115 C 27/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno ve věci žalobkyně: Anonymizováno - Anonymizováno , IČO: Anonymizováno sídlem Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozená dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 162 858 Kč s příslušenství

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 162 858 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 162 858 Kč od 10. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 720,73 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou došlou soudu dne 6. 2. 2024 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 162 858 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 10. 7. 2023 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že na základě pracovní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 30. 9. 2011 byla žalovaná zaměstnána jako instruktor sportu v pracovním poměru na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011 u , Anonymizováno, (dále jen „, Anonymizováno, “). , Anonymizováno, je ve smyslu zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, rezortním sportovním centrem , právnická osoba, – žalobkyně. Pracovní poměr na dobu určitou byl dále na základě dohod o změně sjednaných pracovních podmínek (dohody mezi žalobkyní a žalovanou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 16. 12. 2011, 22. 6. 2012, 23. 10. 2013, 22. 10. 2014, 29. 10. 2015, 27. 10. 2016, 26. 10. 2017, 10. 10. 2018) postupně prodlužován vždy na dobu určitou až do 31. 10. 2019. Uvedené bylo činěno na základě dohody s odborovou organizací o sjednávání a opakování pracovních poměrů na dobu určitou ze dne 16. 9. 2013 v souladu s ust. § 39 odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalované skončil pracovní poměr na dobu určitou dnem 31. 10. 2019. Žalovaná zaslala žalobkyni oznámení o trvání pracovního poměru ze dne 31. 10. 2019, ve kterém rozporovala skončení pracovního poměru uplynutím stanovené doby. Zároveň dne 31. 10. 2019 žalovaná oznámila žalobkyni, že od 24. 10. 2019 je v pracovní neschopnosti, která trvala až do 30. 11. 2020. Žalobkyně podala dle ust. § 39 odst. 5 zákoníku práce žalobní návrh na určení, že byly splněny podmínky pro výjimku z pravidla stanoveného v ust. § 39 odst. 2 zákoníku práce, tj. aby mohl být pracovní poměr na dobu určitou opakován více než dvakrát, a to z důvodu splnění podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Městský soud v Brně vydal dne 11. 5. 2020 rozsudek č.j. 115 C 188/2019-78, kterým ve výroku II. rozsudku žalobu, aby soud určil, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou, zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 byl výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně potvrzen, přičemž právní moci nabyl rozsudek dne 11. 1. 2021. Dne 5. 3. 2021 podala žalobkyně dovolání. S ohledem na skutečnost, že soudy bylo stanoveno, že podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce nebyly splněny, musela žalobkyně po právní moci rozsudků dne 11. 1. 2021 řešit pracovní zařazení žalované, jelikož její pracovní poměr pokračoval. Dopisem ze dne 14. 1. 2021, podepsaným dne 18. 1. 2021, žalovaná vyzvala žalobkyni k přidělování práce a výplatě platu od 1. 12. 2020. Žalovaná absolvovala lékařské prohlídky za účelem posouzení její pracovní způsobilosti k výkonu pracovní pozice instruktora sportu. Dle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci vydaného , tituly před jménem, , jméno FO, dne 8. 3. 2021 žalovaná pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost z důvodu obecného onemocnění. Žalované byla dána výpověď písemností ze dne 29. 3. 2021 z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti na základě ust. § 52 písm. e) zákoníku práce. Pracovní poměr žalované tak skončil 31. 5. 2021. Žalované byla vyplacena náhrada platu za období od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2021 v celkové výši 203 344 Kč hrubého, 162 858 Kč čistého. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1207/2021-125 ze dne 21. 10. 2022 vyhověl dovolání žalobkyně a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně. Nový rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 změnil výrok II. Městského soudu v Brně tak, že se určuje, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny. Žalovaná po ukončení pracovní neschopnosti, od 1. 12. 2020 do vydání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti dne 8. 3. 2021 nevykonávala pro žalobkyni žádnou práci, tudíž žalované byla vyplacena náhrada platu. Vydáním lékařského posudku o zdravotní způsobilosti bylo stanoveno, že žalovaná nemůže vykonávat práci instruktora sporu dle pracovní smlouvy z důvodu obecného onemocnění, a tak v období po vydání lékařského posudku žalovaná rovněž nevykonávala žádnou práci. S ohledem na skutečnost, že v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně dal za pravdu žalobkyni, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zák. práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny, skončil žalované pracovní poměr uplynutím doby 31. 10. 2019. Z toho důvodu žalované nepřísluší vyplacená náhrada platu, jelikož bez uvedených rozsudků se jedná o bezdůvodné obohacení žalované, když odpadl právní důvod, na základě kterého byla žalobkyně nucena uvedené finanční prostředky žalované vyplatit. Žalovaná žalobkyni neposkytla žádné protiplnění, tj. výkon práce. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr skončil již dne 31. 10. 2019, nemohl žalované vzniknout ani nárok na náhradu za dovolenou, kterou byla žalobkyně nucena vyplatit a stejně tak na náhradu platu za pracovní neschopnost v období od 1. 11. do 6. 11. 2019. Žalovaná i přes předžalobní výzvu uplatněný nárok žalobkyni nezaplatila.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že všechny finanční prostředky, které žalobkyně učinila předmětem řízení, převzala v dobré víře, že její pracovní poměr trvá, jak konstatoval pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020 č.j. 15 Co 132/2020-107. Po celou dobu, kdy žalovaná přijímala finanční prostředky, trvala právní moc uvedeného rozsudku a všichni účastníci řízení byli povinni se rozsudkem řídit. Žalovaná, která je práva neznalá, všechny vyplacené částky přijala bez toho, že by věděla, že se jedná o částky nesprávně určené či omylem vyplacené. Dále poukazovala na to, že aplikace § 331 zákoníku práce musí být zkoumána u každé jednotlivé platby zvlášť. Žalovaná byla po celé období práce neschopná, proto se domnívala, že platby, které jí byly poukazovány, jí náležely jako nemocnému zaměstnanci. Žalovaná se o dovolání dověděla dne 15. 3. 2021, do té doby nemohla být její dobrá víra otřesena. Současně žalovaná upozorňovala na skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 5720/2017 se vychází z jiného skutkového stavu, než jaký nastal v projednávané věci.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy a dospěl k těmto závěrům o skutkovém stavu. Shodným tvrzením účastníků, spisem Městského osudu v Brně sp. zn. 115 C 188/2019 zejména rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020, rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020, rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 bylo prokázáno, že žalobkyně jako zaměstnavatel a žalovaná jako zaměstnankyně uzavřely dne 30. 9. 2011 pracovní smlouvu, na základě které žalovaná vykonávala pro žalobkyni práci instruktorky sportu. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011. Na základě dohod o změně sjednaných pracovních podmínek, které žalobkyně s žalovanou uzavřely, byl pracovní poměr prodlužován vždy na dobu určitou až do 31. 10. 2019. Dle žalobkyně pracovní poměr mezi účastnicemi ke dni 31. 10. 2019 zanikl, k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou docházelo na základě dohody s odborovou organizací o sjednávání a opakování pracovních poměrů na dobu určitou ze dne 16. 9. 2013 v souladu s ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Se zánikem pracovního poměru nesouhlasila žalovaná, oznámením ze dne 31. 10. 2019 sdělila žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání a od 24. 10. 2019 byla v pracovní neschopnosti. Na stanovisko žalované reagovala žalobkyně podáním žaloby dle § 39 odst. 5 zákoníku práce na určení, že byly splněny podmínky pro výjimku z pravidla stanoveného v ust. § 39 odst. 2 zákoníku práce, tj. aby mohl být pracovní poměr na dobu určitou opakován více než dvakrát, a to z důvodu splnění podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Rozhodnutí o žalobě na určení bylo zásadní pro posouzení otázky skončení pracovního poměru mezi účastnicemi. Nejdříve bylo o žalobě rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020, kterým byla žaloba zamítnuta. O odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 tak, že rozsudek soudu I. stupně byl ohledně výroku o určení potvrzen. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 nabyl právní moci dne 11. 1. 2021. Dále bylo z obsahu spisu zjištěno, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 podala dne 5. 3. 2021 žalobkyně dovolání, které bylo žalované doručeno dne 15. 3. 2021. O dovolání rozhodoval dne 21. 10. 2022 Nejvyšší soud, který rozsudkem č.j. 21 Cdo 1207/2021-125 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Naposledy ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 tak, že změnil rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 tak, že určil, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 nabyl právní moci dne 3. 4. 2023. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno dovolání, ani ústavní stížnost. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně podala žalobu důvodně, neboť se musela bránit proti požadavku žalované, která trvala na dalším zaměstnávání s odůvodněním, že pracovní poměr trvá. Uvedené bylo posledním rozhodnutím Krajského soudu v Brně vyvráceno a bylo na jisto postaveno, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou skončil ke dni 31. 10. 2019.

4. Dále soud provedl dokazování rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého zjistil, že žalovaná byla práce neschopná od 24. 10. 2019 do 30. 11. 2020. Z lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 8. 3. 2021 soud zjistil, že žalovaná pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci z důvodu obecného onemocnění. Z listiny ze dne 14. 1. 2021 soud zjistil, že žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 vyzývala žalobkyni k přidělování práce a výplatě platu s odůvodněním, že pracovní poměr trvá. Z výpovědi ze dne 29. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně dala žalované výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce s odůvodněním, že podle posudku o zdravotní způsobilosti k práci žalovaná nesmí konat dosavadní práci. Z předžalobní výzvy a dodejky do datové schránky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím jejího právního zástupce k zaplacení žalované částky do 10 dnů od doručení výzvy, výzva byla do datové schránky zástupce žalované doručena dne 29. 6. 2023. Z výplatních lístků soud zjistil, že v lednu 2021 vyplatila žalobkyně žalované 52 295 Kč, z toho náhrada za dočasnou pracovní neschopnost za 6 dnů činila 3 148 Kč a ve zbývající částce šlo o náhradu platu, v únoru 2021 vyplatila žalobkyně žalované náhradu platu ve výši 25 507 Kč, v březnu 2021 vyplatila žalobkyně žalované náhradu platu ve výši 28 985 Kč, v dubnu 2021 vyplatila žalobkyně žalované náhradu platu ve výši 28 625 Kč, v květnu 2021 vyplatila žalobkyně žalované částku 27 446 Kč. Vyplacená částka v květnu 2021 sestávala z částky 16 162 Kč hrubého z titulu náhrady platu, částky 16 364 Kč hrubého z titulu náhrady za dovolenou a částky 1 145 Kč hrubého, která byla vyplacena jako plat za vykonanou práci. Z výpisu položek bankovních výpisů soud zjistil, že žalobkyně poukázala na účet žalované dne 11. 2. 2021 částku 52 295 Kč, dne 11. 3. 2021 částku 25 507 kč, dne 13. 4. 2021 částku 28 985 Kč, dne 12. 5. 2021 částku 28 625 kč, dne 11. 6. 2021 částku 27 446 Kč.

5. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně zaplatila na účet žalované dne 11. 2. 2021 náhradu za dočasnou pracovní neschopnost za 6 dnů ve výši 3 148 Kč a náhradu platu ve výši 49 147 Kč, dne 11. 3. 2021 náhradu platu ve výši 25 507 Kč, dne 13. 4. 2021 náhradu platu ve výši 28 985 Kč, dne 12. 5. 2021 náhradu platu ve výši 28 625 Kč, dne 11. 6. 2021 částku 27 446 Kč sestávající z částek představujících náhradu platu, náhradu za dovolenou a plat za odpracovanou dobu. Uvedené platby činila žalobkyně poté, kdy byl vydán rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 a rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020, jejichž důsledkem byl závěr o trvání pracovního poměru mezi účastnicemi, když žalovaná trvala na dalším zaměstnávání. Dne 15. 3. 2021 bylo žalované doručeno dovolání, které podala žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 21 Cdo 1207/2021-125 ze dne 21. 10. 2022, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem čj. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 změnil rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 tak, že určil, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny, rozsudek nabyl právní moci dne 3. 4. 2023. Po vydání posledního rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zřejmé, že pracovní poměr mezi účastnicemi skončil, jak tvrdila žalobkyně, uplynutím doby ke dni 31. 10. 2019.

6. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle § 331 zákona 262/2006 Sb. zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

8. Zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5720/2017 ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 740/2016 ze dne 3. 10.2016).

9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně vyplatila žalované náhradu platu poskytovanou dle § 208 zákoníku práce dobrovolně poté, co rozsudkem Městského soudu v Brně čj. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně čj. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 byla zamítnutá žaloba na určení, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny, což vedlo strany k závěru, že pracovní poměr trvá, a co žalovaná listinou ze dne 14. 1. 2021 vyzývala žalobkyni k přidělování práce a výplatě platu s odůvodněním, že pracovní poměr trvá. Za situace, kdy rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 a rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 byly rozsudkem Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 21 Cdo 1207/2021-125 ze dne 21. 10. 2022 zrušeny a rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 tak, že bylo určeno, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny, tudíž pracovní poměr mezi účastnicemi skončil uplynutím doby 31. 10. 2019, obdržela žalovaná náhradu platu, náhradu za dobu pracovní neschopnosti neprávem. Současně nebylo mezi účastnicemi sporu o tom, že žalovaná v období let 2020, 2021 nekonala pro žalobkyni práci, tudíž je zřejmé, že byla-li žalované v květnu vyplacena částka ve výši 1 145 Kč za vykonanou práci, jedná se výplatu provedenou omylem.

10. Při zvažování „dobré víry“ žalované vzal soud v úvahu, že v době výplaty prvních tří plateb v lednu, únoru a březnu 2021 sice bylo rozhodnuto pravomocně rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107, avšak ještě neuplynula lhůta k podání dovolání nebo k uplatnění ústavní stížnosti, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda o určení splnění podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto definitivně a zda tedy pracovní poměr trvá a žalovaná má právo na další zaměstnávání či náhradu platu. Poté, kdy byla žalovaná vyrozuměna o podání dovolání dne 15. 3. 2021 byla jistota žalované o definitivním vyřešení ještě více narušena. Žalovaná si jak v době plynutí lhůty pro podání dovolání, tak po podání dovolání musela být vědoma, že budou-li rozsudky Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 a Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 zrušeny, poskytnuté plnění z titulu náhrady platu, nemocenské a náhrady za dovolenou jí nenáleží a bude je muset vrátit. Rovněž ohledně platby ve výši 1 145 Kč, která byla žalované vyplacena omylem za výkon práce, nemohla být žalovaná v dobré víře, neboť v období let 2020 a 2021 nekonala pro žalobkyni žádnou práci, tudíž musela vědět, že jde o omylem vyplacenou platbu. Žalovaná sice nemá právní vzdělání, avšak po celou dobu řízení ve věci sp. zn. 115 C 188/2019 byla právně zastoupena, tudíž byla jistě o možnosti podání dovolání poučena a o následcích případného úspěchu žalobkyně v dovolacím řízení informována. Žalobkyně se důvodně domáhá vyplacených plateb, proto soud žalobě zcela vyhověl.

11. Žalobkyně byla ve sporu cela procesně úspěšná, proto jí soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 4 720,73 Kč. Tuto částku tvoří částka 1 200 Kč za hotové výdaje tj. 4 krát 300 Kč ( předžalobní výzva, podání žaloby, příprava účasti na jednání a účast na jednání dne 13. 1. 2025) dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb. a částka 3 357,73 Kč za cestovné osobním vozidlem Škoda SPZ: , adresa, -, Anonymizováno, ze sídla žalobkyně v , adresa, a zpět dne 13. 1. 2025, když bylo při cestě tam i zpět ujeto 426 km při průměrné spotřebě nafty 6 litrů/100 km, když bylo vycházeno z ceny pohonných hmot a paušální sazby základních náhrad za používání osobních silničních motorových vozidel dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve výši 34,70 Kč/litr motorové nafty a náhradě 5,8 Kč/1 km a stravné ve výši 163 Kč dle vyhl. č. 475/2024 Sb. ve spojení s kolektivní smlouvou žalobkyně, kdy stravné činí průměr mezních hodnot finančního rozpětí stravného dle platné úpravy.