16 Co 88/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holzbauera a soudkyň Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Veroniky Kovaříkové v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B zastoupená opatrovníkem Jméno opatrovníka , advokátem sídlem Adresa advokáta B 3) jméno FO (dříve Kolářová), datum bytem Adresa žalované B zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zrušení podílového spoluvlastnictví, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 C 143/2018-213,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Prvním výrokem shora v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu ve Vyškově bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem – pozemku par. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , číslo, bydlení, pozemku par. č. , číslo, zapsaných na LV č. , číslo, pro katastrální území a obec a část obce , adresa, u , právnická osoba, pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, .Druhým výrokem byl nařízen prodej shora uvedených nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky dle jejich spoluvlastnických podílů.Třetím výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 123 231 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvého stupně odkazem na ustanovení § 1140, 1141, 1143, 1144 a 1147 občanského zákoníku odůvodnil své rozhodnutí tím, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2474/2006 a 22 Cdo 3105/2014 je před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím třeba uvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou. Nelze-li věc rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba zpravidla v zásadě rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku; v takovém případě pak druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělené věci.

3. Základním kritériem není reálná stavebně technická dělitelnost nemovitých věcí, ale taktéž právě potřeba vynaložení nákladů s tímto rozdělením spojených. V dané situaci vycházel soud ze situace, kdy z procesního stanoviska obou procesních stran nebylo možno přistoupit, resp. zvolit jiný zákonný způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků než právě zvoleným způsobem, to je nařízením prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky dle jejich spoluvlastnických podílů. Žalobce nechtěl a neměl zájem na přikázání nemovitých věcí do svého vlastnictví a nehodlal se rovněž nikterak finančně podílet na nákladných stavebních úpravách, bez kterých by nebylo vůbec možné uvažovat o reálném rozdělení spoluvlastnictví účastníků. Žalovaní zase nebyli solventní k tomu, aby bylo možno přikázat nemovité věci do jejich vlastnictví, nebyly solventní ani k vyplacení spoluvlastnického podílu žalobce a nebyly rovněž solventní ani ke stavebním úpravám, bez kterých nebylo možno uvažovat o reálném rozdělení nemovitostí. Jediným možným způsobem zrušení a rozdělení podílového spoluvlastnictví účastníků bylo proto právě nařízení prodeje společných nemovitostí.

4. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud tím, že za situace, kdy žalobce od počátku zastával jednotné procesní stanovisko a prokázal i snahu docílit mimosoudního vypořádání, nebylo možno aplikovat na rozhodnutí o nákladech principy uvažované ve stanovisku pléna Ústavního soudu, kde jako princip ve sporech, tzv. iudicium duplex, kdy mají účastníci na obou stranách sporů zároveň postavení žalobce i žalovaného. V tomto konkrétním případě byl základní příčinou sporu právě procesní postoj žalovaných a z toho soud dovodil procesní úspěch žalobce, jemuž tak náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

5. Proti celé výrokové části rozsudku podali všichni tři žalovaní v zákonem stanovené lhůtě odvolání, jímž se domáhali jeho změny tak, že žaloba bude jako nedůvodná zamítnuta. Podle žalovaných spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.). Žalovaní konkrétně namítli, že okresní soud se vůbec nezabýval variantou zamítnutí žaloby, přestože sám připouští, že žalovaným hrozí reálně újma ve formě ztráty bydlení; nezabýval se dostatečně specifickými okolnostmi tohoto případu a neuvážil při svém rozhodování, jak hluboce jsou ohroženy oprávněné zájmy žalovaných jako zranitelných osob. K rozhodnutí o přiznání nákladů řízení žalobci namítli, že soud měl v otázce posuzování a rozhodování o nákladech řízení vycházet z judikatury Ústavního soudu k tomuto se vztahující, a sice, že v daném řízení se jedná o iudicium duplex, kdy zásadně žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. Žalobce se v písemném vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, a proto navrhl jeho potvrzení. Napadené rozhodnutí je ohledně způsobu vypořádání jediné možné, neboť v této věci nepřichází v úvahu reálné rozdělení nemovitosti a ani jeden ze spoluvlastníků nemá prostředky či nehodlá vyplatit ostatní, a proto nezbylo jiného, než rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a nařízení prodeje. Žalobce se již od roku 2017 snažil věc nejprve mimosoudně vyřešit, avšak s ohledem na postoj žalovaných bezúspěšně, přičemž mimosoudní jednání trvalo téměř jeden rok. Postoj žalovaných byl od počátku odmítavý, a proto žalobci nezbylo jiného než se obrátit na soud, přičemž řízení ve věci probíhá již téměř sedm let. Žalovaní zvolili v řízení obstrukční přístup, nesouhlasili ani se smírnými návrhy žalobce, a proto okresní soud přístup zvolený žalovanými a jejich postoj správně v řízení vyhodnotil tak, že takové jednání a takový procesní postup nemůže mít oporu v tzv. iudicium duplex, a proto správně soud rozhodl i o přiznání nákladů řízení žalobci.

