15 Co 180/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: Anonymizováno – Jméno žalobce , IČO: IČO žalobce se sídlem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce , advokátkou se sídlem Anonymizováno o vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2024, č. j. 42 C 306/2017-103,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovanou k povinnosti vyklidit , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, , o velikosti , Anonymizováno, s příslušenstvím, v , Anonymizováno, . nadzemním podlaží bytového domu č. p. , Anonymizováno, , č. or. , Anonymizováno, na , adresa, , který je součástí pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , v k. ú. , Jméno žalobce, , zapsaném na LV č. , Anonymizováno, v katastru nemovitostí vedeném , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Katastrálním pracovištěm , adresa, , pro obec , adresa, , a vyklizený jej žalobci předat do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku , Anonymizováno, Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Soud I. stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednak poukázal na neúspěch žalované v řízení o určení neoprávněnosti výpovědi, přičemž zdůraznil, že za této situace v tomto řízení o vyklizení žalované z bytu již nemohl přezkoumávat, zda výpovědní důvody uplatněné ve výpovědi byly skutečně naplněny. Dále uvedl, že soud se však v tomto řízení v rámci předběžné otázky zabýval tím, zda mohla být předmětná výpověď zdánlivá či absolutně neplatná, tzn. zkoumal důvody absolutní neplatnosti či zdánlivosti právního jednání. K těmto otázkám uvedl, že „soud v řízení zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby ze strany žalobce opakovaně upomínána na svůj dluh prostřednictvím celkem , Anonymizováno, dílčích výzev. Jednotlivé výzvy sice nebyly výslovně označeny jako „výzvy k odstranění protiprávního stavu“, avšak soud je toho názoru, že je na výzvy nutno nahlížet dle jejich obsahu. Bylo prokázáno, že výzvy byly odeslány na adresu žalované, že každá z výzev obsahovala sdělení o dlužné částce s výčtem období, za které se žalovaná ocitla v prodlení, současně byla žalovaná v každém případě upozorněna na možnost podání výpovědi z nájmu v případě, že dlužnou částku řádně nezaplatí ve sdělené lhůtě. Dle názoru soudu tak v daném případě žalobce splnil podmínku vymezenou v ust. § 2291 odst. 3 o. z. spočívající v tom, že adresoval žalované výzvu k odstranění závadného chování (toto zde mělo podobu prodlení žalované s platbami nájemného), takže v tomto konkrétním případě adresoval správně žalované výzvu k dodatečnému uhrazení vzniklého dluhu. Navíc s odkazem na platnou judikaturu (viz. NS ČR sp. zn. 26 Cdo 4249/2016), výzva je hmotněprávní podmínkou k podání výpovědi podle § 2291 o. z., nemusí být písemná, musí však obsahovat specifikaci (popis) závadného chování (protiprávního stavu) a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Napraví-li nájemce své chování (protiprávní stav) v poskytnuté (přiměřené) době, výpovědní důvod pomine. Současně byl splněn účel odeslané výzvy, když je zjevné, že žalovaná musela mít povědomí o nastalé situaci včetně skutečnosti, že jí pro takové chování může být dána výpověď z nájmu. Nad rámec toho soud dodává, že dodatečná lhůta 7 dnů k úhradě dlužné částky se nejeví za dané situace jako nepřiměřená. Další podmínkou výpovědi podané dle § 2291 odst. 1 o. z., tj. bez výpovědní doby, je skutečnost, že žalobce musí ve výpovědi vymezit, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v podané výpovědi uvedl období konkrétních měsíců, za jaké se žalovaná ocitla v prodlení s platbami nájemného a služeb, v jaké částce. Současně zde žalobce přímo odkázal na ustanovení § 2291 o. z. a uvedl tak, jaké jednání žalované považuje za zvlášť závažné porušení povinnosti nájemce. Soud má tak za to, že výpovědní důvod podle § 2291 odst. 1 o. z. byl ve výpovědi žalobce vymezen zcela určitě a přesně (např. ve smyslu rozsudku , Anonymizováno, , adresa, sp. zn. , Anonymizováno, ). Protože i druhá zákonná podmínka dle § 2291 odst. 3 o. z. byla ze strany žalobce naplněna, nebyla shledána nicotnost podané výpovědi z nájmu. Současně bylo v řízení prokázáno, že výpověď z nájmu měla zákonnou písemnou formu, obsahovala zákonné označení výpovědního důvodu i poučení nájemce o následcích podané výpovědi z nájmu. Výpověď z nájmu coby jednostranné právní jednání bylo rovněž v daném případě účinné, když účinnost je vázána na dojití projevu vůle, resp. zde doručení výpovědi adresátovi. V řízení proto nebyla shledána ani neplatnost podané výpovědi. S ohledem k uvedenému soud považuje předmětnou výpověď i z posuzovaných hledisek za platnou a nárok žalobce na vyklizení předmětného bytu žalovanou za důvodný a oprávněný. V souladu s výše uvedeným lze uzavřít, že žalovaná i přes výzvy žalobce ve smyslu § 2285 o. z. nesplnila svou povinnost vyklidit byt a nadále tak užívá byt ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované tento byt vyklidit, jak uvádí výroková část tohoto rozsudku. Pokud jde o lhůtu stanovenou žalované k vyklizení bytu, ta byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 15 dnů od právní moci rozsudku“.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně. V něm uvádí, že žalovaná si je vědoma, že z její strany platby nájemného neprobíhaly v pravidelných předem určených termínech, avšak nikdy se nedostala do prodlení s úhradou tří a více nájmů. Žalovaná má tak za to, že žalobkyni nevzniklo právo domáhat se ukončení nájemní smlouvy. O problému, tedy o tvrzené skutečnosti, že má dlužit více jak tři platby nájemného, se žalovaná dozvěděla až v okamžiku, kdy našla , datum, písemnost týkající se výpovědi ve své domovní poštovní schránce. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná nájem, byť v některých případech opožděně, hradila a dlužné nájemné nikdy nedosáhlo výše tří dlužných plateb na nájemném, podala žalovaná proti výpovědi žalobkyně námitky a následně i žalobu, neboť důvod pro ukončení nájemního vztahu nebyl dán a ani nebyly naplněny podmínky pro podání výpovědi, tedy žalovaná nebyla vyzvána k úhradě dluhu, resp. nebyla jí doručena výzva obsahující informaci o dlužném nájemném, specifikaci dlužných plateb a vyzývající k odstranění vadného stavu. Uvedenou žalobou se žalovaná domáhala určení neplatnosti předmětné výpovědi žalobkyně. Tato žaloba pak byla zamítnuta rozsudkem , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , z důvodu tvrzené opožděnosti podání žaloby. V této souvislosti žalovaná poukazuje na to, že soud I. stupně dospěl k závěru, že v řízení o vyklizení již nelze přezkoumávat existenci výpovědního důvodu, ani otázku zjevného rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se s tímto názorem soudu I. stupně neztotožňuje, když má za to, že z judikatury nevyplývá, že je zcela vyloučeno zkoumat důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi, existenci důvodů výpovědi nebo dokonce otázku zjevného rozporu s dobrými mravy. Podle žalované Nejvyšší soud ve své judikatuře pouze uvádí, že marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 občanského zákoníku nájemce pozbývá výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v odkazovaném ust., zejména spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 občanského zákoníku nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. I nadále je tedy, podle žalované, možné zkoumat otázku platnosti a nicotnosti výpovědi, resp. existenci nájemního vztahu, a to buď cestou určovací žaloby, nebo v rámci řízení o vyklizení bytu, jakož i otázku existence důvodů výpovědi nebo otázku zjevného rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017. Žalovaná dále poukazuje na to, že dle názoru soudu I. stupně nebyla shledána nicotnost podané výpovědi z nájmu. Ani s tímto názorem soudu I. stupně se žalovaná neztotožňuje, když odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016 a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1377/2021. Žalovaná má za to, že žalobkyně uvedenou hmotněprávní podmínku pro podání výpovědi z nájmu nesplnila, když- nezaslala žalované výzvu k odstranění závadného stavu, která by splňovala zákonem požadované a judikaturou specifikované náležitosti;- žalobkyně zasílala žalované po celou dobu pouze průběžné upomínky k úhradě, žalobkyně ovšem žalované nikdy nezaslala kvalifikovanou výzvu, ze které by vyplynulo, že jakékoli prodlení vnímá jako zvlášť závažné porušení povinnosti, když podle žalované funkci výzvy předvídané ust. § 2291 občanského zákoníku nemohou nahrazovat běžné upomínky;- výzvu k odstranění závadného stavu nelze suplovat ani předžalobní výzvou, protože tyto výzvy, které žalobkyně dokládá soudu, sloužily zcela k jinému záměru, než k výzvě žalované a poskytnutí lhůty k odstranění závadného stavu za účelem zachování nájmu, když jejich účelem bylo splnění povinnosti podle § 142a o.s.ř. za účelem podání žaloby na plnění dlužných částek, přičemž žalovaná navíc po celou dobu rozporuje, že by tyto uváděné částky skutečně dlužila;- žalovaná navíc nikdy nenaplnila výpovědní důvod, tj. nikdy nedlužila tři a více plateb na nájemném a na službách.Žalovaná dále namítá neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy. V tomto směru žalovaná nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že není možné přezkoumávat rozpor výpovědi s dobrými mravy. V tomto směru odkazuje na výše uvedený její názor, že i v rámci jiných řízení lze přezkoumávat otázku platnosti, nicotnosti, resp. rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že soud další dokazování neprovedl, je podle žalované dán důvod pro odvolání dle § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř., neboť soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci. Žalovaná má za to, že výpověď žalobkyně je nejen nicotná, ale také neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalované je nepochybné, že žalobkyně nedokázala již v řízení vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, vysvětlit započítávání plateb hrazených žalovanou, dále žalobkyně dala žalované výpověď, přestože ke dni sepsání výpovědi, ani ke dni dání výpovědi k poštovní přepravě nebyl výpovědní důvod dán, dále žalobkyně nevyzvala žalovanou k odstranění závadného stavu a v neposlední řadě případné problémy v evidenci plateb vznikají na straně žalobkyně, která zcela v rozporu se zákonem požadovala po žalované po doručení výpovědi nájemné/náhradu za užívání bytu ve výši neodpovídající posledně sjednanému nájemnému. V tomto směru žalovaná odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001 s tím, že výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná dlužnou částku ještě před sepsáním a odesláním výpovědi uhradila a žalovaná hradí nájemné, včetně služeb pravidelně. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. K odvolání žalované se vyjádřil též žalobce. Ten uvádí, že žalovaná po pravomocném zamítnutí její žaloby na neoprávněnost výpovědí užívá ode dne , datum, byt bez právního důvodu. Žalobce se neztotožňuje s argumentací žalované, že by soud měl zkoumat platnost nebo nicotnost výpovědi. V tomto směru žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017. Žalobce má za to, že postup naznačovaný nyní žalovanou je právně nepřípustný. To, že žalovaná zmeškala prekluzivní lhůtu k podání žaloby, nevytváří současně její naléhavý právní zájem k podání žaloby určovací. Tím, že nevyužila možnost danou jí zákonem a včas nepodala žalobu podle ust. § 2290 občanského zákoníku, sama zpochybnila naléhavost svého právního zájmu. Byl-li by obecně přijat žalovanou naznačený procesní postup, pak ust. § 2290 občanského zákoníku by bylo ustanovením zbytečným, a takový postup by fakticky znejistil právní postavení pronajímatelů. V této souvislosti žalobce odkazuje na ust. § 2291 odst. 3 občanského zákoníku a uvádí, že pronajímatel podle tohoto ust. musí splnit alespoň jednu ze dvou podmínek. V projednávaném případě prokazatelně byla splněna podmínka, že v samotné výpovědi bylo uvedeno, v čem žalobce spatřoval zvlášť závažné porušení povinnosti nájemce. Nebylo tedy nutné, aby ještě před podáním výpovědi splnil žalobce i druhou podmínku – zaslání výzvy k odstranění závadného chování. Navíc žalobce průběžně žalované zasílal upomínky k zaplacení dlužného nájemného, které jsou součástí spisu a ve kterých žalobce žalovanou srozumitelně upozorňuje na možnost výpovědi nájmu. Pokud žalovaná poukazuje v případě výpovědi nájmu na rozpor s dobrými mravy, žalobce má naopak za to, a že v rozporu s dobrými mravy je skutečnost, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu již , Anonymizováno, let. Žalovaná také poukazuje na skutečnost, že nyní již nájemné řádně platí. Žalobce však namítá, že není divu, když částka nájemného z titulu bezdůvodného obohacení činí , Anonymizováno, Kč/m2/měsíc, což je jednoznačně nejnižší nájemné v , Anonymizováno, , ne-li v celé České republice. V rozporu s dobrými mravy je to, že osoba bez nájemní smlouvy platí o něco více než jednu třetinu částky, kterou platí nájemci s řádnou nájemní smlouvou (, Anonymizováno, Kč/m2/měs.) a dokonce platí výrazně méně, než činí sociální nájemné na území města , Anonymizováno, (, Anonymizováno, Kč/m2/měs.). Žalobce má tedy za to, že soud by se neměl zabývat platností nebo nicotností výpovědi. Pokud by se jí však zabýval, žalobce na základě výše uvedeného považuje za zcela nepochybně prokázané, že daná výpověď je platná. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Podle ust. § 2201 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

6. Podle ust. § 2290 občanského zákoníku nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

7. Podle ust. § 2291 odst. 2 občanského zákoníku nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno.

8. Podle ust. § 2291 odst. 3 občanského zákoníku neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi nájemce, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.

9. Podle ust. § 2292 občanského zákoníku nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.

10. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Závěry soudu I. stupně jsou zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobce za důvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat.

11. K odvolacím námitkám žalované, které jsou v podstatě totožné s těmi, které uváděla žalovaná již před soudem I. stupně, lze uvést to, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl nájemní vztah, na základě kterého žalobce pronajal žalované předmětný byt, když povinností žalované bylo mimo jiné platit řádně a včas stanovené nájemné. Dále bylo prokázáno, že žalovaná měla v průběhu doby s placením nájemného problémy (to potvrzovala i žalovaná, i když popírala, že by její dluh na nájemném dosáhl výše dluhu nájemného za 3 měsíce) a žalované byla z tohoto důvodu ze strany žalobce dána výpověď. Výpověď z nájmu bytu byla řádně doručena, o čemž svědčí i závěry v souběžně vedeném řízení u , Anonymizováno, pod sp. zn. , Anonymizováno, , kde k tomuto závěru dospěl soud I. stupně a tento závěr byl shledán správným nejen odvolacím soudem, ale nebyl zpochybněn ani Nejvyšším soudem jako dovolacím soudem, a ani Ústavním soudem.

12. S ohledem na novou právní úpravu uvedenou v občanském zákoníku je třeba důsledně rozlišovat oprávněnost výpovědi na straně jedné a neplatnost či zdánlivost výpovědi na straně druhé. Zde lze vyjít z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (a to např. též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, na které odkazují jak žalobce, tak žalovaná a na který odkazuje též soud I. stupně).

13. Z uvedené judikatury vyplývá, že pokud jde o řízení o vyklizení bytu, lze v tomto řízení zkoumat výpověď z nájmu jen z hlediska neplatnosti, případně nicotnosti, nikoli z důvodu oprávněnosti. V tomto směru odvolací soud souhlasí se závěry soudu I. stupně, že výpověď z nájmu bytu měla písemnou formu (byla tedy písemná), byl v ní vymezen důvod výpovědi, bylo dáno řádné poučení (tak, jak vyžaduje ust. § 2286 odst. 2 občanského zákoníku) a byla řádně doručena – je tedy z formálního pohledu platná. Dále má odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně za to, že nebyla shledána ani nicotnost předmětné výpovědi. Pokud v této souvislosti žalovaná poukazovala na absenci hmotněprávní výzvy dle ust. § 2291 odst. 3 občanského zákoníku, má odvolací soud za to, že soud I. stupně vyřešil tuto otázku správně, a to v souladu s uvedeným ustanovením (tedy v souladu s ust. § 2291 odst. 3 občanského zákoníku) a odkazovanou judikaturou, když zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016. Odvolací soud má tedy za to, že závěry soudu I. stupně uvedené v bodě 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou správné a lze na ně zcela odkázat. Za této situace odvolací soud dospívá ke shodnému závěru se soudem I. stupně, že v předmětném případě se nejedná o výpověď ani neplatnou, ani nicotnou.

14. Pokud v rámci odvolacího řízení též žalovaná namítala, že výkon práva žalobce na vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy, lze k tomu uvést, že nelze úplně vyloučit, že by za zcela výjimečných okolností mohl být výkon práva vlastníka na vyklizení osoby, jež užívá byt bez právního důvodu, v rozporu s dobrými mravy a že by tato okolnost měla být v řízení zvažována. Těmito výjimečnými okolnostmi však podle názoru odvolacího soudu nemohou být skutečnosti, které lze uplatnit jen v řízení dle § 2290 občanského zákoníku, tedy zda byl uplatněn zákonem stanovený důvod výpovědi (§ 2288, § 2291 občanského zákoníku), případně, zda byl skutečně naplněn. V tomto řízení však žalovaná právě tyto skutečnosti jako rozpor s dobrými mravy tvrdí. Tyto otázky však mohou být posouzeny jen v řízení podle § 2290 občanského zákoníku a nelze tedy jejich uplatněním až v řízení o vyklizení obcházet řízení dle § 2290 občanského zákoníku o oprávněnosti výpovědi (které by se tímto stalo de facto obsoletním), jak se toho domáhá v tomto řízení žalovaná. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud neshledal, že by žalobní návrh na vyklizení bytu byl žalobcem uplatněn v rozporu s dobrými mravy.

15. S ohledem na vše výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé (a též ve výroku o nákladech řízení) je věcně správné, a proto jej dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl úspěšný žalobce, náležela by mu náhrada nákladů odvolacího řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalobce se v rámci odvolacího řízení svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdal, rozhodl odvolací soud o nákladech tohoto řízení tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.