15 CO 181/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: ; IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. Bc. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o zaplacení částky 103 247 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2021, č. j. 115 C 101/2017-218,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného výroku III. ohledně částky 20 800 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 20 800 Kč za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení.

II. V části napadeného výroku IV. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 746 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení a částku 5 887 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 3 503,16 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že zastavil řízení ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 17 192 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 440 Kč za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Kromě toho soud I. stupně zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 20 800 Kč za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 22 240 Kč za dobu od 7. 3. 2013 do 16. 3. 2013 (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 22 908 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 22 908 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, dále částku 5 746 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 746 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, dále částku 5 887 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 887 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení a také částku 29 274 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 29 274 Kč za dobu od 20. 7. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). V neposlední řadě pak soud I. stupně žalobu v části ohledně příslušenství ve výši 7,75 % ročně z částky 22 908 Kč za dobu od 9. 9. 2011 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 5 746 Kč za dobu od 11. 10. 2011 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 5 887 Kč za dobu od 9. 2. 2012 do 19. 7. 2013, ve výši 7,75 % ročně z částky 29 274 Kč za dobu od 11. 7. 2012 do 19. 7. 2013, zamítl (výrok V.). O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1 367 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce i žalovaná.

3. Žalobce svým odvoláním napadá výroky II., III. a VI., když má za to, že soud rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci.

4. Jde-li o napadený výrok III. rozhodnutí soudu I. stupně, žalobce poukazuje na to, že soud I. stupně žalobu částečně zamítl s odkazem na ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb. a úkon započtení žalované ze dne 20. 3. 2013. Žalobce k tomu uvádí, že podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoník práce, nebylo možné nárok z pracovněprávního vztahu účinně započíst ani proti pohledávce, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 615/2001 ze dne 18. 12. 2001). Žalobce má tedy za to, že v posuzovaném případě (kdy přinejmenším část nároku žalované se řídí zákoníkem práce – viz strana 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 15 Co 232/2013-764 ze dne 26. 11. 2013) se žalovaná snažila uplatnit proti pohledávce žalobce vyplývající z občanskoprávních vztahů k započtení svůj nárok, který má pracovněprávní povahu. Vzhledem k tomu, že nárok z pracovněprávních vztahů nemohl započtením zaniknout, nebylo možné jej účinně započíst nejen na jiný pracovněprávní nárok, ale ani na takovou pohledávku, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout, a to ani tehdy, kdy by zaměstnanec a zaměstnavatel projevili v tomto směru souhlasnou vůli (což se v daném případě nestalo). Podle žalobce tak není příhodná argumentace Městského soudu v Brně, že„ závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout podle právní účinné ode dne 1. 1. 2007 rovněž započtením“, neboť přinejmenším část nároku žalované se řídí zákonem 65/1965 Sb. a právní úprava účinná ode dne 1. 1. 2007 na něj nedopadá. K tomu dále žalobce uvádí, že žalovaná svým neplatným započtením ze dne 20. 3. 2013 sice tvrdila zánik pohledávek do výše, v jaké se vzájemně kryjí, ovšem následně své pohledávky za zaniklé sama nepovažovala a naopak se jich domáhala v občanském soudním řízení, když zde žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-681 ze dne 7. 2. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 232/2013-764 ze dne 26. 11. 2013 a rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 ze dne 16. 12. 2014. Podstatnou skutečností tak je, že žalovaná se po neplatném zápočtu sama chovala tak, jako by k započtení nedošlo a domněle„ započítávané“ pohledávky nezanikly, neboť jejich úhradu stále požadovala a tyto také byly soudem posouzeny a následně přiznány či zamítnuty. Po právní moci výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 ze dne 16. 12. 2014 žalobce žalované veškeré přiznané pohledávky (tedy včetně oněch neplatně„ započtených“) uhradil v plné výši. Mimo uvedeného pak žalobce považuje jednání žalované za v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Nikdo totiž nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Podle žalobce se pak soud I. stupně námitkou v rozporu s dobrými mravy nijak nevypořádal. K tomu žalobce ještě doplňuje, že nelze též přehlédnout, že naopak námitkou rozporu s dobrými mravy vznesenou žalovanou v jiné souvislosti se soud I. stupně náležitě zabývá v bodech 43 a 44 rozsudku, kdy právě tam nastíněný náhled na problematiku rozporu s dobrými mravy je příhodný a aplikovatelný i na uplatněnou námitku započtení žalovanou, která tímto jednáním zjevně zneužívá práva s cílem poškodit žalobce.

5. Dále žalobce poukazuje na skutečnost, že soud I. stupně se zabýval existencí pohledávek, které žalovaná použila k započtení, přičemž zdůrazňuje závěry, které soud I. stupně učinil v bodu 36 napadeného rozsudku. K závěru spočívající v tom, že„ započetla-li žalovaná za některé z období úrok z prodlení z částky vyšší, než z jaké jí byl přiznán úrok z prodlení rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935, soud k započtení v tomto rozsahu nepřihlížel, neboť rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 49 C 49/2008-935 byl shledán oprávněným pouze nárok v přiznané výši“, žalobce uvádí, že účastník, jenž provádí započtení, sám určuje, která pohledávka a v jaké výši se započítává, stejně tak určuje, proti které pohledávce a v jaké výši bude započtena. Pokud účastník neoznačí započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části) a které mají trvat nadále (popřípadě v jaké části), bude započtení jako celek neurčité a tedy neplatné. Při započtení více pohledávek nastává problém s určitostí předmětu započtení také tehdy, pokud některá ze započítávaných pohledávek nebude platná, popřípadě nebude existovat v té výši, v jaké jí účastník učiní předmětem započtení. Zde žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 360/2005, sp. zn. 33 Odo 336/2005 a sp. zn. 21 Cdo 3330/2011. Žalobce dále uvádí, že vzhledem k tomu, že z obsahu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele, žalobce opakovaně namítá neurčitost zápočtu provedeného žalovanou. Neurčitost započtení jde k tíži žalované, která si byla vědoma, že započítává sporné a pouze nepravomocné přiznané pohledávky. Nelze tak pochybení žalované, spočívající v následné neurčitosti započtení, dodatečně zhojit postupem soudu, který sám nahrazuje vůli žalované, když přetváří právní úkon započtení a následnými vlastními početními operacemi namísto žalované dodatečně stanovuje (vypočítává) započítávané částky příslušenství v návaznosti na snížení částky jistin, přiznané žalované konečným pravomocným rozhodnutím soudu. Uvedený postup je v rozporu s § 580 zákona č. 40/1964 Sb., neboť sám účastník, jenž provádí započtení, musí jednoznačně určit pohledávku (případně její část) a její výši, kterou započítává. Nelze tak započítávat pohledávku v neexistující výši. Argumentum ad absurdum by akceptace takového postupu umožňovala rezignaci na konkretizaci výše započítávané pohledávky a zápočet pohledávky v nadhodnocené výši s očekáváním, že v případě soudního sporu to bude až soud, který bude náležitě určovat výši započítávané pohledávky. V tomto směru žalobce odkazuje na vypracované tabulky v rámci odvolání. K závěru soudu I. stupně, že„ vycházela-li žalovaná z částky nižší, posoudil soud uvedené jako právo žalované, požadovat méně, než činí její nárok“, žalobce uvádí, že účastník, jenž provádí započtení, sám určuje, která pohledávka a v jaké výši se započítává, stejně tak určuje, proti které pohledávce a v jaké výši bude započteno. Pokud účastník neoznačí započítávané pohledávky takovým způsobem, aby bylo možno určit, které z nich započtením zanikly (popřípadě v jaké části) a které mají trvat nadále (popřípadě v jaké části), bude započtení jako celek neurčité, a tedy neplatné. Při započtení více pohledávek nastává problém s určitostí předmětu započtení také tehdy, pokud některá ze započítávaných pohledávek nebude platná, popřípadě nebude existovat v té výši, v jaké ji účastník učiní předmětem započtení (když i zde žalobce odkazuje na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že z obsahu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele, žalobce opakovaně namítá neurčitost zápočtu provedeného žalovanou. Neurčitost započtení jde k tíži žalované, která si byla vědoma, že započítává sporné a pouze nepravomocně přiznané pohledávky. Nelze tak pochybení žalované, spočívající v následné neurčitosti započtení, dodatečně zhojit postupem soudu, který sám dovozuje vůli žalované započíst pouze část pohledávek dle § 580 zákona č. 40/1964 Sb. I zde žalobce odkazuje na tabulku uvedenou v odvolání. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že zaváže žalovanou k úhradě též částky 20 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení a změní i rozhodnutí ve výroku VI. o náhradě nákladů řízení tak, že přizná žalobci náhradu nákladů řízení odpovídající jeho úspěchu ve věci.

6. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala odvolání též žalovaná. Ta svým odvoláním napadá část výroku IV. a závislý výrok VI. o nákladech řízení. V odvolání namítá, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když dovodil (viz bod 38 odůvodnění rozsudku), že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 63 815 Kč je„ zcela důvodný“, když„ v řízení bylo prokázáno, že tyto částky byly poukázány žalované z účtu žalobce z titulu náhrad platu a náhrad za nemocenské dávky. Vyplatil-li náhradu za nemocenské dávky v žalované výši žalobce, je dle soudu ohledně těchto částek aktivně hmotně-právně legitimován“. Soud I. stupně opomněl zohlednit, že zaměstnavatel při výplatě dávek nemocenského pojištění zaměstnanci není vlastníkem peněz, které vyplácí, ale že pouze zprostředkovává plnění, na které má zaměstnanec nárok vůči OSSZ. Žalobce není aktivně legitimován k nárokování vrácení eventuálních přeplatků, když tyto náklady dostal od Městské správy sociálního zabezpečení [obec] kompenzovány podle předpisů o nemocenském pojištění. V tomto směru žalovaná odkazuje na své vyjádření z 22. 6. 2017. Z těchto důvodů navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že se žaloba ohledně částek 5 746 Kč s příslušenstvím a 5 887 Kč s příslušenstvím zamítá a že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

7. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, zatímco odvolání žalované důvodné není. Zde je třeba zdůraznit, že odvoláním žalobce bylo napadeno rozhodnutí soudu I. stupně toliko v zamítavém výroku III. (a závislém výroku VI. o náhradě nákladů řízení), a odvoláním žalované bylo rozhodnutí soudu I. stupně napadeno v části výroku IV. ohledně stanovené povinnosti k zaplacení částky 5 746 Kč s příslušenstvím a částky 5 887 Kč s příslušenstvím (a závislém výroku VI. o náhradě nákladů řízení). Jen v tomto rozsahu tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. přezkoumával.

8. V případě částky 20 800 Kč s příslušenstvím z této částky za dobu od 17. 3. 2013 do zaplacení lze uvést, že žalobce se této částky 20 800 Kč (spolu s další částkou soudem I. stupně přiznanou ve výroku II., tedy částkou 1 440 Kč s příslušenstvím) domáhal po žalované z toho důvodu, že v rozsahu těchto částek žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť právní důvod pro zaplacení této částky odpadl, když pravomocné exekuční tituly, vyplývající z rozhodnutí Městského soudu v Brně, tj. rozsudek ze dne 8. 7. 2010, č. j. (sp.zn.), a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011, (sp.zn.) byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, (sp. zn). Pokud tedy žalobce po nabytí právní moci výše uvedených rozsudků Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zaplatil žalované na nákladech řízení částku 22 240 Kč, zrušením těchto rozsudků shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, když právní důvod pro zaplacení těchto částek odpadl. Za takové situace tedy bylo povinností žalované uvedenou částku vrátit. K tomu byla žalovaná vyzvána žalobcem listinou ze dne 15. 3. 2013, na kterou reagovala listinou – zápočtem ze dne 20. 3. 2013.

9. V průběhu řízení se žalobce této námitce započtení bránil mj. tím, že uvedené započtení není možné, neboť nárok na pohledávky, které žalovaná jako věřitel k započtení uplatnila v listině ze dne 20. 3. 2013, jí vznikly podle zákona č. 65/1965 Sb. jako pracovněprávní nároky (tedy příslušenství z platů), přičemž uvedený zákon započtení v těchto případech nepřipouštěl. Další námitka žalobce vůči uvedenému úkonu započtení spočívala v tom, že započtení provedené žalovanou dopisem jejího právního zástupce ze dne 20. 3. 2013 je neurčité, a proto na jeho základě nemohlo dojít k zániku předmětných pohledávek.

10. Soud I. stupně měl za to, že ani jedna z uvedených námitek žalobce není důvodná s tím, že dospěl k závěru, že pokud jde o částku ve výši 20 800 Kč, došlo k jejímu zániku započtením. Odvolací soud poté, co žalobce tyto námitky uváděl též v rámci podaného odvolání, dospěl k závěru, že i když lze souhlasit se soudem I. stupně v tom, že první námitka, tedy ohledně nemožnosti započtení, není důvodná, naopak druhá z námitek, tedy neurčitost úkonu započtení, jež bylo provedeno listinou ze dne 20. 3. 2013, důvodná je, a proto k zániku pohledávky žalobce vůči žalované ve výši 22 240 Kč (jako uhrazených nákladů řízení na základě rozsudků, které byly posléze Nejvyšším soudem zrušeny) nedošlo a to ani zčásti.

11. K první námitce žalobce ohledně nemožnosti započtení, a to z toho důvodu, že se jedná o nároky vzniklé dle zákona č. 65/1965 Sb., je třeba uvést, že i když nárok na příslušenství z platů za období specifikovaná v listině ze dne 20. 3. 2013 vznikl na základě dřívějšího zákoníku práce, tedy zákona č. 65/1965 Sb., který nepřipouštěl započtení, žalovaná započtení těchto svých nároků (tedy příslušenství) nerealizovala v době účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., nýbrž až listinou ze dne 20. 3. 2013, kdy byl již platný a účinný nový zákoník práce, tedy zákon č. 262/2006 Sb., který s ohledem na subsidiární možnost použití občanského zákoníku započtení i pracovně právních nároků připouštěl. Vzhledem k tomu, že pokud jde o přechodná ustanovení uvedená v § 364 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., nevyplývá žádné omezení případného započtení pohledávek vzniklých podle dřívějšího zákoníku práce, tedy zákona č. 65/1965 Sb., je třeba úkon započtení provedený po 1. 1. 2007 posuzovat podle nového zákoníku práce, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., přičemž s ohledem na subsidiárnost použití občanskoprávních předpisů, je takové započtení možné. V tomto směru lze považovat za správné závěry soudu I. stupně uvedené v napadeném rozhodnutí a to včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3330/2011. S ohledem na uvedené se tedy odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně ohledně toho, že námitka žalobce o nemožnosti započtení uvedených nároků žalované na příslušenství z platů tak, jak byly vymezeny v listině ze dne 20. 3. 2013, není důvodná.

12. Odvolací soud se však neztotožňuje se soudem I. stupně ohledně posouzení uvedené listiny ze dne 20. 3. 2013 (započtení) z pohledu určitosti tohoto právního úkonu. Zde je třeba uvést, že uvedený úkon byl realizován za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Ustálená judikatura k ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb. v případě započtení vymezuje konkrétní požadavky na určitost takovéhoto úkonu. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007,„ z právního úkonu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje“. Uvedené pak bylo dále precizováno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, z něhož vyplývá, že„ právní úkon směřující k započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli, je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný pro neurčitost“. Z ust. § 580 občanského zákoníku a citované judikatury vyplývá, že na úkon započtení jsou kladeny určité požadavky ohledně jeho určitosti. V tomto směru je významné to, že pokud je v rámci započtení proti pohledávce věřitele uplatňováno dlužníkem více jeho pohledávek, které ve svém souhrnu převyšují pohledávku věřitele, musí být z tohoto úkonu patrno, která část započítávaných pohledávek na základě úkonu započtení zanikla a která nikoli, tedy aby bylo zcela zřejmé, které částky kterých pohledávek jsou předmětem započtení, a kterých se uvedený úkon naopak nijak nedotýká (a které tedy tímto úkonem nezanikly).

13. Z uvedeného je tedy zcela patrno, že pokud by více pohledávek dlužníka uplatněných k započtení ve svém souhrnu přesahovalo pohledávku věřitele, byť ve výši jedné jediné koruny, musí být z uvedeného úkonu zcela zřejmé, která z pohledávek dlužníka ohledně této jedné jediné koruny nezanikla, aby bylo možno přisvědčit závěru, že započtení je vymezeno dostatečně určitě.

14. Vztaženo na projednávanou věc, z úkonu započtení je zcela zřejmé, že proti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši uhrazených nákladů řízení v částce 22 240 Kč žalovaná uplatnila v rámci úkonu započtení ze dne 20. 3. 2013 několik svých tvrzených pohledávek v souhrnné výši 22 258 Kč, tedy částku o 18 Kč převyšující pohledávku žalobce. V tomto směru však žalovaná dostatečně nevymezila to, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli, tedy ohledně které její pohledávky k zániku nedošlo a tato nadále trvá. Z uvedeného důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že úkon žalované provedený jejím právním zástupcem listinou ze dne 20. 3. 2013 (s ohledem na výše uvedené ustanovení občanského zákoníku ve spojení s ustálenou relevantní judikaturou), nesplňuje požadavky na určitost tohoto úkonu, a proto je dle ust § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. neplatný a k zániku pohledávky žalobce ve výši 22 240 Kč, tzn. ani ohledně části této částky uvedené ve výroku III. ve výši 20 800 Kč, nedošlo. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že i v této části je požadavek žalobce na zaplacení částky 20 800 Kč s požadovaným příslušenstvím důvodný, a proto podle ust. § 220 o.s.ř. v napadeném výroku III. změnil rozhodnutí soudu I. stupně a žalobci vyhověl a uložil povinnost žalované zaplatit žalobci i částku 20 800 Kč s příslušenstvím ve výši 7,05 % ročně z částky 20 800 Kč od 17. 3. 2013 do zaplacení.

15. K problematičnosti úkonu započtení (ohledně jeho určitosti) lze uvést též to, že i z postupu soudu I. stupně je zřejmé, že ne ve všech svých částech shledával pohledávky žalované uplatněné v rámci započtení proti pohledávce žalobce za důvodné a sám tak činil selekci ohledně toho, kolik ze které z pohledávek žalované bylo započteno na pohledávky žalobce. I uvedený postup vzbuzuje pochybnosti o určitosti provedeného úkonu. I bez ohledu na tuto skutečnost však odvolací soud z výše uvedených důvodů (srov. body 12., 13., 14. tohoto odůvodnění) dospěl k závěru o neurčitosti úkonu započtení.

16. Jde-li dále o posouzení odvolání žalované proti části vyhovujícího výroku IV. ohledně částek 5 746 Kč s příslušenstvím a 5 887 Kč s příslušenstvím, kdy žalovaná namítala, že„ soud I. stupně opomněl zohlednit, že zaměstnavatel při výplatě dávek nemocenského pojištění zaměstnanci není vlastníkem peněz, které vyplácí, ale že pouze zprostředkovává plnění, na které má zaměstnanec nárok vůči OSSZ“ a že„ žalobce není aktivně legitimován k nárokování vrácení eventuálních přeplatků, když tyto náklady dostal od MSSZ [obec] kompenzované dle předpisů o nemocenském pojištění“, nelze této námitce žalované přisvědčit.

17. V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná o úhradu provedenou žalobcem jako zaměstnavatelem za dobu pracovní neschopnosti žalované v době prvních 14 dnů trvání pracovní neschopnosti, a to po datu 31. 1. 2009. Zde je třeba dále zdůraznit to, že pracovní poměr žalované u žalobce ke dni 31. 1. 2009 zanikl (srov. rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, č. j. 13 C 75/2009-325 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2014, č. j. 15 Co 435/2013-389 a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 817/2015-403 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2070/15).

18. Podle ust. § 23 zákona č. 187/2006Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010 nárok na nemocenské má pojištěnec, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa podle zvláštního právního předpisu, trvá-li dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa déle než 14 kalendářních dní.

19. Podle ust. § 192 odst. 1 zákona č. 262/2006Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010 zaměstnanci který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského; náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 takovéto dny dočasné pracovní neschopnosti, nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn. Vznikla-li dočasná pracovní neschopnost ode dne, v němž má zaměstnanec směnu již odpracovanou, počíná období 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu následujícím kalendářním dnem. Jestliže v období prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náleží nemocenské nebo peněžitá pomoc v mateřství, náhrada mzdy nebo platu nepřísluší. Vznikne-li zaměstnanci v době dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény právo na náhradu mzdy nebo platu podle věty první až třetí, nepřísluší mu současně náhrada mzdy nebo platu z důvodu jiné překážky v práci.

20. Pro posouzení správnosti části napadeného výroku IV. je tedy významné to, že v době pracovních neschopností, za které byly žalobcem vyplaceny žalované uvedené částky 5 746 Kč a 5 887 Kč, již žalovaná nebyla v pracovním poměru u žalobce. S ohledem na změny v systému nemocenského pojištění účinné od 1. 1. 2009, a to na základě zákona č. 187/2006 Sb. a též nového zákoníku práce, tedy zákona č. 262/2006 Sb. (ve znění jeho novel), má pojištěnec právo na nemocenské (byl-li uznán dočasně práce neschopným nebo byla-li mu nařízena karanténa) tehdy, trvá-li dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa déle než 14 kalendářních dní (srov. § 23 zákona č. 187/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010).

21. Jde-li tedy o hmotné zajištění práce neschopného zaměstnance po dobu prvních 14 dní dočasné pracovní neschopnosti (nebo karantény), nenáleží mu nemocenská od ČSSZ, nýbrž je takový zaměstnanec zajištěn náhradou mzdy od svého zaměstnavatele na základě ust. § 192 zákoníku práce, kdy základním předpokladem pro vznik tohoto nároku je kromě jiného to, že pracovní poměr zaměstnance trvá. V tomto směru je třeba zdůraznit, že se nejedná o prostředky [obec] správy sociálního zabezpečení, ale že se jedná o prostředky zaměstnavatele, které tento vyplácí jako náhradu mzdy a v souvislosti s tím též zaměstnavateli přísluší možnost kontroly práce neschopného zaměstnance po dobu právě těchto prvních 14 dnů s případnými sankcemi spočívajícími v možnosti odepření části nebo celé náhrady mzdy v případě porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (srov. ust. § 192 odst. 5, 6 zákoníku práce).

22. V tomto směru tedy není důvodná námitka žalované ohledně toho, že by zaměstnavatel, tedy v tomto případě žalobce, byl pouhým zprostředkovatelem výplaty těchto částek, ale jedná se o náhradu mzdy, kterou je povinen poskytovat zaměstnavatel zaměstnanci, který je u něj v pracovním poměru a u kterého nastala dočasná pracovní neschopnost (případně karanténa) s tím, že nedochází k žádné„ refundaci“ těchto konkrétně vyplacených částek (zde lze doplnit, že při přijetí uvedeného zákona došlo ke snížení procentního zatížení zaměstnavatele u odvodů na sociálním pojištění, tedy nikoliv, že by ČSSZ zaměstnavateli proplácela konkrétní částky vyplacené zaměstnancům za dobu prvních 14 dnů jejich pracovní neschopnosti).

23. Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka žalované ohledně uvedených částek není důvodná a naopak rozhodnutí soudu I. stupně, pokud zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci i tyto částky, je správné, když v tomto směru lze v podrobnostech odkázat na správné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a to jak ohledně naplnění předpokladů vymezených v ust. § 331 zákoníku práce tak i souladu s dobrými mravy (a to včetně odkazů na navazující relevantní judikaturu – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 839/2015, sp. zn. 21 Cdo 740/2016, sp. zn. 21 Cdo 2199/2017 atd.). S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému odvolací soud v části napadeného výroku IV. ohledně částek 5 746 Kč s příslušenstvím a 5 887 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení žalobkyně doposud nezaplatila soudní poplatek za odvolání, odvolací soud vyměřil soudní poplatek a uložil tuto povinnost žalované tak, jak je to uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku (s tím, že lhůta ke splnění této povinnosti vyplývá z ust. § 261a odst. 2 o.s.ř. a je 3 dny).

25. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Jde-li o řízení před soudem I. stupně, předmětem řízení byla částka 103 247 Kč a zde vyjma částečného zpětvzetí žaloby ohledně částky 17 192 Kč (kde procesní odpovědnost za zastavení řízení nese žalobce, neboť důvodem částečného zpětvzetí nebylo chování žalované – srov. § 146 odst. 2 o.s.ř.), byl žalobce ohledně jistiny ve zbývající části (tj. 86 055 Kč) zcela úspěšný. Procesní odpovědnost za zastavení řízení nese žalobce v rozsahu 16,7 % a procesní úspěch žalobce činil 83,3 %. V rámci odvolacího řízení pak předmětem odvolacího řízení byla částka jistiny ve výši 32 433 Kč (viz napadený výrok III. rozsudku soudu I. stupně tj. částka 20 800 Kč a část napadeného výroku IV. ohledně jistin ve výši 5 746 Kč a 5 887 Kč). V rámci odvolacího řízení byl žalobce zcela úspěšný. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobci vznikly za řízení náklady za zaplacený soudní poplatek před soudem I. stupně ve výši 5 260 Kč (v odvolacím řízení soudní poplatek nehradil), z čehož mu náleží 66,6 % tedy částka 3 503,16 Kč.