7. Odvolatelé v průběhu odvolacího řízení, a to u jednání konaného dne , datum, v souladu s ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. uplatnili nově tvrzenou skutečnost, a sice, že v mezidobí, to je po vyhlášení napadeného rozsudku, došlo na jejich straně ke změně poměrů spočívající v tom, že jsou nyní již solventní k tomu vyplatit žalobcův spoluvlastnický podíl. Žalovaní byli následně odvolacím soudem vyzváni, aby jednak písemně upřesnili svou nově tvrzenou skutečnost o solventnosti a zároveň, aby ke svému nově přípustnému tvrzení doložili i příslušné důkazy, jimiž hodlají nově tvrzenou skutečnost prokázat.

8. Žalobce k tomuto novému skutkovému tvrzení žalovaných předně uvedl, že podle (v příloze předloženého) orientačního hodnocení nemovitosti realitní kanceláří , právnická osoba, reality holding činí současný spoluvlastnický podíl žalobce k předmětným nemovitostem k , datum, částku 1 247 500 Kč, a proto by strana žalovaná měla prokázat svou solventnost k uhrazení této částky žalobci.

9. Žalovaný ke svému novému tvrzení jako důkazy k prokázání své solventnosti doložili rozhodnutí prezidenta republiky ze srpna 2024 o vyslovení souhlasu příbuznému žalovaných se vstupem do ozbrojených sil Ukrajiny, dále smlouvu o vojenské službě cizinců v ozbrojených silách Ukrajiny, vojenský průkaz, výpis z rozkazu ministerstva obrany Ukrajiny, schválené odměny vojenského personálu a potvrzení o zániku zástavního práva ze , datum, .

10. Tyto nově předložené listinné důkazy byly odvolacím soudem provedeny, avšak ze žádného z těchto důkazů jednotlivě, ani v jejich vzájemné souvislosti rozhodně nevyplývá a nebyla prokázána solventnost žalovaných ani žádného ze žalovaných k vyplacení spoluvlastnického podílu žalobce pro případ, že by mělo dojít k vypořádání spoluvlastnictví tak, že by nemovitosti byly přikázány právě žalovaným s jejich povinností vyplatit žalobci jeho spoluvlastnický podíl.

11. Žalovaní poté ještě nad rámec nově uvedených tvrzení sdělili, že soud prvého stupně nesprávně a nezákonně nepřistoupil ke zrušení spoluvlastnictví formou reálného rozdělení nemovitostí, které bylo a je podle žalovaných možné. Odvolací soud k tomuto poznamenává, že takovéto stanovisko a tvrzení ze strany žalovaných mělo být jednoznačně uplatněno a mělo zaznít již v řízení před soudem prvého stupně, nikoliv až v řízení odvolacích, pro které platí systém tzv. neúplné apelace, a proto nebylo možné k tomuto novému nepřípustnému tvrzení o možnosti reálného rozdělení daných nemovitostí přihlédnout.

12. Na základě shora uvedeného tak krajský soud přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, vzal v úvahu i svůj předchozí pravomocný rozsudek v této věci z , datum, č. j. 16 Co 238/2022–199, kterým byl potvrzen částečný rozsudek soudu prvního stupně v této věci, jimž byl zamítnut návrh žalovaných na odložení zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků, dále ve smyslu ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. nebylo možno zohlednit nově tvrzenou skutečnost žalovaných o jejich solventnosti, neboť ta nebyla jimi předloženými důkazy nijak prokázána, dále nebylo možno přihlédnout k novému nepřípustnému tvrzení žalovaných o možném reálném rozdělení nemovitosti, a proto bylo jejich odvolání shledáno nedůvodným, co se týká výroků o věci samé, důvodným bylo shledáno jen ohledně výroku o nákladech řízení, jak bude níže vysvětleno.

13. Ohledně rozhodnutí o věci samé se odvolací soud shoduje se skutkovými i právními závěry okresního soudu tak, jak jsou podrobně, přiléhavě a přesvědčivě uvedeny a vysvětleny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které tímto odvolací soud dále pro stručnost a v podrobnostech odkazuje a s nímž se ztotožňuje.

14. Okresní soud v dané věci řádným způsobem provedl dostatečné dokazování, přičemž důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a celý spor rovněž po právní stránce správně posoudil a vyhodnotil. Odvolací soud v podstatě nemá ničeho, čím by doplnil správné a přiléhavé skutkové i právní závěry prvostupňového soudu.

15. Odvolací námitky žalovaných ohledně věci samé nebyly shledány důvodnými a právně relevantními; jednak se jedná o námitky a právní argumentaci, která již zazněla v řízení před soudem prvého stupně a s níž se okresní soud řádně a náležitě vypořádal, jak je zjevné právě z odůvodnění napadeného rozhodnutí. K dále nově přípustným i nepřípustným tvrzením žalovaných v průběhu odvolacího řízení se odvolací soud vyjádřil shora v tomto odůvodnění, a proto na výše uvedené dále odkazuje.

16. Vycházeje ze shora uvedeného byl proto rozsudek okresního soudu ve výrocích o věci samé pod body I. a II. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

17. Ke změně rozhodnutí došlo ohledně výroku III. o nákladech řízení, a to za použití ustanovení § 220 o. s. ř. Podle Stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 59/23 v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu, iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, nelze zpravidla určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladný s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody.

18. Odvolací soud dle výše citovaného Stanoviska pléna Ústavního soudu dospěl k závěru, že v daném případě je správné, spravedlivé a souladné s tímto stanoviskem žádnému z účastníků v této věci náhradu nákladů řízení nepřiznat. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu neshledal v této věci takové zvláštní důvody, na základě kterých by měly být náklady řízení žalobci přiznány. To platí i pro rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.