22 Cdo 507/2026-400

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. D., zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o určení vlastnického práva a o vzájemném návrhu na vyklizení stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 319/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 59 C 319/2023-318, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem stavby, budovy bez č. p. nebo ev. č., stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY – dále „stavba“ (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost vyklidit stavbu a vyklizenou ji předat žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III a IV).

2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto pro právní posouzení věci významných skutkových zjištění: stavba je situována na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, který byl v roce 2011 vyčleněn z pozemku parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY s hlavní budovou č. p. XY, pozemek parc. č. XY s menší budovou, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jsou pod společným oplocením a ve vlastnictví žalovaného. Hlavní budovu (prostory v ní) měla žalobkyně pronajaty na základě dílčích nájemních smluv uzavřených od 28. 3. 1991. Žalobkyně od uzavření nájemní smlouvy ohledně hlavní (školní) budovy v roce 1991 užívala i nezastavěný pozemek obklopující budovu (zahradu), včetně všech drobných staveb se tam nacházejících. Na základě stavebního povolení, které bylo stavebním úřadem Městské části Praha XY vydáno dne 24. 7. 2007 pod č. j. P10-080861/2007, byla zahájena rekonstrukce stavby. Žalobkyně ve stavebním řízení vystupovala jako stavebník. Stavební úřad si vyžádal souhlas vlastníka stavby se stavebními úpravami, tj. žalovaného. Žalobkyni bylo žalovaným opakovaně sděleno, že vlastníkem rekonstruované stavby zůstává žalovaný. Do roku 2011 nebyla stavba evidována v katastru nemovitostí (v katastru nemovitostí nebyl veden ani pozemek parc. č. XY). Žalobkyně pro zápis stavby do katastru nemovitostí v roce 2011 ve prospěch žalovaného jako vlastníka poskytla žalovaným požadované podklady. Celý areál, včetně stavby, užívá žalobkyně i po skončení nájemního vztahu (výpověď z nájmu ze strany žalovaného ze dne 1. 9. 2015). Žalobkyni byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 315/2022-309, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 4. 2022 č. j. 26 C 75/2018-194, uložena povinnost vyklidit a žalovanému předat prostory v hlavní budově.

3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) a § 989 odst. 1, § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Konstatoval, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k stavbě (ať již na základě rekonstrukce či zhotovením nové věci) pro absenci úmyslu nabýt vlastnické právo pro sebe. Již v době vydání stavebného povolení v roce 2007 muselo být žalobkyni známo, že vlastníkem stavby je žalovaný a žalobkyně je toliko stavebníkem. V roce 2011 nadto žalobkyně poskytla žalovanému součinnost při zápisu stavby do katastru nemovitostí. Celý areál, včetně stavby, žalobkyně užívala jako detentor na základě závazkového vztahu (nájemních smluv), a na její straně proto nemohlo dojít ani k (mimořádnému) vydržení vlastnického práva. Žalobkyně rovněž zneužila svého práva užívat stavbu v úmyslu domáhat se následně vlastnického práva k této nemovitosti. S ohledem na absenci poctivé držby (a rovněž i doby dvojnásobně dlouhé než při řádném vydržení) nemohlo na straně žalobkyně dojít ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva. Soud prvního stupně naopak vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení stavby s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem stavby a žalobkyně stavbu nadále užívá bez právního důvodu.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výrocích III a IV o nákladech řízení změnil (výrok II a III) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).

5. Odvolací soud přisvědčil správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ve vztahu k jeho právním závěrům doplnil, že v roce 2007 vznikla stavba na pozemku parc. č. XY jako nový samostatný předmět právních vztahů (stavba nebyla ve smyslu § 120 obč. zák. součástí pozemku). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001(tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), zdůraznil, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, což je v dané věci právě žalovaný, nikoliv žalobkyně. Odvolací soud shodně uzavřel, že s ohledem na dobu potřebnou pro mimořádné vydržení nemovitosti žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke stavbě ani tímto originárním způsobem; skutečnost, že úvahy soudu prvního soudu stran (ne)poctivého jednání žalobkyně nejsou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, správné, na právním závěru nemohou ničeho změnit. Jelikož se žalobkyně nikdy vlastníkem stavby nestala a nadále stavbu užívá bez jakéhokoliv právního titulu, přisvědčil odvolací soud rovněž i právním závěrům soudu prvního stupně ve věci vzájemného návrhu žalovaného na vyklizení stavby žalobkyní.

6. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či takové otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny“. Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně a ani soud odvolací se dostatečně nezabývaly otázkou nabytí vlastnického práva žalobkyní originárním způsobem. Soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že neprovedly důkazy navrhované žalobkyní k prokázání jejího vlastnictví ke stavbě (znalecký posudek, výslech znalce či výslechy svědků). Žalobkyně přitom měla úmysl nabýt vlastnické právo ke stavbě jejím zhotovením. V rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu nebyla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že má prokázat úmysl nabýt vlastnické právo ke stavbě. Postupem soudů nižších stupňů proto došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a práva být slyšena a vyjádřit se ve věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a dále navrhuje aby ve stejném rozsahu do právní moci rozhodnutí o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

7. Žalovaný se vyjádřil k návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud tento návrh odmítl, popřípadě zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či takové otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v čem spočívá odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, nebo jaké otázky hmotného či procesního práva nebyly dovolacím soudem dosud řešeny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

12. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sb., v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“ 13. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

14. Dovolatelka v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V projednávané věci výslovně ani obsahově nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a tak ani nemohla uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání z tohoto důvodu logicky postrádá i vazbu konkrétní právní otázky na judikaturu dovolacího soudu, s jejímiž závěry je třeba řešení právní otázky v intencích kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. poměřovat. Dovolací soud neměl k dispozici žádný věcně formulovaný bod, na jehož základě by mohl posoudit přípustnost dovolání a otevřít přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. Absence vymezení přípustnosti činí dovolání vadným (věcně neprojednatelným), přičemž tuto vadu nelze zhojit ani výkladem či konstruováním možné otázky přípustnosti ze strany dovolacího soudu. Brojí-li dovolatelka proti procesnímu postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně (viz bod 6 odůvodnění tohoto usnesení), pak jí použitou argumentaci nelze považovat za vymezení otázky procesního práva doplněné o uplatnění dovolacího důvodu nesprávního právního posouzení věci při aplikaci konkrétního ustanovení procesního předpisu. V dovolání není totiž žádné takové ustanovení identifikováno, natož aby dovolatelka vysvětlila, v čem by měla spočívat nesprávnost při jeho výkladu či aplikaci odvolacím soudem.

15. Přípustnost dovolání žalobkyně řádně nevymezila ani prostřednictvím námitky, že procesním postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo být slyšena a vyjádřit se ve věci. Dle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, je sice námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), nicméně i v takovém případě odklon odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu musí být poměřován s konkrétním rozhodnutím či rozhodnutími Ústavního soudu, v nichž předkládaná právní otázka byla řešena, a její posouzení obecnými soudy na úrovni podústavního práva, mělo vliv i na zachování (či porušení) některého ze základních práv nebo lidských svobod. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak i v takovém případě je dovolatelka povinna vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (a to například tím, že poukáže na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl podle tvrzení dovolatele odchýlit při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti v souvislosti s námitkou, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (opětovně srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 43 odůvodnění, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18, bod 8 odůvodnění). Dovolacímu soudu ostatně neuniklo, že soudy obou stupňů přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily, jaká – pro věc významná – skutková zjištění a z jakých důkazů učinily, jak provedené důkazy hodnotily a současně ozřejmily důvody, pro které neprovedly jiné navrhované důkazy (viz body 4 až 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitce o porušení práva na spravedlivý proces spočívající v dovolatelkou tvrzených vadách dokazování (nebyl zadán znalecký posudek a v návaznosti na to nedošlo ke slyšení znalce, nebyli vyslechnuti svědci, které navrhovala žalobkyně) by tudíž Nejvyšší soud přitakat nemohl ani v případě, že by žalobkyně v rámci vytýkaného – ústavně deficitního – postupu odvolacího soudu přípustnost dovolání řádně vymezila.

16. Dovolací argumentace žalobkyně je ve skutečnosti nesena námitkami o vadách řízení, jež mohly mít (a dle dovolatelky měly) vliv na správnost vydaného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Žalobkyni se v dovolání žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by rozsudek odvolacího soudu závisel, a jež by současně zakládala s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu jeho přípustnost, vymezit nepodařilo. Bez vlivu na závěr o neprojednatelném (vadném) dovolání žalobkyně považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že z obsahu spisu se nepodávají žádná dovolatelkou vytýkaná pochybení soudu odvolacího, potažmo soudu prvního stupně, jimiž by soudy řízení nalézací, respektive odvolací, zatížily. Dle obsahu odůvodnění rozsudků soudy obou stupňů o tomto nároku také rozhodly, přičemž dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke stavbě originárním způsobem (viz body 35 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 23, 24, 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a ani na základě (mimořádného) vydržení (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

17. Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by byla zkrácena na svých procesních právech tím, že jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně uvedla, že o potřebě prokazovat úmysl nabýt vlastnické právo ke stavbě se dozvěděla až z rozsudku soud prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná podstatnou judikatorní konkluzi, které se soudy ani v poměrech projednávané věci nezpronevěřily, a sice že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, či ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Jinými slovy řečeno, k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat a ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

18. Z uvedeného plyne, že poučení žalobkyně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebylo v dané věci třeba, neboť soudy nezaložily svá rozhodnutí na neunesení břemene důkazního, ale na výsledcích provedeného dokazování a na zjištěném skutkovém stavu věci (měly-li v projednávané věci z provedených důkazů za prokázané, že žalobkyně užívala stavbu vždy na základě nájemních smluv, v rámci stavebního řízení vystupovala jako stavebník s vědomím, že vlastníkem stavby je žalovaný a rovněž poskytla součinnost při zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí).

19. Pokud v návaznosti na výtky o nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu byl pro ni vzhledem ke zvolenému postupu v řízení tzv. rozhodnutím nepředvídatelným, pak s takovou charakteristikou rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud taktéž neztotožňuje.

20. Námitka o nepředvídatelnosti (či překvapivosti) rozhodnutí je v judikatuře Nejvyššího soudu spojována s rozhodnutím odvolacího soudu a rozhodovací praxí je reflektována jako vada řízení, jež se v ústavně-právní rovině dotýká práva účastníka řízení na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, nebo ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).

21. V posuzované věci není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu překvapivým rozhodnutím, neboť zcela vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z rozsahu i způsobu hodnocení provedených důkazů, jakož i právního posouzení věci. Ztotožnil-li se odvolací soud s konkluzí soudu prvního stupně, že žalobkyně měla ke stavbě vždy toliko užívací právo a vlastnické právo k ní nenabyla originárně provedením zásadní rekonstrukce stavby a stejně jako na její straně nedošlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva k této stavbě, pak takovým závěrem nemohla být žalobkyně nijak překvapena a ani pro ni nemohl být s ohledem na předchozí průběh řízení před soudem prvního stupně výsledek odvolacího řízení těžko předvídatelným.

22. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I a II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Žalobkyně totiž uplatněnou argumentací nedostála své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. (viz výklad v bodech 14 a 15 odůvodnění tohoto usnesení), a její dovolání není tudíž věcně projednatelné (je vadné). Námitky obsahově cílící na vady řízení – jakkoliv navíc z obsahu spisu nevyplývají (viz výklad v bodech 16 až 21 odůvodnění tohoto usnesení) – samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

23. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení