115 C 101/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících anonymizováno jméno příjmení a jméno příjmení ve věci žalobce: (název žalobce), IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované zastoupená advokátem JUDr. Bc. jméno příjmení , sídlem adresa , obec o 103.247,00 Kč s přísl.

I. Řízení, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 17.192 Kč s úrokem z prodlení ve výši -) 7,75 % ročně z částky 6.966 Kč za dobu od 9.9.2011 do zaplacení, -) 7,75 % ročně z částky 10.226 Kč za dobu od 11.7.2012 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1.440 Kč za dobu od 17.3.2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 20.800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 20.800 Kč za dobu od 17.3.2013 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 22.240 Kč za dobu od 7.3.2013 do 16.3.2013, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci -) částku 22.908 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 22.908 Kč za dobu od 20.7.2013 do zaplacení, -) částku 5.746 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5.746 Kč za dobu od 20.7.2013 do zaplacení, -) částku 5.887 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5.887 Kč za dobu od 20.7.2013 do zaplacení, -) částku 29.274 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 29.274 Kč za dobu od 20.7.2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení -) ve výši 7,75 % ročně z částky 22.908 Kč za dobu od 9.9.2011 do 19.7.2013, -) ve výši 7,75 % ročně z částky 5.746 Kč za dobu od 11.10.2011 do 19.7.2013, -) ve výši 7,75 % ročně z částky 5.887 Kč za dobu od 9.2.2012 do 19.7.2013, -) ve výši 7,75 % ročně z částky 29.274 Kč za dobu od 11.7.2012 do 19.7.2013, se zamítá.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.367 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Dne 1.8.2013 podal žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn.: 115 C 9/2013 vzájemnou žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 103.247 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzájemná žaloba byla usnesením soudu ze dne 3.4.2017 vyloučena k samostatnému projednání a věc je dále vedena pod sp.zn.: 115 C 9/2013. Nárok uplatněný žalobou byl odůvodněn tím, že žalobce na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j.: 13 C 75/2009-220 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.6.2011, č.j.: 15 Co 364/2010-254, které nabyly právní moci dne 18.7.2011, uhradil žalované na náhradě nákladů řízení celkem částku ve výši 22.240 Kč, a to bezhotovostně dne 20.7.2011 na bankovní účet žalované. Dne 6.3.2013 nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.2.2013, č.j.: 21 Cdo 863/2012-286, kterým byly výše uvedeny rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušeny. Byl tak zrušen právní titul k úhradě částky ve výši 22.240 Kč ze strany žalobce, a žalované vznikla povinnost uvedenou částku jako bezdůvodné obohacení žalobci vrátit. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky písemně dne 15.3.2013. Ohledně zbývající částky žalobce nárok odůvodnil tím, že mezi účastníky došlo k platnému rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 24.11.2008, pracovní poměr žalované skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.1.2009 a veškerá finanční plnění žalobce poskytnutá žalované vážící se k období po 31.1.2019 je nutno dle žalobce považovat za bezdůvodné obohacení. Konkrétně se jedná o následující finanční plnění: částku ve výši 29.874 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 9.9.2011, částku ve výši 5.746 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 11.10.2011, částku ve výši 5.887 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 9.2.2012, částku ve výši 39.500 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 11.7.2012. Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně uvedené částky žalobci nezaplatila, ač k tomu byla písemně vyzvána dne 18.7.2013, domáhá se zaplacení uvedených částek žalobce touto žalobou. Žalobce tvrdil, že žalobkyně obdržela po 31.1.2009 náhradu platu neprávem, neboť v době výplaty bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru prvostupňovým a odvolacím soudem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání. Za této situace si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí náhrada platu náleží pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude určena soudem definitivně, jinak, že ji bude muset vrátit, tudíž nemohla být v dobré víře.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Tvrdila, že nárok žalobce na zaplacení částky 22.240 Kč zanikl započtením, které učinila dne 20.3.2013. Na právní účinky provedeného započtení nemůže mít vliv skutečnost, že žalovaná přes provedené započtení pokračovala ve vymáhání pohledávek využitých k započtení v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 49/2008. Uvedený postup dle žalované není nepoctivým jednáním v rozporu s dobrými mravy a zjevným zneužitím práva, jak tvrdil žalobce, protože žalovaná uvedené skutečnosti před žalobcem netajila, svou soudní při vedla transparentně a na svém procesním počínání neshledává nic nepoctivého. Současně žalovaná tvrdila, že byla v dobré víře, když přijímala plnění z titulu náhrady mzdy ze strany zaměstnavatele po 31.1.2009, kdy podle pravomocných rozsudků soudu I. a II. stupně byla výpověď ze dne 24.11.2008 neplatná. Dle žalované se u ní jedná o odlišný případ, než jaký byl řešen ve věci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 839/2015 ze dne 17.12.2015, neboť nejde o peněžní nároky před právní mocí určovacího rozsudku, ale o peněžní nároky po výzvě k nastoupení do práce. V tomto případě zaměstnavatel ne jednou, ale ve dvou naléhavých písemných výzvách vyzýval žalovanou k nástupu do práce, a to i navzdory různým oznámením ze strany žalované o překážkách v práci. Žalobce v pozici zaměstnavatele utvrzoval těmito výzvami rozhodujícím způsobem žalovanou v tom, že pracovní poměr považuje za trvající a neinformoval žalovanou o tom, že podal dovolání. O dovolání se žalovaná dozvěděla až z textu doslaného soudem. Proto má žalovaná za to, že dobrá víra s ohledem na uvedené okolnosti u ní byla. Dále žalovaná tvrdila, že v době, kdy přijala plnění náhrady platu a dávek nemocenského pojištění, které jsou předmětem řízení, byla zdravotně indisponována. Na náklady spojené s léčbou a rehabilitací počítala doslova každou korunu. Proto následný požadavek na vrácení peněz je třeba považovat za rozporný s dobrými mravy.

3. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně částky 17.192 Kč zpět včetně příslušenství. V žalobě žalobce vycházel z příjmů, které byly žalované vyplaceny v „ hrubém“, po částečném zpětvzetí požadoval po žalované pouze částky, které jí byly vyplaceny na účet.

4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a v rozsahu zpětvzetí řízení výrokem I. tohoto rozsudku částečně zastavil. Žalovaná vyslovila s částečným zpětvzetí souhlas (§ 96 odst. 3 o.s.ř.).

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel jednak ze shodných skutkových tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům.

6. Z rozsudku Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 ze dne 8.7.2010 soud zjistil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008, bylo určeno jako neplatné. Současně byl žalobce zavázán zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.520 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 bylo prokázáno, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 a zavázal žalobce k zaplacení nákladů řízení žalované ve výši 9.720 Kč. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č.j.: 21 Cdo 863/2012-286 ze dne 27.2.2013 soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j.: 13 C 75/2009-220 se zrušují a věc se vrací k Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Z rozsudku Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-325 ze dne 4.7.2013 soud zjistil, že žaloba, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008 je neplatné, byla zamítnuta. Z rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 435/2013-389 ze dne 1.7.2014 soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-325 byl odvolacím soudem potvrzen. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j.: 21 Cdo 817/2015-403 ze dne 23.4.2015 soud zjistil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 435/2013-389 bylo odmítnuto. Z usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2070/15 ze dne 14.6.2016 soud zjistil, že Ústavní soud odmítl stížnost žalované proti usnesení Nejvyššího soudu č.j.: 21 Cdo 817/2015-403.

7. Z výpisu z účtu ze dne 20.7.2011 soud zjistil že žalobce zaslal žalované a účet částku 22.270 Kč.

8. Z listiny ze dne 15.3.2013 soud zjistil, že žalobce vyzýval zástupce žalované dne 15.3.2013 k vrácení částky 22.240 Kč, která byla k rukám zástupce žalované vyplacena žalované z titulu náhrady nákladů řízení uložené žalobci ve zrušených rozsudcích Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 a Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254. Žalobce vyzýval žalovanou k vrácení této částky na účet žalobce. To je prokázáno rovněž doručenkou.

9. Z listiny ze dne 20.3.2013 soud zjistil, že zástupce žalované v zastoupení žalované zaslal žalobci dopis, ve kterém reagoval na výzvu žalobce k zaplacení částky 22.240 Kč tak, že pohledávky žalované za žalobcem mnohonásobně převyšují citovanou pohledávku, že dle rozhodnutí Městského soudu v Brně č.j.: 49 C 49/2008-681 je žalobce povinen žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 13.7.2003 do 10.3.2011 z částky 11.607 Kč, což činí 2.223 Kč, 2 % ročně od 13.8.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, což činí 2.528 Kč, 2 % ročně od 13.9.2003 do 10.3.2011 z částky 15.234 Kč, což činí 2.282 Kč, 2 % ročně od 13.10.2003 do 10.3.2011 z částky 15.959 Kč, což činí 2.365 Kč, 2 % ročně od 13.11.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, což činí 2.444 Kč, 2 % ročně od 13.12.2003 do 10.3.2011 z částky 14.509 Kč, což činí 2.101 Kč, 2 % ročně od 13.1.2004 do 10.3.2011 z částky 3.947 Kč, což činí 565 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášeného ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky: 6.452 Kč od 13.11.2007 do 11.12.2008, což činí 732,12 Kč, 3.800 Kč od 13.12.2007 do 11.12.2008, což činí 400,74 Kč, 4.408 Kč od 13.1.2008 do 11.12.2008, což činí 427,31 Kč, 3.542 Kč od 13.2.2008 do 11.12.2008, což činí 311,86 Kč, 15.965 Kč od 13.3.2008 do 11.12.2008, což činí 1.272,84 Kč, 19.721 Kč od 13.4.2008 do 11.12.2008, což činí 1.396,90 Kč, 20.660 Kč od 13.5.2008 do 11.12.2008, což činí 1.227,17 Kč, 20.660 Kč od 13.6.2008 do 11.12.2008, což činí 1.101,87 Kč, 19.721 Kč od 13.7.2008 do 11.12.2008, což činí 880,44 Kč, celkem 22.258 Kč. Žalovaná vůči pohledávce na vrácení částky 22.240 Kč započetla svou pohledávku na zaplacení specifikovaného zákonného úroku z prodlení, a který činil v absolutní výši 22.258 Kč a tvrdila, že obě pohledávky zanikly do výše, ve které se vzájemně kryly, tzn. do výše 22.240 Kč. Uvedené započtení bylo žalobci doručeno, když na ně odkazuje i v písemném podání vzájemné žaloby.

10. Z listiny ze dne 28.3.2013 soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovanou k vrácení částky 22.240 Kč na účet žalobce, to je prokázáno i dodejkou.

11. Z rozsudku Městského soudu v Brně 49 C 49/2008-681 ze dne 7. února 2013 soud zjistil, že žalobce byl ve výroku II. rozsudku zavázán žalovanou zaplatit mimo jiné i úrok z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 13.7.2003 do 10.3.2011 z částky 11.607 Kč, 2 % ročně od 13.8.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, 2 % ročně od 13.9.2003 do 10.3.2011 z částky 15.234 Kč, 2 % ročně od 13.10.2003 do 10.3.2011 z částky 15.959 Kč, 2 % ročně od 13.11.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, 2 % ročně od 13.12.2003 do 10.3.2011 z částky 14.509 Kč, 2 % ročně od 13.1.2004 do 10.3.2011 z částky 3.947 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášeného ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky: 6.452 Kč od 13.11.2007 do 11.12.2008, 3.800 Kč od 13.12.2007 do 11.12.2008, 4.408 Kč od 13.1.2008 do 11.12.2008, 3.542 Kč od 13.2.2008 do 11.12.2008, 15.965 Kč od 13.3.2008 do 11.12.2008, 19.721 Kč od 13.4.2008 do 11.12.2008, 20.660 Kč od 13.5.2008 do 11.12.2008, 20.660 Kč od 13.6.2008 do 11.12.2008, 19.721 Kč od 13.7.2008 do 11.12.2008. Z rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 232/2013-764 soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Brně č.j.: 49 C 49/2008-681 byl ve výroku II. zrušen a vrácen soudu k dalšímu řízení.

12. Z rozsudku 49 C 49/2008-935 soud zjistil, že žalobce byl zavázán zaplatit žalované částku 535.467 Kč s úrokem z prodlení, mimo jiné ve výši 2,5 % ročně od 13.7.2003 do 10.3.2011 z částky 12.016 Kč a z částky 757 Kč od 13.7.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.8.2003 do 10.3.2011 z částky 15.771 Kč a z částky 7 Kč od 13.8.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.9.2003 do 10.3.2011 z částky 15.771 Kč a z částky 7 Kč od 13.9.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.10.2003 do 10.3.2011 z částky 15.771 Kč a z částky 7 Kč od 13.10.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.11.2003 do 10.3.2011 z částky 15.771 Kč a z částky 7 Kč od 13.11.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.12.2003 do 10.3.2011 z částky 15.771 Kč a z částky 7 Kč od 13.12.2003 do zaplacení, 2 % ročně od 13.1.2004 do 10.3.2011 z částky 3.755 Kč a z částky 12.023 Kč od 13.1.2004 do zaplacení, a dále mimo jiné se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace stanovené ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky 15.778 Kč od 13.11.2007 do zaplacení, 20.508 Kč od 13.3.2008 do 11.12.2008 a z částky 1.978 Kč od 12.12.2008 do zaplacení, 21.621 Kč od 13.4.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.5.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.6.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.7.2008 do 11.12.2008. Rozsudek v této části nabyl právní moci dne 11.2.2015. Z odůvodnění rozhodnutí soud zjistil, že oprávněný nárok žalované na plat za 6/2003 činil 12.773 Kč, za 7/2003 činil 15.778 Kč, za 8/2003 činil 15.778 Kč, za 9/2003 činil 15.778 Kč za 10/2003 činil 15.778 Kč, za 11/2003 činil 15.778 Kč, za 12/2003 činil 15.778 Kč. Dále soud z rozhodnutí zjistil, že v únoru 2008 činil oprávněný nárok žalobkyně na plat 17.503 Kč. V období 3 až 6/ 2008 činil oprávněný nárok na plat 21.621 Kč. Z rozsudku dále vyplývá, že v období 11/2007 až 1/ 2008 nebyl žalobce v prodlení s nárokem na plnění platu. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodoval Krajský soud v Brně pod sp. zn. 15 Co 146/2015. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č.j.: 21 Cdo 3191/2018-1201 ze dne 20.5.2020 soud zjistil, že dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 146/2015-1031 bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto.

13. Z listiny ze dne 5.8.2011 soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovanou k nástupu do zaměstnání po vydání rozhodnutí Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 a Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254.

14. Z listiny ze dne 24.8.2011 soud zjistil, že žalovaná reagovala na výzvu žalobce k nástupu do zaměstnání tak, že mu oznámila, že na její straně jsou osobní překážky pro výkon práce, že je v dočasné pracovní neschopnosti. To je prokázáno rovněž rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 30.12.2011.

15. Z listiny ze dne 20.9.2011 soud zjistil, že žalobce informoval žalovanou o tom, že pravděpodobný výdělek žalované byl stanoven na 23.050 Kč. S ohledem na rozsudek Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 přistoupil žalobce k výplatě náhrady platu z důvodu překážek na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce.

16. Ze zprávy Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 31.10.2011 soud zjistil, že žalované při pracovní neschopnosti vzniklé 25.8.2011 bude podpůrčí doba vyčerpána ke dni 26.11.2011.

17. Z listiny ze dne 10.11.2011 soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovanou k nástupu do zaměstnání.

18. Ze zprávy Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 9.3.2012 soud zjistil, že Městská správa sociálního zabezpečení informovala žalovanou o tom, že při pracovní neschopnosti vzniklé 2.1.2012 bude podpůrčí doba u žalobkyně vyčerpána ke dni 25.3.2012.

19. Ze zápočtového listu a přehledu pracovní neschopnosti soud zjistil, že žalovaná byla v roce 2011, 2012, 219 dní v pracovní neschopnosti.

20. Z rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 30.3.2012 soud zjistil, že pracovní neschopnost byla zahájena 2.1.2012 a ukončena 1.4.2012.

21. Z okamžitého zrušení pracovního poměru a dodejky ze dne 23.5.2012 soud zjistil, že žalobkyně doručila dne 23.5.2012 žalobci okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance z důvodu neposkytnutí mzdy, platu zaměstnavatele.

22. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalované dne 8.9.2011 částku 22.908 Kč.

23. Z výpisu z účtu listiny ze dne 7.3.2012, dodejky soud zjistil, že dne 10.10.2011 bylo poukázáno pro žalovanou z účtu žalobce 5.746 Kč. Z listiny ze dne 16.11.2011, z dodejky a výplatních lístků soud zjistil, že v 9/ 2011 byl žalované přiznán doplatek ve výši 5.746 Kč, v 10/ 2011 doplatek ve výši 0 Kč. Z výplatního lístku za 2/ 2012, výpisu z účtu, soud zjistil, že z účtu žalobce 8.2.2012 bylo žalované poukázáno 5.887 Kč. Z listiny ze dne 23.7.2012, dodejky a výplatního lístku za 6/ 2012 soud zjistil, že žalované byl v červnu 2012 přiznán doplatek ve výši 29.274 Kč. Z potvrzení o zdanitelných příjmech ze dne 28.2.2012 soud zjistil, že úhrn příjmů ze závislé činnosti u žalované činil 123.350 Kč za rok 2011. Z evidenčního listu důchodového pojištění soud zjistil, že úhrn příjmů žalované za rok 2011 činil 123.350 Kč. Z potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a evidenčního listu důchodového pojištění soud zjistil, že úhrn zúčtovaných příjmů ze závislé činnosti žalované činil v roce 2012 39.500 Kč.

24. Z listiny ze dne 18.7.2013 a dodejky soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovanou k vrácení částky 81.007 Kč se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že po ukončení pracovního poměru platně ke dni 31.1.2009 byly žalované vyplaceny částky 29.874 Kč, 5.746 Kč, 5.887 Kč a 39.500 Kč a tyto je povinna vrátit jako bezdůvodné obohacení.

25. Soud provedl dokazování rozsudkem Městského soudu v Brně č.j.: 115 C 9/2013-163 ze dne 3. dubna 2017. Z uvedeného rozhodnutí nezjistil pro projednávanou věc žádné rozhodné skutečnosti.

26. Z výpisu z účtu ze dne 23.2.2015 soud zjistil, že na účet žalované byla dne 23.2.2015 poukázána platba 519.383 Kč. Z výplatního lístku za období 2/15 vzal soud za prokázáno, že žalobkyni náležela hrubá mzda ve výši 827.048 Kč, na účet jí bylo zasláno 519.383 Kč. Z listiny ze dne 25.2.2015 soud zjistil, že žalobce informoval žalovanou o tom, že na účet žalované byla zaslána částka 519.383 Kč, a to plnění nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobce uvedl, že částka je součtem soudem předepsaných náhrad platu po odečtení zákonných odvodů. Částka náhrad platu činila celkem 535.467 Kč, předepsané úroky z prodlení po zaokrouhlení 291.581 Kč. Celkový hrubý plat tedy činil 827.048 Kč, zákonné odvody sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a daně činily 307.665 Kč.

27. Na návrh žalované soud provedl její výslech jako účastnice řízení a zjistil, že žalovaná při vyplacení částek z titulu náhrady mzdy po rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu si byla vědoma, že ve věci je podáno dovolání a měla vědomost o tom, že v případě zrušení rozhodnutí soudu I. a II. stupně jí náhrada mzdy nenáleží a tuto bude muset vrátit.

28. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

29. Po vydání a právní moci rozsudku Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 ze dne 8.7.2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011, kterými bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008, je neplatné, zaplatil žalobce žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 22.240 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné. Poté Nejvyšší soud rozsudkem č.j.: 21 Cdo 863/2012-286 ze dne 27.2.2013 rozsudek Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 ze dne 8.7.2010 a rozsudek Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 zrušil a věc vrátil k Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Žalobce vyzval žalovanou prostřednictvím jejího zástupce dne 15.3.2013 k vrácení částky 22.240 Kč. Žalovaná na výzvu k vrácení plnění ve výši 22.240 Kč reagovala podáním ze dne 20.3.2013, ve kterém provedla započtení své pohledávky ve výši 22.258 Kč, která jí vznikla z titulu úroků z prodlení specifikovaných v listině, proti pohledávce žalobce na vrácení plnění ve výši 22.240 Kč. Toto podání bylo žalobci doručeno, uvedené potvrzuje v žalobě.

30. Rozsudkem Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-325 ze dne 4.7.2013 a Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 435/2013-389 ze dne 1.7.2014 byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008, je neplatné. Uvedená rozhodnutí nedostála změny ani po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Pracovní poměr mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 31.1.2009. Žalobce poukázal na účet žalované dne 8.9.2011 náhradu platu a nemocenských dávek ve výši 22.908 Kč, dne 10.10.2011 poukázal žalobce na účet žalované náhradu nemocenských dávek ve výši 5.746 Kč, dne 8.2.2012 poukázal žalobce na účet žalované náhradu nemocenských dávek ve výši 5.887 Kč, v červenci 2012 poukázal žalobce na účet žalované náhradu platu za dvouměsíční výpovědní dobu ve výši 29.

274. Příjem těchto částek nečinila žalovaná sporným. Žalobce vyzýval žalovanou listinou ze dne 18.7.2013 k vrácení částky 81.007 Kč se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že po ukončení pracovního poměru platně ke dni 31.1.2009 byly žalované vyplaceny částky 29.874 Kč, 5.746 Kč, 5.887 Kč a 39.500 Kč a tyto je povinna vrátit jako bezdůvodné obohacení.

31. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná.

32. Nárok žalobce na zaplacení částky 22.240 Kč posuzoval soud v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku.

33. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

34. Podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

35. V projednávané věci po zrušení rozsudků Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 ze dne 8.7.2010 a Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 rozsudkem Nejvyššího soudu č.j.: 21 Cdo 863/2012-286 ze dne 27.2.2013 odpadl důvod, aby žalobce platil žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 22.240 Kč, žalovaná se bezdůvodně obohatila o částku 22.240 Kč. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu. Doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4252/2014). Žalobce vyzval žalovanou dne 15.3.2013 k vydání bezdůvodného obohacení, dne 16.3.2013 byla žalovaná povinna plnit, dluh se stal splatným.

36. Provedla-li žalovaná vůči pohledávce žalobce dne 20.3.2013 úkon započtení, zabýval se soud existencí pohledávek, které žalovaná použila k započtení. Žalované vznikly pohledávky z titulu úroku z prodlení, když žalobce byl v prodlení s plněním platových nároků žalované za období 6,7,8,9,10,11, 12/2003, 2,3,4,5,6/ 2008, uvedené soud zjistil z rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 49 C 49/2008 - 935. V řízení bylo prokázáno rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 49 C 49/2008- 935, že žalované vznikl nárok na úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 13.7.2003 do 10.3.2011 z částky 12.016 Kč, 2 % ročně od 13.8.2003 do 10.3.2011 z částky 15.778 Kč, 2 % ročně od 13.9.2003 do 10.3.2011 z částky 15.778 Kč, 2 % ročně od 13.10.2003 do 10.3.2011 z částky 15.778 Kč, 2 % ročně od 13.11.2003 do 10.3.2011 z částky 15.778 Kč, 2 % ročně od 13.12.2003 do 10.3.2011 z částky 15.778 Kč, 2 % ročně od 13.1.2004 do 10.3.2011 z částky 3.755 Kč a dále mimo jiné se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace stanovené ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky 15.778 Kč od 13.11.2007 do zaplacení, 20.508 Kč od 13.3.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.4.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.5.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.6.2008 do 11.12.2008, 21.621 Kč od 13.7.2008 do 11.12.2008. Započetla-li žalovaná za některé z období úrok z prodlení z částky vyšší, než z jaké jí byl přiznán úrok z prodlení rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 49 C 49/2008- 935, soud k započtení v tomto rozsahu nepřihlížel, neboť rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 49 C 49/2008- 935 byl shledán oprávněným pouze nárok v přiznané výši. Vycházela-li žalovaná z částky nižší, posoudil soud uvedené jako právo žalované, požadovat méně než činí její nárok. Za situace, kdy z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 49 C 49/2008- 935 vyplývá, že žalobce nebyl v prodlení s úhradou platových nároků za období 11, 12/2007 a 1/ 2008, nevznikl žalované nárok na úrok z prodlení z částky 3.800 Kč od 13.12.2007 do 11.12.2008 ve výši 400,74 Kč, z částky 4.408 Kč od 13.1.2008 do 11.12.2008 ve výši 427,31 Kč, z částky 3.542 Kč od 13.2.2008 do 11.12.2008 ve výši 311,86 Kč. S ohledem na neexistenci těchto pohledávek (ve výši 400,74 Kč, 427,31 Kč 311,86 Kč) nemohlo v tomto rozsahu dojít k zániku pohledávky žalobce započtením. Soud dospěl k závěru, že započtením došlo k zániku pohledávky žalobce, co do částky 20.800 Kč, když žalovaná platně započetla proti pohledávce žalobce ve výši 22.240 Kč své pohledávky z titulu úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 11.607 Kč za dobu od 13.7.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.223 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 15.778 Kč za dobu od 13.8.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.392,20 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 15.234 Kč za dobu od 13.9.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.282 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 15.778 Kč za dobu od 13.10.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.339,46 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 15.778 Kč za dobu od 13.11.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.312,66 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 14.509 Kč za dobu od 13.12.2003 do 10.3.2011 ve výši 2.101 Kč, ve výši 2 % ročně z částky 3.755 Kč za dobu od 13.11.2004 do 10.3.2011 ve výši 537,83 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace stanovené ČNB a vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky 6.452 Kč za dobu od 13.11.2007 do 11.12.2008 ve výši 732,12 Kč, z částky 15.965 Kč za dobu od 13.3.2008 do 11.12.2008 ve výši 1.272,84 Kč, z částky 19.721 Kč za dobu od 13.4.2008 do 11.12.2008 ve výši 1.396,90 Kč, z částky 20.660 Kč za dobu od 13.5.2008 do 11.12.2008 ve výši 1.227,17 Kč, z částky 20.660 Kč za dobu od 13.6.2008 do 11.12.2008 ve výši 1.101,87 Kč, z částky 19.721 Kč za dobu od 13.7.2008 do 11.12.2008 ve výši 880,44 Kč. Zánik pohledávek v uvedeném rozsahu nastal okamžikem, kdy se setkaly pohledávky účastníků způsobilé k započtení. Později nastala splatnost pohledávky žalobce, konkrétně dne 16.3.2013 a k tomuto okamžiku došlo k zániku pohledávky žalobce, co do částky 20.800 Kč. Byly-li splněny v tomto případě všechny podmínky pro započtení dle § 580 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, došlo k zániku pohledávky žalobce ohledně částky 20.800 ke dni 16.3.2013, proto soud v tomto rozsahu žalobu zamítl a zavázal žalovanou k zaplacení toliko částky 1.440 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 17.3.2013 do zaplacení. Pro posouzení zániku pohledávky započtením, je dle soudu nevýznamné, zda se žalovaná uvedených pohledávek domáhala v jiném řízení a zda jí byly přiznány a plněny. Účinky úkonu započtení nastaly, došlo k zániku nároku žalobce co do částky 20.800 Kč ke dni 16.3.2013, a soud musí, bez ohledu na uplatnění těchto pohledávek v jiném řízení, zánik pohledávky žalobce co do částky 20.800 respektovat při rozhodování o žalobním nároku.

37. Jako nedůvodnou shledal soud námitku žalobce o tom, že pohledávky žalované nebyly splatné. Splatnost pohledávek žalobce nebyla vázána na povinnost uloženou soudním rozhodnutím, nárok žalované na úroky z prodlení z nevyplacených platových nároků vznikl žalobkyni za každý den prodlení žalobce s úhradou do zániku nároku. Stejně tak soud nesouhlasí s argumentací žalobce, že zánik závazku započtením byl ze zákona vyloučen. Závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2007 rovněž započtením (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3330/2011).

38. Jako zcela důvodný shledal soud nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 63.815 Kč, když v řízení bylo prokázáno, že tyto částky byly poukázány žalované z účtu žalobce z titulu náhrad platu a náhrad za nemocenské dávky. Vyplatil-li náhradu za nemocenské dávky v žalované výši žalobce, je dle soud ohledně těchto částek aktivně hmotně-právně legitimován.

39. Podle § 331 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

40. V pracovněprávních vztazích je povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

41. Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce jen tehdy, šlo-li o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy byly-li výpověď, okamžité zrušení a zrušení ve zkušební době řádně doručeny zaměstnanci a, současně, byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Okolnost, že zaměstnanci může být náhrada mzdy (platu) poskytovaná podle ustanovení § 69 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce přisouzena, jen byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu a teprve po právní moci soudního rozhodnutí, samozřejmě neznamená, že by zaměstnavatel nemohl poskytovat (dobrovolně) zaměstnanci náhradu mzdy (platu) ještě dříve, než bude o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně rozhodnuto. Kdyby bylo rozvázání pracovního poměru posléze shledáno platným, je zaměstnanec povinen vyplacenou náhradu zaměstnavateli z důvodu vydání bezdůvodného obohacení vrátit, neboť věděl (musel z okolností předpokládat), že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o náhradu mzdy (platu), na níž nemůže mít právo, jestliže pracovní poměr podle podané výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době platně skončil (k tomu srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).

42. V projednávané věci žalobce vyplatil žalované náhradu platu a poskytovanou podle ustanovení § 69 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce a náhradu za nemocenské dávky dobrovolně poté, co rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j. 13 C 75/2009-220 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21.6.2011 č.j.: 15 Co 364/2010-254 bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi ze dne 24.11.2008. Bez ohledu na to, že žalobce ve dvou případech vyzýval žalovanou k nástupu do zaměstnání a choval se k ní jako k zaměstnankyni, nelze přehlédnout, že žalovaná obdržel a náhradu mzdy s úroky z prodlení neprávem, jestliže rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j. 13 C 75/2009-220 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.6.2011 č.j.: 15 Co 364/2010-254 o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byly rozsudkem Nejvyššího soud ČR ze dne 27.2.2013 č.j. 21 Cdo 863/2012-286 zrušeny a jestliže v dalším řízení byla žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem Městského soudu Brně ze dne 4.7.2013 č.j. 13 C 75/2009-325 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.7.2014 č.j. 15 Co 435/2013-389 zamítnuta. Při zvažování "dobré víry" žalované vzal soud v úvahu, že v době poskytnutí náhrady sice bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem, proti němuž není přípustné odvolání (řádný opravný prostředek), avšak ještě neuplynula lhůta k podání dovolání (mimořádného opravného prostředku) nebo k uplatnění ústavní stížnosti, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda neplatnost výpovědi ze dne 24.11.2008 bude pravomocným soudním rozhodnutím určena definitivně a zda žalovaná vskutku bude mít právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu platu (včetně úroků z prodlení) a náhradu za nemocenské dávky musela přitom vědět, proč je jí náhrada poskytována (protože byla rozhodnutím odvolacího soudu určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.11.2008), a musela si být vědoma i toho, že náhrada mzdy je jí poskytována pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti). Za této situace si ovšem také musela být vědom nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí náhrada mzdy nenáleží a že ji bude muset vrátit, jestliže rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j. 13 C 75/2009-220 bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem. Žalovaná tedy při přijetí náhrady mzdy nemohla být "v dobré víře", že jí náhrada náleží, neboť si musela být vědom nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že náhradu bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady) bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 24.11.2008 pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. S ohledem na uvedené zavázal soud žalovanou k zaplacení částek 22.908 Kč, 5.746 Kč, 5.887 Kč a 29.274 Kč spolu s úrokem z prodlení z těchto částek ve výroku IV. rozsudku. Ve výroku V. soud zamítl nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení za dobu, kdy žalovaná s vrácením bezdůvodného obohacení v prodlení nebyla. Žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne 18.7.2013, následující den byla žalovaná povinna plnit, pokud tak neučinila je od 20.7.2013 v prodlení s úhradou uvedených částek a žalobci teprve od 20.7.2013 náleží nárok na úrok z prodlení.

43. Namítala-li žalovaná rozpor nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, tak soud vyšel z toho, že smyslem zákona je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/ 1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99).

44. Žalovaná se domáhá, aby za výkon práv v rozporu s dobrými mravy byl označen požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, s odůvodněním, že v době jeho výplaty byla v tíživé majetkové situaci a měla zdravotní problémy. Uplatnění nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy žalovaná má zdravotní a majetkové problémy. Žalobce uplatněním svého zákonného nároku, žádným způsobem nezneužívá svého práva s cílem poškodit žalovanou. O takový případ se v dané věci nejedná. Nedostatek finanční prostředků a zdravotní problémy žalované v době výplaty částky 63.815 Kč nezakládají žádný důvod pro to, aby se žalobci nebyl tento nárok přiznán.

45. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř.. Soud určil poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu žalobce odečetl jeho neúspěch. Ve výši rozdílu vznikl žalobci nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve sporu úspěšný ohledně částky 65.255 Kč (1.440 22.908 5.746 5887 29.274 65.255), která mu byla přiznána výrokem II. a IV. rozsudku, žalobce měl úspěch z 63%. Ohledně částky 20.800 Kč, kterou soud zamítl ve výroku III., a částky 17.192 Kč, pro kterou bylo řízení výrokem I. zastaveno, neboť žalobce neprokázal, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, byla žalobce neúspěšný, tzn. že žalobce měl neúspěch z 37%. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobce má právo na náhradu 26 % svých nákladů. Žalobce na náhradě nákladů řízení požadoval pouze náklady za zaplacený soudní poplatek, který činil 5.260 Kč 26 % z částky 5.260 Kč činí 1.367 Kč a k této částce soud zavázal žalovanou ve výroku VI. rozsudku. I když soud osvobodil žalovanou od soudních poplatků, není uvedené důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci. S ohledem na výši přiznané náhrady nákladů řízení a skutečnost, že v průběhu tohoto řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 150 o.s.ř., rozhodl soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku VI. rozsudku.