15 Co 34/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce A, advokátem sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce B, advokátem sídlem Anonymizováno o zaplacení částky 69 000 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. září 2024, č. j. 54 C 292/2022-637,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Výše uvedeným rozsudkem zavázal soud I. stupně žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku Anonymizováno Kč do Anonymizováno dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku Anonymizováno Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaná. Ta v podstatě setrvává na svých námitkách, které uváděla již v řízení před soudem I. stupně a poukazuje na to, že soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav a též provedené důkazy nesprávně právně posoudil a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. V této souvislosti žalovaná vytýká soudu I. stupně, že vůbec nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 2443/2023-328, a to za situace, kdy právní názor Nejvyššího soudu zcela jednoznačně vyjadřuje jeden z aspektů procesní obrany žalované i v tomto sporném řízení. Dále žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně toho, že rozhodnutí ministerstva je správním rozhodnutím, které nikdy nebylo prohlášeno za nicotné, a tudíž nemůže otázku nicotnosti či případné nezákonnosti posuzovat, byť by šlo třeba jen o otázku předběžnou, k tomu žalovaná uvádí, že toto je zcela nesprávný právní názor. V tomto směru odkazuje na rozsudek Anonymizováno ze dne datum, č. j. Anonymizováno, z něhož vyplývá, že „soud je povinen v občanském soudním řízení vycházet z vydaných, přesněji pravomocných, správních aktů (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Uvedené plyne ze zásady, podle níž správní akt požívá presumpce správnosti, tj. je považován za právně bezvadný, dokud není v přezkumném řízení nebo v řízení před správními soudy zrušen. Soud v občanském soudním řízení z pravomocného správního rozhodnutí nevychází pouze tehdy, shledá-li při předběžném posouzení, že je takový správní akt nicotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2025, sp. zn. 20 Cdo 341/2005). Výčet vad způsobujících nicotnost, byť ne zcela vyčerpávající, upravuje ust. § 77 odst. 1 správního řádu“. S ohledem na právě citovanou část rozhodnutí Městského soudu v Praze má žalovaná za to, že soud I. stupně se měl otázkou případné nicotnosti (či nezákonnosti) uvedeného správního rozhodnutí zabývat. Dále žalovaná poukazuje na to, že v průběhu řízení prvoinstančnímu soudu doložila dostatek relevantních důkazů, na jejichž základě mohl zcela relevantně tuto předběžnou otázku posoudit. Současně pak uvádí, že předkládá odvolacímu soudu jako novoty důkazy vyžádané Anonymizováno soudem pro adresa v jiném obdobném sporu, kdy dle žalované jde o důkazy prokazující nicotnost rozhodnutí o udělení státního souhlasu ve prospěch žalobkyně. K otázce přijetí žalované ke studiu a závěrům uvedeným v čl. 5 ve vazbě na články Anonymizováno odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně žalovaná uvádí, že žalovaná skutečně projevila zájem stát se studentem žalobkyně, když vyplnila elektronickou přihlášku ke studiu, včetně dotazníku, kdy tedy bylo zahájeno přijímací řízení. Jestliže dále žalovaná činila kroky na základě instrukcí žalobkyně, tak ve smyslu těchto účelových instrukcí činila „kroky“ v rozporu se zákonem o vysokých školách, kdy žádná vysoká škola nemůže: a) vydávat ve smyslu ust. § 50 odst. 4 zákona o vysokých školách „rozhodnutí o podmínečném přijetí ke studiu“, b) nemůže podmiňovat zápis ke studiu ve smyslu ust. § 51 zákona o vysokých školách, ve vazbě na § 61 zákona o vysokých školách podpisem jakéhokoliv soukromoprávního aktu. V této souvislosti žalovaná poukazuje na § 51 zákona o vysokých školách s tím, že zápis do studia vyjadřuje studentovo právo na zápis do studia, kdy se studenti zapisují ve lhůtě stanovené vysokou školou nebo její součástí, a kdy se zápis koná na vysoké škole nebo její součásti. Zákon o vysokých školách tedy rozhodně jako podmínku pro zápis studenta vyjadřující jeho svobodný projev vůle nestanoví žádnou další podmínku, kdy především nestanoví jako podmínku podpis jakéhokoliv soukromoprávního aktu. Pokud tedy žalobkyně podmiňuje zápis do studia podpisem takového soukromoprávního aktu, jde o protiprávní stav s tím, že takový projev vůle není svobodným projevem vůle uchazeče o studium, který splnil podmínky přijímacího řízení. Jen on sám může na základě „rozhodnutí“ vydaného ve smyslu výše uvedeného § 50 odst. 4 svým projevem vůle deklarovat, zdali se stane studentem dané vysoké školy či nikoli. V případě žalované nedošlo k jejímu zápisu ve smyslu ust. § 51 odst. 1, 2 zákona o vysokých školách, a tudíž se nemohla stát studentem ve smyslu ust. § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách, a tudíž se studentkou žalobkyně nikdy nestala. Zde též žalovaná poukazuje na to, že soud I. stupně nevzal vůbec v úvahu důkaz uvedený v čl. 35 odůvodnění, kdy výzva MŠMT k odstranění nedostatků v činnosti žalobkyně z listopadu 2023, určené rektorovi, ministerstvo mimo jiné konstatuje vady rozhodnutí o přijetí ke studiu a rozhodnutí o nepřijetí ke studiu (kdy tento vzor byl žalobkyní použit i vůči žalované) a kdy je tedy konstatována vadnost tohoto „rozhodnutí“, konkrétně v bodě a) a bodě b), kde je mimo jiné uvedeno: „Z textu odůvodnění rozhodnutí tak vyplývá, že student je povinen v rozporu se zákonem o vysokých školách pro zahájení výuky uzavřít se adresa soukromoprávní smlouvu, jejíž součástí je i prohlášení studenta, který se předem zavazuje k plnění smluvních závazků. Zcela zde chybí ustanovení o možnosti se vyjádřit k obsahu smlouvy, pokud student s obsahem smlouvy prohlášením nesouhlasí, pokud smlouvu o prohlášení nepodepíše“. V tom podle žalované spočívá zásadní protiprávnost stavu věci s ohledem na zákon o vysokých školách a vyplývá z něj i neplatnost tzv. „smluvního prohlášení“ jako inominátní smlouvy podle ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, protože žalovaná byla uvedena v omyl ve smyslu § 583 občanského zákoníku, kdy jí bylo žalobkyní účelově předestřeno, že až podpis „smluvního aktu“ je podmínkou pro její status studenta ve smyslu ust. § 51 a § 61 zákona o vysokých školách. Žalovaná též nesouhlasí se závěry soudu I. stupně uvedené v čl. 6 odůvodnění ve vazbě na články 19, 20, 61-64 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Zde žalovaná poukazuje na to, že v okamžiku podpisu žádným studentem nebyla, když se nacházela v procesním postavení uchazeče o studium, a tudíž se jako student nemohla k ničemu zavazovat a už vůbec se nemohla zavazovat k jakékoliv úhradě jakýchkoliv studijních poplatků. Pokud se žalovaná studentkou nikdy nestala, nemohla se vyjadřovat ani v tom smyslu, že studium ukončuje, navíc podle žalované je otázkou, na základě jaké skutečnosti by byl domnělý projev vůle žalované učiněn. Pokud jde o obsah smlouvy, je podle žalované zcela jednoznačné, že jediná povinnost pro žalobkyni je vyjádřena v ustanovení článku I., odst. 3 v jedné větě tohoto aktu, navíc jednoznačně definovaná v ustanoveních zákona o vysokých školách, kdy veškerá další ustanovení konstatují jen a jen povinnosti pro žalovanou. Podle žalované je to smluvní akt, který si žalobkyně na své budoucí studenty protiprávně připravila a následně je protiprávně donutila k podpisu. Žalovaná tak nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, např. v tom, že žalovaná se zavázala v průběhu studia dodržovat práva a povinnosti vyplývající z právní úpravy a vnitřních předpisů a rozhodnutí orgánů žalobce, když v řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno, že některé „vnitřní předpisy“ žalobce byly sice MŠMT registrovány, ale bohužel rovněž v rozporu se zákonem o vysokých školách a některé „předpisy“, které za vnitřní předpisy žalobkyně vydává, samozřejmě vnitřní předpisy nejsou. Dále žalovaná opakuje, že její procesní obrana spočívá ve čtyřech důvodech, a to: a) námitka nicotnosti rozhodnutí o udělení státního souhlasu, b) námitka, že de iure se žalovaná studentkou nestala, c) námitka neplatnosti vnitřních předpisů, d) neplatnost tzv. smluvního prohlášení především s ohledem na ust. § 583 občanského zákoníku. V této souvislosti žalovaná zdůrazňuje, že první dvě námitky měly být soudem posouzeny jako předběžné otázky. K dalšímu obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně žalovaná uvádí, že žalobkyně až do datum nikdy neměla vnitřní předpis ve smyslu ust. § 59 zákona o vysokých školách, kdy tento prvně registrovala na základě již výše uváděné výzvy MŠMT z Anonymizováno. Právě s ohledem na předmětný rozsudek Nejvyššího soudu, byl i tento vnitřní předpis ke dni datum změněn, přičemž podle žalované oba tyto předpisy registrovalo MŠMT opětovně v rozporu se zákonem o vysokých školách. Podle žalované čl. 64 odůvodnění je snad nejvýznamnějším nesprávným právním hodnocením stavu věci. Jestliže prvoinstanční soud v článcích 8, 9 a 10 odůvodnění provedl důkazy – nařízení rektora, a následně se vyjadřuje v tom smyslu, „že podmínky pro úhradu školného byly stanoveny v prohlášení s odkazem na vnitřní předpis, který je nařízení rektora“, tak žalovaná především znovu odkazuje na předmětný rozsudek Nejvyššího soudu, ale i na další stanoviska MŠMT provedená jako důkaz, že jakákoliv „nařízení rektora“ nejsou vnitřním předpisem žalobkyně, protože nikdy nebyla registrována, kdy žalovaná dodává, že studenti vysokých škol jsou ve smyslu ust. § 63 odst. 2 povinni dodržovat vnitřní předpis vysoké školy, a kdy jakékoliv interní předpisy vysoké školy neregistrované, a tudíž, zjednodušeně řečeno, nepožívající „dohledu MŠMT“, nejsou pro studenty závazné. K tomu dále žalovaná dodává, že jejich obsah je navíc jednoznačně v rozporu se zákonem o vysokých školách. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby napadené rozhodnutí soudu I. stupně bylo změněno tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně byla zavázána k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. K odvolání žalované se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta nejprve shrnuje odvolání žalované a vymezuje odvolací námitky, které uplatňuje a dále uvádí, že pokud žalovaná poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2443/2023 s tím, že se soud I. stupně s tímto rozhodnutím a v něm uvedenou argumentací dostatečně nezabýval (nevypořádal), žalobkyně poukazuje na podstatné odlišnosti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2443/2023, když pro tyto odlišnosti nelze uvedený rozsudek na projednávanou věc aplikovat. V této souvislosti poukazuje zejména na to, že na rozdíl od věci řešené Nejvyšším soudem, byl před soudem I. stupně, který vydal napadený rozsudek, k důkazu proveden registrovaný vnitřní předpis žalobkyně, který stanoví poplatky spojené se studiem, což je situace Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2443/2023 zcela neřešená. V řízení před soudem I. stupně byl jako důkaz proveden statut žalobkyně registrovaný ministerstvem dne datum. Naprosto jednoznačně tedy bylo v řízení postavena najisto, že v době, kdy se žalovaná přihlásila a následně zapsala do studia v roce Anonymizováno, měla žalobkyně registrovaný vnitřní předpis postupem dle ust. § 41 odst. 2, ve spojení s ust. § 36 zákona o vysokých školách. K tomu žalobkyně odkazuje na status ve znění registrovaném v roce Anonymizováno Anonymizováno, provedený před soudem I. stupně. Tento status naprosto jednoznačně obsahuje, konkrétně ve svém článku 37, mechanismus pro stanovení školného s tím, že současně v souladu s registrovaným vnitřním předpisem byly vymezeny i ve smlouvě o studiu uzavíraném mezi žalovanou jako nastupující studentkou a soukromou vysokou školou. Žalobkyně dále poukazuje na extenzivnost výkladu ust. § 59 zákona o vysokých školách a dále uvádí, že i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 bylo již vícekrát rozhodnuto (mimo jiné např. rozsudkem Krajského soudu v Anonymizováno č. j. Anonymizováno ze dne datum) tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně bylo v plném rozsahu vyhověno. V této souvislosti poukazuje též na to, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 žalobkyně napadla u Ústavního soudu, kde je řízení vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2694/2024 s tím, že podrobně rozebírá argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti. Žalobkyně má též za to, že pokud by byly aplikovány požadavky Nejvyššího soudu, vyjádřené v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2443/2023 tak, jak je interpretuje žalovaná, nesplňovala by tyto požadavky žádná soukromá vysoká škola, působící v České republice. V tomto směru pak podrobně uvádí rozpis jednotlivých soukromých vysokých škol se zaměřením na úpravu poplatků, spojených se studiem. Dále žalobkyně uvádí, že soud I. stupně správně dospěl k závěru, že žalovaná se studentkou žalobkyně stala. V tomto směru opětovně popisuje jednotlivé kroky, které podle ní vyústily v to, že žalovaná se stala studentkou tím, že jednoznačně vyjádřila vůli studovat právě na vysoké škole, provozované žalobkyní (to je ve smyslu ust. § 61 zákona o vysokých školách se zapsala do studia). Stalo se tak přitom tím, že žalovaná dne datum podepsala smlouvu o studiu a tuto v Anonymizováno hodin téhož dne nahrála do informačního systému žalobkyně. Zákon o vysokých školách přitom formu, jakou má zápis do studia proběhnout, nijak neupravuje, kdy je zřejmé, že se jedná o projev vůle studovat právě na té které konkrétní soukromé vysoké škole. Podpůrně lze vůli žalované studovat na vysoké škole dovodit i z toho, že žalovaná se účastnila úvodu do studia a mohla dále do školy docházet, účastnit se přednášek a cvičení, plnit vybrané zkoušky a zápočty. Po celou dobu byla přitom žalovaná vedena jako studentka v celostátní evidenci studentů vedené ministerstvem. Soud I. stupně tedy správně zhodnotil provedené důkazy o tom, že žalovaná byla ke studiu přijata, a i o tom, že se (nahráním uzavřené smlouvy o studiu) do studia zapsala. Je tedy namístě, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný. Nedůvodnou v této souvislosti shledává námitku (procesní obranu žalované) ohledně toho, že údajně byla při uzavření smlouvy o studiu uvedena žalobkyní v omyl o rozhodující skutečnosti. V tomto směru žalobkyně provádí rozbor § 583 občanského zákoníku s tím, že nebyly naplněny uvedené podmínky a je tedy správný závěr soudu I. stupně, že smlouva o studiu ze dne datum byla uzavřena platně. Jako nedůvodnou označuje žalobkyně též námitku žalované, že žalobkyně neměla v akademickém roce Anonymizováno registrované vnitřní předpisy. V tomto směru podle žalobkyně bylo před soudem I. stupně prokázáno (např. registračními doložkami na vnitřních předpisech, protokolem o nahlédnutí právního zástupce do spisu na ministerstvu, přípisy ministerstva, v nichž jsou registrované vnitřní předpisy zmiňovány) tyto podmínky naplněny byly. V této souvislosti žalobkyně poukazuje zejména na registrované vnitřní předpisy, podstatný pro toto řízení, tedy statut adresa, registrovaný ke dni datum, dále studijní a zkušební řád adresa, registrovaný ke dni datum, dále pak např. stipendijní řád adresa, registrovaný ke dni datum, který nicméně vzhledem k tomu, že žalovaná stipendijní cenovou úroveň Anonymizováno nečerpala, není pro předmětné řízení podstatný. Státní souhlas udělený žalobkyní v roce Anonymizováno Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy, jakož i shora specifikované vnitřní předpisy registrované ministerstvem v roce Anonymizováno, které se vztahují na studium žalované, předložila žalobkyně v řízení před soudem I. stupně a jsou součástí spisu. Žalobkyně tedy uzavírá, že soud I. stupně správně posoudil, že žalobkyně disponuje registrovanými vnitřními předpisy (zejména v roce Anonymizováno registrovaného statutu). V článku 37 tohoto statutu je přitom obsažena úprava poplatkové povinnosti zcela v souladu s ust. § 59 zákona o vysokých školách. Registrovaný vnitřní předpis žalobkyně obsahuje mechanismus určení poplatkové povinnosti delegací na nařízení rektora (viz článek 37 odst. 4 statutu z roku Anonymizováno), tak odkaz na smlouvu o studiu (v případě žalované ze dne datum, viz článek 37 odst. 2 statutu z roku Anonymizováno) – to v rámci ústavně zaručené legální licence a ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Napadený rozsudek, tedy podle žalobkyně, správně dospěl k závěru, že poplatky spojené se studiem žalované byly stanoveny zcela v souladu s ust. § 59 zákona o vysokých školách, a proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný a zavázal žalovanou k povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že námitky žalované ve věci samé nejsou důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti žalované, aby jí zaplatila částku Anonymizováno Kč jako školné za jeden rok studia bakalářského studijního programu v částce Anonymizováno Kč a administrativních poplatků za zpoždění platby ve výši Anonymizováno Kč. V této souvislosti žalobkyně tvrdila, že je soukromou vysokou školou neuniverzitního typu, žalovaná se v akademickém roce Anonymizováno stala studentkou bakalářského programu s cenovou úrovní Anonymizováno, přičemž studia zanechala na základě vlastní žádosti – oznámení ze dne datum. Na základě těchto skutečností má tedy žalobkyně za to, že žalovaná měla povinnost uhradit školné a administrativní poplatek za akademický školní rok Anonymizováno v celkové částce Anonymizováno Kč, který neuhradila.

6. Žalovaná se proti žalobě bránila ve dvou oblastech. Jednak namítala, že se nikdy nestala studentkou žalobkyně, popřípadě, že nenastoupila do uvedeného studijního programu, a tudíž povinnost hradit školné a poplatky jí nikdy nevznikla. Dále žalovaná zpochybňuje postavení a oprávnění žalobkyně jako soukromé vysoké školy neuniverzitního typu, když v této souvislosti jednak zpochybňuje rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z datum o udělení státního souhlasu žalobkyni působit jako soukromá vysoká škola a o registraci vnitřních předpisů, když v této souvislosti uvedené rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z datum považuje za nicotné. Dále v této souvislosti žalovaná namítá, že případně vnitřní předpisy žalobkyně nesplňují zákonné předpoklady, když nebyly řádně registrovány a zveřejněny a nelze je proto považovat za platné a žalobkyně nemá podklad pro jí uplatňovaný nárok.

7. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy. Závěry soudu I. stupně jsou (až na jednu dílčí výjimku) zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně za důvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně (až na dále uvedenou jednu dílčí výjimku) zcela odkázat. Z těchto důvodů by odvolací soud považoval za zbytečné opakovat argumentaci soudu I. stupně, a proto se v dalším, stručně k opakovaným námitkám žalované (tj. k totožným námitkám, které žalovaná uváděla již před soudem I. stupně) vyjádří odvolací soud jen v základních aspektech.

8. Zde lze uvést, že žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně, když nárok žalobkyně zpochybňuje několika námitkami, a to v podstatě ve dvou směrech (oblastech). Jednak namítá, že se nestala studentkou žalobkyně, tedy že nebyla uzavřena smlouva o studiu mezi žalobkyní a žalovanou. Případně (pokud by předchozí námitka nebyla uznána za důvodnou) namítá, že pokud byla smlouva o studium mezi účastníky uzavřena, jedná se o smlouvu spotřebitelskou a s ohledem na sdělení žalované ze dne datum ke studiu nikdy nenastoupila. Pokud jde o druhou oblast námitek, žalovaná zpochybňuje postavení žalobkyně jako soukromé vysoké školy neuniverzitního typu, když v tomto směru považuje za nicotné rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne datum, případně zpochybňuje registraci vnitřních předpisů žalobkyně Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, tedy podle žalované vnitřní předpisy žalobkyně nesplňují zákonné předpoklady, když nebyly registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a zveřejněny a nelze je tedy považovat za platné a žalobkyně tak nemá právní podklad pro zaplacení školného, kterého se podanou žalobou domáhá.

9. Jde-li o první oblast námitek, tedy zda se žalovaná stala studentkou žalobkyně, případně zda nastoupila ke studiu v akademickém školním roce Anonymizováno, lze odkázat na správné závěry soudu I. stupně ohledně toho, že žalobkyní bylo vydáno rozhodnutí (ve smyslu ustanovení § 50 zákona č. 111/1998 Sb., zákona o vysokých školách – dále jen zákon o vysokých školách), a to listinou ze dne datum, označenou jako „Vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu“ (dále jen „Vyrozumění“). Dále byla mezi účastníky uzavřena smlouva o studiu, a to podpisem smluvního prohlášení žalovanou dne datum, když žalovaná splnila veškeré požadavky pro přijetí, dále bylo rozhodnuto o jejím přijetí a mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o studiu s vymezením práv a povinností účastníků, včetně závazku žalované hradit studijní a administrativní poplatky (a to i v případě ukončení studia) s jejichž výší, jakož i dalšími podmínkami úhrady byla seznámena, což potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná si zvolila cenovou úroveň „Anonymizováno“, kde činí poplatek za jeden akademický rok částku Anonymizováno Kč s tím, že splátka za akademický školní rok Anonymizováno byla splatná do Anonymizováno dnů od obdržení Vyrozumění o splnění podmínek. S ohledem na zásadu autonomie vůle v rámci občanskoprávních vztahů (srov. § 1 odst. 2 občanského zákoníku) a ve smyslu § 4 odst. 1 občanského zákoníku je zřejmé, že žalovaná si musela být vědoma závazku, vyplývajícího z tohoto smluvního prohlášení. Dne datum bylo žalobkyni doručeno písemné oznámení žalované o zanechání studia. I v tomto směru, tedy že byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o studiu, jsou závěry soudu I. stupně správné.

10. Odvolací soud však rozdílně od soudu I. stupně hodnotí to, zda se v daném případě jedná o smlouvu spotřebitelskou. Zde je možno uvést, že i když judikatura Nejvyššího soudu byla v tomto směru setrvale odlišná, tedy smlouvy o studiu nepovažovala za smlouvy spotřebitelské, má odvolací soud za to, že nelze přehlížet judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Zde lze uvést, že v odůvodnění rozsudku SDEU ze dne 11. 9. 2007 (C-76/05) ohledně postavení soukromých vzdělávacích zařízení, dospěl SDEU k závěru, že „vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, neboť instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu“. I z citovaného rozhodnutí SDEU tedy vyplývá, že v případě žalobkyně, která je soukromou vysokou školu, by mělo být spíše vycházeno z toho, že má postavení podnikatele a že tedy smlouvy uzavřené žalobkyní se studenty mají povahu spotřebitelských smluv ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku. V tomto lze odkázat i na následnou judikaturu SDEU, který se danou problematikou zabýval v rozsudku ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. C-147/16 (ve věci žalobce Karel de Grote). V tomto rozhodnutí SDEU spotřebitelské právo vztáhl i na vztah mezi studentem a veřejnou vysokou školou (srov. zejména body 51 - 60 odůvodnění rozsudku SDEU), když dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi veřejnou vysokou školou a studentkou podléhá čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 (směrnice o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách).

11. Zde je možno uvést, že tomuto závěru odpovídá i současná rozhodovací praxe Ústavního soudu, tedy např. rozhodnutí ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2093/24, rozhodnutí ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 2694/24 a rozhodnutí ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3310/24.

12. Nicméně i přes právě uvedené, je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě ujednání ve smlouvě o studiu mezi účastníky není (odvolací soud ji neshledává) v rozporu s právní úpravou ohledně spotřebitelských smluv (srov. ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku). V této souvislosti lze opětovně poukázat na to, že žalovaná byla informována o všech podmínkách smlouvy, včetně podmínek cenových (viz její volba cenové úrovně) a s tímto vědomím smlouvu uzavřela (tedy podepsala prohlášení a nahrála příslušné dokumenty do SIS). Za této situace se žalobkyně zapsala do studia (souhlasila se svým zapsáním), jednala o uznání zkoušek z předchozího studia a účastnila se přednášky dne datum. Stejně jako soud I. stupně i odvolací soud má za to, že se žalobkyně stala studentkou žalované v akademickém školním roce Anonymizováno a bylo její povinností plnit smluvní ujednání, včetně platby školného. V této souvislosti lze též připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, který mimo jiné uvádí, že „potřeba soukromé vysoké školy mít v předstihu zajištěno své fungování i po ekonomické stránce je pochopitelné a smluvní ujednání zabraňující svévolnému předčasnému ukončení studia sleduje rozumný cíl“.

13. S ohledem na vše uvedené, má tedy odvolací soud za to, že se žalovaná stala studentkou žalobkyně, mezi účastníky byla uzavřena smlouva o studiu a byť se jedná o smlouvu spotřebitelskou, nejsou ujednání v této smlouvě nepřiměřená a požadavek žalobkyně na zaplacení školného za akademický školní rok Anonymizováno je oprávněný. Námitky žalované v tomto směru tedy nejsou důvodné.

14. Jde-li o druhou oblast námitek žalované, kdy zpochybňuje postavení a oprávnění žalobkyně jako soukromé vysoké školy neuniverzitního typu, tak i zde odvolací soud dospívá k závěru, že posouzení věci soudem I. stupně a jeho závěry jsou správné (a též ve shodě s dalšími rozhodnutími soudů v obdobných věcech, srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v adresa ze dne datum č. j. Anonymizováno nebo rozhodnutí Krajského soudu v Anonymizováno ze dne datum, č. j. Anonymizováno atd.). Zde lze shrnout, že žalobkyně realizuje činnost jako soukromá vysoká škola neuniverzitního typu ve smyslu zákona o vysokých školách, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o státním souhlasu ze dne datum, č. j. MŠMT-č. účtu-4, jímž zároveň došlo k registraci vnitřních předpisů žalobkyně. Soud v občanskoprávním řízení není oprávněn posuzovat námitku žalované, pokud namítala nicotnost či neplatnost uvedeného správního aktu, a to ani jako otázku předběžnou. Smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky dne datum a vnitřní předpisy žalobkyně nejsou v rozporu s § 56 odst. 1 písm. a), § 59 zákona o vysokých školách, ani s listinou základních práv a svobod (článek 33). Jde-li o registraci vnitřních předpisů u MŠMT dle § 36 zákona o vysokých školách, je třeba jednak poukázat na to, že je třeba rozlišovat vnitřní předpisy dle zákona o vysokých školách a dále ostatní předpisy interní povahy, u nichž se registrace nevyžaduje (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24). Odvolací soud má za to, že žalobkyně má stanoveny příslušné poplatky vnitřním předpisem v souladu s § 59 o vysokých školách. Studijní a zkušební řád, jakož i statut, stanoví jejich druhy a posléze další předpis žalobkyně (nikoli vnitřní předpis ve smyslu zákona o vysokých školách, ale ostatní předpis interní povahy nevyžadující registraci) stanoví jejich výši. Takový postup je dle názoru odvolacího soudu možný a odpovídá logické potřebě žalobkyně, že uvedené poplatky mohou být dynamické (např. v souvislosti s rychlou a vysokou inflací apod.) a je třeba reagovat na momentální změny, jež mají na výši poplatků vliv, aniž by bylo třeba podstoupit proces registrace změn vnitřních předpisů.

15. Navíc v této souvislosti nelze pominout skutečnost, že případné porušení veřejnoprávní povinnosti nemá vliv na práva a povinnosti v soukromoprávních vztazích, resp. vliv na platnost právního jednání (když zde lze odkázat na ust. § 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku a § 580 ve spojení s § 586 občanského zákoníku).

16. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyní uplatňovaný nárok na zaplacení částky Anonymizováno Kč je důvodný. S přihlédnutím k sociální situaci žalované a stanovisku žalobkyně (když její zástupce právě s ohledem na sociální situaci žalované navrhoval stanovení splátek), má odvolací soud za to, že v projednávaném případě jsou podmínky pro stanovení delší lhůty k plnění. Z těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 220 o.s.ř. změnil jen tak, že zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni uvedenou částku v delší šesti měsíční lhůtě.

17. Vzhledem k tomu, že formálně bylo rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 220 o.s.ř. změněno, bylo třeba, aby odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. ust. § 224 odst. 2 o.s.ř.). V projednávané věci byla zcela úspěšná žalobkyně, a proto by jí náležela náhrada nákladů řízení (srov. ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud však s ohledem na obtížnou sociální situaci na straně žalované a odmítavý postoj žalobkyně k možnosti případného smírného (či mimosoudního) vyřízení této věci má za to, že v projednávané věci lze aplikovat ust. § 150 o.s.ř. Žalovaná aplikaci ust. § 150 o.s.ř. navrhla, přičemž žalobkyně (na výzvu odvolacího soudu) uvedla, že s ní nesouhlasí, když měla za to, že dostatečnou reakcí na obtížnou sociální situaci žalované je stanovení splátek.

18. Podle ust. § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

19. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, vyplývá, že „základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod“.

20. Odvolací soud si je vědom toho, že jak z ust. § 150 o.s.ř. tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že aplikace uvedeného ustanovení je opatřením výjimečným. V tomto směru odvolací soud i souhlasí s žalobkyní v tom, že „jen“ obtížná sociální situace žalované sama o sobě by pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. nepostačovala (kdy skutečně adekvátním opatřením by se jevilo stanovení splátek případně stanovení delší lhůty splatnosti). V projednávaném případě však dle odvolacího soudu jsou dány další významné okolnosti, které aplikaci § 150 o.s.ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni (před soudy obou stupňů) opodstatňují. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně ve vícero případech uplatňuje vůči některým svým studentům nároky na zaplacení školného (případně dalších administrativních poplatků), když skutkový základ tvrzený žalobkyní je obdobný a obdobné jsou též námitky jednotlivých žalovaných studentů. Zde nelze nevnímat jednak to, že (zejména z důvodu četných písemných podání právního zástupce žalobkyně, v nichž je v podstatě jen opakována a doplňována původní argumentace, stejně jako v souběžně vedených dalších řízeních) výše vyčíslených nákladů přesahuje samotnou žalovanou jistinu. Zejména však nelze přehlížet skutečnost, že ačkoliv sama žalobkyně připustila, že v několika případech uzavřela v průběhu řízení se žalovaným studentem dohodu a věc vyřešila dohodou, v této projednávané věci, ačkoliv žalovaná byla taktéž ochotna věc vyřešit dohodou, žalobkyně bez vážného důvodu možnost smírného (či mimosoudního) vyřízení této věci dohodou účastníků zcela odmítla. Tato neochota a rozdílný přístup žalobkyně k žalované oproti jiným (žalovaným) studentům a s přihlédnutím k sociální situaci žalované (která je samoživitelkou s průměrným příjmem ve výši Anonymizováno Kč/měs., má v péči Anonymizováno ve věku Anonymizováno let na něhož není stanoveno výživné) vedou odvolací soud k závěru, že se v daném případě jedná o výjimečné okolnosti, které ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšné žalobkyni. Z těchto důvodů odvolací soud žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).