15 Co 82/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Anonymizováno – Jméno žalované B , IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B 3) Jméno žalované C , narozený Datum narození žalované C bytem Adresa žalované C zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o odvolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 8. 1. 2025, č. j. 4 C 41/2024-99,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., II. a IV. potvrzuje.

II. V napadeném výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na nákladech řízení částku 3 104,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného 3) , Jméno advokátky, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném podáním žaloby , datum, se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového vlastnictví ke čtyřem nemovitostem, které žalobkyně má v podílovém spoluvlastnictví s ostatními žalovanými. Jednalo se pozemky parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, – zemědělská usedlost, pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. , Anonymizováno, – zahrada a pozemek parc. č. , Anonymizováno, – zahrada, všechny zapsané na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále jen předmětné nemovitosti). Návrh odůvodnila tím, že nemá zájem být nadále podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí s tím, že se před zahájením řízení nepodařilo mezi podílovými spoluvlastníky uzavřít dohodu o vypořádání. Žalobkyně navrhla, aby byl nařízen prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky řízení podle výše spoluvlastnických podílů.

2. Žalovaná 1) a žalovaný 3) se žalobou a s navrženým způsobem vypořádání podílového vlastnictví souhlasili.

3. Žalovaná 2) se žalobou nesouhlasila. Argumentovala především tím, že při vypořádání, resp. převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, může postupovat pouze zákonem předpokládaným způsobem, který je upraven v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 503/2012 Sb., nikoli však podle zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Namítla také spekulativní jednání ze strany žalobkyně. Proto trvala na tom, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 4 C 41/2024-99, kterým zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (výrok I.), nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky řízení tak, že žalobkyni připadne , Anonymizováno, z tohoto výtěžku, žalované 1) připadne , Anonymizováno, z tohoto výtěžku, žalované 2) připadne , Anonymizováno, z tohoto výtěžku a žalovanému 3) připadne , Anonymizováno, z tohoto výtěžku (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení částku , Anonymizováno, Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.) a rozhodl o tom, že žalobkyně, žalovaná 1) a žalovaná 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Z odůvodnění vyplývá, že na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí s tím, že žalobkyně vlastní spoluvlastnický podíl ve výši id. , Anonymizováno, , žalovaná 1) spoluvlastnický podíl ve výši id. , Anonymizováno, , žalovaná 2) spoluvlastnický podíl ve výši id. , Anonymizováno, a žalovaný 3) spoluvlastnický podíl ve výši id. , Anonymizováno, . Předmětné nemovitosti tvoří pás úzkých pozemků, začínajících zemědělskou usedlostí v přední části, na kterou navazuje zahrada a zbořeniště, končící opět zahradou. Vycházel z toho, že v řízení bylo nesporné, že nemovitosti nelze reálně rozdělit a že žádný z účastníků nemá o nemovitosti zájem. Vzal rovněž za prokázané, že před podáním žaloby žalobkyně vyzvala ostatní podílové spoluvlastníky, aby se vyjádřili k jejímu záměru zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví; žalovaná 1) a žalovaný 3) nevylučovali možnost prodeje svých spoluvlastnických podílů z volné ruky, žalovaná 2) byla ochotna svůj spoluvlastnický podíl prodat, ale za maximální cenu zjištěnou na základě znaleckého posudku. Za této skutkové situace pak dospěl k závěru, že jsou podmínky pro vyhovění žalobě, když podle § 1140 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví s tím, že pokud se sami účastníci nedohodnou o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, rozhodne o něm podle § 1143 občanského zákoníku na návrh některého ze spoluvlastníků soud. S ohledem na to, že bylo nesporné, že předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit a že nikdo ze spoluvlastníků je nechce převzít do svého výlučného vlastnictví, dospěl pak ke konečnému závěru, že podle § 1147 občanského zákoníku lze nařídit prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů jednotlivých spoluvlastníků. K námitkám žalované 2) uvedl, že si je vědom omezení nakládání s majetkem ve vlastnictví státu, jakožto veřejnoprávní korporace, nicméně měl za to, že v oblasti soukromého práva je třeba považovat stát za právnickou osobu, v daném případě podílového spoluvlastníka, když podle občanského zákoníku nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Námitku žalované 2) směřující ke spekulativnímu nakládání žalobkyně se spoluvlastnickým podílem nepovažoval za důvodnou, když o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měli zájem též žalovaná 1) a žalovaný 3). Zmínil rovněž, že v řízení vyplynulo, že samotný spoluvlastnický podíl žalované 2) na předmětných nemovitostech je samostatně neprodejný.

5. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní, žalovanou 1) a žalovanou 2) soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když vycházel z toho, že dané řízení má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Odkázal v tomto směru na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu, které se touto problematikou zabývalo. Odlišně rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3), když zde postupoval podle § 147 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému 3) náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s účastí u jednání dne , datum, , které bylo zmařeno z důvodu na straně žalobkyně (když původně mělo být podílové spoluvlastnictví vypořádáno i ohledně spoluvlastnického podílu , jméno FO, , přičemž tento v době nařízení jednání soudu již nebyl vlastníkem tohoto podílu, neboť jeho podíl v průběhu řízení nabyla právě žalobkyně; na tuto skutečnost však žalobkyně až do jednání dne , datum, nijak nereagovala). Z výše uvedených důvodů soud I. stupně přistoupil k tzv. separaci nákladů a žalobkyni uložil, aby žalovanému 3) nahradila vzniklé náklady s účastí jeho právní zástupkyně na jednání soudu dne , datum, v celkové částce , Anonymizováno, Kč. V odůvodnění dále uvedl, že tato částka je tvořena odměnou za úkon právní služby spočívající v účasti právní zástupkyně žalovaného 3) na jednání , datum, ; odměnu přiznal podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu v částce , Anonymizováno, Kč. Vyčíslená částka nákladů řízení dále zahrnovala paušální náhradu hotových výdajů ve výši , Anonymizováno, Kč za jeden úkon právní služby, náhradu za ztrátu času ve výši , Anonymizováno, Kč (4 půlhodiny po , Anonymizováno, Kč) a náhradu za cestovné právní zástupkyně žalovaného 3) k jednání ve výši , Anonymizováno, Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná 2) (do výroků I., II. a IV.) a žalobkyně (pouze do výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 3/).

7. Žalovaná 2) v odvolání opětovně argumentovala zákonem č. 503/2012 Sb. (zákon o státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), podle kterého žalovaná 2) může činit právní úkony ohledně převodu státního majetku, v tomto případě převodu spoluvlastnického podílu, jen tak, že může v případě zájmu převést spoluvlastnický podíl na dalšího spoluvlastníka či spoluvlastníky, může podíl směnit za jiné zemědělské nemovitosti, nebo ho může nabídnout v rámci veřejné nabídky pozemku k vypořádání restitučních nároků podle zákona o půdě, nebo ho převést v rámci schváleného privatizačního projektu dle zákona č. 92/1991 Sb. Zmínila také, že podle § 13 zákona č. 503/2012 Sb. se musí prodej nemovité věci a souvisejícího majetku uskutečnit ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku. Dodala, že veřejná dražba by se dala považovat za veřejnou soutěž, nicméně tato veřejná soutěž by se mohla týkat jen majetku, se kterým má žalovaná 2) příslušnost hospodařit. Proto by ve veřejné soutěži mohla prodat pouze svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nikoli již podíly žalobkyně a žalovaných 1) a 3). Dále opětovně namítla, že žalobkyně v průběhu řízení vykoupila spoluvlastnický podíl od , jméno FO, (jeden z původních žalovaných) a že je tedy zřejmé, že žalobkyně má zájem podíly skupovat a jediný důvod, proč nebyla ochotna zrealizovat původní návrh na odkup podílu žalované 2), byl ten, že státní instituce může svůj majetek zcizit pouze za určitých podmínek, a hlavně za cenu, která je pro žalobkyni nevýhodná. Z těchto důvodů navrhovala, aby rozsudek soudu I. stupně byl v napadených výrocích změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.

8. Žalobkyně odvolání žalované 2) považovala za nedůvodné a navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v napadených výrocích I. a II. potvrzen.

9. Žalovaná 1) k odvolání žalované 2) uvedla, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu I. stupně a navrhla, aby byl potvrzen.

10. Žalovaný 3) k odvolání žalobkyně uvedl jen to, že napadený rozsudek považuje za správný s tím, že setrvání ve spoluvlastnictví je nelogické a neekonomické, zejména pro něho, který jediný se o předmětné nemovitosti alespoň přiměřeně stará tak, aby nebyly poškozovány sousední nemovitosti.

11. Žalobkyně své odvolání proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu I. stupně odůvodnila tím, že byla nesprávně vypočtena částka, kterou má hradit žalovanému 3). Nezpochybňovala závěr soudu I. stupně o tom, že zmařila jednání konané dne , datum, a že je s ohledem na separaci nákladů povinna nahradit žalovanému 3) vzniklé náklady. V odvolání uvedla jediný argument, a to, že odměna za úkon právní služby (spočívající v účasti právní zástupkyně žalovaného 3/ u jednání) neměla být vypočtena podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu na částku , Anonymizováno, Kč, ale za situace, kdy obsah spisu neobsahoval podklad pro zjištění tarifní hodnoty věci (předmětných nemovitostí), měla být odměna vypočtena podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu na částku , Anonymizováno, Kč. Proto navrhovala, aby přiznaná částka , Anonymizováno, Kč byla změněna na částku , Anonymizováno, Kč.

12. Žalovaný 3) odvolání žalobkyně do nákladového výroku III. považoval za nedůvodné. Poukázal na to, že pokud by byl vyhotoven znalecký posudek na ocenění předmětných nemovitostí, tak by tarifní hodnota pro výpočet odměny byla jednoznačně mnohem vyšší. I za této extrémně výhodné situace pro žalobkyni si dovolila podat odvolání kvůli částce , Anonymizováno, Kč. Proto žalovaný 3) považoval odvolání žalobkyně za zneužití průběhu řízení, a navrhl, aby napadený výrok byl odvolacím soudem potvrzen.

13. Žádný z účastníků v průběhu odvolacího řízení neuváděl žádné nové skutečnosti a nenavrhoval nové důkazy.

14. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované 2) ve věci samé nebylo důvodné, a naopak bylo důvodné odvolání žalobkyně do výroku III. o náhradě nákladů řízení.

15. K odvolání žalované 2) do výroků o věci samé (výroky I. a II.) odvolací soud uvádí, že souhlasí se všemi skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně podrobně vypořádal i s jednotlivými námitkami žalované 2), které ve svém odvolání víceméně zopakovala. Pokud se týká skutkových závěrů, tak ty mezi účastníky ani nebyly sporné. Nebylo tedy sporné, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nebyla sporná výše jejich spoluvlastnických podílů, nebylo sporné, že předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit a že žádný z účastníků o ně nemá zájem. Za této situace byla naplněna hypotéza ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník), podle kterého: „není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky“. S ohledem na zjištěný skutkový stav a procesní stanoviska účastníků tak soud I. stupně správně rozhodl, pokud k návrhu žalobkyně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude následně rozdělen mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů.

16. Námitky žalované 2) proti způsobu vypořádání spoluvlastnictví nebyly důvodné a v tomto směru odvolací soud odkazuje zejména na bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku. Lze zrekapitulovat, že stát je v daném případě účastníkem řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu v pozici právnické osoby. Soud I. stupně správně poukázal na ust. § 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, které na úrovni zákona vyjadřuje myšlenku dualismu soukromého a veřejného práva. Toto ustanovení zamezuje tomu, aby do soukromého práva byly vnášeny veřejnoprávní prvky tam, kde pro to není důvod. A právě o takovouto situaci v daném případě šlo. Argumenty žalované 2) ohledně způsobu nakládání s majetkem státu nejsou pro dané řízení právně relevantní. V daném případě bylo nutné vycházet z obecné zásady vyjádřené v ust. § 1140 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Žaloba by mohla být zamítnuta jen v situaci, kdyby ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mělo dojít v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (viz § 1140 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku). Takové důvody pro zamítnutí žaloby však žalovaná 2) v daném případě netvrdila ani neprokazovala.

17. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a rovněž v závislém výroku IV. podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

18. Pokud se týká odvolání žalobkyně do výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3), je třeba odvolání považovat za důvodné. V situaci, kdy soudní spis neobsahoval podklady (např. znalecký posudek nebo odborné vyjádření), které by umožňovaly stanovit cenu předmětných nemovitostí, nebylo možné v rámci rozhodování o separaci nákladů při stanovení odměny za úkon právní služby postupovat podle § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif), ani podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu tak, jak to udělal soud I. stupně. Zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2964/2016, kde byl vyjádřen závěr, že pokud obsah spisu neumožňuje hodnotu sporné věci nebo práva stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Za této situace tedy odměna za úkon právní služby měla být vypočtena částkou , Anonymizováno, Kč (z tarifní hodnoty , Anonymizováno, Kč). Náklady za zmařené jednání dne , datum, tedy měly být vypočteny správně na částku , Anonymizováno, Kč (odměna za 1 úkon v částce , Anonymizováno, Kč, režijní paušál ve výši , Anonymizováno, Kč, náhrada za ztrátu času ve výši 4× , Anonymizováno, Kč a doložené cestovné ve výši , Anonymizováno, Kč). Z těchto důvodů odvolací soud napadený výrok III. podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. I pro odvolací řízení platí, že je třeba vycházet ze zvláštní povahy řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které má povahu iudicii duplicis. Lze odkázat zejména na plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, č. j. Pl. ÚS – st. 59/23-1, podle kterého „pokud v takovém typu řízení není žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody“. V daném případě byly dány zvláštní důvody jen v souvislosti se zmařeným jednáním dne , datum, z důvodu na straně žalobkyně. Jiné zvláštní důvody, pro které by se soud měl od této obecné zásady odchýlit, nevyšly v řízení najevo. Proto o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.