13 Co 4/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Horáka a soudců Mgr. Evy Mildeové a Mgr. Přemysla Klase ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne datum narození bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozená dne datum narození bytem Adresa žalované zastoupená advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta 2. jméno žalovaného , narozený dne datum narození bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta o určení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 8. 2024, č. j. 8 C 277/2021-630 I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované a 2. žalovanému oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši , Anonymizováno, Kč k rukám zástupce 1. žalované a 2. žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Všechny nemovité věci, o kterých bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, se nacházejí v katastrálním území , adresa, , a proto nadále již v odůvodnění tohoto rozsudku nebudou tyto nemovité věci označovány názvem katastrálního území.

2. Dosavadní průběh řízení:

3. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně:– zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem (výrok I.):– pozemku p.č. , Anonymizováno, ,– pozemku p.č. , Anonymizováno, ,– pozemku p.č. , Anonymizováno– pozemku p.č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , Anonymizováno, ,– pozemku p.č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č.p./č.e, Anonymizováno(dále jen „nemovité věci“),– uložil žalobci povinnost zaplatit 1. žalované a 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok II.).

4. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne , datum, , kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že 1. žalovaná a 2. žalovaný jsou spoluvlastníci nemovitých věcí. Dospěl k závěru, že žalobce darovací smlouvou ze dne , datum, platně převedl na 1. žalovanou vlastnické právo k nemovitým věcem. Uzavřel, že žalobce neprokázal tvrzení o tom, že v souvislosti s darovací smlouvou se žalovaná zavázala vrátit žalobci darované nemovité věci. Požadavek žalobce na vrácení daru shledal nedůvodným, neboť žalobcem vytýkané jednání 1. žalované nedosáhlo intenzity předvídané v § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Odvolání a vyjádření k odvolání:

7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Uplatnil tyto odvolací námitky:– Soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, neboť důkazy hodnotil pouze formálně a nerespektoval § 132 o. s. ř.– Nesouhlasil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle kterého neprokázal své tvrzení o závazku 1. žalované vrátit žalobci nemovité věci. Podle jeho názoru toto ujednání bylo prokázáno výslechem svědka , jméno FO, , svědka , jméno FO, , svědka , jméno FO, , svědka , jméno FO, a svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .– Vytkl soudu prvního stupně, že nevěnoval dostatečnou pozornost motivaci žalobce k převodu nemovitých věcí. Podle jeho názoru šlo o simulované právní jednání, kdy převody byly pouze formální bez skutečné vůle žalobce a 1. žalované převést vlastnické právo. V té souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 268/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne, Anonymizováno, 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017.– Namítl, že soud prvního stupně nepřiměřeně zatížil žalobce důkazním břemenem.Navrhl, aby Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. 1. žalovaná a 2. žalovaný navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

9. Projednání odvolání:

10. Skutková zjištění:

11. Soud prvního stupně správně a přesvědčivě popsal (vymezil), které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, a o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na dílčí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a též na závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

12. Žalobce namítl, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nerespektoval § 132 o. s. ř.13. § 132 o. s. ř.Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

14. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008).

15. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně každý provedený důkaz hodnotil jednotlivě a následně všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je srozumitelné, logické a pečlivé. Soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. zcela jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil o skutkovém stavu věci.

16. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal tvrzení o uzavření dohody mezi ním a 1. žalovanou, jejímž obsahem by byl závazek 1. žalované vrátit žalobci nemovité věci (70. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento skutkový závěr soudu prvního stupně je správný a vyplývá z provedených důkazů.

17. V této souvislosti žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpovědi svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, . Byl přesvědčen o tom, že výpovědi těchto svědků jeho tvrzení prokázaly. Tento skutkový závěr žalobce není správný. Soud prvního stupně se obsahem výpovědí svědků řádně zabýval a obsah jejich výpovědí vyhodnotil správně. Proto odvolací soud odkazuje zejména na 58. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K tomu navíc odvolací soud doplňuje, že nelze v této souvislosti přehlédnout, že v době po návratu 1. žalované z jejího pobytu ve Spojených státech amerických, 1. žalovaná zvažovala vrácení nemovitých věcí žalobci. Tento svůj záměr odůvodňovala tím, že nechce podstupovat zátěž spojenou s jejich správou. Vrácení nemovitých věcí z její strany bylo ovšem podmiňováno tím, aby žalobce zaplatil dluh na daních, který vznikl v době, kdy se o nemovité věci staral a první žalovaná žila ve Spojených státech amerických. K dohodě o vrácení nemovitých věcí mezi žalobcem a 1. žalovanou nakonec nedošlo, což bylo pravděpodobně způsobeno výrazným zhoršením jejich vzájemných vztahů a vztahů v rodině [viz e-mailová korespondence mezi žalobcem a 1. žalovanou, případně jejím bratrem (synem žalobce), tak jak bylo uvedeno soudem prvního stupně ve 26. odstavci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Ve výpovědi shora uvedených svědků se objevují informace o popsaném úmyslu 1. žalované. To ovšem samo o sobě nemůže prokazovat tvrzení žalobce (o dohodě o vrácení nemovitých věcí), neboť se jedná o zcela jiné právní jednání (myšleno časově i obsahově).

