15 Co 238/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Pavla Mádra a Mgr. Hany Slané ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená dne Datum narození žalobce A , bytem Adresa žalobce A , adresa Anonymizováno b) Jméno žalobce B , narozený dne Datum narození žalobce B , bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , bytem Adresa žalované , zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o negatorní žalobu, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 C 117/2024-136,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, podle níž má být žalovaná povinna zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by znemožnila, či jakkoliv ztížila vstup žalobců do nemovitosti vymezené jako pozemek parc. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , adresa, , č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , zapsáno u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , obec , adresa, , k. ú. , adresa, , vše vedeno na LV č. , Anonymizováno, .

II. Každý ze žalobců a), b) je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11 509,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované , Jméno advokáta B, .

1. V řízení zahájeném podáním žaloby dne , datum, se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě bránění vstupu do nemovitosti vymezené jako pozemek parc. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , adresa, , , Anonymizováno, , zapsáno u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , obec , adresa, , k. ú. , adresa, , vedeno na LV č. , Anonymizováno, (dále také předmětná nemovitost). Žalobu odůvodnili tím, že všichni účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, přičemž žalobci a) a b) mají každý podíl ve výši id. 1/8 a žalovaná ve výši id. 3/4. Žalobci předmětnou nemovitost zakoupili v rámci insolvenčního řízení od , právnická osoba, ., IČO , IČO, , insolvenčního správce dlužníka , jméno FO, , a to kupní smlouvou, která byla insolvenčním soudem schválena a na katastru nemovitostí zavkladována dne , datum, . V žalobě tvrdili, že v rámci jednání o koupi spoluvlastnických podílů k předmětné nemovitosti bylo s tehdejším spoluvlastníkem , jméno FO, a další tehdejší spoluvlastnicí , jméno FO, (, Anonymizováno, žalované, která v té době vlastnila podíl o výši id. 3/4) ujednáno, že žalobci budou smět po převodu vlastnického práva užívat první patro rodinného domu, který je součástí předmětné nemovitosti. Žalobci tvrdili, že žalovaná odmítá žalobcům umožnit jakékoli užívání předmětné nemovitosti s tím, že žalovaná předmětnou nemovitost užívá výlučně sama. Žalobci tedy měli za to, že tímto žalovaná zasahuje do jejich vlastnického práva, a proto podali žalobu na ochranu vlastnického práva (negatorní žalobu) ve smyslu § 1042 občanského zákoníku.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. V řízení nezpochybňovala, že každý z žalobců je vlastníkem id. 1/8 předmětné nemovitosti a že ona sama je vlastníkem podílu ve výši id. 3/4. Tvrdila, že jí nic není známo o dohodě, dle které by žalobci mohli užívat první patro , Anonymizováno, , který je součástí předmětné nemovitosti. V řízení rovněž nezpochybňovala, že sama jako majoritní spoluvlastník užívá předmětnou nemovitost a že žalobci tuto nemovitost nijak neužívají. V tomto směru poukázala na ust. § 1122 občanského zákoníku, dle kterého podíl na nemovitostech vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. V počáteční fázi řízení (v rámci vyjádření k žalobě) žalovaná poukazovala na to, že vzniklou situaci hodlá řešit tím, že svolá schůzi spoluvlastníků ohledně způsobu užívání předmětné nemovitosti, kde hodlá navrhnout a schválit, že předmětnou nemovitost bude užívat ona sama s tím, že žalobci budou mít nárok na finanční kompenzaci za to, že jejich podíl užívá výlučně žalovaná. Současně s tím uvedla, že podala u soudu I. stupně žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví s tím, že předmětná nemovitost bude přikázána do jejího výlučného vlastnictví. V závěrečné fázi řízení pak žalovaná uvedla, že dne , datum, proběhla schůze spoluvlastníků předmětné nemovitosti, které se žalobci nezúčastnili, a žalovaná jako jediná přítomná na této schůzi rozhodla o tom, že bude sama užívat předmětnou nemovitost. Rovněž poukázala na to, že o její žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebylo soudem rozhodnuto, když žalobu vzala zpět.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , kterým žalované uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by znemožnila, či jakkoliv ztížila vstup žalobců do předmětné nemovitosti (výrok I.); dále žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok II.). Z pozvánky ze dne , datum, a z rozhodnutí většinového spoluvlastníka předmětné nemovitosti (žalované) ze dne , datum, vzal za prokázané, že žalovaná jako většinový spoluvlastník rozhodla svými hlasy odpovídajícími spoluvlastnickému podílu, tedy více než dvoutřetinovou většinou hlasů, tak, že předmětnou nemovitost bude výhradně užívat žalovaná s tím, že žalobci jako spoluvlastníci mají nárok na úhradu za užívání jejich podílu ve výši stanovenou dohodou spoluvlastníků nebo stanovenou znaleckým oceněním. Vzal za prokázané, že pozvánka ze dne , datum, byla zaslána žalovanou současně doporučeným dopisem na adresy či datové schránky obou žalobců s tím, že žalobci byli o termínu i programu schůze seznámeni i prostřednictvím svého právního zástupce (toto žalobci v řízení nezpochybňovali). Vycházel rovněž z toho, že žalobci se svolané schůze spoluvlastníků dne , datum, bez omluvy nezúčastnili. Soud I. stupně uvedl, že rozhodnutí žalované (ze dne , datum, ) jako majoritního spoluvlastníka o způsobu využití předmětné nemovitosti žalobci soudní cestou nezpochybnili (to v řízení rovněž nebylo sporné), a má se tedy za to, že s tímto rozhodnutím souhlasí. Dále uvedl, že i přes toto rozhodnutí majoritního spoluvlastníka však žalobcům zůstává základní právo každého vlastníka či spoluvlastníka na kontrolu, jakým způsobem je s jeho vlastnictvím nakládáno. Proto dovodil, že žalobci mají právo vstupovat za tímto účelem do předmětné nemovitosti, která je v jejich spoluvlastnictví (byť v minoritní výší spoluvlastnického podílu), a to v přiměřeném rozsahu tak, aby se nejednalo o šikanózní výkon tohoto práva. Soud I. stupně k tomu dodal, že žalobci mají právo mít dohled a kontrolu nad tím, zda žalovaná využívá své spoluvlastnické právo i nad rámec svého spoluvlastnického podílu řádným způsobem, zda nakládá i se spoluvlastnickým podílem žalobců jako správný hospodář a věc neznehodnocuje. Poukázal na to, že žalobci ke dni rozhodnutí soudu nemají možnost této kontroly, když žalovaná jim ve vstupu do předmětné nemovitosti brání a za nadužívání nemovitosti jim ničeho neplatí a tím se obohacuje na úkor žalobců. Tento závadný stav lze odstranit touto negatorní žalobou. K námitkám žalované ohledně znění petitu uvedl, že negativní žaloba může splnit svůj účel pouze tehdy pokud nepokrývá jen konkrétní rušební čin, např. nevydání klíčů a nepostihne-li činnost jakéhokoliv podobného druhu, který podle okolností hrozí. V tomto případě hrozí žalobcům, že pokud by nebylo proti takovému negativnímu jednání žalované zasahováno soudním rozhodnutím, nadále by docházelo k porušení práv spoluvlastníka předmětné nemovitosti. Proto soudní praxe připouští formulovat zákaz i obecněji, než je uvedením konkrétního rušivého zásahu, ke kterému například již došlo. V tomto případě tedy uložil žalované povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by znemožnila, či jakkoliv ztížila vstup žalobců do předmětné nemovitosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšným žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení, spočívající v nákladech za soudní poplatek a za právní zastoupení.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, kterým navrhla, aby rozsudek byl změněn tak, že žaloba proti ní bude zamítnuta a žalobcům bude uloženo nahradit žalované náklady řízení. V odvolání namítala jednak to, že soud I. stupně rozhodl jinak, než žalobci navrhovali. V tomto směru poukázala na to, že žalobci svůj návrh upravili při jednání soudu dne , datum, tak, aby žalovaná byla povinna „zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců, a to v podobě vydání klíčů a zajištění vstupu do nemovitosti v takovém rozsahu, aby mohli žalobci kontrolovat pravidelně vstup do této nemovitosti, po dohodě se žalobci 1x za 14 dnů, každou středu ve večerních hodinách“. V závěrečném návrhu pak žalobci upravili svůj návrh tak, že požadují, aby soud rozhodl o „asistovaném přístupu do nemovitosti, kontroly jejich spoluvlastnictví jedenkrát za měsíc, poslední středu v měsíci, vždy mezi 18. – 19. hodinou a aby žalovaná vydala žalobcům klíče od nemovitosti, umožňující vstup do nebytových prostor nemovitosti, tj. do , Anonymizováno, , a to na , Anonymizováno, “. Výrokem I. pak soudu I. stupně rozhodl odlišně, a to i ve vztahu k původnímu žalobnímu petitu. Dle žalované nevázanost soudu se zněním navrženého petitu nemůže být ve sporném řízení bezbřehá, proto soud pochybil, pokud ve věci negatorní žaloby rozhodl zásadně jinak, než žalobci navrhovali. Další odvolací námitka směřovala k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zde žalovaná namítala, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil tu skutečnost, že žalovaná jako majoritní spoluvlastník rozhodla o užívání předmětné nemovitosti tak, že ji bude užívat výhradně sama (a s jejím souhlasem i její matka). Napadeným rozsudkem došlo v podstatě k negaci tohoto rozhodnutí většinového spoluvlastníka a omezení či znemožnění užívání nemovitosti majoritním vlastníkem. V tomto směru zejména namítala, že obecně formulovaný výrok I. napadeného rozsudku ukládá žalované, aby kdykoliv a v podstatě jakékoliv denní či noční hodině, případně i několikrát za den, umožnila žalobcům vstup do předmětné nemovitosti. Tím by v podstatě žalované bylo znemožněno užívat předmětnou nemovitost, když žalobci by na základě napadeného rozsudku mohli v podstatě převzít užívání nemovitosti zcela, a eliminovat tu skutečnost, že mají každý spoluvlastnický podíl pouze ve výši 1/8 a žalovaná ve výši 3/4. Na tom nemění nic ani odůvodnění rozsudku v tom směru, že žalobci své právo nesmí vykonávat v rozporu s dobrými mravy a šikanózním způsobem. Pokud by žalobci své právo vykonávali šikanózním způsobem, žalovaná by neměla relevantní možnost bránit se, když v rámci případné exekuce na výkon tohoto práva by exekutor nic takového neposuzoval a postupoval by podle znění obecného výroku I. napadeného rozsudku. Poslední odvolací námitka směřovala do výroku o náhradě nákladů řízení, když žalovaná poukazovala na to, že nebylo přihlédnuto k tomu, že je starobní důchodkyně a že má starobní důchod pouze ve výši , Anonymizováno, Kč měsíčně.

5. Žalobci odvolání žalované považovali za nedůvodné a navrhli, aby napadený rozsudek byl potvrzen. Měli za to, že žalovaná v odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti a že jen opakuje svou dosavadní argumentaci.

6. V rámci odvolacího řízení žádný z účastníků neuváděl žádné nové skutečnosti a nenavrhoval nové důkazy.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je (s výjimkou první odvolací námitky) důvodné.

8. Pokud se týká procesní odvolací námitky v tom směru, že soud I. stupně rozhodl ve věci jinak, než žalobci navrhovali, tato námitka nebyla shledána důvodnou, když z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobci v průběhu řízení změnili žalobu ve smyslu § 95 o.s.ř. Ze žaloby vyplývá, že žalobci se domáhali vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost „zdržet zásahů do vlastnického práva žalobce a) a žalobce b) v podobě bránění vstupu“ do předmětné nemovitosti. U jednání dne , datum, žalovaná (mimo jiné) namítla, že žaloba je obecná. V reakci na tuto námitku žalobci uvedli, že pokud by soud žádal konkrétnější petit, tak případnou vadu žaloby opravují tak, aby bylo rozhodnuto, že „žalovaná je povinna zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců, a to v podobě nevydání klíčů a zajištění vstupu do nemovitosti v takovém rozsahu, aby mohli žalobci kontrolovat pravidelně vstup do této nemovitosti, po dohodě se žalobci by to mohlo být 1 krát za 14 dnů, např. každou druhou středu ve večerních hodinách, po dohodě se žalovanou“. V rámci závěrečného návrhu pak zástupce žalobců uvedl, že jsou dány důvody pro to, aby soudem „byl stanoven tzv. asistovaný přístup do nemovitosti, kontroly jejich spoluvlastnictví, a to s ohledem na vztahy mezi spoluvlastníky, alespoň jedenkrát za měsíc, např. poslední středu měsíc, vždy mezi 18. – 19. hodinou“.

9. Je třeba zmínit, že soud I. stupně nepovažoval žalobní petit za neurčitý a ve smyslu námitky žalované nevyzval žalobce k opravě žalobního petitu. Možnost případné změny petitu dle požadavku soudu není změnou žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř. Platí rovněž obecné pravidlo, že k podmíněné změně návrhu se nepřihlíží. Za změnu žaloby pak nelze považovat ani argumentační úvahy žalobců v rámci závěrečného návrhu. Pokud pak soud I. stupně v napadeném výroku I. přistoupil k drobné formulační změně žalobního petitu, nelze to považovat za rozhodnutí o jiném nároku, než byl uplatněný touto žalobou. Soud I. stupně jen částečně použil jiná slova, nicméně podstata nároku zůstala stejná – aby žalované bylo zakázáno, aby se zdržela jakéhokoli jednání, které by bránilo žalobcům vstupu do předmětné nemovitosti.

10. Pokud se však týká hmotněprávní stránky věci, považuje odvolací soud odvolání žalované za důvodné. Zejména lze souhlasit s tím, že povinnost, která byla žalované uložena soudem I. stupně, nerespektuje majoritní podíl žalované k předmětné nemovitosti a nerespektuje rozhodnutí spoluvlastníků (resp. majoritní spoluvlastnice) ze dne , datum, , dle kterého žalovaná je oprávněna užívat předmětnou nemovitost sama s tím, že žalobcům náleží finanční náhrada za její neužívání. V řízení nebylo sporné, že žalobci jako minoritní (přehlasovaní) spoluvlastníci nepodali žalobu ve smyslu § 1130 občanského zákoníku nebo § 1139 občanského zákoníku (tedy žalobu na zrušení nebo nahrazení rozhodnutí majoritního spoluvlastníka), proto v tuto chvíli platí úprava užívání dle rozhodnutí majoritního spoluvlastníka ze dne , datum, . Nárok uplatněný touto žalobou je v přímém rozporu s rozhodnutím žalované o užívání společné věci, když v případě vyhovění žalobě by žalobci skutečně získali možnost kdykoli a bez nějakého další omezení vstupovat do předmětné nemovitosti. Tak, jak žaloba byla formulována, nelze uplatněnému nároku vyhovět.

11. Odvolací soud nepolemizuje s právním závěrem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, dle kterého „v zásadě platí, že spor o způsob užívání věcí je sporem z její správy (§ 1126 a násl. občanského zákoníku). Ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§ 1042 občanského zákoníku)“. Odlišnost v tehdy a nyní projednávané věci je v tom, že v dané věci o způsobu užívání společné věci bylo rozhodnuto právním jednáním majoritního spoluvlastníka a žalobci jako minoritní spoluvlastníci se přijatému rozhodnutí soudně nebránili.

12. Žaloba by mohla být úspěšná, pokud by se žalobci domáhali zcela určitého jednání žalované za účelem kontroly vlastnického práva. Tím by mohla být například zmíněná možnost kontroly předmětné nemovitosti jednou nebo dvakrát za měsíc v přesně určeném čase. Takto však žalobci svůj nárok neuplatnili. Určité náznaky v tomto směru nebyly změnou žaloby a ve sporném řízení je pak nepřípustné, aby soud žalobce poučoval o hmotném právu; tedy o tom, co a jak mají žalovat. K tomuto lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3/18, ze kterého vyplývá, že „občanské soudní řízení je ovládáno zásadou rovnosti účastníků řízení, která garantuje, že soud nesmí žádnému z účastníků stranit a je povinen poskytnout jim rovnocenný prostor k jejich procesním úkonům. Tomu odpovídá také rozsah poučovací povinnosti soudu, který jejím prostřednictvím koriguje směřování účastníků řízení pouze v otázkách procesního práva, nikoli práva hmotného“.

13. Z výše uvedených důvodů má odvolací soud za to, že právní závěry soudu I. stupně, na základě kterých žalobě vyhověl, jsou nesprávné, a proto podle § 220 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

14. Žalobci nyní mají několik možností, jak svou situaci řešit. Buď podají novou negatorní žalobu, která nebude v přímém rozporu s rozhodnutí majoritního spoluvlastníka ze dne , datum, . Nebo vyvolají nové rozhodování spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci, a v případě přehlasování se obrátí na soud s žalobou ve smyslu § 1130 nebo § 1139 občanského zákoníku. Poslední možností je, aby žalobci podali návrh na zrušení a vypořádání podílového vlastnictví. Platí rovněž (byť to přímo s uplatněným nárokem žalobců nesouvisí), že do doby, dokud žalobcům nebude umožněno užívání předmětné nemovitosti v rámci jejich spoluvlastnických podílů, nebo do doby rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, mají žalobci vůči žalované nárok na finanční náhradu za neužívání společné nemovitosti.

15. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla se svým odvoláním úspěšná a dosáhla zamítnutí žaloby. Žalobci jsou tedy povinni zaplatit žalované náklady řízení v plném rozsahu, a to jak před soudem I. stupně, tak před odvolacím soudem. Tyto náklady představují náklady za soudní poplatek z odvolání ve výši , Anonymizováno, Kč a dále náklady za právní zastoupení žalované v průběhu celého řízení. Zástupce žalované v rámci závěrečného návrhu požadoval náhradu nákladů právního zastoupení v souvislosti se 7 úkony právní služby, které spatřoval v: 1) převzetí a přípravě zastoupení, 2) vyjádření k žalobě ze dne , datum, , 3) účasti u jednání soudu I. stupně , datum, , 4) účasti u jednání soudu I. stupně , datum, , 5) účasti u jednání soudu I. stupně , datum, , 6) podání odvolání ze dne , datum, , 7) účasti u jednání odvolacího soudu , datum, . Všechny účtované úkony spadají pod úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Na rozdíl od výpočtu soudu I. stupně (i vyúčtování právního zástupce žalované) odvolací soud vycházel při určení tarifní hodnoty z toho, že uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva představuje nárok, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích. Proto odměna za úkon právní služby byla vypočtena podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty představující částku , Anonymizováno, Kč (za úkony učiněné do , datum, – dle advokátního tarifu účinného do , datum, ) a částku , Anonymizováno, Kč (za úkony právní služby učiněné po , datum, – dle advokátního tarifu účinného od , datum, ). Nebylo důvodu, aby odměna byla vypočtena dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, když se v tomto případě nejednalo o určovací žalobu. Podle § 7 advokátního tarifu tak za úkony učiněné do , datum, náležela odměna v částce , Anonymizováno, Kč za každý úkon a za úkony učiněné po tomto datu náležela odměna ve výši , Anonymizováno, Kč za každý úkon. S ohledem na tento závěr tak zástupci žalované náleží celková odměna ve výši , Anonymizováno, Kč (3, Anonymizováno, ). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu pak za každý úkon právní služby učiněný do , datum, náleží režijní paušál ve výši , Anonymizováno, Kč a za každý úkon učiněný po , datum, režijní paušál ve výši , Anonymizováno, Kč. Součet těchto paušálních náhrad dosáhl částky , Anonymizováno, ). Zástupci žalované v souvislosti s účastí na jednání odvolacího soudu, které proběhlo mimo jeho sídla, náleží podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu náhrada za ztrátu času v celkové výši , Anonymizováno, Kč (4 půlhodiny po , Anonymizováno, Kč). K nákladům právního zastoupení pak lze připočítat i cestovní náhradu právního zástupce žalované k jednání odvolacího soudu, když cestoval vlastním osobním automobilem na trase , adresa, a zpět při ujetí celkem , Anonymizováno, km. Náhrada cestovného byla vypočtena podle vyhlášky č. 573/2025 Sb., když současně bylo vycházeno z toho, že použitý automobil má průměrnou spotřebu , Anonymizováno, l motorové nafty na 100 km (zjištěno z technického průkazu). Náhrada za použití vozidla dosáhla částky , Anonymizováno, Kč (, Anonymizováno, km × , Anonymizováno, Kč) a náhrada za pohonné hmoty dosáhla částky , Anonymizováno, Kč (, Anonymizováno, Kč); celková náhrada cestovného tak dosáhla částky , Anonymizováno, Kč. Celkové náklady za právní zastoupení dostaly v součtu , Anonymizováno, Kč (, Anonymizováno, ). S připočtením soudního poplatku za odvolání ve výši , Anonymizováno, tak celkové náklady žalované v řízení před soudy obou stupňů dosáhly částky , Anonymizováno, Kč. Jelikož žalobci v řízení nevystupovali v roli nerozlučných společníků (když žalobu mohl podat každý sám za sebe), odvolací soud rozhodl tak, že každý ze žalobců je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení jednou polovinou výše uvedené částky, tj. částku , Anonymizováno, Kč. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.