15 CO 223/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 8. 6. 2021, č. j. 35 C 156/2018-113,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 27 878,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném podáním žaloby z 6. 9. 2018 se žalobkyně domáhala z titulu vypořádání společného jmění manželů po žalovaném zaplacení částky 721 463,40 Kč. Návrh odůvodnila tím, že její manželství s žalovaným bylo pravomocně rozvedeno k 17. 8. 2018 a že po rozvodu jejich manželství mezi ní a žalovaným nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění manželů (dále také SJM). Předmětem vypořádání učinila jen společný závazek, který účastníkům vznik za trvání manželství, když dne 27. 7. 2015 uzavřeli jako solidární dlužníci s [jméno], [anonymizována dvě slova], [IČO] (v současné době: [příjmení] [anonymizována dvě slova]) smlouvu o úvěru [číslo] na základě které jim byl poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši jistiny 1 500 000 Kč. Tvrdila, že ke dni zániku manželství činil dluh účastníků z uzavřené smlouvy o úvěru 1 442 926,79 Kč (včetně úroků a poplatků) a že tento dluh věřiteli zcela uhradila dne 28. 8. 2018. Dále uvedla, že za trvání manželství s žalovaným nenabyli žádný movitý ani nemovitý majetek, který by bylo třeba v rámci tohoto řízení zohledňovat. Proto na vypořádání společného jmění manželů požadovala jen zaplacení jedné poloviny z uhrazeného společného dluhu, tj. částku 721 463,40 Kč. Dodala, že se před podáním žaloby snažila se žalovaným na vypořádání SJM dohodnout, avšak žalovaný na její výzvy nereagoval.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že s předmětným úvěrem od počátku nesouhlasil z důvodu nepřiměřené výše úroků. I přesto však od počátku vzniku dluhu až do února 2018 platil pravidelné měsíční splátky ve výši 14 466 Kč. Finanční prostředky na tyto splátky zajišťoval prostřednictvím půjček od svého bratra [jméno] [příjmení], přičemž finanční prostředky byly vkládány na účet žalobkyně, která je následně posílala věřiteli. Tvrdil, že jeho bratr mu na úhradu tohoto dluhu půjčil celkem 448 446 Kč, což představovalo 31 měsíčních splátek. Měl tedy za to, že pokud po něm nyní žalobkyně požaduje polovinu závazku, který vznikl z uzavřené smlouvy o úvěru, měla by mu žalobkyně nahradit také polovinu závazku splaceného prostřednictvím půjček od jeho bratra. Žalovaný pak v řízení potvrdil, že žádný jiný (nevypořádaný) majetek, ani jiné závazky v rámci zaniklého společného jmění manželů neexistují.

3. V průběhu řízení bylo ohledně žalovaného zahájeno insolvenční řízení, když Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka] schválil oddlužení žalovaného plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Na základě této skutečnosti soud I. stupně v řízení nadále jednal pouze s insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení] (žalovaného). Přesto však s ohledem na charakter projednávané věci vyrozumíval žalovaného (později i jeho právní zástupkyni) o všech úkonech v řízení tak, aby se mohl účastnit jednání soudu a vyjádřit se ve věci (i s ohledem na sdělení insolvenčního správce, že s ním žalovaný nekomunikuje).

4. Insolvenční správce ([právnická osoba], [IČO]) po vstupu do řízení uvedl, že žalovaný s ním nekomunikuje, proto mu o předmětné pohledávce není nic známo a pohledávka nebyla přihlášena do insolvenčního řízení. Rozhodnutí ve věci ponechal na úvaze soudu.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 35 C 156/2018-113, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejich vypořádacích podílů ze zaniklého společného jmění částku 721 463,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 113 513,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vzal za prokázané, že manželství účastníků trvalo od 22. 6. 2013 a bylo pravomocně rozvedeno k 17. 8. 2018. Tvrzení žalobkyně o předmětném závazku vzal za prokázané ze smlouvy o úvěru [číslo] na základě které věřitel - [jméno], spořitelní družstvo, [IČO] (v současné době [příjmení] [anonymizována dvě slova], [IČO]) - poskytl žalobkyni a žalovanému úvěr ve výši 1 500 000 Kč s tím, že doba trvání úvěru činila 20 let, úrok byl sjednán ve výši 9,9 % ročně a celková dlužná částka činila 3 515 630,59 Kč. U smlouvy byla sjednána měsíční splátka ve výši 14 466 Kč. Z oznámení o zadání domácí platby ([právnická osoba]) vzal za prokázané, že splátky úvěru ve výši 14 466 Kč byly až do 30. 7. 2018 hrazeny z účtu žalobkyně, když tuto skutečnost žalovaný ani nerozporoval. Ze souhlasu věřitele ([příjmení] spořitelní družstvo) z 9. 8. 2018 vzal za prokázané, že věřitel souhlasil s předčasným splacením předmětného úvěru s tím, že aktuální výše dluhu (pro případ, že bude zaplacen do 31. 8. 2018) činí 1 442 926,79 Kč a skládá se z dlužné jistiny ve výši 1 417 347,22 Kč, úroků ve výši 11 406,10 Kč a poplatku za mimořádné splacení ve výši 14 173,47 Kč. Z potvrzení banky a věřitele vzal za prokázané, že předmětný dluh ve výši 1 442 926,79 Kč byl z účtu žalobkyně zaplacen 28. 8. 2018. Mezi účastníky bylo nesporné, že peníze na předčasné splacení tohoto dluhu žalobkyni poskytla její matka [jméno] [příjmení]. Pokud se týká tvrzení žalovaného o tom, že na splácení úvěru (prvních 31 splátek) mu poskytl půjčku jeho bratr ve výši 448 446 Kč, soud I. stupně dospěl k závěru, že ani na výzvu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovaný neuvedl konkrétní okolnosti o poskytnutí této půjčky (zejména kdy, jakou formou, jaká byla dohoda o splatnosti, zda již půjčka byla uhrazena a z jakých prostředků, zda k tomu byl poskytnut souhlas žalobkyně). Dodal, že i kdyby žalovaný poskytnutí této půjčky prokázal, tak žalobkyně se v řízení dovolala ve smyslu § 714 odst. 2 občanského zákoníku relativní neplatnosti tohoto jednání (toto vzal za prokázané z námitky žalobkyně ze dne 27. 4. 2021 a z přiložených podacích lístků o odeslání této námitky dne 27. 4. 2021 k rukám žalovaného a jeho bratra). I kdyby tedy půjčka byla poskytnuta, nejednalo by se o obstarávání každodenních potřeb či běžnou potřebu rodiny, proto podle § 710 občanského zákoníku takovýto dluh netvoří součást společného jmění manželů. Pokud by tedy žalovaný takovouto smlouvu o zápůjčce bez souhlasu manželky uzavřel, nejednalo by se o závazek v SJM účastníků a tento závazek by nebylo možné zohlednit při jeho vypořádání. Na základě provedeného dokazování rovněž dospěl k závěru, že se v daném případě nejednalo o výlučný dluh žalobkyně či prostředky spotřebované výlučně žalobkyní. Jelikož předmětný dluh byl v době vypořádání SJM již uhrazen, soud I. stupně tento dluh nepřikazoval jednomu z manželů, ale v souladu s § 740 občanského zákoníku zavázal žalovaného k úhradě poloviny takto uhrazené (žalobkyní) částky. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání (respektive insolvenční správce, který v té době ještě vystupoval v řízení namísto žalovaného). Odvolání bylo založeno na námitce, že dle názoru insolvenčního správce soud I. stupně nesprávně aplikoval ust. § 409 odst. 2 insolvenčního zákona, když insolvenční soud neuložil dlužníku povinnost vydat ke zpeněžení majetek náležející do společného jmění manželů, který byl navržen k vypořádání. V důsledku absence splnění základní podmínky uvedené v § 409 odst. 2 insolvenčního zákona zde tedy nebyl žádný majetek, na něhož by se vztahovaly účinky ust. § 408 odst. 1 insolvenčního zákona, s čímž souvisí přechod dispozičního oprávnění na insolvenčního správce. Proto měl insolvenční správce za to, že nemohl být účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů, jelikož není nositelem hmotněprávní povinnosti. V tomto směru rovněž poukázal na to, že insolvenční soud usnesením ze dne 27. 10. 2020 schválil oddlužení dlužníka (žalovaného) plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty a současně (ve výroku V.) bylo dlužníku uloženo vydat ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty, konkrétně srážky ze mzdy deponované zaměstnavatelem dlužníka na základě exekučních příkazů vydaných před zahájením insolvenčního řízení do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, dále pak veškerý majetek, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v plném rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně odvolání žalovaného považovala za nedůvodné a navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen. Namítla jednak, že žalovaný (respektive insolvenční správce žalovaného) v odvolání uvádí skutečnosti, které mu byly po celou dobu řízení (od chvíle, kdy byl prohlášen za účastníka řízení) známy, avšak ani při jednom jednání tyto skutečnosti nenamítal. I tak měla námitku za nedůvodnou, když poukazovala na ust. § 273 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého se insolvenční správce stává účastníkem řízení o vypořádání SJM namísto dlužníka prohlášením konkursu, když podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona účinky prohlášení konkursu platí i na případy schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. Odvolací soud nejdříve musel vyřešit zásadní námitku, a to zda se insolvenční správce mohl stát účastníkem tohoto řízení místo dlužníka (žalovaného). Zde je třeba zrekapitulovat, že z listinných důkazů i z úřední činnosti soudu vyplývá, že insolvenční řízení ve věci žalovaného bylo zahájeno 20. 2. 2020 a že Krajský soud v Brně (jako insolvenční soud) rozhodl usnesením z 3. 3. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka] o tom, že žalovaný je v úpadku a že insolvenčním správcem se ustanovuje [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Dne 27. 10. 2020 pak insolvenční soud vydal usnesení č. j. [insolvenční spisová značka], kterým (výrok IV.) schválil oddlužení dlužníka: [jméno] [příjmení] (žalovaného) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Výrokem V. pak rozhodl o tom, že do majetkové podstaty dlužníka náleží majetek, který je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, a to srážky ze mzdy deponované zaměstnavatelem dlužníka na základě exekučních příkazů vydaných před zahájením insolvenčního řízení do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, dále pak veškerý majetek, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, tj. hodnoty získané dědictvím, darem, majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, hodnoty získané z neúčinného právního jednání, stejně jako jiné mimořádné příjmy a část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů, a to bez ohledu na jeho hodnotu (s tím, že omezení podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona na tento majetek nedopadá).

10. Podle § 273 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 6. 2019 (dále insolvenční zákon) probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce prohlášením konkursu účastníkem tohoto řízení místo dlužníka. Trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku, nelze toto řízení skončit soudním smírem.

11. Podle § 274 odst. 1 insolvenčního zákona nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty. Výtěžek zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů.

12. Podle § 398 odst. 1 insolvenčního zákona oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Podle odstavce 3 téhož ustanovení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

13. Podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležejícího do majetkového podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela. Jde-li o oddlužení povolené na základě společného návrh manželů (§ 394a), považuje se od okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, všechen majetek těchto manželů za majetek ve společném jmění manželů, které nezaniká. Podle odstavce 2 téhož ustanovení dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužník. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení. Podle odstavce 3 téhož ustanovení majetek, který slouží k zajištění, insolvenční správce po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zpeněží, ledaže zajištěný věřitel požádá, aby tento majetek zpeněžen nebyl, a zpeněžením ostatního majetku dojde k plnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebo zajištěná pohledávka zjevně přesahuje hodnotu zajištění.

14. Podle § 409 odst. 1 insolvenčního zákona od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

15. Podle § 409 odst. 2 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud uložil dlužníku povinnost vydat majetek ke zpeněžení, použije se pro oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle § 408 odst. 1 obdobně. Poté, co insolvenční správce zpeněží majetek, který podléhá oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu insolvenčního řízení, pro niž se použije přiměřeně ustanovení o konečné zprávě v konkursu, a poté se postupuje obdobně podle ustanovení o rozvrhu v konkursu.

16. Podle § 409 odst. 3 věty první insolvenčního zákona dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, s výjimkou toho majetku, který byl postižen v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění nebo který insolvenční soud uložil vydat ke zpeněžení.

17. Pokud by úpadek žalovaného byl řešený konkursem, pak by nebylo pochyb o tom, že v probíhajícím řízení o vypořádání SJM se insolvenční správce stává prohlášením konkursu účastníkem tohoto řízení místo dlužníka, když toto jednoznačně vyplývá z výše citovaného ustanovení § 273 odst. 1 insolvenčního zákona Soudní judikatura je pak jednotná i v tom, že stejný postup by nastal i v případě, že úpadek žalovaného by byl řešen oddlužením formou zpeněžením majetkové podstaty žalovaného. Zde lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 6. 2016 ve věci sp. zn. [spisová značka].

18. Otázkou pro odvolací soud bylo, zda vstup insolvenčního správce do řízení nastává i v situaci, kdy úpadek žalovaného byl řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Tento způsob oddlužení je poměrně nový, když tato forma oddlužení byla do insolvenčního zákona včleněna novelou účinnou od 1. 7. 2019. Názory na tuto otázku se liší i v odborné literatuře a tato otázka nebyla zatím prověřena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odlišnost názorů způsobuje zejména dvojí odkaz zákonodárce na obdobné užití jiného ustanovení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona odkazuje na obdobné použití ust. § 408 odst. 1 insolvenčního zákona, které samo o sobě odkazuje na obdobné užití ustanovení o účincích prohlášení konkursu), navíc se zdánlivou podmínkou, že odkaz se použije, (jen) jestliže insolvenční soud uložil dlužníku v usnesení o schválení oddlužení povinnost vydat (nějaký) majetek ke zpeněžení (ve smyslu § 406 odst. 3 písm. e/ insolvenčního zákona).

19. V daném případě insolvenční soud v usnesení o povolení oddlužení z 27. 10. 2020 ve výroku V. rozhodl o tom, že dlužník je povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení mimojiné veškerý majetek, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona a také část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů. Formulace tohoto výroku není úplně jednoznačná, když není zcela jasné, zda měl žalovaný vydat ke zpeněžení veškerý majetek patřící do společného jmění (včetně případných peněžitých a nepeněžitých pohledávek, které ve smyslu § 206 odst. 1 písm. h/ tvoří součást majetkové podstaty). Bez ohledu na tyto pochybnosti je zřejmé, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (stejně jako u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) typově dochází ke zpeněžení majetkové podstaty postupy obdobnými jako při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Účinky usnesení o schválení oddlužení na probíhající řízení o vypořádání společného jmění manželů tak jsou shodné s účinky usnesení o prohlášení konkursu.

20. Na základě těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně postupoval správně, pokud po schválení oddlužení žalovaného jednal v řízení s insolvenčním správcem namísto s žalovaným. Bylo rovněž přihlédnuto k tomu, že soud I. stupně i poté zasílal žalovanému všechny podstatné soudní písemnosti tak, aby případně žalovaný prostřednictvím insolvenčního správce mohl plnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Za dané situace tak nelze dojít k závěru, že by na straně žalovaného bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že by mu byla odňata možnost hájit svá práva před soudem.

21. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že usnesením insolvenčního soudu z 21. 1. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka] (které nabylo právní moci 15. 2. 2022) bylo zrušeno oddlužení dlužníka [jméno] [příjmení] (žalovaného) a insolvenční řízení bylo zastaveno. Tím se dlužník [jméno] [příjmení] podle insolvenčního zákona (§ 408 odst. 1, § 270, § 312 odst. 1, § 273 odst. 1 a contrario) stal opětovně účastníkem tohoto řízení a naopak zaniklo účastenství insolvenčního správce ([právnická osoba]).

22. Základní odvolací námitka žalovaného tak nebyla důvodná.

23. Pokud se týká vlastního přezkumu vypořádání SJM (když v tomto směru odvolání neobsahovalo žádné konkrétní odvolací námitky), odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovým a právním závěrem a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, ve kterém se soud I. stupně vypořádal s jednotlivými námitkami žalovaného, všechny své závěry logicky zdůvodnil a jeho odůvodnění je přesvědčivé. Lze jenom shrnout, že předmětem vypořádání byl jen společný závazek vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru, na základě které za trvání manželství oba účastníci společně čerpali u [jméno], [anonymizována dvě slova] úvěr ve výši 1,5 mil. Kč. Z provedených důkazů lze mít za prokázané, že ke dni zániku SJM zůstatek tohoto společného dluhu činil 1 442 926,79 Kč a že žalobkyně celý tento dluh zaplatila věřiteli bezhotovostně dne 28. 8. 2018. Podle pravidel pro vypořádání SJM stanovených v § 742 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník, dále jen o.z.) žalobkyni vzniklo právo na úhradu jedné poloviny částky představující společný dluh účastníků. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem, že v řízení nebylo prokázané, že by prostředky získané z předmětné úvěrové smlouvy byly použity na výlučný majetek žalobkyně, případně že by žalovaný za trvání manželství zaplatil část tohoto společného dluhu ze svých výlučných prostředků. Tvrzená půjčka od bratra žalovaného v řízení prokázána nebyla; i pokud by se tak stalo, žalobkyně se v průběhu řízení dovolala ve smyslu § 714 odst. 2 o.z. relativní neplatnosti tohoto jednání (nejednalo by se o dluh sloužící k obstravávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny ve smyslu § 710 o.z.).

24. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku). S ohledem na předmět vypořádání SJM a na procesní stanovisko žalovaného v průběhu řízení se nejedná o případ iudicium duplex a na žalovaného je třeba hledět jako na procesně neúspěšného účastníka řízení, kterého podle § 142 odst. 1 o.s.ř. stíhá povinnost náhrady nákladů řízení ve vztahu k procesně úspěšné žalobkyni.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení v částce 27 878,40 Kč. Jedná se o náklady jejího právního zastoupení, které byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Zástupce žalobkyně v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v písemném vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání. Za každý takto vykonaný úkon mu podle § 7 advokátního tarifu náleží odměna ve výši 11 220 Kč. Za každý úkon dále zástupci žalobkyně náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) Náklady za právní zastoupení tak dosáhly částky 23 040 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (4 838,40 Kč) na částku 27 878,40 Kč.

26. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok III. tohoto rozsudku) soud rozhodl podle § 4 odst. 1 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění (zákon o soudních poplatcích). Zde muselo být zohledněno, že v době zahájení odvolacího řízení byl žalovaný (insolvenční správce) ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků. V průběhu řízení však na straně žalovaného odpadly důvody pro osvobození od soudních poplatků, proto mu byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s rozhodnutím o věci samé.