15 Co 159/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o určení neplatnosti výpovědi pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 12. 5. 2025, č. j. 115 C 178/2023-176,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku , Anonymizováno, Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně u žalované ze dne , datum, je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, na pozici , podezřelý výraz, pracovník ve výjezdové skupině. Dne , datum, obdržela žalobkyně od žalované výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu, že dne , datum, veřejně a urážlivým způsobem napadla svou přímou nadřízenou , jméno FO, , a to mimo jiné slovy „ty lhářko“, „ty podrazačko“. Podle žalované se mělo u žalobkyně jednat o pokračování jejího dlouhodobého a soustavného chování v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dopisem ze dne , datum, oznámila žalované tento svůj nesouhlas s tím, že trvá, aby jí žalovaná nadále zaměstnávala. V řízení poukazovala i na to, že k incidentu z , datum, nedošlo během pracovní doby.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Měla za to, že v případě žalobkyně byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Uvedla, že k vytýkanému chování žalobkyně dne , datum, nedošlo na obvyklém pracovišti žalobkyně, nýbrž na jiném pracovišti během povinného školení zaměstnanců. Nicméně stalo se tak v rámci plnění povinností vyplývajících pro žalobkyni z její pracovní smlouvy a na místě k tomu určeném zaměstnavatelem. Poukázala zejména na to, že k nevhodnému chování žalobkyně nedošlo poprvé a ojediněle, ale že takové chování u ní bylo zjištěno opakovaně i v minulosti. V tomto směru zmínila trvalé vyvolávání konfliktů s nadřízenými i kolegy, které zahrnovalo urážky a ponižování, a to dokonce i z důvodu náboženského cítění a přesvědčení. Svým chováním žalobkyně porušovala etický kodex žalované (ustanovení 2.3) i pracovní řád žalované (ustanovení 4.1.2, které ukládá zaměstnancům dodržovat etický kodex), tedy porušila i povinnost vyplývající z § 301 písm. c) zákoníku práce.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy a vyslechl , Anonymizováno, svědků, a poté ve věci rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, žalobu žalobkyně zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit , Anonymizováno, náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě provedených důkazů vzal za prokázané, že mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, (v bodě 36 rozsudku soudu I. stupně bylo omylem uvedeno datum , datum, – pozn. odvolacího soudu) pracovní poměr na dobu neurčitou, podle které žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci , podezřelý výraz, pracovníka ve výjezdové skupině žalované. Dne , datum, žalovaná doručila žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, se kterou žalobkyně nesouhlasila. Na základě výslechu svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, vzal dále za prokázané, že žalobkyně dne , datum, po školení napadla veřejně a urážlivým způsobem svou přímou nadřízenou , tituly před jménem, , jméno FO, , a to mimo jiné slovy „ty lhářko“ a „ty podrazačko“. Kromě výpovědí svědků soud I. stupně tento dílčí skutkový závěr vzal za prokázaný i z písemných záznamů, které se týkaly této události a které byly vyhotoveny výše uvedenými svědky. Dodal, že tento dílčí skutkový závěr nemohou vyvrátit ani výpovědi svědků , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , kteří konflikt mezi žalobkyní a její nadřízenou nezaznamenali, protože dva ze svědků (, jméno FO, a , jméno FO, ) odešli ze školení dříve, přičemž pouze výpověď svědka , jméno FO, , který konflikt nezaznamenal, nemůže vyvrátit zjištění z ostatních provedených důkazů (svědeckých výpovědí). Z výpovědi svědkyně , jméno FO, (a ze záznamu, který sepsala) vzal za prokázané, že žalobkyně této svědkyni zaslala video zesměšňující , Anonymizováno, a následně vůči ní činila verbální útoky, kterými zesměšňovala její náboženské vyznání. Z výslechu svědka , jméno FO, vzal za prokázané, že ten byl žalobkyní napaden z důvodu jeho údajného politického názoru. Z výslechu svědků , jméno FO, a , jméno FO, vzal za prokázané, že žalobkyně bezdůvodně verbálně napadala své kolegy (např. pana , Anonymizováno, ), chytala kolegy tzv. za slovo, měla sarkastické poznámky a snažila se vyvolávat konfliktní situace. Stejným způsobem vzal za prokázané, že žalobkyně od roku , Anonymizováno, obtěžuje své kolegy (v některých případech i jejich rodinné příslušníky) rozesíláním nevyžádaných zpráv a videí na sociální sítě. Z výpovědi uvedených svědků a listinných důkazů soud I. stupně rovněž vzal za prokázané, že konflikt na pracovišti žalobkyně vyvolala i , datum, , kdy po ukončení pracovní neschopnosti nerespektovala vnitřní předpis žalované a před nástupem na směnu nepředložila potvrzení o absolvování mimořádné lékařské prohlídky. O nutnosti absolvovat mimořádnou lékařskou prohlídku byla žalobkyně informována, což bylo prokázáno výslechem svědkyně , jméno FO, , adresa, , jméno FO, . V souvislosti s tímto požadavkem zaměstnavatele žalobkyně dne , datum, křičela na svoji nadřízenou , jméno FO, , odmítala opustit pracoviště a verbálně svoji nadřízenou napadala. V souvislosti s výše popsaným chováním žalovaná udělila žalobkyni dne , datum, tři písemné výtky. První výtka se vztahovala k incidentu dne , datum, , kdy žalobkyně zaslala své kolegyni video, které bylo parodií a zesměšňovalo , Anonymizováno, v době velikonočních svátků. Druhá výtka se vztahovala k incidentu ze dne , datum, , kdy žalobkyně ve vztahu k nadřízené porušila povinnosti kolegiality slušnosti a zdvořilosti. Třetí výtka se týkala porušení povinnosti žalobkyně spočívající v tom, že po skončení dlouhodobé pracovní neschopnosti neabsolvovala povinnou mimořádnou lékařskou prohlídku. Ve všech výtkách žalovaná upozorňovala na to, že bude-li se porušení právních povinností ze strany žalobkyně opakovat, bude z toho žalovaná nucena vyvodit následky, a to i v podobě rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak soud I. stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně svým chováním dne , datum, vůči , jméno FO, porušila povinnost stanovenou interním normativním aktem zaměstnavatele č. , Anonymizováno, ), a to v bodě , Anonymizováno, , podle kterého zaměstnanci mají společným úsilím vytvářet v pracovních týmech atmosféru spolupráce, vzájemné důvěry a respektu. Mají jednat korektně, zdvořile, s největší mírou slušnosti a důrazně se vyvarovat nevhodného verbálního i neverbálního projevu. Při hodnocení intenzity porušení povinnosti žalobkyně soud I. stupně vzal do úvahy, že ze strany žalobkyně se nejednalo o ojedinělý exces, ale porušování povinností se dopouštěla opakovaně a svým jednáním negativně ovlivňovala atmosféru na pracovišti. Přihlédl i k povaze úkolů, které je žalovaná povinna podle zákona č. 374/2011 Sb. (zákon o záchranné služby) plnit. Zmínil, že pro zajištění kvalitního výkonu žalované je třeba zajistit zaměstnancům klidné a bezpečné pracovní prostředí, což za přítomnosti žalobkyně nebylo možné. Při zohlednění všech shora uvedených souvislostí a chování žalované dne , datum, dospěl ke konečnému právnímu závěru, že v případě incidentu ze dne , datum, na straně žalobkyně došlo k závažnému porušení povinností vyplývajících z právních předpisů a vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Důvody výpovědi ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce tedy byly naplněny a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Jako nedůvodnou vyhodnotil námitku žalobkyně, že se nemohla dopustit porušení povinností, neboť se účastnila školení v době svého volna a mimo její pracoviště. Pokud se týká samotné výpovědi z pracovního poměru, dovodil, že ta obsahovala zákonem předepsané náležitosti dle § 50 zákoníku práce s tím, že důvod výpovědi byl konkretizován uvedením skutečností, v nichž žalovaná spatřuje naplnění zákonného důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalované přiznal náhradu nákladů v celkové částce , Anonymizováno, Kč představující náklady nezastoupeného účastníka (režijní paušály). O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., když procesně neúspěšné žalobkyni uložil zaplatit státu náklady, které vznikly s vyplacením svědečného.

4. Proti tomuto rozsudku žalobkyně podala odvolání, kterým navrhovala, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že její žalobě bude vyhověno a že žalovaná bude povinna nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. V odvolání uvedla, že v řízení sice bylo prokázáno, že mezi ní a její nadřízenou , tituly před jménem, , jméno FO, došlo k verbálnímu konfliktu, avšak jednalo se o rozhovor, ke kterému došlo nikoli během pracovní doby žalobkyně, neboť „povinné“ školení hydraulických nosítek bylo v té době skončeno a jeho účastníci opustili prostory, kde školení probíhalo; dále pak nešlo ani o pracoviště žalobkyně, ale o veřejné prostranství u , Anonymizováno, ve , adresa, . Dodala, že její pracoviště bylo na výjezdové základně ve , adresa, a nikoli ve , adresa, . Zmínila také, že pokud se někteří ze svědků pracujících na výjezdové základně ve , adresa, uvedeného školení buď vůbec neúčastnili (např. svědci , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, ), případně prostory po školení již opustili (svědci , jméno FO, a , jméno FO, ), nemohlo proto k předmětnému konfliktu dojít v přítomnosti prakticky celého personálu tohoto pracoviště. Z uvedených důvodu tedy namítala, že uplatněný výpovědní důvod nebyl ve výpovědi řádně vymezen. Zejména však žalobkyně nesouhlasila s hodnocením intenzity porušení povinnosti soudem I. stupně. Zde namítla, že soud toto hodnocení pojal velmi jednostranně, když zcela pominul, že žalobkyně u žalovaného pracovala déle než , Anonymizováno, let a po pracovní stránce byla zaměstnavatelem hodnocena kladně; dále pominul, že vůči kolegům či nadřízeným žalobkyně nikdy nemluvila vulgárně (na rozdíl od některých jiných zaměstnanců, jímž žalovaná takové chování tolerovala). S ohledem na tyto okolnosti, dále pak na to, že ke konfliktu s nadřízenou , jméno FO, dne , datum, nedošlo na pracovišti žalobkyně, ani během pracovní doby, ani před „většinou“ podřízených staniční sestry, měla za to, že co do intenzity lze její chování hodnotit jako „méně závažné“ porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, avšak nikoli jako porušení „závažné“, které by odůvodňovalo ukončení pracovního poměru žalobkyně ze strany žalované.

5. Žalovaná odvolání žalobkyně považovala za nedůvodné a navrhla, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen. K námitce ohledně neurčitosti skutkového děje, který vedl k výpovědi, uvedla, že případné nepřesnosti v popisu skutku nemohou být na újmu platnosti samotné výpovědi, když by se maximálně mohlo jednat jen o nějakou nepřesnost v popisu vedlejších skutkových okolností příslušného deliktu, která však nemůže vést k tomu, že by příslušný skutek uvedený ve výpovědi mohl být snadno zaměněn s nějakým jiným. Pro úplnost dodala, že ke konfliktu došlo bezprostředně po skončení povinného školení, kdy byl na místě ještě přítomen školitel a většina zaměstnanců výjezdové základny , adresa, . To, že někteří ze zaměstnanců již místo školení opustili, nepovažovala za relevantní. Rovněž nesouhlasila s tím, že by pracoviště žalobkyně mělo být na základně , adresa, ; naopak z pracovní smlouvy žalobkyně vyplývá, že to bylo na výjezdové základně , adresa, . Poukázala také na to, že je všeobecně známo, že výjezdová základna , adresa, byla v době výše uvedeného školení součástí budovy polikliniky ve , adresa, . Ztotožnila se i s hodnocením stupně intenzity příslušného pracovního deliktu. Připustila, že žalobkyně pracovala u žalované několik desítek let a že s ní nebyly po většinu času žádné problémy. Nicméně toto se změnilo s nástupem první vlny pandemie , Anonymizováno, a od té doby s žalobkyní byly několik let problémy.

6. V rámci odvolacího řízení žalobkyně ani žalovaná neuváděly žádná nová tvrzení a nenavrhovaly žádné nové důkazy.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle § 52 písm. g) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

9. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovými a právními závěry, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně podrobně vypořádal i se všermi námitkami žalobkyně. Soud I. stupně všechny své závěry logicky zdůvodnil a jeho odůvodnění je přesvědčivé.

10. K jednotlivým odvolacím námitkám lze uvést následující.

11. K námitce, že k verbálnímu konfliktu mezi žalobkyni a její nadřízenou , jméno FO, dne , datum, došlo až po skončení pracovní doby, je třeba poukázat na to, že dle ustálené judikatury není samo o sobě rozhodující, zda zaměstnanec porušil své povinnosti v pracovní době nebo v době odpočinku; o porušení povinnosti tak jde i v případech, jednal-li zaměstnanec mimo stanovenou pracovní dobu v rozporu s povinnostmi, které jsou mu uloženy jako zaměstnanci a které mají vnitřní účelový vztah k výkonu jeho práce. Daný verbální konflikt proběhl těsně po skončení pracovního školení, kterého se žalobkyně jako zaměstnankyně účastnila, je zde tedy přímá souvislost mezi výkonem práce žalobkyně a verbálním konfliktem s její nadřízenou.

12. Není rovněž důvodná námitka ohledně neurčitosti vymezení výpovědního důvodu, tedy popisu chování žalobkyně, které vedlo k její výpovědi, když podle žalobkyně měla mít místo výkonu práce stanoveno ve , adresa, a nikoli ve , adresa, . Jak vyplývá z pracovní smlouvy žalobkyně ze dne , datum, (ve znění změny pracovní smlouvy ze dne , datum, ), žalobkyně měla sjednáno místo výkonu práce ve výjezdovém stanovišti ve , adresa, (nikoli ve , adresa, ). I kdyby však v písemné výpovědi bylo chybně uvedeno pracoviště žalobkyně, tak takovýto případný nedostatek by nečinil výpověď neplatnou. To stejné platí i pro námitku, že k verbálnímu konfliktu mělo dojít nikoli v přítomnosti „všech“ zaměstnanců pracoviště žalobkyně, když někteří se školení neúčastnili a někteří odešli již před předmětným verbálním konfliktem. I toto není právně významné z hlediska posuzování určitosti výpovědi; navíc je třeba poukázat na to, že ve výpovědi ze dne , datum, je uvedeno, že konflikt proběhl v „přítomnosti prakticky celého personálu tohoto pracoviště“; tedy žalovaná ani ve výpovědi netvrdila, že by konflikt proběhl v přítomnosti „všech“ zaměstnanců daného pracoviště.

13. Jediná skutečně relevantní odvolací námitka směřovala do posouzení intenzity porušení povinnosti žalobkyně. Zde nebylo mezi účastníky sporu o tom, že konflikt žalobkyně s nadřízenou , jméno FO, dne , datum, byl pouze verbální, přičemž žalobkyně nepoužila vůči své nadřízené výslovně vulgární výrazy. Pokud by žalobkyně při konfliktu svou nadřízenou napadla i fyzicky, případně by používala sprosté nebo vulgární výrazy, nebylo by žádných pochyb o tom, že se z její strany jednalo o závažné porušení povinnosti. Nicméně odvolací soud nakonec po pečlivém zvážení dospěl k závěru, že byť lze z hlediska posuzování intenzity považovat tento případ za hraniční, tak s ohledem na okolnosti případu lze souhlasit s tím, že skutek popsaný ve výpovědi z pracovního poměru, tedy verbální napadení nadřízené , jméno FO, dne , datum, , dosahuje intenzity „závažného“ porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů ve smyslu shora citovaného ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Odvolací soud při zkoumání intenzity porušení povinnosti musel přihlédnout především ke dvěma okolnostem. První okolnost se týká osoby žalobkyně a jejího dosavadního postoje k dodržování pracovních povinností, zejména pak etického kodexu žalované (bod 2.3 tohoto kodexu). Zde nemohlo být přehlédnuto, že na základě provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně minimálně v posledních třech letech před výpovědí byla problémovou zaměstnankyní, která vyvolávala drobné konflikty na pracovišti a negativně ovlivňovala atmosféru na pracovišti (např. tím, že zasílala ostatním zaměstnancům nevyžádané e-maily, zesměšňovala některé zaměstnance kvůli jejich víře nebo politickým názorům apod.), přičemž za své nevhodné chování žalobkyně obdržela dne , datum, tři písemné výtky. Druhou okolnost, kterou odvolací soud vzal do úvahy, byla ta, že v řízení nevyplynul žádný důvod, který by mohl alespoň zčásti ospravedlnit chování žalobkyně vůči své nadřízené dne , datum, . Tedy kdyby například nadřízená , jméno FO, něco žalobkyni skutečně slíbila a toto následně nesplnila. Pokud by hypoteticky k takové situaci došlo, pak by na nazvání nadřízené „lhářkou“ nebo „podrazačkou“ intenzitu chování žalobkyně mohlo snížit a její chování by mohlo být hodnoceno jen jako nevhodné, méně závažné nebo jako ojedinělý exces. Nicméně z dokazování a skutkového závěru soudu I. stupně (se kterým odvolací soud souhlasí) nic takového nevyplynulo.

14. Za dané situace odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud I. stupně, a to, že intenzita porušení povinnosti žalobkyně v souvislosti s verbálním napadením její nadřízené , jméno FO, dne , datum, dosáhla takového stupně, kdy porušení povinnosti je možno hodnotit jako závažné. I odvolací soud má tedy za to, že v případě žalobkyně byl naplněn výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce. Z těchto důvodů byl napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen, a to včetně správných závislých výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů státu (výrok I. tohoto rozsudku).

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně se svým odvoláním nebyla úspěšná, proto žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady tvoří náklady nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. Jedná se o paušální náhradu hotových výdajů v souvislosti s písemným vyjádřením žalované k odvolání a účasti žalované u odvolacího jednání. Podle vyhlášky č. 254/2015 ve spojení s § 13 odst. 4 advokátního tarifu byla žalované přiznána náhrada těchto nákladů ve výši , Anonymizováno, Kč, tj. celkem částka , Anonymizováno, Kč.