I. ÚS 608/06

Rubrum

Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Z hlediska kautel spravedlivého procesu a práva na obhajobu nelze považovat přečtení výpovědi nepřítomného svědka za provedení důkazu, které by mohlo mít relevanci z hlediska změněného hodnocení věrohodnosti svědka. Obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny.

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2008 v senátu ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Tdo 47/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 To 62/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 36 T 20/98, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Tdo 47/2006, výroky I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 To 62/2004 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 36 T 20/98, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo garantované čl. 40 odst. 2 Listiny.

Poučení

I.

1. Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení odsuzujících částí výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl odsouzen za spáchání trestného činu podvodu (§ 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále „Listina“ a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále „Úmluva“). Porušeno mělo být i „právo na presumpci neviny“, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny a nebyl respektován čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož musí být trestnost činu posuzována dle zákona účinného v době činu. Dále mělo být porušeno právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“ (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy), jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

2. Stěžovatel namítal, že prvostupňový soud se odchýlil od původního hodnocení důkazů, a to díky pokynu odvolacího soudu, který překročil svou pravomoc tím, že nařídil soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy (konkrétně věrohodnost výpovědí svědků K. a M.), což odporuje kautelám spravedlivého procesu (stěžovatel zde odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 a sp. zn. II. ÚS 460/04). Takový postup odvolacího soudu odporoval i odborné literatuře (ASPI komentář k tr. řádu autora JUDr. Růžičky), na což stěžovatel upozornil v odvolání i dovolání, avšak napadená rozhodnutí tyto námitky nevypořádala, čímž oslabily svou přesvědčivost (nález sp. zn. I. ÚS 403/03).

3. Po celou dobu řízení stěžovatel namítal, že subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána. Pracovníci banky pravděpodobně věděli, že úvěrové prostředky budou použity pro sanaci starých úvěrů a většina peněz ani neopustí banku. Banka si tak vylepšovala bilanci. Tyto obchody sjednával svědek K., jehož výpověď byla i podle původního zprošťujícího rozsudku jediným usvědčujícím důkazem vůči stěžovateli. Krajský soud této výpovědi neuvěřil a zjistil i zfalšování podpisů stěžovatele na klíčových dokumentech. Pochybnosti nebyly odstraněny ani po doplnění dokazování, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Jelikož Ústavní soud (sp. zn. III. ÚS 575/01) u trestného činu podvodu upozornil na nutnost důsledného uplatňování odpovědnosti za zavinění, Nejvyšší soud dovolání nesprávně odmítl tvrdil-li, že věc nebyla chybně hmotně právně posouzena. Svědek K. prováděl předmětné operace a měl osobní, hmotný a zištný zájem na tom, aby nebyly narovnány vztahy mezi bankami a stěžovatelem. Na základě výpovědi tohoto svědka dospěl soud k závěru, že již v době půjčky stěžovatel věděl, že vypůjčené peníze nebude moci vrátit. Hodnocení důkazů zcela pominulo situaci roku 1997, který byl prokazatelně dobou bankovní krize, kdy banky samy zastíraly problémové úvěry a vlivem ČNB radikálně změnily úvěrovou politiku. Po průměrném občanovi nelze požadovat, aby při posuzování své schopnosti splácet úvěr kalkuloval s takovou nejistotou.

4. Též délka řízení byla dle stěžovatele nepřiměřená, a protože ji nezavinil, měla být promítnuta do délky trestu (sp. zn. I. ÚS 554/04). Stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což konkrétněji neodůvodnil (kromě poukazu na průtahy).

5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. M. I., který sdělil, že neshledává žádné skutečnosti, které by měl sdělit navíc k odůvodnění napadeného rozsudku. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. V. Č. k výzvě sdělil, že stěžovatelovy námitky soud vypořádal a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. A vyjádřil se i předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. A. D., který konstatoval, že stížnostní námitky dovolací soud vypořádal v napadeném usnesení. Výpověď svědka K. nebyla jediným důkazem viny a délku řízení nelze považovat za nepřiměřenou. Proto JUDr. D. navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. II.

6. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 20/98, z něhož zjistil následující skutečnosti: a. Dne 9. 9. 1998 byla na stěžovatele podána obžaloba (č. l. 1650) za to, že v úmyslu neoprávněně získat ke škodě peněžních ústavů finanční prostředky ve formě úvěrů na profinancování obchodních operací a s vědomím, že k těmto operacím ve skutečnosti nedošlo a že není schopen své závazky řádně splnit, využil provázanosti a většinového podílu ve společnostech D. s. r. o. a A. s. r. o. k tomu, že: (1) dne 4. 4. 1997 dal pokyn společnosti A. k uzavření exportního účelového úvěru s C. bankou, a. s. ve výši 8,8 miliónu Kč na krytí prodeje do zahraničí, ke kterému nedošlo, a bance vznikla škoda nejméně 2,751.297,- Kč, dále stěžovatel (2, 3 a 4) ve dnech 28. 4., 2. 6. a 29. 7. 1997 uzavřel za společnost D. s A.. a C. bankou smlouvy o eskontu směnek na směnečné částky 1,112.957,- Kč, 2,039.457,- Kč a 13,047.202,- Kč akceptované společností A. ve prospěch společnosti D., jako úhradu za údajný prodej motorových vozidel k němuž nedošlo, a bankám vznikla nesplacením úvěru škoda ve výši 1,024.408,- Kč, 1,874.022,- Kč a 12,141.508,70 Kč; a konečně (5) dne 29. 7. 1997 uzavřel za společnost A. s C. bankou smlouvu o exportním účelovém úvěru ve výši 11,8 miliónů Kč na prodej strojového zařízení společnosti sídlící v SRN, k němuž nedošlo, ale banka peníze poskytla a vznikla jí škoda v minimální výši 10,822.222,20 Kč. Stěžovatel měl jednáními (1-5), v nichž byl spatřován trestný čin podvodu, způsobit bankám škodu v celkové výši 28,646.457,90 Kč. Stěžovatel podle obžaloby výlučně rozhodoval o nakládání s finančními prostředky ve společnostech A. a D., kdy byla společnost D. velmi zadlužena vůči společnosti R. Svědkové M. a K. měli úvěrové smlouvy podepsat či spolupodepsat na přímý pokyn stěžovatele. b. Dne 7. 6. 1999 vydal Krajský soud v Ostravě usnesení (č. l. 1711), jímž vrátil věc státnímu zástupci k došetření; toto usnesení bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2008, sp. zn. 2 To 116/99 (č. l. 1734), který považoval za zbytečné šetření ohledně existence zahraničních „dodavatelů“. Vrchní soud označil za klíčové žádosti o stornování JCD a odstoupení od smluv. c. Dne 12. 10. 2001 vydal Krajský soud v Ostravě rozsudek (č. l. 1942), kterým stěžovatele zprostil obžaloby za skutky uvedené výše (bod 6a)). Soud dospěl k závěru (str. 14 cit. rozsudku), že o úmyslu stěžovatele uvést banky v omyl svědčí pouze výpověď svědka K., který se aktivně podílel na jednání stěžovatele a který začal stěžovatelovo jednání považovat za trestné až poté, co byl odvolán z funkce jednatele společnosti D. Ve prospěch stěžovatele podle soudu svědčila i skutečnost, že některé smlouvy sloužící jako podklady pro úvěr podepsal svědek K., který dal pokyn k odstoupení od smluv (útoky 1 a 5), a znalecky bylo prokázáno, že žádost o zrušení JCD a smlouvu o prodeji (5) podepsala jménem stěžovatele jiná osoba, přičemž úvěry (3 a 5) byly podle domluvy s bankou užity na splacení jiného úvěru, tedy šlo o tzv. restrukturalizaci úvěru. Svědek K. dával rovněž pokyny k fakturaci a dobropisování v případě (2) a tento svědek také přinesl do banky podklady pro poskytnutí úvěru (str. 15 rozsudku). V případě útoků (3) a (4) s financemi nakládal svědek K., který také dával příslušné pokyny, přičemž podpisy stěžovatele nebylo možné považovat za jeho pravé podpisy. V případě exportních úvěrů soud přisvědčil obhajobě stěžovatele, že nepodepsal storna JCD (str. 16). Soud rovněž konstatoval, že do 31. 12. 1997 neexistovala jednoznačná úprava trestnosti užití úvěru pro jiné účely. Dle důkazů se stěžovatel snažil splácet a soud považoval za nevěrohodné svědectví svědka K. o tom, že stěžovatel měl od počátku úmysl nezaplatit. d. Zprošťující rozsudek zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2002 sp. zn. 5 To 34/2002 (č. l. 1980; a to k odvolání státního zástupce, č. l. 1964). V usnesení, které bylo vydáno v neveřejném zasedání, odvolací soud konstatoval (str. 7), že výpovědi svědka K. byly neměnné, byly činěny po řádném poučení o následcích křivé výpovědi a prvostupňový soud při hodnocení těchto výpovědí pominul, že svědek sám podal trestní oznámení, z něhož je zřejmá jeho aktivní participace na protiprávním jednání stěžovatele. Skutečnost, že tento svědek byl krátce před podání trestního oznámení odvolán z funkce jednatele, nemůže vést k označení výpovědi jako nevěrohodné, když jeho tvrzení odpovídají „objektivně zjištěným skutečnostem“. Odvolací soud uvedl (str. 8), že mu není známo, proč nebyla podána obžaloba na svědka K., avšak odkázal na zásadu obžalovací, kdy soud nemůže státního zástupce nutit, aby podal obžalobu na jiné osoby. „Je tak bezpředmětný podiv soudu prvního stupně nad tím, že pokud státní zastupitelství nevyhodnotilo jednání svědka ing P. K. jako trestné, není zřejmé, proč jako trestné vyhodnotilo jednání obžalovaného J. K., zmíněný soudem prvního stupně na straně 16 napadeného rozsudku.“ Odvolací soud nařídil soudu prvního stupně (str. 8 odst. 2), aby nechal vyhotovit nový písmoznalecký posudek a poukázal na osobní vztahy stěžovatele s pracovníky bank (str. 10 nahoře). Při hodnocení důkazů o vlivu stěžovatele na úvěrový proces se odvolací soud opakovaně odvolával na výpovědi svědka K. a poukázal (str. 10 dole) na dokumenty o odčerpávání financí pro stěžovatelovu potřebu. e. Krajský soud doplnil dokazování a dne 31. 3. 2004 (č. l. 2069) vydal rozsudek, jímž stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zák.), a to za útoky popsané pod body 2, 3, a 4 obžaloby s celkovou škodou 15,072.938,70 Kč, za což stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců a zákazu činnosti na 4 roky. Stěžovatele zprostil obžaloby v bodech 1 a 5 (exportní úvěry), neboť nebylo prokázáno, že je spáchal stěžovatel. Krajský soud výslovně uvedl (str. 10 rozsudku), že hodnotil důkazy s přihlédnutím k názoru nadřízeného soudu na věrohodnost výpovědí svědků K. a M. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti a proti výroku o trestu se odvolal i státní zástupce, kdy požadoval vyšší tresty. f. Vrchní soud v Olomouci po veřejném zasedání, jehož se vyjma obžalovaného a zástupce poškozené nikdo další neúčastnil (č. l. 2228 a 2164), vydal dne 11. 3. 2005 rozsudek sp. zn. 5 To 62/2004 (č. l. 2244), kterým v celém rozsahu zrušil rozsudek krajského soudu (výše bod 6 e)) a nově stěžovatele uznal vinným tr. činem podvodu za jednání (v zásadě) popsaná v bodech 2, 3 a 4 obžaloby (s vyčíslenou škodou 15,012.938,70 Kč), a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let a stejně dlouhý trest zákazu činnosti, kdy ve zbývající části věc vrátil soudu prvního stupně (toto stíhání bylo pravomocně zastaveno usnesením ze dne 1. 8. 2005 - č. l. 2342 a 2363). g. V odůvodnění odvolací soud nejprve vypořádával námitky podjatosti a vysvětloval, proč podal na obhájce stěžovatele kárný podnět (str. 14-23 cit. rozsudku). Odvolací soud kritizoval (str. 25 uprostřed) formulaci užitou krajským soudem ohledně hodnocení věrohodností svědků K. a M., neboť prý soudu prvního stupně „toliko nařídil“, aby opětovně zhodnotil výpovědi jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které vyvracejí názor soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědka K. „Odvolací soud rozhodně nenařizoval soudu prvního stupně, k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět a ani mu neuděloval žádné závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů, nýbrž ho pouze upozornil na to, ve kterých směrech má být dokazování doplněno a čím je třeba se znovu zabývat.“ Soud zopakoval (str. 30), že věrohodnost svědka K. nebyla zpochybněna, kdy ani odsouzení za jiný trestný čin svědka nezpochybňuje. Za bezpředmětnou soud považoval (str. 31) obhajobu stěžovatele o restrukturalizační povaze úvěrů, neboť je pro trestnost činu nerozhodná. Odvolací soud v závěru rozsudku konstatoval, že nebyly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 40 odst. 1 tr. zák.), pročež udělil trest vyšší, kdy jen konstatoval (str. 35), že přihlédl i k délce řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním (č. l. 2378), v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. h. Usnesením ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Tdo 47/2006 (č. l. 2401), Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Odůvodnění mj. argumentuje četnými usneseními Ústavního soudu, přičemž (až na nález I. ÚS 554/05 týkající se kompenzace délky řízení) ostatní nálezy pomíjí, a to i ty, na něž poukázal stěžovatel v dovolání (nálezy sp. zn.: I. ÚS 4/04, I. ÚS 55/04 a I. ÚS 558/01 [dovolání chybně uvádí sp. zn. IV. ÚS 558/01]).

1. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. III.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Při posouzení jádra stěžovatelových námitek vycházel Ústavní soud z následujících úvah. Má-li být soudní rozhodnutí považováno za souladné s článkem 39 Listiny, podle něhož: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest - lze za jeho spáchání uložit“, pak je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného činu, přičemž ze zásady presumpce neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, plyne požadavek, aby závěr o naplnění znaků trestného činu byl postaven mimo důvodnou pochybnost (k výkladu čl. 39 Listiny srov. např. bod 37 nálezu sp. zn. IV. ÚS 38/06 ze dne 19. 6. 2006 publikovaný v tištěné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále „Sb. n. u.“, ve svazku 41 na straně 539, nebo v elektronické podobě v databázi NALUS provozované Ústavním soudem, dostupné z: http://nalus.usoud.cz, dále „NALUS“).

9. Princip in dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ze dne 27. 6. 2000 in NALUS). „Z principu presumpce neviny -plyne -pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného“ (srov. in NALUS nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat (srov. in NALUS nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998). Tyto principy se promítají i do jednotlivých ustanovení trestního řádu (srov. in NALUS nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000) a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování. IV.

10. Mezi odvolacím soudem a soudem prvního stupně panovala zásadní neshoda ohledně hodnocení věrohodnosti svědka K., jehož výpověď hodnocená jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy vyvolávala dle soudu prvního stupně důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Svědek K. byl vyslechnut soudem prvního stupně v hlavním líčení (srov. č. l. 1776 spisu sp. zn. 36 T 20/98). Odvolací soud byl jiného názoru a svědeckou výpověď považoval za věrohodnou. Tohoto svědka však nevyslechl, ačkoli jeho výpověď byla z hlediska celé důkazní soustavy klíčová pro závěr o naplnění subjektivní stránky stíhaného jednání [kasační usnesení vydal odvolací soud v neveřejném zasedání - viz výše bod 6b)].

11. Vrchní soud v Olomouci ani při druhém rozhodování svědka K. nevyslýchal, a k veřejnému zasedání jej ani nepředvolal viz bod 6f) uvedený výše). Přitom (podle odůvodnění napadeného rozsudku) odvolací soud tohoto svědka velmi pravděpodobně považoval za spolupachatele. Ani tato skutečnost nevedla odvolací soud k odstranění pochybností o motivech výpovědi svědka, který důkazně podložil závěr o podvodném úmyslu stěžovatele (k prokázání právní otázky naplnění znaku zavinění z hlediska principů spravedlivého procesu srov. in NALUS nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04 ze dne 27. 9. 2005). V době stíhaného jednání přitom platil trestní zákon v podobě, jež vyžadovala, aby podvodný úmysl pojal obviněný již v době sjednávání úvěru (srov. in NALUS nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003).

12. Krajský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že věrohodnost svědka K. hodnotí dle příkazu odvolacího soudu. Taktéž Ústavní soud po prostudování obsahu kasačního usnesení odvolacího soudu konstatuje, že pokyn odvolacího soudu byl v tomto směru jasný [viz výše bod 6 b)].

13. Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti (srov. in NALUS nález sp. zn. I. ÚS 615/01, ze dne 20. 3. 2002). Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně však má stanoveno jasné meze již na úrovni podústavního práva (srov. ust. § 264 odst. 1, § 263 odst. 7, § 265s odst. 1 a § 270 odst. 4 trestního řádu, jakož i ust. § 110 odst. 3 soudního řádu správního či ust. § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 občanského soudního řádu). Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů. V případě trestního řízení je odvolací soud výslovně vázán hodnocením důkazů, jenž provedl soud prvního stupně (§ 263 odst. 7 tr. ř.). Ústavní soud konstatuje, že z hlediska kautel spravedlivého procesu a práva na obhajobu nelze považovat přečtení výpovědi nepřítomného svědka za provedení důkazu, které by mohlo mít relevanci z hlediska změněného hodnocení věrohodnosti svědka.

14. Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu a odvolací soud není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů (srov. in NALUS nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Stěžovatel tuto vadu namítal a argumentoval i názory odborné literatury, avšak tyto námitky nebyly v rozporu s pravidly spravedlivého procesu vypořádány (srov. in NALUS nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005).

15. Obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje (srov. in NALUS body 25 a 27 nálezu sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2006). Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny. Měl-li odvolací soud radikálně odlišný názor na věrohodnost svědka, měl jej sám vyslechnout, aby mohl bezprostředně vnímat jeho projevy, a aby mohl dát obhajobě příležitost přímo před tímto soudem zpochybňovat tvrzení podávaná tímto svědkem (srov. bod 26 výše cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 375/06 a nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002). Zásada bezprostřednosti má ústavní relevanci z hlediska naplnění práva obviněného na obhajobu v trestním řízení, garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny (srov. in NALUS nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001).

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě (v důsledku uposlechnutí příkazu daného tímto soudem), porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se důkazu, na základě něhož byl shledán vinným spácháním trestného činu. Provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že stěžovatel naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, za nějž byl odsouzen. Proto byla porušena i zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele.

17. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, ačkoli minimálně v jednom případě považoval porušení ust. § 263 odst. 7 trestního řádu (namítané nejvyšší státní zástupkyní) za relevantní z hlediska ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php usnesení sp. zn. 5 Tdo 1050/2004 ze dne 6. 10. 2004: „Podle § 263 odst. 7 tr. ř. v tomto případě odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.“). Také Nejvyšší soud proto porušil právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i právo garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. V.

18. Na okraj Ústavní soud konstatuje, že na úrovní podústavního práva byl novelou č. 265/2001 Sb. odstraněn ústavní deficit a byl do trestního řádu důsledněji promítnut článek 37 odst. 3 Listiny garantující rovné postavení obžaloby a obhajoby. Zásada rovnosti stran nepochybně patří mezi esenciální náležitosti spravedlivého procesu (srov. in NALUS nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005). Soud nesmí svým postupem zavdat pochybnost o rovném přístupu jak k obžalobě, tak obhajobě. Ústavní soud si povšiml vypjatých vztahů mezi odvolacím soudem a obhajobou (opakované vznesení námitky podjatosti versus podnět ke kárnému potrestání kvůli omluvě z jednání - č. l. 2198). V takové procesní situaci mohou nabýt důležitosti i detaily pro soud zdánlivě nepodstatné. A nemusí být nejvhodnější zapůjčování soudního spisu jedné „straně“ bez toho, aniž by takové výhody požívala „strana“ druhá (srov. č. l. 2176, 2178, z nichž plyne zapůjčení soudního spisu obžalobě). Soud musí v trestním řízení důsledně naplňovat trestní řád a případně přímo aplikovat Listinu bez ohledu na to, že jej jiné předpisy při určité interpretaci nabádají k jejímu porušení (státní zástupce opřel žádost o zapůjčení spisu o ust. § 15 zákona č. 283/1993 Sb., o statním zastupitelství [správně asi má být § 14 odst. 4]).

19. Z hlediska zásad spravedlivého procesu nesmí soudy tolerovat neúměrné protahování řízení, a proto lze pochopit rasantní snahu o bránění se obstrukčním praktikám. Soud však také musí zvážit, zda postup orgánů činných v trestním řízení byl náležitě svižný, a zda průtahy nejdou i na jejich vrub. Jinak může být taková snaha snadno zvnějšku viděna jako projev nedostatku nestrannosti (srov. v oficiální databázi HUDOC rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti ČR ze dne 7. června 2005, stížnost č. 64935/01, § 67; český překlad dostupný z: www.justice.cz na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR v sekci Vybraná rozhodnutí Evropského soudu). Konečně Ústavní soud podotýká, že dosud nebyly vypořádány ani námitka nekompenzování dosavadní délky řízení ani námitka, že podle zásady není podváděn kdo ví že je podváděn je třeba zkoumat, že banka prostřednictvím osob, které za ni jednaly, věděla že deklarovaný účel úvěru a skutečný účel (restrukturalizace) se liší (k těmto námitkám srov. výše cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 558/01 a I. ÚS 554/04).

20. Vzhledem k výše popsaným zjištěním se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval, neboť postačovala ke zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel navrhl odklad na vykonatelnost napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), avšak tento návrh blíže nerozvedl, avšak tímto rozhodnutím návrh přestal být relevantním návrhem.

21. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil rozhodnutí citovaná ve výroku tohoto nálezu.

Rubrum

I. II. III. IV. V. Poučení: