22 Cdo 1875/2026

Rubrum

22 Cdo 1875/2026-425 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, proti žalovaným 1) J. K., 2) M. K. a 3) V. E. H., všem zastoupeným Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 143/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2026, č. j. 16 Co 88/2025-379, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2026, č. j. 16 Co 88/2025-379, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 C 143/2018-213, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku parc. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „nemovité věci“ nebo „nemovitosti“), a nařídil prodej těchto nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky podle jejich spoluvlastnických podílů (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 123 231 Kč (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že každý z účastníků je spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitých věcí. Žalobce nabyl svůj podíl v exekuční dražbě s účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni 28. 12. 2016. Účastníci nedosáhli dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Na podílech žalovaných vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 947 000 Kč. Žalovaní neměli dostatečné finanční prostředky k vyplacení žalobce; dovolávali se zejména své nepříznivé finanční situace a zdravotního stavu a potřeby zachovat pro sebe bydlení v domě. Soud prvního stupně uzavřel, že reálné rozdělení nemovitých věcí není dobře možné. Vycházel přitom ze stavebního stavu nemovité věci, z procesních stanovisek účastníků a zejména z toho, že žádný ze spoluvlastníků nebyl schopen a ochoten nést náklady, které by rozdělení vyžadovalo. Přikázání nemovitých věcí žalovaným za přiměřenou náhradu nepřicházelo v úvahu pro nedostatek finančních prostředků; žalobce o přikázání věci do svého vlastnictví neusiloval. Proto zvolil jediný v úvahu připadající zákonný způsob vypořádání, tj. prodej nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku podle podílů jednotlivých spoluvlastníků. Námitku žalovaných, že žalobce vykonává právo v rozporu s dobrými mravy, případně je zneužívá, soud prvního stupně neshledal důvodnou. Samotné nabytí spoluvlastnického podílu ve veřejné dražbě s ekonomickým záměrem a následný návrh na vypořádání spoluvlastnictví podle soudu neprokazují nepoctivost a ani zjevné zneužití práva. Při poměřování práva žalobce nebýt nucen ve spoluvlastnictví setrvat na straně jedné a osobních, zdravotních a majetkových poměrů žalovaných na straně druhé soud prvního stupně nepovažoval žalobcův návrh za podaný v nevhodné době či jen k újmě žalovaných. Žalovaní požádali o odklad zrušení spoluvlastnictví na dva roky; jejich návrh byl pravomocně zamítnut částečným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 C 143/2018-143, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 16 Co 238/2022-199.

3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, č. j. 16 Co 88/2025-379, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I). Ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II); shodně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

4. V odvolacím řízení žalovaní nově tvrdili, že jsou schopni žalobce vyplatit. K prokázání toho předložili listiny týkající se vojenské služby příbuzného žalovaných v ozbrojených silách Ukrajiny, odměňování vojenského personálu a doklad o zániku zástavního práva. Odvolací soud tyto důkazy provedl, avšak uzavřel, že z nich neplyne solventnost žádného z žalovaných k vyplacení spoluvlastnického podílu žalobce. Za nepřípustnou novotu pak označil jejich nově uplatněné tvrzení o možnosti reálného rozdělení nemovitostí, neboť toto tvrzení mělo být uplatněno již v řízení před soudem prvního stupně.

5. Odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně považoval reálné rozdělení nemovitých věcí za nevhodné s ohledem na náklady nutných stavebních úprav a na postoj i finanční poměry účastníků. Přihlédl také k předchozímu pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 16 Co 238/2022-199, kterým byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově o zamítnutí návrhu žalovaných na odklad zrušení spoluvlastnictví. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ve věci samé shledal správnými a dostatečně odůvodněnými. O nákladech řízení však rozhodl s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (toto stanovisko je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), podle něhož v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které má povahu iudicium duplex, zpravidla nelze určit účastníka s plným úspěchem ve věci.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Mají za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádají podle § 243 o. s. ř. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, případně v zákonem přípustném rozsahu i jeho právní moci, do pravomocného rozhodnutí o dovolání.

7. Dovolatelé primárně namítají vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o jejich druhém vzájemném návrhu ze dne 26. 3. 2024 na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Návrh na odklad odůvodnili zejména zhoršením zdravotního stavu žalované 2) a nepříznivými osobními, sociálními a majetkovými poměry všech žalovaných; zrušení spoluvlastnictví by podle nich znamenalo ztrátu jejich jediného obydlí. Odvolacímu soudu vytýkají, že tento nedostatek nenapravil a meritorně rozhodl, aniž by bylo o návrhu na odklad rozhodnuto; postupem odvolacího soudu tak došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatelů na spravedlivý proces.

