15 Co 204/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno – Jméno žalované , IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 6. 6. 2024, č. j. 41 C 302/2023-51,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1 518 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném podáním žaloby dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem části pozemku p. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2 vyznačené novou parcelou pod p. č. , Anonymizováno, v bodech , Anonymizováno, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku a změny hranice pozemku vypracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, č. , Anonymizováno, ze dne , datum, v katastrálním území a obci , adresa, zapsané u , právnická osoba, pro , adresa, , na LV č. , Anonymizováno, (dále jen předmětný pozemek). Žalobu odůvodnila tím, že společně s , jméno FO, uzavřela dne , datum, s , jméno FO, , nar. , datum, (dále také , právnická osoba, mladší), kupní smlouvu, na základě které nabyli do podílového spoluvlastnictví nemovitosti v k. ú. , adresa, , a to mimo jiné pozemek p. č. , Anonymizováno, . Uvedla, že zakoupené pozemky byly oploceny. Následně se žalobkyně na základě smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví (uzavřené s , jméno FO, ) ze dne , datum, stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy z , datum, . Od té doby žalobkyně všechny zakoupené pozemky nerušeně držela s tím, že se domnívala, že užívá pozemky ve svém vlastnictví. Toto nerušené užívání trvalo až do , datum, , kdy žalobkyně zjistila (na základě vnějšího podnětu, který nesouvisel s danou žalobou), že hranice jejích pozemků ohraničená oplocením nesouhlasí s digitalizovanou katastrální mapou. Jednalo se konkrétně o oplocení pozemku p. č. , Anonymizováno, . Dne , datum, ji , Jméno žalované, vyzval k uzavření nájemní smlouvy na užívání části pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, o výměře , Anonymizováno, m², když tato část je dle , právnická osoba, zahrnuta do oplocené části pozemku žalobkyně p. č. , Anonymizováno, . Žalobkyně s tímto požadavkem nesouhlasila, a proto podala tuto určovací žalobu. Poukazovala na to, že předmětnou část pozemku p. č. , Anonymizováno, řádně a v dobré víře užívali i její právní předchůdci, a to nejenom , právnická osoba, mladší, od kterého pozemky koupila, ale i jeho rodiče , právnická osoba, , narozený , datum, a jeho manželka , jméno FO, , narozená , datum, . K jejich dobré víře poukázala zejména na to, že rodiče , jméno FO, mladšího se chopili držby předmětného pozemku minimálně od roku , Anonymizováno, , kdy bylo vydáno tehdejším Okresním úřadem , adresa, -, Anonymizováno, rozhodnutí ze dne , datum, , kterým bylo povoleno vybudování oplocení předmětného pozemku. Následně všichni právní předchůdci žalobkyně předmětnou část pozemku nerušeně užívali, přičemž žalovaná po tuto dobu nikdy nezpochybňovala vlastnictví předmětné části pozemku a neprojevila vůli tuto část pozemku užívat. Žalobkyně se tedy v řízení domáhala, že došlo k řádnému vydržení předmětného pozemku s tím, že je třeba započítat i vydržecí dobu jejích právních předchůdců. Poukazovala i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2065/2005), ze které vyplývá, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku, a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného například tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Přitom měla za to, že vzhledem k rozměru a tvaru zakoupených pozemků se v jejím případě (i v případě jejich právních předchůdců) jednalo o omluvitelný omyl.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla zamítnuta. V řízení poukázala na to, že pozemek p. č. , Anonymizováno, – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře , Anonymizováno, m² je v katastru nemovitostí zapsaný jako vlastnictví státu. Dříve byl tento pozemek zapsán v knihovní vložce číslo , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, jako pozemek p. č. , Anonymizováno, role o výměře , Anonymizováno, m² pro vlastníka církevní subjekt „, Anonymizováno, “. K přechodu tohoto církevního majetku na Československý stát došlo na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy v roce 1948. Na tento pozemek následně uplatnilo nárok , Anonymizováno, (IČO: , IČO, ) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Rozhodnutím , právnická osoba, ze dne , datum, bylo rozhodnuto, že se původní pozemek p. č. , Anonymizováno, (kterému dle současného stavu katastru nemovitostí odpovídá pozemek p. č. , Anonymizováno, ) nevydává pro překážku dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Žalovaná poukazovala na to, že ode dne účinnosti zákona o půdě (, datum, ) do právní moci rozhodnutí , právnická osoba, ze dne , datum, (právní moc nastala , datum, ) nebylo možné s předmětným pozemkem činit jakékoli dispozice, a to pod sankcí absolutní neplatnosti dle § 29 zákona o půdě. Pokud žalobkyně řádnou držbu a dobrou víru odvozovala od rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, -, Anonymizováno, ze dne , datum, , kterým mělo být povoleno právním předchůdcům žalobkyně oplocení předmětného pozemku, tak toto povolení se nemohlo vztahovat na předmětnou část pozemku, neboť i tehdejšímu okresnímu úřadu muselo být známo, že pozemek je zapsán jako vlastnictví státu. Žalovaná dále zpochybňovala dobrou víru právních předchůdců žalobkyně i poukazem na to, že v malé obci jako , adresa, muselo být všeobecně známo, na jaké pozemky církev uplatnila restituční nároky. V tomto směru také poukazovala na to, že právní předchůdci žalobkyně (rodiče , jméno FO, mladšího) v roce , Anonymizováno, v rámci provádění místního šetření hranic předmětných pozemků potvrdili hranice svých pozemků zapsaných na LV č. , Anonymizováno, . Z toho všeho žalovaná dovozovala, že žalobkyně nesplnila podmínky řádného vydržení podle § 1090 občanského zákoníku v platném znění. Současně poukazovala na to, že podle nové právní úpravy k řádnému vydržení nestačí tzv. putativní titul.

