II. ÚS 1529/08

Rubrum

Argumentace vrchního soudu o nerozlučném společenství prvého žalovaného a stěžovatele ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř, ve vztahu k nákladům odvolacího řízení je zcela přiléhavá, odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, a proto v sobě neobsahuje žádný prvek překvapivosti, jak tvrdí stěžovatel. Za překvapivé by naopak bylo možno označit rozhodnutí, pokud by odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v intencích názoru stěžovatele. Byl to stěžovatel, který tím, že v konkurzním řízení zpochybnil pravost pohledávky, vyvolal incidenční řízení a je proto na místě, aby nesl důsledky tohoto svého neúspěchu ve věci. Pokud v konkurzním řízení zaujal uvedený postoj, musel si být vědom důsledků, které jsou s tím spojeny. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani fakt, že sám nepodal odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vzniku nerozlučného společenství se správcem konkurzní podstaty si musel být vědom, stejně jak si musel být vědom zákonné úpravy, podle níž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení (viz § 25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Z nečinnosti nerozlučných společníků vyplývají následky jen tehdy, nevykoná-li nikdo z nich potřebný úkon. V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba odlišovat, které úkony může každý z nerozlučných účastníků činit sám bez ohledu na postoj ostatních k němu a které úkony mohou činit pouze všichni nerozluční společníci. V tomto směru platí zásada, že každý z nerozlučných společníků smí samostatně jednat jen tam, kde tak tomu je ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků, avšak u ostatních úkonů platí zásada jednomyslnosti. Podá-li některý ze společníků např. odvolání, je takový procesní úkon účinný i vůči těm společníkům, kteří byli nečinní a proto soud v odvolacím řízení musí postupovat stejně, jako by odvolání podali všichni. Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem 28. října 434/211, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 9 Cmo 357/2007-188 ze dne 26. března 2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v překvapivém výroku III. napadeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel rovněž namítá nesprávnou aplikaci a interpretaci procesních norem na daný případ a nesoulad zjištění odvolacího soudu a právních závěrů z těchto zjištění vyvozených s faktickým obsahem spisového materiálu. Za nesprávný pokládá stěžovatel především závěr odvolacího soudu o tom, že vedlejší účastník, v daném řízení vystupující jako žalobce, byl v odvolacím řízení úspěšný. Byl-li žalobce v něčem v odvolacím řízení úspěšný, pak to dle stěžovatele bylo ve vztahu k odvolání jiného žalovaného, JUDr. P. Elšíka, v rozhodnutí označeného jako žalovaný 1), které bylo zamítnuto. Tato skutečnost však v žádném případě nemůže dle něj jít k jeho tíži, když sám žádné odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nepodal. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně interpretoval a aplikoval § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel dle svých slov rozhodně nebyl účastníkem, který by ve věci úspěch neměl. S ohledem na jeho postoj a míru účasti v celém odvolacím řízení pro něj byl výrok soudu, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení žalobci, překvapivý. Shora popsanou nesprávnou aplikací procesní normy - občanského soudního řádu - pak dle názoru stěžovatele došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, když dle této zásady nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Závěrem stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil. II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 9 Cm 25/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2007, č. j. 9 Cmo 357/2007 - 188, soud prvního stupně určil, že žalobce má za úpadcem LION bikes a. s. pohledávky v blíže určených výších, a to z poskytnutých záloh na budoucí objednávky, z úroků z prodlení z poskytnutých záloh na budoucí objednávky, dále z neuhrazené kupní ceny z dodaného zboží a z úroků z prodlení z této neuhrazené kupní ceny (výrok I.). Soud také rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), avšak ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem přiznal právo na náhradu nákladů řízení právě žalobci (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podali odvolání pouze žalobce a žalovaný 1). Žalobce podal odvolání toliko do výroku III., zatímco žalovaný 1) napadl prvoinstanční rozsudek ve výrocích I. a II. Žalobce namítal, že mu bylo vůči stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v nesprávné výši, neboť soud prvé stolice dle něj stanovil sazbu odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni podle § 8 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. jen ve výši 6.200,- Kč, když sazba odměny pro řízení v jednom stupni měla dle žalobce být správně stanovena z peněžité částky, která je předmětem řízení podle § 3 odst. 1 tohoto právního předpisu, popřípadě měl soud určit výši odměny za zastupování advokátem ve smyslu § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že k jinak správně vypočteným nákladům připočítá sazbu odměny za zastupování ve výši 184.073,- Kč, případně ve výši 213.350,- Kč (č. l. 168 až 170 příslušného spisu).

5. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací svým shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a podaná odvolání výše zmíněných účastníků řízení jako nedůvodná zamítl. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů, ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem však i tento soud přiznal prvně uvedenému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stran napadeného výroku III. vrchní soud vyjádřil nesouhlas s úvahami žalobce, které uvedl v odvolání proti tomuto výroku, a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že sazba odměny za zastupování účastníka advokátem v incidenčním řízení v jednom stupni se stanoví podle druhu projednávané věci. Následně odvolací soud vyvrátil i další žalobcovy námitky. III.

6. Ústavní soud vyzval v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Olomouci jako účastníka, společnost Bikes Trading s. r. o., žalobce, a JUDr. Petra Elšíka, správce konkursní podstaty úpadce LION bikes a. s., prvého žalovaného, jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

7. Vrchní soud, za který v souladu s § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jedná předsedkyně senátu 9 Cmo, ve svém vyjádření ze dne 4. června 2009 předně odkázala na odůvodnění stížnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož je prý zřejmé, že žalovaní 1) a 2) vystupují v tomto řízení v postavení nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. Z povahy nerozlučného společenství dle vrchního soudu vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Účastníkem odvolacího řízení proto dle soudu byl nejen žalovaný 1) jako odvolatel, ale rovněž žalovaný 2) (stěžovatel), byť odvolání nepodal. Pokud žalovaný 1) se svým odvoláním neuspěl, jedná se podle názoru tohoto soudu současně o neúspěch žalovaného 2). Vrchní soud poznamenal, že žalovanému 1) nebyla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení s odkazem na § 25a odst. 1 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), a proto byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena žalovanému 2). Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

8. Ústavnímu soudu se nepodařilo doručit výzvu vedlejšímu účastníkovi, žalobci Bikes Trading s.r.o. Z údajů v obchodním rejstříku Ústavní soud zjistil, že tento vedlejší účastník zanikl bez právního nástupce, když zániku společnosti předcházela likvidace. Společnost zanikla dnem 1. 6. 2010. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud s tímto subjektem jako vedlejším účastníkem již nadále nejednal.

9. Druhý vedlejší účastník, žalovaný JUDr. Petr Elšík, se svým podáním ze dne 2. listopadu 2009 výslovně vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení, a proto také i s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení k replice stěžovateli, ke které mu poskytl desetidenní lhůtu. Přípis ze dne 29. 2. 2012 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 2. 3. 2012. Stěžovatel však v této lhůtě svého práva na repliku nevyužil.

11. Ústavní soud si také vyžádal souhlas účastníků a vedlejších účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, neboť měl za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Vrchní soud v Olomouci tento souhlas udělil již ve vzpomínaném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. června 2009. Stěžovateli byla taková žádost adresována samostatně, tento však ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval a proto Ústavní soud presumuje, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. IV.

12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

13. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).

14. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, nebyly splněny. Ústavní soud se plně ztotožňuje se stanoviskem Vrchního soudu, které je rozvedeno v bodě 7. odůvodnění tohoto rozhodnutí a proto na něj v plném rozsahu odkazuje. Argumentace vrchního soudu o nerozlučném společenství prvého žalovaného a stěžovatele ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., ve vztahu k nákladům odvolacího řízení je zcela přiléhavá, odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, a proto v sobě neobsahuje žádný prvek překvapivosti, jak tvrdí stěžovatel. Za překvapivé by naopak bylo možno označit rozhodnutí, pokud by odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v intencích názoru stěžovatele. Byl to stěžovatel, který tím, že v konkurzním řízení zpochybnil pravost pohledávky, vyvolal incidenční řízení a je proto na místě, aby nesl důsledky tohoto svého neúspěchu ve věci. Pokud v konkurzním řízení zaujal uvedený postoj, musel si být vědom důsledků, které jsou s tím spojeny. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani fakt, že sám nepodal odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vzniku nerozlučného společenství se správcem konkurzní podstaty si musel být vědom, stejně jak si musel být vědom zákonné úpravy, podle níž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení (viz § 25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).

15. Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Z nečinnosti nerozlučných společníků vyplývají následky jen tehdy, nevykoná-li nikdo z nich potřebný úkon. V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba odlišovat, které úkony může každý z nerozlučných účastníků činit sám bez ohledu na postoj ostatních k němu a které úkony mohou činit pouze všichni nerozluční společníci. V tomto směru platí zásada, že každý z nerozlučných společníků smí samostatně jednat jen tam, kde tak tomu je ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků, avšak u ostatních úkonů platí zásada jednomyslnosti. Podá-li některý ze společníků např. odvolání, je takový procesní úkon účinný i vůči těm společníkům, kteří byli nečinní a proto soud v odvolacím řízení musí postupovat stejně, jako by odvolání podali všichni (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 591).

16. Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Rubrum

I. II. III. IV. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka