Pl. ÚS 14/18

Rubrum

Povinnost doplnit náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve lhůtě pro podání dovolání podle § 241b odst. 3 první věty zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský soudní řád“), stejně jako z § 243b občanského soudního řádu plynoucí neexistence povinnosti soudu vyzvat dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu dovolání, kterou je absence řádného vymezení této náležitosti, jsou součástí zákonem stanoveného postupu, jímž se jednotlivec může v dovolacím řízení domáhat soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V obou případech jde o zákonnou úpravu podmínek přístupu k soudu, jež sledují legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení, a jsou způsobilé tohoto cíle dosáhnout. Není s nimi přitom spojeno takové omezení přístupu k soudu, které by nerespektovalo podstatu a smysl základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy, jeţ by účastníkům odvolacího řízení, v jejichž případě zákon stanoví přípustnost dovolání za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ztěžovalo přístup k dovolacímu soudu způsobem, který by byl nepřiměřený či by jej dokonce fakticky znemoţňoval. Poţadavek zastoupení advokátem či notářem nebo právnického vzdělání dovolatele podle § 241 občanského soudního řádu společně s dvouměsíční lhůtou k dovolání podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, jež se odvíjí ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, představují dostatečnou záruku, že výše uvedená náležitost bude moci být splněna. Soud prvního stupně je v této souvislosti podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu navíc povinen poskytnout dovolateli, jenž nesplňuje podmínku zastoupení či právnického vzdělání, přiměřenou lhůtu k zajištění zastoupení advokátem či notářem nebo k podání žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 241b odst. 3 věty první a § 243b ve slovech "§ 43," zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu, jako účastníka řízení, a vlády, zastoupené ministrem spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

Návrh se odmítá.

Poučení

I. Předmět řízení 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2017 a o níž je vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 2910/17, navrhl Josef Bárta (dále jen "stěžovatel"), zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 20 Cdo 2810/2017-413 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2017 č. j. 24 Co 1/2017-396.

2. Uvedená rozhodnutí byla vydána v rámci exekuce, která byla usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 1. 2012 č. j. 27 EXE 68/2012-13 nařízena na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky společnosti EKVITA EURO, a.s. (dále jen "oprávněná") ve výši 3 493 750 Kč. Předmětná částka měla představovat dluh vzniklý nesplněním povinnosti ze smlouvy o půjčce, kterou stěžovatel uzavřel se společností HFS s.r.o. a na jejímž základě mu měla být dne 9. 8. 2005 v hotovosti předána částka 1 400 000 Kč. Součástí dluhu byly dále sjednané úroky v celkové výši 1 680 040 Kč za smluvených podmínek, tj. včetně ujednání o jednorázové smluvní pokutě 250 000 Kč pro případ prodlení s úhradou dluhu a smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení se splněním splatných závazků povinného. Dne 13. 11. 2006 postoupila společnost HFS s.r.o. předmětnou pohledávku oprávněné. Exekuce byla nařízena na základě smlouvy uzavřené formou notářského zápisu ze dne 16. 11. 2006 se svolením k vykonatelnosti, jímž k závazku stěžovatele v rozsahu 3 493 750 Kč přistoupila další osoba, která se tak zavázala solidárně uhradit předmětnou částku.

3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 27 EXE 68/2012-371, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce. Stěžovatel v tomto návrhu tvrdil, že částku 1 400 000 Kč od původního věřitele nikdy nepřevzal, a tudíž mu ani nemohl vzniknout předmětný dluh. Okresní soud ani krajský soud se však s jeho tvrzením neztotožnily a na základě provedeného dokazování měly za to, že k převzetí půjčky došlo.

4. Následně podané dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu z důvodu, že v něm v rozporu se zákonnými požadavky nemělo být uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podle Nejvyššího soudu k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu či jeho citace. Dovolání proto trpělo vadou obsahu, kterou podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu nelze po uplynutí lhůty k dovolání odstranit. Na tom, že dovolání nebylo možné projednat, neměnila nic ani námitka, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda je exekuční titul v souladu s kogentními ustanoveními zákona sloužícího k ochraně spotřebitele. Námitkou, že mezi právním předchůdcem oprávněné a stěžovatelem šlo o spotřebitelský vztah, v němž je povinný coby slabší strana chráněn zákonem, měl totiž stěžovatel uplatnit novou skutečnost, které nebyla odvolacímu soudu k přezkumu či řešení vůbec předestřena.

5. Podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Ustanovení § 243b občanského soudního řádu zase stanoví, že pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí. Citaci uvedených ustanovení nutno doplnit v tom ohledu, že § 43 občanského soudního řádu upravuje postup soudu prvního stupně v případech, kdy podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti. Předseda senátu by byl v případě, že by se toto ustanovení použilo, povinen vyzvat účastníka řízení k opravě nebo doplnění podání a poučit jej o způsobu, jak tuto opravu či doplnění provést.

6. II. senát Ústavního soudu (dále jen "navrhovatel") usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. I. ÚS 2910/17-23 podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatele a navrhl zrušení § 241b odst. 3 věty první a § 243b ve slovech "§ 43," občanského soudního řádu plénu Ústavního soudu. Podle jeho názoru jsou tato ustanovení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právě jejich uplatněním přitom měla nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. II. Argumentace navrhovatele 7. Podle navrhovatele zakládá odmítnutí dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže stěžovatel na tyto vady nebyl nejprve upozorněn a nebyl vyzván k jejich odstranění. Ústavní stížnosti přesto nebylo možné vyhovět bez dalšího, neboť Nejvyšší soud postupoval v souladu s § 241b odst. 3 věty první a § 243b občanského soudního řádu, které ve svém důsledku vyzývání k odstranění vad dovolání vylučují. Náležitosti dovolání bylo lze v souladu s těmito ustanoveními doplňovat pouze v průběhu trvání lhůty pro dovolání, a tudíž nebylo-li dovolání podáno s výrazným předstihem před uplynutím lhůty k tomu určené, bylo nepravděpodobné, že by je obecné soudy administrativně zpracovaly a vyhodnotily z hlediska případných vad ještě v době, kdy by jeho oprava či doplnění byly možné.

8. V uvedeném omezení přístupu k dovolacímu soudu spatřuje navrhovatel zájem na zefektivnění dovolacího řízení, což je podle něj legitimní cíl. Má však pochybnost o tom, zda napadená ustanovení jsou vůbec způsobilá takového cíle dosáhnout a zda nejsou nepřiměřená. Nelze přehlédnout, že dovolací řízení je formálně složité a množství dovolání odmítaných pro vady je navzdory podmínce zastoupení advokátem nebo notářem, případně právního vzdělání dovolatele, značné. Nejde o ojedinělé případy. Často jsou takto odmítána dovolání, jež nebyla zpracována ledabyle, nýbrž pečlivě, a dovolatel v nich projevil snahu naplnit zákonné požadavky, byť se mu formálně vzato nepodařilo dostát všem.

9. K odstranění vad vyzývají všechny ostatní vrcholné soudy, ať už jde o Ústavní soud či Nejvyšší správní soud, ale také Nejvyšší soud v trestních věcech. Takovýto postup by dovolací soud nadměrně nezatížil a nijak by nesnížil efektivitu dovolacího řízení, která má být primárním cílem zákonné úpravy dovolání. Lze si nakonec představit, že k odstranění vad podaného dovolání by mohly vyzývat již soudy prvního stupně, které kontrolují také splnění dalších náležitostí dovolání. Navrhovatel má za to, že pro naplnění sledovaného legitimního cíle zefektivnění dovolacího řízení je dostatečné již samotné stanovení striktnějších podmínek pro podání dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Vyloučení povinnosti vyzývat k odstranění vad může vést ve svém důsledku naopak k popření smyslu dovolacího řízení, zejména budou-li pro vady odmítána dovolání, která přinášejí závažné právní otázky směřující ke sjednocení rozhodovací praxe. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh komorám Parlamentu a dále vládě a Veřejné ochránkyni práv jakožto orgánům, které jsou oprávněny vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení. Nadto požádal Nejvyšší soud o sdělení některých údajů ohledně jeho rozhodovací praxe, jež by mohly mít význam pro objasnění věci.

11. Poslanecká sněmovna i Senát ve svých vyjádřeních ze dne 12. 4. 2018 a 16. 4. 2018, podepsaných předsedy jednotlivých komor Mgr. Radkem Vondráčkem a Milanem Štěchem, shrnuly průběh legislativního procesu, v jehož rámci byl projednán a schválen zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 404/2012 Sb."). Poslanecká sněmovna tak učinila i ve vztahu k zákonu č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 293/2013 Sb.").

12. Dne 11. 4. 2018 obdržel Ústavní soud v zákonem předepsané lhůtě vyrozumění vlády o vstupu do řízení, o němž vláda rozhodla usnesením č. 220 z téhož dne. V něm pověřila ministra spravedlnosti, aby vypracoval a zaslal vyjádření k návrhu Ústavnímu soudu, a zároveň jej pověřila svým zastupováním v tomto řízení.

13. Vláda ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2018, podepsaném ministrem spravedlnosti JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., navrhla zamítnutí návrhu. Podle jejího názoru dovolání, které formálně vzato nesplňuje nároky na ně kladené, jelikož neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání, nemůže být současně dovoláním, které přináší závažné právní otázky směřující ke sjednocování judikatorní praxe. Požadavek na povinné právní zastoupení byl do právního řádu zaveden proto, aby bylo dovolání podáváno až po zralé úvaze o jeho smyslu a s přihlédnutím k tomu, že dovolací řízení je řízením vysoce odborným. Vláda nemá pochybnosti o legitimitě cíle napadených ustanovení, jímž je zkvalitnění a zefektivnění dovolacího řízení a zajištění, aby advokáti uvážili nutnost podání dovolání předem. Stejně tak nelze pochybovat ani o tom, že napadená ustanovení jsou způsobilá dosáhnout cíle, jímž je motivovat advokáty, aby zbytečnými formálními chybami při podávání dovolání neúměrně nezatěžovali Nejvyšší soud další administrativou.

14. Pokud jde o přiměřenost napadené zákonné úpravy, podle vlády není nepřiměřené požadovat po odborníkovi, aby sepsal formálně správné podání. Neschopnost některých advokátů tomuto požadavku vyhovět přitom nemůže být důvodem shledání protiústavnosti dotčené právní úpravy. Vláda nespatřuje ústavní deficit v rovině samotného zákona, byť z ústavněprávního hlediska může být problematickou aplikační praxe Nejvyššího soudu, která je v některých případech krajně formalistická. Dále poukázala na nepřípadnost situace, kdy by k odstranění vad vyzývaly soudy prvního stupně. To by totiž mohlo vést k tomu, že by advokáti podávali dovolání ve zvýšené míře či lehkovážně, což by nepřiměřeně zahltilo již nyní přetížené soudy prvního stupně. Takový soud by navíc jen těžko mohl vymezit, co v dovolání chybí z pohledu Nejvyššího soudu. Vláda připomněla judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že právo na přístup k soudu není absolutní a může podléhat omezením stanoveným vnitrostátním právem. Není nepřiměřené trvat na požadavku, aby osoba znalá práva dokázala sepsat podání zákonem požadovaným způsobem. Závěrem vláda dodala, že podle věcného záměru připravovaného civilního řádu soudního se do budoucna s vyloučením povinnosti vyzývat k odstranění vad dovolání nepočítá, nicméně dovolání bude založeno na odlišné koncepci.

15. Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. dopisem ze dne 27. 3. 2018 vyrozuměla Ústavní soud, že se rozhodla nevyužít svého procesního práva a do řízení nevstoupí.

16. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud požádal Nejvyšší soud o sdělení informací o nápadu jednotlivých soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v jednotlivých měsících za období od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2018, jakož i o počtu věcí vyřízených celkově a počtu dovolání odmítnutých pro vady celkově a jednotlivými soudci v jednotlivých měsících za stejné období. Nejvyšší soud ve svém sdělení ze dne 24. 4. 2018, podepsaném jeho předsedou prof. JUDr. Pavlem Šámalem, Ph.D., uvedl, že eviduje pouze údaje o počtu věcí rozhodnutých celkem v jednotlivých senátech a od roku 2015 též jednotlivými soudci za jednotlivé měsíce a o formě rozhodnutí (usnesení, rozsudek, rozhodnuto jinak). Z těchto údajů ani z informačního systému však nelze zjistit, jaký byl počet usnesení, jimiž bylo dovolání odmítnuto pro vady, oproti případům, v nichž bylo dovolání odmítnuto z jiného důvodu, respektive, v nichž bylo usnesením meritorně rozhodnuto o dovolání směřujícímu proti usnesení. Součástí sdělení byly výkazy za jednotlivé měsíce požadovaného období, z nichž však není patrno, jaký byl počet usnesení, jimiž bylo dovolání odmítnuto pro vady. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 17. Ústavní soud se předně zabýval tím, zda jsou v dané věci splněny všechny procesní předpoklady k projednání návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, které stanoví zákon o Ústavním soudu. Návrh zjevně splňuje veškeré zákonem stanovené formální náležitosti (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

18. Podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti. Podle § 78 odst. 2 věty první zákona o Ústavním soudu dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Ústavní soud považuje uvedenou podmínku - obdobně jako v případě návrhu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - za splněnou, jestliže jde o zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, jejichž použití má být v dané věci bezprostřední, respektive nevyhnutelné [usnesení ze dne 23. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353)], a jež současně překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího, tedy ústavně konformního výsledku [například nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), bod 26; nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 18].

19. Splnění uvedených podmínek v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2910/17 je navrhovatelem odůvodněno jeho právním názorem, že realizace práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v případě podání dovolání, které nesplňuje náležitost spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu, vyžadovala, aby byl stěžovatel před odmítnutím dovolání poučen o této vadě návrhu a aby mu byla poskytnuta přiměřená lhůta pro její odstranění. K naplnění takto vymezeného požadavku dochází v občanském soudním řízení obecně postupem podle § 43 občanského soudního řádu. Ve věci stěžovatele však použití tohoto ustanovení vylučuje § 243b občanského soudního řádu, což je v něm vyjádřeno právě slovy "§ 43,". Vyhovění ústavní stížnosti, jehož nosným důvodem by byl výše uvedený právní názor, tak závisí právě na posouzení ústavnosti § 243b občanského soudního řádu v části vyjádřené těmito slovy.

20. Dále je třeba uvést, že i kdyby byl opodstatněn závěr o neústavnosti vyloučení postupu podle § 43 občanského soudního řádu, jeho faktickou podmínkou by musel být také přiměřený časový prostor k odstranění nedostatku náležitosti dovolání. Ten však u dovolání podaného krátce před uplynutím zákonné lhůty k jeho podání zpravidla již nebude dán, protože podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu lze tuto náležitost doplnit jen před uplynutím lhůty pro podání dovolání. Podle platné zákonné úpravy nebyl dán tento prostor zcela jistě ani ve věci stěžovatele. Z tohoto důvodu závisí vyhovění ústavní stížnosti také na posouzení ústavnosti tohoto ustanovení, a to v části první věty vymezené slovy "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 238 až 238a)".

21. Navrhovatel tak byl v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti stěžovatele oprávněn podat návrh na zrušení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu ve slovech "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 238 až 238a)" a § 243b občanského soudního řádu ve slovech "§ 43,". V tomto rozsahu Ústavní soud zároveň neshledal důvod nepřípustnosti návrhu, ani důvod zastavení řízení o něm, pročež přistoupil k jeho posouzení.

22. Pokud jde o zbylou část věty první § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, ve vztahu k ní nebylo dáno návrhové oprávnění navrhovatele, protože nedostatek ostatních v této větě uvedených náležitostí nebyl důvodem odmítnutí dovolání stěžovatele. Posouzení ústavnosti této části napadeného ustanovení by pro rozhodování navrhovatele o ústavní stížnosti nemělo žádný význam.

23. Ústavní soud dodává, že při posuzování návrhového oprávnění navrhovatele nehodnotil nezbytnost návrhu pro vyhovění ústavní stížnosti z toho hlediska, zda by k němu nemohlo dojít i z jiného důvodu než absence poučení o vadách dovolání a neposkytnutí přiměřené lhůty k jejich odstranění. Jakékoli úvahy v tomto ohledu by totiž již přesahovaly rámec řízení o zrušení napadených ustanovení a zasahovaly by do působnosti navrhovatele jakožto senátu příslušného k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti. Ten by jimi navíc stejně nebyl vázán. Ústavní soud se tak v tomto řízení nezabýval ani otázkou, zda dovolání stěžovatele skutečně mělo vady. Pro závěr o návrhovém oprávnění navrhovatele bylo podstatné pouze to, že Nejvyšší soud odmítl dovolání právě pro jeho vady, a tudíž případný závěr o neústavnosti napadených ustanovení by stěžovateli mohl umožnit jejich odstranění na základě výzvy soudu. V. Posouzení kompetence a ústavnosti procedury přijetí napadených zákonných ustanovení 24. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu sestává posouzení ústavnosti zákona s ústavním pořádkem ze zodpovězení tří otázek: zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem a zda jeho obsah je v souladu s ústavními zákony.

25. Ustanovení § 241b odst. 3 první věty a § 243b občanského soudního řádu se staly v nyní účinném znění součástí tohoto zákona nabytím účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. Prvně uvedené ustanovení bylo následně ještě změněno zákonem č. 293/2013 Sb., tato změna se ovšem týkala pouze nahrazení slov "po dobu" slovy "v průběhu", přičemž se nedotkla té jeho části, která je předmětem posouzení ústavnosti v tomto řízení.

26. Za této situace se Ústavní soud zabýval pouze ústavností procedury přijetí zákona č. 404/2012 Sb. V této souvislosti konstatuje, že Parlament měl ve smyslu čl. 15 odst. 1 Ústavy kompetenci k přijetí tohoto zákona. Jak vyplývá z vyjádření komor i veřejně přístupných dokumentů vztahujících se k legislativnímu procesu, návrh uvedeného zákona (Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, sněmovní tisk 686) předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 18. 5. 2012. Ta jej schválila v třetím čtení dne 26. 9. 2012 na své 46. schůzi (usnesení č. 1316), když pro něj hlasovalo 125 ze 149 přítomných poslanců, 22 bylo proti a 2 se hlasování zdrželi. Senát projednal a schválil návrh zákona (Senát, 8. funkční období, 2010-2012, senátní tisk 421) dne 24. 10. 2012 na své 26. schůzi (usnesení č. 750). Pro hlasovalo 43 z 50 přítomných senátorů, 7 se hlasování zdrželo. Přijatý zákon byl doručen prezidentovi republiky dne 31. 10. 2012 a následně jím byl v Ústavou předepsané lhůtě podepsán. K vyhlášení zákona došlo ve Sbírce zákonů dne 27. 11. 2012 v částce 148 pod č. 404/2012 Sb. Uvedená zjištění postačují k závěru, že zákon byl přijat ústavně předepsaným způsobem, což nebylo ze strany účastníků řízení nijak rozporováno. VI. Znění napadených ustanovení a související právní úprava 27. Pro účely dalšího přezkumu považuje Ústavní soud za žádoucí jednak uvést znění napadených ustanovení, jednak vysvětlit jejich smysl a kontext z hlediska zákonné úpravy dovolání jako celku. Předně jde o § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, jehož první větu navrhuje zrušit navrhovatel a jež Ústavní soud přezkoumává v rozsahu vymezeném slovy "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)". Toto ustanovení sice bylo po vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu doplněno novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., jež nabyla účinnosti dne 30. 9. 2017, o větu třetí, ve zbytku však zůstalo nezměněno. Jeho platné znění je následující: "§ 241b... (3) Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až po uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví." 28. Ustanovení § 241b občanského soudního řádu upravuje úkony, které činí soud prvního stupně v dovolacím řízení, včetně jeho postupu za účelem odstranění nedostatku právního zastoupení dovolatele. Z hlediska řízení o návrhu na zrušení napadených ustanovení je podstatné, že § 241b odst. 3 věta první občanského soudního řádu vylučuje možnost doplnění v ní uvedených obsahových náležitostí dovolání po uplynutí lhůty k dovolání. Dovolatel tak musí v této lhůtě jednoznačně vymezit rozsah, v jakém se domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž musí označit důvod dovolání, jímž může být podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu pouze skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nakonec musí dovolatel uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S výjimkou případů uvedených v § 238a občanského soudního řádu proto musí vždy konkretizovat alespoň jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu a vysvětlit, z jakého důvodu má být v případě jeho dovolání splněn. Podle § 237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. Splnění uvedených požadavků, včetně požadavku zhodnotit právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, má zajistit povinné zastoupení dovolatele advokátem, případně notářem, podle § 241 odst. 1 občanského soudního řádu. Výjimku z této povinnosti stanoví odstavec 2 tohoto ustanovení u fyzických osob, jestliže mají právnické vzdělání. Další výjimky se pak týkají jednání za právnickou osobu, stát, obec či vyšší územní samosprávný celek, a to za předpokladu, že osoba, která je za tyto subjekty oprávněna jednat podle § 21, 21a, 21b nebo § 26a odst. 3 občanského soudního řádu, má právnické vzdělání.

30. Jak vyplývá z § 240 a § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu, zákon neumožňuje prominout zmeškání lhůty pro doplnění výše uvedených obsahových náležitostí. Podle třetí věty posledně uvedeného ustanovení se však v případech, kdy bylo dovolání podáno dovolatelem bez zastoupení advokátem, případně notářem, a zároveň bez právnického vzdělaní, odvíjí počátek této lhůty až od uplynutí lhůty stanovené soudem k odstranění tohoto nedostatku. Soud prvního stupně podle § 241b odst. 2 ve spojení s § 104 odst. 2 občanského soudního řádu učiní vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínek řízení. Ta budou s ohledem na § 241b odst. 3 věty druhé zahrnovat poučení dovolatele o nutnosti jeho zastoupení nebo doložení právnického vzdělání a stanovení příslušné lhůty, ve které tak má učinit. Požádá-li dovolatel o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu, podle věty třetí tohoto ustanovení začne lhůta pro doplnění předmětných obsahových náležitostí běžet až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Povinnost soudu učinit uvedená opatření neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 občanského soudního řádu přípustné.

31. Návrh navrhovatele dále směřuje proti § 243b občanského soudního řádu, a to v části vymezené slovy "§ 43,". Toto ustanovení zní: "§ 243b Pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí." 32. Podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu usnesením vyzve účastníka řízení, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Odstavec 2 pak stanoví, že není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen. Pro řízení před dovolacím soudem je třeba poznamenat, že § 241b odst. 1 odkazuje na § 209 občanského soudního řádu, jenž stanoví, že o odstranění případných vad podání se postará předseda senátu soudu prvního stupně. VII. Vyloučení poučovací povinnosti o náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, a možnosti jejího následného doplnění z hlediska základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny 33. Posouzení opodstatněnosti návrhu navrhovatele závisí na zodpovězení otázky, zda součástí základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je v případě dovolání podle občanského soudního řádu také právo dovolatele být poučen o tom, že jeho dovolání nesplňuje náležitost spočívající ve vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dále právo odstranit tento nedostatek v přiměřené lhůtě.

34. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.

35. Součástí záruk spravedlivého procesu plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, jež jsou imanentní součástí práva na soudní ochranu, je i povinnost obecných soudů poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech [nález ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (N 27/1 SbNU 213); z recentní rozhodovací praxe například nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1237/15 (N 43/80 SbNU 531) nebo nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17]. Smyslem této poučovací povinnosti, jejímž zákonným vyjádřením ve vztahu k občanskému soudnímu řízení jsou především § 5 a 43 občanského soudního řádu, je zajistit, aby účastník řízení neutrpěl újmu na svých právech toliko v důsledku neznalosti procesního práva. Skutečná možnost domáhat se svého práva u soudu totiž předpokládá, že účastník řízení nebude sankcionován za nesplnění svých procesních povinností, aniž by se mu o nich dostalo předtím konkrétního poučení a byla mu dána možnost tento stav napravit. Bylo by v rozporu s podstatou a smyslem práva na soudní ochranu, jestliže by k jejímu odepření docházelo na základě přepjatého formalismu při výkladu a použití procesních předpisů [srov. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Poučovací povinnost slouží i naplnění principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, z něhož současně plynou i její meze [nález ze dne 19. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 104/96 (N 84/6 SbNU 105); z recentní rozhodovací praxe například nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 (N 174/78 SbNU 593)].

36. Uvedená východiska se uplatní i v případě dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice neplyne nárok na dovolání či jiný mimořádný opravný prostředek, pokud je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda je dán důvod pro odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, a to i tehdy, jestliže dovolání nesplňuje náležitost spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, a tato vada nebyla odstraněna ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu [nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 18].

37. Náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, má za cíl zajistit, aby se advokát, případně notář, a nevyžaduje-li se zastoupení advokátem, pak sám dovolatel, ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda s ohledem na tuto praxi má podání dovolání vůbec význam [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), bod 32]. Ačkoli dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který, stejně jako jiné procesní prostředky, slouží ochraně subjektivních práv jednotlivců, současně má za cíl především sjednocování judikatury obecných soudů. Věcné posouzení dovolání spočívající v právním posouzení věci dovolatele je podmíněno nejen tvrzením, že odvolací soud dospěl ve věci k nesprávnému právnímu posouzení, ale též vymezením vztahu tohoto právního posouzení ke stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu. Právě od tohoto vztahu se pak odvíjí, zda bude dovolání posouzeno meritorním rozhodnutím, nebo toliko zjednodušenou formou, tedy v rámci posouzení přípustnosti dovolání, jež má nicméně v případě předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu povahu kvazimeritorního posouzení. Formálně sice ústí do závěru o nepřípustnosti dovolání, fakticky je však podstatou posouzení těchto předpokladů přípustnosti dovolání rovněž jeho opodstatněnost. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak představuje jeho obsahovou náležitost, jejímž prostřednictvím je společně s dovolacím důvodem vymezen procesní rámec přezkumu ze strany dovolacího soudu.

38. Ustanovení § 243b občanského soudního řádu vylučuje povinnost soudu prvního stupně vyzvat dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu k odstranění vad dovolání, jestliže dovolání neobsahuje některé zákonem stanovené obsahové náležitosti, včetně náležitosti výše zmíněné. Toto ustanovení dotváří zákonem stanovený postup, jímž se dovolatel může domáhat soudní ochrany svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, současně však právo na soudní ochranu omezuje v jednom z jeho komponentů, jímž je právo být ze strany soudu poučen o procesních právech a povinnostech. Činí tak z důvodu, aby bylo uplynutím lhůty k dovolání, v jejímž rámci lze podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu doplnit předmětnou náležitost dovolání, postaveno najisto, z hlediska jakých důvodů, vycházejících z identifikace zákonem vymezeného vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, má být rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno. Dovolací soud, stejně jako účastníci řízení, se pak již v průběhu řízení zabývají výlučně takto řádně předestřenými dovolacími důvody, čímž se racionalizuje a zpřehledňuje, a tím také zrychluje, dovolací řízení jako celek. Nepochybně jde o legitimní cíl, jehož dosažení jsou napadená ustanovení způsobilá.

39. Pokud jde o přiměřenost předmětného omezení, je zjevné, že vymezení vztahu právních závěrů odvolacího soudu k rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázkou odbornou, vyžadující podrobnější znalost práva, kterou obecně nelze u jednotlivců bez právnického vzdělání předpokládat. Samotné vyloučení poučovací povinnosti by tak mohlo mít za následek výrazné ztížení přístupu k dovolacímu soudu, neboť pro řadu dovolatelů by mohlo jít o podmínku jen stěží splnitelnou. Otázku přiměřenosti omezení poučovací povinnosti je však třeba hodnotit ve spojení s povinností dovolatele být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, případně notářem. Pakliže je dovolatel takto zastoupen, lze předpokládat, že advokát nebo notář, který přijal jeho zastupování, si je vědom zákonných náležitostí dovolání, dokáže se zorientovat v rozhodovací praxi dovolacího soudu a je schopen dovolání formulovat způsobem, aby dostálo zákonným požadavkům. Stejný předpoklad je dán i u osob, které s ohledem na své právnické vzdělání, respektive právnické vzdělání osoby oprávněné za ně jednat, nemusí být zastoupeny advokátem.

40. Uvedené neznamená, že by se poučovací povinnost nemusela vůbec uplatnit v případech, kdy účastník řízení je zastoupen advokátem nebo notářem [srov. nález ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 151/94 (N 27/3 SbNU 197)]. V případě dovolacího řízení ovšem nutno zohlednit jeho povahu řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž jde primárně o řešení právních otázek. Efektivní a bezporuchový průběh dovolacího řízení vyžaduje, aby v něm účastníci vystupovali orientovaně a účelně, a v tomto smyslu na ně klade zvláštní odborné nároky. Povinné zastoupení advokátem nebo notářem je tak pro dovolatele dostatečnou zárukou, že v dovolacím řízení budou jeho práva chráněna, včetně toho, že dovolání bude splňovat zákonné náležitosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35). V této souvislosti lze zdůraznit, že povinnost advokáta důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, je stanovena již v § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Jakékoli poučení takto zastoupeného dovolatele by navíc kromě sdělení, že v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohlo obsahovat nic jiného než citaci zákonného vymezení této náležitosti, což lze ve vztahu k advokátům, notářům či osobám majícím právnické vzdělání považovat za nadbytečné. Za této situace není důvod, aby se v případě dovolání podaného prostřednictvím advokáta nebo notáře, nebo dovolatelem s právnickým vzděláním, musela uplatnit i poučovací povinnost o předmětné náležitosti dovolání.

41. Poučovací povinnost nadále trvá u dovolatele, který podal dovolání bez zastoupení advokátem nebo notářem, ačkoli zastoupen být měl. Její podstatou je především poučení o nutnosti být zastoupen podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Jak již bylo uvedeno výše, teprve uplynutím lhůty ke splnění této podmínky, případně právní mocí rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu, začne plynout lhůta odpovídající lhůtě k dovolání, v jejímž rámci lze doplnit jeho obsahové náležitosti. Občanský soudní řád tudíž vytváří dostatečný prostor k tomu, aby si dovolatel bez právnického vzdělání, který není řádně zastoupen advokátem nebo notářem, po výzvě soudu takovéto zastoupení zajistil a nebyl tak zkrácen na možnosti podat dovolání.

42. Je pak už jen logickým důsledkem, že pokud obstojí jako ústavně konformní v § 243b občanského soudního řádu stanovené vyloučení povinnosti soudu poučit dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu o nedostatku náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak musí rovněž obstát i vyloučení možnosti doplnit tuto náležitost po uplynutí lhůty k dovolání podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu. Neexistuje žádný důvod, pro který by lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu neměla být pro advokáta nebo notáře, případně pro osobu s právnickým vzděláním, dostatečná k podání řádného dovolání.

43. Ústavní soud tak shrnuje, že povinnost doplnit náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve lhůtě pro podání dovolání podle § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu, stejně jako z § 243b občanského soudního řádu plynoucí neexistence povinnosti soudu vyzvat dovolatele podle § 43 občanského soudního řádu, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu dovolání, kterou je absence řádného vymezení této náležitosti, jsou součástí zákonem stanoveného postupu, jímž se jednotlivec může v dovolacím řízení domáhat soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V obou případech jde o zákonnou úpravu podmínek přístupu k soudu, jež sledují legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení a jsou způsobilé tohoto cíle dosáhnout. Není s nimi přitom spojeno takové omezení přístupu k soudu, které by nerespektovalo podstatu a smysl základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy, jež by účastníkům odvolacího řízení, v jejichž případě zákon stanoví přípustnost dovolání za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ztěžovalo přístup k dovolacímu soudu způsobem, který by byl nepřiměřený či by jej dokonce fakticky znemožňoval. Požadavek zastoupení advokátem či notářem nebo právnického vzdělání dovolatele podle § 241 občanského soudního řádu společně s dvouměsíční lhůtou k dovolání podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, jež se odvíjí ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, představují dostatečnou záruku, že výše uvedená náležitost bude moci být splněna. Soud prvního stupně je v této souvislosti podle § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu navíc povinen poskytnout dovolateli, jenž nesplňuje podmínku zastoupení či právnického vzdělání, přiměřenou lhůtu k zajištění zastoupení advokátem či notářem nebo k podání žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 občanského soudního řádu.

44. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že jádrem návrhu navrhovatele je především jeho pochybnost ohledně určitosti či předvídatelnosti zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v § 237 občanského soudního řádu. I kdyby však takovýto nedostatek skutečně byl dán, což Ústavní soud netvrdí, a dovolatelé by ani v případě zastoupení nemohli předvídat, zda jimi podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, pak takto formulované námitky neústavnosti zákonné úpravy dovolání nelze směřovat do napadených ustanovení občanského soudního řádu, jejichž "odstranění" by na těchto nedostatcích beztak nemohlo nic změnit. Nanejvýš by dovolatelům otevíralo prostor k tomu, aby bez jakékoli garance výsledného posouzení zkusili dovolání formulovat ještě jednou. VIII. Závěr 45. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí návrhu navrhovatele na zrušení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu ve slovech "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 238 až 238a)" a § 243b občanského soudního řádu ve slovech "§ 43," pro zjevnou neopodstatněnost. Ve zbylém rozsahu odmítl návrh na zrušení § 241b odst. 3 první věty občanského soudního řádu jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V souladu s § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu.

46. Odmítnutím návrhu přijal Ústavní soud návrh rozhodnutí, který se podstatně liší od návrhu původní soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové, aby bylo o návrhu navrhovatele rozhodnuto vyhovujícím nálezem. Předseda Ústavního soudu proto podle § 55 zákona o Ústavním soudu pověřil vypracováním usnesení (a tím určil novým soudcem zpravodajem) soudce Pavla Rychetského.

Rubrum

I. Předmět řízení II. Argumentace navrhovatele III. Průběh řízení před Ústavním soudem IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem V. Posouzení kompetence a ústavnosti procedury přijetí napadených zákonných ustanovení VI. Znění napadených ustanovení a související právní úprava VII. Vyloučení poučovací povinnosti o náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, a možnosti jejího následného doplnění z hlediska základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny VIII. Závěr Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka k výroku i odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019 Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18