Ústavní soud · Rozhodnutí

III. ÚS 501/04

Rozhodnuto 2005-03-03 · ECLI:CZ:US:2005:3.US.501.2004

Právní věta

> Instituce anonymních svědků výrazně omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a jeho věrohodnosti. Proto musí být účastníkům za těchto okolností dána dostatečná, transparentní a z pohledu zásady proporcionality v kolizi s ústavními právy jiných subjektů co nejširší možná příležitost vypořádat se s věrohodností svědka a důkazní silou jeho výpovědi (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Tomuto právu obviněného potom koresponduje zákonný imperativ vyjádřený v § 209 odst. 2 tr. řádu (v posuzované věci ve spojení s §§ 263 odst. 1 a 235 odst. 2 tr. řádu), dle něhož byl-li vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Tím spíše tato kogentní směrnice platí, jde-li o návrh obviněného.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky ze jejíchž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). <

Citované zákony (21)

Rubrum

> Instituce anonymních svědků výrazně omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a jeho věrohodnosti. Proto musí být účastníkům za těchto okolností dána dostatečná, transparentní a z pohledu zásady proporcionality v kolizi s ústavními právy jiných subjektů co nejširší možná příležitost vypořádat se s věrohodností svědka a důkazní silou jeho výpovědi (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Tomuto právu obviněného potom koresponduje zákonný imperativ vyjádřený v § 209 odst. 2 tr. řádu (v posuzované věci ve spojení s §§ 263 odst. 1 a 235 odst. 2 tr. řádu), dle něhož byl-li vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Tím spíše tato kogentní směrnice platí, jde-li o návrh obviněného. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky ze jejíchž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2005 v senátě o ústavní stížnosti N. K., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004 č. j. 7 Tdo 507/2004-1947, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2003 č. j. 45 T 13/2001-1199, ve věci odsouzení pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511 se v rozsahu, týkajícím se stěžovatele, zrušuje.

Poučení

I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Současně namítal, že se ve věci rozhodující soudy svým postupem dostaly do rozporu s kautelami plynoucími z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se potom domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Ve svém obsáhle odůvodněném návrhu stěžovatel především polemizoval s procesním postupem a hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a v rámci svých stížnostních bodů rovněž Vrchnímu soudu v Olomouci vytkl, že pokud v průběhu odvolacího řízení vyslechl utajeného svědka, tento vypovídal prokazatelně lživě, neboť doslova uvedl, že "na vlastní oči viděl 35 kg heroinu, který klientovi dodal G. P. v červnu nebo červenci roku 2000". Přitom jmenovaný G. P. byl již dne 9. března 2000 vzat do vazby, v níž bez jakéhokoliv přerušení pobýval nejméně do dne 25. listopadu 2002, což vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2002 sp. zn. 5 To 201/2002, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby, které se podařilo obhájci stěžovatele získat a na základě něhož tento argumentoval ve vztahu ke zpochybnění věrohodnosti tohoto svědka a pravdivosti jeho výpovědi v řízení před odvolacím soudem. Vrchní soud v Olomouci však předtím, než rozhodl v meritu věci, neučinil žádný krok, aby si tuto jemu ze strany obhajoby poskytnutou informaci ověřil a adekvátním způsobem se s ní, resp. důsledky z ní plynoucími, vypořádal. Neučinil tak navzdory tomu, že tato namítaná skutečnost má zásadní vliv na důvěryhodnost celé výpovědi utajeného svědka, k níž bylo jako ke klíčovému a současně i jako jedinému důkazu ve vztahu k množství drogy přihlédnuto v neprospěch stěžovatele. K uvedené výhradě stěžovatel dále poukázal na to, že písemný přepis protokolu ze zvukového záznamu, který byl při veřejném zasedání před odvolacím soudem pořizován, byl původně značně nepřesný a neúplný, kdy jméno G. P. v přepisu této části svědkovy výpovědi zcela chybělo, přičemž do protokolace o veřejném zasedání bylo doplněno teprve dodatečně, a to na základě z podnětu obhájce stěžovatele následně vydaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2004 sp. zn. 3 To 65/2003, a to až po rozhodnutí jmenovaného soudu v meritu věci. Toto pochybení je dle stěžovatele tím zásadnější, že jím bylo rozhodnuto o jeho odsouzení pro předmětný trestný čin v rámci kvalifikovanější skutkové podstaty, což nalezlo svého odrazu i v uložení výrazně přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozsáhlé materiály, dle nichž hodnotil věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka vystupujícího pod jménem P. M., s tím, že je na rozhodnutí Ústavního soudu, aby námitky stěžovatele v rámci své jurisdikce posoudil. Krajský soud v Ostravě toliko sdělil, že předsedkyně senátu, který věc projednával, již u tohoto soudu nepracuje, a tudíž její vyjádření nelze předložit. II. Relevantní skutkové okolnosti z pohledu ústavněprávního posouzení Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2003 č. j. 45 T 13/2001-1199 byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek spočívající mimo jiné v tom, že "v období nejméně od měsíce června 2000 do 3. 10. 2000 prodal...heroin v blíže nezjištěném množství...", uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., pročež byl odsouzen ke třem letům nepodmíněného trestu odnětí svobody. Následně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511 byl (kromě dalšího) ve vztahu ke stěžovateli z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu zrušen s tím, že bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., když se jej měl dopustit dle zčásti nově formulované skutkové věty tím, že "v období nejméně od měsíce května 2000 do 3. 10. 2000 získal nezjištěným způsobem nejméně 35 kg heroinu..., který prodával a jiným způsobem distribuoval...". Dané zjištění týkající se množství předmětné drogy přitom učinil odvolací soud na základě výslechu utajeného svědka, vystupujícího pod jménem P. M. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 13/2001 a po jeho prostudování nařídil ve věci ústní jednání. V rámci tohoto, za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatele o dotčení na základních právech a svobodách (sp. zn. III. ÚS 464/99, III. ÚS 345/2000, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 49/01, IV. ÚS 570/03 a další), provedl v projednávané věci dokazování předmětným spisem obecného soudu [§ 48 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], přičemž z něj v intencích naznačeného přezkumu z pohledu relevantního pro své meritorní rozhodnutí zjistil následující okolnosti: - Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2003 č. j. 45 T 13/2001-1199 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání směřující ve vztahu ke stěžovateli do výroku o vině i o trestu, přičemž současně na podporu svých stanovisek navrhla v souladu s ustanovením § 249 odst. 3 tr. řádu, aby v řízení před odvolacím soudem byl proveden výslech utajeného svědka, vystupujícího pod jménem P. M. V této souvislosti výslovně uvedla, že "tento důkaz nemohl být proveden v rámci předchozí fáze trestního řízení, neboť příslušné poznatky byly získány až po skončení dokazování". Státní zástupkyně rovněž konstatovala, že "je reálný předpoklad, že provedením tohoto procesního úkonu budou zjištěny další podstatné skutkové okolnosti, které povedou k přijetí adekvátních právních závěrů" (č. l. 1292, 1298 spisu obecného soudu). V příloze rovněž zaslala soudu úřední záznam ze dne 7. května 2003, sepsaný za podmínek § 55 odst. 2 tr. řádu s P. M. (č. l. 1472 a násl. spisu obecného soudu). - Na č. l. 1476 a násl. spisu je založen protokol o veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci konaném dne 23. července 2003 o odvolání státního zástupce (jakož i stěžovatele a dalšího obžalovaného), v rámci něhož byl vyslechnut svědek P. M. Na č. l. 1482 je protokolována jeho výpověď, dle níž "heroin, který distribuovali obžalovaní K. a K. pocházel z Bulharska, dodával jim to také občan z Jugoslávie, přímo z Kosova, z města U., tento jim dodal 35 kg přímo z Bulharska". Tato část výpovědi je ve slovech "dodával jim to také občan z Jugoslávie, přímo z Kosova" přeškrtnuta s tím, že nad nimi je uvedeno: "v jednu dobu mu to dovezl G. P., občan z Jugoslávie, přímo z Kosova" s poznámkou na spodní straně listu, že k této opravě došlo na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2004. Dále je zde uvedeno datum provedení opravy 16. srpen 2004 vedle něhož se nalézá otisk razítka jmenovaného soudu a nečitelný podpis. Dále na č. l. 1483 spisu dle (původní) protokolace svědek P. M. uvádí, že "za předmětné období od června do října 2000 jsem viděl, že rukama K. prošlo 35 kg heroinu, bylo to v červnu nebo červenci 2000.". Tato slova jsou přeškrtnuta a nahrazena slovy "to, co jsem viděl na vlastní oči, tak 35 kg mu donesl G. P. ve vile v H. Bylo to v červnu nebo červenci 2000." (Pro úplnost se dodává že tomuto sdělení předchází věta "K. měl na stole v obývacím pokoji balíky peněz, nevím, o jakou částku se jednalo".) K dané opravě je uveden shodně jako na předchozím listě odkaz na citované usnesení včetně otisku razítka a převážně nečitelného podpisu s datem 22. března 2004. - Ve vyjádření stěžovatele k výpovědi svědka P. M., zpracovaného jeho advokátem JUDr. P. Š., založeném na č. l. 1490 a doručeném Vrchnímu soudu v Olomouci dne 4. srpna 2003, se konstatuje, že "stejně tak nemluví svědek M. pravdu, pokud jde o moje údajné styky s G. P., který mi údajně vozil zboží. Zde si tento svědek zjevně neuvědomil, že P. byl vzat dnem 9. 3. 2000 do vazby Krajského soudu v Plzni, kde byl také proti němu veden proces, přičemž mi je kladeno za vinu, že jsem měl s drogou obchodovat od měsíce června 2000 do 3. 10. 2000. Nesmyslnost tvrzení svědka je zřejmá" (č. l. 1491). - Na č. l. 1502 spisu je založena substituční plná moc, kterou jmenovaný advokát udělil JUDr. J. N. a jíž jej zmocnil k obhajobě stěžovatele při (odročeném) veřejném zasedání konaném před Vrchním soudem v Olomouci dne 13. srpna 2003. Z protokolu o tomto veřejném zasedání se zjišťuje, že JUDr. J. N. takto v substituci v rámci konečného návrhu odkázal na argumentaci uvedenou v písemném vyjádření stěžovatele k výpovědi svědka P. M. (č. l. 1505 spisu), stěžovatel potom konstatoval "trvám na mém vyjádření" (č. l. 1506 spisu). - V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511 soud výslovně rekapituluje výše zmíněné vyjádření stěžovatele k výpovědi svědka P. M., a to včetně klíčové pasáže shora citované (č. l. 1520), aniž by dále na tyto námitky jakkoliv reagoval. V odůvodnění toliko uvádí jednak, že "provedenými důkazy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obžalovaný N. K. v období nejméně od měsíce května 2000 do 3. 10. 2000 získal nezjištěným způsobem nejméně 35 kg heroinu" (č. l. 1538); jednak, že "přímým důkazem, jež usvědčuje obžalované N. K. a J. K. z trestné činnosti, je výpověď svědka P. M., z níž lze zjistit přibližná minimální množství drogy, heroinu, jež obžalovaní K. a K. užili ke spáchání předmětné trestné činnosti" (č. l. 1544), což bylo následně rozhodující pro podřazení pod pojem "větší rozsah" uvedený v § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák.; dále, že "u obžalovaného N. K. a J. K. prokázané množství heroinu mnohonásobně překračuje onu minimální hranici, jež stačí k naplnění zákonného znaku "větší rozsah" ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák." (č. l. 1545); že "obžalovaný K. neoprávněně zprostředkoval a prodal jiným osobám nejméně 35 kg heroinu" (č. l. 1548) a konečně, že obžalovaný K. "neoprávněně zprostředkoval a prodal jinému mimořádně vysoké množství drogy (nejméně 35 kg)" (č. l. 1549). - Na č. l. 1866, resp. 1869 spisu je založen přípis právního zástupce odsouzeného stěžovatele, doručený Vrchnímu soudu v Olomouci dne 15. ledna 2004, v němž se uvádí: "V rámci studia spisového materiálu, který jsem převzal po předchozím obhájci mého klienta JUDr. Š., jsem zjistil, že ve svém podání ze dne 1. 8. 2003, které je dle svého obsahu vyjádřením obžalovaného k výpovědi utajeného svědka P. M. u veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 7. 2003, JUDr. Š. upozorňoval na pasáž výpovědi jmenovaného svědka, ve které se zmiňuje o údajných dodávkách zboží uskutečněných ve prospěch klienta jistým G. P. V písemném přepisu zvukového záznamu pořízeného při veřejném zasedání, resp. v protokole o tomto veřejném zasedání, však tato část výpovědi uvedeného svědka chybí, přestože mne JUDr. Š. ujistil, že o těchto skutečnostech svědek P. M. skutečně v rámci své svědecké výpovědi hovořil." V další části tohoto přípisu potom obhájce stěžovatele žádá o poslech předmětného zvukového záznamu za účelem zjištění shody s protokolací. - Dle úředního záznamu založeného na č. l. 1872 spisu, učiněného dne 16. ledna 2004, byl Mgr. P. F. (nesprávně uvedeno "F.-ovi"), který předložil substituční oprávnění, umožněn poslech zvukového záznamu pořízeného u veřejného zasedání konaného o odvolání v dané trestní věci. - Dále se z přípisu JUDr. J. N., doručeného Vrchnímu soudu v Olomouci dne 19. ledna 2004, podává, že tento na základě přesně specifikovaných výhrad žádá o doplnění protokolu z předmětného veřejného zasedání tak, aby tento byl uveden v soulad s tím, co svědek P. M. skutečně vypověděl (č. l. 1873 a násl. spisu obecného soudu). - Z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2004 plyne, že toto vyústilo ve vyhlášení usnesení, dle něhož došlo k opravě v protokolu z veřejného zasedání konaného u tamního soudu dne 23. července 2003, a to takovým způsobem, jenž byl již shora citován; tj. jednak pokud bylo na str. 7 protokolu o veřejném zasedání, řádek třetí shora, uvedeno: "dodával jim to také občan z Jugoslávie, přímo z Kosova, ...", správně mělo být uvedeno: "V jednu dobu mu to dovezl G. P., občan z Jugoslávie, přímo z Kosova,..." a jednak pokud je na straně 8 protokolu o veřejném zasedání, řádek čtvrtý shora, uvedeno: "Za předmětné období od června do října 2000 jsem viděl, že rukama K. prošlo 35 kg heroinu, bylo to v červnu nebo červenci 2000", správně mělo být uvedeno: "To, co jsem viděl na vlastní oči, tak 35 kg mu donesl G. P. ve vile v H. Bylo to v červnu nebo červenci 2000,..." (č. l. 1875). Předmětné usnesení ze dne 3. února 2004 sp. zn. 3 To 65/2003 je potom založeno na č. l. 1877 spisu. - Konečně ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 53 T 12/2001 se podává, že na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. března 2000 sp. zn. 5 Nt 72/2000 byl G. P., v Kosovu, vzat do vazby. Stížnost do tohoto rozhodnutí Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2000 sp. zn. 8 To 161/2000 zamítl. Předmětná vazba byla následně prodloužena usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. srpna 2000 sp. zn. 5 Nt 3573/2000, a to do 20. prosince 2000. Uvedené usnesení o prodloužení vazby bylo ke stížnosti G. P. potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2000 sp. zn. 6 To 538/2000, pročež vazební omezení osobní svobody G. P. pokrývá celé relevantní údobí od měsíce května 2000 do 3. října 2000, vyjádřené ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511. III. Ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naznačené porušení ústavního pořádku nastává bez jakýchkoliv pochybností při postupu svévolném, zrcadlícím extrémní excesy orgánů veřejné moci, nemající opory v ústavně souladné normativní regulaci. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Jako svévolný třeba v návaznosti na uvedená hlediska kvalifikovat i popsaný postup Vrchního soudu v Olomouci. Skutkové zjištění vyjádřené ve skutkové větě jeho rozsudku a následně jeho hmotněprávní posouzení se, a to i z pohledu důkazního řízení před Ústavním soudem, jeví bez další argumentace reagující na popsané výhrady stěžovatele jako rozporné s důkazem výpovědí svědka P. M. v její celistvosti, neboť soud zcela pominul jednoznačně nepravdivou část této výpovědi. Tuto navíc ve dvou jejích pasážích původně nikterak nezaprotokoloval, resp. protokolaci značně zkreslil. Byť za účelem prověření věrohodnosti utajeného svědka odročil po jeho výslechu veřejné zasedání (rozsah zjišťování v tomto ohledu je konstatován k důkazu na č. l. 1504 spisu) a v odůvodnění napadeného rozsudku v obsáhlých úvahách Vrchní soud v Olomouci konstatoval, jaká úskalí v podobě omezení základních práv obviněného jsou spojena s výpovědí anonymního svědka, jakož i provedl jejich bližší rozbor (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 4/94, III. ÚS 210/98 a IV. ÚS 37/01) a uvedl, že hodnotil věrohodnost a pravdivost výpovědi tohoto svědka na základě hlubší analýzy "poznatků, jež si vyžádal", přičemž tyto jsou součástí tajné přílohy spisu a své úvahy v tomto směru k příslušným listinným materiálům v odůvodnění blíže rozvedl, nelze než konstatovat, že nedostál požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou pro něj z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), a tím i následně zákonným požadavkům kladeným na racionálně konzistentní odůvodnění rozhodnutí dle § 125 tr. řádu. Pakliže se nepokusil ověřit pravdivost konkrétně formulovaného tvrzení stěžovatele, dle něhož se G. P. nalézal ve vazbě "uvalené Krajským soudem v Plzni" v předmětném období, kdy měl zmíněných 35 kg heroinu dle výpovědi utajeného svědka dodat stěžovateli (přičemž tuto skutečnost vzal na základě toliko tohoto důkazního prostředku za prokázanou, když žádné jiné důkazy ji nemohly co do množství drogy důkazně podepřít), dopustil se svévole, která vykročuje z mantinelů vymezených ústavním pořádkem. Tyto závěry jsou potom akcentovány zejména tím, že šlo v posuzované věci o výslech utajeného svědka (nadto v rámci odvolacího řízení), když instituce anonymních svědků výrazně omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a jeho věrohodnosti. Proto musí být účastníkům za těchto okolností dána dostatečná, transparentní a z pohledu zásady proporcionality v kolizi s ústavními právy jiných subjektů co nejširší možná příležitost vypořádat se s věrohodností svědka a důkazní silou jeho výpovědi (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Tomuto právu obviněného potom koresponduje zákonný imperativ vyjádřený v § 209 odst. 2 tr. řádu (v posuzované věci ve spojení s §§ 263 odst. 1 a 235 odst. 2 tr. řádu), dle něhož byl-li vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Tím spíše tato kogentní směrnice platí, jde-li o návrh obviněného. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky ze jejíchž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). K takto kvalifikované nesprávné realizaci důkazního procesu, a to v jakési svérázné variantě pochybení uvedených na prvém a třetím místě došlo i v předmětné věci. Je třeba se vší důsledností respektovat, že utváření skutkového základu, jenž je posléze podřazen pod relevantní hmotněprávní normativní rámec za účelem vyvození jím předvídaných důsledků, je co do svého výsledku výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Naproti tomu je zřejmé, že tato nezávislost nezakládá možnost soudci konat svévolně. Takovýto postup se ocitá v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny). S požadavkem vyloučení svévole je přitom nikoliv nevýznamně, rovněž i ve vztahu ke stabilizaci skutkového děje, v soudním rozhodování spjat imperativ, dle něhož výkon spravedlnosti v právním státě musí odpovídat základním hodnotám právního řádu jako významového celku, jakož i konstitutivním hodnotám demokratické právní kultury, přičemž mezi ně - mimo jiné - nepochybně náleží apriorní odmítnutí akceptace nepřípustné deformace důkazního procesu (jeho výsledku). Konsekvencí tohoto nikoli ústavně souladného postupu je potom celkové znehodnocení (soudem) zjištěného skutkového základu. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, legitimní úsilí státu potírat závažnou společensky nebezpečnou a nežádoucí kriminalitu (§ 1 odst. 1 tr. řádu) nemůže být realizováno tak, že orgány činné v trestním řízení učiní k dosažení tohoto účelu cokoliv, co považují v danou chvíli z hlediska chtěného a předsevzatého cíle za vhodné. Vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Účel trestního řízení spočívající ve spravedlivém potrestání pachatele není tudíž nadřazen čemukoliv a jako takový přirozeně nemůže ospravedlnit jednání orgánů veřejné moci potud, pokud toto není jednáním secundum et intra legem (constitutionem), tj. jednáním v rámci mantinelů, jímž jsou soudcovská nezávislost a její realizace imanentně podřízeny. Tomuto elementárnímu požadavku Vrchní soud v Olomouci ve věci stěžovatele nedostál, když jednal, posuzováno z objektivního hlediska, nejen non lege artis, nýbrž - jak plyne ze shora popsaných skutkových okolností - svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který podle přesvědčení Ústavního soudu zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu § 80 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech soudcích, ve znění pozdějších předpisů (viz rovněž nález sp. zn. III. ÚS 351/04). S ohledem na tato zjištění Ústavní soud, aniž by jakkoliv předjímal úvahy, kterými se bude vyvození skutkového stavu předmětné trestní věci po odstranění předmětné vady ze strany odvolacího soudu ubírat, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511, v rozsahu týkajícím se stěžovatele, pro porušení kautel plynoucích z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nálezem zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Přijetí závěru, prospívá-li důvod kasace citovaného rozsudku i obžalovanému J. K. ve smyslu § 314h odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 261 tr. řádu (beneficium cohaesionis), tj. zda jsou pro něj dány obdobné skutkové i právní okolnosti vztahující se k výpovědi utajeného svědka P. M. a zda se od této výpovědi i pro něj odvíjejí nepříznivé právní následky, je rovněž věcí posouzení obecného soudu. Ústavní soud v dané souvislosti toliko připomíná, že zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511, v rozsahu týkajícím se toliko stěžovatele, není překážkou eventuálního uplatnění institutu beneficia cohaesionis ve vztahu k obviněnému J. K. v dalším řízení. V části směřující vůči rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2003 č. j. 45 T 13/2001-1199 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, per analogiam]. Dané rozhodnutí bylo zrušeno právě tímto nálezem (v odpovídajícím rozsahu) rušeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003 č. j. 3 To 65/2003-1511. V dalším řízení před jmenovaným soudem se potom ve shodě se zákonem uplatní pravidlo, dle něhož po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno předmětné rozhodnutí, bude pokračovat Vrchní soud v Olomouci v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí (§ 314h odst. 1 tr. řádu). Pokud potom stěžovatel bez uvedení konkrétních výhrad napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004 č. j. 7 Tdo 507/2004-1947, který posuzoval jeho dovolání z hlediska důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu, přičemž jej odmítl jako zjevně neopodstatněné, v tomto směru Ústavní soud ústavněprávních vad neshledal, a proto návrh na zrušení citovaného usnesení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl. Za rozhodnou v tomto směru považuje skutečnost, že ponechání předmětného usnesení v platnosti není způsobilé vyvolat žádné nepříznivé účinky v právním postavení stěžovatele.

Rubrum

I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti II. Relevantní skutkové okolnosti z pohledu ústavněprávního posouzení III. Ústavněprávní posouzení věci Poučení:

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (50)