15 Co 132/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce A, advokátem se sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného. se sídlem Adresa žalovaného zastoupené Jméno Zástupce B, advokátem sídlem Anonymizováno Anonymizováno o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. března 2025, č. j. 115 C 231/2017-299,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 10 043 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Jméno Zástupce A.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne datum, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši Anonymizováno Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že žalobkyně v rozhodném období nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, byla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, tudíž jí nárok na dovolenou u žalovaného za období datum do datum vznikl. Tento závěr je zcela zásadní pro posouzení otázky, zda žalobkyně nekonala práci v období od datum do datum z legitimního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný do datum nenařídil žalobkyni dovolenou za rok Anonymizováno, na kterou jí nárok vznikl, žalobkyně postupovala v souladu se zákoníkem práce a čerpání dovolené si určila sama, současně dodržela povinnost a zaměstnavateli termín čerpání dovolené 14 dnů předem oznámila. Za situace, kdy žalobkyně v termínu od datum do datum čerpala dovolenou, na kterou ji vznikl nárok, nejedná se o neomluvenou absenci a důvod pro skončení pracovního poměru výpovědí nebyl naplněn, proto soud žalobě zcela vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaný. V rámci odvolání žalovaný poukazuje na to, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. ledna 2024, č. j. 21 Cdo 1053/2022-230 jasně deklaroval, že zaměstnanci nenáleží dovolená u „domovského“ zaměstnavatele v tom rozsahu, v jakém mu za stejnou dobu vznikl nárok na dovolenou u jiného zaměstnavatele. Nejvyšší soud tuto výjimku z pravidla dovolené dovodil z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 (Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca). Pro posouzení oprávněnosti předmětné výpovědi je tedy rozhodné, kolik dovolené skutečně žalobkyni u žalovaného náleželo. Pokud by žalobkyně pracovala u jiného subjektu a u něj dovolenou čerpala, její nárok na dovolenou u žalované by se o tuto dobu snížil. V důsledku toho by se mohlo ukázat, že žalobkyně vyčerpala více dovolené, než na kolik měla u žalované nárok a že její nepřítomnost v práci by už nebyla omluvitelná dovolenou. Šlo by tedy o neomluvenou absenci a výpověď napadená žalobou by byla platná. V tomto směru žalovaný popisuje průběh řízení před soudem I. stupně s tím, že pokud jde o zjištění případných zaměstnavatelů žalobkyně v letech Anonymizováno, žalobkyně nesplnila výzvu soudu I. stupně ohledně doložení okolností ohledně její výdělkové činnosti v těchto letech (tak, jak bylo učiněno výzvou – usnesením soudu I. stupně ze dne datum v bodech uvedených pod písmeny b/ a c/). Za této situace tak žalovaný v podání ze dne datum navrhl, aby soud I. stupně vyzval žalobkyni k doložení výpisů ze všech jejích bankovních účtů za období Anonymizováno a učinil dotaz na příslušný finanční úřad za účelem identifikace jednotlivých subjektů, pro které žalobkyně pracovala za období Anonymizováno. Žalovaný rovněž trval nadále na důkazním návrhu, a to výslechu subjektů, respektive jejich zástupců (statutárních orgánů), pro které žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost v letech Anonymizováno až do datum. Veškeré tyto konkrétní důkazní návrhy žalovaný navrhoval za účelem prokázání, zda žalobkyně v uvedených obdobích vykonávala jinou výdělečnou činnost ve vztahu naplňujícím znaky závislé práce, a zda její případný nárok na dovolenou u žalovaného za toto období neměl být krácen. Tato skutková okolnost je přímo rozhodná pro posouzení, zda žalobkyně v časovém období od datum do datum mohla platně čerpat dovolenou, a tedy zda výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce byl dán. Soud I. stupně místo zvážení dalšího procesního postupu vůči žalobkyni z důvodu neplnění jeho předchozích výzev shodného charakteru tyto opakovaně žalovaným navržené důkazy na jednání ve věci samé konaném dne datum bez dalšího odmítl jako „vyšetřovací“, aniž by se podrobně vypořádal s jejich důležitostí ve světle právního názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud I. stupně tím, že uvedené důkazy neprovedl, zatížil řízení vadou spočívající v porušení povinnosti soudu zjistit skutkový stav v nezbytném rozsahu. Rovněž je nutno zdůraznit, že žalovaný objektivně neměl jinou možnost, jak například informace od finančního úřadu získat, kdy se jedná o informace podléhající mlčenlivosti, které může příslušný finanční úřad sdělit pouze soudu. Žalovaný předložil řadu konkrétních indicií, že žalobkyně mohla v období od roku Anonymizováno až do datum vykonávat činnost v pracovněprávním vztahu u jiného subjektu, avšak soud I. stupně se touto problematikou dostatečně nezabýval. Spokojil se pouze s dřívějším závěrem, známým ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, podle něhož žalobkyni obecně náležel nárok na dovolenou za celé období, v němž je veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Soud I. stupně se nedostatečně vypořádal s aplikací výjimky dle rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19, která byla převzata v rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle níž nevzniká nárok na dovolenou u „domovského“ zaměstnavatele za období, kdy zaměstnanec fakticky vykonával práci u jiného zaměstnavatele. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalovaného se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta považuje odvolání za nedůvodné a rozsudek soudu I. stupně za věcně správný. Ohledně nedostatečného vypořádání se s aplikací výjimky dle rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 žalobkyně uvádí, že se jedná o opakované tvrzení, které bylo uplatněno již při jednání u soudu I. stupně a soud I. stupně se s ním dostatečně vypořádal v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Žalobkyně k tomu uvádí, že důkazní břemeno o tom, že by žalobkyni nevznikl nárok na dovolenou v jí uplatněné výši, leží na žalovaném, v předmětném soudním řízení ostatně neplatí zásada inkviziční, resp. vyšetřovací. Zbývá jen dodat, že z provedených listinných důkazů, předložených žalobkyní, je patrné, že výjimka z citovaného rozsudku Soudního dvora v souzené věci nenastala. Nelze též přehlédnout, že situaci, jež se odráží i v předmětném sporu, vyvolal od počátku žalovaný. Ve výpovědích jsou jasně tvrzeny výpovědní důvody, které dnes nemohou obstát, dodatečně konstruovaná obrana žalovaného nebyla v předmětné výpovědi nikterak zmíněna. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a zavázal žalovaného k povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobou podanou u soudu I. stupně se žalobkyně domáhala rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne datum, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná. V této souvislosti žalobkyně tvrdila, že byla v pracovním poměru u žalovaného, přičemž vzhledem k tomu že tento jí k datum neurčil čerpání dovolené za předchozí období, sama v souladu s ust. § 218 odst. 3 zákoníku práce oznámila žalovanému (jako svému zaměstnavateli) ve čtrnáctidenním předstihu čerpání dovolené, a to i v době od datum do datum. Žalovaný naopak měl za to, že za předchozí období žalobkyni nárok na dovolenou nevznikl, neboť mezi účastníky až do ledna Anonymizováno byl veden spor o neplatné skončení pracovního poměru (a to výpovědí ze dne datum) s tím, že v průběhu uvedeného řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru nevznikl žalobkyni nárok na dovolenou. Z těchto důvodů měl žalovaný za to, že žalobkyni nárok na dovolenou nevznikl, a proto (pokud jí žalovaný neschválil dovolenou tak, jak o ni požádala) jedná se o neomluvenou absenci v rozsahu dvou týdnů (Anonymizováno pracovních dnů) s tím, že žalovaný, na základě uvedeného, měl za to, že se žalobkyně dopustila porušení předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a proto jí dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce dal výpověď z pracovního poměru.

6. S ohledem na provedené dokazování a též shodná skutková tvrzení účastníků není nyní sporné to, že: - žalobkyně byla u žalovaného v pracovním poměru, a to i v průběhu měsíců Anonymizováno; - v předchozím období bylo vedeno řízení o neplatnost výpovědi, kterou dal žalovaný žalobkyni dne datum, přičemž tato výpověď byla soudem určena pravomocně jako neplatná (rozhodnutí nabylo právní moci dne datum); - žalobkyně s předstihem na počátku měsíce Anonymizováno žalovanému oznámila čerpání dovolené (e-mailem ze dne datum a listinou ze dne datum); - žalovaný jí toto čerpání dovolené neschválil s tím, že trval na svém názoru, že žalobkyni nárok na dovolenou za předchozí období (období trvání řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne datum) nevznikl.

7. S ohledem na uvedené, tedy mezi účastníky bylo sporným to, zda 1) žalobkyni vznikl nárok na dovolenou i za období, kdy bylo vedeno řízení o neplatnost výpovědi, kterou dal žalovaný žalobkyni dne datum (tedy, zda se jednalo nebo nejednalo o neomluvené absence, pokud v období od datum do datum nebyla žalobkyně v práci na základě svého oznámení, že v tomto období bude čerpat dovolenou za období roku Anonymizováno) a dále to, zda 2) pokud bylo vedeno řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, byla žalobkyně v tomto období jinde zaměstnána v zaměstnaneckém poměru, kde by jí vznikl nárok na dovolenou.

8. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Závěry soudu I. stupně jsou zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně za důvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat, když soud I. stupně se podrobně vypořádal i s jednotlivými argumenty žalovaného, které ve svém odvolání víceméně zopakoval. Soud I. stupně všechny své závěry logicky zdůvodnil a jeho odůvodnění je přesvědčivé. Odvolací soud má za to, že by bylo nadbytečné, aby všechny tyto skutkové i právní závěry (se kterým souhlasí) na tomto místě znovu opakoval, a proto se v dalším stručně k opakovaným námitkám žalovaného (tj. k totožným námitkám, které žalovaný uváděl již před soudem I. stupně) vyjádří odvolací soud jen v základních aspektech.

9. Jde-li tedy o řešení první otázky, zda-li se žalobkyně dopustila neomluvených absencí, lze shrnout, že dřívější výklad ust. § 69 zákoníku práce, který byl vnímán jako speciální a v jehož důsledku bylo vycházeno z toho, že s ohledem na speciální úpravu režimu nároku na náhradu mzdy v souvislosti s řízením o neplatnost skončení pracovního poměru nevznikají jiné než v § 69 zákoníku práce upravené nároky tak, tento výklad byl překonán, když v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19, který poukazuje na čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 (dále jen směrnice o pracovní době), dále lze odkázat na dřívější relevantní judikaturu SDEU k tomuto článku (srov. rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C-214/16, rozsudek ze dne 22. září 2022, Fraport a St. Vincenz-Krankenhaus, C-518/20 a C-727/20, rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19) a dále zejména rozsudek SDEU ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. C-57/22. Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní právo je třeba aplikovat tak, že pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, je třeba období od neplatného skončení pracovního poměru do pravomocného skončení řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, kdy má zaměstnavatel povinnost vyzvat zaměstnance k nástupu do zaměstnání, pro účely vzniku nároku na dovolenou za kalendářní rok považovat za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele, která vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání, tudíž za dobu odpracovanou. Rozhodnutím o neplatnosti skončení pracovního poměru totiž došlo k obnovení pracovního poměru se všemi právy a povinnostmi z něho vyplývajícími. V důsledku postupu zaměstnavatele, který neplatně rozvázal pracovní poměr a nepřiděloval zaměstnanci práci, tak došlo k situaci, kdy zaměstnanec nemohl po dobu trvání sporu realizovat své právo na dovolenou za kalendářní rok. Příslušné závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžitou náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dřívější výklad ust. § 69 zákoníku práce byl překonán, což potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024, sp. zn. 21 Cdo 1053/2022, v němž Nejvyšší soud z výkladu uvedeném v bodě 9. tohoto odůvodnění připouští jednu výjimku. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že žalobkyni obecně příslušel nárok na dovolenou i za celé období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Soudy se však nezabývaly naplněním výjimky ze stanoveného pravidla, tzn. zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele, a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele.

11. Za této situace proto bylo třeba se dále zabývat druhou otázkou, tedy, zda žalobkyně v průběhu řízení o neplatnost výpovědi ze dne datum byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, kde by jí vznikl nárok na dovolenou. I v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně, který provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil správné skutkové i právní závěry. Lze tedy shrnout, že žalobkyně tvrdila, že po dobu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne datum nebyla zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Důkazy, které v tomto směru soud I. stupně provedl (zejména daňové přiznání žalobkyně, potvrzení úřadu práce ze dne datum a dále listinami o komunikaci žalobkyně s úřadem práce viz bod 30. napadeného rozhodnutí) tato tvrzení podporují.

12. I odvolací soud (stejně jako soud I. stupně) hodnotí tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně byla v mezidobí jinde zaměstnána, jako neurčité. Zde je třeba zdůraznit, že žalovaný žádné konkrétní tvrzení o tom, kde, kdy a po jakou dobu měla být žalobkyně v průběhu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne datum zaměstnána, neuvedl. Jednalo se jen o velmi neurčitá a nekonkrétní tvrzení v tom směru, že pokud snad žalobkyně měla vykonávat nějaké činnosti na základě příkazních smluv, nikoli podle zákoníku práce, mohlo se (podle žalovaného) jednat o „práci načerno“. Uvedenou neurčitost i přes výzvu soudu I. stupně žalovaný neodstranil. Za této procesní situace tak není dostatečně zřejmé, k čemu konkrétně by mělo být prováděno dokazování, a proto odvolací soud i v tomto směru (pokud se soud I. stupně již dále touto námitkou nezabýval) považuje rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

13. Nicméně, i přes to že se jedná v daném případě o řízení sporné, nelze na druhou stranu nevnímat charakter těchto skutečností, když zde může být dán určitý „informační deficit“ na straně žalovaného. Za této situace a s přihlédnutím k obsahu spisu vyplývá možnost provedení důkazu evidencí právnická osoba. Odvolací soud proto vyžádal v této souvislosti zprávu právnická osoba o tom, zda a pokud ano, tak u jakých zaměstnavatelů byla žalobkyně v tomto období (tj. období let Anonymizováno) zaměstnána.

14. Ze zprávy právnická osoba ze dne datum (založené na č. l. Anonymizováno) odvolací soud zjistil, že v období od Anonymizováno Anonymizováno až do Anonymizováno, včetně (tedy v období, kdy byl veden spor o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného ze dne datum) nebyla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele než u žalovaného. Tento provedený důkaz tedy potvrzuje správnost skutkových zjištění soudu I. stupně.

15. S ohledem na vše uvedené, lze tedy uzavřít, že žalobkyni nárok na dovolenou i za dobou vedení řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne datum vznikl. Pokud tedy po pravomocném určení, že uvedená výpověď je neplatná, nastoupila zpět k žalovanému (jako svému zaměstnavateli), který ji do datum neurčil čerpání dovolené za předchozí období, přičemž žalobkyně oznámila čerpání dovolené ve čtrnáctidenním předstihu (tak, jak to vyplývá z ust. § 218 odst. 3 zákoníku práce) mimo jiné i v období od datum do datum, nejedná se o neomluvenou absenci. Za této situace se tedy žalobkyně nedopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci a výpověď, kterou jí tedy žalovaný dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce dal za absence v zaměstnání v uvedeném období, je neplatná. Pokud tedy soud I. stupně žalobě žalobkyně vyhověl, je jeho rozhodnutí věcně správné (včetně rozhodnutí o nákladech řízení), a proto jej tedy odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolání byla plně úspěšná žalobkyně, náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru žalobkyně požadovala náhradu za právní zastoupení, a to za Anonymizováno úkony právní služby po á Anonymizováno Kč, Anonymizováno× režijní paušál po á Anonymizováno Kč a DPH ve výši 21 %; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána částka Anonymizováno, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.