalovaný zdůraznil, že obdobně vyznívají i fotografie z doby, kdy bydleli u prababičky po incidentu, kde se navíc nezletilá k němu spokojeně tulí, směje se a rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by měla z něj jakýkoliv strach, natož podmíněný reflex, o kterém hovoří znalec. Podle obžalovaného o„ objektivním“ postoji znalce hovoří jeho odpovědi na položené otázky. Znalec se navíc vyjadřoval k věcem, které nepřísluší do jeho odbornosti. Znalec se vyjadřoval k okolnostem mechanismu poranění mozku a připustil další alternativy vzniku zranění, nejenom třesení. Podle odvolatele nelze souhlasit s tvrzením soudu ohledně vlastního popisu jednání obžalovaného, které stojí většinově na interpretovaných tvrzeních matky poškozené. Obžalovaný zdůraznil, že zcela objektivně popsal, jak se staral o nezletilou, chování, koupání, krmení, přičemž tuto činnost vykonával stejně jako jeho přítelkyně - matka nezletilé. Odvolatel dále uvedl, že pokud soud argumentuje tím, že nepřímo doznal nějakou formu nevhodného jednání, pak je třeba zdůraznit, že soud neuvádí, o jakou formu nevhodného jednání se mělo jednat, když toto blíže nespecifikuje. Samotné nevhodné jednání, pokud k němu vůbec došlo, nemusí zakládat znaky žalovaných trestných činů. Obžalovaný shrnul, že zcela objektivně bylo v tomto trestním řízení prokazováno, že jak on, tak jeho přítelkyně [jméno] [příjmení], měli v době skutku problémy s užíváním drog. Do jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody život žila [jméno] [příjmení] s nezletilou u své matky [jméno] [příjmení], tedy pod dohledem a kontrolou další osoby. Bylo zde zřejmě ztížené užívání drog matkou nezletilé, což bezpochyby mělo i vliv na vlastní péči o dítě. Obžalovaný akcentoval, že z důkazů je zřejmé, že když žil společně s [jméno] [příjmení] v měsících únor až duben 2020, tak u obou docházelo k požívání omamných látek. Nebylo však zcela objektivně prokázáno, kdo z nich a jakým způsobem se choval k nezletilé. Z výpovědi [jméno] [příjmení] je zřejmé, jakým způsobem soužití probíhalo, když obžalovaný v jednom případě na [jméno] [příjmení] křičel„ cos jí zase udělala, proč tak křičí“. Podle odvolatele nelze přehlédnout ani důkazy hovořící o jednání matky nezletilé po datu 16.4.2020. S nezletilou žila u své matky, později babičky, setkávala se s ním i s jejich dcerou, o čemž svědčí fotodokumentace. Po určité době bydleli již opět společně u prababičky nezletilé, [jméno] [příjmení], která k jeho osobě neměla žádné připomínky, co se týče péče o nezletilou. Rovněž babička nezletilé, [jméno] [příjmení], neměla žádné připomínky k jeho péči o nezletilou. Obžalovaný zdůraznil, že ani jedna ze jmenovaných svědkyň neviděla, že by se dopustil jakéhokoliv nevhodného jednání vůči dceři. K současnému stavu péče matky o nezletilou jsou založeny důkazy, svědčící o tom, že matka o nezletilou nepečuje a stará se o ni babička. Její matka, [jméno] [příjmení], ani neví, kde dcera přesně je. O způsobu života matky hovoří i soudu předložená komunikace ze současné doby, z níž vyplývá, že se zřejmě oddává užívání drog a o dítě se nestará. Pokud v současné době dítě vykazuje dobrý zdravotní stav a žádná zranění, je to za dobu, kdy dohled nad péčí o ně a vlastní péči vykonávají jiné osoby a nikoliv on či matka. Podle přesvědčení obžalovaného nalézací soud nemá k dispozici žádný přímý důkaz, ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, na základě kterých by mohl být učiněn přesvědčivý, spolehlivý a bez jakýchkoliv pochybností závěr o tom, že se dopustil jednání, jež je popsáno ve výroku rozsudku. Obžalovaný má za to, že nelze na základě provedeného dokazování zcela jednoznačně učinit závěr o tom, že se dopustil trestné činnosti. S přihlédnutím k výpovědi [jméno] [příjmení], která popsala jeho soužití s [jméno] [příjmení] (návštěvy v bytě, hádky) a obsahu facebookové komunikace předložené svědkyní [příjmení], nelze učinit žádný hodnověrný závěr o tom, kdo (tedy obžalovaný či [jméno] [příjmení]) újmu nezletilé způsobil. Stejně tak dle mínění obžalovaného okruh nepřímých důkazů netvoří ucelený řetězec, na jehož základě by mohl být učiněn jednoznačný a přesvědčivý závěr o tom, že se dopustil trestné činnosti popsané ve výrokové větě rozsudku. Nelze totiž vyloučit ani tu možnost, že uvedená zranění mohla nezletilé způsobit jiná osoba. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný především navrhl, aby napadený rozsudek byl v celém rozsahu zrušen a aby byl obžaloby zproštěn ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že spáchal žalovaný skutek. Alternativně navrhl, aby, pokud odvolací soud dospěje k závěru, že určitá forma protiprávního jednání na jeho straně je, bylo jeho jednání kvalifikováno ve formě nedbalostní a aby byla zvolena tomu odpovídající právní kvalifikace ve smyslu § 147 tr. zákoníku.

5. Obhájce obžalovaného [příjmení] [příjmení] v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem setrval na písemně podaném opravném prostředku, když zdůraznil jeho podstatné body. Opětovně poukázal na nevěrohodnost výpovědi svědkyně [příjmení], stejně jako na to, že z výpovědi rodinných příslušnic matky nezletilé, svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], vyplynulo, že tyto neshledávaly na chování obžalovaného k nezletilé nic špatného, když hovořily o hře, případně o mazlení. Stejně tak zopakoval výhrady vůči závěrům znaleckého posudku zpracovaného znalcem [příjmení] [příjmení]. V rámci závěrečného návrhu setrval na tom, co bylo uvedeno v petitu písemně podaného opravného prostředku.

6. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření k odvolání obžalovaného uvedla, že toto je fakticky toliko jiným hodnocením důkazů, které hodnotil již nalézací soud. Podle jejího názoru je hodnocení důkazů soudem prvého stupně logické a odpovídá provedeným důkazům. Ve vztahu k fotografiím, které předložil obžalovaný v průběhu řízení, uvedla, že je obecně známou skutečností, že týrání zpravidla neprobíhá kontinuálně, ale že existují i období, kdy je týrané dítě spokojené, nic ho nebolí a tudíž tyto fotografie nemají vypovídací hodnotu. Zdůraznila, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by zranění nezletilé poškozené měla způsobit osoba odlišná od obžalovaného. S ohledem na to navrhla, aby odvolání obžalovaného bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

7. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr. ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku konstatovat, že tento splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je zaměřen do všech výroků napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr. ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud, v návaznosti na vytýkané vady, vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

9. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, musí především odvolací soud konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly, až na důkazy mající charakter úkonů neodkladných či neopakovatelných, realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, za to, že soudu prvého stupně nelze vytknout porušení podmínek § 2 odst. 5 tr. ř. O správnosti tohoto závěru svědčí mimo jiné i skutečnost, že ani obžalovaný, ani státní zástupce nenavrhovali, aby důkazní řízení bylo v jakémkoliv směru doplněno. Je tedy možno uzavřít, že soud prvního stupně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

10. Jak se podává z odůvodněníopravného prostředku obžalovaného [jméno], tento je prioritně zaměřen do výroku o vině, když stěžejní námitkou obžalovaného je, že podle jeho názoru nalézací soud fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy.

11. V souvislosti s takto formulovanými odvolacími námitkami musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat. Zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb., poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srovnej kupříkladu III. ÚS 177/04, případně I. ÚS 608/06, či I. ÚS 2037/19).

12. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud případně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě, pokud je hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů.

13. Pokud budou výše rozvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného [jméno], potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí hodnotící pasáže vtělené do bodů 9, 14, 20, 23, 26, 29 a zejména 55 - 58 odůvodněnínapadeného rozsudku. Ze zmíněných hodnotících pasáží je dle mínění odvolacího soudu zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaného [jméno] zažalovanou trestnou činností opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. V rámci zmiňovaných hodnotících pasáží se nalézací soud důsledně zabýval i obhajobou obžalovaného a rozvedl, jak se s ní vypořádal. Je tedy možno konstatovat, že odůvodněnínapadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící pasáže, splňují kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

14. S ohledem na již výše zmíněný charakter opravného prostředku obžalovaného, který je fakticky opakováním jeho obhajoby z předchozích stádií řízení, tedy polemikou s hodnocením stejných důkazů, které s jiným, pro obžalovaného nepříznivým, výsledkem hodnotí již nalézací soud, je možno do značné míry odkázat na shora naznačené hodnotící pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku. Obžalovaného je totiž třeba poučit, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je právě nalézací soud. Pokud je hodnocení důkazů soudem prvého stupně konformní s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (jako tomu bylo v této trestní věci), odvolací soud je, jak již výše zdůraznil, takovým hodnocením důkazů vázán. Odvolací soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů soudu prvního stupně je nutno vnímat jako zákonné a souladné s kritérii § 2 odst. 6 tr. ř., když v hodnotící činnosti krajského soudu naopak nelze shledávat prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů. Pokud odvolací soud výše uvedl, že s ohledem na charakter odvolání obžalovaného je možno v reakci na odvolací námitky do značné míry odkázat na hodnotící pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, pak takový postup odvolacího soudu je souladný jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Ústavní soud se danou problematikou zaobírá kupříkladu v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, či II. ÚS 2947/08. Náhled ESLP na možnost odvolacího soudu odkázat na odůvodněnírozhodnutí soudu nižšího stupně lze pak dohledat v rozhodnutích ve věci Van de Hurg proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19.2.1998, případně ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997. Zejména v posledně zmíněné věci ESLP deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodněnínižšího soudu. Stejně tak ESLP kupříkladu ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit i na převzetí odůvodněnísoudu nižšího stupně.

15. S ohledem na výše rozvedenou argumentaci pak odvolací soud, v reakci na odvolací námitky obžalovaného, jež jsou fakticky toliko opakováním jeho obhajoby realizované v předchozích stadiích řízení, primárně odkazuje na výše naznačené pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku.

16. Nad rámec argumentace nalézacího soudu cítí odvolací soud povinnost relativně stručně uvést následující.

17. Pokud obžalovaný [jméno] v úvodu jím podaného odvolání zpochybňuje význam svědecké výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], a to konstatováním, že jmenovaná svědkyně jednak uvedla, že při kontrolách na poškozené nezletilé vizuálně žádná poranění neviděla, potažmo, že z její výpovědi nevyplývá, že by údajná zranění poškozené nezletilé způsobil právě obžalovaný, je třeba odkázat na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, v nichž nalézací soud zasazuje výpověď posledně jmenované svědkyně do kontextu dalšího ve věci provedeného dokazování. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, vtělenou do bodu 14 odůvodněnínapadeného rozsudku, kde krajský soud, v souladu s obsahem spisového materiálu, konstatuje, že výpověď dětské lékařky MUDr. [příjmení], která měla ve své péči nezletilou [jméno] [příjmení], co do charakteru poranění nezletilé, odpovídá jak lékařským zprávám z jiných pracovišť, tak zejména závěrům znaleckého posudku (zde má soud prvního stupně zjevně na mysli jak znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. [příjmení], tak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace neurologie dospělých a dětí MUDr. [příjmení]). Odvolací soud konstatuje, že zmíněná argumentace krajského soudu je v souladu s obsahem spisového materiálu, když zejména oba posledně jmenovaní znalci v jimi zpracovaných znaleckých posudcích uvádí informace, které se shodují s tím, jaká zranění diagnostikovala na těle poškozené nezletilé svědkyně [příjmení] [příjmení] (krevní podlitiny či škrábance). Pokud obžalovaný odkazuje na tu část výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení], z níž má vyplývat, že fakticky veškerou péči o nezletilou realizuje její babička, svědkyně [jméno] [příjmení], když matka nezletilé, svědkyně [jméno] [příjmení], nejeví o svoji dceru zájem, pak je třeba říci, že i s touto informací nalézací soud v odůvodněnínapadeného rozsudku pracuje. Zejména však je třeba zdůraznit, že tato informace nevypovídá ničeho o tom, kdo způsobil poškozené poranění, uvedená ve výroku napadeného rozsudku. V další části podaného odvolání se pak obžalovaný vymezil vůči tomu, jakým způsobem hodnotí nalézací soud význam výpovědi svědkyně [příjmení]. Obžalovaný akcentoval rozpory, které se podle jeho mínění objevily ve výpovědích posledně jmenované svědkyně, realizovaných jednak v tomto trestním řízení a jednak v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku ve věci sp. zn. 14 T 202/2020. Tyto rozpory mají dle obžalovaného spočívat zejména v údajích svědkyně [příjmení] ohledně toho, kolikrát v kritické době navštívila domácnost, v níž žil obžalovaný společně se svoji družkou a [jméno] [příjmení] a nezletilou [jméno] [příjmení], a zejména v tom, zda a případně v kolika případech, vnímala nevhodné chování obžalovaného vůči nezletilé. V souvislosti s touto argumentací odvolací soud konstatuje, že do určité míry akceptuje zmiňované výhrady obžalovaného, když je skutečností, že zejména co do četnosti svých návštěv v domácnosti obývané obžalovaným, svědkyní [jméno] [příjmení] a nezletilou [jméno] [příjmení] v kritické době, poskytla svědkyně [jméno] [příjmení] skutečně v tomto trestním řízení poměrně razantně odlišné údaje od těch, které uvedla ve výpovědi, kterou realizovala v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 202/2020. Navíc samotný odvolací soud musí poukázat na to, že svědkyně [příjmení] ve výpovědi v tomto trestním řízení tvrdila, že zlé jednání obžalovaného vůči nezletilé [jméno] [příjmení] vnímala i v měsíci květnu roku 2020. Tento časový údaj je však v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi stran zdravotního stavu nezletilé, které vyplynuly zejména z již zmiňované výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení], případně z jejich lékařských zpráv. Je tedy možno připustit, že věrohodnost údajů poskytnutých svědkyní [jméno] [příjmení] je do jisté míry otřesena. Nicméně na druhé straně je však třeba upozornit na to, že z žádné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku nevyplývá, že by krajský soud budoval svůj závěr o vině obžalovaného jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku, výlučně, nebo alespoň významně, pouze na výpovědi svědkyně [příjmení]. Jak vyplývá především z pasáží vtělených do bodů 18 a 20 odůvodněnínapadeného rozsudku, soud prvního stupně, a podle přesvědčení odvolacího soudu zcela správně, usuzuje na věrohodnost té části výpovědi svědkyně [příjmení], stran zlého zacházení obžalovaného s nezletilou [jméno] [příjmení], z údajů vyplývajících z facebookové komunikace, kterou svědkyně [příjmení] vedla prakticky bezprostředně poté, co byla nezletilá ošetřena u lékařky MUDr. [příjmení] (16.4.2020 v odpoledních hodinách) s matkou nezletilé [jméno] [příjmení]. I odvolací soud sdílí přesvědčení soudu prvního stupně, opřené o obsah této komunikace (srovnej č. l. 145 - 178), že zejména informace, které si obě aktérky této komunikace vyměnily v době, kdy probíhal transport nezletilé do specializovaného zdravotnického zařízení v [obec], poskytují podklad především pro závěr, že se jedná o komunikaci zcela bezprostřední. Matka nezletilé, svědkyně [jméno] [příjmení], v této komunikaci k dotazu svědkyně [příjmení], zda uvedla lékařce, jak se měl obžalovaný [jméno] k nezletilé chovat („ a řekla si té doktorce, jak to bylo? Že ji to dělal on“) fakticky uvedla, že ano („ jo byla se mnou i máti.. a řekla jsem to. Teda aspoň to o čem vím že jí dělal.. třepání, házení do vzduchu, kousání, štípání, mačkání hrudníčku“ - viz č.l. 147). Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že z výpovědí již vícekrát zmiňované svědkyně [příjmení] [příjmení] nevyplývá, že by tato v rámci svého vyšetření konstatovala, že by zranění nezletilé byla způsobena právě mechanismem, který lze označit jako třesení. Stejně tak z její výpovědi nevyplývá, že by informaci o tomto možném mechanismu, kterým toto poranění mohlo vzniknout, sdělila svědkyni [jméno] [příjmení]. Odvolací soud tím chce říci, že pokud svědkyně [jméno] [příjmení] ve facebookové komunikaci vedené dne 16.4.2020 v odpoledních hodinách, bezprostředně poté, co byla nezletilá [jméno] [příjmení] vyšetřena svědkyní [příjmení] [příjmení] a následně transportována do Fakultní nemocnice v [obec], použila ohledně toho, jakého jednání se vůči nezletilé obžalovaný [jméno] dopouštěl, termín„ třesení“, potom je evidentní, že tuto informaci nemohla získat nijak jinak, než že takovou situaci vnímala vlastními smysly. Odvolací soud znovu zdůrazňuje, že z výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení], ani z žádného dalšího důkazu nevyplývá, že by v rámci vyšetření nezletilé posledně jmenovanou svědkyní tato ventilovala ať již podezření či dokonce na jisto postavený závěr, že poranění, která na těle nezletilé diagnostikovala, mohla vzniknout tak, že s ní bylo třeseno. Podle přesvědčení odvolacího soudu tedy právě z oné facebookové komunikace, z níž vyplývá, že svědkyně [příjmení] měla určitou povědomost o tom, jakým způsobem se obžalovaný [jméno] vůči nezletilé [jméno] [příjmení] choval, lze dovodit věrohodnost minimálně té části výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] stran toho, že obžalovaný s nezletilou skutečně třásl. Pokud jde o svědkyni [jméno] [příjmení], potom ve vztahu k ní poukazuje obžalovaný na tu pasáž z její výpovědi, v níž tato uvedla, že cca týden před 16.4.2020 slyšela z bytu, obývaného obžalovaným, svědkyní [jméno] [příjmení] a nezletilou [jméno] [příjmení], hlas obžalovaného, který na [jméno] [příjmení] měl křičet něco v tom smyslu„ cos jí udělala, že zase brečí“. Odvolací soud připouští, že s touto pasáží z výpovědí svědkyně [příjmení] se krajský soud nikterak blíže nezaobíral. Na druhé straně je ovšem třeba konstatovat, že dle mínění odvolacího soudu komplex důkazů, který byl v této věci opatřen a nalézacím soudem adekvátně zhodnocen, poskytuje natolik spolehlivý podklad pro závěr, že to byl právě pouze a jedině obžalovaný [jméno], který se dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, jež mělo za důsledek především ono poškození mozku nezletilé [jméno] [příjmení], že výpověď svědkyně [příjmení] o tom, co slyšela z bytu obývaného obžalovaným a [jméno] [příjmení], nemůže vyzněním těchto důkazů otřást. Obžalovaný dále poukazuje na výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (prababičky a babičky poškozené), které podle jeho interpretace měly fakticky shodně vypovědět, že neviděly, že by poškozené nezletilé kdykoliv ubližoval. Jmenované se měly dokonce zejména u hlavního líčení vyjadřovat tak, že vnímaly jeho péči o nezletilou jako kvalitní, když si s nezletilou hrál, mazlil se s ní a podobně. Odvolací soud musí konstatovat, že z příslušných pasáží odůvodněnínapadeného rozsudku (srovnej zejména body 26 a 29) vyplývá, že krajský soud nebuduje svůj závěr o vině obžalovaného jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku na výpovědích těchto svědkyň. Nalézací soud si byl vědom toho, že informace o zlém nakládání obžalovaného s nezletilou získaly jak [jméno] [příjmení], tak [jméno] [příjmení], od své vnučky, potažmo dcery, tedy svědkyně [jméno] [příjmení]. Nicméně odvolací soud k této argumentaci nalézacího soudu musí dodat, že obě svědkyně naprosto shodně konstatují, že jim prakticky bezprostředně poté, co svědkyně [příjmení] [příjmení] diagnostikovala poranění na těle nezletilé a nařídila její odvoz na specializované lékařské pracoviště, jim svědkyně [jméno] [příjmení] sdělila, že původcem těchto poranění, je právě obžalovaný, když, jak svědkyně [jméno] [příjmení], tak svědkyně [jméno] [příjmení] shodně uvedly, že obžalovaný s poškozenou nezletilou třepal, když plakala. Odvolací soud již na tomto místě odůvodněnísvého rozhodnutí konstatuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že tuto informaci, tedy že obžalovaný s nezletilou třásl, když plakala, poskytla svědkyně [jméno] [příjmení] prakticky všem osobám, s nimiž byla bezprostředně po vyšetření nezletilé dne 16.4.2020 v kontaktu (svědkyně MUDr. [příjmení], [příjmení], [příjmení] i [příjmení]). Odvolací soud znovu zdůrazňuje, že informace o tom, že mechanismem, který vedl k poškození mozku nezletilé, bylo právě třesení jejím tělem, vzešla teprve z výsledků znaleckého zkoumání. Ke dni 16.4.2020 ji tedy svědkyně [jméno] [příjmení] nemohla získat z jiných zdrojů, než ze svého vlastního vnímání jednání obžalovaného vůči nezletilé.

18. Ve vztahu k výpovědi samotné [jméno] [příjmení], či spíše k jejímu postoji k tomuto trestnímu řízení, když jmenovaná opakovaně výpověď odmítla, uvádí obžalovaný, že podle jeho přesvědčení důvodem pro odmítnutí výpovědi ze strany [jméno] [příjmení] bylo jednak to, že si uvědomila, že jako matka selhala a neudělala nic pro ochranu svého dítěte a pasivně přihlížela jeho jednání, případně to, že jako osoba drogově závislá se chovala k nezletilé tak, že jí sama způsobila zjištěná poranění.

19. K této argumentaci je třeba uvést, že svědkyni [jméno] [příjmení] není napadeným rozsudkem kladena za vinu žádná forma případné trestné součinnosti ve vztahu k jednání obžalovaného, ani to, že by, řečeno slovy obžalovaného, měla toliko pasivně přihlížet jeho jednání. Tuto námitku je tedy možno hodnotit jako zcela nepřípadnou. Pokud jde o druhou argumentační rovinu této části podaného odvolání, tedy zmínku o tom, že zranění mohla nezletilé poškozené [jméno] [příjmení] způsobit [jméno] [příjmení], pak k tomu je třeba říci, že především samotný obžalovaný v žádné ze svých procesně relevantních výpovědí nikdy neuvedl, že by se [jméno] [příjmení] ke své dceři chovala tak, že by jí mohla způsobit zranění popsaná ve výroku napadeného rozsudku. Je třeba podotknout, že z žádného ve věci provedeného důkazu nevyplývá, že by zranění nezletilé [jméno] [příjmení] měla způsobit její matka a nikoliv obžalovaný. Podle přesvědčení odvolacího soudu je důvodem, proč [jméno] [příjmení] jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem využila svého práva a odmítla výpověď, daleko spíše existující (nejméně v době řízení, které vyvrcholilo napadeným rozsudkem) citový vztah [jméno] [příjmení] k obžalovanému. O poměrně silné citové vazbě jmenované k obžalovanému hovoří její rodinní příslušníci (svědkyně [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Tento vztah stejně tak vyplývá (alespoň dle informací obsažených ve spisovém materiálu a reflektovaných v napadeném rozsudku) i z chování [jméno] [příjmení] u hlavního líčení. Jak uvádí nalézací soud v bodě 24 odůvodněnínapadeného rozsudku, svědkyně [jméno] [příjmení] poměrně zřetelně demonstrovala svůj vztah k obžalovanému, když mu v jednací síni posílala vzdušný polibek. Podle mínění odvolacího soudu byl tedy přístup [jméno] [příjmení] charakterizovaný opakovaným odmítnutím výpovědi způsoben nikoliv faktory, které označuje v podaném odvolání obžalovaný, ale již zmiňovaným citovým vztahem [jméno] [příjmení] k němu.

20. V další části opravného prostředku pak obžalovaný brojí proti závěrům znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], když uvádí, že ze znaleckého posudku jmenovaného znalce, ani z jeho výslechu, nevyplývají žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že to byl právě on, kdo způsobil poranění nezletilé, popsaná ve výroku napadeného rozsudku. Stejně tak obžalovaný akcentoval, že znalec pochybil, pokud hovořil o podmíněném reflexu u nezletilé, v tom smyslu, že se něco stane, když se objeví obličej obžalovaného, případně, že podle názoru obžalovaného se znalec vyjadřoval k věcem, které nepřísluší jeho znalecké odbornosti. Tuto část argumentace pak ústy svého obhájce u veřejného zasedání doplnil konstatováním, že znalec [příjmení] [příjmení] se neměl oprávnění vyjadřovat k mechanismu vzniku poranění mozku nezletilé [jméno] [příjmení]. Odvolací soud k této rovině námitek obžalovaného konstatuje, že znalec [příjmení] [příjmení] se nevyjadřoval, a pochopitelně ani nemohl, k tomu, zda pachatelem jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku je obžalovaný. Znalec, jak vyplývá z písemně podaného znaleckého posudku, tak z jeho vlastní výpovědi před nalézacím soudem, toliko popsal, jaká poranění poškozená nezletilá [jméno] [příjmení] utrpěla a zejména, jaký byl mechanismus vzniku onoho nejzávažnějšího poranění, kterým bylo poškození mozku. Znalec [příjmení] [příjmení], a dlužno dodat, že v naprosté shodě se závěry znalce [příjmení] [příjmení], rozvedl, že u nezletilé [jméno] [příjmení] byl diagnostikován tzv.„ syndrom třeseného dítěte, neboli syndrom SBS (shaken baby syndrome)“. V souvislosti s tímto vyjádřením znalce je třeba říci, že již nalézací soud zcela správně konstatuje, že znalec, lépe řečeno oba znalci, kteří ve věci vypracovali znalecké posudky, tedy jak MUDr. [příjmení], tak MUDr. [příjmení], popsali mechanismus vzniku poškození mozku nezletilé [jméno] [příjmení] shodně s tím, jak je svému okolí popisovala svědkyně [jméno] [příjmení]. Je třeba znovu připomenout, že posledně jmenovaná, bezprostředně poté, co došlo k prvotnímu ošetření nezletilé u dětské lékařky MUDr. [příjmení], osobám svého okolí sdělovala, že obžalovaný s nezletilou třese, když pláče, ve snaze ji uklidnit. Odvolací soud nemůže souhlasit s argumentací obžalovaného v tom smyslu, že znalec [příjmení] [příjmení], ať již v rámci písemně zpracovaného znaleckého posudku, či při svém výslechu před nalézacím soudem, překročil meze své znalecké odbornosti, zejména pokud se vyjadřoval k mechanismu vzniku poškození mozku nezletilé [jméno] [příjmení]. Podle mínění odvolacího soudu odbornost jmenovaného znalce, který je znalcem z oboru zdravotnictví, se specializací neurologie dospělých a dětí, jej k vyslovení takovýchto závěrů opravňuje. Na druhé straně je možno připustit určitou relevanci té části námitek obžalovaného, které se objevily v podaném odvolání, v tom smyslu, že znalec [příjmení] [příjmení] se vyjadřoval k údajným psychickým útrapám nezletilé poškozené, způsobeným, řečeno slovy znalce, podmíněným reflexem z toho, když se v její blízkosti objevil obžalovaný. Podle znalce na přiblížení se obžalovaného nezletilá reagovala pláčem. Právě k vyvrácení tohoto vyjádření znalce doložil obžalovaný do spisu, ať již v přípravném řízení, či u hlavního líčení, soubor fotografií, na kterých je zachycen ve společnosti nezletilé, která se na těchto fotografiích stručně řečeno tváří spokojeně. K tomu odvolací soud podotýká především to, že obžalovanému nebylo v průběhu trestního řízení kladeno za vinu, že by svým jednáním způsobil nezletilé jakékoliv poškození psychického zdraví. Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že zlé nakládání obžalovaného vůči poškozené [jméno] [příjmení], popsané ve výroku napadeného rozsudku, zcela zřetelně neprobíhalo kontinuálně, ale že se odehrávalo v určitých periodách. Koneckonců je třeba znovu upozornit na to, co sdělovala matka nezletilé, [jméno] [příjmení], osobám ze svého okolí, když uváděla, že obžalovaný s nezletilou třásl, když plakala s cílem ji uklidnit. Pokud tedy obžalovaný předložil fotografie, na kterých se poškozená usmívá a tváří se spokojeně, pak je zcela evidentní, že v těchto momentech neměl nejmenšího důvodu s ní nakládat způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, tedy třást s ní. Tedy podle odvolacího soudu nelze na znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] nahlížet natolik kritickou optikou, jako to činí obžalovaný.

21. V závěru opravného prostředku pak obžalovaný poukazuje na aktuální způsob života matky nezletilé, [jméno] [příjmení], když upozorňuje na její drogovou závislost a na to, že se o svoji dceru nestará. Dle tvrzení obžalovaného ani její rodinní příslušníci (matka a babička), nemají přesné informace o jejím aktuálním pobytu. Stejně tak akcentuje zneužívání drog ze strany [jméno] [příjmení] v době, kdy mělo docházet z jeho strany k páchání trestné činnosti. Tuto svoji argumentaci uzavírá konstatováním, že není vyloučeno, že zranění, která byla u nezletilé objektivně diagnostikována, jí nemusel způsobit on, ale někdo jiný.

22. V reakci na tuto rovinu námitek obžalovaného je třeba především zopakovat, že ani paradoxně on sám v žádné ze svých výpovědí výslovně neuvádí, že by byl svědkem jakéhokoliv zlého jednání vůči nezletilé, ať již ze strany [jméno] [příjmení], či nějaké jiné osoby. V daných souvislostech je třeba upozornit na skutečnost, že jak ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení], tak ze znaleckého posudku MUDr. [příjmení] vyplývá, že diagnostikované krvácení pod tvrdou plenu mozkovou u nezletilé [jméno] [příjmení] je různého stáří, a tudíž že s nezletilou bylo třeseno opakovaně. Znalec [příjmení] [příjmení] výslovně uvedl, že při opakovaných poraněních došlo k opakovanému poškození přemosťujících žil mozku a ke vzniku subdurálního krvácení. Dle příslušných specializovaných vyšetření byl subdurální hematom různého stáří, a tudíž muselo docházet opakovaně k traumatickému poškození mozku. Z těchto závěrů znalců je podle mínění soudu odvolacího nutno uzavřít jediný možný závěr, totiž, že ke třesení s nezletilou [jméno] [příjmení] docházelo opakovaně. V bytě, kde nezletilá žila, přitom (kromě ní) trvale žili toliko obžalovaný a svědkyně [jméno] [příjmení]. Pokud z žádného důkazu v tomto řízení provedeného, nevyplývá, že by zranění, která byla objektivně u nezletilé poškozené [jméno] [příjmení] diagnostikována, způsobila právě [jméno] [příjmení] a naopak posledně jmenovaná celé řadě osob ze svého okolí sdělovala, že tím, kdo tato poranění způsobil, byl obžalovaný [jméno] [jméno], nelze pak ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně, který v tomto směru formuloval napadený rozsudek.

23. Odvolací soud navíc, nad rámec důkazů, které rekapituluje a následně hodnotí v odůvodněnínapadeného rozsudku nalézací soud, musí upozornit na obsah protokolů z jednání, realizovaného dne 20.4.2020 na Odboru sociálních věcí, úseku sociálněprávní ochrany dětí [stát. instituce], a to jednak s obžalovaným [jméno] [jméno] (č. l. 251), a dále pak se svědkyní [jméno] [příjmení] (č. l. 252). Protokol o jednání, jehož účastníkem byl obžalovaný [jméno] [jméno], obsahuje výslovná vyjádření posledně jmenovaného, týkající se zdravotního stavu nezletilé [jméno] [příjmení], z nichž vyplývá bez jakýchkoliv pochybností, že to byl právě obžalovaný, který s nezletilou zacházel tak, že jí způsobil poranění popsaná ve výroku napadeného rozsudku, zejména ono poškození mozku. Obžalovaný totiž výslovně uvedl„ … záchvat měla asi z toho důvodu, že jsem s ní dvakrát nebo třikrát zatřepal, když brečela. To se stalo asi v průběhu uplynulého měsíce. To se stalo jen, když hodně řvala. Stalo se ještě, že jsem dceru kousl, trošku do ouška a na nožičku, ale to už je také dýl. Kvůli tomu, že brečela, tak jsem ji kousl“. V další části zmíněného protokolu pak obžalovaný uvedl,„ …když jsem s dcerou třásl, tak jsem nebyl pod vlivem žádné návykové látky. Když jsem s dcerou třásl, takto pouze jednou viděla moje přítelkyně. S dcerou jsem třásl naposledy asi 5 dní před jejím záchvatem. Když s dcerou zatřesu, tak si pak uvědomuji, že je to špatně“. V protokolu zachycujícím jednání, jehož účastnicí byla [jméno] [příjmení], posledně jmenovaná uvedla„ …jednou jsem u toho byla, když s ní třepal. Péči o ni v pohodě zvládá, jen když malá brečí, tak má takové stavy“. Podle přesvědčení odvolacího soudu ze zmiňovaných protokolů, které byly nalézacím soudem v rámci hlavního líčení k důkazu provedeny v režimu ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 464 - 465) jednoznačně vyplývá, že obžalovaný [jméno] [jméno] se k tomu, že s nezletilou [jméno] [příjmení] opakovaně třásl, doznal, byť v rámci jiného řízení. Toto jeho vyjádření, realizované v rámci jednání na Městském úřadu v [obec], pochopitelně nelze vnímat jako procesně relevantní výpověď, a tudíž je nebylo možno provést k důkazu ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř. Na druhé straně je ovšem nutno na zmiňovaný protokol nahlížet jako na listinný důkaz, který je možno v hlavním líčení provést, tak jak to koneckonců nalézací soud učinil. Obžalovanému samozřejmě nic nebránilo v tom, aby požádal, aby zmiňovaný protokol o jednání byl výslovně přečten ve smyslu § 213 odst. 2 tr. ř. aby mohl k jeho obsahu případně vznést výhrady. Jak se však podává z příslušného protokolu o hlavním líčení konaném před Krajským soudem v Brně, ničeho takového obžalovaný neučinil. S ohledem na to tedy je nutno k onomu protokolu přistupovat jako k nosiči informací, z něhož lze získat relevantní informace stran toho, jakým způsobem obžalovaný popsal své chování vůči nezletilé. Jeho informace jsou pak, byť ve stručnější podobě, potvrzeny i [jméno] [příjmení], v rámci výše zmíněného protokolu o jednání realizovaného opětovně na Městském úřadu v [obec]. Podle odvolacího soudu tedy i tyto listinné důkazy poskytují zcela jednoznačný podklad pro závěr, že to byl právě obžalovaný [jméno] [jméno], který se dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, v jehož důsledku utrpěla poškozená nezletilá [jméno] [příjmení] zranění tam specifikovaná.

24. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že z důvodů, které byly shora rozebrány, dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nepochybil, pokud na základě komplexního dokazování, realizovaného při plném respektování kritérií § 2 odst. 5 tr. ř. a na základě hodnocení takových důkazů způsobem konformním s podmínkami § 2 odst. 6 tr. ř., dospěl ke správnému skutkovému závěru stran toho, že se obžalovaný [jméno] [jméno] dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku.

25. Pokud se týče právní kvalifikace jednání obžalovaného, pak odvolací soud především odkazuje na podrobné a přesvědčivé pasáže vtělené do bodů 59 - 75 odůvodněnínapadeného rozsudku.

26. Podle mínění odvolacího soudu krajský soud nepochybil, pokud jednání obžalovaného podřadil jednak pod skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak pod skutkovou podstatu přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud se náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkových podstat obou uvedených trestných činů a zejména důvodně dospěl k závěru o nutnosti aplikace ustanovení § 145 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť obžalovaný spáchal uvedený čin na dítěti mladším 15 let. Pochybení krajského soudu neshledal odvolací soud ani při úvahách o zavinění, jakožto obligatorním znaku subjektivní stránky obou výše naznačených trestných činů. I odvolací soud se ztotožnil s argumentací krajského soudu v tom smyslu, že ve vztahu k základní skutkové podstatě zločinu těžkého ublížení na zdraví jednal obžalovaný v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě lze shledávat minimálně nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o přečin týrání svěřené osoby, pak i zde lze akceptovat úvahy nalézacího soudu stran toho, že obžalovaný se tohoto trestného činu dopustil ve formě úmyslu nepřímého dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V bližších podrobnostech lze ohledně otázky subjektivní stránky jednání obžalovaného odkázat na argumentaci soudu prvního stupně v bodě 71 odůvodněnínapadeného rozsudku. S ohledem na správné úvahy nalézacího soudu stran právní kvalifikace jednání obžalovaného se odvolací soud nemohl ztotožnit ani s tou částí argumentace obžalovaného v podaném odvolání v tom směru, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno toliko podle ustanovení § 147 tr. zákoníku, tedy jako jednání spáchané v nedbalostní formě. Podle názoru odvolacího soudu tato argumentace případná není, když primárně je možno odkázat na výše naznačené pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku. Navíc odvolací soud musí poukázat na argumentaci vtělenou do bodů 32 a 33 odůvodněnínapadeného rozsudku, kde nalézací soud rekapituluje závěry znalce [příjmení] [příjmení] v tom směru, že krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vzniklo silným třesením s dítětem, případně vyjádření znalce, že dítě je obvykle abnormálně intenzivně natřásáno tehdy, když se ho snaží opatrující osoba zklidnit. Tato vyjádření znalce je třeba dát do souvislosti s prokázaným jednáním obžalovaného ve smyslu třesení s nezletilou [jméno] [příjmení]. Podle mínění odvolacího soudu, pokud obžalovaný, jakožto dospělý, normálně rozumově vyspělý jedinec, opakovaně silně třese s kojencem ve věku 4 - 6 měsíců, musí vědět, že takovým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem (v daném případě zájmu na ochraně zdraví a života dítěte) s tím, že musel být minimálně srozuměn s takovým následkem, pokud by nastal. Jeho jednání je tedy nutno vnímat jako jednání úmyslné. Jak již odvolací soud shora zmínil, lze akceptovat závěry soudu prvního stupně stran toho, že ve vztahu k základní skutkové podstatě ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku jde o úmysl přímý s tím, že zavinění obžalovaného ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě posledně zmíněného zákonného ustanovení (§ 145 odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku) je pak kryto nejméně úmyslem nepřímým.

27. S ohledem na výše rozvedenou argumentaci neshledal tedy odvolací soud pochybení nalézacího soudu ani v úvahách a následně závěrech, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno].

28. Stejně tak neshledal odvolací soud žádného pochybení nalézacího soudu stran trestů, které byly obžalovanému [jméno] uloženy. Předně je třeba říci, že nalézací soud nepochybil, pokud ukládal obžalovanému za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest ve vztahu k odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 3.2.2021, sp. zn. 14 T 202/2020. Pokud jde o vlastní výměru uloženého trestu odnětí svobody, potom je třeba uvést, že obžalovaný byl ohrožen ve smyslu § 145 odst. 2 tr. zákoníku jakožto nejpřísněji trestného činu, kterým byl uznán vinným, trestní sazbou v rozpětí od 5 do 10 let. S ohledem na charakter trestné činnosti obžalovaného, který byl uznán vinným, i s přihlédnutím k jeho předchozí kriminální minulosti, zejména se zohledněním toho, že současné trestné činnosti se dopustil v době běhu zkušební lhůty podmíněného odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 14 T 193/2018, nelze dle mínění odvolacího soudu na trest odnětí svobody ve výměře sedmi roků nahlížet jako na trest nepřiměřený ve smyslu jeho nepřiměřené přísnosti. Krajský soud, jak vyplývá z bodu 79 odůvodněnínapadeného rozsudku, zohlednil zjištěné přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. a), n), q) tr. zákoníku, když na straně obžalovaného naopak neshledal žádnou okolnost polehčující. I odvolací soud souhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že lítost projevenou obžalovaným [jméno] je nutno vnímat jako spíše formální či dokonce účelovou. Při zohlednění všech těchto skutečností je nutno výše zmíněný trest odnětí svobody pokládat za adekvátní jak společenské škodlivosti jednání obžalovaného, tak charakteru jeho osoby. Pro způsob výkonu trestu odnětí svobody byl pak obžalovaný nalézacím soudem, zcela v souladu se zákonem, zařazen do standardního typu věznice, tedy do věznice s ostrahou ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud byl dále jako vedlejší trest uložen, ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, trest propadnutí věci, pak uložení tohoto trestu bylo podmíněno tím, že byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k výše naznačenému odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 3.2.2021, sp. zn. 14 T 202/2020, kterým byl onen trest propadnutí věci uložen. Proto bylo nutno jej napadeným rozsudkem zopakovat. Krajský soud také neopomněl ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušit výrok o trestu z posledně zmíněného rozsudku Okresního soudu v Blansku, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

29. Konečně, podle přesvědčení odvolacího soudu postupoval krajský soud správně, i pokud se týče jednotlivých výroků učiněných v rámci adhezního řízení. Předně je třeba poukázat na to, že odvolatel žádných výslovných námitek vůči žádnému z těchto výroků nevznesl. Proto je možno, aby odvolací soud prakticky bezezbytku odkázal na podrobné pasáže týkající se těchto výroků, tak jak jsou obsaženy v bodech 84 - 91 odůvodněnínapadeného rozsudku. I odvolací soud akceptuje postup soudu prvního stupně, pokud ten zavázal obžalovaného [jméno] k úhradě majetkové škody způsobené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, když tímto poškozeným subjektem nárokovaná suma reprezentuje náklady vynaložené na léčbu nezletilé [jméno] [příjmení]. Stejně tak postupoval soud prvního stupně správně, pokud zavázal obžalovaného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. k náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé [jméno] [příjmení], reprezentující bolestné. Z důvodů, které pak soud prvního stupně rozvedl v bodech 89 - 91, správně redukoval uplatněný nárok, když vyšel z adekvátní hodnoty jednoho bodu stanovené tzv. metodikou Nejvyššího soudu ČR. S ohledem na tyto závěry pak správně odkázal poškozenou nezletilou [jméno] [příjmení] se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

30. Odvolací soud tedy uzavírá toto rozhodnutí konstatováním, že podle jeho přesvědčení, opřeného o obsah spisového materiálu i napadeného rozsudku, Krajský soud v Brně nepochybil, pokud na základě hodnocení důkazů, konformního s podmínkami § 2 odst. 6 tr. ř., uzavřel skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který následně vtělil do výroku napadeného rozsudku. Správně ustálený skutkový děj pak podřadil pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Pochybení pak nebylo shledáno ani ve výrocích o uložených trestech, ani ve výrocích realizovaných v rámci adhezního řízení.

31. S ohledem na to bylo pak odvolání obžalovaného [jméno] [jméno] vyhodnoceno jako nedůvodné, a proto bylo ve smyslu § 256 tr. ř. zamítnuto.

Rubrum