15 Co 132/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce A , advokátem se sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného . se sídlem Adresa žalovaného zastoupené Jméno Zástupce B , advokátem sídlem Anonymizováno Anonymizováno o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. března 2025, č. j. 115 C 231/2017-299,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 10 043 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno Zástupce A, .

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne , datum, , kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že žalobkyně v rozhodném období nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, byla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, tudíž jí nárok na dovolenou u žalovaného za období , datum, do , datum, vznikl. Tento závěr je zcela zásadní pro posouzení otázky, zda žalobkyně nekonala práci v období od , datum, do , datum, z legitimního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný do , datum, nenařídil žalobkyni dovolenou za rok , Anonymizováno, , na kterou jí nárok vznikl, žalobkyně postupovala v souladu se zákoníkem práce a čerpání dovolené si určila sama, současně dodržela povinnost a zaměstnavateli termín čerpání dovolené 14 dnů předem oznámila. Za situace, kdy žalobkyně v termínu od , datum, do , datum, čerpala dovolenou, na kterou ji vznikl nárok, nejedná se o neomluvenou absenci a důvod pro skončení pracovního poměru výpovědí nebyl naplněn, proto soud žalobě zcela vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaný. V rámci odvolání žalovaný poukazuje na to, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. ledna 2024, č. j. 21 Cdo 1053/2022-230 jasně deklaroval, že zaměstnanci nenáleží dovolená u „domovského“ zaměstnavatele v tom rozsahu, v jakém mu za stejnou dobu vznikl nárok na dovolenou u jiného zaměstnavatele. Nejvyšší soud tuto výjimku z pravidla dovolené dovodil z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 (Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca). Pro posouzení oprávněnosti předmětné výpovědi je tedy rozhodné, kolik dovolené skutečně žalobkyni u žalovaného náleželo. Pokud by žalobkyně pracovala u jiného subjektu a u něj dovolenou čerpala, její nárok na dovolenou u žalované by se o tuto dobu snížil. V důsledku toho by se mohlo ukázat, že žalobkyně vyčerpala více dovolené, než na kolik měla u žalované nárok a že její nepřítomnost v práci by už nebyla omluvitelná dovolenou. Šlo by tedy o neomluvenou absenci a výpověď napadená žalobou by byla platná. V tomto směru žalovaný popisuje průběh řízení před soudem I. stupně s tím, že pokud jde o zjištění případných zaměstnavatelů žalobkyně v letech , Anonymizováno, , žalobkyně nesplnila výzvu soudu I. stupně ohledně doložení okolností ohledně její výdělkové činnosti v těchto letech (tak, jak bylo učiněno výzvou – usnesením soudu I. stupně ze dne , datum, v bodech uvedených pod písmeny b/ a c/). Za této situace tak žalovaný v podání ze dne , datum, navrhl, aby soud I. stupně vyzval žalobkyni k doložení výpisů ze všech jejích bankovních účtů za období , Anonymizováno, a učinil dotaz na příslušný finanční úřad za účelem identifikace jednotlivých subjektů, pro které žalobkyně pracovala za období , Anonymizováno, . Žalovaný rovněž trval nadále na důkazním návrhu, a to výslechu subjektů, respektive jejich zástupců (statutárních orgánů), pro které žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost v letech , Anonymizováno, až do , datum, . Veškeré tyto konkrétní důkazní návrhy žalovaný navrhoval za účelem prokázání, zda žalobkyně v uvedených obdobích vykonávala jinou výdělečnou činnost ve vztahu naplňujícím znaky závislé práce, a zda její případný nárok na dovolenou u žalovaného za toto období neměl být krácen. Tato skutková okolnost je přímo rozhodná pro posouzení, zda žalobkyně v časovém období od , datum, do , datum, mohla platně čerpat dovolenou, a tedy zda výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce byl dán. Soud I. stupně místo zvážení dalšího procesního postupu vůči žalobkyni z důvodu neplnění jeho předchozích výzev shodného charakteru tyto opakovaně žalovaným navržené důkazy na jednání ve věci samé konaném dne , datum, bez dalšího odmítl jako „vyšetřovací“, aniž by se podrobně vypořádal s jejich důležitostí ve světle právního názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud I. stupně tím, že uvedené důkazy neprovedl, zatížil řízení vadou spočívající v porušení povinnosti soudu zjistit skutkový stav v nezbytném rozsahu. Rovněž je nutno zdůraznit, že žalovaný objektivně neměl jinou možnost, jak například informace od finančního úřadu získat, kdy se jedná o informace podléhající mlčenlivosti, které může příslušný finanční úřad sdělit pouze soudu. Žalovaný předložil řadu konkrétních indicií, že žalobkyně mohla v období od roku , Anonymizováno, až do , datum, vykonávat činnost v pracovněprávním vztahu u jiného subjektu, avšak soud I. stupně se touto problematikou dostatečně nezabýval. Spokojil se pouze s dřívějším závěrem, známým ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, podle něhož žalobkyni obecně náležel nárok na dovolenou za celé období, v němž je veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Soud I. stupně se nedostatečně vypořádal s aplikací výjimky dle rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19, která byla převzata v rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle níž nevzniká nárok na dovolenou u „domovského“ zaměstnavatele za období, kdy zaměstnanec fakticky vykonával práci u jiného zaměstnavatele. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalovaného se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta považuje odvolání za nedůvodné a rozsudek soudu I. stupně za věcně správný. Ohledně nedostatečného vypořádání se s aplikací výjimky dle rozsudku Soudního dvora ze dne 25. června 2002 ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 žalobkyně uvádí, že se jedná o opakované tvrzení, které bylo uplatněno již při jednání u soudu I. stupně a soud I. stupně se s ním dostatečně vypořádal v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Žalobkyně k tomu uvádí, že důkazní břemeno o tom, že by žalobkyni nevznikl nárok na dovolenou v jí uplatněné výši, leží na žalovaném, v předmětném soudním řízení ostatně neplatí zásada inkviziční, resp. vyšetřovací. Zbývá jen dodat, že z provedených listinných důkazů, předložených žalobkyní, je patrné, že výjimka z citovaného rozsudku Soudního dvora v souzené věci nenastala. Nelze též přehlédnout, že situaci, jež se odráží i v předmětném sporu, vyvolal od počátku žalovaný. Ve výpovědích jsou jasně tvrzeny výpovědní důvody, které dnes nemohou obstát, dodatečně konstruovaná obrana žalovaného nebyla v předmětné výpovědi nikterak zmíněna. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a zavázal žalovaného k povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobou podanou u soudu I. stupně se žalobkyně domáhala rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne , datum, , kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná. V této souvislosti žalobkyně tvrdila, že byla v pracovním poměru u žalovaného, přičemž vzhledem k tomu že tento jí k , datum, neurčil čerpání dovolené za předchozí období, sama v souladu s ust. § 218 odst. 3 zákoníku práce oznámila žalovanému (jako svému zaměstnavateli) ve čtrnáctidenním předstihu čerpání dovolené, a to i v době od , datum, do , datum, . Žalovaný naopak měl za to, že za předchozí období žalobkyni nárok na dovolenou nevznikl, neboť mezi účastníky až do ledna , Anonymizováno, byl veden spor o neplatné skončení pracovního poměru (a to výpovědí ze dne , datum, ) s tím, že v průběhu uvedeného řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru nevznikl žalobkyni nárok na dovolenou. Z těchto důvodů měl žalovaný za to, že žalobkyni nárok na dovolenou nevznikl, a proto (pokud jí žalovaný neschválil dovolenou tak, jak o ni požádala) jedná se o neomluvenou absenci v rozsahu dvou týdnů (, Anonymizováno, pracovních dnů) s tím, že žalovaný, na základě uvedeného, měl za to, že se žalobkyně dopustila porušení předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a proto jí dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce dal výpověď z pracovního poměru.

6. S ohledem na provedené dokazování a též shodná skutková tvrzení účastníků není nyní sporné to, že:- žalobkyně byla u žalovaného v pracovním poměru, a to i v průběhu měsíců , Anonymizováno, ;- v předchozím období bylo vedeno řízení o neplatnost výpovědi, kterou dal žalovaný žalobkyni dne , datum, , přičemž tato výpověď byla soudem určena pravomocně jako neplatná (rozhodnutí nabylo právní moci dne , datum, );- žalobkyně s předstihem na počátku měsíce , Anonymizováno, žalovanému oznámila čerpání dovolené (e-mailem ze dne , datum, a listinou ze dne , datum, );- žalovaný jí toto čerpání dovolené neschválil s tím, že trval na svém názoru, že žalobkyni nárok na dovolenou za předchozí období (období trvání řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne , datum, ) nevznikl.

7. S ohledem na uvedené, tedy mezi účastníky bylo sporným to, zda 1) žalobkyni vznikl nárok na dovolenou i za období, kdy bylo vedeno řízení o neplatnost výpovědi, kterou dal žalovaný žalobkyni dne , datum, (tedy, zda se jednalo nebo nejednalo o neomluvené absence, pokud v období od , datum, do , datum, nebyla žalobkyně v práci na základě svého oznámení, že v tomto období bude čerpat dovolenou za období roku , Anonymizováno, ) a dále to, zda 2) pokud bylo vedeno řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, byla žalobkyně v tomto období jinde zaměstnána v zaměstnaneckém poměru, kde by jí vznikl nárok na dovolenou.

8. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Závěry soudu I. stupně jsou zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně za důvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat, když soud I. stupně se podrobně vypořádal i s jednotlivými argumenty žalovaného, které ve svém odvolání víceméně zopakoval. Soud I. stupně všechny své závěry logicky zdůvodnil a jeho odůvodnění je přesvědčivé. Odvolací soud má za to, že by bylo nadbytečné, aby všechny tyto skutkové i právní závěry (se kterým souhlasí) na tomto místě znovu opakoval, a proto se v dalším stručně k opakovaným námitkám žalovaného (tj. k totožným námitkám, které žalovaný uváděl již před soudem I. stupně) vyjádří odvolací soud jen v základních aspektech.

9. Jde-li tedy o řešení první otázky, zda-li se žalobkyně dopustila neomluvených absencí, lze shrnout, že dřívější výklad ust. § 69 zákoníku práce, který byl vnímán jako speciální a v jehož důsledku bylo vycházeno z toho, že s ohledem na speciální úpravu režimu nároku na náhradu mzdy v souvislosti s řízením o neplatnost skončení pracovního poměru nevznikají jiné než v § 69 zákoníku práce upravené nároky tak, tento výklad byl překonán, když v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19, který poukazuje na čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 (dále jen směrnice o pracovní době), dále lze odkázat na dřívější relevantní judikaturu SDEU k tomuto článku (srov. rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C-214/16, rozsudek ze dne 22. září 2022, Fraport a St. Vincenz-Krankenhaus, C-518/20 a C-727/20, rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19) a dále zejména rozsudek SDEU ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. C-57/22. Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní právo je třeba aplikovat tak, že pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, je třeba období od neplatného skončení pracovního poměru do pravomocného skončení řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, kdy má zaměstnavatel povinnost vyzvat zaměstnance k nástupu do zaměstnání, pro účely vzniku nároku na dovolenou za kalendářní rok považovat za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele, která vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání, tudíž za dobu odpracovanou. Rozhodnutím o neplatnosti skončení pracovního poměru totiž došlo k obnovení pracovního poměru se všemi právy a povinnostmi z něho vyplývajícími. V důsledku postupu zaměstnavatele, který neplatně rozvázal pracovní poměr a nepřiděloval zaměstnanci práci, tak došlo k situaci, kdy zaměstnanec nemohl po dobu trvání sporu realizovat své právo na dovolenou za kalendářní rok. Příslušné závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžitou náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dřívější výklad ust. § 69 zákoníku práce byl překonán, což potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2024, sp. zn. 21 Cdo 1053/2022, v němž Nejvyšší soud z výkladu uvedeném v bodě 9. tohoto odůvodnění připouští jednu výjimku. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že žalobkyni obecně příslušel nárok na dovolenou i za celé období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Soudy se však nezabývaly naplněním výjimky ze stanoveného pravidla, tzn. zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele, a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele.

11. Za této situace proto bylo třeba se dále zabývat druhou otázkou, tedy, zda žalobkyně v průběhu řízení o neplatnost výpovědi ze dne , datum, byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, kde by jí vznikl nárok na dovolenou. I v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně, který provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil správné skutkové i právní závěry. Lze tedy shrnout, že žalobkyně tvrdila, že po dobu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne , datum, nebyla zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Důkazy, které v tomto směru soud I. stupně provedl (zejména daňové přiznání žalobkyně, potvrzení úřadu práce ze dne , datum, a dále listinami o komunikaci žalobkyně s úřadem práce viz bod 30. napadeného rozhodnutí) tato tvrzení podporují.

12. I odvolací soud (stejně jako soud I. stupně) hodnotí tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně byla v mezidobí jinde zaměstnána, jako neurčité. Zde je třeba zdůraznit, že žalovaný žádné konkrétní tvrzení o tom, kde, kdy a po jakou dobu měla být žalobkyně v průběhu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne , datum, zaměstnána, neuvedl. Jednalo se jen o velmi neurčitá a nekonkrétní tvrzení v tom směru, že pokud snad žalobkyně měla vykonávat nějaké činnosti na základě příkazních smluv, nikoli podle zákoníku práce, mohlo se (podle žalovaného) jednat o „práci načerno“. Uvedenou neurčitost i přes výzvu soudu I. stupně žalovaný neodstranil. Za této procesní situace tak není dostatečně zřejmé, k čemu konkrétně by mělo být prováděno dokazování, a proto odvolací soud i v tomto směru (pokud se soud I. stupně již dále touto námitkou nezabýval) považuje rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

13. Nicméně, i přes to že se jedná v daném případě o řízení sporné, nelze na druhou stranu nevnímat charakter těchto skutečností, když zde může být dán určitý „informační deficit“ na straně žalovaného. Za této situace a s přihlédnutím k obsahu spisu vyplývá možnost provedení důkazu evidencí , právnická osoba, . Odvolací soud proto vyžádal v této souvislosti zprávu , právnická osoba, o tom, zda a pokud ano, tak u jakých zaměstnavatelů byla žalobkyně v tomto období (tj. období let , Anonymizováno, ) zaměstnána.

14. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne , datum, (založené na č. l. , Anonymizováno, ) odvolací soud zjistil, že v období od , Anonymizováno, , Anonymizováno, až do , Anonymizováno, , včetně (tedy v období, kdy byl veden spor o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného ze dne , datum, ) nebyla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele než u žalovaného. Tento provedený důkaz tedy potvrzuje správnost skutkových zjištění soudu I. stupně.

15. S ohledem na vše uvedené, lze tedy uzavřít, že žalobkyni nárok na dovolenou i za dobou vedení řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne , datum, vznikl. Pokud tedy po pravomocném určení, že uvedená výpověď je neplatná, nastoupila zpět k žalovanému (jako svému zaměstnavateli), který ji do , datum, neurčil čerpání dovolené za předchozí období, přičemž žalobkyně oznámila čerpání dovolené ve čtrnáctidenním předstihu (tak, jak to vyplývá z ust. § 218 odst. 3 zákoníku práce) mimo jiné i v období od , datum, do , datum, , nejedná se o neomluvenou absenci. Za této situace se tedy žalobkyně nedopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci a výpověď, kterou jí tedy žalovaný dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce dal za absence v zaměstnání v uvedeném období, je neplatná. Pokud tedy soud I. stupně žalobě žalobkyně vyhověl, je jeho rozhodnutí věcně správné (včetně rozhodnutí o nákladech řízení), a proto jej tedy odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolání byla plně úspěšná žalobkyně, náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru žalobkyně požadovala náhradu za právní zastoupení, a to za , Anonymizováno, úkony právní služby po á , Anonymizováno, Kč, , Anonymizováno, × režijní paušál po á , Anonymizováno, Kč a DPH ve výši 21 %; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána částka , Anonymizováno, , kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.