15 Co 169/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená Anonymizováno sídlem Adresa žalované o zaplacení částky 36 830 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2024, č. j. 38 C 51/2022-62, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2024, č. j. 38 C 51/2022-83,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II. a V. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zastavil řízení ohledně zaplacení částky , Anonymizováno, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení a z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku , Anonymizováno, Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení to vše do tří dnů od právní moci, Anonymizováno, rozsudku (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , Anonymizováno, do , Anonymizováno, , žalobu zamítl (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok IV.) a též zavázal žalovanou k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), Anonymizováno2. Proti k tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. V něm uvádí, že soud I. stupně v rámci odůvodnění rozhodnutí uvedl, že není názoru, že by hrozba onemocnění Covid-19 byla živelní událostí tak, jak ji popsala žalovaná, když živelní událostí se rozumí extrémní projevy přírodních sil spojených s ničivými účinky a v kontextu České republiky se jedná o povodně, požáry, vichřice dosahující stupně orkánu apod. Dle soudu pandemie infekčního onemocnění, kam spadá onemocnění Covid-19, není živelní událostí, a proto nejsou dány podmínky k překážkám v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce a žalobkyni tak přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce. Tento závěr považuje žalovaná za nepřezkoumatelný, neboť soud již neuvádí, proč by pandemie infekčního onemocnění (konkrétně Covid-19) neměla být živelní událostí, a tedy nikterak nevysvětluje svůj závěr o neaplikaci § 207 písm. b) zákoníku práce. Přitom právě odpověď na tuto otázku je nezbytná pro samotné právní posouzení merita věci. Žalovaná zároveň nesouhlasí s výkladem ani aplikací § 208 zákoníku práce, jak jej předestřel soud I. stupně. Naopak v předmětném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci § 207 písm. b) zákoníku práce, neboť žalobkyně nemohla vykonávat práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele vzniklých z důvodu živelní události, tedy jí náležela náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku, nikoliv 100 %, jak dovodil soud I. stupně. K výkladu pojmu „živelní událost“ žalovaná uvádí, že tento pojem, stejně jako pojem mimořádná událost, není zákoníkem práce blíže definován a nejasná je i terminologie vycházející z jiných českých právních předpisů. Výklad uvedeného pojmu soudem I. stupně je podle žalované silně formalistický, který nereflektuje nové výzvy a problémy, se kterými se celosvětová společnost v 21. století musí a bude muset vypořádat. Žalovaná je názoru, že pandemie (Covid-19) má všechny znaky celosvětové „nezadržitelné virové záplavy“, že je to projev přírody, který má do značné míry zničující účinky. To, že je pro společnost novou zkušeností, by nemělo bránit tomu zařadit tuto pandemií mezi „živelní události“ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky, ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít. Dle žalované podmínky pro to, aby se na pandemii Covid-19 aplikoval pojem „živelní událost“, naplněny jsou a žalovaná nevidí žádný důvod, pro který by pandemie neměla být zařazena na stejnou úroveň jako soudem zmiňované povodně, požáry či vichřice. Vznik této události má původ v přírodě (jako projev přírodních sil), a to nezávisle na lidské vůli či lidském chování a jsou s ním spjaty následky, které negativně silně ovlivnily celou společnost. Když soud I. stupně uvádí, že živelní událost je taková, která má ničivé účinky, ani zde nevidí žalovaná důvod, proč by právě pandemie Covid-19 takovou událostí nebyla, když- počet celkově nakažených činil za období , datum, do , datum, (oznámení vzniku překážek v práci žalobkyně) celkem 1 297 454 osob,- počet hospitalizovaných činil k datu , datum, celkem 8 476 osob, z toho počet osob hospitalizovaných na oddělení JIP činil 1 628 a počet osob v těžkém stavu či s vysoce intenzivní péčí činil 1 746; přitom z grafu přehledu hospitalizací je patrné, že toto období bylo vůbec nejvyšší od samotného počátku pandemie,- celkový počet úmrtí činil k datu , datum, celkem 21 643 osob; přitom z grafu přehledu počtu úmrtí je patrné, že v období cca od , datum, do , datum, byl nárůst počtu úmrtí osob vůbec nejvyšší (za dané období nárůst úmrtí o 19 329 osob),- vláda vyhlásila v druhé březnové dekádě nouzový stav, postupně byly uzavřeny školy, restaurace, hotely, poskytovatelé služeb a většiny obchodů a byly zrušeny všechny hromadné akce, současně došlo k uzavření hranic pro osobní přepravu, přičemž přijatá opatření se dotkla zhruba 2/5 české ekonomiky.Při pohledu na tyto skutečnosti a čísla je žalovaná přesvědčena, že nezbývá než hovořit o ničivých účincích tak, jak uvádí v odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně. Žalovaná má za to, že i tato podmínka uvedená soudem byla v případě pandemie Covid-19 naplněna a je nutné ji v předmětné věci považovat za živelní událost. Aplikace § 207 písm. b) zákoníku práce proto byla namístě. Dle žalované nemůže obstát tvrzení soudu, že přes výzvu soudu neprokázala, že hrozba onemocněním Covid-19 je živelní událostí tak, jak je popsáno v § 207 písm. b) zákoníku práce. Informace o existenci pandemie Covid-19, jejich následcích a přijatých opatřeních jsou bezpochyby ve smyslu § 121 o.s.ř. skutečnostmi obecně známými, které není třeba dokazovat. Pandemie byla celosvětovou událostí, která výrazně ovlivnila všechny aspekty společnosti a stala se bezprecedentní globální krizí. S ohledem na uvedené není tedy možné důkazní břemeno v tomto ohledu přenášet na žalovanou, když k notorietám je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny. Následné posouzení otázky, zda pandemie Covid-19 je nebo není živelní událostí, je již otázkou právního posouzení, přičemž právní posouzení věci podle předpisu hmotného práva náleží soudu. To podle žalované soud I. stupně neučinil. Žalovaná dále uvádí, že právní úprava o náhradě mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku zaměstnance při překážkách v práci na straně zaměstnavatele při živelních událostech (ust. § 207 písm. b/ zákoníku práce) odráží vyvážený přístup zákonodárce, který uznává, že zaměstnavatel nemá nést břemeno nepředvídatelných a neovlivnitelný událostí zcela sám. Smyslem je zajistit, aby finanční dopady nesly spravedlivě obě strany. Žalovaná chápe, že zaměstnavatel je považován za silnější smluvní stranu, proto mu zákonná úprava ukládá vyšší odpovědnost a náhrady mzdy v takových případech není stanoveno jako 50 % průměrného výdělku zaměstnance, kdyby stejnou měrou nesli následky živelní události zaměstnavatel i zaměstnanec, ale jako 60 % průměrného výdělku zaměstnance. Soud I. stupně však určil, že žalovaná, jakožto zaměstnavatel, má nést následky pandemie Covid-19 co do náhrady mzdy v plné výši, tedy ve výši 100 %. Tento přístup považuje žalovaná za nepřiměřený a nespravedlivý, neboť žalovaná nemohla nijak předvídat nebo ovlivnit příchod pandemie. Přenesení plné odpovědnosti za důsledky takové události na zaměstnavatele vytváří nespravedlivou a neúnosnou finanční zátěž, která je v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu vlastnictví. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výrocích II., III. a V. změnil tak, že žalobu co do částky 14 170 Kč s přiznaným příslušenstvím zamítne a zaváže žalobkyni k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení, jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím, případně, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalované se vyjádřila též žalobkyně. Ta nesouhlasí s názorem žalované, že výklad pojmu „živelní událost“ soudem I. stupně je silně formalistický a absolutně nereflektující nové výzvy a problémy, se kterými se celosvětová společnost v 21. století musí a bude muset vypořádat. K tomu uvádí, že hromadný výskyt infekčních chorob, bohužel není pro společnost ničím novým, když odkazuje na notoricky známé případy rozšíření moru, cholery, španělské chřipky atd. Žalobkyně zdůrazňuje, že pokud tedy hromadně rozšířené onemocnění ve výše specifikovaném paragrafu uvedeno není, nelze za příčinu považovat to, že by šlo o „novou výzvu“. Dokonce ani výskyt tohoto konkrétního onemocnění (Covid-19) nebyl v roce 2021 ničím novým, což dokládají i data předložená žalovanou. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že v době, kdy žalovaná oznámila vznik překážek, se nejednalo o žádnou novou nepředvídatelnou situaci, ale o „další z covidových let“. K právní úpravě uvedené v § 207 písm. b) zákoníku práce a jejímu výkladu žalovanou žalobkyně uvádí, že v daném případě se o žádnou nepředvídatelnou situaci nejednalo, navíc těžko lze bez dalšího spravedlivě žádat po zaměstnanci, aby se spolupodílel na finančních dopadech jednostranného rozhodnutí zaměstnavatele, že mu ze své svobodné vůle nebude dále přidělovat práci (pokud ovšem zaměstnanec sám na své náklady nezajistí prostory pro její výkon), protože jak již bylo tvrzeno a doloženo dříve, výkon práce žalobkyně na pracovišti nebyl znemožněn rozhodnutím žádného z příslušných orgánů (které by v případě zájmu měly od počátku pandemie dostatek času tak učinit), ale pouze svévolí žalované, což dokládá i fakt, že někteří z kolegů na témže pracovišti práci dále vykonávali. Závěrem žalobkyně poukazuje na protimluv žalované, když jako společný prvek živelní události a pandemie uvádí vznik „nezávisle na lidské vůli či lidském chování“. Pokud by pandemie (tedy nikoli nemoc samotná, ale až její masové šíření) vznikala nezávisle na lidském chování, neměla by z logiky věci smysl ani žádná preventivní opatření spočívající právě v úpravě lidského chování, jakož ani rozhodnutí žalované o snížení počtu zaměstnanců na pracovišti, ke kterému dle tvrzení žalované údajně došlo právě z tohoto důvodu. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Žalovaná svým odvoláním napadá (po upřesnění při odvolacím jednání dne , datum, ) rozsudek soudu I. stupně jen v přisuzujícím výroku II. a závislém výroku V. o náhradě nákladů řízení. Do ostatních výroků odvolání žalované nesměřuje.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se podanou žalobou domáhala uhrazení žalované částky s poukazem na to, že pokud v období od , datum, do , datum, jí žalovanou nebyla přidělována práce, bylo tomu tak z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, kdy podle žalobkyně se jednalo o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce a náleží jí tudíž náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku, přičemž žalovaná jí vyplatila pouze náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku s tím, že podle žalované se jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 207 písm. b) zákoníku práce z důvodu živelní události. V tomto směru bylo v průběhu řízení prokázáno (a mezi stranami nebylo též sporné) to, že účastníci uzavřeli dne , datum, pracovní smlouvu, na základě které (ve znění jejích změn) byl mezi účastníky sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou s druhem práce specialista administrativy klientského centra. Žalovaná od , datum, do , datum, nepřidělovala žalobkyni práci a hradila jí 60 % průměrné měsíční mzdy, a to jako náhrady mzdy dle § 207 písm. b) zákoníku práce. Pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou byl skončen na základě výpovědi ze dne , datum, ke dni , datum, .

6. Podle ust. § 207 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce) nemůže-li zaměstnanec konat práci v důsledku přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí a nebyl-li převeden na jinou práci, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku.

7. Podle ust. § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

8. Podle ust. § 209 odst. 1, 2 zákoníku práce o jinou překážku v práci na straně jiného zaměstnavatele, než uvedeného v § 109 odst. 3, jde také tehdy, kdy zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. Upraví-li v případech podle odstavce 1 dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci, musí náhrada mzdy činit nejméně 60 % průměrného výdělku; nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, může být dohoda nahrazena vnitřním předpisem.

9. Jak již vyplývá z výše uvedeného, žalobkyně se podanou žalobou domáhá doplatku do náhrady mzdy ve výši 100 % za období od , datum, do , datum, , a to na základě tvrzení, že pokud v uvedeném období nevykonávala práci, jednalo se tak o tzv. jinou překážku na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce a náleží jí náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku. Soud I. stupně shledal nárok uplatněný žalobkyní za období, kde žalobu nevzala zpět (tedy za části měsíce března a dubna 2021), jako důvodný.

10. Napadá-li žalovaná přisuzující výrok II., její jedinou námitkou je námitka právního posouzení povahy překážky v práci na straně zaměstnavatele, která žalobkyni v období od , datum, do , datum, bránila v práci, tedy zda se jedná o překážku dle ust. § 207 písm. b) zákoníku práce, nebo o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce, a tedy jaká výše náhrady mzdy žalobkyni za toto období náleží.

11. Ohledně řešení této otázky dospěl soud I. stupně k závěru, že „žalobkyně v době od , datum, do , datum, byla připravena konat práci pro žalovanou na svém pracovišti, práci však nekonala z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce a náleží jí tak náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce … soud není toho názoru, že hrozba onemocněním Covid-19 by byla živelnou událostí tak, jak ji popsala žalovaná, a to zvláště za situace, kdy části zaměstnanců bylo umožněno dostavit se na pracoviště. Živelní událostí se rozumí extrémní projev přírodních sil spojený s ničivými účinky, což v kontextu České republiky se jedná o povodně, požáry, vichřice dosahující stupně orkánu apod. V daném případě však pandemii infekčního onemocnění, kam spadá onemocnění Covid-19, není živelnou událostí. Pokud tedy nejsou podmínky k překážkám v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce, přísluší žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce. Uplatnění konta pracovní doby dle § 86 a § 87 zákoníku nebylo ze strany žalované tvrzeno. V daném případě se také neuplatní nižší náhrada mzdy dle ust. § 209 zákoníku práce, když dle tvrzení žalované nebyla uzavřena s odborovou organizací žádná dohoda o výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci dle § 209 odst. 1 zákoníku práce. Pokud tedy po dobu existence odborové organizace u žalované nebyla dohoda uzavřena, nelze náhradu mzdy krátit na 60 % průměrné mzdy“. Tento závěr soudu I. stupně shledává správným i odvolací soud.

12. V této souvislosti lze tedy opětovně uvést, že živelní událostí ve smyslu ust. § 207 písm. b) zákoníku práce je přírodní katastrofa nebo mimořádná událost způsobená přírodními silami (jevy) jako je voda, vítr, oheň apod. (tedy něco fyzického a přírodního), která má významný dopad na život lidí, infrastrukturu a životní prostředí, když mezi takové události patří zemětřesení, povodně, požáry, vichřice a hurikány, krupobití, sesuvy půdy, sucho apod. Z tohoto pohledu pandemie Covid-19, i když je výjimečnou událostí, není považována za živelní událost.

13. Pokud takto soud I. stupně vyložil pojem „živelní událost“ s tím, že za dané situace se v případě nepřidělování práce žalobkyni žalovanou v období od , datum, do , datum, , jedná o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce, shledává odvolací soud tento závěr správným. Zde soud I. stupně též správně poukázal na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí dle soudem I. stupně citované tiskové zprávy ze dne 12. 3. 2020, že v případě překážek v práci z důvodu přijetí opatření v souvislosti s nemocí Covid-19 se jedná o tzv. jinou překážku na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce. Tomu pak odpovídá i relevantní judikatura Nejvyššího soudu, když zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 496/2022.

14. Pokud v rámci odvolání žalovaná nesouhlasí s definicí živelní události uvedené soudem I. stupně, když v této souvislosti namítá, že se jedná o silně formalistický přístup absolutně nereflektující nové výzvy a problémy, se kterými se celosvětová společnost v 21. století musí a bude muset vypořádat, neshledává tuto odvolací námitku odvolací soud důvodnou. V tomto směru lze souhlasit se žalobkyní, která v rámci vyjádření k odvolání uvádí, že se s podobnými situacemi společnost musela v minulosti vypořádat, s čímž lze souhlasit, když lze poukázat např. na tzv. Španělskou chřipku v období první poloviny 20. století. Z tohoto pohledu se tedy nejedná o situaci novou, neznámou, tedy nejde o novou výzvu, ale zákonodárci byla možnost vzniku takové situace s ohledem na historické souvislosti známa. Koneckonců obdobná by byla situace, pokud by z důvodu lokální epidemie, např. na pracovišti z důvodu žloutenky či jiné infekční nemoci, nebylo možno zdravým zaměstnancům přidělovat práci. I v takovém případě by se jistě nejednalo o překážku v práci dle ust. § 207 písm. b) zákoníku práce, nýbrž by se jednalo o tzv. jinou překážku na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce. V této souvislosti totiž nelze přehlížet, že případné omezení činnosti zaměstnavatele nevyplývá z nemoci jako takové, ale až na základě rozhodnutí příslušných institucí (jež v tomto konkrétním případě bylo preventivní povahy) a jehož konkrétní podoba je vždy na volbě a rozhodnutí konkrétního zaměstnavatele, tedy v tomto případě žalované.

15. Pokud žalovaná v rámci odvolání předestírá vlastní definici živelní události, do které zahrnuje též pandemii Covid-19, vychází v podstatě z článku prof. JUDr. Jana Pichrta, Ph.D. (na který v odvolání též odkazuje), avšak přehlíží, že to byla právě žalovaná, která přistoupila k řešení nastalé situace (tj. po vydání mimořádných preventivních opatření o omezení pohybu) selektivně, když některým zaměstnancům umožnila práci, nikoliv na „home office“, ale na pravidelném pracovišti přímo u žalované a některým nikoli. Za této situace se jedná o autonomní rozhodnutí žalované, jako zaměstnavatele, koho ze zaměstnanců ponechá doma na překážkách a komu ze zaměstnanců naopak umožní konat práci na pracovišti (když je zde třeba zdůraznit, že bylo na rozhodnutí žalované, jaká konkrétní opatření v tomto případě učiní).

16. I z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že uvedená překážka není překážkou dle ust. § 207 písm. b) zákoníku práce, ale lze ji podřadit pod tzv. jinou překážku na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce.

17. V tomto směru neobstojí ani další námitka, uvedená v článku IV. odvolání žalobkyně ohledně ochrany jejího vlastnického práva ve vztahu k výši náhrady mzdy, když zde poukazuje na rozdíl výše náhrady mzdy dle § 207 písm. b) ve výši 60 % průměrného výdělku, oproti výši náhrady mzdy dle § 208 zákoníku práce ve výši 100 % průměrného výdělku. K tomu lze uvést, že z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 496/2022 vyplývá, že byť se tak jedná (v případě mimořádných opatření) o tzv. jinou překážku ve smyslu § 208 zákoníku práce, může se jednat o tzv. částečnou nezaměstnanost dle § 209 zákoníku práce, kde je dána možnost sjednání či stanovení (to podle toho, zda působí u zaměstnavatele odborová organizace) nižší náhrady mzdy než zákonem stanovených 100 % průměrného výdělku (minimálně 60 % průměrného výdělku). Není to tedy tak, že by bez dalšího se jednalo o náhradu mzdy ve výši 100 %, ale zaměstnavatel může v rámci svého strategického řízení docílit i náhrady nižší. I touto možností se soud I. stupně zabýval, když dospěl ke správnému závěru, že snížení náhrady mzdy v daném případě nenastalo.

18. S ohledem na vše uvedené, má odvolací soud za to, že závěr soudu I. stupně, že se v daném případě jedná o tzv. jinou překážku dle § 208 zákoníku práce, za který náleží náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku, je správný, včetně toho, že nedošlo ke sjednání či stanovení náhrady nižší dle § 209 zákoníku práce.

19. Pokud jde o výši přiznané částky, soud I. stupně sice učinil drobnou chybu ve výpočtu průměrného hodinového výdělku za prvním čtvrtletí 2021, kdy namísto správné částky , Anonymizováno, Kč/hodina, uvedl částku , Anonymizováno, Kč/hodina, ale vzhledem k tomu, že žalobkyní žalobou uplatněná částka za duben 2021 byla nižší než správně vypočtený nárok, tak tato skutečnost nemá vliv na napadenou část rozsudku soudu I. stupně, tedy výrok II. (když v ostatním lze na výpočet soudu I. stupně ohledně průměrného výdělku odkázat).

20. S ohledem na výše uvedené, tedy odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byla úspěšná žalobkyně, náležela by jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. Žalobkyně však při jednání odvolacího soudu se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala, a proto rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.