8 C 147/2022

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Malechovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalované, Jiné reg.č.: IČO žalované sídlem Sídlo žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta za účasti vedlejšího účastníka: Jméno účastníka narozený Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnictví k nemovité věci

I. Určuje se, že žalobce je vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. č. hodnota, zapsaného pro k.ú. a obec adresa na LV č. hodnota v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro územní celek, Katastrálním pracovištěm adresa.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.723,78 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 24. 5. 2022 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. hodnota orná půda, zapsaného v katastru nemovitostí vedeným Katastrálním úřadem pro územní celek, Katastrálním pracovištěm adresa na LV č. hodnota pro k.ú. a obec adresa (dále jen „předmětná nemovitost“). Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že své vlastnictví nabyl konfiskací, a to dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 23. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dnem účinnosti uvedeného dekretu žalobce ex lege nabyl vlastnické právo konfiskací majetku jméno FO, zemřelého 13. 11. 1989. Žalobce poté nemovitost od roku 1945 držel a užíval, avšak konfiskace nebyla vyznačena v pozemkových knihách. Žalobce tvrdil, že má právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, má aktivní věcnou legitimaci a žalovaný je pasivně legitimovaný jako právní nástupce (univerzální dědic) osoby dosud zapsané jako vlastník. Žalobce uvedl, že skutečnost, že konfiskace majetku zůstavitele nebyla promítnuta formou zápisu nového vlastníka (Jméno žalobce) nic nemění na tom, že ke konfiskaci nemovitého majetku zůstavitele na území dnešní České republiky došlo ex lege a tudíž poté neexistoval a neexistuje žádný nemovitý majetek, který by mohl být předmětem dědictví po zůstaviteli a je proto vyloučené, aby žalovaný nabyl takový majetek do svého vlastnictví. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí soudu v obdobných řízeních, zejména na usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. 4. 2017 pod sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020 pod sp. zn. III ÚS 2130/2017 a rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3.4.2024 sp. zn. Pl ÚS 10/24.

2. Žalovaný a vedlejší účastník (dále jen „žalovaný“) navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že není dána pravomoc soudu k projednání žaloby, není dána aktivní věcná legitimace žalobce, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nebyly splněny podmínky aplikace dekretu č. 12/1945 Sb. na žalobce a jeho právního předchůdce, rodina žalovaných užívala vlastnické právo k předmětné nemovitosti nerušeně po celá staletí, nárok žalobce je v rozporu s mezinárodním právem. V dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 ze dne 24. 6. 2021 byla prohlášena obecná praxe České republiky, podle níž bylo státem napadáno vlastnictví právního předchůdce žalovaného za nezákonnou a další argumentaci žalovaný opřel o tvrzení, že jméno FO nebyl německé, nýbrž Anonymizováno národnosti, pravidla o konfiskaci se na něj proto z toho důvodu nevztahovala. Dále o konfiskaci rozhodl nepříslušný správní orgán a tímto zasáhl do exekuční imunity tehdejšího vlastníka sporných nemovitostí Anonymizováno podle mezinárodního práva veřejného. Žalovaný proto označil rozhodnutí státního orgánu o konfiskaci jako nicotné, v důsledku čehož vlastnické právo zůstalo nedotčeno a po úmrtí původního zapsaného vlastníka přešlo na žalovaného. Žalovaný tvrdil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyl originárně v důsledku komplexní pozemkové úpravy. Konečně žalovaný navrhl přerušení řízení spojeného s návrhem na podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to k čl. 18 a 63 smlouvy o fungování Evropské unie.

3. Soud o návrhu žalovaného na přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu nevyhověl, neboť proti tomuto rozhodnutí jsou přípustné řádné opravné prostředky a pro přerušení řízení z tohoto důvodu proto nejsou splněny podmínky (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018).

4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav:

5. Z výpisu z katastru nemovitostí pro k.ú. adresa LV č. hodnota bylo zjištěno, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti je zapsáno ve prospěch jméno FO na základě odevzdací listiny ze dne datum zapsané v pozemkové knize ve vložce hodnota. Z uvedeného výpisu bylo zjištěno, že předmětná nemovitost nebyla zahrnuta do komplexní pozemkové úpravy. Z identifikace parcel (porovnání totožnosti parcel před obnovou katastrálního operátu s parcelami po obnově katastrálního operátu) č. hodnota bylo zjištěno, že údaje v katastru nemovitostí, a to k pozemku parc. č. hodnota, orná půda, o výměře 1042 m², odpovídají údajům zapsanými před obnovou katastrálního operátu, pozemku parc. č. hodnota o výměře 1065 m². Současně bylo zjištěno, že podle Katastrálního úřadu pro územní celek, Katastrálního pracoviště adresa rozdíl ve výměře parcely a v parcelním čísle vznikl při obnově katastrálního operátu přepracováním s platností k 30. 12. 2004. Z výpisu z pozemkové knihy č. vložky knihovní hodnota bylo zjištěno, že parc. č. hodnota byla do vlastnictví zapsaného vlastníka zapsána podle odevzdací listiny ze dne datum.

6. Ze sčítacího archu Československé republiky bylo zjištěno, že členové rodu název se v roce 1930 při sčítání lidu přihlásili k německé národnosti, když v kolonce národnost je u jméno FO uvedeno „deutsch“.

7. Z vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka soud zjistil, že bývalý Okresní národní výbor v adresa označil jméno FO za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a poučil jej o jeho právu uplatnit výjimku z konfiskace zemědělského majetku, pokud se aktivně účastnil boje za zachování celistvosti a osvobození republiky. Z rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka bylo zjištěno, že bývalý Zemský národní výbor v adresa zamítl stížnost jméno FO proti vyhlášce bývalého Okresního národního výboru v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka a uložil Okresnímu národnímu výboru v adresa, aby rozhodl o jeho návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Z výměru bývalého Okresního národního výboru adresa ze dne datum, č.j. spisová značka bylo zjištěno, že bývalý Okresní národní výbor adresa zamítl návrh jméno FO na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Z rozhodnutí bývalého Správního soudu v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka bylo zjištěno, že bývalý Správní soud v adresa zamítl stížnost jméno FO proti rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka.

8. Z úředního potvrzení Anonymizováno Zemského soudu ve adresa ze dne datum a z úředního potvrzení Justičního úřadu název, obchodního rejstříku ze dne 29. 1. 2015 bylo zjištěno, že jediným dědicem jméno FO, nar. datum a zemřelého 13. 11. 1989, je žalobce.

9. Z žádosti o vyjádření žalobce ze dne 31. 8. 2021 adresované Zemědělskému obchodnímu družstvu adresa a odpovědi Zemědělského obchodního družstva adresa ze dne 14. 9. 2021, která mu byla doručena 15. 9. 2021, bylo zjištěno, že Zemědělské obchodní družstvo adresa užívalo předmětnou nemovitost v rozsahu 820 m², od 1. 9. 2019 v rozsahu 665 m², avšak bez listiny, z níž by bylo možné dovodit titul užívání.

10. Z čestného prohlášení Zemědělského obchodního družstva adresa ze dne 11. 10. 2022, z čestného prohlášení tituly před jménem jméno FO ze dne 19. 10. 2022, ze smlouvy o zemědělském pachtu uzavřeného mezi žalovaným a Zemědělským obchodním družstvem adresa dne datum a ze smlouvy o zemědělském pachtu uzavřené mezi žalovaným a tituly před jménem jméno FO dne datum nebylo zjištěno, že žalovaný je vlastníkem předmětné nemovitosti.

11. Soud k důkazu neprovedl žalobcem navrhovaný dopis žalobce adresovaný tituly před jménem jméno FO a důkazy navržené žalovaným (Ústavou název státu, zákonem č. hodnota z roku 1933 o organizaci název státu, dokumenty z archivu Ministerstva zahraničí ohledně konfiskace majetku příslušníků Anonymizováno států, Věstník Ministerstva zahraničních věcí 1922–38, svazek hodnota, str. hodnota, interní úřední dokumenty Ministerstva zahraničních věcí ČSR, oprava záznamu ohledně diplomatických vztahů mezi ČSR a název státu, Ministerstvo zemědělství č. hodnota, úmrtní list jméno FO, závěť jméno FO, Kodicil jméno FO, odevzdací listina č. spisová značka Krajského soudu civilního v adresa ze dne datum, odevzdací listina Krajského soudu civilního v adresa ze dne datum, č. spisová značka, záznam porady Ministerstva zemědělství ohledně provádění konfiskace, 2 x oběžník Ministerstva vnitra ČSR č. hodnota ze dne datum, dopis ministra zahraničních věcí ČSFR jméno FO předsedovi vlády a ministru zahraničních věcí název státu ze dne datum, oznámení Katastrálnímu úřadu pro územní celek, Katastrálnímu pracoviště adresa ze dne datum, návrh na vklad vlastnického práva státu do katastru nemovitostí zaslaný dne 21. 3. 2017, zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu pro územní celek, Katastrálního pracoviště adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, opakovaná žádost o zápis změny vlastnictví a zápis příslušnosti hospodařit s majetkem ČR ze dne datum, opakované zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu pro územní celek, Katastrálního pracoviště adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, žaloba dle 5. části o.s.ř. zaslaná datum právnická osoba proti zamítavému rozhodnutí Katastrálního úřadu pro územní celek, Katastrálnímu pracovišti adresa, rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. spisová značka, stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího soudu ČR, archiv NSS sign. hodnota, úřední potvrzení Národního výboru adresa, potvrzení název státu ambasády v Praze o název národnosti zůstavitele, dopis Ministerstva zemědělství v Praze prezidiu Nejvyššího soudu ČSR doručeného datum, spisy NSS týkající se porady členů senátu, člena senátu tituly před jménem jméno FO, právní rozbor tituly před jménem jméno FO) pro jejich nadbytečnost, neboť z výše uvedených důkazů bylo možné učinit závěr o skutkovém stavu:

12. Právní předchůdce žalovaného jméno FO pozbyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ke dni 23. 6. 1945, k témuž dni přešlo vlastnické právo na československý stát, který nemovitost převzal a následně na žalobce, kterému vlastnické právo náleží doposud.

13. Podle § 80 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. Podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

15. Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost.

16. Podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odst. 1 nekonfiskuje.

17. Podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o tom, lze-li připustiti výjimku podle odst. 2. rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný Okresní národní výbor. Pochybné případy předloží Okresní národní výbor Zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí Ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

18. Podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při jakémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů, nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

19. Soud se zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný a vedlejší účastník jsou subjekty cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 24 odst. 1 a v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušný ve věci rozhodnout. Podle § 69 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, je rozhodným právem právní řád České republiky.

20. V případě určovací žaloby je soud povinen podle citovaného ustanovení § 80 o.s.ř. zkoumat, zda má žalobce na určení právního poměru či práva naléhavý právní zájem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III ÚS 17/95 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009). Judikatura mimo jiné dovodila, že jestliže se domáhá žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení je v této situaci nejisté, a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Tomuto závěru ostatně odpovídá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR na které žalovaný opakovaně odkazoval sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 ze dne 24. 6. 2021, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že případný nesoulad mezi nesprávným zápisem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem lze odstranit jen skrze podání určovací žaloby.

21. Ze žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby a žalovaný ve věci je pasivně legitimován, když jeho právní sféry se sporné právo týká, neboť je právním nástupcem osoby, které podle katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k předmětné nemovitosti. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015).

22. Žalobce - Jméno žalobce je podle Anonymizováno zastoupená organizační složkou - právnická osoba, a to v souladu s ustanovením § 21a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

23. Následující odůvodnění vychází z právní argumentace přijaté v četných dřívějších soudních rozhodnutí v obdobných věcech v souladu s ustanovením § 13 o. z. (zejména z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 /následující argumentace k jednotlivým námitkám žalovaného/, z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023, nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. dubna 2024, sp. zn. PL ÚS 10/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17).

24. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti:

25. Protože deklaratorní správní rozhodnutí o konfiskaci byla vydána před 25. 2. 1948, a před tímto datem byla provedena i konfiskace, řeší věc nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, svazek 39, s právní větou: „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.

26. Z odůvodnění tohoto plenárního nálezu, jehož obsah je účastníkům nepochybně znám, se jen pro dokreslení toho, co bylo řečeno v jeho právní větě, uvádí: „Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.). Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně“.

27. Je zřejmé, že postup dovolatele, který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v něčem jiném; jeho předchůdci bylo odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatel nyní poukazuje na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítá, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb. a dovolává se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby mu bylo možno přisvědčit a uznat, že mu byla konfiskací způsobena křivda (a k této otázce se soudy nemusí vyjadřovat, neboť je, jak plyne z dalšího výkladu, nevýznamná), šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, a takové křivdy se neodčiňují.

28. Podle názoru dovolatele je stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, o které se opírají zmíněné závěry, překonané; to dovozuje z rozhodnutí Ústavního soudu, která se od něj odchýlila. V uvedených případech šlo vždy o výjimky, reagující na individuální zvláštnosti věci; obecnou správnost uvedeného stanoviska však judikatura nikdy nezpochybnila, zejména pokud jde o věci připadlé státu před 25. 2. 1948. Pokud byly připuštěny výjimky ze zásad ve stanovisku uvedených, šlo o zcela mimořádné případy; o ty v dané věci nejde. Proto nelze v této souvislosti zpochybňovat uvedenou časovou hranici.

29. Ke zmíněnému stanovisku se Ústavní soud přihlásil např. ve stanovisku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13: „V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž vyložil svůj náhled na účinky, které přijetí restitučních zákonů mělo na existenci případných trvajících subjektivních práv k původnímu majetku… Při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o splnění podmínek dle dekretů prezidenta republiky z r. 1945 rozhodováno a zda byly splněny [např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1136/2000 ze dne 31. 8. 2000; nález sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267)]. Tato doktrína vede k neúspěchu těch osob, které uplatňují restituční nárok, přestože proces konfiskace byl završen před tzv. rozhodným obdobím“. Dovolací soud nevidí důvod se od tohoto stanoviska, ostatně vyjadřujícího to, co ze vztahu restitučních a obecných předpisů vyplývá, odchýlit.

30. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně neprovedl žalovaným navržené důkazy, zejména ohledně existence podmínek pro konfiskaci; není totiž oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec, takže tyto důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolacího soudu také soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč důkazy neprovedl.

31. K námitce, že rozhodnutí o konfiskaci je nicotné, neboť správní akt ONV, který ve věci rozhodoval, byl vydán zjevně nepříslušným orgánem:

32. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000).

33. V rozhodnutí ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nelze o tom pochybovati, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského – jakožto orgánů veřejné správy politické“. V rozhodnutí ze dne 31. 12. 1946, č. j. 337/45, pak stejný soud konstatoval: „K vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že osoba, které se zemědělský majetek konfiskuje podle § 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. je národnosti německé nebo maďarské, je příslušný okresní národní výbor. Z jeho rozhodnutí je přípustno odvolání k zemskému národnímu výboru“.

34. Dovolatel odkazuje na čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, podle kterého platilo: „Pokud není jinak stanoveno, provádí úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho okresního úřadu, příslušný zemský úřad, a úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho zemského úřadu, příslušné ministerstvo; zemský úřad a ministerstvo mohou však pověřiti jeho provedením některý ze zúčastněných podřízených úřadů“. Správní soud v adresa, který konfiskační akty přezkoumával, se zabýval i uvedenou námitkou a – zjevně v souladu se starší judikaturou uvedenou výše - odkázal na § 7 vládního nařízení č. 8/1928, správního řádu, podle něhož platilo: „Není-li správními předpisy stanoveno, který úřad jest místně příslušný, řídí se místní příslušnost ve věcech týkajících se nemovitostí, jakož i práv a povinností s vlastnictvím nebo držbou jejich spojených, k nim požadovaných nebo na ně ukládaných polohou nemovitosti…. Když by podle předchozích ustanovení byla založena místní příslušnost několika úřadů, jest příslušným úřad, který nejdříve ve věci zahájil řízení; jinak určí společný vyšší věcně příslušný úřad, který úřad jest místně příslušný“. Dovolatel má sice toto rozhodnutí za politicky motivované, neboť bylo vydáno v roce 1951, nicméně jednak uvedený právní výklad není zjevně nepřiměřený (nesprávný), dále lze poukázat na to, že zemský národní výbor přezkoumával prvostupňové rozhodnutí již v roce 1947 a uvedenou námitku neshledal důvodnou; konečně toto rozhodnutí odpovídá citované judikatuře z doby před rokem 1947.

35. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu v tomto bodě nejsou případné; věc sp. zn. I. ÚS 2477/08 se zjevně týká jiné problematiky (práva na rodinný život v souvislosti s rodinnou hrobkou); ostatně z toho, že sporného majetku se stát ujal hned v roce 1945, vyplývá, že by tu nebyl na místě závěr, že „československý stát do komunistického převratu v roce 1948 o tento majetek neusiloval a tento byl svévolně zcizen až v období totalitního státu“. Další odkazy vyplývají z přesvědčení dovolatele, že deklaratorní rozhodnutí o konfiskaci bylo paaktem, a tudíž takové rozhodnutí nebylo vydáno, ač jej snad bylo potřeba; nicméně již proto, že názor o nicotnosti dovolací soud nesdílí, je zřejmé, že tu o rozpor s judikaturou Ústavního soudu nejde. Protože ke konfiskaci došlo již před rokem 1948, nejsou použitelná ani rozhodnutí týkající se doby nesvobody, která započala 25. 2. 1948. Ostatně dovolatel argumentuje i v dalších bodech dovolání judikaturou jak Ústavního, tak i Nejvyššího soudu, kterou nelze na případy konfiskace provedené před 25. 2. 1948 použít.

36. K tvrzenému nabytí v dědickém řízení:

37. I v době úmrtí zůstavitele obsahoval zákon ustanovení, že „rozhodnutí státního notářství nebrání, mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v občanském soudním řízení“ [§ 48 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád)]; obdobné ustanovení měly i všechny pozdější úpravy (nyní viz § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). K tomu četná judikatura uváděla: „I když rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví je zpravidla považováno za listinu osvědčující vlastnictví, samotné zařazení určité věci (věcí) do aktiv dědictví nemusí vždy ještě znamenat, že tato věc (věci) do dědictví patří a že vlastnické právo k ní (k nim) skutečně přešlo na dědice“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1992; viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, publikované např. v informačním systému ASPI). Skutečný vlastník v důsledku takového dědického rozhodnutí, které není v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry, své vlastnictví nepozbývá; takové rozhodnutí může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007; ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03). Lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ve kterém se uvádí, že závěry vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod R 14/1992 jsou stále přiměřeně použitelné: „Zařazení určité věci státním notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců, schválené rozhodnutím státního notářství. Dohoda o vypořádání dědictví řeší vztahy pouze účastníky řízení o dědictví; jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení.“ Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily; protože jméno žalobce nebyl účastníkem dědického řízení, nemohl v jeho důsledku pozbýt vlastnictví.

38. Osoba, jíž byla dědickým rozhodnutím přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nenabývá k ní platně vlastnictví. Protože v dědickém řízení byly projednány nemovitosti, které nepatřily v důsledku konfiskace zůstaviteli, nemohl se stát vlastníkem ani ten, komu bylo v dědickém řízení potvrzeno jejich nabytí.

39. Na tom nic nemění ani fakt, že v řízení o vypořádání dědictví (ve kterém byly projednávány nemovitosti ve skutečnosti patřící státu) rozhoduje státní orgán – soud. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc (nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 446/08). Kdyby soud měl v řízení, ve kterém rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, postavení jak na účastnících nezávislého orgánu státu, tak i účastníka - zástupce státu jako subjektu soukromého práva, hájícího jeho zájmy, pak by byl každý soud ze zákona nutně vyloučen ze sporů, ve kterých je stát účastníkem; takové spory by nebylo možno před soudem vůbec projednávat („nemo iudex in res sua“). Ve skutečnosti soudu nepřísluší hájení majetkových zájmů státu a v řízení nevystupuje jako osoba soukromého práva; už vůbec není účastníkem řízení. Proto ani v případě, že např. rozhodne v řízení, jehož účastníkem stát není, o vlastnickém právu jiné osoby k věci, jejímž vlastníkem je ve skutečnosti stát, nemá to vliv na právo státu domáhat se úspěšně proti tomuto účastníku uznání jeho vlastnického práva (jde o problematiku tzv. subjektivních mezí právní moci soudního rozhodnutí – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014, a judikaturu tam citovanou).

40. K problematice legitimního očekávání žalovaného, vzniklého na základě dědického rozhodnutí a zápisu v katastru nemovitostí:

41. Dovolateli muselo být v době, kdy požádal o projednání dědictví, známo, že právní úprava je taková, že tzv. naturální vlastnictví má přednost před vlastnictvím knihovním a že se neubrání vlastnické žalobě toho, komu – byť v rozporu se stavem katastru nemovitostí – svědčí skutečné vlastnictví. Tato skutečnost jasně vyplývala z § 48 notářského řádu, platného v době úmrtí zůstavitele, i z pozdějších úprav dědického řízení v občanském soudním řádu (srov. zásadu „neznalost zákona neomlouvá“). Věděl též o tom, že pozemky jsou v držbě státu. Proto – i kdyby snad nevěděl, že stát opírá držbu o dekret č. 12/1945 Sb. a následné konfiskační akty – by si při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém očekávat, skutečný právní stav ověřil (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3172/15). Pokud tak neučinil a snad nevěděl, že stát si osobuje vlastnictví, spočívalo jeho očekávání na nedbalosti, jeho omyl nebyl omluvitelný a jeho očekávání nemohlo být legitimní.

42. K rozporu mezi tzv. knihovním a naturálním (skutečným) vlastnictvím se uvádí:

43. Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. 4 Cdo 40/92, in Beck online). 44. „Do soupisu pozůstalosti nepatří nemovitost, třebas ji zůstavitel knihovně držel, měla-li třetí osoba v době zůstavitelovy smrti její naturální držbu a právní důvod k nabytí držby knihovní“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1942, sp. zn. R II 77, 78/42); to odpovídá jak v obecném občanském zákoníku z roku 1811, tak i nyní uznávané skutečnosti, že v případě konfliktu naturálního a knihovního vlastnictví má přednost naturální vlastník.

45. O tom, že skutečné vlastnické poměry nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí pak judikatura nikdy nepochybovala. To, že stát je odpovědný za vedení evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své (skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v letech 1951 – 2014 nemohl podle platného práva knihovní vlastník z nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše - dobrou víru, o kterou se opírala jeho držba (a dovolatel držitelem nebyl). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. V rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, Nejvyšší soud konstatoval: „Uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než on. Vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. To ostatně vyplývá i z § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Pokud by zákon nepředpokládal, že může být rozdíl mezi skutečným právním stavem a jeho zápisem v katastru nemovitostí, postrádalo by uvedené ustanovení smysl“.

46. K otázce nabytí vlastnictví v dobré víře:

47. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný v době vyhlášení dědického rozhodnutí, nabytí vlastnictví jen na základě dobré víry výslovně neupravoval; pozdější judikatura, vycházející z právního názoru Ústavního soudu, však dovodila, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí; to se však týkalo jen úplatných převodů (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a další judikaturu tam citovanou). Nejvyšší soud též uvedl: „V zásadě přitom platí, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí ve většině případů poskytnutím ochrany skutečnému (naturálnímu) vlastníkovi újmu (srov. nyní § 984 odst. 1 o. z.). Navíc dobrověrné nabytí předpokládá převod práva (např. kupní smlouvu), nikoli třeba jen přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Dědic totiž vstupuje pouze do těch práv a povinností, které příslušeli zůstaviteli“ (rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014).

48. Pochybná je i dobrá víra; dovolatel přece věděl, že předmětné nemovitosti jsou v držbě státu a pokud by mu snad nebyl znám důvod, o který se držba opírá, vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra (byla-li dána) nemohla být objektivní, a tudíž ani chráněná (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3172/15).

49. Ke tvrzenému odepření ochrany cizinci:

50. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní občanství; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi též platí bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy, ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Žalobci soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva – tak, jako v případě jakéhokoliv jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno jeho vlastnictví (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; naopak žalobce prokázal, že došlo ke konfiskaci a tím i nabyl vlastnictví on. Dovolacímu soudu není zřejmé, v čem měla v této věci ev. diskriminace žalovaného jako cizince spočívat. Jen na okraj se poznamenává, že vztah státního občanství k restitucím (a o restituční nárok v dané věci nejde), řeší nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94).

51. Z uvedeného vyplývá, že na československý stát přecházel konfiskovaný majetek dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb, k 23. 6. 1945. Konfiskace majetku byla završena konfiskačním výměrem jako správním aktem, který vymezoval nemovitosti dotčené dekretem, a to bez ohledu na intabulační princip. Judikatura dovodila, že v případě konfiskačních dekretů prezidenta republiky nebylo třeba zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. Princip intabulace platil u převodu nemovitostí, nikoliv u přechodu nemovitostí na stát v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010)

52. K argumentaci žalovaného, že žalobce jedná v rozporu se zásadou právní jistoty a ve zlé víře, neboť žalobu podal 70 let po svém údajném nabytí vlastnictví, snaží se nahradit konfiskační proces, který se předmětné nemovitosti nikdy netýkal, pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3.dubna 2024, sp. zn. Pl ÚS 10/24 (čl. 76 odůvodnění): „I kdyby snad v některých případech, v důsledku překotných poválečných událostí a nepořádku v pozemkových knihách, zůstal v katastru nemovitostí zapsán zůstavitel, nemohl by z toho stěžovatel a) jakkoli dovozovat vlastnické právo. Jak bylo vysvětleno výše, stát získal vlastnická práva ke spornému majetku s okamžitou platností nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945, a to originárně a bez intabulace, tedy bez vkladu do pozemkových knih. Závěr, že zápis konfiskace v tehdejší pozemkové knize, resp. v katastru nemovitostí, není rozhodný, postavila najisto judikatura už ve 40. let 20. století [srov. rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu sp. zn. Rv II 70/47 ze dne 25. 6. 1947 (Vážný 262/47)] a plně jej následuje i judikatura novější [srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 4/93 ze dne 29. 3. 1993 (R 35/1993 civ.), sp. zn. 2 Cdon 178/97 ze dne 26. 11. 1997 (R 35/1998 civ.), nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998; z novější judikatury srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1830/2015 ze dne 23. 2. 2016 nebo sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 ze dne 23. 6. 2020]. Nebylo by z toho proto možné jakkoli dovozovat vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny, ani majetkový zájem či legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.“ 53. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy především povolány k poskytování ochrany právům. V případě nesouladu mezi stavem zapsaným a skutečným, by tato Ústavou stanovená kompetence soudů byla fakticky vyloučena. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejnou ochranu. Je-li nesoulad skutečného a zapsaného právního stavu obecně možný (a soudy jej opakovaně a ústavně konformně odůvodnily), je také ústavně právním imperativem soudům projednat (při splnění zákonných podmínek) spor o určení vlastnického práva. Tomu odpovídá Listinou zaručené právo subjektu, jenž v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán není, domáhat se svého tvrzeného práva u nezávislého soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17).

54. Skutečné vlastnické poměry nemusí odpovídat stavu katastru (evidenci) nemovitostí, o čemž ustálená rozhodovací praxe nikdy nepochybovala. To, že stát je odpovědný za vedení evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své (skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v letech 1951 – 2014 nemohl podle tehdy platného práva knihovní vlastník z nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše – dobrou víru, o kterou se opírala jeho držba (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Jinými slovy, došlo-li by k nabytí vlastnického práva státu na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a (hypoteticky) by nebylo zapsáno vlastnické právo státu v katastru nemovitostí, neztrácí stát pouze na základě těchto skutečností vlastnické právo ke konfiskovaným nemovitostem (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023).

55. Za takové situace nebyl žalovaný oprávněn vystupovat jako vlastník předmětné nemovitosti a uzavírat s třetími osobami pachtovní smlouvy. Z pachtovních smluv předložených žalovaným vyplývá, že k jejich sepisu došlo až po podání žaloby na určení vlastnictví, tedy účelově, v souvislosti s tímto řízením. Z listin předložených žalobcem (žádost žalobce ze dne 31. 8. 2021 a sdělení Zemědělského obchodního družstva adresa ze dne 14. 9. 2021) naopak vyplývá, že Zemědělské obchodní družstvo adresa užívalo z převážné části předmětnou nemovitost nejméně od 11. 10. 2003. Uvedené družstvo bylo současně srozuměno s platbou náhrady státu za užívání předmětné nemovitosti. Pokud žalovaný tvrdí, že předmětnou nemovitost užíval (jeho právní předchůdce) nerušeně celá staletí, pak bylo toto tvrzení provedeným dokazováním vyvráceno, když ke dni 23. června 1945 vlastnické právo a současně možnost výkonu takového práva pozbyl. Provedeným dokazování bylo rovněž zjištěno, že předmětná nemovitost nebyla předmětem komplexní pozemkové úpravy a nabývacím titulem právního předchůdce žalovaného byla odevzdací listina ze dne datum.

56. Rozhodnutí o nákladech řízení ve výroku II. soud vycházel z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšnému žalobci náleží právo na jejich náhradu vůči straně žalované. Náklady řízení vzniklé žalobci představují paušální náhrada nákladů řízení účastníka nezastoupeného zástupcem v souladu s § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1.200 Kč (4 x 300 Kč) podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (za sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne 6.4.2025, účast u jednání dne datum a příprava účasti na jednání) a náhrada cestovného ve výši 523,78 Kč za cestu z adresa do adresa a zpět osobním automobilem (70 km, prům. spotřeba 4,7l/100 km, PHM 35,80 Kč/l, 5,80 Kč/km podle vyhl. č. 475/2024 Sb.).

57. Ve výroku III. soud rozhodl za situace, kdy plnou náhradu nákladů řízení uložil k úhradě žalovanému, když vedlejší účastník neučinil ve věci žádný samostatný úkon.

58. Ve výroku IV. soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. za situace, kdy žalobce je podle § 11 odst. 2. písm. a) od soudního poplatku osvobozen a v řízení byl úspěšný. Soudní poplatek byl stanoven podle § 5 Sazebníku poplatků, položka 4 odst. 1 písm. a). Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do patnácti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově, CZ-797 09 Prostějov, Havlíčkova 16, ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost tímto rozhodnutím uložená splněna dobrovolně, smí se věřitel domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.