15 CO 125/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: ; právnická osoba , proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 47 291 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2022, č. j. 61 C 208/2020-63,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 8.034,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit jí částku 47 291 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 2 15 Co 125/2022 12 051,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně. V něm namítá, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Následně své odvolání žalobkyně doplnila tak, že uvedla, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný žalobkyni dlužil na pojistném z pojistné smlouvy [číslo] částku 47 291 Kč s příslušenstvím, přičemž existenci tohoto dluhu žalovaný uznal v listině uznání dluhu podepsané ověřeným podpisem dne 6. 9. 2010. Mezi účastníky tak bylo sporné pouze to, zda žalovaným vznesená námitka promlčení může být důvodná či nikoliv. Soud I. stupně na základě účastnického výslechu žalovaného a pohledem do diáře žalovaného dospěl k závěru, že žalovaný uznal dluh dříve, než podepsal listinu a námitka promlčení je tak důvodná. Žalobkyně s takovým právním hodnocením nesouhlasí, když podle ní zcela popírá jakoukoliv právní jistotu druhého účastníka – věřitele, jemuž je právní jednání dlužníka určeno. Z listiny, která je předmětem tohoto soudního sporu, podle žalobkyně vyplývá, že dne 6. 9. 2010 žalovaný učinil perfektní své právní jednání – uznání dluhu, když uznal za vlastní podpis na této listině. Žalobkyně má tedy za to, že je zřejmé, že v den 6. 9. 2010 žalovaný svůj dluh uznával, jinak by samozřejmě právní jednání perfektním neučinil. Žalovaný neopatřil listinu jiným datem, kdy údajně dle názoru soudu mohlo k podpisu listiny dojít, ačkoliv listina obsahuje kolonku„ v [obec], dne ………“. Pokud by v tomto místě bylo datum doplněno, mohl by zřejmě právní názor soudu obstát s tím, že žalovaný uznal dluh již datem, které by bylo vyplněno, a teprve později uznal svůj podpis na listině za vlastní. Pokud ale listina obsahuje jediné datum 6. 9. 2010 osvědčující jakékoliv právní jednání dlužníka, nelze klást věřiteli nepřiměřený požadavek, aby zjišťoval, kdy jindy dlužník skutečně listinu podepsal nebo se rozhodl podepsat či dokonce dle diáře měl v plánu podepsat, jak dedukuje soud I. stupně. Soud I. stupně svým rozhodnutím zcela ignoroval ust. § 35 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. Z předmětné listiny naprosto zřejmě vyplývá, že žalovaný uznává dluh za vlastní a splatný, zavazuje se jej uhradit a toto jednání činí (ještě i) dne 6. 9. 2010. Když věřitel (žalobkyně) má k dispozici takové utvrzení dluhu, vychází při hodnocení obsahu listiny samozřejmě z toho, co je z listiny seznatelné. V daném případě z listiny nevyplývá, že by k jejímu podpisu došlo jindy, než dne 6. 9. 2010. Nelze klást na věřitele nepřiměřené požadavky, aby zjišťoval, zda náhodou listina nebyla dlužníkem podepsána ještě před jejím opatřením vlastnoručním ověřeným podpisem, to zcela popírá smysl písemného uznání dluhu, jak jej má na mysli ust. § 558 zák. č. 40/1964 Sb., který dává věřiteli jistotu, že v době uznání (tedy i v době opatření listiny ověřeným podpisem) dluh trval. Právní úkon uznání dluhu je bezpochyby jednostranným právním jednáním, které je ale určeno další osobě, jejíž pohledávka je uznána za závazek osoby, která uznání dluhu činí. Dle názoru žalobkyně tedy nelze v daném případě ignorovat ani ust. § 45 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., dle nějž působí projev vůle vůči nepřítomné straně od okamžiku, kdy jí dojde. I když se jedná o jednostranné jednání dlužníka, z podacího razítka vyplývá, že listina byla žalobkyni doručena dne 9. 9. 2010, tedy až po opatření listiny ověřeným podpisem, nikoli předtím, jak tvrdí žalovaný, a listina mu nebyla vrácena k opatření ověřeným podpisem, protože v takovém případě by na listině byla podací razítka dvě. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci soudem I. stupně, který vlastně ani v odůvodnění rozsudku neopírá své rozhodnutí o konkrétní právní normy, na základě nichž dospěl ke svému závěru. Své rozhodnutí naopak zakládá na osobním dojmu z účastnické výpovědi žalovaného, nikoliv na řádném právním posouzení případu a zcela proti základní ústavní zásadě právní jistoty účastníků soudního sporu rozhodl v rozporu s právním řádem České republiky. Vzhledem k tomu, že z obsahu listiny Uznání dluhu ze dne 6. 9. 2010 naprosto nepochybně vyplývá, že žalovaný ještě dne 6. 9. 2010 svůj závazek vůči žalobkyni uznával, je vznesená námitka promlčení naprosto nedůvodná. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že zaváže žalovaného k povinnosti 3 15 Co 125/2022 zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím a zaváže žalovaného též k náhradě nákladů řízení žalobkyni.

3. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil též žalovaný. Ten jednak uvádí, že považuje napadený rozsudek za správný, a to jak po stránce skutkového zjištění, tak i po stránce právního hodnocení. Dále poukazuje na to, že žalovaný řádně vznesl námitku promlčení. K námitkám žalobkyně, jež jsou obsaženy v jejím odvolání, uvádí, že k platnosti uznání dluhu není nutné, aby bylo podepsané s úředně ověřeným podpisem. Z tohoto důvodu tvrzení žalobkyně, že až dne 6. 9. 2010 bylo právní jednání perfektní, není závěrem správným. Právní jednání uznání dluhu bylo perfektní již dnem, kdy jej žalovaný podepsal (13. 8. 2010). Že žalovaný neopatřil listinu jiným datem, nic na věci nemění. Skutečnost, že na listině uznání dluhu není jiné datum, než 6. 9. 2010 (datum ověření podpisu) a činit z toho závěr, že od tohoto data se počítá promlčecí lhůta, je závěrem nesprávným. Ostatně jak je již v samotném uznání dluhu (v ověřovací doložce) napsáno, žalovaný„ uznal podpis na listině za vlastní“. Z uvedeného je zřejmé, že listina již byla podepsána dříve, nežli došlo k uznání dluhu. Kdyby listina byla podepsána v tentýž okamžik, kdy došlo k uznání dluhu, bylo by v ověřovací doložce napsáno„ přede mnou vlastnoručně podepsal tuto listinu“. Pokud žalobkyně uvádí, že jí nelze klást za vinu, aby zjišťovala, kdy žalovaný listinu podepsal, nebo se rozhodl podepsat, či měl v plánu podepsat, žalovaný uvádí, že je to právě žalobkyně, která veškeré podklady a listiny připravila, která má i k tomu určené zaměstnance právního vzdělání, aby si zajistila a překontrolovala, zda žalovaný (dříve klient), jí zpět doručil listiny ve stavu, v jakém je po žalovaném chtěla. Byla to žalobkyně, která po žalovaném chtěla, aby podpis na uznání dluhu byl ověřen. Proto žalovaný na pokyn žalobkyně dodatečně svůj podpis nechal ověřit. Pokud žalobkyni dále na předmětné listině něco chybělo, měla a mohla dát žalovanému instrukci, co a jak má udělat (doplnit datum podpisu). Pokud to žalobkyně neučinila, je to problém spočívající na její straně. Navíc žalovaný opakuje, že žalobkyně vůbec nemusela čekat až ke konci vypršení 10-leté lhůty na zaplacení, mohla s žalovaným vejít v kontakt, mohla si s ním domluvit splátky apod. Nic z toho však žalobkyně neudělala a rovnou (po promlčecí lhůtě) podala žalobu. Pokud žalobkyně v odvolání odkazuje na ust. § 35 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. s tím, že má za to, že tímto ustanovením lze zhojit to, že dopustila promlčení své pohledávky a dále, že z listiny uznání dluhu vyplývá, že žalovaný svůj dluh uznává za vlastní a splatný, má se jej zavazovat uhradit a toto jednání má činit ještě i dne 6. 9. 2010, považuje žalovaný tento závěr žalobkyně za nesprávný. Žalovaný listinu uznání dluhu podepsal jednou, a to dne 13. 8. 2010. Na žádost žalobkyně, která po žalovaném chtěla podpis uznaný, pouze uznal tento svůj podpis za vlastní na pobočce České pošty, s.p. Pokud žalobkyně dále při hodnocení obsahu listiny uznání dluhu vychází z toho, co je z listiny seznatelné s tím, že v daném případě z listiny uznání dluhu údajně nemá vyplývat, že by k jejímu podpisu došlo jindy, než dne 6. 9. 2010, s tímto tvrzením žalobkyně žalovaný nesouhlasí. Zde odkazuje na to, že ze samotné listiny uznání dluhu je zcela zřejmé a zcela jasné, že dne 6. 9. 2010 došlo pouze k uznání podpisu za vlastní; že na pobočce České pošty, s.p. dne 6. 9. 2010 žalovaný tuto listinu (uznání dluhu) již přinesl podepsanou. Tedy je zcela zřejmé a uvedené musí být zřejmé i žalobkyni, neboť disponuje kvalifikovanými zaměstnanci s právním vzděláním, že pokud je na listině napsáno, že dne 6. 9. 2010 žalovaný„ uznal podpis na listině za vlastní“, vyplývá z toho, že před tímto aktem (právním jednáním) byla již listina (uznání závazku) podepsána. Pokud by žalobkyně byla ve svém jednání důsledná a poctivá, mohla po žalovaném požadovat opakované předložení uznání dluhu, které by obsahovalo i datum podpisu uznání dluhu. Pokud tak neučinila, jde to pouze k její tíži. K námitce ohledně nepřiměřených nároků, tedy toho, že po žalobkyni nelze požadovat, aby zjišťovala, kdy byla listina podepsána, žalovaný uvádí, že se o žádné nepřiměřené nároky nejedná, a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně disponuje kvalifikovaným personálem (který by tyto záležitosti měl vědět a znát). Taktéž za nesprávný považuje žalovaný názor žalobkyně, že na uznání dluhu by se mělo hledět tak, že vůči žalobkyni působí až od okamžiku, kdy jí dojde, tj. až 4 15 Co 125/2022 od 9. 9. 2010. Pokud žalobkyně uvádí, že listina uznání dluhu byla žalobkyni doručena dne 9. 9. 2010, tedy až po opatření listiny ověřeným podpisem, nikoliv před ním, jak měl údajně tvrdit žalovaný, a listina mu prý neměla být vrácena k opatření ověřeným podpisem, protože v takovém případě by na listině byla podací razítka dvě, k tomuto tvrzení žalovaný opakovaně uvádí, že se jedná o tvrzení účelové a zkreslené. Žalovaný již před soudem I. stupně výslovně sdělil, že dne 13. 8. 2010 uznání dluhu podepsal a šel ho doručit na pobočku [anonymizována dvě slova] do IBC. Na pobočce [anonymizována dvě slova] mu bylo řečeno, že podpis musí být ověřený. To znamená, že žalovaný uznání dluhu žalobkyni neodevzdal (byl zaúkolován tím, aby na uznání dluhu zajistil úřední ověření podpisu). Z uvedeného vyplývá, že na uznání dluhu ani druhé razítko z podatelny být nemohlo, neboť předmětné uznání dluhu na podatelně žalovaný nezanechal. Následně, až byl podpis žalovaného na uznání dluhu ověřen, dle obdržených pokynů od žalobkyně, žalovaný uznání dluhu odeslal žalobkyni. V závěru svého vyjádření žalovaný uvádí, že uznání dluhu podepsal dne 13. 8. 2010. Následně však žalobkyně chtěla, aby jeho podpis byl úředně ověřen, z toho důvodu žalovaný uznal svůj podpis za vlastní na pobočce České pošty, s.p., a to dne 6. 9. 2010. K uznání dluhu však došlo dne 13. 8. 2010, kdy žalovaný předmětné uznání dluhu podepsal. Za předpokladu, že by promlčecí lhůta uplatněného nároku ze strany žalobkyně byla 10 let, došlo by k promlčení jejího nároku dne 14. 8. 2020. Zde odkazuje na ust. § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a uvádí, že lze uzavřít a judikatura se v této věci vyjadřuje ustáleně, že uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za 10 let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Okamžikem uznání tedy začíná běžet nová promlčecí lhůta, kdy tímto okamžikem je pak dle judikatury již den, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil, nikoli den, kdy dojde uznání do sféry věřitele. Dále žalovaný uvádí, že se ke svému závazku stavěl čelem, chtěl jej dle svých možností řešit, nabídl žalobkyni splátky. Žalobkyně však na návrhy žalovaného nechtěla přistoupit. Vzhledem k tomu, že žalovaný považuje rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné, navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 47 291 Kč s příslušenstvím jako dlužného pojistného, které žalovaný v roce 2010 písemně uznal. V této souvislosti, a to i s ohledem k námitce, kterou v průběhu řízení uplatnil žalovaný – námitce promlčení, je významné, že žaloba byla žalobkyní podána dne 1. 9. 2020. Pokud jde o skutečnosti ohledně uzavření pojistné smlouvy, jejího zániku z důvodu nezaplacení, existence dlužné částky a též toho, že žalovaný v roce 2010 písemně uznal uvedený dluh ve smyslu ust. § 558 zákona č. 40/1964 Sb., v tomto směru jsou skutková tvrzení obou účastníků shodná. Sporným v dané věci je mezi účastníky to, zda žalovaný uznal předmětný závazek až dne 6. 9. 2010, kdy na pobočce České pošty uznal svůj podpis na listině uznání závazku za vlastní, nebo zda se tak stalo dne 13. 8. 2010, jak tvrdí žalovaný.

6. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci tak, jak jej učinil soud I. stupně, který vysvětlil své úvahy a důvody, pro které považuje námitku promlčení uplatněnou žalovaným za důvodnou. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a v dalším se tedy vyjadřuje k námitkám žalobkyně, jež uvádí v odvolání, a které jsou (ve vztahu k námitce promlčení) v podstatě totožné jako námitky uváděné žalobkyní před soudem I. stupně. 5 15 Co 125/2022 7. Podle ust. § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Podle ust. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb. práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Podle ust. § 558 zákona č. 40/1964 Sb. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

10. Při rozhodování předmětné věci je třeba zdůraznit východisko, ze kterého odvolací soud při posouzení věci vychází, a které spočívá v tom, že neuvedení data podpisu na písemném uznání dluhu nečiní tento úkon neplatným, když skutečnost, kdy na písemné uznání dluhu byl připojen podpis dlužníka, lze prokázat v řízení i jinými prostředky. V tomto směru odvolací soud si je vědom důležitosti zjištění okamžiku vyhotovení písemného uznání dluhu včetně připojení podpisu, když takové časové zjištění má význam jak pro závěr, že dluh v době (okamžiku) podpisu trval, tak i proto, že je tímto okamžikem vymezen počátek běhu nové promlčecí lhůty.

11. Jde-li o uvedené východisko, odvolací soud kromě výše citovaného ust. § 558 občanského zákoníku vychází též z ustálené judikatury, například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, z něhož vyplývá, že„ uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka existence dluhu se váže k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno), nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu promlčecí doby podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení projevu uvedena lhůta k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat“.

12. Jde-li tedy o posouzení námitek žalobkyně, jež spočívají jednak v tom, že žalovaný učinil své právní jednání„ perfektním“ až dne 6. 9. 2010, když uznal za vlastní podpis na uvedené listině, případně pak námitky, že listina obsahuje jen jediné datum, a to 6. 9. 2010, když podle žalobkyně nelze po věřiteli požadovat, aby zjišťoval, kdy listinu dlužník podepsal, má odvolací soud za to, že žalobkyně v této souvislosti pomíjí, že pokud jde o uznání dluhu založené na č.l. 11 spisu, pak (byť je pravdou, že se na ní nachází pouze jediné časové označení – jediné datum, a to 6. 9. 2010), je z obsahu předmětné listiny zcela nepochybně zřejmé, že uvedené datum se nevztahuje k okamžiku, kdy na uvedenou listinu žalovaný jako dlužník připojil svůj podpis, ale vztahuje se 6 15 Co 125/2022 k okamžiku, kdy po předložení této listiny na pobočce České pošty žalobce podpis, který již na uvedené listině byl, uznal za vlastní. Uvádí-li žalobkyně, že jí byla listina doručena dne 9. 9. 2010, lze mít za to, že již v tomto okamžiku tato skutečnost, tedy že datum 6. 9. 2010 se nevztahuje k okamžiku podpisu uvedené listiny, ale pouze k uznání podpisu za vlastní, a to podpisu, který se na uvedené listině při předložení na pobočce České pošty nacházel, musela být tato okolnost žalobkyni zcela zřejmá. Z těchto důvodů tedy odvolací soud neshledává tyto námitky žalobkyně za důvodné, když datum uznání podpisu za vlastní nelze ztotožnit s datem, kdy podpis na uvedené listině byl žalovaným jako dlužníkem připojen.

13. Jde-li pak o to, kdy byl podpis na uvedené listině připojen, žalovaný ke svým tvrzením, že se tak stalo 13. 8. 2010, navrhl důkazy, které soud I. stupně provedl, když hodnocení těchto důkazů soudem I. stupně považuje odvolací soud za odpovídající a v tomto směru na závěry soudu I. stupně odkazuje.

14. Jde-li v neposlední řadě o námitku žalobkyně spočívající v tom, že ohledně předmětného uznání dluhu mělo být vycházeno též z ust. § 45 zákona č. 40/1964 Sb., tedy že projev vůle vůči nepřítomné osobě působí až od okamžiku, kdy jí dojde, lze i v tomto směru odkázat na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, z něhož mimo jiné vyplývá, že„ účinky uznání, to je vyvratitelná domněnka existence dluhu se váže k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno), nikoli k datu, kdy bylo doručeno“. V tomto ohledu tedy není ani tato námitka žalobkyně důvodná, a pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že předmětné uznání dluhu bylo vyhotoveno včetně připojení podpisu dne 13. 8. 2010, přičemž žaloba na zaplacení částky, jež byla předmětným uznáním dluhu uznána, byla podána až dne 1. 9. 2020 a žalovaný uplatnil námitku promlčení, je tato námitka důvodná, a proto pokud soud I. stupně žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl úspěšný žalovaný, náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s tímto odvolacím řízením vznikly. V daném případě se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 2 úkony právní služby po à 3 020 Kč, dále 2x režijní paušál po à 300 Kč a DPH ve výši 1 394,40 Kč; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení se jedná o částku 8 034,40 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.