I.ÚS 3524/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Tkáče, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32/117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013 č. j. 58 Co 458/2012-288 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 č. j. 29 Cdo 2488/2013-309, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy, v důsledku nichž došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek garantovaného článkem 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 417/2010 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se u tohoto soudu domáhal po správci konkursní podstaty, dražebníku a konkursnímu věřiteli náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklých tím, že při dražbě nemovitostí v rámci zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce byl prodán i pozemek ve vlastnictví stěžovatele, který do konkursní podstaty nespadal. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 417/2010-241 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 4. 2012 č. j. 8 C 417/2010-263 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po konkursním věřiteli vyplacení částky 72 870 Kč představující výtěžek ze zpeněžení pozemku ve vlastnictví stěžovatele (výrok II.), protože ten v průběhu řízení stěžovatelovu pohledávku započetl na dluh stěžovatele vůči němu. Žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po dražebníku zaplacení částky 104 100 Kč, soud zamítl (výrok III.) z důvodu promlčení. Správci konkursní podstaty soud uložil zaplatit stěžovateli částku 31 230 Kč (výrok I.) a žalobu zamítl v části, v níž se stěžovatel proti němu domáhal zaplacení částky 72 870 Kč (výrok VI.), neboť správce konkursní podstaty stěžovateli způsobil škodu porušením povinnosti odborné péče dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, avšak škoda vznikla jen v přiznané výši tedy jako rozdíl mezi obvyklou cenou pozemku a nižší cenou stanovenou pro účely konkursního řízení, když ve výši 72 870 Kč škoda nevznikla v důsledku započtení konkursním věřitelem.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 58 Co 458/2012-288 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 31 230 Kč zamítl. Vysvětlil, že porušením povinnosti správce konkursní podstaty stěžovateli škoda nevznikla, neboť na předmětný pozemek byl vydán exekuční příkaz a pokud by nebyl prodán v rámci zpeněžení majetkové podstaty úpadce, byl by prodán v exekučním řízení, přičemž nelze předpokládat, že by byl prodán za cenu vyšší, protože způsob prodeje by byl obdobný. Soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., III. a VI., přičemž dodal, že neshledal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, poněvadž k marnému uplynutí promlčecí doby došlo pouze v důsledku chování stěžovatele, který své právo neuplatnil včas, ačkoli mu v tom nebránil žádný závažný důvod. Soud dále na podkladě ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovateli zaplatit správci konkursní podstaty na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 25 600 Kč.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2013 č. j. 29 Cdo 2488/2013-309 odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť trpělo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konstatoval, že stěžovatelova žádost, jež měla založit přípustnost jeho dovolání a spočívající v tom, že "vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak", neodpovídá požadavku, aby "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak". Pro splnění požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., ale z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává nepřípustným závěr odvolacího soudu, podle kterého je hodnota pozemku prodaného ve veřejné dražbě nízká, neboť by byl jinak prodán v exekučním řízení; odvolací soud tak předjímal dosud neznámé skutečnosti a jeho úvaha odporuje zásadě volného hodnocení důkazů. Za absurdní konstrukci jdoucí proti smyslu a účelu zákona stěžovatel považuje úvahu odvolacího soudu o vzniku škody pouze v případě, že by hodnota pozemku byla vyšší než cena získaná dražbou, a to proto, že bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy v případech, kdy nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Uplatnění námitky promlčení stěžovatel pokládá za rozporné s dobrými mravy a výraz zneužití práva, poněvadž oproti stěžovateli jako straně slabší vystupovali dražebník i správce konkursní podstaty jako profesionálové a osoby nadané vysokou odbornou znalostí, správce konkursní podstaty dokonce jako "osoba honosící se řadou akademických titulů". Jako vnitřně nesourodé stěžovatel hodnotí rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který na jedné straně shledal zásadní pochybení žalovaných, avšak na druhé straně "potrestal" stěžovatele uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu je dle stěžovatelova názoru založeno na chybném výkladu ustanovení § 241a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. Pro posouzení, o jaký dovolací důvod se jedná, totiž není podstatné, jak jej dovolatel označil či pod které ustanovení jej zařadil, ale jeho obsahové vylíčení; stěžovatel má za to, že ve svém dovolání dostatečně uvedl důvody, pro které má být hodnoceno jako důvodné.

6. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

9. Takového pochybení se obvodní a krajský soud při formování úsudku o neexistenci škody v poměrech stěžovatele nedopustily; posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti nespatřuje.

10. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527); soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345). Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Použití ustanovení § 3 občanského zákoníku není vyloučeno ani k posouzení vznesené námitky promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95, N 6/7 SbNU 45), byť je tomu tak oproti nazírání všeobecnému, že naopak námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými nebo v důsledku předchozí liknavosti státu), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nálezy ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNU 367; sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012). Obdobným je posouzení věci, kdy žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury by byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527; sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, N 253/59 SbNU 581; sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012). Rozpor s dobrými mravy shledal Ústavní soud také v případě námitky promlčení vznesené státem proti uplatněnému nároku na náhradu škody způsobené nesprávným zahrnutím pozemků do privatizace; zde Ústavní soud ve prospěch stěžovatelek argumentoval principem presumpce správnosti rozhodovací činnosti orgánů státu a nemožností stěžovatelek situaci ovlivnit až do okamžiku těsně předcházejícímu uplynutí objektivní promlčecí doby (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011, N 103/61 SbNU 551).

12. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti se nepodává, že by mu ve včasném uplatnění nároku na náhradu škody vůči dražebníku bránila nějaká překážka, příbuzenský poměr či by bylo jinak mimo moc stěžovatele, případně že by stěžovatel důvodně spoléhal na ustálený právní názor ohledně promlčení, který později doznal změny. Skutečnost, že dražebník je osobou nadanou odbornými znalostmi, nemůže sama o sobě automaticky činit námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy a tedy nevyvolávat příslušné právní účinky, protože dovedeno ad absurdum by to znamenalo, že nárok osoby méně odborně zdatné se nikdy nepromlčí.

13. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně odráží výsledek řízení ve věci samé vyjádřený ve výrokové části jejich rozhodnutí. Jestliže stěžovateli nebyly požadované nároky přiznány, ať už z jakéhokoli důvodu, nebyl ve své věci úspěšný, s čímž se pojí nepříznivé důsledky v oblasti náhrady nákladů řízení.

14. K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatele tak stíhala nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být dle jeho názoru vyřešena jinak, čímž se založila přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, že by vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nerozporoval, že stěžovatel vymezil dovolací důvod, resp. touto otázkou se nezabýval a své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat dle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.), který zde není.

15. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu