KSCB 26 INS 13503/2021; 42 ICm 3278/2021; 29 ICdo 166/2023-208

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ P. K. a 2/ L. K., oběma zastoupeným Mgr. Michalem Vepřkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3278/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 13503/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-165 (KSCB 26 INS 13503/2021), ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-170 (KSCB 26 INS 13503/2021), takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-165 (KSCB 26 INS 13503/2021), ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-170 (KSCB 26 INS 13503/2021), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-135, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou ze dne 25. listopadu 2021 se žalobce (IFIS investiční fond, a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ P. K. a 2/ L. K.) a dále vůči JUDr. Ing. Mgr. Martinu Böhmovi, MBA, LL.M., jako jejich insolvenčnímu správci (původně první žalovaný), určení, že směnečné pohledávky žalobce přihlášené přihláškou P18 do insolvenčního řízení jsou v celkové výši 2.103.019 Kč po právu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 15. března 2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-138, řízení ve vztahu mezi žalobcem a insolvenčním správcem (původně prvním žalovaným) zastavil pro zpětvzetí žaloby a rozhodl, že žalobce a insolvenční správce vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

2. Rozsudkem ze dne 15. března 2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-135, insolvenční soud určil, že žalobce má v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaných (jejichž úpadek byl řešen společným oddlužením manželů) dílčí pohledávku P18-1 ve výši 769.660,82 Kč a dále dílčí pohledávky P18-2, P18-3, P18-4 a P18-5 tak, jak byly přihlášeny přihláškou P18 (bod I. výroku); dále uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32.293 Kč (bod II. výroku).

3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaných pohledávky z celkem 5 směnek vlastních, vystavených P. K. (prvním žalovaným) dne 7. února 2008 na řad společnosti VIVA leasing, a. s., splatných 6. listopadu 2020, které nabyl nedatovanými indosamenty (dále též jen „sporné směnky“).

2. Sporné směnky byly původně vystaveny jako blankosměnky k zajištění závazků prvního žalovaného plynoucích z celkem pěti leasingových smluv uzavřených dne 7. února 2008 mezi prvním žalovaným (jako dlužníkem) a remitentem (jako věřitelem). Ke každé z těchto smluv byly účastníky kauzálního vztahu podepsány dokumenty (stejného znění) nazvané prohlášení o podpisu směnky a dohoda o předání a vyplnění směnky, podle nichž byl věřitel oprávněn v případě prodlení dlužníka se splácením jeho závazků z (příslušné) leasingové smlouvy vyplnit do blankosměnky údaj směnečné sumy a data splatnosti; směnečná suma přitom nesměla být vyšší než dluh dlužníka (z příslušné leasingové smlouvy) včetně příslušenství, na který by měl věřitel právo podle všeobecných smluvních podmínek. Ve vyplňovacím prohlášení nebylo určeno datum, dokdy musí být blankosměnka vyplněna.

3. Žalobce poté, co nabyl (blanko)směnky indosací, vyplnil chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti.

4. První žalovaný přestal v dubnu 2008 hradit splátky podle splátkových kalendářů stanovených leasingovými smlouvami; remitent proto od leasingových smluv „odstoupil“.

5. Žalovaní popřeli pohledávky přihlášené přihláškou P18 pouze co do pravosti, přičemž jako důvod popření (shodně u všech jednotlivých dílčích pohledávek) uvedli, že „ve věci vymožení předmětné pohledávky je vedeno exekuční řízení na podkladě rozhodčího rozsudku č. j. RS VL 033/2008, ze dne 2. února 2010, vydaného Rozhodcovským súdem při Rozhodcovskom inštitúte, s. r. o.“, směnky nejsou pravé, blankosměnky nebyly vyplněny v souladu s vyplňovacím oprávněním, jednání věřitele je rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, pohledávka z předloženého právního titulu nevznikla a z opatrnosti namítají též promlčení.

4. Na takto zjištěném skutkovém základě – odkazuje na čl. I. § 10 a § 70 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), § 193 a § 194 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl insolvenční soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť (i) žalobce v řízení předložil pět pravých originálů platných směnek vlastních vystavených prvním žalovaným a indosovaných na žalobce, (ii) žalovaní v řízení neprokázali (ani netvrdili), že by žalobce byl při nabývaní směnek ve zlé víře anebo se alespoň provinil hrubou nedbalostí, tudíž jim nesvědčí právo namítat vůči žalobci, který není původním majitelem (remitentem) směnek, že blankosměnky byly vyplněny v rozporu s vyplňovacím prohlášením; to, jakým způsobem postupuje žalobce v insolvenčním či exekučním řízení, není v tomto směru významné, (iii) uplatněná směnečná práva nejsou promlčena [od 7. listopadu 2020 do dne podání přihlášky P18 (tj. 9. září 2021) neuplynuly 3 roky], a konečně (iv) v řízení bylo prokázáno, že existoval důvod pro vyplnění blankosměnek, když závazky vyplývající z platně uzavřených leasingových smluv (minimálně v rozsahu práv na leasingové splátky) nelze hodnotit za rozporné s dobrými mravy (leasingové navýšení nepřesahující 40 % hodnoty pronajímaných věcí není nemravné); případná „neplatnost“ vedlejších ujednání (o smluvních pokutách, výši úroků z prodlení) na platnosti leasingových smluv nemůže ničeho změnit.

5. Jelikož nebyly pohledávky přihlášené přihláškou P18 popřeny žalovanými (také) co do výše (pouze co do pravosti), nezabýval se insolvenční soud tvrzením, že směnečné sumy byly vyplněny do blankosměnek v nesprávné výši, resp. že závazky prvního žalovaného z leasingových smluv byly (v okamžiku vyplnění blankosměnek) nižší. I kdyby soud dospěl k závěru, že leasingové splátky již byly uhrazeny, resp. že právo na ně (částečně) zaniklo započtením (což se žalovaným nepodařilo prokázat), a směnečná suma sporných směnek by tak měla být tvořena pouze nezaplacenými smluvními pokutami, nemohli by žalovaní ve sporu o pravost pohledávek uspět. Pohledávky ze smluvních pokut by totiž alespoň zčásti stejně existovaly (a to i po jejich případné moderaci soudem podle § 301 obch. zák.), přičemž v rámci řízení o určení pravosti popřených pohledávek není úkolem soudu zkoumat, v jaké výši by byly tyto nároky oprávněné. Insolvenční soud nijak nehodnotil ani listiny (předložené žalovanými), jež se měly týkat postoupení pohledávek remitenta z leasingových smluv na žalobce.

6. K výhradě žalovaných, že muselo dojít k „opakovanému vyplnění blankosměnek“, insolvenční soud doplnil, že v situaci, kdy mezi účastníky nebyla otázka pravosti předložených směnek sporná, nemohlo být pro rozhodnutí věci ani významné, zda v minulosti bylo vedeno rozhodčí řízení a navazující exekuční řízení na základě „nepravých či neplatných“ směnek. Ostatně ani okolnost, že závazek dlužníka je zajištěn několika zajišťovacími prostředky (např. více směnkami), nepředstavuje jednání, jež by bylo (jen z tohoto důvodu) v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy. Samotné uplatnění několika zajišťovacích prostředků zároveň není ani problematické, neboť zajištěný závazek může být uspokojen jen z jednoho zajišťovacího prostředku.

7. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-165 (KSCB 26 INS 13503/2021), ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-170 (KSCB 26 INS 13503/2021): [1] potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v bodě II. výroku jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 29.184,27 Kč (první výrok), a [2] uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč (druhý výrok).

8. Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 10, § 17 a § 70 směnečného zákona, a ustanovení § 193 a § 194 insolvenčního zákona – přitakal skutkovým i právním závěrům insolvenčního soudu. K nim doplnil, že za „promlčené“ nelze považovat ani právo žalobce na vyplnění blankosměnek, neboť nejde o právo, jež by se promlčovalo. Pro rozhodnutí dané věci pak nebylo významné ani to, zda došlo k promlčení spornými směnkami zajištěných (kauzálních) pohledávek (z leasingových smluv), neboť tato skutečnost nemá vliv na platební povinnost dlužníka ze směnky. U zajišťovací směnky by dlužník takovou námitku mohl vznášet jen tehdy, umožňovala by mu to směnečná dohoda uzavřená s remitentem. Existenci takové dohody žalovaní ani netvrdili.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu), podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, příp. aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

10. Dovolatelé mají za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku výkladu povahy popěrného úkonu. Soudy nižších stupňů interpretovaly popěrný úkon dovolatelů pouze formalisticky a dospěly k nesprávnému závěru, že popřena byla pouze pravost přihlášených pohledávek. Ze slovního vyjádření popěrného úkonu a kontextu celé věci (zejména z komunikace insolvenčního správce a žalobce) zřetelně plyne, že pohledávky přihlášené přihláškou P18 popřeli dovolatelé nejen co do pravosti, ale též (v celém rozsahu) i co do výše. Je-li pohledávka popřena výslovně v celé své výši, není podle dovolatelů nutné uvést v popěrném úkonu „skutečnou výši“ takové pohledávky. Soudy nižších stupňů se proto měly zabývat také výši přihlášených pohledávek.

11. Dovolatelé soudům nižších stupňů v této souvislosti dále vytýkají, že ve svých závěrech dostatečně nezohlednily skutkové okolnosti dané věci; z nich plyne, že nevyplněné originály blankosměnek nabyl žalobce od remitenta a sám je následně (po cca 12 letech od vystavení) vyplnil, přestože z titulu rozhodčího nálezu vydaného na základě „stejných blankosměnek“, resp. v minulosti pravděpodobně vyplněných kopií blankosměnek, vedl (a stále vede) exekuční řízení proti prvnímu žalovanému; směnečné sumy „nově uplatněných směnek“ (přihláškou P18) jsou přitom skoro dvojnásobně vyšší než směnečné sumy „původně uplatněných směnek“ v rozhodčím a následně exekučním řízení. Z dohod o předání a vyplnění směnky a z prohlášení o podpisu směnky přitom muselo být žalobci zřejmé, že ke každé leasingové smlouvě byla vystavena právě jen jedna blankosměnka. Takové „uplatnění práv“ žalobce v řízení přitom nikdy nevysvětlil. Dovolatelé mají za to, že opakovaným vyplněním blankosměnek a jejich uplatněním žalobce (s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu, včetně jednání jeho právního předchůdce) zneužívá vystavené blankosměnky a poškozuje dovolatele, přičemž jednání, které odporuje dobrým mravům, by neměla být poskytnuta právní ochrana. Všechny výše uvedené skutečnosti byly žalobci dobře známy, žalobce však jednal ve zlé víře s cílem poškodit dovolatele. Za daného stavu považují dovolatelé za neudržitelný rovněž závěr soudů nižších stupňů o možnosti zajištění kauzálních pohledávek žalobce více směnkami.

12. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu mají dovolatelé řešení otázek souvisejících s posouzením námitky nesprávného vyplnění blankosměnek. Podle dovolatelů mohla maximální výše dluhu prvního žalovaného ze všech leasingových smluv (včetně smluvních pokut) činit 1.779.319,40 Kč. Po zohlednění (odečtení) finančních nákladů, jež právní předchůdce žalobce ušetřil v důsledku odstoupení od leasingových smluv (potud dovolatelé odkazují na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), by však celková částka, která by mohla být vyplněna do blankosměnek jako směnečná suma, měla být jen 702.019,40 Kč, případně ještě nižší (až nulová), pokud by soudy přistoupily k moderaci smluvních pokut. K nesprávným závěrům dospěly soudy nižších stupňů také při posouzení (ne)platnosti leasingových smluv (včetně vedlejších ujednání o smluvních pokutách a úrocích z prodlení) s ohledem na jejich rozpor s dobrými mravy a jejich „predátorskou povahu“.

13. Podle dovolatelů by pak Nejvyšší soud měl jinak posoudit otázku promlčení práva na vyplnění blankosměnky a uzavřít, že takové právo promlčení podléhá.

14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, případně dovolání zamítnout. Přitom zdůrazňuje, že sporné směnky nabyl indosací, kauzální námitky by tudíž vůči němu mohl dlužník ze směnky uplatnit jen tehdy, jednal-li by žalobce při nabývání směnek vědomě na škodu dlužníka. V dosavadním průběhu řízení však takové jednání prokázáno nebylo.

III. Přípustnost dovolání

15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

16. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 15. ledna 2025, č. j. KSCB 26 INS 13503/2021-B-15, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovanými; usnesení nabylo právní moci 6. února 2025. Od skončení insolvenčního řízení se předmětný spor považuje za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, přičemž jeho účastníkem zůstali i nadále žalovaní (dlužníci) [§ 159 odst. 1 písm. a), odst. 4 a 5 insolvenčního zákona].

17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Přípustnost dovolání v dané věci nezakládá především řešení otázky promlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky, když potud je právní posouzení věci soudy nižších stupňů souladné s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nevidí (ani se zřetelem k argumentaci obsažené v podaném dovolání) žádný důvod se odchýlit. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 1292/2023, a judikaturu tam dále označenou.

20. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešily soudy nižších stupňů rovněž otázku, zda dovolatelé popřeli dílčí pohledávky žalobce přihlášené přihláškou P18 nikoli jen co do pravosti, ale (též) co do jejich výše. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom [srov. v této souvislosti zprávu o přezkumném jednání ze dne 26. října 2021 (B-4) a přezkumné listy dílčích pohledávek přihlášených přihláškou P18 (B-4)], že dovolatelé rozporovali pouze pravost přihlášených pohledávek (námitkami, že uplatněné právo nevzniklo, popř. zaniklo, anebo se již promlčelo), a nikoli jejich výši. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2024“), a judikaturu zde dále označenou. Ani potud tudíž dovolání přípustné není.

21. Dovolání však shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 o. s. ř. k řešení dalších dovolateli otevřených otázek, týkajících se posouzení přípustnosti a důvodnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, jakož i námitky uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení: Čl. I. § 10 směnečného zákona Nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. § 265 obch. zák. Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

24. Citované ustanovení směnečného zákona platilo již v době vystavení blankosměnek (7. února 2008), přičemž nedoznalo změny ani později. Ustanovení § 265 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se pak na posuzovaný případ použije (vzhledem k datu uzavření leasingových smluv) podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

25. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: K aplikaci čl. I. § 10 směnečného zákona (k přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky)

26. Soudy nižších stupňů měly (shodně s názorem zastávaným žalobcem) námitku excesivního vyplnění blankosměnky v poměrech dané věci za nepřípustnou s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl při nabývaní sporných směnek ve zlé víře anebo se alespoň provinil hrubou nedbalostí.

27. Potud však soudy obou stupňů přehlédly, že dovolatelé kromě tvrzení o zlé víře nabyvatele sporných směnek (jemuž by podle dovolatelů mělo být přičitatelné také jednání původního majitele směnek – k tomu srov. podání žalovaných ze dne 1. února 2022, č. l. 53-57 spisu), jež měly soudy za neprokázané, nabízeli dovolatelé soudu rovněž důkazy o tom, že na žalobce byly převedeny vedle sporných (blanko)směnek též jimi zajištěné pohledávky z leasingových smluv (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 28. prosince 2018 na č. l. 78 spisu, předložené insolvenčnímu soudu dovolateli spolu s podáním ze dne 1. února 2022). Insolvenční soud si sice byl této skutečnosti vědom, otázku postoupení směnkou zajištěných pohledávek však zjevně považoval ze nevýznamnou (předloženou listinou sice provedl při jednání konaném dne 15. března 2022 důkaz, v odůvodnění svého rozhodnutí však uvedl, že ji nijak nehodnotí).

28. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce přípustnosti námitky excesivního vyplnění blankosměnky formuloval závěr, podle kterého za situace, kdy na žalobce byly – vedle samotné blankosměnky a práva ji doplnit – převedeny také směnkou zajištěné pohledávky, zůstala směnečnému dlužníkovi uvedená námitka zachována, neboť na žalobce je – z pohledu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona – nutné nahlížet stejně jako na prvního majitele směnky, který se žalovaným dohodu o vyplnění uzavřel.

29. Jestliže se soudy nižších stupňů v poměrech dané věci nezabývaly tím, zda na žalobce byly kromě sporných (blanko)směnek převedeny (jak by se podávalo z předloženého oznámení o postoupení pohledávek ze dne 28. prosince 2018) též jimi zajištěné pohledávky z leasingových smluv, je jejich závěr o tom, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky dovolatelům nepřísluší, minimálně předčasný. K uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem 30. Ustanovení § 265 obch. zák. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu; korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1292/2023, včetně judikatury tam dále citované).

31. Z výše uvedených judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci plyne, že soudy obou stupňů se dosud dostatečně nevypořádaly ani s dovolateli namítaným jednáním žalobce, v němž (poměřováno obsahem uplatněných výhrad) dovolatelé spatřují výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem. Soudy vyšly (při posouzení uvedené námitky) pouze ze skutečnosti, že pro rozhodnutí v dané věci nemá význam, jak jednal žalobce v exekučním řízení vedeném pro uspokojení jeho práv ze směnek vystavených jako prostředek zajištění úhrady (totožných) kauzálních pohledávek, k dalším (dovolateli) v této souvislosti tvrzeným skutečnostem se však již nevyslovily. Soudy nižších stupňů měly (v intencích výše uvedeného) zohlednit (posoudit) všechny okolnosti dané věci, tedy nejen existenci exekučního řízení vedeného pro uspokojení (jiných) směnečných práv jako prostředku zajištění totožných kauzálních pohledávek jako v této věci (např. též dobu, po které žalobce přistoupil k výkonu svého práva – vyplnění blankosměnky; k tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1292/2023).

32. Teprve po zohlednění všech relevantních okolností daného případu by bylo možné posoudit, zda je výkon práva žalobce v projednávané věci souladný se zásadami poctivého obchodního styku, nebo zda naopak výkon práva těmto zásadám odporuje a ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. proto nemůže požívat právní ochrany. I potud je tedy právní posouzení věci soudy obou stupňů neúplné a tudíž nesprávné.

33. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v řešení dovoláním zpochybněných právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

36. V dalším řízení insolvenční soud nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud při úvahách o účincích popření „jen“ pravosti nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele formuloval (pro poměry insolvenčního řízení) v R 22/2024, a podle kterých platí, že uplatní-li osoba nadaná popěrným právem jako důvod popření pravosti přihlášené nevykonatelné pohledávky skutečnosti, které jsou (obecně vzato) v případě, že budou prokázány, způsobilé vést k závěru, že přihlášená pohledávka vůbec nevznikla nebo že již zcela zanikla [např. zaplacením, započtením, prekluzí, narovnáním, privativní novací, nebo dohodou o zrušení (zániku) závazku, včetně námitky, že majitelem (stále existující) pohledávky je jiná osoba než přihlášený věřitel], anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona), pak to, že ve sporu o určení pravosti pohledávky vyjde najevo, že pohledávka nevznikla, zanikla nebo se promlčela jen zčásti, není důvodem k tomu, aby soud žalobě (tam, kde ji podává přihlášený věřitel) zcela vyhověl (na základě argumentu, že nebyla popřena výše pohledávky). Insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby na výše uvedeném základě žalobě o určení pravosti pohledávky vyhověl jen zčásti a zčásti ji zamítl.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání K aplikaci čl. I. § 10 směnečného zákona (k přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky) K uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem