15 CO 122/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; JUDr. jméno příjmení , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalované: ; osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 321 120 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 221 C 17/2020-212,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ohledně výroku ve věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku týkající se náhrady nákladů řízení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 30 702,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 3 603,25 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 29. 4. 2020 ve znění rozšíření ze dne 30. 3. 2021 (změna žaloby připuštěna usnesením soudu I. stupně ze dne 7. 4. 2021) se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 321 120 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 201 120 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 60 000 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení a s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 60 000 Kč od 7. 7. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 23. 4. 2019 uzavřel s žalovanou smlouvu o právní pomoci, na základě které se zavázal, že podnikne veškeré zákonné kroky k tomu, aby pro paní [jméno] [jméno] [příjmení] (dále také paní [příjmení]) dosáhl všech jejích oprávněných nároků v České republice; ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že pokud se mu podaří dosáhnout pro paní [příjmení] vlastnického práva k pozemku parc. č. [rok], jehož součástí je dům [adresa] v [anonymizováno] ulici [číslo] [obec] – [část obce] (dále jen předmětná nemovitost), tak za každou vymoženou 1/4 předmětné nemovitosti zaplatí žalovaná žalobci odměnu ve výši 160 000 Kč, a to ve třech splátkách, když první splátka 100 000 Kč byla splatná do 1 měsíce od nabytí právní moci soudního rozhodnutí či od uzavření mimosoudní dohody, druhá splátka 30 000 Kč byla splatná do 3 měsíců od zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a třetí splátka 30 000 Kč byla splatná do 1 měsíce od uzavření dohody se spoluvlastníkem (spoluvlastníky) o správě domu, nejpozději však do 3 měsíců od splatnosti druhé splátky. Dále byla ve smlouvě sjednána paušální náhrada cestovních výdajů žalobce ve výši 5 000 Kč za jednu cestu k jednání do [obec]. Žalobce tvrdil, že po řadě náročných jednání uzavřel dne 14. 10. 2019 dohodu o narovnání se [územní celek], na základě které [územní celek] vydalo polovinu předmětné nemovitosti paní [jméno] [jméno] [příjmení]. Na základě toho žalobci vzniklo právo vyúčtovat žalované částku 200 000 Kč (2x 100 000 Kč) jako první splátku za vymožení jedné poloviny předmětné nemovitosti. Žalovaná poté požádala, aby žalobce odložil splatnost první splátky nejprve do doby, kdy dohoda o narovnání bude zapsána do katastru nemovitostí, a poté do doby, kdy dojde k předání předmětné nemovitosti. Žalobce oběma žádostem o odložení splatnosti vyhověl. Vlastnické právo pro paní [příjmení] k předmětné nemovitosti (id. ½) bylo do katastru nemovitostí zapsáno 6. 1. 2020, splatnost druhé splátky nastala 6. 4. 2020. K fyzickému předání předmětné nemovitosti došlo 24. 1. 2020, kdy žalobce nemovitost v zastoupení paní [jméno] [jméno] [příjmení] převzal od [územní celek], a téhož dne ji dle pokynů žalované předal jejímu právnímu zástupci (Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], který měl paní [příjmení] dále zastupovat v péči o její majetek v České republice po jeho vymožení). Podle smlouvy měl žalobce nárok i na hotové výdaje v souvislosti s vymožením majetku pro paní [příjmení]. V tom případě hotové výdaje (mimo cestovné) dosáhly částky 1 120 Kč (30 Kč za úřední ověření podpisu na dohodě o narovnání, 1 000 Kč za poplatek za návrh na vklad do katastru nemovitostí a 60 Kč za úřední ověření čestného prohlášení k plné moci ze 14. 11. 2019). Celkem tak žalované podle uzavřené smlouvy vznikl závazek zaplatit žalobci 326 120 Kč (320 000 Kč sjednaná odměna, 5 000 Kč paušální náhrada cestovného a 1 120 Kč za poplatky). Žalobce tvrdil, že z této částky žalovaná doposud uhradila jen 5 000 Kč (formou zápočtu vzájemných pohledávek provedeného žalobcem dne 4. 9. 2019), proto dluží částku 321 120 Kč. Z této částky požadoval i zákonné úroky z prodlení; z částky 201 120 Kč (první splátka 200 000 Kč + hotové výdaje 1 120 Kč) požadoval úrok z prodlení od 1. 3. 2020 (po vyhovění žádostem žalované o odklad splatnosti), z částky 60 000 (druhá splátka) požadoval úrok z prodlení od 7. 4. 2020 (následující den po uplynutí 3 měsíců od zapsání dohody o narovnání do katastru nemovitostí) a z částky 60 000 (třetí splátka) od 7. 7. 2020 (následující den po uplynutí 3 měsíců od splatnosti druhé splátky).

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta. V průběhu řízení vznesla tři základní námitky k uplatněnému nároku. Jednak namítala, že tvrzená smlouva o právní pomoci mezi účastníky nikdy uzavřena nebyla, když nikdy od žalobce neobdržela akceptaci smlouvy. K tomu tvrdila, že mezi účastníky sice v dubnu 2019 bylo jednáno o uzavření smlouvy, že žalovaná podepsaný návrh smlouvy zaslala žalobci poštou na konci dubna 2019 a že se jí tento návrh vrátil v červnu 2019 jako nedoručený. Poté bylo mezi účastníky dohodnuto, že žalovaná ponechá podepsaný návrh smlouvy na recepci Nejvyššího soudu České republiky; to žalovaná učinila v červenci 2019. Žalobce poté však žalované nezaslal vyrozumění o tom, že smlouvu převzal (a podepsal), proto žalovaná dovozovala, že podle § 1740 občanského zákoníku nedošlo k uzavření smlouvy, neboť žalobce neprojevil se smlouvou souhlas v přiměřené době (podle § 1735 občanského zákoníku). Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena, žalovaná namítala, že cíl stanovený smlouvou nebyl dosažen výsledkem činnosti žalobce, ale zejména díky mediálnímu zájmu České televize o tuto věc; k tomu tvrdila, že se sama zásadním způsobem zasadila o vznik celé reportáže. Namítla také, že přípravu smlouvy o narovnání, na základě paní [příjmení] nabyla spoluvlastnické právo k předmětné nemovitosti, zajistilo [územní celek] a že žalobce, jakožto zmocněnec paní [příjmení], tuto dohodu pouze podepsal, následně zařizoval vklad do katastru nemovitostí a nemovitost převzal. Poslední námitkou žalované bylo to, že i kdyby smlouva byla mezi účastníky uzavřena a cíl smlouvy by byl dosažen zejména činností žalobce, tak jeho služby byly vadné minimálně ve vztahu k 1/4 předmětné nemovitosti. V tomto směru poukazovala na to, že na základě uzavřené dohody o narovnání došlo fakticky k darování 1/4 předmětné nemovitosti paní [příjmení] (nikoliv k potvrzení stávajícího vlastnického práva paní [příjmení] na základě rehabilitačního rozhodnutí Městského soudu v Brně), v důsledku čehož mohla paní [příjmení] vzniknout povinnost odvést darovací daň v USA (kde tato daň činí 40 % až 100 % z ceny nemovitosti); pokud by případně tento majetek danila v České republice, činila by její daňová povinnost 15 % z ceny nemovitosti. Navíc v důsledku této skutečnosti bylo aktivováno zákonné předkupní právo další spoluvlastnice nemovitosti (paní [příjmení] [jméno] [příjmení], která vlastnila ideální 1/2 nemovitosti), když ta následně po uzavření dohody o narovnání spoluvlastnické právo paní [příjmení] zpochybnila zápisem poznámky spornosti v katastru nemovitostí.

3. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 221 C 17/2020-212, vyhověl žalobě v celém rozsahu a žalované uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 41 118,68 Kč. V odůvodnění uvedl, že dospěl k závěru, že tvrzená smlouva mezi účastníky byla řádně uzavřena, o čemž svědčí vzájemná komunikace účastníků, ze které jednoznačně vyplývá, že obě strany byly po předchozí komunikaci o obsahu smlouvy srozuměny s jejím obsahem, na který ostatně odkazovaly i poté, co bylo zřejmé, že služby žalobce budou žalované vyúčtovány. Poukázal i na e-maily žalované ze září 2019, ze kterých vyplývá, že chtěla úhradu sjednané odměny vázat až na získání vlastnického práva pro žalovanou od paní [příjmení], a následně reagovala na citaci smlouvy, aniž by tuto rozporovala. Dovodil dále, že žalobce jako právní zástupce paní [příjmení] činil řadu úkonů právní služby, které nepochybně ve svém souhrnu směřovaly k naplnění předmětu smlouvy, jak je vymezen v bodě II. Dále se soud I. stupně zabýval námitkou žalované, která směřovala k tomu, že zamýšleného výsledku bylo dosaženo nikoliv činností žalobce, ale mediálním tlakem, na němž má zásluhu žalovaná. K tomuto vyslechl celou řadu svědků (zejména členů zastupitelstva [územní celek] i osob, které připravovaly reportáž posléze odvysílanou v České televizi), a poté dospěl k závěru, že reportáže České televize mohly být důvodem změny postoje města, avšak tím hlavním důvodem byl právní rozbor (JUDr. [příjmení]), který si [územní celek] nechalo vypracovat a který navrhoval smírné řešení věci. Soud I. stupně se dále zabýval i tím, zda není na místě uplatnit korektiv sjednané odměny ve smyslu § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále advokátní tarif) z důvodu neposkytnutí právních služeb ve sjednaném rozsahu. Zde zmínil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce činil postupné kroky směřující k naplnění sjednaného rozsahu služeb (vymezeného v bodě II. smlouvy), a to již před podpisem smlouvy na základě plné moci od paní [příjmení] z února 2019. Zmínil, že žalovaná nikdy kvalitu služeb žalobce nerozporovala a že začala hledat zástupné důvody, pro které by neměla žalobci hradit sjednanou odměnu, až ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že žalobci vznikne nárok na vyúčtování sjednané odměny. Dodal, že skutečnost, že si žalovaná představovala, že bude muset podstoupit několikaletý soudní proces, nic nemění na faktu, že žalobce dosáhl zamýšleného výsledku. Soud I. stupně neshledal ani důvod pro uplatnění korektivu dobrých mravů, který by mohl spočívat v nepoměru hodnoty nabytého majetku ve vztahu ke sjednané odměně, když paní [příjmení] (a od ní poté žalovaná) nabyla spoluvlastnický podíl k předmětné nemovitosti v tehdejší hodnotě minimálně 4 až 5 mil. Kč. Tento spoluvlastnický podíl nabyla bez jakýchkoliv dalších právních či majetkových dopadů, a proto nebyl důvod pro korekci sjednané odměny. Poukázal i na motivy žalované, která vyvíjela tlak na medializaci případu nikoli v rovině altruismu, když jejím cílem bylo dosáhnout nabytí vlastnického práva k jedné polovině nemovitosti darováním od paní [příjmení], což se jí také podařilo. Proto uzavřel, že žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané odměny v celkové výši 320 000 Kč a doložených hotových výdajů za poplatky související s převodem předmětné nemovitosti ve výši 1 120 Kč. Z první splátky 200 000 Kč (2x 100 000 Kč) a účtovaných hotových výdajů (1 120 Kč) přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení od požadované doby (1. 3. 2020) do zaplacení, když k tomu uvedl, že tato část odměny byla splatná již 14. 11. 2019. Úroky z prodlení z druhé splátky ve výši 60 000 Kč (2x 30 000 Kč) přiznal v závislosti na uplynutí 3 měsíců ode dne, kdy došlo k zápisu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na paní [příjmení] (6. 1. 2020) a úroky z prodlení z třetí splátky ve výši 60 000 Kč (2x 30 000 Kč) přiznal v závislosti na uplynutí 3 měsíců od splatnosti druhé splátky (tak jak bylo sjednáno ve smlouvě).

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání, ve kterém navrhovala, aby rozsudek byl změněn tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, případně aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítala, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když vzal za prokázané uzavření smlouvy ze dne 23. 4. 2019, ačkoliv uzavření této smlouvy nebylo v řízení žalobcem nijak prokázáno. Poukázala na to, že soud vycházel ze skutečnosti, že žalovaná osobně doručila podepsanou smlouvu žalobci; toto popírala, když nadále tvrdí, že strany si smlouvu osobně nepředaly a že žalovaná ji pouze zanechala na vrátnici Nejvyššího soudu v Brně. Nepopírala, že s žalobcem jednala skrze e-maily o možném uzavření smlouvy, nicméně nebyla si vědoma toho, že by předmětná smlouva o právní pomoci (která byla údajně uzavřena 23. 4. 2019) byla uzavřena za podmínek, které žalobce tvrdí. Měla za to, že z e-mailové komunikace vyplývá jen to, že žalovaná měla vůli smlouvu uzavřít, avšak z další e-mailové komunikace (zejména z roku 2020) vyplývá, že se žalovaná podivovala nad žalobcem navrhovanými částkami k vyúčtování a nastavením platebních podmínek. Proto se nelze divit, že žalobce během řízení nebyl schopen tvrdit a prokázat, k jakému dni skutečně došlo k uzavření smlouvy. Znovu poukázala na to, že žalobce neprovedl akceptaci smlouvy v přiměřené lhůtě ve smyslu § 1735 občanského zákoníku. Další odvolací námitkou bylo to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť postrádá jakékoliv odůvodnění vzniku přiznaného nároku. V tomto směru namítla, že, soud pouze konstatoval sjednání úplatnosti, ale nezabýval se výkladem ujednání v článku IV. smlouvy, kde byl vznik nároku žalobce na odměnu sjednán za podmínky„ …pokud se advokátovi podaří dosáhnout pro paní [příjmení] vlastnického práva k …“. Pokud by se tím soud zabýval, musel by dojít k závěru, že nárok na odměnu je oprávněný, jen pokud žalobce svou odbornou činností dosáhne vymožení uvedených podílů; měla za to, že není možné toto ustanovení smlouvy vykládat tak, že stačí pouze učinit kroky, které napomůžou k vydání majetku, jelikož se zjevně jedná o smlouvu o výsledku, nikoliv o smlouvu o činnosti. Poukázala i na to, že ze smlouvy vyplývá, že žalobce má právo na odměnu až za ty výsledky, které nastaly po uzavření smlouvy. Žalovaná v odvolání znovu zdůrazňovala, že ke změně postoje [územní celek] došlo především medializací celé věci (kterou zajistila žalovaná), když do té doby město a jeho představitelé odmítali jakékoliv pokusy žalobce a dávali jasně najevo, že k vydání spoluvlastnických podílů k předmětné nemovitosti ve prospěch paní [příjmení] nesvolí. K tomuto odkazovala na výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení]. Měla za to, že nejvyšší mediální tlak byl vyvíjen na představitele [územní celek] prostřednictvím investigativní reportáže v pořadu Reportéři ČT, která byla připravována v průběhu srpna 2019 a vyvrcholila natáčením na schůzi zastupitelstva města dne 3. 9. 2019. Z rozhovorů s představiteli města bylo patrné, že ještě v té době vystupovali jednoznačně proti vydání majetku paní [příjmení], proto nemůže být náhodou, že [územní celek] svoji rétoriku najednou otočilo a dne 6. 9. 2019 vydalo tiskovou zprávu s naprosto opačným názorem (ještě před odvysíláním reportáže 17. 9. 2019). V této souvislosti poukázala na to, že soud opomenul zvážit skutečnost, že ve vedení města jsou osoby volené obyvateli [územní celek] v komunálních volbách a že negativní publicita může mít zásadní vliv na jejich případné znovuzvolení v příštích volbách. Žalovaná rovněž nesouhlasila s právním názorem soudu, že v této věci nebylo možné aplikovat ustanovení § 5 advokátního tarifu. Zde tvrdila, že nijak nerozporuje, že žalobce učinil kroky, které skutečně mohly v dlouhodobém hledisku napomoci k získání vlastnického práva k získání předmětné nemovitosti pro paní [příjmení], avšak trvala na hrubé neproporčnosti skutečného rozsahu žalobcem poskytnutých služeb a předpokládaném rozsahu těchto služeb. Vytkla soudu, že opomenul zvážit časový aspekt údajně uzavřené smlouvy a že počet úkonů, které žalobce učinil (k získání vlastnického práva k předmětné nemovitosti pro paní [příjmení]), neodpovídá žalobcem avizovaným dlouhým soudním řízením (táhnoucím se několik let). Nevypořádal se tak se závěry, které vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, na které žalovaná odkazovala. Žalovaná konečně nesouhlasila ani s přiznanými náklady řízení, které má platit žalobci, když poukázala na to, že přiznaných 17 úkonů (mnohdy) nenaplňují definici úkonu podle vyhl. č. 254/2015; dále namítla, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu času a nárok na stravné, neboť nezastupoval klienta, ale byl přímo účastníkem řízení.

5. Žalobce odvolání žalované považoval za nedůvodné a navrhl, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl v celém rozsahu potvrzen. K námitce, že smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena a že si žalovaná není vědoma toho, co by měla plnit, poukázal na to, že žalovaná smlouvu ze dne 23. 4. 2019 podepsala a že její statutární zástupce ji (podepsanou) v červenci 2019 osobně zanechal žalobci u justiční stráže Nejvyššího soudu ČR (kde si ji poté žalobce osobně vyzvedl). Důvodem zpoždění při předání smlouvy bylo jen to, že Česká pošta předtím selhala při doručování smlouvy. V následné e-mailové korespondenci se žalovaná pouze domáhala odkladu své povinnosti (platit sjednanou odměnu), čemuž žalobce 3x vyhověl. Teprve poté, co žalovaná získala předmětnou nemovitost od paní [příjmení] do svého vlastnictví, začala tvrdit, že žádná smlouva vlastně neexistuje. Zopakoval, že příčiny, které vedly ke změně stanoviska [územní celek], se smlouvy mezi žalobcem a žalovanou ze dne 23. 4. 2019 netýkají. Podstatné je to, že výsledku bylo podle smlouvy dosaženo. Sjednanou odměnu nepovažoval za neproporční, a to vzhledem k tomu, že žalovaná v důsledku činnosti žalobce získala do svého vlastnictví nemovitosti v hodnotě cca 6 mil. Kč. Měl tedy za to, že není žádný důvod krátit sjednanou odměnu ve smyslu § 5 advokátního tarifu.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Odvolací soud v první řadě neshledává důvodnou námitku žalované, že by mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy. Tato smlouva byla v tomto řízení předložena k důkazu, byla podepsána oběma účastníky, přičemž nikdo z nich nezpochybňoval pravost svého podpisu. Lze tedy dojít k závěru, že smlouva byla uzavřena v písemné formě, a to na základě e-mailové korespondence, která mezi účastníky probíhala v dubnu 2019 a vyvrcholila 23. 4. 2019, kdy sama žalovaná zaslala žalobci e-mail nazvaný„ nástin smlouvy“, když se v podstatě jednalo o návrh smlouvy se základními parametry včetně ceny za poskytnutí služeb žalobce a způsobu placení. Tyto parametry byly pak převzaty do písemného vyhotovení smlouvy.

8. Soud I. stupně dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena, neučinil však závěr o tom, kterého dne tato smlouva byla uzavřena. Mezi účastníky přitom bylo nesporné, že žalovaná smlouvu podepsala dne 23. 4. 2019 a poté ji zaslala poštou žalobci k podpisu. Rovněž bylo nesporné, že doručení smlouvy se vinou pošty nezdařilo a že se žalované vrátila zásilka s nepodepsaným návrhem smlouvy v červnu 2019 jako nedoručená. Poté se účastníci dohodli, že žalovaná jí podepsanou smlouvu nechá žalobci na vrátnici Nejvyššího soudu. To žalovaná nesporně učinila v červenci 2019 a žalobce potvrdil, že si smlouvu na vrátnici Nejvyššího soudu převzal osobně dne 12. 7. 2019 (viz vyjádření žalobce ve věci ze dne 17. 1. 2021). Za této situace tedy lze dojít k závěru, že smlouva nemohla být žalobcem podepsána dříve než 12. 7. 2019.

9. Odvolací soud z následné e-mailové korespondence (kterou soud I. stupně provedl důkaz) dospěl k závěru, že smlouva musela být podepsána v období mezi 12. 7. 2019 a 1. 8. 2019, neboť z této korespondence vyplývá, že podle této smlouvy účastníci skutečně jednali. Že se oba účastníci cítili být smlouvou zavázáni, nepřímo vyplývá z e-mailové korespondence z 1. 8. 2019 (vedené mezi statutárním zástupcem žalované a zástupkyní [územní celek] [příjmení]) a dále z e-mailové korespondence z 17. 9. 2019 a 9. 10. 2019 (vedené mezi žalobcem a statutárním zástupcem žalované). V e-mailu z 1. 8. 2019 žalovaná zástupkyni města předává kontakt na svého zástupce JUDr. L. [příjmení], který celou záležitost řeší; současně žalovaná upozorňuje na to, že„ …není vhodné majetek darovat, neboť by to mohlo působit, že paní [příjmení] nemá právní nárok na tento majetek a musela by platit 15 % daň z příjmu, ačkoliv je rozhodnuta majetek darovat k dobročinným účelům…“ (pozdější převod na žalovanou). V e-mailu z 9. 10. 2019 pak statutární zástupce žalované sděluje žalobci:„ …Mám za to, že výplata peněz dle smlouvy je vázána na získání vlastnictví pro fond, ne pro [jméno] a pokud není, pak je moje chyba, že jsem ji takto neformuloval…“. V e-mailové korespondenci ze 17. 9. 2019 pak statutární zástupce žalované několikrát odkazuje na„ smlouvu“, když s žalobcem řešil zejména otázku placení odměny za služby žalobce. Žalovaná (její statutární zástupce [jméno] [příjmení]) na počátku této konverzace uváděla:„ …Podle naší smlouvy ano – procenta jsou až po převzetí fondem, pletu se …?“, v další části píše:„ …Předpokládal jsem, že to bude po částech – v tuto chvíli jde o 1/2 a tudíž celkově o 320 tis…?“ a v závěru korespondence žalovaná píše:„ …Pokud by došlo k nějakému průšvihu, tak že by k převodu na fond nedošlo, tak vás budu žádat o slevu…“ Z těchto formulací dle odvolacího soudu vyplývá jednoznačný závěr, že žalovaná o smlouvě věděla a že znala její podmínky (včetně sjednané ceny za služby žalobce). Jedná se o ucelený řetězec nepřímých důkazů, ze kterých vyplývá závěr, že nejpozději k 1. 8. 2019 byla smlouva oběma účastníky podepsána.

10. Argumentaci žalované, že k uzavření smlouvy nemohlo dojít i z toho důvodu, že její nabídka nebyla žalobcem přijata v době stanovené v § 1735 občanského zákoníku, odvolací soud neshledal důvodnou.

11. Podle § 1735 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník, dále jen o. z.) nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky.

12. Podle § 1743 odst. 1 o. z. i pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou.

13. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

14. Odborná literatura (např. komentář Občanského zákoníku, svazek V., nakladatel: Wolters Kluwer, vydáno v roce 2014) se při výkladu shora citovaného § 1735 o. z. přiklání k výkladu, podle něhož tato přiměřená doba nemá povahu akceptační lhůty určené navrhovatelem a její význam se omezuje na to, že po jejím uplynutí není již navrhovatel svou nabídkou vázán a uplatní se § 1743 ohledně pozdního přijetí. Tento výklad podporuje dikce § 1738 odst. 1 o tom, že nelze odvolat nabídku„ ve lhůtě určené pro její přijetí“. Subsidiární přiměřená doba totiž není„ lhůtou určenou pro přijetí“, protože je naopak lhůtou neurčenou a dodatečně konstruovanou. Tomuto výkladu pak zákonodárce napomáhá tím, že ve druhé větě nehovoří o lhůtě, ale o době.

15. Pro poměry souzeného případu lze vycházet z toho, že ze strany žalobce došlo ve smyslu § 1743 odst. 1 o. z. k včasnému přijetí nabídky tím, že se žalovaná i žalobce začali fakticky chovat ve shodě s nabídkou žalované (vyjádřené v jí podepsané smlouvě datované 23. 4. 2019).

16. V řízení současně vyplynulo, že žalobce podle uzavřené smlouvy postupoval ještě před tím, než ji fyzicky podepsal, když v období od 23. 4. 2019 do 1. 8. 2019 již podnikal právní kroky za účelem získání předmětné nemovitosti do vlastnictví paní [jméno] [jméno] [příjmení] Odvolací soud má za to, že tyto předchozí kroky byly v souladu s vůlí účastníků, když ti se na podmínkách smlouvy fakticky dohodli už 23. 4. 2019, kdy žalovaná smlouvu podepsala, přičemž žalobce smlouvu podepsal později jen z objektivních důvodů, za které nemohl. V této době žalovaná nezpochybňovala, že by snad žalobce jednal bez jejího pověření, a nejednalo se tedy o tzv. nepřikázané jednatelství ve smyslu § 3006 a § 3009 o. z.

17. Uzavřenou smlouvu mezi účastníky lze právně hodnotit jako smlouvu o poskytování právních služeb ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii. Jedná se o speciální typ příkazní smlouvy, která je v občanském zákoníku upravena v ustanovení § 2430 a násl.

18. Odvolací soud považuje za správný právní závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce splnil své povinnosti podle dané smlouvy a že dosáhl výsledku stanoveného smlouvou. Na tomto místě lze znovu zopakovat, že v písemném návrhu smlouvy (který žalobce akceptoval) byla sjednána povinnost žalobce podniknout„ veškeré zákonné kroky k tomu, aby dosáhl pro paní [příjmení] všech jejích rehabilitačních, restitučních, dědických, důchodových a odškodňovacích nároků v České republice, včetně zadostiučinění za průtahy v řízení, pokud takové průtahy vzniknou, či úroků z prodlení, pokud takové prodlení nastane“. Současně bylo (bod IV. smlouvy) sjednáno, že„ …pokud se advokátovi podaří dosáhnout pro paní [příjmení] vlastnického práva …“ k předmětné nemovitosti,„ …tak za každou vymoženou 1/4 těchto nemovitých věcí zaplatí klient (tj. žalovaná) advokátovi (tj.žalobci) jako odměnu celkovou částku 160 000 Kč ve třech (dále sjednaných) splátkách…“. Sjednané služby (ve vztahu k dosažení vlastnického práva k předmětné nemovistosti) lze považovat ze strany žalobce za splněné podpisem dohody o narovnání (mezi [územní celek] a [jméno] [jméno] [příjmení] zastoupenou žalobcem), na základě které [územní celek] uznalo, že [jméno] [jméno] [příjmení] je vlastníkem ideální 1/2 předmětné nemovitosti, když vlastnické právo v tomto rozsahu bylo mezi [jméno] [jméno] [příjmení] a [územní celek] sporné. Podpisem dohody o narovnání žalobci vznikl nárok na zaplacení první části (splátky) sjednané odměny (2x 100 000 Kč), zápisem vlastnického práva pro [jméno] [jméno] [příjmení] do katastru nemovitostí vznikl žalobci nárok na zaplacení druhé části sjednané odměny (2x 30 000 Kč), když tato část odměny byla splatná 3 měsíce po zápisu vlastnického práva do katastru, a uplynutím dalších 3 měsíců od splatnosti druhé splátky vznikl žalobci nárok na zaplacení poslední části sjednané odměny (2x 30 000 Kč).

19. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro krácení odměny ve smyslu § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif). Je třeba zdůraznit, že v dané věci je podstatné, že výsledku stanoveného smlouvou bylo dosaženo, tedy cíl stanovený smlouvou byl žalobcem splněn. Výsledek v tomto případě byl dosažený uzavřením dohody o narovnání s [územní celek] ze dne 14. 10. 2019 Odvolací soud vychází z toho, že v dané věci skutečně není právně významné, co vedlo [územní celek] ke změně postoje a k podepsání dohody o narovnání. K odepření odměny, případně k jejímu snížení za použití korektivu dobrých mravů, by podle odvolacího soudu bylo možné přistoupit jen v případě, kdy by žalobce neučinil vůbec žádné úkony k získání vlastnického práva pro paní [příjmení], případně by se jednalo o úkony zcela zanedbatelné. V tomto směru lze sice konstatovat, že k dosažení změny názoru [územní celek] mohly vést i jiné okolnosti, než jen činnost žalobce (např. mediální výstupy, které nesporně zajišťovala žalovaná, případně právní rozbor, který si [územní celek] ohledně sporného vlastnictví nechalo v srpnu 2019 provést), nicméně činnost žalobce zanedbatelná nebyla. Žalobce totiž po faktické dohodě se žalovanou psal písemné výzvy městu, vystupoval na žádost žalované v televizní reportáži, podal vůči městu dvě žaloby, vedl korespondenci ohledně dané kauzy a nakonec se účastnil i samotného podpisu dohody o narovnání. Za tohoto stavu tedy není důvod sjednanou odměnu krátit nebo nepřiznat. Nelze ani říci, že by sjednaná odměna byla nepřiměřená ve vztahu k hodnotě předmětné nemovitosti, kterou [jméno] [jméno] [příjmení] získala do svého vlastnictví a následně byla bezúplatně převedena do vlastnictví žalované, když v tomto případě sjednaná odměna (320 000 Kč) představuje zhruba 5 % z tržní ceny této nemovitosti. Za dané situace tedy není žádný prostor ani pro korektiv dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.

20. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, ze kterého by měla vyplývat možnost využití zkrácení sjednané odměny ve smyslu § 5 advokátního tarifu. V uvedené věci Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že pokud je rozsah právních služeb sjednán široce, aniž by následně byl naplněn, přísluší advokátovi odměna jen v poměrné části. Skutkové okolnosti věci řešené Nejvyšším soudem však byly odlišné od dané věci. Je sice pravda, že povinnosti žalobce sjednané v čl. II. dané smlouvy byly sjednány rovněž poměrně široce, nicméně sjednaná odměna dle čl. IV. byla dohodnuta za přesně definovaný výsledek, kterým bylo dosažení (získání) vlastnického práva k předmětné nemovitosti pro paní [příjmení]. Jak už bylo několikrát zmíněno, tohoto výsledku se žalobci svou nikoliv zanedbatelnou činností podařilo dosáhnout, a proto není důvod pro krácení odměny ve smyslu § 5 advokátního tarifu.

21. Odvolací soud dále souhlasí se závěrem soudu I. stupně v tom směru, že žalovaná v řízení neprokázala, že by právní kroky činěné žalobcem byly vadné nebo že by v jejich důsledku vznikly žalované (případně paní [jméno] [jméno] [příjmení]) nějaké zásadní zvýšené neočekávané náklady. Tato námitka žalované tedy také důvodná nebyla.

22. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku), a to včetně části, kterou byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (§ 1968 a 1970 o.z.).

23. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil část napadeného výroku týkající se náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů plně procesně úspěšného žalobce než soud I. stupně. V dané věci žalobce nevystupoval jako advokát klienta, nemá proto nárok na účtovanou náhradu za ztrátu času a daň z přidané hodnoty. Žalobce mohl požadovat jen náhradu nákladů řízení ve smyslu § 137 odst. 1 o.s.ř. (zejména hotové výdaje jako soudní poplatek, cestovné apod.), případně specifikovaných v § 29 odst. 1 jednacího řádu (vyhl. č. 37/1992 Sb.), když podle tohoto ustanovení mezi hotové výdaje náleží jízdné, stravné a nocležné. Pokud se týká účtovaného cestovného, zde soud I. stupně správně dospěl k závěru, že za cestu k jednání v roce 2020 náleží náhrada cestovného ve výši 2 608,20 Kč a za tři cesty k jednáním uskutečněným v roce 2021 náleží cestovné ve výši 2 592,70 Kč za každou cestu, celkem tedy 10 386,30 Kč. K tomuto nároku lze jen dodat, že výpočet cestovného se v roce 2020 opírá o vyhl. č. 358/2019 Sb. a v roce 2021 o vyhl. č. 589/2020 Sb. Výpočet stravného se pak opírá o ust. § 163 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s citovanými vyhláškami Za cestu k jednání soudu v roce 2020 tak žalobci vznikl nárok na stravné ve výši 87 Kč (cesta trvající přes 5 hodin) a za cesty k jednáním v roce 2021 žalobci vznikl nárok na stravné v rozsahu 3x 91 Kč. Žalobce jako nezastoupený účastník měl dále nárok na paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně nedospěl při studiu spisu k tomu, že by žalobce měl nárok na paušální náhradu za 17 úkonů po 300 Kč, ale jen nárok na 13 úkonů po 300 Kč. Za úkony ve smyslu § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. lze považovat: 1) jednání s protistranou před podáním žaloby (e-mailová korespondence), 2) sepsání žaloby, 3) vyjádření z 14. 5. 2020, 4) vyjádření z 25. 9. 2020, 5) účast u jednání 27. 11. 2020, 6) vyjádření z 7. 12. 2021, 7) - 8) účast u jednání 27. 1. 2021, které přesáhlo 2 hodiny, 9) vyjádření z 5. 3. 2021, 10) - 11) účast u jednání 17. 3. 2021, které přesáhlo 2 hodiny, 12) návrh na změnu žaloby z 30. 3. 2021, 13) účast u jednání 28. 4. 2021 Celkem tedy paušální náhrada hotových výdajů za těchto 13 úkonů činí 3 900 Kč (13x 300). S připočtením cestovného v celkové výši 10 386,30 Kč, stravného v celkové výši 360 Kč a soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 16 056 Kč tak celkové hotové náklady žalobce před soudem I. stupně dosáhly částky 30 702,30 Kč. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

24. O nákladech odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony učiněné žalobcem v odvolacím řízení, a to za písemné vyjádření k odvolání a za účast u jednání odvolacího soudu 5. 4. 2022 (2x 300 Kč – § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.), dále z náhrady za stravné ve výši 99 Kč (§ 163 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce ve spojení s § 3 písm. a/ vyhl. č. 511/2021 Sb.) a z náhrady cestovného k jednání odvolacího soudu (použití osobního vozidla bylo žalobci soudem povoleno). Žalobce k cestě na jednání použil vlastní automobil se spotřebou 5,1 l motorové nafty na 100 km (zjištěno z předloženého velkého technického průkazu) a ujel na cestě z [obec] do [obec] a zpět celkem 444 km. Náhrada za použití vozidla činí 2 086,80 Kč (444 x 4,70 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí 817,45 Kč (444 km x 0,051 x 36,10 Kč). Celkem tak cestovné dosáhlo částky 2 904,25 Kč. Výpočet cestovného se opírá o vyhl. č. 511/2021 Sb. v platném znění. Celkové náklady žalobce v souvislosti s odvolacím řízením tak dosáhly částky 3 603,25 Kč.