21 Cdo 2473/2025

Plný text

21 Cdo 2473/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. B., proti žalované Direct pojišťovně, a.s. se sídlem v Brně, Nové sady č. 996/25, IČO 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady č. 996/25, o 36 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 51/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2025, č. j. 15 Co 169/2024-89, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2025, č. j. 15 Co 169/2024-89, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 38 C 51/2022-62, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2024, č. j. 38 C 51/2022-83, ve výroku II o věci samé, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalovaná předkládá Nejvyššímu soudu otázku hmotného práva (podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zda pandemie Covid-19 má být považována za ‚živelní událost‘ ve smyslu § 207 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, a zda tedy „překážka v práci spočívající v nemožnosti přidělovat zaměstnanci práci z důvodu této pandemie náleží do zvláštní kategorie překážek na straně zaměstnavatele s náhradou mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku“.

3. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je [v jeho závěru, že uvedená překážka v práci není překážkou dle § 207 písm. b) zákoníku práce, ale lze ji podřadit pod tzv. jinou překážku na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, za niž zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla nyní dovolacím soudem posouzena jinak.

4. Žalovaná přehlíží, že k povaze překážky v práci na straně zaměstnavatele spočívající v nemožnosti přidělovat zaměstnanci práci z důvodu pandemie koronavirového onemocnění covid-19 se Nejvyšší soud již vyjádřil v (žalovanou rovněž odkazovaném) rozsudku ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 496/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2865/22, z jehož závěrů v odůvodnění napadeného rozsudku přiléhavě vycházel rovněž odvolací soud. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí (srov. bod 41 ve spojení s bodem 11) se výslovně podává, že jestliže podle zjištění soudů zaměstnavatel neměl pro zaměstnance práci v důsledku pandemie koronavirového onemocnění covid-19, šlo o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 zákoníku práce (§ 208 a násl. zákoníku práce), a zaměstnanci proto (nemohl-li konat práci pro tuto překážku) za toto období příslušela náhrada mzdy v odpovídající výši.

5. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vymezuje živelní událost jako událost, která je způsobená vnějšími přírodními silami (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3268/2008, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2321/2020). Pod toto vymezení pandemie nespadá, neboť nepředstavuje působení přírodních sil, ale epidemiologickou událost, jejíž podstatou je šíření viru, bakterií nebo jiného patogenu. Tento přístup se potom projevil i při judikaturním vymezení pojmu vyšší moc (vis maior), podle kterého epidemie a pandemie nejsou jedním z možných případů živelní události, ale živelní pohromy (události) na straně jedné a epidemie a pandemie na straně druhé, jakožto typické příklady vyšší moci, představují dvě samostatné, oddělené kategorie (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2021/2023).

6. Dovoláním žalovaná napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

7. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 7. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu