115 C 231/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného ČR sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neplatnost výpovědi z pracovního poměru

I. Určuje se, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9.8.2017, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 60.715,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou došlou soudu dne 16.11.2017 se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9.8.2017 je neplatná. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně pracovala pro žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 23.6.2009 jako investiční referent. Dne 11.8.2017 jí byla doručena zaměstnavatelem výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně považuje výpověď za neplatnou, neboť k tvrzené neomluvené absenci žalobkyně nedošlo. Žalobkyně tvrdila, že oprávněně čerpala dovolenou za rok 2016, jejíž čerpání v souladu s § 218 odst. 3 zákoníku práce oznámila žalovanému. Právo na dovolenou jí vzniklo i za dobu vedení sporu s žalovaným o neplatnost výpovědi. Dovolávala se článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES ze dne 4.11.2003 (dále jen směrnice o pracovní době) a povinnosti soudů provádět eurokonformní výklad vnitrostátního práva, tzn. respektovat unijní právo, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány, zejména Soudním dvorem Evropské unie (dále SDEU). Jako správný a v souladu s judikaturou SDEU (věc C-282/10, C-762/18, C-37/19) vyhodnotil tento názor Ústavní soud v nálezu II. ÚS 2522/19 ze dne 10.12.2020.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že výpověď má všechny formální náležitosti, je řádně odůvodněna a byla řádně doručena. Důvod výpovědi byl naplněn, když žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodu zaviněné, neomluvené a dlouhodobé absence žalobkyně na pracovišti po dobu celých dvou týdnů, tj. 10 pracovních dnů, a to v období od 18.7.2017 do 31.7.2017. Žalovaný setrval na svém právním názoru, že žalobkyni za období vedení sporu o neplatnost výpovědi nárok na dovolenou nevznikl, žalobkyni byla za toto období vyplácena náhrada platu zahrnující i náhradu za dovolenou, proto nemohla čerpat dovolenou. Ustanovení směrnice o pracovní době a zákoníku práce je třeba vykládat dle žalovaného tak, že stát nesmí omezit právo zaměstnance na čerpání dovolené za tím účelem, aby si odpočinul, a aby se mohl věnovat svým záležitostem a tím obnovit svoji pracovní sílu. Nelze-li dovolenou za tímto účelem poskytnout, musí být zaměstnanci poskytnuta náhrada za nevyčerpanou dovolenou za období, kdy nemohl vykonávat práci z důvodu, které leží na straně zaměstnavatele, tedy i z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem. Žalovaný je přesvědčen, že osobní právo zaměstnance na dovolenou obsahuje dvě složky, a to především a primárně právo na odpočinek a zařízení osobních záležitostí a teprve není-li možné dovolenou za tímto účelem čerpat, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou.

3. Poprvé o nároku žalobkyně rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.6.2017, č. j. 115 C 231/2017-66, kdy žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2018, č. j. 15 Co 214/2018, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 1423/2019-109, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

4. Nálezem ze dne 10.12.2020, sp. zn. II. ÚS 2522/2019, Ústavní soud všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil. Dospěl zejména k závěru, že „napadená rozhodnutí vycházela z toho, že nárok na dovolenou stěžovatelce v rozhodném období vůbec nemohl vzniknout, a jelikož toto východisko se jeví judikaturou SDEU přinejmenším za zpochybněné a obecné soudy na tuto judikaturu ústavně konformním způsobem nereagovaly přesto, že se toho stěžovatelka domáhala, musel Ústavní soud napadená rozhodnutí již proto zrušit. Ústavní soud obecným soudům uložil, aby se směrnicí o pracovní době a relevantní judikaturou SDEU k jejímu čl. 7 náležitě zabývaly a v souladu se svými povinnostmi aplikovat unijní právo je správně promítly do nynějšího případu.

5. Následně soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 2.6.2021, č. j. 115 C 231/2017-164, kterým určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017 je neplatná (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II.), k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 121/2021-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnitrostátní právo je třeba aplikovat tak, že pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, je třeba období od neplatného skončení pracovního poměru do pravomocného skončení řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, kdy má zaměstnavatel povinnost vyzvat zaměstnance k nástupu do zaměstnání, pro účely vzniku nároku na dovolenou za kalendářní rok považovat za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele, která vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání, tudíž za dobu odpracovanou. Rozhodnutím o neplatnosti skončení pracovního poměru totiž došlo k obnovení pracovního poměru se všemi právy a povinnostmi z něho vyplývajícími. V důsledku postupu zaměstnavatele, který neplatně rozvázal pracovní poměr a nepřiděloval zaměstnanci práci, tak došlo k situaci, kdy zaměstnanec nemohl po dobu trvání sporu realizovat své právo na dovolenou za kalendářní rok. Příslušné závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžitou náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.12.2021, č. j. 15 Co 121/2021-188 podal dovolání žalovaný. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15.1.2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.12.2021 č.j. 15 Co 121/2021-188 i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2.6.2021 č.j. 115 C 231/2017-164 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dle posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.12.2021 č.j. 15 Co 121/2021-188 správně i ve světle posledních rozhodnutí SDEU dospěl k závěru, že žalobkyni obecně příslušel nárok na dovolenou i za celé období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Soudy se však nezabývaly naplněním výjimky ze stanoveného pravidla, tzn. zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele, a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele, proto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně již při jednání odvolacího soudu dne 14.12.2021 k dotazu soudu uvedla, že v období od ledna 2014 do ledna 2017 nekonala práci pro jiného zaměstnavatele. Na tomto tvrzení setrvala, když v podání ze dne 10.4.2024 uvedla, že v období od 23.10.2013 do 10.1.2017 nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, po celé období byla vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. V roce 2014 pobírala podporu v nezaměstnanosti, kterou po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.12.2016 č.j. 15 Co 38/2016-125 vrátila. V letech 2014 až 2016 si zajišťovala příjmy na základě příležitostných příkazních smluv podle občanského zákoníku nikoliv zákoníku práce. Příjmy v letech 2014 a 2016 nedosáhly výše, která by zakládala povinnost podání daňového přiznání, daňové přiznání podávala pouze v roce 2015.

8. Žalovaný po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1. 2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230 setrval na návrhu, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný netvrdil konkrétní skutečnosti o výkonu práce žalobkyně v období od 23.10.2013 do 10.1.2017 pro jiného zaměstnavatele, pouze na základě blíže nepodloženého podezření tvrdil, že příkazní smlouvy, na základě, nichž žalobkyně konala v letech 2014, 2015 a 2016 výdělečnou činnost, by podle obsahu mohly být pracovními smlouvami, mohlo by se jednat o výkon závislé práce.

9. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel jednak ze shodných skutkových tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům.

10. Pracovní smlouvou, dohodou o změně pracovní smlouvy a shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 23.6.2009 dne 1.7.2009.

11. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 9.8.2017 a shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno, že dne 11.8.2017 byla žalobkyni doručena zaměstnavatelem výpověď z pracovního poměru, kterou jí zaměstnavatel dal podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Výpověď byla odůvodněna tím, že se žalobkyně ve dnech 18.7.2017 až 31.7.2017 bez řádné omluvy, vědomě a zaviněně nedostavila na své pracoviště a nevykonávala v těchto dnech práci, aniž by byla její nepřítomnost na pracovišti jakýmkoliv způsobem omluvena. Dle zaměstnavatele skončí pracovní poměr žalobkyně uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dne 31.10.2017. Z výpovědi dále soud zjistil, že žalobkyně po převzetí výpovědi sdělila žalovanému, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání.

12. Shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno, že žalobkyně od 18.7.2017 do 31.7.2017 nekonala práci pro žalovaného.

13. Z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 38/2016-125 ze dne 20.12.2018 soud zjistil, že výpověď daná žalovaným žalobkyni dne 23.10.2013 je neplatná, rozsudek nabyl právní moci dne 10.1.2017. Z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 20.12.2013 ve věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp.zn.: 38 C 1/2014 soud zjistil, že žalobkyně s výpovědí zaměstnavatele ze dne 23.10.2013 nesouhlasila a trvala na dalším zaměstnávání.

14. Z e-mailové komunikace vedené dne 3. července 2017 mezi žalobkyní a , tituly před jménem, , jméno FO, soud zjistil, že žalobkyně žádala , tituly před jménem, , jméno FO, o schválení termínu čerpání dovolené mimo jiné v termínu od 18.7. do 31.7.2017 s odůvodněním, že jí zaměstnavatel do 30.6.2017 neurčil termín čerpání dovolené za uplynulé období, kdy jí zbývá dočerpat 52,5 dne dovolené. Shodná skutková zjištění učinil soud z listiny ze dne 1.7.2017 a dodejky ze dne 4.7.2017. Na uvedené reagoval , tituly před jménem, , jméno FO, tak, žalobkyni zbývá dočerpat 2,5 dnů dovolené a tyto si může vybrat dle potřeby po předchozím schválení nadřízenou , tituly před jménem, , jméno FO, na předepsaném formuláři. Současně , tituly před jménem, , jméno FO, sdělil žalobkyni, že neví, z čeho pramení její názor, že má k dispozici 77,5 dnů dovolené, neboť dovolená za kalendářní rok se přiznává pouze v případě, koná-li zaměstnanec práci po dobu minimálně 60 dnů v příslušném roce. Z e-mailu ze dne 7. července 2017 soud zjistil, že žalobkyně trvala na svém požadavku o schválení termínu čerpání dovolené s odůvodněním, že po dobu soudního řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 38/2016-125, trvala ze zákona překážka v práci na straně zaměstnavatele a taková překážka se posuzuje stejně jako odpracovaná doba. Z e-mailu ze dne 13.7.2017 adresovaného , jméno FO, a dalším zaměstnancům žalovaného soud zjistil, že žalobkyně setrvala na svém požadavku na dovolenou za předchozí kalendářní roky s tím, že poukazovala na úpravu zákoníku práce účinnou od 1.1.2012 a na zprávu MPSV.

15. Z listiny ze dne 13.7.2017 soud zjistil, že vedoucí personálního a mzdového odboru , jméno FO, reagovala na e-mail žalobkyně ze dne 7.7.2017 tak, že setrvala na stanovisku zaměstnavatele, že nárok na dovolenou vznikl žalobkyni pouze za část roku 2017, odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp.zn. 21 Cdo 2343/2003.

16. Z listiny ze dne 25.7.2017 soud zjistil, že , jméno FO, , vedoucí mzdového a personálního odboru za žalovaného žádala žalobkyni, aby se neprodleně dostavila na místo svého pracoviště a podala vysvětlení týkající se absence, která počala dnem 18.7.2017.

17. Z listiny ze dne 29.7.2017 a dodejky soud zjistil, že žalobkyně reagovala na dopis žalovaného ze dne 25.7.2017 tak, že uvedla, že od 18.7.2017 čerpala řádnou dovolenou, s termínem čerpání dovolené byl žalovaný seznámen. Dále uvedla, že dopis ze dne 25.7.2017 jí byl doručen dne 28.7.2017.

18. Z listiny ze dne 9.8.2017 soud zjistil, že zaměstnavatel reagoval na dopis žalobkyně ze dne 29.7.2017 tak, že žalobkyně nemá žádnou nevyčerpanou dovolenou za předchozí kalendářní roky. Čerpání dovolené za rok 2017 neměla žalobkyně schválenou v souladu s § 12 Směrnice GŘ č. 8/2015.

19. Ze Směrnice generálního ředitele č. 8/2015 soud zjistil, že dovolená na zotavenou se čerpá na základě řádně vyplněného formuláře, který vedoucí zaměstnanec svým podpisem schválí před nástupem na dovolenou.

20. Z listiny ze dne 15.8.2017 a dodejky soud zjistil, že žalobkyně reagovala na listinu žalovaného ze dne 9.8.2017 tak, že setrvala na svém stanovisku o tom, že jí vznikl nárok na dovolenou za rok 2016, své stanovisko odůvodňovala stanoviskem MPSV.

21. Z potvrzení o zaměstnání, které vystavil žalovaný žalobkyni dne 31.10.2017 soud zjistil, že dle žalovaného pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trval od 1.7.2009 do 31.10.2017.

22. Z formuláře dovolená – indispoziční volno – neplacené volno soud zjistil, že žalobkyně požádala o dovolenou v termínu od 18.7.2017 do 31.12.2017, dne 17.7.2017. Formulář obsahuje pouze podpis žalobkyně, neobsahuje vyjádření souhlasu zaměstnavatele.

23. Soud provedl dokazování pracovním listem žalobkyně za období červenec 2017, který předložila žalobkyně, tento pracovní list byl žalobkyní podepsán a ve dnech 18.7. až 31.7. obsahuje údaj o čerpání dovolené žalobkyní. Současně soud provedl dokazování pracovním listem žalobkyně za období červenec 2017, který předložil žalovaný, tento pracovní list byl podepsán žalobkyní, ve dnech 18.7. až 31.7.2017 obsahuje údaj o čerpání dovolené žalobkyní a dále obsahuje podpis vedoucího – zaměstnankyně , jméno FO, s poznámkou „nesouhlasím“, viz výhrada v přiloženém opraveném pracovním listě. Dále žalovaný předložil soudu pracovní list žalobkyně za období července 2017, který obsahoval pouze podpis vedoucí zaměstnankyně , jméno FO, a údaj o absenci žalobkyně ve dnech 18.7. až 31.7.2018. Uvedené důkazy svědčí o rozdílném názoru účastníků na vznik nároku na dovolenou a oprávněnost jejího čerpání v období od 18.7. do 31.7.2018. S ohledem na uvedená zjištění považoval soud za nadbytečné provádět ke shodným skutečnostem navrhovaný výslech svědkyně , Anonymizováno, , proto návrhu na provedení tohoto důkazu nevyhověl.

24. Ze mzdového listu žalobkyně za období 7/2017 soud zjistil, že zaměstnavatel nevykázal žalobkyni v 7/2017 čerpání dovolené.

25. Z listiny ze dne 11.8.2017, podacího lístku a dodejky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě platu s tím, že ve dnech 14.8. až 30.8.2017 čerpala dovolenou.

26. Z žaloby a vyjádření žalovaného ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 9/2017 soud zjisti, že mezi účastníky je sporná výše nároku žalobkyně na náhradu platu za dobu vedení sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.

27. Z daňového přiznání žalobkyně za rok 2015 soud zjistil, že žalobkyně neměla příjmy ze závislé činnosti, v uvedeném roce měla příjmy pouze z tzv. ostatních příjmů dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb. a to za technický dozor ve výši 200 000 Kč.

28. Z potvrzení úřadu práce České republiky-krajské pobočky v Brně ze dne 27.10.2016 soud zjistil, že žalobkyně byla vedena jako uchazečka o zaměstnání od 1.1.2014.

29. Z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 10.1.2014 soud zjistil, že žalovaný v potvrzení uvedl skončení pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů ke dni 31.12.2013.

30. Listinou ze dne 10.1.2017, 12.1.2017, 3.2.2017, 13.2.2017, oznámením ze dne 13.2.2017, záznamem o jednání ze dne 13.2.2017, e-mailem ze dne 14.4.2017 a oznámením o provedení příkazu k úhradě bylo prokázáno, že žalobkyně v roce 2017 spolupracovala s úřadem práce, vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.12.2016 sp. zn. 15 Co 38/2016 oznámila úřadu práce a následně částku vyplacenou na podpoře v nezaměstnanosti ve výši 72 866 Kč na účet úřadu zaplatila, poté byla evidence žalobkyně na úřadu práce zrušena. Další důkazy ohledně výkonu činnosti v období od ledna 2014 do 10.1.2017 žalobkyně nedohledala.

31. Žalovaný po provedení důkazů předložených žalobkyní k prokázání tvrzení, že v období od 23.10.2013 do 10.1.2017 nekonala práci pro jiného zaměstnavatele tvrdil, že z provedených důkazů nelze postavit na jisto, zda v případě příkazních smluv podle občanského zákoníku nedošlo k disimulovanému právnímu jednání. Navenek se dle žalovaného může jednat o příkazní smlouvy, ale dle skutečného obsahu těchto dokumentů může jít o smlouvy pracovní. Za situace, kdy žalobkyně již příkazní smlouvy neměla k dispozici, navrhoval žalovaný doplnit dokazování výslechem statutárních orgánů subjektů, pro které žalobkyně pracovala, výpisem ze všech bankovních účtů za období od roku 2013 do ledna 2017, dotazem na finanční úřad za účelem identifikace jednotlivých subjektů, pro které žalobkyně pracoval v období let 2013 až leden 2017.

32. K návrhům žalovaného na doplnění dokazování je třeba obecně uvést, že nejsou přípustná všeobecná skutková tvrzení, kdy strana neví, co se ve skutečnosti odehrálo a pouze zkouší prostřednictvím návrhu na provedení důkazů opatřit si materiál, ze kterého by si vytvořil konkrétní skutková tvrzení. Účelem důkazního řízení je, aby potvrdilo určitá skutková tvrzení navrhovatele důkazu, nikoliv aby blíže vysvětlovalo skutkový stav a doplňovalo poznatky navrhovatele důkazu. Návrhy na doplnění dokazování přednesené žalovaným jen neurčitě a obecně vymezovaly téma dokazování (tvrzení, že výkon činnosti na základě příkazních smluv by mohl být ve skutečnosti výkon práce v zaměstnaneckém poměru), žalovaný tvrzený průběh události vůbec neznal a bez skutkových „opěrných bodů“ globálně uváděl určité skutečnosti pouze na základě blíže nepodloženého podezření resp. domněnky. Navrhované důkazy nesměřovaly k prokázání konkrétních skutečností, ale domněnky, hypotézy žalovaného, o které v řízení nebylo ničeho zjištěno, nic pro tuto domněnku nesvědčilo. Současně důkazní návrhy nebyly podloženy ani skutkovými „opěrnými body“, proto soud důkazní návrhy žalovaného odmítl a důkazy neprováděl.

33. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 23.6.2009 dne 1.7.2009. Žalovaný jako zaměstnavatel dal žalobkyni jako zaměstnanci výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce s odůvodněním, že se žalobkyně ve dnech 18.7.2017 až 31.7.2017 bez řádné omluvy, vědomě a zaviněně nedostavila na své pracoviště a nevykonávala v těchto dnech práci, aniž by byla její nepřítomnost na pracovišti jakýmkoliv způsobem omluvena. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 11.8.2017. Žalovaný do 30.6.2017 nenařídil žalované čerpání dovolené za rok 2016, žalobkyně žalovanému čerpání dovolené v termínu od 18.7. do 31.7.2017 oznámila e-mailem ze dne 3.7.2017 a listinou ze dne 1.7.2017.

34. Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1. 2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230 zaměřil soud dokazování na zjištění, zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele, a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele. Soud zhodnotil důkazy předložené žalobkyní a má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla od 1.1.2014 do 10.1.2017 evidována jako uchazečka o zaměstnání, nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele. V řízení nebylo předneseno konkrétní tvrzení o tom, že by žalobkyně byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele a toto ani jinak nevyšlo najevo.

35. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

36. Podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění účinném ke dni doručení výpovědi žalobkyni (dále jen zákoník práce) zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

37. Žalobkyni byla výpověď doručena dne 11.8.2017, uplynutím výpovědní doby dne 31.10.2017 měl skončit pracovní poměr mezi účastníky. Došla-li žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru k soudu dne 16. 11. 2017, lze konstatovat, že žalobkyně podala žalobu včas tzn. ve lhůtě stanovené v § 72 zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru obsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti dle § 50 zákoníku práce. Důvod výpovědi byl konkretizován uvedením skutečností, v nichž žalovaný spatřuje naplnění zákonného důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce, konkrétně v tomto případě spatřoval zaměstnavatel důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru v neomluvené absenci v trvání 10 pracovních dnů.

38. Ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo závažným, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.2.2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).

39. K základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době (§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru (zpravidla založeného pracovní smlouvou - § 33 odst. 1 zákoníku práce) až do jeho skončení některým ze způsobů upraveným ustanovením § 48 zákoníku práce. V projednávané věci žalobkyně citovanou povinnost neporušila, protože svou absenci odůvodnila legitimním důvodem, a to čerpáním dovolené za rok 2016.

