II. ÚS 773/07

Rubrum

Ústavní soud je při svém rozhodování povinen zvážit, jak se jeho případný kasační zásah může dotknout práv subjektů, které byly účastníky řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud klade důraz na to, že podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2, resp. čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR je i právní jistota (viz např. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3248/10). Ústavní soud tak musí zhodnotit, zda svým vyhovujícím rozhodnutím nezasáhne nepřiměřeně do práv druhých, resp. zda ve snaze napravit porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (stěžovatelů) současně neporuší ústavně garantované právo jiných. Zejména zde do popředí vystupuje otázka ochrany nabytých práv v dobré víře (iura bona fide quaesita). Je zcela zřejmé, že případný kasační zásah, jehož nosný důvod by spočíval v konstatování, že soudy zhodnotily výzvu stěžovatelů nepřípustně formalisticky, tudíž že tato jejich výzva byla ve skutečnosti učiněna řádně a včas, by zvrátil rozhodnutí obecných soudů, následkem čehož by se vedlejší účastník dostal do situace, kdy by byl nucen nabyté nemovitosti vydat, což by - s ohledem na výsledky soudních sporů i na celkovou dobu, která od nabytí nemovitostí uplynula - představovalo nepřiměřený zásah do nabytých práv vedlejšího účastníka a bylo způsobilé mu přivodit újmu, již ve světle všech okolností nelze přijmout.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů

I. J., A. P. a D. P., zastoupených JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, č. j. 28 Cdo 3298/2006 - 221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006, č. j. 11 Co 119/2006 - 204, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2005, č. j. 30 C 148/92 - 180, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007, č. j. 28 Cdo 3258/2006 - 220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006, č. j. 11 Co 122/2006 - 207, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. června 2005, č. j. 30 C 414/92 - 170, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

I.

1. Ústavními stížnostmi, jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami II. ÚS 773/07 a IV. ÚS 2421/07, které Ústavní soud svým usnesením ze dne 1. prosince 2009, č. j. II. ÚS 773/07 - 17, spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. II. ÚS 773/07, a které splňují náležitosti § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že obecné soudy vyložily restituční předpisy ústavně nekonformním způsobem, a přenesly na ně riziko řádného výkonu práva, ačkoliv samy orgány státu při restitučním procesu pochybily. Nadto poukazují na porušení svého práva na soudní ochranu v důsledku průtahů u soudu prvého stupně. II.

3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k následujícím závěrům a zjištěním.

4. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 30 C 148/92 a příslušných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou, podanou u tohoto soudu dne 24. března 1992, domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi, J. M., uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. X (zastavěné plochy), pozemku parc. č. XX (zastavěné plochy), stavby na pozemku parc. č. X, a stavby (garáže) na pozemku parc. č. XX v katastrálním území Moravská Ostrava, a to z titulu restitučního nároku uplatňovaného podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). O žalobě bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě až dne 23. května 2005, kterým byla žaloba zamítnuta.

5. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že vedlejší účastník coby právní nástupce povinné osoby ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyl k vydání majetku řádně vyzván. Okresní soud vyšel z toho, že v řízení bylo zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 prokázáno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. dubnu 1991, byl povinnou osobou státní podnik Stavomontáže Ostrava, který byl již od ledna 1991 uveden v evidenci nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Podle soudu však stěžovatelé prostřednictvím zplnomocněného A. P. adresovali výzvu (žádost o navrácení majetku) datovanou dnem 3. dubna 1991 státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, neboť vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. ledna 1991, kde byl jako vlastník ještě uveden posledně jmenovaný státní podnik. Dle názoru soudu si tak nepočínali dostatečně obezřetně a neučinili vše proto, aby výzvu k vydání věci adresovali skutečné, a nikoli domnělé povinné osobě.

6. Při rozhodování vzal okresní soud též v úvahu skutečnost, že státní podnik Pozemní stavby Ostrava po doručení předmětné výzvy se stěžovateli o vydání věcí jednal a dokonce takovou dohodu s nimi uzavřel. Soud však poznamenal, že tato okolnost nemůže nic změnit na závěru, že si stěžovatelé při uplatnění restitučního nároku nepočínali s přiměřenou opatrností. Zejména se neztotožnil s jejich názorem stran správně a řádně učiněné výzvy v souladu s citovaným ustanovením vzpomínaného zákona. V řízení bylo podle soudu prvého stupně prokázáno, že stěžovatelé měli ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích možnost objektivně zjistit totožnost skutečné povinné osoby skrze evidenci nemovitostí. Soud zakončil svou argumentaci v této rovině tím, že písemná výzva k vydání věci je podmínkou vzniku nároku na vydání věci. Pouze je-li tato výzva řádně učiněná, může dle soudu způsobit, že právo na vydání věci je soudně vymahatelné. V daném případě však stěžovatelé povinnou osobu řádně nevyzvali, a proto došlo k prekluzi jejich práva na vydání věci.

7. Soud prvního stupně také zjistil, že státní podnik Stavomontáže Ostrava (tehdy v likvidaci) převedl nárokovaný majetek kupní smlouvou ze dne 17. dubna 1992, to jest po uplynutí více jak jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, na vedlejšího účastníka. V této souvislosti soud poznamenal, že se jednalo o platný právní úkon, jelikož na něj nedopadá blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to jednak proto, že povinná osoba o vzneseném nároku ze strany stěžovatelů nevěděla, resp. vědět nemohla, jednak proto, že v té době (a sice dnem 1. dubnem 1992) již podle soudu prvního stupně uplynula lhůta pro vznesení nároku ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

8. Okresní soud na závěr odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že ačkoli je v souladu s ustálenou judikaturou nutné vzhledem k smyslu a účelu restitučních zákonů, tj. zmírnění majetkových křivd z doby nesvobody, pokládat restituční nároky za primární a nelze při aplikaci restitučních zákonů postupovat restriktivně, nebyla v projednávané věci splněna podmínka vzniku nároku na vydání věci v podobě řádně a včas učiněné písemné výzvy povinné osobě. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.

9. O odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30. května 2006, sp. zn. 11 Co 119/2006, který prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, když odvolací námitky stěžovatelů neshledal důvodnými.

10. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení o této právní věci řádné a rozsáhlé dokazování, pročež přistoupil k převzetí skutkových závěrů okresního soudu. Krajský soud v Ostravě rovněž konstatoval, že věc byla podle § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1, 2 a 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích správně posouzena. Odvolací soud uvedl, že stěžovateli uplatněný žalobní návrh týkající se vydání nemovitostí v katastrálním území Moravská Ostrava bylo třeba posoudit zejména z toho hlediska, které povinné osoby se uplatněný nárok týkal. Odvolací soud v této spojitosti poukázal na to, že stěžovatelé v době, kdy adresovali svoji výzvu k vydání věcí domnělému subjektu, vycházeli z listinného výpisu starého téměř dva a půl měsíce. Především zdůraznil, že ačkoli Pozemní stavby Praha, s. p., "z důvodů skutečně nepochopitelných" jednal se stěžovateli jako osoba povinná a dvakrát s nimi uzavřel smlouvu o vydání předmětných nemovitostí, pak ani takové jednání domnělého vlastníka nezbavuje stěžovatele povinnosti ověřit si ke dni nabytí účinnosti zmíněného restitučního zákona, zda k tomuto dni skutečně drží předmětné nemovitosti státní podnik Pozemní stavby Ostrava, s. p. Na tomto místě se odvolací soud zabýval rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 41/92 ze dne 24. února 1993, v jehož tzv. právní větě stojí, že vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle § 5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. Odvolací soud vyzdvihl sousloví "na základě objektivně zjistitelných údajů" i příkladmo uvedené písemné operáty evidence nemovitostí a v návaznosti na to sdělil, že otázka, kdo je skutečným vlastníkem (resp. držitelem) nárokovaných nemovitostí, byla ke dni 1. dubna 1991 objektivně zjistitelná z této evidence. Odvolací soud v tomto ohledu vyjádřil svůj souhlas s náhledem Okresního soudu v Ostravě a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost vyvodili z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a jako dovolací důvod uplatnili námitku, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelé zdůrazňovali, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že si nepočínali dostatečně obezřetně a že neučinili vše pro to, aby výzva k vydání věcí byla adresována skutečné, nikoli domnělé osobě. Poukazovali na to, že nyní je už "obecně známou skutečností, že evidence nemovitostí, která byla prováděna středisky geodézie, byla chaotická a neúplná, a to jak ve vyznačení vztahů právních, tak i vztahů užívacích; tato skutečnost je ovšem známa až nyní; v lednu 1991 žalobci věřili ve správnost evidence nemovitostí, vedené státními orgány, a neměli žádný důvod pochybovat o její správnosti". Stěžovatelé k tomu dodali, že písemná výzva k vydání nemovitostí, učiněná vůči organizaci, která podle výpisu z evidence nemovitostí byla v této evidenci zapsána jako vlastník, by měla být považována za platnou a účinnou, třebaže v době doručení výzvy již nebyla držitelem nemovitostí. Z uvedeného chování státního podniku Pozemní stavby Ostrava, jíž byla výzva k vydání věcí doručena, stěžovatelé dle svého názoru oprávněně dovozovali, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, a proto neměli důvod ověřovat její správnost.

12. Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením toho, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nejprve podotkl, že v řízení o této právní věci nebylo zjištěno a doloženo, že by na vedlejšího účastníka přešly povinnosti povinné osoby ve smyslu § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku nabytí věcí od povinné osoby (§ 4 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), a to např. v důsledku vědomosti povinné osoby o tom, že k převáděným nemovitostem byl uplatněn restituční nárok, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ČR z 25. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 77/03, uveřejněný pod č. 108 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

13. Podle dovolacího soudu tak soudům obou stupňů zbývalo ještě za uvedeného stavu řízení řešit v této právní věci otázku, zda vedlejší účastník nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, platným či neplatným právním úkonem. Ohledně zmíněné kupní smlouvy ze 17. dubna 1992, kterou nárokované nemovitosti přešly do vlastnictví vedlejšího účastníka, neuváděli ani stěžovatelé v tomto řízení, že jde o smlouvu neplatnou a že je třeba v tomto řízení posuzovat platnost uvedené smlouvy. Podle názoru dovolacího soudu tu nešlo o řízení o vyklizení nemovitosti, v němž by soud mohl bez dalšího předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely, přičemž odkázal na jedno ze svých rozhodnutí. Za těchto uvedených okolností nebylo dle Nejvyššího soudu namístě, aby zde "soudy obou stupňů uplatnily takovou praxi, kterou by upřednostňovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládající (jak na tyto principy výkladu právních úkonů bylo upozorněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. dubna 2005, I. ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR)". Za těchto okolností se dle soudu stěžovatelé ocitli po pravomocném skončení občanského soudního řízení ve věci sp. zn. 30 C 148/92 Okresního soudu v Ostravě v právní situaci oprávněných osob, kterým již nebylo možné věci vydat rozhodnutím soudu ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a zmírnění (nápravy) jim vzniklé majetkové křivdy tu tak není možno dosáhnout způsobem spočívajícím ve vydání věci, to jest v uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání věcí, jak je tento jeden ze způsobů zmírnění následků majetkových křivd uváděn v § 2 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

14. Vzhledem k tomu, že na straně žalované fyzické osoby (vedlejšího účastníka) nebyla taková povinnost zjištěna a doložena, dospěl dovolací soud k závěru, že nemohl přesvědčivě shledat u rozsudku odvolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil zásadní právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, který v této právní věci již i své rozhodnutí v předchozím průběhu řízení vydal, anebo že by odvolací soud řešil právní otázku, rozhodnou pro základní právní posouzení věci, v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích), čímž nebyly u dovolání stěžovatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl. III.

15. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 30 C 414/92 a příslušných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou soudu dne 9. září 1992 domáhali vyklizení nemovitostí, a to pozemků parc. č. X a parc. č. XX v katastrálním území Moravská Ostrava, to jest nemovitostí, jejichž vydání jako restitučního nároku se domáhali v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 148/92, jak bylo popsáno výše. Stěžovatelé i obecné soudy argumentovali téměř stejným způsobem jako v prvně popsaném řízení, což se odrazilo v tom, že soud prvního stupně svým shora označeným rozsudkem ze dne 29. června 2005 žalobu zamítl.

16. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě tento verdikt potvrdil. Neopomněl poznamenat, že řízení v projednávané věci úzce souvisí s projednáváním žaloby ohledně uzavření dohody o vydání věci v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 148/92. Protože Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatelů téhož dne, odkázal na své závěry uvedené ve svém potvrzujícím rozsudku. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci jde o tzv. žalobu vindikační, jejíž úspěšnost závisí na splnění dvou podmínek, a sice na prokázání vlastnického práva k předmětné věci a skutečnosti, že ji žalovaný (v daném případě vedlejší účastník) má skutečně u sebe a zároveň ji má (drží) neoprávněně, kteréžto podmínky dle krajského soudu splněny nebyly.

17. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé včasným dovoláním, které bylo opět přípustné toliko v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud naplnění dovolacích důvodů neshledal a dovolání jako nepřípustné odmítl. Ve svém odůvodnění se však zabýval některými právními otázkami souvisejícími s vlastním institutem reivindikační žaloby, resp. žaloby na vyklizení nemovité věci. V této souvislosti uvedl, že v případě nároku na vydání věci uplatněného podle § 5 vzpomínaného restitučního předpisu nejde o ochranu práva ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce veškerých práv původních vlastníků, tudíž pojem "vydání věci" dle dovolacího soudu v sobě zahrnuje i vyklizení nemovité věci, aby mohlo dojít k úplné restituci, rehabilitaci práv původních vlastníků. Rozsudek ukládající vydání věci je pak podle Nejvyššího soudu též podkladem pro soudní výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci. Na základě této interpretace dospěl dovolací soud k závěru, že požadavek vydání dalšího rozsudku o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení (tj. zvlášť uplatňované právo) by byl v rozporu se záměrem zákona, jímž bylo umožnit - pokud možno jednoduchou cestou - zmírnění křivd. IV.

18. Proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v obou řízeních brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, jejichž argumentace ve svém jádru spočívá na výhradě, že obecné soudy jejich výzvu nepovažovaly za řádnou výzvu k vydání věci podle § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když okolnosti posoudily příliš formalisticky a poměřovaly splnění zákonných podmínek nepřiměřeně přísně. Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 a sp. zn. II. ÚS 40/95, podle nichž byla-li výzva učiněna restituenty v dobré víře vůči domnělé povinné osobě řádným způsobem, musí pak i jimi uzavřená dohoda o vydání věci být řádnou a platnou dohodou. Stěžovatelé se domnívají, že dotazem u osoby zapsané v evidenci nemovitostí podle výpisu ze dne 18. ledna 1991, která "nám správnost zápisu potvrdila", dostatečným způsobem prověřili, zda zápis odpovídá skutečnosti. Obdobné stanovisko dle nich zaujal i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 158/99.

19. Stěžovatelé svůj krok pořídit si výpis z evidence nemovitostí již 18. ledna 1991, tedy dva dny před schválením příslušného restitučního předpisu (a nikoli až ke dni nabytí jeho účinnosti 1. dubna téhož roku, jak jim obecné soudy vytkly), odůvodnili tím, že projednávání zákona mělo obrovskou publicitu a široká veřejnost byla o jeho obsahu informována. Stěžovatelé cítí jako hlubokou nespravedlnost a křivdu, je-li jejich jednání hodnoceno ze strany obecných soudů jako neobezřetné, když se snažili podklady pro vrácení majetku získat co nejdříve, a nikoli až na poslední chvíli. Zdůrazňují, že osoba zapsaná (ke dni 18. ledna 1991) v evidenci nemovitostí, Pozemní stavby Ostrava, s. p., s nimi po doručení výzvy k vydání nemovitostí bez dalšího jednala a "ani v nejmenším nedala najevo, že snad zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti". Poněvadž z jednání této osoby podle názoru stěžovatelů zcela nepochybně vyplývalo, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, byli tudíž v dobré víře, pokud jde o správnost výpisu jako úřední listiny.

20. Stěžovatelé zdůraznili, že od samého počátku nejsou sporná žádná skutková tvrzení, jde pouze o výklad toho, zda jejich výzva k vydání věci byla učiněna řádně a včas. Výklad obyčejného práva tak, jak jej učinily obecné soudy, by akceptovali tehdy, jednalo-li by se o "obyčejnou vlastnickou žalobu". Jsou přesvědčeni, že za daných okolností bylo povinností obecných soudů vykládat právo extenzivním způsobem tak, aby jeho použitím bylo lze dosáhnout účelu, který zákonodárce přijetím restitučních předpisů sledoval. Podle přesvědčení stěžovatelů se měly obecné soudy zhostit své role v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd a interpretovat veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, vycházejíce z "individuálních rozměrů každé věci". Nedůslednosti různého druhu, stejně tak i nepředvídatelnost postupu státního orgánu není možné podle stěžovatelů přičítat k tíži oprávněných osob, ale vždy s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

21. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy nedostatečně přihlédly k tomu, že dohodu o vydání věci uzavřeli stěžovatelé se státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dvakrát. První dohoda nebyla podle stěžovatelů příslušným státním notářstvím registrována proto, že podle tohoto orgánu byla účastníkem dohody i Š. P., která však nebyla oprávněnou osobou, jakož i z důvodu, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci" nebyl zastoupen likvidátorem. Teprve dohoda uzavřená na druhý pokus byla Státním notářstvím v Ostravě registrována. Stěžovatelé vytýkají, že ani v jednom případě státní orgán nepřišel na to, že nemovitosti jsou ve skutečnosti ve vlastnictví jiné právnické osoby. Kdyby Státní notářství v Ostravě bylo podle stěžovatelů řádně plnilo své povinnosti, již v prosinci 1991 by se byli dozvěděli, kdo nemovitosti skutečně drží, a tak mohli stále ještě uplatnit svůj nárok způsobem nevzbuzujícím pochybnosti.

22. V závěru svých ústavních stížností stěžovatelé zopakovali své přesvědčení, že obecné soudy vyložily restituční právo ústavně nekonformním způsobem a přenesly na ně riziko řádného výkonu práva, přičemž samy státní orgány při restitučním procesu pochybily. Proto navrhli, aby Ústavní soud stížnostmi dotčená soudní rozhodnutí zrušil. V.

23. Stěžovatelé byli prostřednictvím svého právního zástupce Ústavním soudem vyrozuměni o obsazení senátu, který má o jejich návrhu rozhodnout a kdo je soudcem zpravodajem. Postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu byl předsedou senátu určen k vypracování nálezu soudce Jiří Nykodým.

24. Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní soud v Ostravě výslovně souhlasil s upuštěním od ústního jednání; Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud a stěžovatelé se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Proto Ústavní soud ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání. VI.

25. Ústavní soud považuje za podstatné na prvém místě sdělit, že ve své judikatuře týkající se restitučních nároků akcentuje zásadu, podle které je nutno restituční předpisy vykládat v duchu jejich smyslu a účelu, což s sebou, inter alia, nese i zvýšené nároky na hodnocení způsobu, jakým se restituenti snažili svých oprávněných nároků domoci. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. května 2011 Ústavní soud vyzdvihl, že je povinností obecných soudů poskytovat ochranu dobré víře stěžovatelů (příp. i jejich právním předchůdcům), jejich důvěře v akty státní, jakož i v celkový postup státu ve vztahu k jejich vlastnictví v předmětném časovém období. Porušení této povinnosti vede nevyhnutelně k porušení základního práva stěžovatelů na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, jelikož strůjcem jejich dobré víry byl právě stát. Ústavní soud rovněž připomíná své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 177/95, v němž dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.

26. Ze skutkového stavu, který byl spolehlivě a důsledně zjištěn v průběhu dokazování před soudem prvého stupně a který stěžovatelé nerozporují (viz str. 3 in fine každé z ústavních stížností), je naprosto evidentní, že stěžovatelé se svým restitučním nárokem nebyli úspěšní v důsledku kumulace nepříznivých osudových okolností a pochybení státu.

27. Za osudovou okolnost je třeba považovat skutečnost, že stěžovatelé si opatřili výpis z příslušné evidence nemovitostí dne 18. ledna 1991, tedy, jak stěžovatelé ve své stížnosti sami poukázali, dva dny před schválením zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tehdy byl v této evidenci jako vlastník nárokovaných nemovitostí stále ještě veden stát, resp. státní podnik Pozemní stavby Ostrava jako subjekt oprávněný hospodařit s tímto majetkem. Z provedeného dokazování plyne, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1990, uzavřené mezi státním podnikem Pozemní stavby Ostrava a státním podnikem Stavomontáže Ostrava, byla podána žádost o provedení změny v evidenci nemovitostí datovaná dnem 19. listopadu 1990. Z dokazování vyplynulo, že k této změně došlo v průběhu ledna 1991, přičemž přesné datum se Okresnímu soudu v Ostravě nepodařilo zjistit (viz str. 5 ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 23. května 2005). Je patrno, že ke změně v evidenci nemovitostí, to jest k vyřízení zmíněné žádosti, muselo dojít mezi 19. lednem a 31. lednem 1991. Kdyby si tedy stěžovatelé byli opatřili výpis o něco později, jejich výzva by byla směřovala vůči skutečnému držiteli nárokovaných nemovitostí, a k soudnímu sporu a různým pochybnostem tak zřejmě vůbec nemuselo dojít. Pouze krátký časový úsek (možná i pouhého jednoho dne) dělil stěžovatele od zjištění skutečné povinné osoby, a v posledku i od vleklého a dosud neúspěšného soudního sporu.

28. Pochybení je třeba spatřovat ve dvou rovinách. Nejprve v tom, že Pozemní stavby, s. p., reagoval na vzpomínanou výzvu stěžovatelů ze dne 3. dubna 1991 adresovanou tomuto subjektu prostřednictvím A. P. tak, že jako osoba povinná (ve smyslu § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích) začal se stěžovateli jednat, a na základě těchto jednání s nimi také uzavřel dohodu o vydání nárokovaného majetku, a to dokonce dvakrát, jak bylo nastíněno výše. Lze naprosto souhlasit s údivem Krajského soudu v Ostravě, který v odůvodnění svého rozsudku č. j. 11 Co 119/2006 - 204 ze dne 30. května 2006, takové jednání státního podniku označil za "skutečně nepochopitelné" (viz str. 4 uprostřed), neboť Pozemní stavby Ostrava, s. p., si musel být vědom, že následkem uzavření hospodářské smlouvy se státním podnikem Stavomontáže Ostrava z 1. listopadu 1990 došlo ke změně držitele uvedených nemovitostí, když nabyvatelem se stal posledně zmíněný subjekt. Pozemní stavby Ostrava, s. p., tedy žádný vztah k nárokovaným nemovitostem již neměl, a tudíž nemohl vystupovat ani jako osoba povinná ve smyslu § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že obzvláště období první poloviny 90. let (a první tři porevoluční roky vůbec) se všeobecně vyznačovalo značnou mírou proměn, neuspořádaností i chaotického stavu věcí, kteréžto jevy byly charakteristické i nevyhnutelné (a v tomto ohledu symptomatické) ve světle probíhající transformace směrem od totalitního státu k demokratickému právnímu státu.

29. Druhého pochybení se dopustil stát skrze Státní notářství v Ostravě, které v době, kdy mělo registrovat první dohodu o vydání nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli, Š. P. a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dne 9. listopadu 1991, muselo zjistit, že předmětné nemovitosti drží jiná právnická osoba, jelikož zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 bylo bezpečně zjištěno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. dubna 1991) v evidenci nemovitostí byl zapsán Stavomontáže Ostrava, s. p. O to výraznější pochybení se jedná, jestliže tentýž státní orgán zaregistroval (pod č. j. Reh 64/92 ze dne 18. března 1992) druhou dohodu o vydání nárokovaných nemovitých věcí ze dne 9. března 1992 (a nikoli 9. března 1991, jak zřejmě omylem uvádí Okresní soud v Ostravě na straně 3 svého rozsudku ze dne 23. května 2005), tentokráte již uzavřenou výhradně mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava (toho času v likvidaci), přičemž ani napodruhé nedošel k závěru, že povinná strana dohody již dávno (téměř jeden rok) není držitelem předmětných nemovitých věcí.

30. Jak vyplývá ze stručné rekapitulace obou soudních řízení, obecné soudy stěžovatelům vytkly skutečnost, že při adresování výzvy vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí v době, kdy zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl schválen. Z jejich postoje je patrno, že stěžovatelé si měli pořídit výpis (alespoň) ke dni nabytí účinnosti tohoto předpisu, což dle obecných soudů neudělali. Ne snad že by obecným soudům bylo možno klást za vinu, že by stěžovatelům přímo vytýkaly jejich přílišnou "horlivost", ovšem jejich rozhodnutí podle Ústavního soudu jisté "upozornění" v tomto směru obsahují, resp. z nich toto "memento předčasnosti" nepřímo vyvěrá. Obecným soudům není možné vyčítat ústavně nekonformní výklad § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích potud, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelé měli vycházet z aktuálního výpisu z evidence nemovitostí tak, jak Ústavní soud dovodil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 177/95. Jinak se ovšem jeví otázka posouzení ústavní konformity jejich výkladu téhož ustanovení, pokud obecné soudy stěžovatelům vytkly nedostatek obezřetnosti či náležité opatrnosti. Takový závěr by byl namístě v případě, že by se uvedený státní podnik v postavení povinné osoby a státní orgán v postavení Státního notářství nebyly dopustily výše popsaných selhání. Jednání státu státního podniku Pozemní stavby Ostrava či Státního notářství v Ostravě, totiž vedlo k oprávněnému utvrzení dobré víry stěžovatelů, že jednají se skutečnou povinnou osobou, a nikoli toliko s osobou domnělou. Jestliže případné pochybnosti stěžovatelů byly odstraněny vstřícným jednáním státního podniku, pak registrace dohody o vydání nemovitých věcí Státním notářstvím v Ostravě tyto eventuální pochybnosti najisto vyvrátila. Stěžovatelé tak nabyli legitimního očekávání, že restituční proces proběhne způsobem předvídaným zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Tuto skutečnost obecné soudy sice vzaly v potaz v rovině "bereme na vědomí, ale...", nicméně náležitou pozornost jí nevěnovaly, takže ve výsledku postavily svá rozhodnutí výlučně na tom, že stěžovatelé svůj nárok vůči skutečnému držiteli neuplatnili řádně a včas, jelikož vlastní chybou stavěli svůj nárok na předčasně opatřeném výpisu z evidence nemovitostí.

31. Ústavní soud je při svém rozhodování povinen zvážit, jak se jeho případný kasační zásah může dotknout práv subjektů, které byly účastníky řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud klade důraz na to, že podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2, resp. čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR je i právní jistota (viz např. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3248/10). Ústavní soud tak musí zhodnotit, zda svým vyhovujícím rozhodnutím nezasáhne nepřiměřeně do práv druhých, resp. zda ve snaze napravit porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (stěžovatelů) současně neporuší ústavně garantované právo jiných. Zejména zde do popředí vystupuje otázka ochrany nabytých práv v dobré víře (iura bona fide quaesita).

32. Z dokazování provedeného před soudem prvého stupně bylo zjištěno, že Stavomontáže Ostrava, s. p., v likvidaci, který nabyl předmětné nemovitosti na základě zmíněné hospodářské smlouvy od státního podniku Pozemní stavby Ostrava, uzavřel s vedlejším účastníkem, J. M., dne 17. dubna 1992 kupní smlouvu, na jejímž základě přešly stěžovateli nárokované nemovitosti do vlastnictví této fyzické osoby. Z dokazování je rovněž patrno, že Státní notářství v Ostravě tuto kupní smlouvu také zaregistrovalo (pod č. j. R I 837/92 ze dne 6. května 1992), aniž opět shledalo jakékoli vady, přestože v té době již mělo zaregistrovánu i dohodu o vydání týchž nemovitých věcí, uzavřenou mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava, přičemž k registraci posledně uvedené dohody došlo necelé dva měsíce před registrací kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a státním podnikem Stavomontáže Ostrava.

33. Jak plyne z rozhodnutí obecných soudů i výše provedené rekapitulace soudních řízení, soudy řešily i otázku platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem, přičemž dospěly k závěru o její platnosti, kterému nelze nic vytknout. Správně vyhodnotily, proč na ni nedopadá § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť skutečná povinná osoba, Stavomontáže Ostrava, s. p., jednak o výzvě stěžovatelů nemohla vědět, jednak uzavírala kupní smlouvu v době, kdy se již restitučních nároků nebylo možno na základě výzvy ve smyslu § 5 tohoto zákona domáhat, neboť v té době už uplynula lhůta, po kterou bylo možno se výzvou domáhat restitučních nároků. Nadto byla posléze registrována Státním notářstvím v Ostravě. Tyto okolnosti stavěly vedlejšího účastníka do pozice, ve které legitimně očekával, že jeho vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem není zatíženo žádnou právní vadou.

34. Je zcela zřejmé, že případný kasační zásah, jehož nosný důvod by spočíval v konstatování, že soudy zhodnotily výzvu stěžovatelů nepřípustně formalisticky, tudíž že tato jejich výzva byla ve skutečnosti učiněna řádně a včas, by zvrátil rozhodnutí obecných soudů, následkem čehož by se vedlejší účastník dostal do situace, kdy by byl nucen nabyté nemovitosti vydat, což by - s ohledem na výsledky soudních sporů i na celkovou dobu, která od nabytí nemovitostí uplynula - představovalo nepřiměřený zásah do nabytých práv vedlejšího účastníka a bylo způsobilé mu přivodit újmu, již ve světle všech okolností nelze přijmout.

35. Na předchozím závěru nemůže změnit nic ani námitka stěžovatelů stran nesprávného závěru Nejvyššího soudu týkajícího se skutečnosti, že stěžovatelé v příslušném řízení neuváděli, že kupní smlouva ze dne 17. dubna 1992 je smlouvou neplatnou, ačkoli tak učinili nedatovanou listinou v podobě doplnění návrhu. Nejedná se totiž o důvod, na kterém odmítavé usnesení dovolacího soudu spočívá, je to pouze jedna dílčí úvaha, navíc již soud prvního stupně se otázkou platnosti této kupní smlouvy zabýval. Pochybení Nejvyššího soudu nedosahuje takové intenzity, aby v jeho důsledku bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Rovněž ani tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny není způsobilé přivodit změnu postoje Ústavního soudu, neboť i když lze zajisté souhlasit se stěžovateli, že soudní řízení probíhala nepřiměřeně dlouho, zrušující nález by řízení vrátil na samý začátek, což by jej ještě více prodloužilo a také narušilo právní jistotu účastníků.

36. Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Rubrum

I. II. III. IV. V. VI. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka