15 Co 13/2026

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: Anonymizováno – Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa účastníka, Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno za účasti vedlejšího účastníka: Anonymizováno narozený Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka, Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno o určení vlastnictví k nemovité věci, o odvolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2025, č. j. 8 C 147/2022-456,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 1 350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. č.Anonymizováno Anonymizováno, zapsaného pro k. ú. a obec adresa na LV č. Anonymizováno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Anonymizováno adresa (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši Anonymizováno Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit Anonymizováno adresa soudní poplatek ve výši Anonymizováno Kč ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované (dále jen „žalovaní“). Ti namítají, že jsou dány odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) až g) o.s.ř. Mají za to, že soud I. stupně věc nesprávně skutkově i právně posoudil a nevypořádal se s jejich zásadní argumentací. Především zdůrazňují, že pozemek parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa nemohl být konfiskován podle dekretu č. Anonymizováno Sb., neboť jeho tehdejší vlastník, Anonymizováno jméno FO. z Anonymizováno, byl cizincem a současně hlavou cizího státu. Jeho majetek tak podle mezinárodního práva požíval jurisdikční i exekuční imunity. Jakýkoli pokus o konfiskaci proto měl být stižen nedostatkem pravomoci a nicotností. Soud I. stupně se však touto námitkou podle žalovaných nezabýval. Dále žalovaní nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že se členové Anonymizováno rodu při sčítání lidu v roce Anonymizováno přihlásili k Anonymizováno národnosti. Upozorňují, že toto tvrzení není správné a že příslušný sčítací arch měla podepsat neoprávněná osoba. Soud podle nich neprovedl důkazy o Anonymizováno, přesto dovodil použitelnost dekretu pouze na základě vyhlášky adresa, aniž by existovalo konkrétní správní rozhodnutí o konfiskaci sporné nemovitosti. Následně pak nesprávně uzavřel, že majetek přešel na stát. Žalovaní dále namítají, že stát neprokázal žádný nabývací titul ke sporné nemovitosti. Rozhodnutí o vlastnictví České republiky bylo podle nich založeno pouze na obecném dokumentu deklarujícím konfiskaci blíže nespecifikovaného majetku knížete. Současně soud nesprávně dovodil, že není oprávněn přezkoumávat zásahy státu do vlastnických práv před datum. Odkaz na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 považují žalovaní za nepřípadný, neboť toto stanovisko chrání práva třetích osob nabytá v dobré víře, nikoli zájmy samotného státu Významnou část odvolání věnují žalovaní námitce nedostatku pravomoci civilních soudů. Podle jejich názoru mohly o konfiskaci podle dekretu rozhodovat výlučně správní orgány, kterým dekret tuto působnost svěřoval. Civilní soudy nebyly oprávněny nahrazovat chybějící konfiskační akty vlastními rozhodnutími. V této souvislosti odkazují jak na novější, tak i historickou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž soudy nemohou samy určovat, zda byl konkrétní majetek konfiskován, ani rozhodovat o národnosti osoby, na niž měl dekret dopadat. Dále upozorňují, že stát po desetiletí nemovitost neužíval, neprojevoval o ni zájem a k podání žaloby přistoupil až poté, co zjistil, že své údajné vlastnické právo nelze zapsat do katastru nemovitostí. Podle žalovaných je nesprávný také závěr soudu, že konfiskace nastala přímo ze zákona. Odkazují na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, podle níž konfiskační proces vyžadoval nejen existenci dekretu, ale i individuální správní akt konkretizující osobu vlastníka a rozsah konfiskovaného majetku. V projednávané věci však žádné takové rozhodnutí předloženo nebylo. Soud proto podle nich nepřípustně rozšířil působnost dekretu na předmětnou nemovitost a překročil svou pravomoc. Žalovaní rovněž zdůrazňují, že soud ignoroval argumentaci týkající se imunity knížete. I kdyby bylo rozhodnutí o konfiskaci vydáno, nebylo by podle nich možné jej vykonat, neboť majetek hlavy cizího státu podléhal exekuční imunitě a byl vyňat z výkonu rozhodnutí, zabrání či exekuce. Soud se touto otázkou nevypořádal, a jeho rozhodnutí proto považují za nepřezkoumatelné. Další námitky směřují proti dokumentu Anonymizováno adresa z datum, z něhož soud vycházel. Žalovaní tvrdí, že tento akt je nicotný, a to jak z důvodu imunity knížete, tak proto, že jej měl vydat orgán, který v dané době neexistoval. Podle jejich výkladu tehdejší právní úpravy nebyl Anonymizováno v rozhodný den zřízen v souladu s právními předpisy. Akt proto nemohl vyvolat žádné právní účinky. Současně byl podle nich nevykonatelný právě z důvodu exekuční imunity Anonymizováno. Žalovaní dále namítají, že soud nesprávně posoudil svou vázanost uvedeným dokumentem podle § 135 o.s.ř. Podle jejich názoru mohl soud z existujícího správního rozhodnutí pouze vycházet, nikoli je bez dalšího převzít jako podklad svého závěru. Navíc v dané věci ani neexistuje správní rozhodnutí, které by výslovně konfiskovalo spornou nemovitost. Ve vztahu k vlastnickému právu žalovaní zdůrazňují, že lichtenštejnský knížecí rod byl po staletí veden jako vlastník předmětného majetku a vlastnické právo bylo potvrzeno rovněž rozhodnutím adresa. Naproti tomu stát podle nich žádný srovnatelný právní titul nepředložil. Napadený rozsudek tak podle jejich názoru představuje první akt, jímž se stát snaží své tvrzené vlastnictví založit. Konečně žalovaní namítají porušení práva na ochranu majetku, zákazu diskriminace, práva na soukromí, rodinný život, čest a dobrou pověst. Tvrdí, že stát založil svou argumentaci na nepodložených závěrech o Anonymizováno národnosti Anonymizováno rodiny a extenzivně vykládá poválečné konfiskační předpisy způsobem odporujícím požadavkům právní jistoty a předvídatelnosti práva. Současně poukazují na zákaz odnětí majetku cizincům bez náhrady a na rozpor postupu státu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, popřípadě řízení zastaví.

3. K odvolání žalovaných se vyjádřila žalobkyně. Ta navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Uvedla, že odvolací argumentace žalovaných nepřináší žádné nové skutečnosti a opakuje námitky, které byly žalovanou stranou uplatňovány již v řadě skutkově a právně obdobných sporů, včetně řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem. K námitce nedostatku pravomoci českých soudů žalobkyně poukázala na správnost závěrů soudu prvního stupně, podle nichž je dána mezinárodní příslušnost českých soudů na základě příslušných ustanovení nařízení Brusel I bis. Projednáním této věci podle jejího názoru nedochází k nepřípustnému zásahu do suverenity Lichtenštejnského knížectví. Odkázala přitom na předchozí obdobná soudní řízení i na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Současně zdůraznila, že mezi Českou republikou a Anonymizováno neexistuje mezinárodní smlouva upravující otázku vlastnictví předmětných nemovitostí, a proto je třeba vycházet z příslušných ustanovení evropského a českého mezinárodního práva soukromého. Ve vztahu k námitkám týkajícím se konfiskace majetku právního předchůdce žalované uvedla, že soud prvního stupně správně vyšel ze skutečnosti, že majetek jméno FO. z Anonymizováno byl konfiskován podle dekretu č. Anonymizováno Sb. a že tato konfiskace byla následně aprobována správními i soudními rozhodnutími. Zdůraznila, že soud se nezabýval věcnou správností konfiskačních aktů ani nepřezkoumával, zda byly splněny jednotlivé podmínky konfiskace. Vycházel pouze z jejich existence a právních účinků. Podle žalobkyně je navíc ustálenou judikaturou potvrzeno, že proces konfiskace již nemůže být předmětem dodatečného přezkumu správních orgánů ani soudů. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně zdůraznila, že konfiskace podle dekretu č. Anonymizováno Sb. představovala zákonný titul přechodu vlastnického práva a že následná správní rozhodnutí měla pouze deklaratorní charakter. Právním důvodem odnětí vlastnictví nebyla tato rozhodnutí, ale samotný dekret. Účinky konfiskace proto nastaly ex lege již ke dni účinnosti dekretu a ke stejnému dni přešlo vlastnické právo k dotčenému majetku na československý stát. Z tohoto důvodu považuje za nedůvodnou námitku žalovaných, že žalobkyně nemá k předmětnému pozemku nabývací titul. K argumentaci žalovaných jurisdikční imunitou právního předchůdce žalované jako hlavy cizího státu žalobkyně uvedla, že konfiskace se týkala jeho soukromého majetku, nikoli majetku vykonávaného v rámci státní suverenity. Takový závěr podle ní vyplývá již z historických rozhodnutí správních orgánů a byl potvrzen rovněž následnou judikaturou Ústavního soudu. Žalobkyně k otázce zápisů v pozemkových knihách, evidenci nemovitostí a katastru nemovitostí zdůraznila, že trvající zápis původního vlastníka neměl žádný vliv na vznik a existenci vlastnického práva státu nabytého konfiskací. Žalobkyně podle svého tvrzení nikdy nepochybovala o tom, že je vlastníkem předmětného majetku, a proto ani nečinila kroky ke změně evidenčního stavu. Odkázala na ustálenou judikaturu, podle níž zápis v evidenci nemovitostí nemusí odpovídat skutečnému právnímu stavu a vlastnické právo lze v případě sporu určit soudním rozhodnutím. Za nepřípadné označila odkazy žalovaných na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu i na rozhodnutí adresa Anonymizováno o dědictví po jméno FO., neboť tato rozhodnutí podle jejího názoru neřeší otázku přechodu vlastnického práva v důsledku konfiskace podle československého práva. V této souvislosti zdůraznila význam nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, z něhož podle ní vyplývá, že soudy jsou povolány poskytovat ochranu skutečným právům i v případech, kdy je mezi evidovaným a skutečným právním stavem rozpor. Přetrvávající zápis původního vlastníka proto nemůže zpochybnit právní účinky konfiskace. Žalobkyně dále nesouhlasila s námitkami žalovaných o rozporu rozhodnutí s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními úmluvami. I v tomto směru odkázala na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která obdobné námitky opakovaně odmítla. Za neopodstatněné označila rovněž tvrzení žalovaných, že rodina vedlejšího účastníka řízení vlastnické právo k předmětnému pozemku po staletí pokojně vykonávala. Podle žalobkyně soud prvního stupně správně uzavřel, že takové tvrzení nebylo v řízení prokázáno. Vzhledem k úplnému procesnímu úspěchu žalobkyně považuje za správné i rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

5. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci a na jeho základě dospěl ke správnému právnímu závěru, že vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno v katastrálním území adresa je Anonymizováno. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil dostatečná skutková zjištění, když skutkové závěry soudu I. stupně považuje odvolací soud za správné; dále soud I. stupně aplikoval příslušné právní normy a též odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že i právní hodnocení provedené soudem I. stupně je zcela správné. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci tak, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně vůči žalované za důvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat. Z těchto důvodů by odvolací soud považoval za zbytečné opakovat argumentaci soudu I. stupně, a proto se v dalším stručně k opakovaným námitkám žalovaných (tj. k totožným námitkám, které žalovaní uváděli již před soudem I. stupně) vyjádří odvolací soud jen v základních aspektech.

6. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení svého vlastnického práva k nemovité věci – pozemku parc. č. Anonymizováno, zapsaného pro k.ú. a obec adresa na LV č. Anonymizováno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Anonymizováno kraj, Katastrálním pracovištěm adresa. V této souvislosti tvrdila, že se stala vlastnicí předmětného pozemku na základě dekretu č. Anonymizováno Sb., přičemž zapsaný stav vlastnického práva v katastru nemovitosti (pro právního předchůdce žalované) neodpovídá jeho skutečnému stavu, který svědčí právě žalobkyni.

7. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

8. Soud I. stupně se v projednávané věci správně zabýval tím, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V tomto směru je správný závěr soudu I. stupně v tom, že pokud je rozpor mezi tvrzeným stavem vlastnického práva k nemovitosti a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je za této situace dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

9. Při právním posouzení věci odvolací soud vychází zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22, a především z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Posledně uvedený nález se zabývá v podstatných rysech totožnými právními námitkami týkajícími se konfiskace majetku jméno FO., Anonymizováno, včetně tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, existence a pravomoci Anonymizováno, jurisdikční a exekuční imunity hlavy cizího státu, absence individuálních konfiskačních rozhodnutí k jednotlivým nemovitostem, ochrany vlastnictví, legitimního očekávání, ochrany soukromého a rodinného života a zákazu diskriminace (na těchto závěrech Ústavní soud setrval i v další rozhodovací praxi, když též v usnesení ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3704/25, konstatoval ve vztahu k obdobné argumentaci týchž Anonymizováno subjektů, že nejde o nové, dosud neřešené otázky). K námitce nedostatku pravomoci civilních soudů 10. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku, že projednávaná věc nespadá podle § 7 o.s.ř. do pravomoci soudů. Předmětem tohoto řízení není rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu presidenta republiky č. Anonymizováno Sb. ani nahrazení rozhodnutí správního orgánu, který byl v roce Anonymizováno oprávněn rozhodovat v oboru veřejného práva. Soud v tomto řízení novou konfiskaci neprovádí a deklaratorní správní akt vydaný podle tehdejšího práva nenahrazuje. Předmětem řízení je současný soukromoprávní spor o to, komu svědčí vlastnické právo ke konkrétní nemovité věci. Takový spor nepochybně spadá do pravomoci civilních soudů. Při jeho řešení je soud oprávněn a současně povinen posoudit, jaké právní následky pro nynější vlastnické poměry mají právní skutečnosti nastalé v minulosti. Ústavní soud již v řízení sp. zn. III. ÚS 2130/17, jehož předmětem byla rovněž žaloba Anonymizováno na určení vlastnictví proti nadaci Anonymizováno, výslovně aproboval pravomoc civilních soudů takový spor projednat. Zdůraznil přitom, že právě soud rozhodující o určovací žalobě je oprávněn autoritativně určit skutečné vlastnické právo v případě nesouladu mezi stavem evidovaným a tvrzeným skutečným stavem (stavem hmotněprávním). Námitka žalovaných zaměňuje dvě rozdílné otázky: pravomoc správních orgánů provést v rozhodné době konfiskační řízení a pravomoc civilního soudu dnes rozhodnout o existenci vlastnického práva. První z těchto pravomocí soudům nenáležela a nenáleží; druhá jim naopak podle § 7 o. s. ř. náleží. Není proto dán důvod pro zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu. K povaze konfiskace podle dekretu č. Anonymizováno Sb.

11. Nedůvodná je rovněž základní právní premisa odvolání, podle níž bez individuálního správního rozhodnutí označujícího konkrétní nemovitost nemohlo vlastnické právo přejít na stát. Plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 postavilo najisto, že stát podle § 1 odst. 1 dekretu č. Anonymizováno Sb. nabýval vlastnické právo ke konfiskovanému majetku s okamžitou platností, ex lege, nabytím účinnosti dekretu dne datum, originárně, bez odevzdání majetku a bez intabulace do pozemkových knih. Ústavní soud současně vyšel z dobové judikatury nejvyššího správního soudu, podle níž k provedení konfiskace podle dekretu č. Anonymizováno Sb. zpravidla nebylo třeba individuální deklaratorní rozhodnutí správního orgánu. Takové rozhodnutí bylo vydáváno tehdy, bylo-li to potřebné, případně na žádost dotčené osoby. Mělo však deklaratorní charakter. Byla-li určitá osoba příslušným správním orgánem pro účely dekretu závazně kategorizována jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, dopadaly konfiskační účinky na její dekretem vymezený zemědělský majetek, i když ve vztahu ke každé jednotlivé věci nebylo vydáno zvláštní správní rozhodnutí. Soud tedy nyní nerozšiřuje působnost dekretu na další majetek. Pouze posuzuje právní následky konfiskace, která podle závazného judikaturního výkladu nastala v roce Anonymizováno. K pozemku parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa 12. Žalovaným lze přisvědčit potud, že předpokladem závěru o vlastnictví Anonymizováno musí být identifikace sporné nemovitosti jako majetku, který byl v rozhodné době ve vlastnictví jméno FO. a který měl charakter majetku podléhajícího dekretu č. Anonymizováno Sb. Tuto otázku však nelze zaměňovat s požadavkem na existenci individuálního konfiskačního výměru označujícího parcelu současným parcelním číslem. Odvolací soud v tomto směru vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v bodě 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výpisu z katastru nemovitostí pro k.ú. adresa LV č. Anonymizováno, identifikace parcel č. Anonymizováno, výpis z pozemkové knihy č. vložky knihovní Anonymizováno), z nichž je prokázána právní a geometrická kontinuita dnešní parc. č. Anonymizováno s tehdejším zemědělským majetkem jméno FO. Je-li z těchto listin prokázána identita sporného pozemku s částí tehdejšího zemědělského majetku Anonymizováno, není pro přechod vlastnictví nezbytné, aby dnešní parcela č. Anonymizováno byla výslovně individualizována v samostatném konfiskačním správním aktu. Právě námitku, že soudy dnešním rozhodnutím nepřípustně rozšiřují konfiskaci na konkrétní pozemky, které nebyly jednotlivě uvedeny v konfiskačním rozhodnutí, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 výslovně odmítl. K nálezům Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98, sp. zn. II. ÚS 70/99 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 683/2002 13. Odvolací soud nepřehlédl odkaz žalovaných na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 a sp. zn. II. ÚS 70/99 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 683/2002. Z těchto rozhodnutí však nelze dovodit závěr, který jim žalovaní přikládají. Ústavní soud se již ve věci sp. zn. III. ÚS 2130/17 výslovně vypořádal s tvrzením, že právě nálezy sp. zn. II. ÚS 405/98 a sp. zn. II. ÚS 70/99 brání závěru o konfiskaci ex lege. Ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 405/98 zdůraznil, že toto rozhodnutí naopak vychází z přechodu vlastnictví na stát dnem účinnosti dekretu; specifické okolnosti tam posuzované věci spočívaly v existenci dalších rozhodnutí kompetentních orgánů svědčících proti naplnění konfiskačních podmínek. Nález sp. zn. II. ÚS 70/99 se pak týkal případu, v němž byla konfiskace dokončována až po 25. 2. 1948 a byla posuzována v režimu restitučního zákonodárství. Ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 683/2002 odvolací argumentaci nepodporuje způsobem, který žalovaní tvrdí. Plénum Ústavního soudu jej v nálezu Pl. ÚS 10/24 samo řadí mezi rozhodnutí potvrzující deklaratorní charakter konfiskačních výměrů a jejich účinky ex tunc. Z citované judikatury proto neplyne obecné pravidlo, že vlastnictví státu mohlo vzniknout výhradně konstitutivním individuálním rozhodnutím označujícím každou jednotlivou nemovitost. K rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 14. Důvodný není ani odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3774/2020. Význam tohoto rozhodnutí výslovně vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Uvedené rozhodnutí se týkalo řízení podle části páté občanského soudního řádu, v němž soud nahrazuje rozhodnutí katastrálního úřadu a zkoumá, zda předložená vkladová listina splňuje náležitosti pro zápis do katastru. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím neurčil, že Česká republika není vlastníkem dotčených nemovitostí. Naopak z něj plyne, že otázku skutečného vlastnictví nelze definitivně řešit ve vkladovém řízení a že k tomu slouží právě žaloba na určení vlastnického práva. Žalovaní tedy zaměňují otázku způsobilosti určité listiny být bez dalšího podkladem katastrálního zápisu s otázkou existence hmotného vlastnického práva státu. K tvrzené neexistenci a nicotnosti konfiskačního výměru 15. Odvolací soud se neztotožňuje ani s tvrzením, že vyhláška ze dne datum byla nicotným aktem vydaným neexistujícím orgánem. Touto konkrétní námitkou se rovněž zabývalo plénum Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 dovodilo, že tvrzení o neexistenci vydávajícího správního orgánu nemá opodstatnění. Z obsahu rozhodnutí podle Ústavního soudu vyplývalo, že rozhodoval Anonymizováno adresa-Anonymizováno se sídlem v Anonymizováno, byť byl v záhlaví označen odlišně. Existenci a procesní působnost tohoto orgánu dále potvrzuje následné rozhodování Anonymizováno a Anonymizováno soudu. Ústavní soud se rovněž zabýval námitkou místní či věcné nepříslušnosti tohoto orgánu. Připomněl, že ji právní předchůdce žalovaných uplatnil již v tehdejším opravném řízení a následně před správním soudem, který ji zamítl s odkazem na tehdejší správní řád. Odvolací soud proto nevidí žádný důvod, aby dospěl v nynějším řízení k opačnému závěru založenému na totožné právní argumentaci. K jurisdikční a exekuční imunitě jméno FO.

16. Odvolací soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku, že konfiskace byla nicotná či zdánlivá pro jurisdikční a exekuční imunitu jméno FO. jako hlavy Anonymizováno. Plénum Ústavního soudu se v bodech 52 až 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 výslovně zabývalo tvrzenou jurisdikční i exekuční imunitou zůstavitele a dospělo k závěru, že jeho postavení hlavy cizího státu nebylo relevantní pro konfiskaci jeho soukromého nemovitého majetku nacházejícího se na území Československa. Navázalo přitom na prvorepublikovou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nemovitý majetek Anonymizováno panovníka na území Československa představoval soukromé pozemkové vlastnictví podrobené československému právnímu řádu a skutečnost, že vlastník byl suverénem, na této skutečnosti nic neměnila. Tím je vypořádána rovněž argumentace imunitou ratione personae. Odvolací soud v nynějším řízení neposuzuje výkon státní moci vůči osobě hlavy cizího státu, nýbrž právní poměr k nemovitosti nacházející se na území tehdejšího Československa, jejíž soukromoprávní povahu již dobová judikatura potvrdila. Stejně tak nemůže vést k jinému závěru odkaz na § 100 tehdejšího správního řádu a tvrzený zákaz výkonu vůči osobě požívající exteritoriálních práv. Taková argumentace stojí na předpokladu, že jméno FO a jeho soukromé nemovitosti na území Československa byly z tuzemské územní jurisdikce vyňaty. Právě tento předpoklad však Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 odmítl. Navíc vlastnické právo podle závazného výkladu vzniklo státu ex lege, nikoli až exekučním výkonem konfiskačního výměru. K § 135 o.s.ř. a vázanosti správními akty 17. Žalovaní dále vytýkají soudu prvního stupně nesprávný výklad § 135 o.s.ř., když podle nich soud pojem, podle něhož má z rozhodnutí správního orgánu „vycházet“, nepřípustně zaměnil za absolutní vázanost. Ani tato námitka nemůže vést ke změně rozhodnutí. Je pravdou, že procesní formulace použitá soudem musí odpovídat dikci § 135 o.s.ř. Pro výsledek projednávané věci je však určující nikoli terminologické rozlišení mezi „vázaností“ a povinností „vycházet“ z určitého aktu, nýbrž rozsah, v němž je dnešní civilní soud oprávněn přezkoumávat historické konfiskační rozhodnutí. Právě tuto otázku plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 jednoznačně vyřešilo, když dospělo k závěru, že civilním soudům nepřísluší správní konfiskační výměry zpochybňovat ani jejich věcnou správnost přehodnocovat, nýbrž z nich mají vycházet. Možnost jejich věcného přezkumu náležela správním orgánům a tehdejšímu správnímu soudu, s úzce vymezenými pozdějšími výjimkami založenými restitučními předpisy. Případná nepřesnost slovního vyjádření soudu prvního stupně o jeho „vázanosti“ proto není vadou, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K národnosti Anonymizováno, sčítacímu archu a navrženým důkazům 18. Odvolací soud nepřehlédl ani námitky týkající se skutkového závěru o národnosti jméno FO., včetně tvrzení, že sčítací arch z roku Anonymizováno podepsala neoprávněná osoba, že jméno FO byl lichtenštejnské národnosti a že soud některé důkazy k této otázce neprovedl. Pro rozhodnutí nynější věci však není úkolem civilního soudu znovu dokazovat skutečnou národní či etnickou identitu jméno FO. Vyhláškou bývalého Anonymizováno ze dne datum, č.j. Anonymizováno. byl pro specifický účel dekretu č. Anonymizováno Sb. kategorizován jako osoba německé národnosti. Proti tomuto závěru se bránil tehdejšími právními prostředky; jeho stížnost byla zamítnuta a správní soud následně jeho námitkám nevyhověl. Současný civilní soud tedy nečiní nový skutkový závěr o jeho skutečné národnosti a nehodnotí znovu správnost sčítacího archu. Vychází pouze z výsledku tehdejšího správního řízení, jak mu ukládá ustálená judikatura. Z toho důvodu nejsou důkazy směřující k tomu, aby dnešní civilní soud znovu zjistil, zda se jméno FO v roce Anonymizováno osobně přihlásil k Anonymizováno národnosti, zda podpis na sčítacím archu učinila oprávněná osoba nebo zda se subjektivně považoval za Anonymizováno, způsobilé změnit právní posouzení věci. Jejich neprovedení proto nelze kvalifikovat jako opomenutí důkazů způsobilé založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejde o důkazy k rozhodné skutkové otázce nynějšího řízení, ale o důkazy směřující k opětovnému meritornímu přezkumu historické kategorizace, který civilnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud již ve věci sp. zn. III. ÚS 2130/17 aproboval postup obecných soudů, které za této situace důkazy k opětovnému dokazování konfiskačních podmínek neprovedly jako nadbytečné. Z téhož důvodu nelze rozhodnutí považovat za překvapivé. Právním základem rozhodnutí není nový skutkový závěr soudu o německé národnosti Knížete, nýbrž právní účinky jeho historické kategorizace příslušnými orgány. K aplikaci stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve prospěch České republiky 19. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nelze použít v řízení, v němž jako žalobkyně vystupuje Anonymizováno. Tutéž námitku již výslovně odmítl Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2130/17. Konstatoval, že na použitelnosti stanoviska nic nemění obrácené procesní postavení stran a že skutečnost, že Česká republika vystupuje jako žalobkyně, nemění závěry týkající se nepřípustnosti nového přezkumu konfiskačních aktů ani okamžiku přechodu vlastnického práva. Argument žalovaných, že uvedené stanovisko směřuje výlučně k ochraně třetích osob jednajících v dobré víře, tak neodpovídá jeho výkladu podanému samotným Ústavním soudem. Česká republika navíc při uplatnění svého tvrzeného vlastnického práva nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž jako účastník soukromoprávního vztahu v rovném postavení s ostatními subjekty. Také tento závěr Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 2130/17 výslovně aproboval. K dlouhodobé nečinnosti státu 20. Na vlastnickém právu České republiky nemění nic ani tvrzení, že stát po dlouhou dobu sporný pozemek neužíval, neuplatňoval vůči němu vlastnická oprávnění nebo se začal svého práva soudně domáhat až po mnoha desetiletích. Má-li vlastnické právo státu původ v originárním přechodu ex lege, jeho existence není podmíněna soustavným faktickým výkonem všech vlastnických oprávnění. Stejně tak samotný dlouhodobý nesoulad mezi evidovaným a skutečným právním stavem nemůže založit vlastnické právo osobě, které hmotněprávně nesvědčí. Ústavní soud výslovně připustil možnost soudního odstranění takového nesouladu a konstatoval, že ani zápis v katastru nemovitostí není nezvratným důkazem skutečného vlastnictví. K rozhodnutí adresa a dědickému titulu 21. Ani rozhodnutí adresa Anonymizováno, jímž byl určen dědic jméno FO., samo o sobě neprokazuje, že předmětem dědictví mohlo být vlastnické právo ke spornému pozemku. Odvolací soud nezpochybňuje dědické postavení osoby, jejíž dědické právo bylo tímto rozhodnutím potvrzeno. Rozhodnutí o dědictví však nemůže způsobit, že dědic nabude majetkové právo, které zůstaviteli v okamžiku smrti již nesvědčilo. Tento závěr odpovídá rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2130/17, v němž Ústavní soud aproboval právní názor, že dědické rozhodnutí nemůže být nezvratným důkazem vlastnictví nemovitosti, jestliže neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům. Je-li tedy závěr o pozbytí vlastnictví Anonymizováno v roce Anonymizováno správný, nemohlo být toto vlastnické právo předmětem pozdějšího dědění. K zápisu žalovaných v katastru nemovitostí 22. Obdobně není rozhodující ani zápis vlastnického práva žalovaných či jejich právních předchůdců v pozemkových knihách nebo katastru nemovitostí. Konfiskace podle dekretu č. Anonymizováno Sb. nevyžadovala intabulaci. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 připomněl, že tento závěr zastávala již poválečná judikatura a setrvává na něm i soudní praxe současná. Zápis tedy představuje významnou evidenční skutečnost, nikoli však absolutní překážku soudního určení odlišného skutečného právního stavu. K čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a legitimnímu očekávání 23. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku porušení čl. Anonymizováno. V nynějším řízení nedochází k nové konfiskaci majetku žalovaných. Soud pouze deklaruje vlastnické poměry, jejichž právní základ podle výše uvedených závěrů vznikl v roce Anonymizováno. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 výslovně zdůraznil, že konfiskaci provedenou před účinností Listiny a Úmluvy nelze zpětně poměřovat jejich dnešními hmotněprávními standardy. Odkázal též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, včetně věci jméno FO. Anonymizováno, v níž byla otázka poválečné konfiskace podle dekretu č. Anonymizováno Sb. shledána mimo časovou působnost Úmluvy. Ústavní soud rovněž výslovně odmítl existenci legitimního očekávání Anonymizováno nástupců založeného na někdejším vlastnictví či evidenčním stavu. Právní předchůdce žalovaných o konfiskaci věděl a právními prostředky proti ní brojil. Jeho nástupci proto nemohou důvodně tvrdit, že mohli legitimně očekávat nezpochybnitelné přetrvání před konfiskačního vlastnického stavu. Proto není třeba provádět žalovanými navrhovaný test legitimního cíle, proporcionality a individuálního břemene způsobem, jako kdyby napadeným rozsudkem docházelo k současnému vyvlastnění jejich existujícího majetku – k tomu totiž nedochází. K odnětí majetku cizinci bez náhrady 24. Stejný závěr se uplatní též na námitku, že mezinárodní právo zakazovalo odnětí majetku cizince bez náhrady. Především je třeba znovu zdůraznit, že soud v tomto řízení žádný majetek Knížeti ani žalovaným neodnímá. Posuzuje právní následky majetkové změny nastalé v roce Anonymizováno. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2130/17 výslovně konstatoval, že tehdejší konfiskaci nelze zaměňovat s dnešním vyvlastněním a že absence náhrady byla charakteristickým znakem konfiskačního opatření, které nelze zpětně poměřovat požadavky čl. 11 odst. 4 Listiny. Otázka tehdejšího souladu konfiskace s mezinárodním právem byla nadto právním předchůdcem žalovaných uplatňována již v dobových řízeních; plénum Ústavního soudu tuto skutečnost výslovně připomnělo. K právu na soukromí, rodinný život, národnost, čest a dobrou pověst a k zákazu diskriminace 25. Nedůvodná je rovněž odvolací argumentace, podle níž napadený rozsudek porušuje právo žalovaných či jejich rodiny na určení vlastní národnosti, soukromý a rodinný život, čest, důstojnost a dobrou pověst a představuje diskriminaci podle národnosti. Současné soudy neurčují skutečnou etnickou či národní identitu jméno FO. ani jeho potomků. Jak výslovně uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, soud pouze vychází z historického správního aktu, kterým byl jméno FO pro zvláštní účel aplikace dekretu kategorizován jako osoba německé národnosti. Z toho nelze dovozovat žádný závěr o současné národnosti, etnickém původu nebo identitě jeho potomků. Ústavní soud proto odmítl jak námitku zásahu do soukromého a rodinného života, tak navazující námitku diskriminace. Totéž platí o tvrzeném zásahu do cti a dobré pověsti. Soud nepřisuzuje žalovaným ani jejich rodině žádnou současnou národnostní či etnickou charakteristiku a nehodnotí je z hlediska jejich původu. Pouze respektuje právní účinky historického rozhodnutí relevantního pro posouzení majetkového vztahu. Ani tvrzení o nepřípustném shromažďování údajů o národnosti nemá bez dalšího význam pro určení vlastnictví. Způsob, jakým stát získává a zpracovává osobní údaje, může být za splnění zákonných předpokladů předmětem samostatných prostředků ochrany, nemůže však sám o sobě založit vlastnické právo žalovaných k nemovitosti, která jim podle hmotného práva nenáleží.

26. Závěrem tedy lze shrnout, že jméno FO. byl příslušnými orgány v roce Anonymizováno pro účely dekretu č. Anonymizováno Sb. závazně kategorizován jako osoba, jejíž zemědělský majetek podléhal konfiskaci. Proti této kategorizaci využil tehdy dostupných právních prostředků, avšak neúspěšně. Civilním soudům dnes nepřísluší správnost této historické kategorizace nově meritorně přezkoumávat. Podle závazného výkladu podaného především nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24 přešlo vlastnické právo ke konfiskovanému zemědělskému majetku na československý stát ex lege dnem datum, bez potřeby odevzdání, intabulace či samostatného správního rozhodnutí ke každé jednotlivé nemovitosti. Tvrzená jurisdikční ani exekuční imunita Knížete jako hlavy cizího státu tomuto právnímu následku ve vztahu k jeho soukromým nemovitostem na československém území nebránila a nezakládá nicotnost konfiskačního výměru. Je-li přitom na základě listinných důkazů ve spise prokázáno, že nynější pozemek parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa tvoří součást tehdejšího zemědělského majetku jméno FO., který podléhal uvedenému režimu, nemohl jméno FO toto vlastnické právo následně převést ani zanechat svým dědicům. Rozhodnutí o dědictví ani případný následný zápis žalovaných ve veřejném seznamu nemohly založit vlastnictví k majetku, který v době smrti již zůstaviteli nenáležel. Odvolací námitky proto nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru soudu prvního stupně, že skutečný právní stav neodpovídá stavu evidovanému a že vlastnické právo ke sporné nemovitosti svědčí České republice.

27. Odvolací soud s ohledem na vše výše uvedené proto napadený rozsudek soudu prvního stupně (včetně rozhodnutí o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek) jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v rámci odvolacího řízení úspěšná, náleží jí dle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada účelně vzniklých nákladů, když v tomto směru se jedná o 3 režijní paušály po á Anonymizováno Kč; tedy celkem částka Anonymizováno Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem odvolací soud rozhodl obdobně jako soud I. stupně. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.