15 Co 153/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vyklizení bytu, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 44 C 13/2023-50, I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalované vyklidit byt č. , Anonymizováno, o velikosti , Anonymizováno, ve druhém nadzemním podlaží nájemního domu na , adresa, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zavázal je zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 6 500 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).

2. Proti rozsudku podali odvolání žalovaní a navrhli jeho změnu tak, že žaloba na vyklizení bytu bude proti nim zamítnuta.

3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, ve vztahu k nákladům řízení navrhli jeho změnu tak, že žalobci bude k paušálním částkám náhrad hotových výdajů přiznána i náhrada daně z přidané hodnoty.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobami k němu oprávněnými (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných důvodné není.

5. Soud I. stupně rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě na vyklizení žalovaných z výše uvedeného bytu, který je ve vlastnictví žalobce a k němuž svědčilo žalovaným právo nájmu na dobu neurčitou na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, . To bylo žalovaným jako nájemcům vypovězeno podle § 2291 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) výpovědí z , datum, pro porušení povinností nájemců zvlášť hrubým způsobem spočívající v neplacení nájemného a záloh za plnění poskytovaná s nájmem bytu za dobu delší než 3 měsíce (§ 2291 odst. 2 o. z.), přesto žalovaní i poté byt nadále užívají bez právního důvodu. Žalovaní namítají, že právo nájmu předmětného bytu jim uvedenou výpovědí nezaniklo, neboť jim nebyly účinně doručeny „předvýpovědní“ výzvy žalobce, aby v přiměřené době odstranili své závadné chování, popřípadě odstranili protiprávní stav, které se nedostaly do dispozice žalovaných, tudíž se k následné výpovědi nepřihlíží (§ 2291 odst. 3 o. z.) a nemůže v jejím důsledku zaniknout právní vztah nájmu.

6. Soud I. stupně napadený rozsudek odůvodnil především závěrem o skutečnostech mezi účastníky nesporných i vyplývajících z provedeného dokazování, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že žalovaným k němu byl smlouvou o nájmu bytu z , datum, zřízen nájem na dobu neurčitou, že žalobce dal oběma žalovaným výpověď z nájmu listinami z , datum, odůvodněnou tím, že neplatili nájemné a zálohy za plnění poskytovaná v souvislosti s nájmem bytu za období duben, listopad a prosinec roku 2021 a únor, březen, duben a červenec roku 2022, že nájem měl skončit bez výpovědní doby ke dni doručení výpovědi, že v ní žalobce poučil žalované i o možnosti podat proti ní námitky a návrh na přezkum oprávněnosti výpovědi ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi. Závěr o účinném doručení obou výpovědí žalovaným učinil soud I. stupně na základě vrácených obálek od poštovních zásilek č. , číslo, , číslo, , která při nezastižení žádného z žalovaných na této adrese, jim oběma uložila zásilky na dodací poště a vložila do jejich poštovní schránky výzvy k jejich vyzvednutí. Nesporná je pak mezi účastníky skutečnost, žalovaní předmětný byt i nadále užívají, ač byli vyzváni k jeho vyklizení předžalobní výzvou žalobce ze dne , datum, .

7. Ve vztahu k základní námitce žalovaných o „nicotnosti“ předmětných výpovědi, respektive o tom, že jde o zdánlivé právní jednání, učinil soud I. stupně závěr, že otázka doručení předvýpovědní výzvy k úhradě dlužného nájemného je otázkou oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (zda byla splněna jedna z podmínek pro podání výpovědi), nikoli otázkou případné „zdánlivosti/nicotnosti“ výpovědi, jak tvrdí žalovaní, proto se takovou otázkou bylo možné zabývat jen v řízení dle § 2290 o. z., k jehož zahájení žalovaní žalobu nepodali, ač byli o této možnosti v souladu s § 2286 odst. 2 o. z. ve výpovědi poučeni. S tímto názorem odkázal soud I. stupně na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3328/2017 (ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 75/2018), z něhož vyplývá možnost uplatnění námitek proti „oprávněnosti“ výpovědi (její důvodnosti, tedy naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu) jen v řízení dle § 2290 o. z. a námitka směřujících k absolutní či relativní neplatnosti výpovědi či její zdánlivosti, které lze uplatnit i v dalších řízeních. Proto se soud I. stupně nezabýval účinností doručení výzev žalovaným, jimiž byli vyzvání žalobcem k neprodlené úhradě dlužné částky na nájemném a upozorněni na možnost výpovědi z tohoto důvodu bez výpovědní lhůty8. Žalovaní proti těmto závěrům v odvolání namítají, že soudem I. stupně odkazované výkladové rozhodnutí se nezabývalo „nicotností“ výpovědi z nájmu ale její oprávněností a žalobci opakují své jednoznačné právní stanovisko, že výpověď, které nepředcházelo řádné doručení výzvy dle § 2991 odst. 3 o. z., je „nicotná“, nevyvolává žádné právní účinky a otázku „nicotnosti“ je možné hodnotit i mimo řízení dle § 2290 o. z.

9. Shora uvedený závěr soudu I. stupně je však správný a odvolací námitky žalovaných proti němu důvodné nejsou. S hodnocením právních účinků výpovědi z nájmu, jíž byl ukončen nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu, a důvodnosti požadavku na vyklizení žalovaných z něj, neboť jej užívají bez právního důvodu, se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na dostatečné a přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž k otázce žalovanými namítané „nicotnosti“ předmětné výpovědi odvolací soud nad rámec tohoto odkazu dodává dále uvedenou argumentaci.

10. Soudem I. stupně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3328/2017 (ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 75/2018) skutečně neřeší přímo otázku, zda absence předvýpovědní výzvy k odstranění závadného chování, které je důvodem výpovědi nájmu podle § 2291 odst. 1 a 2 o. z., lze zařadit do důvodů „oprávněnosti“ výpovědi (její správnosti, důvodnosti, naplněnosti výpovědního důvodu), který lze zkoumat jen v řízeních dle § 2290 o. z., či pod důvod neplatnosti či zdánlivosti výpovědi, jejíž neuplatnění v takovém řízení nebrání jejímu případnému uplatnění v dalších řízeních. Správnost výše uvedeného závěru soudu I. stupně však přesto z odůvodnění tohoto rozhodnutí dle odvolacího vyplývá, neboť oprávněnost (důvodnost) výpovědi je dána nejen tím, že nájemce porušuje zvlášť závažným způsobem svou povinnost tak, že neplatí nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců (§ 2291 odst. 1 a 2 o. z.), ale i tím, že byl k odstranění tohoto závadného stavu vyzván, a přesto od tohoto jednání neupustil a nezpůsobil, aby výpovědní důvod pominul. To podle odvolacího soudu vyplývá také z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, dle něhož je okolnost takové výzvy nutné zkoumat v řízení podle § 2990 o. z., neboť i její absence svědčí pro závěr, že taková výpověď není dána „po právu“. Byť se v tomto rozhodnutí objevuje argumentace o zdánlivosti výpovědi, nevyplývá z něj, že by se otázkou absence předvýpovědní výzvy bylo možné zabývat v jiném řízení, a odvolací soud činí o této otázce závěr shodný se závěrem soudu I. stupně.

11. Formulace v ustanovení § 2291 odst. 3 o. z., na niž žalovaní odkazují, že v případě absence výzvy k odstranění závadného chování nebo závadného stavu se „k výpovědi nepřihlíží“, nevede podle odvolacího soudu k závěru, že tato zákonná náležitost výpovědi je vyjmuta z její „oprávněnosti“ ve smyslu § 2290 o. z. a že může být řešena i v jiných řízeních. Výpovědním důvodem výpovědi dle § 2291 o. z. je skutečnost, že výpovědní důvod byl dán k datu podání výpovědi, neboť nájemce přes výzvu od svého jednání neupustil a závadný protiprávní stav neodstranil, a tuto oprávněnost výpovědního důvodu k datu podání výpovědi zkoumá soud právě jen v řízení podle § 2290 o. z.

12. Pro tento závěr svědčí podle odvolacího soudu skutečnost, že právní pojem „nepřihlížení“ použitý v ustanovení § 2291 odst. 3 o. z. odpovídá podle ustanovení § 554 o. z. účinku zdánlivého právního jednání, které je však v ustanoveních § 551 - § 553 o. z. vymezeno pouze pro tam uvedené skutkové podstaty: chybějící vůle, absence zjevného projevu vážné vůle a neurčitost nebo nesrozumitelnost, pro něž nelze zjistit obsah jednání ani výkladem, pokud nebyl projev vůle mezi stranami dostatečně vyjasněn. To brání závěru, že výpověď nájmu dle § 2291 o. z. může být při absenci předvýpovědní výzvy zdánlivým právním jednáním. Ostatně pojem „nicotnost“ uplatňovaný žalovanými v jejich argumentaci byl v právním prostředí v době před , datum, užíván soudní judikaturou a odbornou literaturou pro případy, kdy vůbec nedošlo k právnímu úkonu ve smyslu tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který však zákonnou úpravu „nicotných právních úkonů“ neobsahoval, a s účinností od , datum, byl tento nekodifikovaný právní institut nahrazen úpravou zdánlivého právního jednání výše uvedenými ustanoveními nyní účinného o. z., k nimž však nepatří výpověď nájmu dle § 2291 o. z. daná bez předchozí výzvy nájemci k odstranění závadného chování, v němž důvod výpovědi spočívá.

13. Z těchto důvodů je nevýznamné, zda byly výzvy žalobcům z , datum, účinně doručeny, neboť jimi založenou oprávněnost výpovědi lze zkoumat pouze v řízení podle § 2290 o. z., které žalovaní v zákonné lhůtě nezahájili. I všechny ostatní závěry soudu I. stupně o platnosti a účinnosti výpovědi shora uvedené jsou správné, stejně jako z nich vyplývající závěr, že žalovaní po zániku nájemního vztahu k předmětnému bytu jej užívají bez právního důvodu a žalobce se důvodně domáhá jejich vyklizení z bytu, který je v jeho vlastnictví.

14. Pokud tedy soud I. stupně napadeným rozsudkem důvodné žalobě žalobce vyhověl, odvolací soud jeho rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.) jako věcně správný.

15. To se týká i výroku II. rozsudku o nákladech řízení, které soud I. stupně správně přiznal úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) ve správné výši tvořené zaplaceným soudním poplatkem 5 000 Kč a 5 paušálními částkami náhrad hotových výdajů po 300 Kč, s čímž také odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části. Námitka žalobce, že mu má být přiznána k těmto paušálním částkám náhrad hotových výdajů i náhrada daně z přidané hodnoty, důvodná není, neboť takový nárok nevyplývá z ust. § 137 či § 151 odst. 3 o. s. ř. ani z vyhlášky č. 254/2015 Sb. o těchto paušálních náhradách.

16. Výrok II. tohoto rozsudku o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn také úspěchem žalobce proti žalovaným (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), přičemž žalobci v odvolacím řízení vzniklo právo na náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 600 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalované zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).