8. Dovolatelé dále zpochybňují závěr soudů nižších stupňů o tom, že reálné rozdělení nemovitých věcí není možné. Tvrdí, že nikdy neprohlásili a ani nepřipustili nedělitelnost nemovitostí; naopak po celou dobu řízení prosazovali reálné rozdělení, mimo jiné s poukazem na dva samostatné vchody do domu. Podle dovolatelů soud prvního stupně bez opory ve spise označil tuto skutečnost za nespornou a uzavřel, že reálné rozdělení není možné i s ohledem na náklady stavebních úprav a finanční poměry žalovaných. Dovolatelé namítají, že bez zjištění povahy nutných úprav a jejich konkrétních nákladů nebylo možné hodnotit jejich schopnost tyto náklady nést. Finanční prostředky by dle jejich přesvědčení mohly být nashromážděny pomocí rodiny nebo úvěrem zajištěným jejich třemi čtvrtinami nemovitosti, již nezatíženými zástavním právem. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýkají, že jejich výhrady k reálnému rozdělení odmítl jako nepřípustnou novotu. Podle dovolatelů nešlo o nová skutková tvrzení, nýbrž o polemiku se závěrem soudu prvního stupně, který bez dostatečného dokazování považoval nedělitelnost věci za nespornou. Soudy tak podle nich rezignovaly na posouzení primárního způsobu vypořádání a bez spolehlivého vyloučení možnosti reálného dělení zvolily krajní variantu prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě.

9. Dovolatelé dále poukazují na změnu svých majetkových poměrů nastalou v průběhu odvolacího řízení. Uvádějí, že z jejich podílů byl z katastru nemovitostí vymazán zápis jejich zástavních práv, a tyto podíly proto mohou sloužit k zajištění případného úvěru. Současně tvrdí, že shromažďují prostředky na vyplacení žalobce. Za zdroj dalších prostředků označují rovněž finanční pomoc syna, který slouží v ozbrojených silách Ukrajiny. Namítají, že odvolací soud se s uvedenými okolnostmi dostatečně nevypořádal a bez dalšího setrval na závěru o jejich nesolventnosti.

10. Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (žalovanými) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek vymezených dovolateli poměřováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15]. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

16. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatelů o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelů, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezili předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).

17. Dovolatelé v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání sice z ustanovení § 237 o. s. ř. vybrali jeden zákonný předpoklad přípustnosti dovolání, nicméně otázky, na něž by měl dát dovolací soud odpověď, formulovali pouze prostřednictvím námitek o nesprávném postupu odvolacího soudu v řízení (viz výklad níže v bodech 23 až 28 odůvodnění tohoto usnesení) a výtky proti závěru o reálné nedělitelnosti nemovitých věcí, jež se nepochybně netýká otázky procesního, ale hmotného práva. Především pak neoznačili žádné rozhodnutí, s nímž by v daných „otázkách“ mohl být rozsudek odvolacího soudu poměřován. Z dovolání tak nebylo možné seznat, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení § 237 o. s. ř. I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud – viz judikatura označená v bodě 15 odůvodnění tohoto usnesení) v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V přítomné věci nelze naplnění tohoto kritéria přípustnosti shledat a je nutno konstatovat, že dovolatelé nedostáli v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitostí dovolání.

18. Dovolání žalovaných je tudíž vadné (není věcně projednatelné).

19. Bez vlivu na závěr o věcné neprojednatelnosti dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání by nebylo dle § 237 o. s. ř. přípustné ani tehdy, i pokud by obsahovalo náležitosti dané § 241a odst. 2 o. s. ř.

20. Na konto dovolacích námitek rekapitulovaných v bodě 8 a 9 odůvodnění tohoto usnesení (týkající se nemožnosti reálného rozdělení nemovitosti a nových skutečností ohledně solventnosti žalovaných) je nutno poznamenat, že jsou neseny výlučně skutkovou argumentací. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolatelé přehlížejí, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., neboť dovolacímu přezkumu podléhá řešení otázek právních (nikoliv skutkových), jež se imanentně pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle § 241a odst. o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.

21. Je-li dovolání přípustné (v projednávané věci ovšem tomu tak není), dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Jeví se vhodným uvést, že jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jsou sice v dovolání namítány (tvoří podstatnou část dovolací argumentace), ale z obsahu spisu se nepodávají.

22. Dovolatelé namítají, že soud prvního stupně nevzal v potaz jejich (v pořadí druhý) návrh na odklad zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud následně ve věci rozhodl, aniž by chybu soudu prvního stupně napravil.

23. K odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Nejvyšší soud v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4604/2016. V tomto rozhodnutí uvedl, že návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví lze uplatnit jak v samostatném řízení, tak i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V posledně uvedeném případě půjde o vzájemnou žalobu ve smyslu § 97 o. s. ř. a soud nebude moci rozhodnout o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž by dříve či alespoň současně s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nerozhodl o žalobě na odklad zrušení spoluvlastnictví. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2816/2019. Doplnil, že o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví coby vzájemném návrhu uplatněném před soudem prvního stupně je vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem před, případně zároveň s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; pouhá zmínka v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé je nedostačující.

24. V odvolacím řízení je však situace odlišná. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení v těchto věcech je založeno na systému neúplné apelace a vzájemná žaloba je pojmově spojena s uplatněním nového předmětu řízení, nových skutečností a důkazů, nelze tyto instituty za odvolacího řízení použít (§ 216 odst. 1 o. s. ř.). Připuštění takového postupu by vedlo k tomu, že by odvolací soud o vzájemné žalobě rozhodoval poprvé jako soud prvního stupně; uvedený postup by však byl s povahou odvolacího řízení neslučitelný (srovnej Svoboda K., Kasíková M., Levý J., Doležílek J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 826 - 829, a Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 638 - 641).

25. V projednávané věci žalovaní podáním ze dne 26. 2. 2026 uplatnili návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví. Jednalo se v pořadí již o jejich druhý návrh (o původním návrhu žalovaných na odklad zrušení spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 16 Co 238/2022-199, kterým byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 C 143/2018-143). Druhý návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví žalovaní opřeli o svou neutěšenou finanční situaci, nepříznivý zdravotní stav žalovaného 1) a žalované 2), zachování potřeby bydlení všech žalovaných a nezletilých dětí žalované 3) a jednání žalobce, které je v rozporu s dobrými mravy; jednalo se o stejné skutečnosti, jakými byl odůvodněn původní návrh. Nový návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví učinili žalovaní prostřednictvím svého zástupce dne 26. 2. 2026, tj. až poté, kdy byl rozsudek soudu prvého stupně vyhlášen a jeho písemné vyhotovení doručeno všem účastníkům, a současně poté, kdy ve věci bylo ze strany žalovaných podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

26. Jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje podání vzájemné žaloby v odvolacím řízení. Komentářová literatura označená výše v tomto směru doplňuje, že uplatnění vzájemné žaloby až v odvolacím řízení je nepřípustným procesním úkonem bez právních účinků, k němuž odvolací soud nepřihlédne. Odvolací soud proto o podané vzájemné žalobě nerozhoduje a žalovanou stranu o tomto postupu vyrozumí nebo v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvede důvody, pro které k tomuto procesnímu úkonu nepřihlédl.

27. V nyní posuzované věci tak odvolací soud postupoval v souladu s § 216 odst. 1 o. s. ř., neboť o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví coby vzájemném návrhu by bylo nutné rozhodnout samostatným výrokem pouze v tom případě, že takový návrh bude vůči soudu učiněn před zahájením odvolacího řízení. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout jeho postup spočívající v nedostatečném informování žalovaných o tom, že o jejich návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví nebude rozhodováno. Odvolací soud přitom měl možnost tuto informaci žalovaným zprostředkovat písemně nebo i ústně u jednání. V postupu odvolacího soudu, však nelze spatřovat – vzdor mínění žalovaných – vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť (ne)informovanost žalovaných o postupu odvolacího soudu stran návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví ničeho nemění na skutečnosti, že návrh na odklad byl žalovanými uplatněn až v odvolacím řízení, tj. v rozporu s § 216 odst. 1 o. s. ř.; proto o něm nemohlo být rozhodováno.

28. Rovněž ani námitky dovolatelů o nedostatečném zkoumání nových skutečností stran solventnosti žalovaných odvolacím soudem nezakládají vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Jeden z případů výluky z principu neúplné apelace upravuje § 205a písm. f) o. s. ř., který stanoví, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud postupoval správně, pokud doplnil dokazování o důkazy, které vznikly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (body 7–10 napadeného rozhodnutí). Na základě takto doplněného dokazování učinil stejný skutkový závěr jako soud prvního stupně, a sice že ani jeden z žalovaných není solventní, a tedy ani schopen uhradit vypořádací podíl žalobci. Pokud dovolatelé opakovaně namítají, že shromažďují finanční prostředky, mohou žádat o úvěr, který bude zajištěn jejich třemi čtvrtinami nemovitosti (již nezatíženými zástavními právy) či získávají prostředky od svého příbuzného, pak tyto nové skutečnosti odvolací soud provedeným dokazování dostatečně prověřil a jeho skutkový závěr (shodný se závěrem soudu prvního stupně) je založen na řádném hodnocení nových důkazů v souladu s pravidlem uvedeným v § 132 o. s. ř. Pro zásah dovolacího soudu, jenž by mohl být aktivován porušením procesních pravidel o provádění či hodnocení důkazů (s výsledkem extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy) není žádný důvod (k povinnosti Nejvyššího soudu přihlédnout k dovolací námitce o porušení pravidel při dokazování srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17).

29. Jelikož dovolání žalovaných je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

31. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 8. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu