15 CO 25/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 739 909,92 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 13. 10. 2021, č. j. 115 C 162/2019-143,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., III., V., VI. a VIII. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 24 393,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. V řízení zahájeném podáním návrhu dne 12. 11. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 739 909,92 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že mezi ním a žalovanou vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy z 1. 9. 2005, která byla následně změněna dohodou o změně pracovní smlouvy z 24. 5. 2013 a manažerskou smlouvou z 29. 5. 2013. Tvrdil, že podle manažerské smlouvy měl nárok na měsíční mzdu ve výši 45 000 Kč a dále nárok na roční prémii v případě zisku žalované za příslušné účetní období v částce rovnající se 1 % z disponibilního zisku společnosti (žalované). Tvrdil dále, že žalovaná mu nevyplácela celou mzdu ve výši 45 000 Kč, ale jen mzdu sníženou o částku 18 000 Kč měsíčně, a že mu nevyplatila ani dohodnuté prémie. Z tohoto důvodu u žalované ukončil (okamžitým zrušením) pracovní poměr k 31. 8. 2017, což žalovaná akceptovala. K výši požadované částky 739 909,92 Kč uvedl, že se skládá z několika dílčích nároků. Prvním nárokem byla dlužná mzda za duben 2016 a za období červen 2016 až srpen 2017, když za těchto 16 měsíců mu žalovaná dluží celkem 288 000 Kč (16x 18 000 Kč). K tomuto nároku požadoval i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 30 445 Kč, když počátek prodlení odvíjel od splatnosti každé dlužné měsíční mzdy, která nastala posledním dnem měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém vykonal práci, za který je mzda poskytována; úroky z prodlení kapitalizoval do 29. 5. 2018. Druhým dílčím nárokem byla dlužná náhrada mzdy ve výši 36 000 Kč. K tomuto tvrdil, že v případě okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. V jeho případě se jedná o období 2 měsíců. K tomu dále uváděl, že žalovaná mu vyplatila náhradu mzdy za tyto 2 měsíce, avšak opětovně sníženou o částku 18 000 Kč měsíčně, proto mu dluží částku 36 000 Kč (2x 18 000 Kč). I z tohoto nároku požadoval úrok z prodlení, který kapitalizoval částkou 1 979,60 Kč. K tomu uváděl, že splatnost této pohledávky nastala 30. 9. 2017, když toto se odvíjelo od skončení pracovního poměru ke dni 31. 8. 2017; náhrada mu tedy měla být vyplacena v poslední den splatnosti mzdy a souvisejících plnění za měsíc srpen 2017. I zde úroky z prodlení požadoval jen za dobu do 29. 5. 2018. Posledním dílčím nárokem byl nárok na dlužné prémie za období roku 2013, 2014, 2015 a 2016, když dluh na prémiích za toto období dosáhl částky 310 546 Kč. Konkrétně za rok 2013 dluh představoval 153 980 Kč, za rok 2014 80 010 Kč, za rok 2015 72 036 Kč a za rok 2016 4 520 Kč. Tento nárok odůvodňoval tím, že došlo ke splnění podmínek vymezených v manažerské smlouvě a jednalo se o nárokové plnění zaměstnance. Splatnost ročních prémií měla být odvozena od schválení účetní závěrky společnosti a následného zajištění úhrady představenstvem žalované. Podle právních předpisů se účetní závěrka schvaluje do 6 měsíců od skončení účetního období a případný zisk zajišťuje statutární orgán do 3 měsíců od schválení; na základě toho dovozoval splatnost každé roční prémie vždy k 30. 9. následujícího roku. I z tohoto dílčího nároku požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, který kapitalizoval vždy od 1. 10. každého roku, kdy mu měla být prémie vyplacena, až do 29. 5. 2018. Z dlužné částky 153 980 Kč (prémie za rok 2013) tak požadoval kapitalizované příslušenství ve výši 45 653,39 Kč, z dlužné částky 80 010 Kč (prémie za rok 2014) kapitalizované příslušenství ve výši 17 281,29 Kč, z dlužné částky 72 036 Kč (prémie za rok 2015) kapitalizované příslušenství ve výši 9 756,09 Kč a z dlužné částky 4 520 Kč (prémie za rok 2016) kapitalizované příslušenství ve výši 248,55 Kč. Součet všech dílčích nároků dosáhl částky 739 909,92 Kč, z toho dlužná jistina činila 634 546 Kč a dlužné kapitalizované příslušenství 105 363,92 Kč.

2. Žalovaná od počátku řízení s návrhem nesouhlasila, když měla za to, že ani jeden z uplatněných nároků není důvodný. V řízení nezpochybňovala tvrzení žalobce o vzniku pracovního poměru k 1. 9. 2005, ani o uzavření dohody o změně pracovní smlouvy z 24. 5. 2013 a manažerské smlouvy z 29. 5. 2013, stejně jako skutečnost, že žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr k 31. 8. 2017 z důvodu nevyplacení části mzdy. Nároku na zaplacení doplatku mzdy a náhrady mzdy (za výpovědní dobu po okamžitém zrušení pracovního poměru) se bránila tím, že v letech 2016 a 2017 začala být její finanční situace špatná, když probíhalo insolvenční řízení a později bylo rozhodnuto o (jejím) úpadku. Proto v roce 2016 začala uplatňovat článek 15 vnitřního předpisu [anonymizováno] [rok], na základě kterého nebyla vyplácena zaměstnancům v pozici manažera (tedy i žalobci) pohyblivá část složky ve výši 40 % z platu. V případě žalobce, u kterého byla sjednána mzda ve výši 45 000 Kč měsíčně, to znamenalo snížení o 18 000 Kč měsíčně (tedy byla mu vyplácena mzda a později náhrada mzdy ve výši 27 000 Kč měsíčně). Žalovaná neuznávala ani nárok na zaplacení dlužných ročních prémií. Zde namítala promlčení tohoto nároku za všechny příslušné roky. Dále pak poukazovala na to, že i kdyby tento nárok nebyl promlčený, i tak by nárok žalobci nevznikl, neboť tento nárok byl sjednán v manažerské smlouvě z 29. 5. 2013 v souvislosti se jmenováním žalobce do funkce tajemníka generálního ředitele. V tomto směru poukazovala na to, že žalobce byl z této funkce k 31. 12. 2014 odvolán a že od 1. 1. 2015 byl jmenován do funkce realizačního ředitele, přičemž v této pozici již nárok na roční prémie neměl.

3. Soud I. stupně rozhodl ve věci rozsudkem z 13. 10. 2021, č. j. 115 C 162/2019-143, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 255 301 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 32 699 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu ohledně zaplacení části příslušenství z přisouzené částky 36 000 Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 72 036 Kč s příslušenstvím (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 520 Kč s příslušenstvím (výrok VI.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 153 980 Kč příslušenstvím, dále ohledně částky 80 010 Kč s příslušenstvím, ohledně části příslušenství z přisouzené částky 72 036 Kč a ohledně části příslušenství z přisouzené částky 4 520 Kč (výrok VII.) a konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 080 Kč (výrok VIII.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě provedeného dokazování soud I. stupně dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem vznikl na základě pracovní smlouvy z 1. 9. 2005 pracovní poměr, který byl změněn dohodou z 24. 5. 2013, na základě které žalobce s účinností od 1. 6. 2013 vykonával práci tajemníka generálního ředitele, ostatní ujednání pracovní smlouvy zůstala beze změny. Dne 29. 5. 2013 účastníci uzavřeli manažerskou smlouvu, kterou si dohodli s účinností od 1. 6. 2013 měsíční mzdu (žalobce) ve výši 45 000 Kč a dále roční prémie ve výši 1 % z ročního disponibilního zisku žalované s tím, že roční prémie bude vyplacena po schválení ročního výsledku valnou hromadou a termín výplaty roční prémie bude stanoven představenstvem žalované. Od června 2013 až do března 2016 žalovaná vyplácela žalobci mzdu ve výši 45 000 Kč měsíčně. Listinou z 29. 5. 2013 předseda představenstva žalované jmenoval žalobce k 1. 6. 2013 do funkce tajemníka generálního ředitele. Listinou z 30. 12. 2014 předseda představenstva žalované zrušil k 31. 12. 2014 jmenování žalobce tajemníkem generálního ředitele a jmenoval ho do funkce realizačního ředitele. V období duben 2016 a červen 2016 až srpen 2017 žalovaná vyplácela žalobci mzdu sníženou o 40 %, přičemž žalovaná opakovaně ujišťovala žalobce o doplacení částí mezd. Žalobce k 31. 8. 2017 okamžitě ukončil pracovní poměr u žalované podle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. Dne 27. 4. 2018 žalovaná podala návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu hrozícího úpadku s návrhem na povolení reorganizace. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2018, č. j. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek žalované, insolvenčním správcem byl ustanoven [právnická osoba] a následně byla povolena reorganizace. Žalobce uplatnil předmětné pohledávky i v rámci insolvenčního řízení vůči žalované, tyto však nebyly uspokojeny.

4. Skutkový stav popsaný v předchozím odstavci soud I. stupně právně posoudil a poté dospěl k závěru, že uplatněný nárok je z větší části důvodný. K nároku na doplacení části mzdy za období duben 2016 a červen 2016 až srpen 2017 uvedl, že účastníci si sjednali mzdu naposledy v manažerské smlouvě z 29. 5. 2013, když mzda nebyla stanovena ani vnitřním předpisem, ani mzdovým výměrem zaměstnavatele, ale dohodou účastníků. Jestliže žalovaná odvolala žalobce k 31. 12. 2014 z pozici tajemníka generálního ředitele a pověřila ho od 1. 1. 2015 výkonem práce realizačního ředitele, a v této souvislosti nedošlo k žádné jiné změně v dohodě o mzdě a žalovaná nadále vyplácela žalobci za práci realizačního ředitele mzdu ve výši 45 000 Kč, je třeba vycházet ze mzdy sjednané mezi účastníky v manažerské smlouvě. Dodal, že pokud žalovaná následně přistoupila ke krácení mzdy s odůvodněním, že postupuje podle svého vnitřního předpisu ([anonymizováno] [rok]), činila tak zcela neoprávněně, neboť mzdu sjednanou mezi účastníky bylo možné snížit pouze dohodou stran, a to předtím, než bylo s výkonem práce započato; k tomuto však nedošlo. Dodal, že na tomto závěru nemohlo nic změnit ani ustanovení manažerské smlouvy o tom, že tarifní mzda může být upravena v souladu s vnitřním předpisem [anonymizováno] [číslo], když toto ustanovení pouze obecně deklarovalo možnou změnu do budoucna, se kterou by žalobce musel být seznámen před výkonem práce. Navíc toto ustanovení odkazovalo na vnitřní předpis, o kterém žalovaná nejdříve v řízení tvrdila, že neexistuje, následně uvedla, že tento předpis nenalezla, proto dokazování touto listinou nemohlo být provedeno. Pokud se týká vnitřního předpisu [anonymizováno] [rok], soud konstatoval, že znění tohoto předpisu je zcela bez významu pro posouzení nároku žalobce, neboť na tento předpis manažerská smlouva neodkazovala a navíc tento předpis nabyl účinnosti teprve dne 1. 7. 2013.

5. Soud I. stupně však žalobci z nároku na doplacení části mzdy za předmětné období nepřiznal celou požadovanou částku (288 000 Kč), ale jen částku 255 301 Kč, když část uplatněného nároku (32 699 Kč) zamítl. Zamítnutí odůvodnil tím, že tato částka nepředstavuje dlužnou mzdu, ale nároky z titulu náhrady mzdy za čerpanou dovolenou, když tento nárok žalobce neučinil předmětem řízení. Odůvodnění rozsudku (bod 40) obsahuje podrobné vysvětlení, jak soud I. stupně dospěl k částce 255 301 Kč, a to včetně tabulky, ve které je uveden výpočet dlužné náhrady za každý měsíc předmětného období. Z této tabulky je zřejmé, že žalobci byla přiznána náhrada doplatku ve výši 18 000 Kč měsíčně jen za měsíce, kdy nečerpal žádnou dovolenou (což bylo v srpnu 2016 a dále v období leden 2017 až červen 2017); ostatní měsíce byla čerpána dovolená, což vedlo ke krácení příslušných náhrad. K přiznanému nároku soud I. stupně dodal, že žalovaná k tomuto nároku vznesla námitku promlčení, které se žalobce bránil odkazem na dobré mravy. Uvedl, že po zvážení všech okolností lze mít za to, že námitku promlčení lze hodnotit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému nelze přiznat právní ochranu. V tomto směru poukázal na to, že v řízení bylo prokázané, že předseda představenstva žalované po nevyplacení části mezd opakovaně ujišťoval žalobce i ostatní zaměstnance o dobrovolném doplacení části mezd. Za této situace nelze žalobci klást k tíži, že nepodal žalobu na doplacení části mezd dříve a důvodně předpokládal, že po vyřešení obchodních problémů žalované dojde k dobrovolné úhradě dlužných částí mezd. Žaloba byla shledána důvodnou i v té části, kde se žalobce domáhal zaplacení náhrady mzdy ve výši 36 000 Kč za dobu 2 měsíců od okamžitého zrušení pracovního poměru (od 1. 9. 2017 do 31. 10. 2017). Zde dospěl k právnímu závěru, že tento nárok žalobci vznikl podle § 56 odst. 2 zákoníku práce.

6. Nárok na dlužné roční prémie soud I. stupně posoudil jako nárokovou složku mzdy vyplývající z manažerské smlouvy, která není podmíněna posouzením nebo rozhodnutím žalované, když nárok žalobci vznikl dosažením zisku žalované v daném roce; k tomu dodal, že schválení valnou hromadou podléhal roční výsledek hospodaření, nikoli nárok žalobce na prémii. Na základě provedeného dokazování (zejména z účetních závěrek žalované) dospěl k závěru, že výsledek hospodaření (po zdanění) u žalované činil v roce 2013 15 398 000 Kč (což odpovídalo roční prémii 153 980 Kč), v roce 2014 8 001 000 Kč (což odpovídalo roční prémii 80 010 Kč), v roce 2015 7 204 000 Kč (což odpovídalo roční prémii 72 040 Kč) a v roce 2016 452 000 Kč (což odpovídalo roční prémii 4 520 Kč). Ohledně splatnosti dovodil, že ta nastala vždy 31. 7. následujícího roku, za který nárok na prémii vznikl. I zde se pak zabýval námitkou promlčení těchto dílčích nároků, když dovodil, že nárok na zaplacení prémií za roky 2013 a 2014 je promlčený. U prémie za rok 2015 dospěl k závěru, že za situace, kdy tento nárok byl žalobcem přihlášen u insolvenčního soudu v řízení, které se týkalo žalované, došlo podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona ke stavení promlčecí lhůty, a to od doby, kdy byla podána přihláška této pohledávky (27. 6. 2018), do doby sdělení insolvenčního správce o odmítnutí tohoto nároku (tj. do 10. 4. 2019). Na základě toho dospěl k závěru, že promlčecí lhůta se stavila v délce 287 dní s tím, že pokud žaloba byla podána 12. 11. 2019 (216 dnů poté, kdy začala znovu běžet promlčecí lhůta), není nárok na roční prémii za rok 2015 (ani za rok 2016) promlčen. Z dlužné prémie za rok 2015 byl žalobci přiznán kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 9 643,64 Kč a z dlužné prémie za rok 2016 kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 241,24 Kč, a to v souladu s § 4 zákoníku práce a s § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání, a to jen do výroku I., III., V., VI. a VIII. Výroky II., IV. a VII. nebyly žádným účastníkem napadeny a jsou tak již v právní moci. Žalovaná nesouhlasila zejména s (právním) závěrem soudu o tom, že vnitřní předpis žalované ZOŘN-01- 2013 je bez významu pro posouzení nároku žalobce na dlužnou mzdu a náhradu mzdy za předmětné období. K tomu poukazovala na to, že odvolala žalobce z pozice tajemníka generálního ředitele k 31. 12. 2014 (současně ho pověřila od 1. 1. 2015 výkonem práce realizačního ředitele), tedy již za účinnosti vnitřního předpisu [anonymizováno] [rok], když ten nabyl účinnosti 1. 7. 2013. Žalobce byl s tímto vnitřním předpisem řádně seznámen dne 2. 7. 2013 (což potvrdil svým podpisem). Tím došlo ke změně vzájemných práv a povinností mezi žalobcem a žalovanou v rozsahu nového vnitřního předpisu. Znovu poukázala na znění článku 15, podle kterého se měsíční mzda žalobce ve výši 45 000 Kč (nově) skládala z tzv. pevné složky (minimální výše mzdy) ve výši 60 % základní mzdy a z pohyblivé složky ve výši +/- 40 % základní mzdy, přičemž pohyblivá složka je podle téhož ustanovení závislá na osobním ohodnocení a finanční situaci žalované. Jelikož finanční situace žalované byla v letech 2016 a 2017 značně nepříznivá (což v konečném důsledku vedlo k úpadku žalované), byl vůči všem zaměstnancům v pozici manažerů (tedy nejen vůči žalobci), pravidelně uplatňován postup upravený v čl. 15 vnitřního předpisu, proto žalobci byla snižována základní mzda až na úroveň minimální výše mzdy ve výši 60 % základní mzdy. Dále nesouhlasila s tím, že námitka promlčení ve vztahu k nároku na doplatek dlužných mezd a náhradu mzdy by byla v rozporu s dobrými mravy. Zde poukazovala na to, že okolnosti tohoto případu v žádném případě nemohou dosahovat takové intenzity, pro kterou by bylo možné námitku promlčení hodnotit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Nezpochybňovala sice, že její tehdejší předseda představenstva ujišťoval žalobce (i ostatní zaměstnance) o tom, že v budoucnu dojde k dobrovolné úhradě dlužných částí mezd, nicméně takové prohlášení vždy podmínil tím, že k této dobrovolné úhradě může dojít pouze po vyřešení obchodních problémů žalované a po zlepšení její nepříznivé finanční situace. Ze strany žalované se tak v žádném případě nejednalo o jakékoliv uznání dluhu (jak tvrdil v rámci celého řízení žalobce), ale jen o nezávazné prohlášení, které bylo podmíněno zlepšením finanční situace žalované. Zde poukázal i na to, že žalobce patřil k vrcholným zaměstnancům žalované, měl tudíž po celou dobu výkonu zaměstnání přístup k relevantním údajům stran finanční situace žalované, proto mu muselo být jasné, že finanční situace žalované není příznivá a že ani v blízké době nedojde ke zlepšení. Odvolací námitka ve vztahu k přiznaným ročním prémiím za roky 2015 a 2016 spočívala v tom, že manažerská smlouva mezi účastníky byla uzavřena v souvislosti se jmenováním žalobce do funkce tajemníka generálního ředitele, nikoli v souvislosti s funkcí realizačního ředitele, kterou žalobce vykonával od 1. 1. 2015. Měla tedy za to, že roční prémie ze zisku byla specifickou odměnou poskytovanou (jen) tajemníkovi generálního ředitele. U jednání odvolacího soudu pak žalovaná doplnila své odvolání v tom směru, že soud I. stupně rovněž nesprávně posoudil námitku promlčení ve vztahu k dlužné prémii za rok 2015, když v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí lhůty; zde považovala odkaz soudu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] za nepřípadný. Žalovaná navrhovala, aby napadené výroky byly změněny tak, že žaloba se zamítá a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobce odvolání žalované nepovažoval za důvodné, když souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně; proto navrhl, aby rozsudek byl v napadených výrocích potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud souhlasí se všemi skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovým a právním závěrem a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně podrobně vypořádal i s jednotlivými námitkami žalované, které ve svém odvolání víceméně zopakovala. Soud I. stupně všechny své závěry logicky zdůvodnil a odvolací soud odůvodnění napadeného rozsudku považuje za přesvědčivé a velmi kvalitní. Lze jenom shrnout, že i odvolací soud má za to, že v daném případě byla mzda mezi účastníky sjednána v manažerské smlouvě z 29. 5. 2013 (ve výši 45 000 Kč měsíčně), když z této smlouvy se nedá dovodit, že by se tato mzda sjednávala výhradně jen na dobu, kdy žalobce vykonával funkci tajemníka generálního ředitele. Žalobci byla sice k 31. 12. 2014 zrušena funkce tajemníka generálního ředitele, avšak současně s tím byl k 1. 1. 2015 jmenován do funkce realizačního ředitele. K tomuto dni tedy došlo jen ke změně jmenování. Podstatné však je, že se stále jednalo o manažerskou pozici. Tuto skutečnost lze považovat v řízení za nespornou, když sama žalovaná v řízení v rámci své obrany opakovaně poukazovala na to, že žalobce patřil do vrcholného managementu společnosti. Lze tedy dojít k závěru, že manažerská smlouva byla platná až do skončení pracovního poměru žalobce u žalované, tedy do 31. 8. 2017. Ustanovení § 113 zákoníku práce nevylučuje, aby dohoda o mzdě byla stanovená i jinou smlouvou, než pracovní smlouvou. V daném případě manažerská smlouva byla individuální smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou a právně ji lze zařadit mezi tzv. nepojmenované smlouvy podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění. I kdyby však – hypoteticky – byla v manažerské smlouvě sjednaná mzda omezena jen výhradně na dobu výkonu funkce tajemníka generálního ředitele, pak by bylo nutné dojít k závěru, že od 1. 1. 2015 byla mzda ve výši 45 000 Kč měsíčně sjednána konkludentně. V tomto případě totiž žalovaná nadále až do března 2016 (a ještě pak v květnu 2016) vyplácela žalobci mzdu v této plné výši (45 000 Kč měsíčně), když nikdo z účastníků v tomto dalším období nic proti výši mzdy nenamítal.

12. Odvolací soud pak souhlasí i s právním závěrem soudu I. stupně v tom směru, že za daného skutkového stavu je pro posouzení uplatněného nároku (na doplatek mzdy a náhradu mzdy) bez významu znění vnitřního předpisu žalované [anonymizováno] [rok], když na tento předpis jednak manažerská smlouva neodkazovala a dále také tento vnitřní předpis nabyl účinnosti až 1. 7. 2013 (tedy po uzavření manažerské smlouvy).

13. Soud I. stupně správně vypočetl nárok žalobce na doplatek mzdy za předmětné období (duben 2016, červen 2016 až srpen 2017) ve výši 255 301 Kč, zde lze odkázat na podrobné odůvodnění v bodě 40 napadeného rozsudku. Správně byla rovněž vypočtena náhrada mzdy ve výši 36 000 Kč podle § 56 odst. 2 zákoníku práce, zde lze odkázat na odůvodnění v bodě 44 a 45 napadeného rozsudku. Správně bylo posouzeno i příslušenství z přisouzených částek s odkazem na § 4 zákoníku práce a § 1970 občanského zákoníku. Zde lze jen dodat, že pokud žalovaná nevyplatila tyto důvodné nároky žalobci včas, dostala se do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku. Výše požadovaných úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném vždy k prvnímu dni prodlení (k výpočtům prodlení odvolací soud odkazuje na odůvodnění v bodě 41 napadeného rozsudku).

14. Správné a v souladu s judikaturou byly i právní závěry soudu I. stupně ohledně toho, že v tomto konkrétním případě námitka promlčení nároku na doplatek mzdy za období duben 2016 a červen až září 2016 (u nároku za měsíce říjen 2016 až srpen 2017 již vzhledem k datu podání žaloby nebylo pochyb o tom, že tento nárok promlčený není) je v rozporu s dobrými mravy. Jak dovodil Ústavní soud v řízení sp. zn. I. ÚS 643/04„ námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95, rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000)“. I odvolací soud po prostudování provedených důkazů dospěl k závěru, že v tomto případě lze námitku promlčení žalované považovat za zneužití práva na úkor žalobce. Tento závěr odvolací soud opírá o tři prokázané okolnosti: 1) žalovaná opakovaně ujišťovala žalobce i jiné zaměstnance, že doplatky mzdy jim budou zaplaceny (byť to podmiňovala zlepšením ekonomické situace), 2) žalovaná i v rámci období, kdy již došlo k nedoplatkům, zaplatila žalobci plnou mzdu ve výši 45 000 Kč za květen 2016, 3) žalovaná nijak nenapadla okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalobcem dne 31. 8. 2017, když z tohoto okamžitého zrušení jednoznačně vyplývá, že jediným důvodem bylo to, že žalovaná nevyplatila žalobci v předmětném období sjednanou měsíční mzdu v plné výši (a dále také prémie dle manažerské smlouvy). Všechny tyto tři okolnosti ve svém souhrnu zcela jistě žalobce mohly vést k přesvědčení, že žalovaná doplatky mzdy zaplatí dobrovolně. Proto za této specifické situace nelze žalobci vyčítat, že okamžitě svůj nárok neuplatnil u soudu, ale žalobu podal až 12. 11. 2019, když už bylo zcela zřejmé, že žalovaná dobrovolně své závazky vůči žalobci neuhradí a že tyto nároky nebudou uspokojeny ani v rámci probíhajícího insolvenčního řízení.

15. Ze závěru, že manažerská smlouva byla platná až do 31. 8. 2017 (viz bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku), pak vyplývá i to, že žalobce měl i po 1. 1. 2015 nárok na roční prémie za podmínek sjednaných v této smlouvě. Jednalo se o nárokovou složku mzdy a v tomto směru lze odkázat na správné závěry soudu I. stupně uvedené v bodě 47 odůvodnění napadeného rozsudku, a to i ohledně prokázání výše prémií za roky 2015 a 2016.

16. Odvolací soud nesdílí názor žalované o tom, že ve vztahu k dlužné prémii za rok 2015 (i 2016) nedošlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 173 odst. 4 věty první zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) ve spojení s § 648 občanského zákoníku. Zmíněné ustanovení insolvenčního zákona jasně stanoví, že„ přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu“. Zmíněné ustanovení občanského zákoníku pak stanoví, že:„ uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce“. Z provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobce nárok na zaplacení ročních prémií uplatnil u insolvečního soudu přihláškou dne 27. 6. 2018 a že dne 10. 4. 2019 insolvenční správce odmítl uplatněný nárok a žalobce odkázal na postup podle ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona (možnost domáhat se uspokojení příslušného nároku žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními). Je proto správný závěr o tom, že od 27. 6. 2018 do 10. 4. 2019 promlčecí doba ohledně nároku na dlužné prémie za roky 2015 a 2016 ve smyslu § 648 občanského zákoníku neběžela. Pro úplnost odvolací soud dodává, že byl správný i právní závěr soudu I. stupně o tom, že předmětné pohledávky žalobce vůči žalované představují pohledávky za majetkovou podstatou, které insolvenční správce nezařadil do seznamu pohledávek zpracovaného pro přezkumné jednání v rámci řešení úpadku žalované. Za situace, kdy úpadek žalované byl řešen reorganizací, tak žalovaná zůstala osobou s dispozičním oprávněním, proto do řízení nevstoupil insolvenční správce a řízení nebylo ze zákona přerušené.

17. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku).

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto žalobci vzniklo právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů za právní zastoupení v celkové výši 24 393,60 Kč. Tato částka byla vypočtena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif), když bylo vycházeno z toho, že zástupce žalobce v odvolacím řízení učinil ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu dva úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu je třeba za tarifní hodnotu (pro výpočet odměny) považovat částku 367 857 Kč (bez příslušenství), když se jedná o součet jistin napadených výroků (255 301, 36 000, 72 036 a 4 520). Bylo třeba zohlednit to, že předmětem odvolacího řízení nebyly výroky II., IV. a VII., kterými byly některé nároky žalobce pravomocně zamítnuty. Podle § 7 advokátního tarifu tak odměna za jeden úkon právní služby nečiní 11 260 Kč (jak se domníval žalobce), ale jen 9 780 Kč. Odměna za dva úkony právní služby tedy dosáhla částky 19 560 Kč. Za každý úkon právní služby zástupci žalobce náležela paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem částka 600 Kč Náklady za právní zastoupení tak dosáhly částky 20 160 Kč. Jelikož zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (4 233,60 Kč) na celkovou částku 24 393,60 Kč.