18. Správně soud prvního stupně uzavřel, že na uzavření dohody o „vrácení nemovitých věcí“ nelze usuzovat ani s ohledem na plné moci, které 1. žalovaná udělila žalobci v roce 2012, tedy před uzavřením darovací smlouvy. Z výpovědi 1. žalované totiž vyplynulo, že žalobce jí chtěl nemovité věci darovat již v době před uzavřením darovací smlouvy ze dne , datum, , což ale nakonec nebylo realizováno. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že lze usuzovat na to, že plné moci byly v roce 2012 vyhotoveny s ohledem na zamýšlené darování nemovitých věcí 1. žalované, k čemuž však nedošlo a toto darování bylo realizováno až v roce 2013. Správný je také závěr soudu prvního stupně, že dohodu žalobce 1. žalované o „vrácení nemovitých věcí“ nemůže prokázat ani zřízení věcných břemen doživotního užívání ve prospěch žalobce.

19. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že z výpovědí těchto svědků nelze vzít za prokázané, že by se žalobce a 1. žalovaná před uzavřením darovací smlouvy či během jejího uzavření dohodli na vrácení nemovitých věcí žalobci, případně za jakých konkrétních podmínek.

20. Žalobce dále namítl, že soud prvního stupně jej nepřiměřeně zatížil důkazním břemenem a ignoroval nepřímé důkazy. Tato námitka se nezakládá na reálném obsahu spisu. V rámci rozložení důkazního břemene soud prvního stupně postupoval zcela správně v souladu se zákonem.

21. Právní posouzení:

22. K darovací smlouvě:23. § 628 obč. zák.(1) Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.(2) Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování.

24. Závěr soudu prvního stupně o platnosti darovací smlouvy je správný. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a 1. žalovanou vznikl závazkový vztah uzavřením darovací smlouvy podle § 628 odst. 1 obč. zák. V tomto závazkovém vztahu vystupoval žalobce jako dárce a 1. žalovaná jako obdarovaná. Byla zachována zákonem stanovená písemná forma, neboť předmětem daru byla nemovitá věc (§ 628 odst. 2 obč. zák.).

25. Z obsahu spisu zcela jednoznačně vyplývá, že vůlí žalobce a vůlí žalované bylo uzavřít darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování nemovitých věcí. V řízení nebylo prokázáno, že by 1. žalovaná byla informována o důvodech darování (ochrana majetku žalobce před případnou exekucí nebo výkonem rozhodnutí v důsledku jeho ručení za závazky obchodních společností vůči 3. osobám). Jinými slovy řečeno, pokud žalobce sledoval darováním dosažení účelu, který nebyl vyjádřen v obsahu právního úkonu (darovací smlouvě) a 1. žalovaná o tom nevěděla, pak se jednalo pouze o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu žádný vliv (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2119/2003).

26. Podle názoru odvolacího soudu se nejednalo o právní jednání „na oko“. Bylo totiž prokázáno, že vůlí žalobce i 1. žalované bylo uzavřít darovací smlouvu a převést vlastnické právo k nemovitým věcem. Pohnutka k uzavření této smlouvy je právně bezvýznamná. Z obsahu skutkových tvrzení žalobce v žalobě rovněž zcela jednoznačně vyplývá, že vůlí žalobce bylo uzavřít darovací smlouva a převést vlastnické právo na 1. žalovanou.

27. Žalobce v odvolání odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017. Závěry tohoto rozsudku ovšem na nyní projednávanou věc nedopadají. Bylo prokázáno, že pravou vůli žalobce a 1. žalované bylo darovací smlouvou převést bezúplatně vlastnické právo z žalobce na 1. žalovanou, a proto nelze učinit závěr, že by uzavřením darovací smlouvy byl disimulován jiný právní úkon. Důvodný není ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 268/96, které se zabývá zcela jinou problematikou.

28. Na závěr je třeba připomenout zásadu, že se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti. Lze proto uzavřít, že žalobce zvolil svobodně a vědomě určitý způsob řešení své tehdejší situace a musí též nést důsledky tohoto řešení (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2342/2004).

29. K vrácení daru:30. § 630 obč. zák.Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

31. Soud prvního stupně po právní stránce zcela správně posoudil požadavek žalobce na vrácení daru. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jeho nárok posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2020).

32. Žalobce neprokázal tvrzení, že 1. žalované byla doručena výzva k vrácení daru ze dne , datum, . Soud prvního stupně proto vyšel z okamžiku (, datum, ), kdy byla 1. žalované doručena žaloba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001).

33. Soud prvního stupně se podrobně zabýval žalobcem popsaným jednáním, ve kterém spatřoval chování v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na správné a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (61. až 65. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a nemá, co by více dodal. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce vůči tomuto právnímu posouzení soudu prvního stupně žádné námitky nevznesl.

34. Závěrem lze proto shrnout, že darovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a 1. žalovanou dne , datum, je platná. Žalobce neprokázal tvrzení o jakákoliv dohodě mezi ním a 1. žalovanou o vrácení nemovitých věcí, která by byla uzavřena před uzavřením darovací smlouvy, během jejího uzavírání, ani po něm. 1. žalovaná (obdarovaná) se vůči žalobci (dárci) nechovala tak, že by hrubě porušila dobré mravy, a proto žalobci nevzniklo právo na vrácení daru.

35. Soud prvního stupně proto žalobu zcela správně zamítl. Odvolací námitky žalobce nejsou důvodné.

36. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně:

37. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní měli v řízení plný úspěch, a proto měli právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na 71. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

38. Závěr:

39. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť je ve výrocích věcně správný (výrok I. tohoto rozsudku).

40. Náhrada nákladů odvolacího řízení:

41. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. 1. žalovaná a 2. žalovaný měli v odvolacím řízení plný úspěch, a proto mají právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobci, který v odvolacím řízení úspěch neměl.

42. Plně úspěšné 1. žalované a 2. žalovanému přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši , Anonymizováno, Kč.

43. Tato částka sestává:a) z mimosmluvní odměny advokáta snížené o 20 % (jednalo se o společné úkony při zastupování dvou účastníků) za 2 úkony právní služby po 2 480 Kč (vyjádření k odvolání ze dne , datum, ) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve znění do 31. 12. 2024,b) z mimosmluvní odměny advokáta (jednalo se o společné úkony při zastupování dvou účastníků) za 1 úkon právní služby po 5 620 Kč a 1 úkon právní služby po 4 496 Kč (snížený o 20 %) (účast na jednání před odvolacím soudem dne , datum, ) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 4 advokátního tarifu,c) z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne , datum, ) po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 [za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014)],d) z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč za jeden právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem dne , datum, ) po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu [za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014)],e) z náhrady advokáta za promeškaný čas strávený cestou z místa sídla advokáta otce (Praha) do místa jednání soudu (Brno) a zpět ve výši , Anonymizováno, Kč [8 půlhodin po , Anonymizováno, Kč (účast na jednání před odvolacím soudem dne , datum, )] podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu,f) z náhrady cestovních výdajů advokáta podle 13 odst. 5 advokátního tarifu za cestu osobním automobilem ze sídla advokáta do místa jednání odvolacího soudu a zpět dne , datum, ve výši 3 , Anonymizováno, Kč. Při výpočtu náhrady cestovních výdajů vycházel odvolací soud z následujících údajů: cesta byla provedena osobním motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Passat, registrační značka , SPZ, ; vzdálenost Praha – Brno a zpět 452 km; pohonné hmoty – nafta motorová; cena pohonných hmot 34,70 Kč/1 l podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.; průměrná spotřeba 5,1 l/100 km; sazba základní náhrady 5,80 Kč/1 km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.g) z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši , Anonymizováno, Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

44. Odvolací soud při určení tarifní hodnoty zohlednil, že v řízení nebyl k dispozici údaj o aktuální hodnotě nemovitých věcí a pro zjištění jejich hodnoty za účelem určení tarifní hodnoty předmětu sporu podle § 8 advokátního tarifu by bylo potřeba provést znalecké zkoumání. Za tímto účelem však soud dokazování neprovádí (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, odstavec 10. a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Proto bylo v nyní posuzované věci vyloučeno užití § 8 odst. 1 advokátního tarifu.