40. Dle rozsudku SDEU ze dne 12.10.2023, sp. zn. C-57/22, musí být článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž pracovník, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění, nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za období ode dne propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat, z důvodu, že tento pracovník během této doby pro zaměstnavatele skutečně nepracoval, jelikož mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, a že v souladu s vnitrostátním právem už mu za uvedené období přísluší náhrada mzdy nebo platu. SDEU dále v rozhodnutí poukázal na svoji dosavadní rozhodovací praxi k výkladu čl. 7 směrnice o pracovní době, zejména potom na rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King, C-214/16, rozsudek ze dne 22. září 2022, Fraport a St. Vincenz-Krankenhaus, C-518/20 a C-727/20, rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19. Zdůraznil, že zaměstnavatel musí dbát na to, aby bylo pracovníkovi umožněno uplatnit nárok na dovolenou za kalendářní rok. Na rozdíl od situace, kdy se kumulují nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok v případě pracovníka, který nemohl čerpat uvedenou dovolenou z důvodu nemoci, totiž musí zaměstnavatel, který pracovníkovi neumožní uplatnit jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, nést důsledky svého jednání. Členské státy se tudíž nemohou odchýlit od zásady zakotvené v článku 7 směrnice o pracovní době, a sice že nabytý nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nezaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem, pokud pracovníkovi nebylo umožněno dovolenou čerpat. Směrnice o pracovní době přistupuje k nároku na dovolenou za kalendářní rok a k nároku na náhradu mzdy za dobu čerpání této dovolené jako ke dvěma složkám jednoho nároku. Cílem požadavku poskytnout náhradu mzdy za dobu čerpání dovolené je uvést pracovníka během zmíněné dovolené do situace, která je – pokud jde o mzdu – srovnatelná s obdobím, kdy pracuje. V souvislosti s nárokem na placenou dovolenou za kalendářní rok je irelevantní, že výše náhrady mzdy, která má být podle vnitrostátního práva vyplacena protiprávně propuštěnému pracovníkovi za období ode dne propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat, v zásadě odpovídá průměrnému výdělku, který tento pracovník pobíral, jelikož účelem této náhrady mzdy je nahradit pracovníkovi mzdu, která mu nebyla vyplacena v důsledku protiprávního propuštění ze zaměstnání. Lze tedy konstatovat, že zaměstnanec, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj byl znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění, má právo uplatnit všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok, které vznikly v době ode dne tohoto protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat v důsledku tohoto zrušení (viz bod 78. rozsudku SDEU ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca, C-762/18 a C-37/19). Z uvedeného pravidla stanovil SDEU ve svém rozsudku jedinou výjimku, a to že v případě, kdy dotyčný pracovník vykonával jiné zaměstnání v období ode dne protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy byl znovu přijat do prvního zaměstnání, nemůže tento pracovník uplatňovat vůči svému prvnímu zaměstnavateli nároky na dovolenou za kalendářní rok, které se vztahují na dobu, během níž vykonával jiné zaměstnání.

41. Lze tak říci, že i ve světle posledního rozhodnutí SDEU i Nejvyššího soudu v této věci soud setrvává na právním závěru, že žalobkyni náležel obecně nárok na dovolenou i za celé období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230 zjišťoval soud, zda v projednávané věci došlo k naplnění výjimky ze stanoveného pravidla, provedl dokazování a dospěl k závěru, že žalobkyně v rozhodném období nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, byla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, tudíž jí nárok na dovolenou u žalovaného za období 1.1.2014 do 10.1.2017 vznikl.

42. Tento závěr je zcela zásadní pro posouzení otázky, zda žalobkyně nekonala práci v období od 18.7.2017 do 31.7.2017 z legitimního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný do 30.6.2017 nenařídil žalobkyni dovolenou za rok 2016, na kterou jí nárok vznikl, žalobkyně postupovala v souladu s § 213 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a čerpání dovolené si určila sama, současně dodržela povinnost dle § 213 odst. 3 věta druhá zákoníku práce a zaměstnavateli termín čerpání dovolené 14 dnů předem oznámila. Za situace, kdy žalobkyně v termínu od 18.7.2017 do 31.7.2017 čerpala dovolenou, na kterou ji vznikl nárok, nejedná se o neomluvenou absenci a důvod pro skončení pracovního poměru výpovědí nebyl naplněn, proto soud žalobě zcela vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná.

