15 Co 162/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované o vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 44 C 330/2023-43,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 3 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Sod I. stupně rozsudkem zavázal žalovanou k povinnosti vyklidit byt č. , Anonymizováno, o velikosti , Anonymizováno, m² nacházející se v , Anonymizováno, . nadzemním podlaží bytového domu č. p. , Anonymizováno, , na , adresa, , který je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zapsaném na LV č. , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, , a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 000 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která navrhla jeho zrušení a vrácení věci soud I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobkyně jako pronajímatelky výše uvedeného bytu na jeho vyklizení žalovanou jako bývalou nájemnicí, jíž nájemní vztah k tomuto bytu již zanikl. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že nájemní vztah žalované byl založen nájemní smlouvu z , datum, , jíž jí byl tento byt pronajat na dobu do , datum, , že tuto nájemní smlouvu vypověděla žalobkyně výpovědí z , datum, z důvodu úmyslného porušení nájemní smlouvy zvlášť hrubým způsobem dle čl. VI odst. 1 písm. b) nájemní smlouvy, který měl spočívat v navýšení počtu osob, které budou předmět nájmu užívat, a to na 8 místo sjednaných 4, dále pak i v hrubém jednání , jméno FO, ve vztahu k žalobkyni, přičemž tato výpověď byla současně podána i na základě čl. VI odst. 1 písm. c) nájemní smlouvy jako výpověď bez udání důvodu. Na základě toho učinil soud I. stupně právní závěr, že mezi účastnicemi byl sjednán obecný nájem podle § 2201 a následujících občanského zákoníku občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, nikoli nájem bytu dle § 2235 a následujících o. z., který chrání bytovou potřebu nájemce, kterou žalovaná jako právnická osoba z povahy věci mít nemůže. Vzhledem k tomu, že výpověď podle čl. VI odst. 1 písm. c) nájemní smlouvy mohla být dána i bez udání důvodu, v tom případě ve sjednané výpovědní lhůtě 3 měsíců, které vzhledem k doručení výpovědi žalované , datum, uplynuly do , datum, . Proto je nadbytečné zabývat se tím, zda byla žalobkyně oprávněna vypovědět nájem i dle ustanovení čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy bez výpovědní doby, tedy, zda byly dány žalobkyní tvrzené skutečnosti jako hrubé porušení nájemní smlouvy, neboť v době vydání rozhodnutí soudu I. stupně již uplynula i výpovědní lhůta, na jejímž základě by nájem žalované k předmětnému bytu zanikl jako vypovězený bez udání důvodu.

6. Žalovaná proti těmto závěrům soudu I. stupně namítá, že soud měl nájemní vztah posoudit podle ust. § 2235 a následujících o. z. o nájmu bytu, tedy jako tzv. „chráněný nájem“, neboť nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že právnická osoba nemůže mít bytovou potřebu, kterou může mít pro své zaměstnance. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž soud I. stupně se svým názorem odkázal, považuje žalovaná za velmi staré a překonané a je podle ní velmi pravděpodobné, že nyní by Nejvyšší soud rozhodl o této otázce opačně. Proto nemohlo podle žalované dojít k zániku nájmu bytu na základě skutečností, jimiž je odůvodnila žalobkyně a soud I. stupně. Dále žalovaná namítla nesprávnost procesního postupu soudu I. stupně před vydáním napadeného rozsudku, neboť požádala o odročení jednání nařízeného na , datum, , na něž reagoval soud I. stupně pouze posunem času zahájení jednání na 14:30 hodin téhož dne, na němž věc projednal bez přítomnosti žalované, což považuje žalovaná za nepřijatelný postup. , jméno FO, jej odůvodnil soud I. stupně tím, že jediný jednatel žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , jehož pracovní neschopnost byla důvodem žádosti o odročení jednání, má podle potvrzení o pracovní neschopnosti povolené v tomto (odpoledním) čase vycházky, je takový postup podle žalované nestandardní a naprosto nepřípustný, když navíc jí nebylo usnesení o této změně termínu konání jednání včas doručeno.

7. Výše uvedené závěry soudu I. stupně jsou zcela správné a odvolací námitky žalované proti nim důvodné nejsou, včetně námitky proti procesnímu postupu soudu I. stupně při projednání věci.

8. S odůvodněním správnosti závěru soudu I. stupně o důvodnosti žaloby odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, s nímž se zcela ztotožňuje. Především je správné právní hodnocení soudu I. stupně, že nájemní vztah účastnic založený jejich nájemní smlouvu z , datum, je „obecným“ nájmem ve smyslu ustanovení § 2201 až 2234 o. z., nikoli „chráněným“ nájmem bytu, který může být sjednán jen ve vztahu k nájemci fyzické osobě, nikoli k právnické osobě, která z povahy věci bytovou potřebu mít nemůže. To vyplývá nejen z výkladového rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1973/2006, na něž odkazuje soud I. stupně, s nímž se i odvolací soud ztotožňuje a proti němuž žalovaná brojí, ale ze základní povahy tohoto zákonného institutu vyplývající z právní úpravy, která se může vztahovat pouze k fyzickým osobám (což je zřejmé např. z § 2270 a § 2271 o společném nájmu, § 2272 a § 2273 o nájemcově domácnosti nebo § 2279 a následujících o následcích smrti nájemce). Zde sjednaný obecný nájem byla žalobkyně oprávněna vypovědět podle ustanovení nájemní smlouvy čl. VI. odst. 1 písm. b) i písm. c), což obojí učinila výpovědí z , datum, , která může být platná jako odůvodněná výpověď bez výpovědní lhůty či jako výpověď bez udání důvodu s tříměsíční výpovědní lhůtou. Odvolací soud se na základě dokazování provedeného korespondencí mezi účastnicemi přiklání k závěru, že tím prokazované jednání žalované by bylo lze považovat za „zvlášť hrubé porušení“ nájemní smlouvy ve smyslu jejího ustanovení VI odst. 1 písm. b), ale především je správný ten závěr soudu I. stupně, že bylo nadbytečné tyto skutečnosti hodnotit, pokud v době jeho rozhodnutí již uplynula i tříměsíční výpovědní lhůta, v důsledku čehož by nájemní vztah žalované k předmětnému bytu zanikl , datum, i jako vypovězený bez důvodu.

9. Pokud se týká odvolací námitky žalované proti procesnímu postupu soudu I. stupně při projednání věci, není ani ta důvodná. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že soud I. stupně nařídil jednání ve věci na , datum, v 9:00 hodin, přičemž předvolánku k jednání v tomto termínu doručil žalované do datové schránky , datum, a že žalovaná podáním z , datum, požádala o odročení jednání z důvodu, že její jediný jednatel , jméno FO, je od toho dne v pracovní neschopnosti, což doložila rozhodnutím , tituly před jménem, , jméno FO, (, právnická osoba, .) o této pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že součástí rozhodnutí je i povolení vycházek od 13:00 do 19:00 hodin, rozhodl soud I. stupně o odročení nařízeného jednání na tentýž den , datum, ve 14:30 hodin, a vyrozumění o tom dodal do datové schránky žalované , datum, , přičemž žalovaná se do ní přihlásila , datum, , tedy až po jednání, jehož se nezúčastnila. Podle odvolacího soudu především nebyla žádost žalované o odročení jednání důvodná, neboť vážný důvod k tomu nebyl dán doloženou pracovní neschopností jejího jednatele (jediné fyzické osoby oprávněné za právnickou osobu jednat), pokud má za trvání své pracovní neschopnosti povolené vycházky. Ne každá pracovní neschopnost je vážným důvodem k odročení nařízeného jednání podle § 119 odst. 1 o.s.ř., neboť tím může být jen takový zdravotní stav osoby, který jí brání v dostavení se k soudu. Skutečnost, že soud I. stupně „nestihl“ právně účinným způsobem doručit žalované oznámení o změně termínu jednání před jeho zahájením, nelze podle odvolacího soudu zohlednit jako vadu procesního postupu soudu I. stupně vzhledem k časovým souvislostem, kdy žalovaná o odročení jednání požádala a kdy si ze své datové schránky vyrozumění soudu převzala.

10. Přesto odvolací soud z procesní opatrnosti, pokud by uvedený postup soud I. stupně bylo možné považovat za nesprávný, vyzval žalovanou, aby skutečnosti či důkazy, které nemohla uplatnit na jednání soudu I. stupně, jehož se za výše uvedených okolností nezúčastnila, uplatnila u jednání odvolacího soudu, čímž by tato případná procesní vada mohla být napravena v odvolacím řízení. Žalovaná však žádné další skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení neuplatnila a ani odvolacího jednání se nezúčastnila, aniž požádala z jakéhokoli důvodu o jeho odročení.

11. Z těchto důvodů není tedy postup soudu I. stupně před vydáním napadeného rozhodnutí dotčen žádnou procesní vadou a z výše uvedených důvodů je správný závěr soudu I. stupně, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu již skončil, v důsledku čehož je žaloba na vyklizení žalované důvodná. Navíc je třeba uvést, že ze správného zjištění soudu I. stupně vyplývá i to, že předmětnou nájemní smlouvou z , datum, byl sjednán nájem bytu pro žalovanou na dobu určitou do , datum, . Jelikož v době rozhodnutí odvolacího soudu uplynula již i tato doba, zanikl by nájemní vztah žalované k bytu i v případě, že by předtím nebyl platně vypovězen. Skutečnost, že žalovaná dosud předmětný byt užívá, sdělila soudu žalobkyně, aniž došlo k jejímu zpochybnění ze strany žalované, která se jednání odvolacího soudu nezúčastnila a proti napadenému rozhodnutí vznesla pouze ty námitky, které jsou výše uvedeny.

12. Proto je rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., jíž bylo žalobě žalobkyně vyhověno, správný a odvolací soud je jako takový potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. To se týká i výroku II. o nákladech řízení, který je předmětem odvolacího přezkumu na základě závislosti na přezkoumávaném výroku o věci samé a jímž soud I. stupně správně přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Správně stanovil také výši nákladů žalobkyně 14 000 Kč a splatnost k rukám zástupce žalobkyně, s čímž odvolací soud pro stručnost také odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Výrok II. tohoto rozsudku o nákladech odvolací řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť i v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně. I v něm jí vznikly náklady za zastoupení advokátem, a to v odměně 1 500 Kč za každý úkon právní služby a k nim příslušející částce paušálních náhrad 300 Kč (stejně jako v řízení před soudem I. stupně), což za dva úkony, vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, činí celkem 3 600 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).