13 CO 261/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců JUDr. Terezy Richterové a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2022, č. j. 11 C 89/2020-111,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 198,40 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 275 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, a z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 19 198,40 Kč (výrok II.) a náklady řízení státu ve výši 2 636,40 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spoluúčasti na úhradě nákladů, v jejímž článku II. odst. 2 se žalovaný zavázal přispívat na provozní náklady žalobce částkou 3 000 Kč měsíčně. Tuto částku měl hradit bez vazby na matku žalovaného, která byla přijata do zařízení provozovaného žalobcem, na její důchod či příspěvek na bezmocnost. Žalovaný tento závazek od ledna 2019 až do srpna 2019 bez výhrad plnil, následně tuto částku přestal hradit a dluží žalobci za období čtyř měsíců od září 2019 do prosince 2019 celkem částku 12 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil ujednání mezi účastníky jako občanskoprávní závazek podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), s tím, že nejde o smluvní vztah upravený v § 71 odst. 3 zákona o sociálních službách. Pokud žalovaný tvrdil, že od smlouvy odstoupil, tak možnost odstoupení nebyla řešena samotnou smlouvou a ani zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy (podstatné porušení povinností ze smlouvy) nebyly splněny. Tvrzení žalovaného, že uzavřel smlouvu v omylu, nebylo v řízení prokázáno, naopak bylo zjištěno, že žalovaný věděl, co podepisuje a s obsahem smlouvy souhlasil. O náhradě nákladů řízení účastníků soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a o náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, v němž nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně a navrhl změnu jeho rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. Uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil smlouvu o spoluúčasti uzavřenou mezi účastníky podle občanského zákoníku, neboť celá smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a to včetně článku II. odst. 2, kdy i závazek žalovaného hradit žalobci měsíčně částku 3 000 Kč na provozní náklady byl uzavřen v souvislosti s přijetím [jméno] [příjmení] (matky žalovaného) k pobytu v Domově se zvláštním režimem. [příjmení] to žalobce není schopen žádným způsobem doložit tyto provozní náklady, a žalovaný byl uveden v omyl, když se mu dostalo výkladu, že důchod maminky na úhradu těchto nákladů nepostačuje, a nevěděl, na co mají být tyto finanční prostředky použity. Podle sdělení svědkyně [příjmení] [příjmení] navíc v tomto případě příjmy umístěné matky ke krytí nákladů stačily. Žalovanému nelze přičítat k tíži, že již zaplacené příspěvky na provozní náklady nevymáhá po žalobci jako bezdůvodné obohacení.

4. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a III. a důvody pro změnu výroku II. rozsudku.

6. Pokud jde o skutkovou stránku věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. [jméno] a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Rozsah dokazování byl plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud plně ztotožňuje. Skutkový stav věci soud prvního stupně shrnul do odst. 5 až 13 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na toto shrnutí pro stručnost odkazuje.

7. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně shodl také v právním posouzení věci, na základě kterého dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Právní posouzení věci je obsaženo v odstavcích 14 až 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud pro stručnost také odkazuje.

8. K odvolacím námitkám žalovaného uvádí odvolací soud následující:

9. Především odvolací soud konstatuje, že právní posouzení předmětného závazku jako občanskoprávního je správné. S odvolatelem lze souhlasit v tom, že písemné znění smlouvy o spoluúčasti na úhradě nákladů ze dne [datum] odkazuje na souvislost s přijetím [jméno] [příjmení] k pobytu do Domova se zvláštním režimem provozovaného žalobcem (čl. I., VI. odst. 1), a že v záhlaví uvádí § 71 odst. 3 zákona o sociálních službách. Z obsahu smlouvy však zároveň vyplývá, že obsahuje dva různé závazky žalovaného. Jednak jde o závazek hradit částku na pokrytí části nákladů za pobyt a stravu matky žalovaného, která zbývá do uhrazení plné výše s tím, že výše částky je stanovena v příloze (čl. II. odst. 1 smlouvy). Jednak jde o závazek žalovaného hradit příspěvek na provozní náklady žalobce částkou 3 000 Kč (čl. II. odst. 2 smlouvy). Zatímco v prvním odstavci jde skutečně o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o sociálních službách, konkrétně podle jeho § 71 odst. 3, v odstavci druhém jde o tzv. nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 o. z. Je tomu tak proto, že závazek žalovaného v odstavci prvním je výslovně vázán na příjmy jeho matky, má být hrazen v případě, že tyto příjmy nedostačují, a to ke krytí nákladů matky, nikoliv žalobce. Tomu odpovídá i skutečnost, že výše tohoto příspěvku není konstantní, je určena v příloze, která se také v závislosti na výši nákladů na pobyt matky či na výši jejích příjmů může změnit, a v takovém případě poskytovatel zašle přílohu novou (čl. V. smlouvy). Oproti tomu ujednání obsažené v odstavci druhém čl. II. je sice učiněno v souvislosti s přijetím matky žalovaného k pobytu, výše příspěvku je však stálá, zcela bez vazby na příjmy matky, a je určena na provozní náklady žalobce (nikoliv matky). Tuto dohodu nelze podřadit pod § 71 odst. 3 zákona o sociálních službách (ani pod jiné jeho ustanovení), neboť toto ustanovení upravuje sice dohodu mezi poskytovatelem sociálních služeb a třetí osobou, ale pouze pro případ, kdy„ osoba, které je sociální služba poskytována, nemá vlastní příjem nebo její příjem nepostačuje na úhradu nákladů“. Taktomu v daném případě není, a soud prvního stupně proto zcela správně uzavřel, že dohoda účastníků obsažená v odstavci druhém čl. II. smlouvy je nepojmenovanou smlouvou podle o. z. Z toho důvodu je zcela bez významu, zda příjmy matky v předmětné době postačovaly ke krytí jejích nákladů na pobyt v domově a stravu či nikoliv. Současně se žalobce ve smlouvě nezavázal k nějaké specifikaci jeho provozních nákladů ani k jejich následnému vyúčtování či k tomu, že doloží, na co byl příspěvek použit.

10. Zcela správný je i závěr soudu prvního stupně, podle něhož smlouva mezi účastníky nebyla zrušena odstoupením ze strany žalovaného. Žalovaný tvrdil, že od smlouvy odstoupil ústní formou při osobním jednání dne [datum] z důvodu, že příspěvek považoval za dorovnání nákladů na stravu a pobyt. Ve smlouvě o spoluúčasti na úhradě nákladů však nebyla možnost odstoupení od smlouvy mezi účastníky sjednána, tudíž podle § 2001 o. z. by žalovaný mohl odstoupit od smlouvy pouze v případech stanovených zákonem. V tomto případě jde o ustanovení § 2002 o. z., které upravuje možnost odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy druhou stranou. K takovému porušení smlouvy ze strany žalobce nedošlo, a žalovaný ostatně takové porušení ani netvrdí.

11. Pokud žalovaný namítal, že uzavřel smlouvu v omylu, a proto je neplatná, ani tato námitka není opodstatněná. Důvodem je skutkové zjištění, že žalovaný věděl, co je obsahem smlouvy, kterou podepisuje, obsah smlouvy mu byl předem vysvětlen a on s ním souhlasil. Toto skutkové zjištění vychází jednak z obsahu smlouvy samotné („ smlouva byla uzavřena dobrovolně“), jednak z výslechu svědků, kdy [jméno] [příjmení], bývalá zaměstnankyně žalobce, uvedla, že s klienty (s dcerou paní [jméno] [příjmení] osobně a se žalovaným telefonicky) probírala stejně jako při přijetí ostatních klientů platební podmínky přijetí, nepamatovala si, že by konkrétně k obsahu smlouvy uzavřené se žalovaným měl někdo nějaké připomínky či výhrady. Pokud jde o provozní náklady žalobce, takové smlouvy se podle svědkyně dávaly rodinným příslušníkům klientů v době, kdy se zvedaly ceny v domově, při zvýšení na 3 000 Kč paní ředitelka projednala nové podmínky se všemi osobně a všichni rodinní příslušníci (celkem 31 klientů) s tímto souhlasili. Uvedla také, že částku 3 000 Kč museli rodinní příslušníci hradit vždycky bez ohledu na příjmy klienta. Výpověď této svědkyně koresponduje s výpovědí sestry žalovaného [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno], z níž vyplynulo, že před přijetím maminky do zařízení žalobce jí [jméno] [příjmení] zaslala informační e-maily, které přeposlala bratrovi, neboť on měl pobyt maminky hradit. Tyto e-mailové zprávy byly soudem prvního stupně provedeny k důkazu a zcela jasně je v nich uvedena informace [jméno] [příjmení], sociální pracovnice, že součástí plateb, jež budou v souvislosti s přijetím maminky žalovaného k pobytu hrazeny, jsou rovněž provozní náklady ve výši 3 000 Kč, přičemž tato zpráva byla žalovanému přeposlána dne [datum] a žalovaný na ni odpovídal (v souvislosti s tím, je pak irelevantní to, zda je tato svědkyně svědkyní věrohodnou či nikoliv). Soud prvního stupně všechny provedené důkazy zcela správně vyhodnotil v jejich souvislostech a dospěl ke shora uvedenému skutkovému závěru, který nebyl v odvolacím řízení nijak zpochybněn. Bylo tedy v řízení zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy nejednal v omylu o rozhodující okolnosti (§ 583 o. z.), tj. o takové, bez níž by smlouvu neuzavřel, a že by snad tento údajný omyl svým jednáním vyvolal žalobce. Je totiž nutno vzít také v úvahu, že žalovaný předmětný závazek po dobu celých 8 měsíců bez výhrad hradil (zda tyto platby vymáhá žalovaný po žalobci zpět či nikoliv není pro posouzení věci podstatné).

12. Odvolací soud tedy podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. jako věcně správný potvrdil.

13. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, neboť soud prvního stupně sice správně přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve správné výši, nicméně opomněl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uvést, že náhrada nákladů řízení má být hrazena k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

14. Výrok III. rozsudku, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit státu náklady řízení spočívající v zaplaceném svědečném ve výši 2 636,40 Kč je věcně správný vzhledem k tomu, že výsledkem řízení je plný procesní neúspěch žalovaného, a proto odvolací soud zmíněný výrok podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud žalobci (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.), který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Tato náhrada sestává z mimosmluvní odměny jeho advokáta ve výši 1 580 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného), a to podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), jedné náhrady hotových výdajů za uvedený úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 395 Kč.