43. Žalobkyni vznikly náklady řízení v celkové výši 60.715,50 Kč. Tato částka sestává z nákladů řízení vzniklých žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku ze dne 8.6.2018 č.j. 115 C 231/2017-66, nákladů řízení vzniklých žalobkyni v odvolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 4.12.2018 č.j. 15 Co 214/2018-97, nákladů řízení vzniklých žalobkyni v dovolacím řízení do vydání usnesení ze dne 24.5.2019 č.j. 21 Cdo 1423/2019-109, nákladů řízení vzniklých žalobkyni do vydání rozsudku ze dne 2.6.2021 č.j. 115 C 231/2017-164, nákladů řízení vzniklých žalobkyni v odvolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 14.12.2021 č.j. 15 Co 121/2021-188, nákladů řízení vzniklých žalobkyni v dovolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 15.1.2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230, nákladů řízení vzniklých žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku ze dne 31.3.2025 č.j. 115 C 231/2017-299.

44. Žalobkyni vznikly do vydání rozsudku č.j. 115 C 231/2017-66 ze dne 8.6.2018 náklady ve výši 10.400 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:- 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek,- 7.500 Kč odměnu advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání dne 8.6.2018) ve výši 2.500 Kč za úkon určené podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 900 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání dne 8.6.2018) po 300 Kč.

45. V odvolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 4.12.2018 č.j. 15 Co 214/2018-97 vznikly žalobkyni náklady řízení ve výši 7.600 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:- 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek,-5.000 Kč odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (podání odvolání, účast u jednání dne 4.12.2018) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 600 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby (podání odvolání, účast u jednání dne 4.12.2018) po 300 Kč.

46. V dovolacím řízení do vydání usnesení ze dne 24.5.2019 č.j. 21 Cdo 1423/2019-109 vznikly žalobkyni náklady řízení ve výši Kč 16.

800. Tato částka se skládá z těchto částek:-14.000 Kč za zaplacený soudní poplatek,-2.500 Kč odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (podání dovolání,) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 300 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby (podání dovolání) po 300 Kč.

47. V řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku ze dne 2.6.2021 č.j. 115 C 231/2017-164 vznikly žalobkyni před soudem prvního stupně náklady řízení celkem ve výši 3.954 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:- 2.500 Kč odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (účast u jednání dne 2.6.2021) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 300 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby (účast u jednání dne 2.6.2021) po 300 Kč,-468 Kč za cestovné vlakem z Prahy k soudu a zpět,-686 Kč za DPH, jehož je zástupce žalobkyně plátcem.

48. V odvolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 14.12.2021 č.j. 15 Co 121/2021-188 vznikly žalobkyni náklady řízení ve výši 6.776 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:-5.000 Kč odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (podání odvolání, účast u odvolacího jednání dne 3.12.2021) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 600 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby (podání odvolání, účast u odvolacího jednání dne 3. 12. 2021) po 300 Kč.- 1.176 Kč odpovídající DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.

49. V dovolacím řízení do vydání rozsudku ze dne 15.1.2024 č.j. 21 Cdo 1053/2022-230 vznikly žalobkyni náklady řízení ve výši Kč 3 388 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:-2.500 Kč odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání,) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,- 300 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby (podání dovolání) po 300 Kč.- 588 Kč odpovídající DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.

50. V řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku ze dne 31.3.2025 č.j. 115 C 231/2017-299 vznikly žalobkyni před soudem prvního stupně náklady řízení celkem ve výši 11.797,50 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek:- 2.500 Kč odměnu advokáta za 2 úkon právní služby (podání soudu ze dne 10.4.2024, účast u jednání soudu dne 21.10.2024) ve výši 2.500 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1, § 9 odst. 3 písm.a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024,- 3.700 Kč odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (účast u jednání soudu dne 31.3.2025) ve výši 3.700 Kč za úkon určený podle § 11 odst.1, § 9 odst. 3 písm.a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025,- 600 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 za 2 úkon právní služby (podání soudu ze dne 10.4.2024, účast u jednání soudu dne 21.10.2024) po 300 Kč,- 450 Kč za hotové výdaje advokáta podle §13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025 za 1 úkon právní služby (účast u jednání soudu dne 31. 3. 2025) po 450 Kč,-2.047,50 Kč za DPH, jehož je zástupce žalobkyně plátcem.

51. Náklady řízení je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.