15 Co 123/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 162 858 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně z 13. 1. 2025, č. j. 115 C 27/2024-29,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 2 672 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 162 858 Kč s 15% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 4 720,73 Kč (výrok II.).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která navrhla jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta, žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

3. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není4. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobkyně jako bývalého zaměstnavatele žalované na vrácení pěti finančních částek vyplacených žalované v období od , datum, do , datum, v celkové výši , Anonymizováno, Kč, a to z důvodu, že tyto částky byly žalované vyplaceny jako její platové nároky, ač v té době pracovní poměr žalované u žalobkyně již netrval. Účastnice vedly soudní u soudu I. stupně řízení pod sp. zn. , Anonymizováno, o sporné otázce, zda byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle § 39 zákoníku práce, tedy zda pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou skončil již ke dni , datum, . O tom bylo rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně z , datum, tak, že žaloba na určení splnění podmínek pro dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou byla zamítnuta, tudíž sjednaný pracovní poměr na dobu určitou se dle § 39 odst. 5 zákoníku práce změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, tudíž trval i po , datum, , a tento rozsudek byl rozsudkem , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , potvrzen a nabyl právní moci , datum, . Poté na výzvu z , datum, žalobkyně zaplatila žalované finanční částky, jejichž vrácení se domáhá. Na základě jejího dovolání byl však uvedený rozsudek odvolacího soudu rozsudkem , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , zrušen a věc byla vrácena k dalšímu odvolacímu řízení, v němž odvolací soud na základě závazného právního názoru dovolacího soudu rozsudkem z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce, tedy, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil dne , datum, . Výplatou uvedených částek od žalobkyně se tedy žalovaná bezdůvodně obohatila a nemohla být podle žalobkyně v dobré víře, že jí plně náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že takové plnění bude muset vrátit, jestliže rozsudky budou změněny a bude rozhodnuto ve prospěch žalobkyně.

5. Žalovaná nepopírala přijetí pěti finančních částek v celkové výši , Anonymizováno, Kč od žalobkyně za výše uvedených okolností, avšak dovolávala se své dobré víry ve smyslu § 331 zákoníku práce o tom, že jí přijaté plnění náleží, vzhledem k tehdy pravomocnému rozhodnutí o trvání pracovního poměru v době, za něž své platové nároky obdržela, neboť pravomocné rozhodnutí soudu takovou dobrou víru žalované založilo.

6. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí především zjištěním shora uvedených skutečností o pracovním poměru žalované jen do , datum, , včetně pravomocného rozhodnutí , Anonymizováno, z , datum, , z něhož tehdy vyplýval opačný závěr, a jeho následném zrušení a změně rozsudku soud I. stupně. Z dokazování zjistil skutečnosti mezi účastnicemi nesporné, že žalobkyně v reakci na výzvu žalované ze , datum, vyplatila žalované , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč, , datum, částku , Anonymizováno, Kč a , datum, částku , Anonymizováno, Kč, celkem částku , Anonymizováno, Kč, jejíhož vrácení jako vydání bezdůvodného obohacení se žalovaná domáhala předžalobní výzvou z , datum, ve lhůtě do , Anonymizováno, dnů od doručení této výzvy, tedy do , datum, .

7. Na základě toho učinil soud I. stupně závěr, že výplatou uvedených částek žalované došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení dle § 2991 občanského zákoníku (dále “o. z.“), což žalovaná v odvolání nezpochybňuje, a že žalovaná nebyla při přijetí těchto částek v dobré víře, ač bylo o trvání jejího pracovního poměru u žalobkyně pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně, pokud neuplynula lhůta k podání dovolání nebo k uplatnění ústavní stížnosti, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda pracovní poměr s žalobkyní trvá a žalovaná má právo na další zaměstnávání a náhradu platu.

8. Proti tomuto závěru žalovaná v odvolání namítá, že všechny finanční prostředky převzala v dobré víře, že její pracovní poměr trvá, když vycházela z pravomocného rozhodnutí , Anonymizováno, z , datum, , že po celou dobu, kdy od žalobkyně finanční prostředky přebírala, právní moc rozsudku trvala a všichni účastníci tehdejšího řízení byli povinni se rozsudkem řídit, neboť byl pro ně závazný, a to bez ohledu na možnost podání (mimořádného) opravného prostředku, neboť ten neměl odkladný účinek. Přijetí závěrů soudu I. stupně učiněných ohledně dobré víry žalované by znamenalo degradaci institutu právní moci soudního rozhodnutí na nic neznamenající doložku, která by tak do doby uplynutí lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku, respektive do rozhodnutí o něm, neměla mít jakékoliv dopady do sféry práv a povinností účastníků řízení, což odporuje smyslu právní úpravy soudního řízení a zásadám právního státu. Žalovaná poukázala i na to, že byla po celé zkoumané období práce neschopná, vyplacené plnění tak bylo náhradou mzdy v nemoci a žalovaná považovala přijatá plnění za plnění, které jí náleží jako zaměstnanci v pracovní neschopnosti. V doplnění odvolání (podaném její novou zástupkyní) pak uvedla, že jí není zřejmé, co více má posílit a potvrdit dobrou víru zaměstnance v oprávněnost vyplacených nároků, než dvě rozhodnutí obecných soudů (navíc činěných na návrh zaměstnavatele), které nabydou právní moci, k čemuž žalovaná zdůrazňuje, že je právní laik, kterému nepřísluší činit opačné závěry či jakkoliv zpochybňovat právní moc soudních rozhodnutí. První náznak pochybností o dobré víře lze datovat nejdříve k datu, kdy Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, což bylo téměř rok a půl poté, kdy k jejich výplatě došlo. Žalovaná poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/74, že k bezdůvodnému obohacení (tehdy neoprávněnému majetkovému prospěchu) neprávem vyplacenými částkami na mzdách dochází zpravidla omylem mzdové účtárny nebo neznalostí příslušného mzdového předpisu, což se týká i částek, které zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci na základě pravomocného rozsudku, který byl ke stížnosti pro porušení zákona (nyní dovolání) později zrušen. Povaha předmětného plnění přijatého žalovanou prokazuje, že zcela odpovídalo obsahu i účelu, za který bylo poskytováno a není důvod pro pochybnost o jakémkoli omylu. Podle žalované není důvodné tvrzení žalobkyně, že žalovaná „měla počítat s možností dovolání“, což by de facto znamenalo, že žalovaná neměla respektovat právní moc rozhodnutí a přijatá plnění jen převzít do úschovy pro případ, že by někdy v budoucnu došlo ke změně rozhodnutí, čímž by však došlo nejen k principu popření institutu právní moci, ale rovněž k účelu poskytnutých plnění, kterými je náhrada platu, tedy finanční prostředky určené k obživě žalované.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že soud I. stupně zcela správně zhodnotil, že veškerá plnění ve prospěch žalované po , datum, , kdy pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil, jsou plněním bez právního důvodu a jedná se o bezdůvodné obohacení žalované, což však žalovaná nepopírá, a k tomu je podle žalobkyně nutné zohlednit, že žalovaná nebyla od , datum, do , datum, zdravotně způsobilá k výkonu práce podle pracovní smlouvy, kterou nevykonávala a nebyla na základě obecného onemocnění ani připravena ji vykonávat. Podle žalobkyně si musela žalovaná být vědoma, že rozsudek, na základě kterého jí bylo plněno, nemusel být (a také nebyl) definitivním řešením věci.

10. Výše uvedené závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací námitky žalované proti nim důvodné nejsou. Za shora uvedeného zjištěného skutkového stavu spočívají námitky žalované v její právní argumentaci o „dobré víře“ oprávněnosti přijetí vyplacených částek, tedy toho, zda ve smyslu § 331 zákoníku práce věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částky „nesprávně určené nebo omylem vyplacené“. Výklad tohoto ustanovení pro případ, kdy jsou mzdové (platové) nároky vyplaceny zaměstnanci na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno a změněno, je předmětem dnes už ustálené výkladové judikatury Nejvyššího soudu, která dospívá k právnímu závěru, jímž žalobkyně odůvodňuje svou žalobu a soud I. stupně napadený rozsudek.

11. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , Anonymizováno, , s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje, vyplývá, že bez ohledu na to, zda, popřípadě jaký „signál“ zaměstnavatel vyslal zaměstnanci o svém dalším postupu v soudním sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, musejí soudy přihlédnout k tomu, že zaměstnanec obdržel náhradu mzdy neprávem, jestliže rozsudek o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl zrušen a jestliže v dalším řízení byla žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zamítnuta, neboť při zvažování „dobré víry“ zaměstnance musejí soudy vzít především v úvahu, že v době poskytnutí náhrady sice bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem, proti němuž není přípustné odvolání (řádný opravný prostředek), avšak ještě neuplynula lhůta k podání dovolání (mimořádného opravného prostředku) nebo k uplatnění ústavní stížnosti, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru bude pravomocným soudním rozhodnutím určena definitivně a zda zaměstnanec vskutku bude mít právo na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Pro tento právní závěr není významné, zda ke skončení pracovního poměru, které je předmětem soudního sporu, došlo jeho rozvázáním (v citovaném rozhodnutí) nebo uplynutím doby určité, na niž byl sjednán (ve zdejším případě), neboť v principu je významná skutečnost, že z prvního - sice pravomocného ale dosud ne definitivního - rozhodnutí vyplývá závěr o trvání pracovního poměru v období, za než mají příslušet mzdové (platové) nároky, a z druhého změněného a definitivního rozhodnutí závěr opačný, že v rozhodném období pracovní poměr již netrval. Totožný právní závěr vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 740/2016 nebo sp. zn. 21 Cdo 5720/2017.

12. Odvolací soud neshledává žádný důvod odklonit se od tohoto právního závěru za zde daného výše uvedeného skutkového stavu. „Dobrá víra“ o oprávněnosti výplaty částek k uspokojení mzdových (platových) nároků je v takových případech dána procesním stavem řízení, jehož předmětem je určení trvání či netrvání pracovního poměru v období, za něž mají příslušet, a jde tedy výhradně o „důvěru“ v pravomocné soudní rozhodnutí, jak argumentuje žalovaná v tomto řízení, ohledně níž však platí výše uvedený závěr. Účinky právní moci soudního rozhodnutí jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a vyplývá z nich právě to, že žalobkyně musela vyplatit žalované na základě vykonatelného rozhodnutí částky, jejichž vrácení se nyní domáhá, ale neplyne z nich, že zaměstnanec nemohl a neměl předpoklad, že o trvání pracovního poměru v rozhodném období může být definitivně rozhodnuto jinak, neboť to nebylo možné s jistotou vědět vzhledem k možnosti napadnout pravomocné soudní rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem.

13. S tímto závěrem ostatně není v rozporu ani žalovanou zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj 34/74, v němž je řečeno pouze to, že bezdůvodným obohacením (tehdy neoprávněným majetkovým prospěchem ve smyslu tehdejšího ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce) jsou nejen částky vyplacené omylem mzdové účtárny nebo z neznalosti příslušného mzdového předpisu, ale i částky vyplacené na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, což je právní závěr o hodnocení těchto plateb jako bezdůvodného obohacení, což je závěr v tomto řízení nesporný. Věta této části stanoviska, jíž žalovaná argumentuje, stanoví, že to, že pohledávka nebyla přiznána soudním rozsudkem, na jejím charakteru nic nemění a není důvodu, proč by takto vyplacené částky (podle soudního rozsudku) neměly podléhat režimu (tehdejšího) ust. § 243 odst. 3 zákoníku práce. To obsahovalo tutéž úpravu jako ust. § 331 dnes účinného zákoníku práce, tedy, kdy zaměstnavatel může nebo naopak nemůže na zaměstnanci požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, aniž z tohoto stanoviska (více než 50 let starého) vyplývá hodnocení zde posuzované „dobré víry“.

14. Pro uvedený správný závěr soudu I. stupně není významná dílčí odvolací námitka žalované, že ve vyúčtování náhrady platu za , Anonymizováno, , na jehož základě byla vyplacena žalobkyni dne , datum, částka , Anonymizováno, Kč došlo k administrativní chybě v systému, v jejímž v důsledku je malá část tohoto plnění vykázána za údajně odpracovanou část měsíce, což je v rozporu s prokázanou skutečností, že žalovaná žádnou práci pro žalobkyni v rozhodném období nevykonávala. To nemá žádný vliv na závěr, že i takto omylem vyúčtovaná částka je bezdůvodným obohacením žalované, pro jehož přijetí „dobrá víra“ dána nebyla. Totéž platí i pro částku , Anonymizováno, Kč přijatou žalovanou , datum, , jejíž součástí dle vyúčtování měla být nejen náhrada platu za , Anonymizováno, , ale také náhrada za pracovní neschopnost žalované od , Anonymizováno, do , datum, , nicméně ani v tomto období pracovní poměr žalované skončený , datum, netrval, tudíž přijetí i této částky je bezdůvodným obohacením žalované, k němuž není dána „dobrá víra“ o jeho oprávněnosti.

15. Z těchto důvodů je správné rozhodnutí soudu I. stupně, že žalovaná je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím výše uvedených pěti částek v celkové výši , Anonymizováno, Kč.

16. Pokud se týká rozhodnutí soudu I. stupně o příslušenství, tedy úroku z prodlení ve výši , Anonymizováno, % od , datum, do zaplacení, soud I. stupně je v odůvodnění rozsudku neodůvodnil. Nejde však o vadu, která má vliv na správnost i tohoto rozhodnutí, neboť z dokazování soudem I. stupně provedeného důvodnost tohoto nároku vyplývá. Z předžalobní výzvy z , datum, vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky , Anonymizováno, Kč do , Anonymizováno, dnů od doručení výzvy, z doručenky datové zprávy vyplývá, že výzva byla doručena tehdejšímu zástupci žalované , datum, . Poskytnutá desetidenní lhůta tedy uplynula , datum, a žalovaná je v prodlení se splněním tohoto závazku od následujícího dne , datum, . Právo na úrok z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jeho žalobkyní požadovaná výše pak z ust. § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a to podle repo sazby vyhlášené Českou národní bankou pro druhé pololetí roku , Anonymizováno, , zvýšené o , Anonymizováno, % bodů. Proto je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit vedle jistiny uplatněné pohledávky také úrok z prodlení ve výši , Anonymizováno, % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, a i toto rozhodnutí soud I. stupně je správné.

17. Rozhodnutí o nákladech řízení ve výroku II. rozsudku soudu I. stupně je také správné z důvodů v něm uvedených, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Žalobkyně byla s žalobou úspěšná a přísluší jí náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve stanovených paušálních částkách náhrad hotových výdajů a za jízdné pověřeného pracovníka žalobkyně k jednání soudu I. stupně a zpět, včetně stravného v částkách, jak je v odůvodnění tohoto rozhodnutí správně uvedeno.

18. Výrok II. tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn rovněž úspěchem žalobkyně a ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. V něm vznikly žalobkyni náklady v paušálních částkách náhrad hotových výdajů po , Anonymizováno, Kč za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na něm, celkem tedy , Anonymizováno, Kč. Odvolací soud se ztotožňuje ohledně těchto částek s argumentací o analogické aplikaci ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177 /1996 Sb. v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, neboť ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (jde o podzákonný předpis) je pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neaplikovatelné, což vyplývá i z argumentace nálezu pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 39/13. Dále vznikly žalobkyni náklady za cestovné k jednání odvolacího soudu ze sídla žalobkyně v , Anonymizováno, do sídla odvolacího soudu v Brně hromadným dopravním prostředkem v prokázané výši , Anonymizováno, Kč a , Anonymizováno, Kč, celkem tedy , Anonymizováno, Kč a za stravné , Anonymizováno, Kč, které za takto dlouhou pracovní cestu žalobkyni přísluší z týchž důvodů, z jakých ji přiznal i soud I. stupně za cestu k jeho soudnímu jednání. Proto odvolací soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku , Anonymizováno, .