15 Co 21/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený Jméno žalobce B , advokátem se sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Anonymizováno se sídlem Anonymizováno zastoupený Jméno žalovaného se sídlem Adresa žalovaného o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 1. 10. 2024, č. j. 12 C 216/2022-142,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu separovaných nákladů řízení ve výši , Anonymizováno, Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného , Jméno žalovanéhoIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku , Anonymizováno, Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , právnická osoba, .

1. V řízení zahájeném podáním žaloby dne , datum, se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m², ostatní plocha, ostatní komunikace, katastrální území , adresa, , obec , adresa, , vyznačeného geometrickým plánem vyhotoveným , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, a ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, , číslo geometrického plánu , Anonymizováno, , který by byl nedílnou součástí rozsudku (dále také předmětný pozemek nebo sporná část pozemku). Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem sadu a zahrady, sestávajícího se z pozemků parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, s tím, že tyto pozemky nabyl kupní smlouvou ze dne , datum, od , jméno FO, , která je nabyla darovací smlouvou ze dne , datum, od svých rodičů , jméno FO, a , jméno FO, . Dále v žalobě tvrdil, že pozemky parc. č. , Anonymizováno, získali jeho rodiče , Jméno žalobce A, a , jméno FO, v roce , Anonymizováno, na základě právního jednání s tehdejším , Anonymizováno, , jméno FO, . , právnická osoba, tehdy souhlasil s oplocením těchto pozemků; na základě tohoto souhlasu se rodiče žalobce ujali užívání těchto pozemků (dále také předmětná zahrada). Rodiče žalobce předmětnou zahradu užívali nepřetržitě až do roku , Anonymizováno, , kdy se její držby ujal žalobce. Předmětná zahrada byla po celou dobu oplocená. Teprve v roce , Anonymizováno, kontaktovala žalobce , jméno FO, , která byla v katastru nemovitostí zapsána jako formální vlastník předmětné zahrady, a vyzvala žalobce k vyřešení situace. Žalobce tehdy situaci vyřešil tak, že předmětnou zahradu od , jméno FO, odkoupil, byť měl pochybnosti o tom, jak její rodiče vlastnictví k předmětné zahradě získali. V roce , Anonymizováno, žalobce zjistil, že součástí oplocené zahrady je také část pozemku parc. č. , Anonymizováno, , který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalovaného (dle později zpracovaného geometrického plánu byla tato část pozemku žalovaného označena parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m²). Po tomto zjištění žalobce dne , datum, vyzval žalovaného k jednání o sjednocení formálního zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem, když měl za to, že v jeho případě došlo k vydržení předmětné části sporného pozemku. K dohodě se žalovaným však nedošlo, proto podal tuto určovací žalobu. Žalobce v řízení vycházel z právního závěru, že sporná část pozemku byla vydržena. V tomto směru poukazoval na to, předmětná zahrada (včetně sporné části pozemku ve vlastnictví žalovaného) byla minimálně od roku , Anonymizováno, až do současnosti po celou dobu oplocena a že ze strany jeho rodičů se jednalo o poctivou držbu založenou souhlasem městského národního výboru s oplocením. Desetiletá vydržecí doba uběhla několikrát za sebou. Zmínil i to, že když v roce , Anonymizováno, kupoval předmětnou zahradu od , jméno FO, , byl přílohou kupní smlouvy ze dne , datum, i znalecký posudek č. , Anonymizováno, zhotovený , tituly před jménem, , jméno FO, , který při popisu prodávaných nemovitostí vycházel z toho, že celý pozemek je oplocen. Ani znalec si tehdy nevšiml toho, že součástí prodávaného areálu (zahrady) je i sporná část pozemku ve vlastnictví žalovaného. Žalobce rovněž poukázal na to, že v roce , Anonymizováno, (kdy nejpozději byl pozemek oplocen) neexistovala žádná veřejná dostupná fotomapa ani elektronická verze katastru nemovitostí a že oplocení zahrady prováděli jeho rodiče se souhlasem žalovaného jako laici. Ti mohli zcela legitimně očekávat, že pozemky druhově vymezené jako sad, budou tento sad v terénu rozlohou kopírovat.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby byla zamítnuta. V průběhu řízení poukazoval především na to, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu část pozemku ve vlastnictví žalovaného (v rozsahu vymezeným geometrickým plánem jako parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m²) patří. Zejména poukazoval na to, že pokud by žalobce zachoval obvyklou opatrnost, mohl z digitalizované katastrální mapy (která byla dokončena již v roce 2002) zjistit uspořádání jím nabývaných pozemků. Již tehdy tedy mohl zjistit, že nabývané pozemky jsou chybně oploceny.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, nařídil ohledání na místě samém a vyslechl svědky , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . Po takto provedeném dokazování ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 12 C 216/2022-142, kterým žalobě vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobce dlouhodobě užívali předmětnou zahradu, a to včetně sporné části pozemku ve vlastnictví žalovaného. Jelikož však v řízení nebylo prokázané, na základě čeho mohli rodiče žalobce být v dobré víře, že jim předmětná zahrada patří, nedošlo z jejich strany k vydržení vlastnického práva. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že v dobré víře mohl být až žalobce, který kupní smlouvou ze dne , datum, koupil oplocenou předmětnou zahradu, včetně sporné části pozemku ve vlastnictví žalovaného, od , jméno FO, . Žalobce se až v roce , Anonymizováno, dozvěděl o tom, že sporná část pozemku je zapsána jako vlastnictví žalovaného. Soud I. stupně vycházel z právního závěru, že od roku , Anonymizováno, žalobce disponoval titulem (putativním) a začal být v dobré víře, že je vlastníkem i sporné části pozemku ve vlastnictví žalovaného, když jeho dobrá víra nebyla až do roku , Anonymizováno, nijak vyvrácena. Za této situace dospěl k závěru, že žalobce se stal řádným poctivým a pravým držitelem sporné části pozemku žalovaného podle § 994 občanského zákoníku v platném znění a že tuto spornou část pozemku podle § 1089 občanského zákoníku v platném znění vydržel dnem , datum, (uplynutím desetileté vydržecí doby). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši , Anonymizováno, Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. V odvolání znovu poukázal na to, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu sporná část pozemku ve vlastnictví žalovaného patří, neboť při zachování obvyklé opatrnosti při nabytí pozemku mohl z digitalizované mapy zjistit skutečný průběh hranice pozemků. Dále poukázal na to, že nebylo v silách žalovaného uhlídat, že si někdo posunul hranice na úkor veřejné cesty; to však neznamená, že se tímto žalovaný vzdal svého vlastnictví. Rovněž namítl, že soud I. stupně neprovedl jím navržený důkaz, a to náhledem do katastrálních map k předmětným pozemkům, resp. do archivu katastru nemovitostí ohledně digitalizace katastrálních map v katastrálním území , adresa, . Dle jeho názoru právě tyto mapy, jakož i zjištění období, ve kterém byla ukončena digitalizace map v předmětném katastrálním území, měly prokázat, že si žalobce měl být vědom, že oplocení jím nabývaného pozemku neodpovídá zápisu v katastru. Poslední odvolací námitka směřovala do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Zde žalovaný namítl, že nebyl zohledněn fakt, že nařízené soudní jednání dne , datum, , ke kterému se jeho zástupce dostavil, neproběhlo z důvodu, že se k němu nedostavil právní zástupce žalobce. Z těchto důvodů zástupce žalovaného ztratil čas cestou na jednání a rovněž vynaložil náklady na přepravu osobním vozidlem tam i zpět. Přestože žalovaný navrhoval, aby bylo rozhodnuto o separaci těchto nákladů a tyto náklady byly žalovanému přiznány, soud I. stupně tento jeho návrh nezohlednil. Žalovaný navrhoval, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému bude přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalobce odvolání žalovaného považoval za nedůvodné a navrhoval potvrzení napadeného rozsudku. Nesouhlasil s tím, že by nebyl v dobré víře, že je vlastníkem sporné části pozemku žalovaného. Měl za to, že žalovaný v tomto řízení neprokázal, že držba předmětného pozemku nebyla ze strany žalobce řádná, poctivá a pravá. V daném případě byla držba řádná, neboť se zakládala na platném právním důvodu, když tuto skutečnost nezpochybňoval ani žalovaný. Rovněž se jednalo o držbu pravou a poctivou. V tom směru žalobce zmínil, že v situaci, kdy bylo v řízení prokázané (výpověďmi svědků i ohledáním na místě samém), že předmětná zahrada byla již několik dekád oplocená, neměl důvod pochybovat o tom, že se nejedná o jeho vlastnictví. Dodal, že neměl žádný důvod pochybovat o svém vlastnictví i z toho důvodu, že cesta ve vlastnictví žalovaného končila u oplocení předmětné zahrady, že za oplocením zahrady je prudký sráz a že žalovaným tvrzená cesta nemá kam pokračovat. Za této situace nebylo jeho povinností provádět kontrolu skutečného stavu se stavem v katastru nemovitostí, což je i závěr, který dovodila soudní judikatura.

6. V průběhu odvolacího řízení žalobce žádné další důkazy nenavrhoval. Žalovaný navrhoval jediný důkaz, a to důkaz katastrálními mapami (který navrhoval již v řízení před soudem I. stupně a kterému nebylo vyhověno).

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného do výroku o věci samé není důvodné.

8. Podstatou tohoto sporu bylo posoudit, zda předmětná sporná část pozemku ve vlastnictví žalovaného (vyznačená v geometrickém plánu, který je přílohou napadeného rozsudku, jako parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m²) byla žalobcem nebo jeho právními předchůdci držena v dobré víře, že mu (jeho právním předchůdcům) tato část pozemku patří.

9. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav (který v zásadě mezi účastníky nebyl sporný); proto lze pro stručnost odkázat na skutková zjištění soudu I. stupně uvedená v bodech 4-16 napadeného rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu však soud I. stupně správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil.

10. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákon, dále jen o.z.) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Z výše citovaného přechodného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že k řešení předmětného sporu je třeba použít zákon č. 40/1964 Sb. (občanský zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.).

12. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

13. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

14. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odstavce 3 téhož ustanovení do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odst. 4 téhož ustanovení pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

15. Lze zrekapitulovat, že odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu I. stupně v tom směru, že v řízení bylo prokázané, že rodiče žalobce nejméně od začátku sedmdesátých let minulého století fakticky užívali sad a zahradu, která je dnes v katastru nemovitostí zapsána jako parc. č. , Anonymizováno, a která sousedí s částí pozemku ve vlastnictví žalovaného zapsaným dnes jako parc. č. , Anonymizováno, . Výpověďmi svědků lze mít za prokázané, že pozemek, který takto rodiče užívali, byl oplocen a že součástí oplocené plochy byla i část pozemku žalovaného, která je dle aktuálního geometrického plánu vyhotoveným společností , právnická osoba, ., označena jako parc. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m².

16. V řízení nebylo prokázané, že by rodiče žalobce měli k předmětné oplocené zahradě, kterou užívali, nějaký titul, ani tzv. putativní titul. S právním závěrem soudu I. stupně lze souhlasit jen v tom směru, že za dané situace rodiče žalobce spornou část pozemku ve vlastnictví žalovaného nevydrželi podle občanského zákoníku z roku , Anonymizováno, .

17. Z listinných důkazů lze mít dále za prokázané, že oplocená zahrada (pozemky parc. č. , Anonymizováno, ) ve faktickém užívání rodičů žalobce byla dle katastru nemovitostí zapsána v minulosti jako vlastnictví , jméno FO, a , jméno FO, , kteří ho darovací smlouvou z , datum, darovali své dceři , jméno FO, ; právní účinky tohoto vkladu vznikly k , datum, . Dále bylo prokázané, že , jméno FO, tyto pozemky kupní smlouvou ze dne , datum, prodala žalobci; právní účinky tohoto vkladu vznikly k , datum, . Po dobu knihovního vlastnictví , jméno FO, i žalobce byly pozemky parc. č. , Anonymizováno, stále oplocené, přičemž oplocení zahrnovalo i spornou část pozemku ve vlastnictví žalovaného o výměře , Anonymizováno, m². Byť , jméno FO, v roce , Anonymizováno, a následně po ní žalobce v roce , Anonymizováno, neměli řádný titul osvědčující vlastnictví ke sporné části pozemku žalovaného, s ohledem na to, že byli řádnými vlastníky sousedního (mnohem většího) pozemku parc. č. , Anonymizováno, , který byl oplocen, získali tzv. putativní titul ke sporné části pozemku ve vlastnictví žalovaného.

18. Hlavní obrana žalovaného, na které bylo postaveno i jeho odvolání, a to že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu část připloceného pozemku (o výměře , Anonymizováno, m²) ve vlastnictví žalovaného patří, neboť při zachování obvyklé opatrnosti mohl z digitalizované katastrální mapy zjistit hranici pozemků, není důvodná.

19. Odvolací soud vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu v tom směru, že v případech, kdy někdo (v poměrech starého občanského zákoníku z roku 1964) nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku, a to i když jde o domnělý (tzv. putativní) titul. K tomuto závěru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, příp. sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. Současně je judikatura ustálená (viz. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001) v závěru, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Naopak dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. V soudní praxi tedy není pochyb o tom, že pokud se někdo chopí držby pozemku bez tzv. právního titulu (např. se spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím převáděné nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí), nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil.

20. Pro posouzení dané věci bylo tedy nutné vyřešit, zda žalobce (případně jeho právní předchůdce) postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze po něm požadovat. V tomto směru je třeba vycházet z již ustálené judikatury soudů, která přijala závěr v tom směru, že nabyvatel pozemku nemá vždy povinnost automaticky nechat vytyčit hranice jím držených pozemků za účelem zjištění, zda náhodou nedrží i část pozemku, jehož vlastníkem není (viz např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4663/2010). Je tedy třeba, aby v každém sporném případě byly individuálně posouzeny okolnosti, na základě kterých bude moci být učiněn právní závěr o tom, zda nabyvatel mohl být v dobré víře, že je vlastníkem i pozemku (nebo jeho části), jehož převodce nebyl vlastníkem. Zde je judikatura rovněž ustálená v závěru, že jedním z hledisek posouzení omluvitelnosti omylu držitele je i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při posuzování tohoto omylu je judikatura ustálena v obecném závěru, že lze tolerovat překročení až do výše 50 % výměry nabytého pozemku (viz např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, případně sp. zn. 29 Cdo 273/2011). Ve výjimečných případech judikatura dovodila, že lze tolerovat i překročení vyšší než 50 %. Takovéto překročení lze tolerovat zejména v případech, kdy předmětný pozemek bude mít nepravidelný tvar, případně se bude nacházet ve svažitém terénu. V poměrech projednávané věci je třeba vycházet z toho, že sporná část připloceného pozemku činila necelá 3 % (2,87 %) z celkové oplocené plochy, takže z tohoto pohledu se jednoznačně jedná o situaci, kdy žalobce (jeho právní předchůdce) při nabytí vlastnictví nebyl v situaci, že by hned mohl mít pochybnosti o tom, zda spolu kupní smlouvou (darovací smlouvou) nenabývá i vlastnictví pozemku, který není ve vlastnictví převodce. Zejména však bylo nutné přihlédnout k tomu, že žalobce nabyl pozemky, které byly oplocené, přičemž toto oplocení bylo neměnné nejméně od roku , Anonymizováno, . Pokud žalobce za daných okolností nenechal nabývaný pozemek přeměřit nebo neověřoval stav v digitalizované katastrální mapě, nejednalo se z jeho strany o nedodržení obvyklé míry opatrnosti. Z tohoto pohledu tedy nebylo nutné dokazování doplňovat náhledem do digitalizovaných katastrálních map, které se vztahovaly k danému katastrálnímu území, kterými žalovaný chtěl prokazovat, že přesná pozice hranic pozemku byla z těchto map zjistitelná nejméně od roku 2002 (kdy byla dokončena digitalizace).

21. Shora uvedené závěry o tom, že u žalobce se při nabytí předmětných pozemků nejednalo o nedostatek obvyklé opatrnosti, pak platí i pro jeho právní předchůdkyni , jméno FO, , která se vlastníkem předmětné oplocené zahrady stala na základě darovací smlouvy ze dne , datum, . Byť v řízení vyplynulo, že , jméno FO, v době, kdy byla knihovním vlastníkem předmětné oplocené zahrady (období od , datum, do , datum, ), pozemky fakticky neužívala, přesto lze mít ze svědeckých výpovědí za prokázané, že i ona nemohla mít žádné pochybnosti o tom, že by nabývaný pozemek neměl zahrnovat i spornou část pozemku ve vlastnictví žalovaného. Zde je třeba poukázat na svědeckou výpověď , jméno FO, , která mimo jiné uvedla, že předmětná zahrada byla oplocena již v době jejího dětství a že kolem zahrady chodila po vyšlapané cestičce směrem ke koupališti. Svědkyně potvrdila, že ve stejném rozsahu byl předmětný pozemek oplocený i v době, kdy pozemek prodávala žalobci. Skutečnost, že pozemek byl po celou dobu (minimálně od roku , Anonymizováno, ) oplocený a že pozice oplocení se neměnila, pak byla jednoznačně prokázána i svědkyní , jméno FO, a , jméno FO, . Lze tedy vycházet z toho, že i , jméno FO, jako právní předchůdkyně žalobce byla od doby nabytí předmětné zahrady (, datum, ) v dobré víře, že je oprávněnou držitelkou části sporného pozemku ve vlastnictví žalovaného.

22. Podle shora citovaného ust. § 134 odst. 3 obč. zák. se do desetileté vydržecí doby podle odstavce 1 započte i oprávněná držba právních předchůdců. V daném případě tedy vydržecí doba začala běžet nejpozději dnem , datum, , kdy se , jméno FO, stala knihovním vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, a pokračovala dnem , datum, , kdy se knihovním vlastníkem stal žalobce. Desetiletá vydržecí doba tedy skončila nejpozději dnem , datum, , tedy ještě za účinnosti starého občanského zákoníku. K tomuto dni se tak žalobce podle § 134 odst. 1 obč. zák. stal vlastníkem sporné části pozemku. Za dané situace tak soud I. stupně ve věci rozhodl věcně správně, pokud žalobě vyhověl, byť dospěl k nesprávným právním závěrům.

23. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek ve věci samé (výrok I.); dále pak i závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když soud I. stupně správně vycházel podle § 142 odst. 1 o.s.ř. z toho, že žalobce byl v řízení procesně úspěšný, správně pak vypočítal i účelné náklady, které úspěšnému žalobci v souvislosti s tímto řízením vznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

24. Odvolání žalovaného bylo důvodné pouze ohledně námitky, že soud I. stupně k jeho návrhu nerozhodl o separaci nákladů řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s účastí jeho právního zástupce na jednání dne , datum, , které neproběhlo v důsledku okolností na straně žalobce (resp. jeho právního zástupce). Nárok na náhradu těchto nákladů vyplývá z § 147 odst. 1 o.s.ř. Zástupci žalovaného v souvislosti se zrušeným jednáním vzniklo právo na náhradu za promeškaný čas, a to podle § 14 odst. 2, věty první vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále advokátní tarif). Podle tohoto ustanovení zástupci žalovaného náleží náhrada ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tj. náhrada ve výši , Anonymizováno, Kč (1/2 z částky , Anonymizováno, Kč). Dále podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu v tehdy platném znění mu vznikl nárok na náhradu za ztrátu času ve výši , Anonymizováno, Kč (4 půlhodiny po , Anonymizováno, Kč). Do náhrady bylo třeba započítat ještě náhradu cestovného, neboť zástupce žalovaného k odročenému jednání cestoval vlastním osobním automobilem při ujetí celkem , Anonymizováno, kilometru při cestě tam a zpět. Náhrada cestovného byla vypočtena podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. v celkové částce , Anonymizováno, Kč; z toho náhrada za použití vozidla činí , Anonymizováno, Kč (, Anonymizováno, km × , Anonymizováno, Kč) a náhrada za pohonné hmoty , Anonymizováno, ). Bylo vycházeno z toho, že použitý automobil měl spotřebu , Anonymizováno, litru benzínu BA 95 na 100 km (zjištěno z velkého technického průkazu). Celkem tak náklady v souvislosti s odročeným jednáním dosáhly částky , Anonymizováno, Kč. Jelikož bylo osvědčeno, že zástupce žalovaného je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (, Anonymizováno, Kč) na konečnou částku , Anonymizováno, Kč. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové částce , Anonymizováno, Kč. Tato částka představuje náklady za právní zastoupení žalobce a byla vypočtena podle advokátního tarifu ve znění účinném od , datum, . Zástupce žalovaného v odvolacím řízení učinil 2 úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v písemném vyjádření k odvolání žalovaného z , datum, a účasti u odvolacího jednání dne , datum, . Odměna za úkon právní služby činí podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu částku , Anonymizováno, Kč za 1 úkon; celkem tedy za 2 úkony částka , Anonymizováno, Kč. Za každý úkon právní služby pak zástupci žalobce byl přiznán režijní paušál ve výši , Anonymizováno, Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Žalobci samotnému nemohly být přiznány požadované náklady cestovného k jednání soudu vlastním motorovým vozidlem, neboť podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. v platném znění (jednací řád) lze takovouto náhradu přiznat jen, pokud by účastník požádal dopředu soud o povolení použití vlastního motorového vozidla k jednání soudu; v případě žalobce nebylo o tento souhlas žádáno.