15 Co 75/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené Anonymizováno advokátkou se sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený dne Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený Jméno žalovaného B , advokátem se sídlem Anonymizováno o vydání věci, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 34 C 58/2024-81,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 2 750 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně , tituly před jménem, , Anonymizováno, .

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti vydat žalobkyni osobní automobil tovární značky , jméno FO, , Anonymizováno, , registrační značka: , SPZ, , VIN: , VIN kód, , včetně jeho součásti – osvědčení o registraci vozidla, spolu s jeho příslušenstvím představovaným 2 ks klíčů od vozidla a sadou zimních kol na vozidlo, a to do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 068 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Své rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tím, že „z výsledku dokazování vyplynulo, že doplacením splátek úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne , datum, došlo ke splnění rozvazovací dle podmínky sjednané v čl. II, prvním oddílu, tj. dohody o zajišťovacím převodu práva mezi věřitelem z úvěrové smlouvy a žalobcem, v důsledku čehož se žalobce opětovně stal vlastníkem předmětného vozidla (§ 2040 a § 2043 občanského zákoníku). Žalovaný neuváděl a ani nedokládal žádné skutečnosti, které by snad odůvodňovaly závěr, že žalobce vlastníkem (§ 1011 a 1012 občanského zákoníku) vozidla není, současně netvrdil ani nedokládal skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by sám (na základě nějakého právního titulu) byl oprávněn mít vozidlo u sebe. Pokud žalovaný přes výzvy žalobce (i s ohledem na dobu, která uplynula od doplacení poslední splátky úvěru do podání žaloby) k uzavření samotné kupní smlouvy z blíže nespecifikovaného důvodu nepřistoupil, nezakládá již právo mít vozidlo u sebe ani ústní smlouva o smlouvě budoucí dle § 1785 a.n. občanského zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 3739/2021). Žalovaný se bránil tvrzením, že vozidlo již nemá ve své faktické dispozici, neboť si ho od něj „odvezla“ třetí osoba. V těchto případech platilo dle zákona č. 40/1964 Sb. a i nadále platí, že žalobci, tj. vlastníku věci, jež má být vydána, postačí tvrdit a prokázat, že tedy je vlastníkem a že držbu či detenci (dle toho, zda má či nemá takový subjekt vůli s věcí nakládat jako s vlastní) nabyl žalovaný, což zde nebylo v zásadě sporným. Je pak na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že držbu či detenci pozbyl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 a sp. zn. 22 Cdo 1949/2019). Jelikož žalovaný pozbytí držby či detence vozidla neprokázal, má povinnost žalobci jeho věc vydat, třebas se žalobce původního záměru, aby vozidlo odkoupil a jeho vlastníkem se do budoucna stal žalovaný nezříká, nicméně jako vlastník může žádat vrácení své věci, kterou mu žalobce zadržuje bez právního důvodu. Jelikož tak žalovaný neučinil přes předchozí výzvy dobrovolně, zavázal jej k tomu ve smyslu § 1040 zákona č. 89/2012 Sb. svým rozhodnutím soud (výrok I.). S ohledem na skutečnost, že vozidlo se má dle vyjádření obou stran nacházet v zahraničí, určil soud žalovanému ke splnění této povinnosti delší lhůtu, a to třicet dnů od právní moci rozsudku“.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal odvolání prostřednictvím svého právního zástupce žalovaný. V něm uvádí, že napadá rozsudek soudu I. stupně v celém jeho rozsahu, když uplatňuje odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. c), d) a e) o.s.ř., tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. S napadeným rozsudkem žalovaný nesouhlasí, a to z toho důvodu, že předmětný automobil nemá k dispozici, takže rozsudek je ve výroku I. nevykonatelný. Samotná případná exekuce k ničemu nepovede, a nebude tudíž vést k cíli, který sleduje žalobkyně. S předmětným vozidlem posledně disponoval , Anonymizováno, , který zemřel. Škoda žalobci taktéž nevznikla. Aby bylo možné naplnit cíl žalobkyně, je třeba zvolit jiný postup, a to takový, aby byl pro žalovaného reálný a vykonatelný. Žalovaný je ochoten žalobkyni poskytnout plnou součinnost. V zásadě nebrojí proti skutkovému základu věci, napadá však reálnou vykonatelnost napadeného rozsudku. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně bude povinna uhradit žalovanému náklady řízení.

3. Při jednání odvolacího soudu se podanému odvolání vyjádřila (prostřednictvím svého zástupce) žalobkyně, která uvedla, že považuje rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné a navrhla jeho potvrzení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobou podanou u soudu I. stupně se žalobkyně domáhala rozhodnutí, jímž by žalovaný byl zavázán k povinnosti vydat žalobkyni osobní automobil tovární značky , jméno FO, , Anonymizováno, , registrační značka: , SPZ, , včetně příslušenství. Žalobkyně v řízení tvrdila, že je vlastníkem předmětného automobilu, a i když uzavřela v ústní formě dohodu se žalovaným o budoucím prodeji předmětného automobilu žalovanému, k uzavření této kupní smlouvy dosud nedošlo. Dále žalobkyně tvrdila, že předmětný automobil žalovanému byl předán. Vzhledem k tomu, že ani po výzvě žalobkyně žalovaný předmětný automobil žalobkyni nevrátil, domáhá se jeho vrácení uvedenou žalobou. Uvedená tvrzení žalobkyně před soudem doložila nejen důkazy (tzn. výpisem z registru vozidel, úvěrovou smlouvou ze dne , datum, , výzvou k vrácení vozidla, přehledem uhrazených splátek), ale soud vyšel i ze shodných tvrzení účastníků, když žalovaný potvrzoval, že vozidlo do svého faktického držení od žalobkyně převzal, a to na základě dohody, resp. ústní smlouvy o smlouvě budoucí kupní, uzavřené s jednatelkou žalobkyně (s tím, že vozidlo bude užívat a současně bude místo žalobkyně hradit splátky úvěru dle smlouvy ze dne , datum, ). Uvedené závěry soudu I. stupně v rámci odvolání nezpochybňoval ani žalovaný, když tento namítal v podstatě jedinou skutečnost (stejně jako před soudem I. stupně) a to tu, že předmětný automobil žalovaný nemá ve své dispozici a rozsudek je tak de facto nevykonatelný.

6. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Závěry soudu I. stupně jsou zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně za důvodnou. V tomto směru lze na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat.

7. K odvolací námitce žalovaného, spočívající v tom, že předmětný automobil nemá ve své dispozici a že rozsudek je tedy nevykonatelný, tak i v tomto směru lze jednak odkázat na úvahy soudu I. stupně a jím uvedenou judikaturu vyšších soudů a dále je třeba uvést, že nelze přisvědčit námitce žalovaného, že se jedná o negativní skutečnost, kterou nelze prokázat. Naopak v rámci řízení žalovaný, pokud se bránil nároku uplatněnému žalobkyní, tak ve svých tvrzeních uváděl pozitivní právní skutečnost, tedy, že předmětný automobil od něj převzala třetí osoba, a to , Anonymizováno, , naposledy bytem , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , který však dle posledních informací žalovaného zemřel a žalovaný neví, kde se automobil nachází. Skutečnost ohledně předání předmětného vozidla žalovaným osobě „, Anonymizováno, “, je pozitivní skutečností tvrzenou v rámci obrany žalovaného, a tedy žalovaného tíží k tomuto tvrzení povinnost důkazní, tedy prokázat jím tvrzenou obranou skutečnost. Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaného nebyly k tomuto jeho obrannému tvrzení navrženy dostatečné důkazy, byl žalovaný soudem I. stupně při jednání dne , datum, poučen dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti prokázat jím tvrzenou skutečnost, že předmětný automobil žalovaný předal třetí osobě jménem , Anonymizováno, . I přes uvedené poučení a poskytnutí lhůty (včetně poučení o následcích nesplnění této povinnosti) žalovaný žádný důkaz k prokázání této skutečnosti nenavrhl. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že jeho tvrzení o předání předmětného automobilu třetí osobě nebylo prokázáno, je zřejmé, že žalovaný je poslední osobou, které byl automobil předán a je tedy pasivně legitimován k nároku, který v řízení uplatnila žalobkyně (když zde lze odkázat na úvahy soudu I. stupně a odkazovanou judikaturu v napadeném rozhodnutí). S ohledem na vše uvedené, tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné, odvolání žalovaného není důvodné, a proto dle ust. § 219 o.s.ř. odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, potvrdil.

8. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byla úspěšná žalobkyně, náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v průběhu odvolacího řízení vznikly. V projednávané věci se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 1 úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne , datum, ) ve výši , Anonymizováno, Kč a dále 1 režijní paušál ve výši , Anonymizováno, Kč (DPH přiznáno za úkony v odvolacím řízení nebylo, neboť z rejstříku ekonomických subjektů vyplývá, že registrace právní zástupkyně žalobkyně jako plátce DPH byla v roce 2024 ukončena); celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení se jedná o částku , Anonymizováno, Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.