3. Soud I. stupně dokazování provedl listinnými důkazy a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 41 C 302/2023-51, kterým žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínky řádné držby a že nedošlo k vydržení ve smyslu § 1089 občanského zákoníku v platném znění. V tomto směru dále uvedl, že z rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, -, Anonymizováno, ze dne , datum, , včetně projekční zprávy a situačního nákresu, nevyplývá, že oplocení vybudované právními předchůdci žalobkyně zahrnovalo i předmětnou část pozemku p. č. , Anonymizováno, . Dodal, že i kdyby právní předchůdci žalobkyně předmětnou část pozemku vydrželi, žalobkyně by si za této situace nemohla započítat dobu, po kterou měli předmětnou část pozemku v držbě její právní předchůdci, a nemohla by se tak stát vlastnicí předmětného pozemku; k tomuto závěru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2002/2006. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení v částce , Anonymizováno, Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že její žalobě bude vyhověno. Namítala, že ze všech provedených důkazů vyplývá, že povolení k vybudovaní oplocení pozemku ve vlastnictví manželů , jméno FO, v roce , Anonymizováno, zahrnovalo i část sousedního pozemku nyní ve vlastnictví žalované (předmětná část pozemku p. č. , Anonymizováno, ). Poukázala na to, že vybudovat oplocení bylo povolené úřady podle projektové dokumentace, která vycházela ze starých katastrálních map, a že toto v té době nikdo nezpochybňoval. Vybudováním oplocení tak začala běžet vydržecí doba pro právní předchůdce žalobkyně. Žalobkyně dále uváděla, že považuje za neudržitelné závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2002/2006. K tomu poukázala na to, že nový občanský zákoník připouští započtení vydržecí doby právního předchůdce bez dalších podmínek. Výtka, že právní předchůdce na držitele nepředvedl sporný pozemek (neoznačil ho ve smlouvě), je nesmyslná, neboť podstatou poctivé držby je nevědomost držitele o tom, že pozemek, který drží, není jeho vlastnictvím; pozemky, které strany uvedly ve smlouvě, zahrnovaly podle jejich přesvědčení i sporný pozemek. Pokud by současný držitel nemohl žalovat přímo na určení svého vlastnického práva, vedlo by to buď k odepření spravedlnosti nebo přinejmenším k řetězci dalších soudních sporů.

5. Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek byl v celém rozsahu potvrzen, když měla za to, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a učinil správný právní závěr o tom, že nebyly splněny podmínky pro řádné vydržení dle platného občanského zákoníku. Kromě již výše uvedené argumentace nově namítla, že žalobkyně na dané určovací žalobě nemá naléhavý právní zájem. K tomuto poukázala na to, že předmětný pozemek byl zabrán církvi v roce , Anonymizováno, a od té doby (až dosud) je vedený jako vlastnictví státu. S ohledem na to, že pozemek byl předmětem církevní restituce, nelze k němu uplatňovat nároky podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným (občanskému zákoníku); k tomuto závěru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 5022/2009.

6. V rámci odvolacího řízení žádný z účastníků nenavrhoval doplnění dokazování.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen o. z,) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

9. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

10. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let.

11. Podle § 991 o. z. držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

12. Podle § 1092 o. z. se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

13. Podle § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.

14. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen starý občanský zákoník nebo obč. zák.) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 3 téhož ustanovení do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

17. Odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry (s jedinou výjimkou – viz body 19 a 21 tohoto odůvodnění) i právními závěry soudu I. stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud má za to, že by bylo nadbytečné, aby všechny tyto skutkové i právní závěry na tomto místě znovu opakoval. Lze dodat, že odkaz na skutkové a právní závěry předchozího rozsudku (v tomto případě napadeného rozsudku soudu I. stupně) je možný a že se nejedná o porušení povinností odůvodnit rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. (srov. závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3066/2005).

18. Zejména lze zrekapitulovat, že žalobkyně nemohla předmětnou část pozemku p. č. , Anonymizováno, v , adresa, vydržet podle nového občanského zákoníku účinného od , datum, , neboť nebyla splněna podmínka řádné držby ve smyslu shora citovaného ustanovení § 991 o. z. Podle tohoto ustanovení je držba řádná, jen když se zakládá na platném právním důvodu. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že žalobkyně nabyla (společně s , jméno FO, ) kupní smlouvou uzavřenou dne , datum, s prodávajícím , jméno FO, mladším nemovitosti v k. ú. , adresa, , a to pozemek p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba rodinného domu, pozemek p. č. , Anonymizováno, a pozemek p. č. , Anonymizováno, jehož součástí je garáž. V kupní smlouvě nebyla uvedena ani část pozemku p. č. , Anonymizováno, , který je zapsán jako vlastnictví státu. Proto žalobkyni nesvědčil právní důvod, který by mohl založit řádnou držbu ve smyslu § 991 o. z.

19. Současně však lze mít v řízení za prokázané, že žalobkyně nemovitosti koupila jako oplocené a že oplocení zahrnovalo i předmětnou část pozemku p. č. , Anonymizováno, (v tomto jediném se odvolací soud neshoduje s dílčím závěrem soudu I. stupně). Tato skutečnost by mohla svědčit pro tzv. putativní titul, který však na rozdíl od úpravy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 v poměrech nového občanského zákoníku nezakládá řádnou držbu.

20. Tento putativní titul mohl založit řádnou držbu pro právního předchůdce žalobkyně – , jméno FO, mladšího, který polovinu pozemků p. č. , Anonymizováno, nabyl od svého otce , jméno FO, staršího (darovací smlouvou ze dne , datum, ) a druhou polovinu od své matky , jméno FO, (darovací smlouvou ze dne , datum, ), přičemž stále platilo, že pozemky, které takto získal od svých rodičů, byly oploceny a zahrnovaly i spornou část pozemku ve vlastnictví státu. , právnická osoba, mladší se tedy důvodně mohl domnívat, že do vlastnictví získal i spornou část pozemku. S ohledem na změnu právní úpravy pro řádné vydržení, která začala platit od , datum, , však , právnická osoba, mladší nemohl tuto spornou část pozemku vydržet, neboť podle staré právní úpravy neuběhla desetiletá vydržecí doba a podle nové právní úpravy nebyl od , datum, řádným držitelem, protože mu chyběl postačující právní důvod držby.

21. S ohledem na provedené dokazování nelze vyloučit, že předmětnou část pozemku ve vlastnictví státu mohli vydržet právní předchůdci , jméno FO, mladšího, a to jeho rodiče, když v řízení bylo prokázané, že ti v roce , Anonymizováno, požádali o povolení výstavby oplocení svých pozemků. Vybudovat oplocení jim bylo povoleno rozhodnutím tehdejšího Okresního úřadu , adresa, -, Anonymizováno, ze dne , datum, (č. j. , Anonymizováno, ), a to podle řádné projektové dokumentace, která vycházela z toho, že jejich pozemky zahrnují i část předmětného pozemku ve vlastnictví státu. Dle odvolacího soudu zůstává sporné, zda rodiče , jméno FO, mladšího i přes toto povolení stavby nemohli vědět, že si připlocují i část cizího pozemku (ve vlastnictví státu), když dle tvrzení žalované (toto tvrzení však v řízení nebylo dostatečně prokázané) měli rodiče , jméno FO, mladšího v letech , Anonymizováno, odsouhlasit skutečný průběh hranice svých pozemků. Dle odvolacího soudu však tato otázka pro rozhodnutí této věci není zásadní. Je totiž třeba vycházet z toho, že i pokud by rodiče , jméno FO, mladšího skutečně podle shora citovaného ustanovení § 134 odst. 1 starého občanského zákoníku vydrželi předmětnou část pozemku, pak by se stali jeho vlastníky nejpozději v roce , Anonymizováno, a jejich syn , právnická osoba, mladší, ani následně žalobkyně, by si nemohli započítat jejich dobu vydržení. Tento právní závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, na který soud I. stupně správně poukázal ve svém odůvodnění. Tento názor pak nebyl překonán ani pozdějšími rozhodnutími a byl potvrzen i v relativně nedávném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, kde byl přijat závěr, že: „do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci“.

22. U , jméno FO, mladšího nebo následně u žalobkyně by tak šlo uvažovat jen o mimořádném vydržení ve smyslu shora citovaného § 1095 o. z.; pro mimořádné vydržení však nebyla v daném případě splněna zákonná vydržecí doba 20 let.

23. Neobstojí ani poukaz žalobkyně na to, že současná judikatura Nejvyššího soudu (výše uvedená) je velmi obtížně udržitelná a že nemožnost žalovat přímo na určení jejího vlastnického práva by vedla k odepření spravedlnosti nebo přinejmenším k řetězci dalších soudních sporů. Z hlediska žalobkyně je situace řešitelná, byť lze připustit, že by to bylo právně komplikované. Je třeba vycházet z toho, že pokud právní předchůdci žalobkyně (rodiče , jméno FO, mladšího) vydrželi předmětnou část pozemku na úkor státu již za účinnosti starého občanského zákoníku, a stali se tak vlastníky sporné části pozemku, mohli by oni sami (případně jejich právní nástupci) podat určovací žalobu vůči státu. Pokud by byli úspěšní, mohli by následně předmětnou část pozemku převést na žalobkyni, neboť je zřejmé, že vůlí stran, které uzavřely písemnou kupní smlouvu ze dne , datum, , bylo převést na kupující i předmětnou část (oploceného) pozemku.

24. Odvolací soud konečně dodává, že nebyla důvodná námitka žalované v tom směru, že by žalobkyně na této určovací žalobě neměla naléhavý právní zájem. Za situace, kdy církevní restituce k předmětnému pozemku již byla ukončena (tím, že pozemek nebyl vydán zpět církvi) a kdy žalovaná je zapsána jako vlastník předmětného pozemku, přičemž žalobkyně tvrdí, že tento pozemek (resp. jeho část) je v jejím vlastnictví, je zde jednoznačně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř.

25. Ze všech výše uvedených důvodů nebylo možné žalobě vyhovět, proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek soudu I. stupně, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v celkové částce , Anonymizováno, Kč. Tato částka se skládá z paušální náhrady hotových výdajů ve výši , Anonymizováno, Kč a z náhrady cestovného ve výši , Anonymizováno, Kč. Paušální náhrada hotových výdajů byla přiznána podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za písemné vyjádření ze dne , datum, k odvolání žalobkyně a za účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, . Za účelný úkon nebyla považována příprava na odvolací jednání, když v době mezi písemným vyjádřením k odvolání ze dne , datum, a odvolacím jednáním žalobkyně žádné podání vůči soudu neučinila a procesní stav v řízení se nijak nezměnil. Náklady cestovného se skládají z doložených nákladů na zakoupení vlakových jízdenek na trase , adresa, a zpět v ceně , Anonymizováno, Kč a , Anonymizováno, Kč. Za účelné nebyly považovány účtované náklady na ubytování v částce , Anonymizováno, Kč. Zde bylo vycházeno z toho, že jednání odvolacího soudu bylo sice nařízeno v ranních hodinách (8:15), nicméně z veřejně dostupných zdrojů (např. jízdní řády IDOS) vyplývá, že bylo možné dostat se veřejnou dopravou (vlak i autobus) z , adresa, tak, aby zástupce žalované stihl nařízené jednání. Náklady na ubytování by tedy mohly být považovány za účelné, jen pokud by nebylo možné se dostat veřejnou dopravou do Brna tak, aby účastník stihl začátek nařízeného jednání; tato situace však v daném případě nenastala.