14 Co 7/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudkyň JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: instituce , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovaným: 1. tituly před jménem . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 2. tituly před jménem . Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 oba zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o částka Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně z datum , čj. číslo ,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku , částka, Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení v části o zaplacení částky , částka, Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I), žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku , částka, Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a dále žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku , částka, Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku, a to vyjma výroku I o částečném zastavení řízení, podali v zákonné lhůtě odvolání žalovaní. Opětovně uplatnili námitku promlčení žalované pohledávky a v této souvislosti poukázali na kasační rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z , datum, , sp. zn. , spisová značka, a uvedli, že výrokem III rozsudku Městského soudu v Brně z , datum, , čj. , číslo, nedošlo k pravomocnému zamítnutí žaloby na totožné plnění žalobce z důvodu předčasnosti tzv. jen „pro tentokrát“, ale v důsledku procesního pochybení odvolacího soudu došlo k tomu, že spor o peněžité plnění z titulu nedoplatku soudem zvýšeného nájemného za předmětné období mezi týmiž účastníky řízení je věcně vyřešen a zcela vyčerpán a odvolacím soudem určená výše peněžitého plnění představovala pro žalobce přímý exekuční titul. Tato zcela specifická procesní situace brání tomu, aby na ni byla aplikována judikatura dovolacího soudu umožňující prolomit překážku věci rozhodnuté. Pokud by odvolací soud chtěl správně zamítnout žalobu pro předčasnost, musel by buď celý výrok III rozsudku soudu I. stupně zrušit a ohledně částky , částka, Kč schválit soudní smír, nebo žalobu v celém rozsahu zamítnout, nikoliv však jen co do částky , částka, Kč. Žalobce proti tomuto procesnímu pochybení nepodal dovolání, takže tento stav již nelze zvrátit. Dále žalovaní uvedli, že nájemní vztah skončil již k , datum, , žalobce již od podání žaloby dne , datum, věděl, kdo jsou povinné osoby, byly mu známy všechny skutečnosti rozhodné pro uplatnění nároku soudní cestou, byl od samého počátku kvalifikovaně právně zastoupen a po podání určovací žaloby na určení výše nájemného měl podat samostatnou žalobu na plnění, řízení o níž by bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí soudu o určovací žalobě, a tím zabránit promlčení pohledávky. Žalobce tak nepostupoval, poprvé nárok na doplacení dlužného nájemného uplatnil , datum, , čímž došlo k jeho promlčení. Dále žalovaní namítli překážku věci rozhodnuté, a to rozsudkem Městského soudu v Brně z , datum, , čj. , číslo, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně z , datum, , čj. , číslo, . Žalovaní navrhli doplnit dokazování těmito rozhodnutími a přehráním části zvukového záznamu z jednání soudu I. stupně konaného , datum, , při němž byl vyhlášen a odůvodněn rozsudek, a poté změnu rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobci bude uložena povinnost zaplatit jim na náhradě nákladů řízení částku , částka, Kč.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že žalovaní opakují v podstatě tutéž argumentaci, s níž se již důkladně vypořádal soud I. stupně, a polemizují s právním názorem, nikoli se zjištěným skutkovým stavem. Pohledávka promlčena není, neboť nárok žalobce vznikl až po právní moci rozsudku, jímž byla určena výše nájemného. Teprve po právní moci tohoto rozhodnutí mohl žalobce žalované vyzvat k zaplacení dluhu, což konstatuje i odvolací soud v bodu 20 svého rozhodnutí. Splatnost vzniklého nedoplatku se má řídit všeobecnými ustanoveními občanského zákoníku. Pokud si účastníci po pravomocném rozhodnutí soudu o určení nové výše nájemného nesjednají zaplatit žalobci nedoplatek, musí žalovaní zaplatit tento nedoplatek ihned po výzvě žalobce. Jestliže tedy výrok soudu I. stupně o určení výše nájemného nabyl právní moci , datum, , žalobce svůj nárok uplatnil včas. Ve věci není ani dána překážka věci rozhodnuté, neboť nyní projednávaná žaloba se opírá o jiné skutečnosti, zejména rozsudek soudu o určení výše nájemného, který má konstitutivní účinky, a následně zaslanou výzvu k plnění, kterou došlo teprve k zesplatnění nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného. Žalovaní mylně namítají, že byli povinni platit nájemné pouze do , datum, , kdy nájem skončil, zatímco soud uvedl, že nájem byli povinni platit až do faktického vyklizení, tedy do , datum, .

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, vyjma nenapadeného výroku I o částečném zastavení řízení, a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 3, 5 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) a je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

5. Odvoláním žalovaných nebyl napaden výrok I o částečném zastavení řízení, který proto odvolací soud nepřezkoumával, neboť nabyl právní moci den poté, co poslednímu z oprávněných subjektů uplynula lhůta k podání odvolání (§ 206 odstavec 2, § 159 o. s. ř.).

6. Žalobce se v dané věci domáhá (po částečném zastavení řízení o zpětvzaté části původní žaloby) vydání rozhodnutí, jímž by žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu částku , částka, Kč s příslušenstvím, a to na základě tvrzení, že rozsudkem Městského soudu v Brně vydaným pod sp. zn. , sp. zn., bylo určeno nájemné z bytu číslo , číslo, v bytovém domě číslo popisné , číslo, na , adresa, částkou , částka, Kč měsíčně, žalovaní byt užívali do , datum, a od , datum, do , datum, činí rozdíl mezi placenou částkou a nově určenou částkou nájemného žalovanou částku. Soud I. stupně dospěl k správnému závěru o důvodnosti žaloby, neboť žalovaní ani netvrdili, že by žalovanou částku zaplatili, a jejich námitky ohledně promlčení pohledávky žalobce či překážky věci rozsouzené důvodnými nejsou.

7. Dle ustanovení 2201 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“, nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

8. Dle ustanovení § 2249 odstavec 3 věta druhá a třetí o. z. nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do dvou měsíců od dojití návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o nájemném do výše, která je v místě a čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu.

9. Dle ustanovení § 1958 odstavec 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Dle ustanovení § 1959 písmeno e/ o. z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů.

11. Z dokazování provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalovaní se stali společnými nájemci bytu, kterým jim byl přidělen výměrem , instituce, ze , datum, , číslo , číslo, , nájemní vztah na základě výpovědi žalobce skončil k , datum, a žalovaní byt užívali až do jeho vyklizení , datum, již bez právního důvodu. Nájemné bylo placeno od , měsíc, rok, do , měsíc, rok, sníženou částkou , částka, Kč měsíčně a od , měsíc, rok, do , měsíc, rok, částkou , částka, Kč měsíčně. Žalobce požádal žalované v , měsíc, rok, o placení vyššího nájemného, a protože žalovaní s jeho návrhem nesouhlasili, rozhodl o výši nájemného Městský soud v Brně rozsudkem z , datum, , čj. , číslo, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně z , datum, , čj. , číslo, , a to v částce, Anonymizováno, , částka, Kč měsíčně. Rozhodnutí soudu nabylo právní moci , datum, . Žalobce požádal výzvou z , datum, doručenou 1. žalované do datové schránky a 2. žalovanému poštou o zaplacení žalované částky představující rozdíl mezi jimi placeným nájemným a zvýšenou částkou nájemného určenou soudním rozhodnutím, a to společně a nerozdílně do pěti dnů po výzvě k úhradě. Žalovaní žalovanou částku nezaplatili a po uplynutí pětidenní lhůty k plnění , datum, se dostali do prodlení.

12. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k správnému závěru o tom, že žaloba je důvodná. Žalovaní byli povinni platit žalobci nájemné ve výši stanovené shora uvedeným soudním rozhodnutím, a to od , datum, až do vyklizení bytu (§ 2295 o. z.). Rozdíl mezi jimi placeným nájemným a nájemným určeným soudem za uvedené období činí žalovanou částku. Splatnost této částky nenastala současně se splatností dohodnutých částek nájemného (§ 2251 odstavec 1 o. z.), nýbrž až poté, co rozsudek soudu stanovující výši nájemného představující pohledávku žalobce nabyl právní moci a uplynula pětidenní lhůta k plnění stanovená žalobcem ve výzvě k plnění. Žalovaní v této souvislosti zcela mylně namítají, že došlo k promlčení nároku, jehož splatnost spojují se splatností jednotlivých částek nájemného. Pohledávka žalobce na zaplacení zvýšených částek nájemného určených soudem však nemohla nastat zpětně se splatností dosavadního nájemného, nýbrž až okamžikem nabytí právní moci soudního rozhodnutí, jímž bylo o existenci a výši pohledávky rozhodnuto. Od tohoto dne do dne podání žaloby v této věci pak promlčecí doba tří roků neuběhla.

13. Stejně tak je nedůvodná námitka žalovaných poukazujících na nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci rozhodnuté. Soud I. stupně dospěl k zcela správnému závěru o tom, že v dané věci jsou splněny podmínky řízení (v opačném případě by je musel zastavit dle ustanovení § 104 odstavec 1, § 159a odstavec 4 o. s. ř.). V předcházejícím soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , sp. zn., byla žaloba zamítnuta tzv. „pro tentokrát“, neboť soud dospěl k závěru, že pohledávka na dlužné zvýšené nájemné se dosud nestala splatnou. Překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě zamítnutí žaloby pro předčasnost není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok týkající se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž byla rozšířena subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem, avšak vychází-li uplatnění nároku z jiných skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí a které představují odstranění zjištěného důvodu předčasnosti. Není přitom významné, zda byla v původním řízení žaloba zamítnuta pro předčasnost v souladu se zákonem. V dané věci po zamítnutí žaloby pro předčasnost ohledně žalované částky odpadl důvod pro zamítnutí, jímž byla nesplatná pohledávka, neboť tato se stala po marném uplynutí lhůty k plnění splatnou, proto v tomto novém řízení nemůže být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

14. Nelze se ztotožnit ani s hodnocením žalovaných ohledně pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně z , datum, , čj. , číslo, zejména s tím, že rozsudek představoval pro žalobce exekuční titul a byla jím spor o peněžité plnění z titulu nedoplatku zvýšeného nájemného za uvedené období zcela vyřešen a vyčerpán. Odvolací soud, jak je zjevné z odůvodnění rozsudku, nepochybně zamítl žalobu pro předčasnost (pro tentokrát) a správně rozhodl o zamítnutí žaloby z tohoto důvodu ve vztahu k částce , částka, Kč, neboť pouze v této části byl výrok III rozsudku soudu I. stupně napaden a ohledně částky , částka, Kč nabyl samostatně právní moci, takže odvolacím soudem nebyl vůbec přezkoumáván. Ten nemohl ani změnit rozsudek soudu I. stupně tak, že ohledně této částky schválí soudní smír, který navíc účastníky řízení uzavřen nebyl, a nemohl proto rozhodnout o zamítnutí celé původně žalované částky , částka, Kč. Pokud by projednání žaloby bránila překážka věci rozhodnuté, tak by navíc nebyl možné žalobu zamítnout, ale bylo by třeba z tohoto důvodu pro neexistenci neodstranitelné podmínky řízení zastavit (§ 103, § 104 odstavec 159 odstavec 4 o. s. ř.).

15. Žalovaní rovněž nedůvodně namítají procesní vadu, jíž se měl soud I. stupně dopustit tím, že ústní odůvodnění rozsudku není v souladu s jeho písemným vyhotovením. Ustanovení § 156 odstavec 1 o. s. ř. zakotvuje povinnost soudu po vyhlášení výroku rozsudku uvést i jeho odůvodnění, aniž by však na jeho obsah kladl obdobné požadavky tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 157 odstavec 2 o. s. ř. pro písemné vyhotovení rozsudku. Ústní odůvodnění rozsudku tak musí odpovídat povaze konkrétní projednávané věci a sledovat především to, aby mu bylo porozuměno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod číslem R V/68), a i když se písemné odůvodnění rozhodnutí neshoduje zcela s ústním odůvodnění, nemůže se jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a musela vést k jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Nelze ani akceptovat další námitku žalovaných poukazující na to, že soud I. stupně bez náležitého odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Pokud se jedná o připojený spis Městského soudu v Brně sp. zn. , sp. zn., , tak v něm vyhlášené rozsudky byly soudem I. stupně k důkazu čteny a tvoří obsah spisu a soud I. stupně se s nimi při právním hodnocení věci správně vypořádal. Čtení dalších listin obsažených v tomto spise nebylo pro zjištění skutkového stavu třeba a odvolací soud nepovažoval za potřebné ze shora uvedených důvodů provádět k důkazu zvukový záznam z jednání soudu I. stupně přehráním části zvukového záznamu obsahující ústní odůvodnění napadeného rozsudku.

17. S ohledem na vše shora uvedené byl rozsudek soudu I. stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, neboť soud I. stupně správně dle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. rozhodl i o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení tvořených odměnou za tři úkony (sepis žaloby, příprava účasti u jednání a účast na jednání soudu I. stupně konaného , datum, ) po , částka, Kč, celkem , částka, Kč (§ 1 odstavec 1 písmeno a/, c/, odstavec 3, § 2 odstavec 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a náhradou soudního poplatku za žalobu ve výši , částka, Kč. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, i když žalovaným nezaslal ve smyslu ustanovení § 142a odstavec 1 o. s. ř. před podáním žaloby výzvu k zaplacení. V této souvislosti je třeba odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například rozhodnutí vydané pod sp. zn. , sp. zn., , dle něhož absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten nebo schopen existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, respektive jinak zajistit, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak, není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. V daném případě žalovaní nejen žalovanou částku po doručení žaloby nezaplatili, ale jejímu zaplacení se po celé řízení bránili a využili rovněž možnosti podání řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, přičemž jejich obrana byla založena na námitce věci rozsouzené a promlčení nároku, nikoli na zpochybnění existence či výše žalované pohledávky. Rovněž tak nedůvodně žalovaní poukazují na to, že žalobce nemá vůbec nárok na náhradu nákladů za zastoupení advokátem, neboť žalobce v řízení nebyl zastoupen advokátem, nýbrž za něj jednal jeho zaměstnanec, a náleží mu tak odměna dle shora uvedených ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb., aniž by tato odměna byla v jakémkoliv rozporu s ústavním principem jednoty a bezrozpornosti právního řádu vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. , sp. zn., , jak žalovaní ve svém odvolání namítají. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. , sp. zn., pak na danou věc vůbec nedopadá, neboť se týká problematiky nákladů spojených s cestováním pracovníků správních orgánů k soudním jednáním.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení tvořených odměnou za jeden úkon, a to vyjádření k odvolání, ve výši , částka, Kč (§ 1 odstavec 1 písmeno a/, odstavec 3, § 2 odstavec 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).