22 Cdo 2718/2025

Rubrum

22 Cdo 2718/2025-242 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně MF Property s.r.o., se sídlem v Praze, U stanice 11/4, IČO 09913564, proti žalovanému: G. A., zastoupený JUDr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze, Badeniho 291/3, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 46 C 69/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 12 Co 20/2025-205, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 46 C 69/2024-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala vyklizení pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 12 Co 20/2025-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit a předat žalobkyni předmětné nemovitosti v soudem stanovené lhůtě (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl, že nedošlo k naplnění rozhodnutí spoluvlastníka o správě společné věci; pouhé přijetí rozhodnutí spoluvlastníků o pronajmutí nemovitostí nejvyšší nabídce, aniž by tato byla vybrána, nezakládá povinnost vyklidit nemovitost menšinovým spoluvlastníkem. Odvolací soud se nevypořádal s titulem menšinového spoluvlastníka nemovitosti užívat, čímž zatížil řízení vadou. Svým postupem zasáhl odvolací soud do práva žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15. Dále je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně i jeho právního posouzení, ale rozsudek soudu prvního stupně změnil. Přestože odvolací soud zopakoval při jednání dne 1. 4. 2025 některé důkazy, neuvedl, jaké právní závěry z nich vyvozuje. Není pravdou, že soud prvního stupně nepovažoval rozhodnutí spoluvlastníků za záležitost běžné správy. Odvolací soud se ani v odůvodnění rozhodnutí nezabýval otázkou, zda rozhodnutí uložilo dovolateli povinnost nemovitost vyklidit. Postup odvolacího soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti a zákazu překvapivých rozhodnutí, k čemuž žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

5. Dovolání zčásti trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

11. Žalovaný jako předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. uvedl (toliko), že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud zde předesílá, že není oprávněn ke komplexnímu přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí (§ 242 o. s. ř.), přičemž přípustnost dovolání lze posoudit za předpokladu, že ji dovolatel řádně vymezil (§ 237 ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu – aniž by jakkoliv předjímal správnost právního posouzení odvolacím soudem – se dovolací soud při posuzování dovolání omezil na to, jak žalovaný vymezil předpoklad přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

12. Pokud se jedná o námitky dovolatele směřující vůči posouzení přijatého rozhodnutí spoluvlastníků (ve svém souhrnu se jednalo o námitky, že přijaté rozhodnutí nezakládá povinnost žalovaného předmětné nemovitosti vyklidit), v tomto směru žalovaný nepředkládá žádné rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud při posouzení této otázky odchýlit. Takové rozhodnutí poté nelze bez dalšího identifikovat ani z dovolatelem předkládaných námitek (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26). Ačkoliv tedy žalovaný vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem, který na základě přijatého rozhodnutí spoluvlastníků učinil odvolací soud, v této části dovolání žalovaný řádně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. „Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva).“ – (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23). Žalovaný však žádné rozhodnutí neidentifikoval; nadto lze podotknout, že dovolání jako celek neobsahuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, navzdory tomu, že právě tímto způsobem je přípustnost dovolání žalovaným ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezena. Rovněž lze připomenout, že ačkoliv žalovaný v dovolání vícekrát připomíná, že řízení bylo „zatíženo vadou“, tyto samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlédne teprve za předpokladu, že je dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

13. V tomto rozsahu proto dovolání žalovaného trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

14. Dále žalovaný namítl, že rozhodnutím (resp. postupem) odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23. První z rozhodnutí žalovaný pojí s námitkami, že odvolací soud nesprávně interpretuje závěry soudu prvního stupně ohledně výkladu rozhodnutí spoluvlastníků. Zde je třeba připomenout, že rozhodnutí soudu prvního stupně jednak spočívá na závěru, že přijaté rozhodnutí spoluvlastníků nevyvolává žádné konkrétní účinky pro jednotlivé spoluvlastníky, nýbrž pouze deklaruje jejich zamýšlený postup ohledně nakládání s nemovitostmi do budoucna; po podání nabídek by za účelem pronájmu nemovitostí museli spoluvlastníci přijmout nové (konkrétní) rozhodnutí schvalující pronájem předmětných nemovitostí nejvýhodnější nabídce (zejména bod 25 prvostupňového rozsudku). „Navazující“ rozhodnutí pak soud prvního stupně pojí s posouzením, zda se jedná o běžnou či mimořádnou správu, nikoliv explicitně s tím, zda z přijatého rozhodnutí plyne pro žalovaného povinnost předmětné nemovitosti vyklidit. Současně však soud prvního stupně pod bodem 24 rozsudku uvedl, že za podstatnou považuje skutečnost, že nemovitosti doposud nebyly pronajaty, pročež titul k užívání mají – dokud nedošlo k pronájmu třetí osobě – všichni spoluvlastníci. Odvolací soud pod bodem 38 napadeného rozhodnutí vykládá závěry soudu prvního stupně tím způsobem, „že by žalobkyně nejprve musela pronajmout předmětné nemovitosti osobě třetí, která by se pak domáhala vyklizení žalovaného jako minoritního spoluvlastníka“, což koresponduje odůvodnění pod bodem 24 prvostupňového rozsudku. Odlišný závěr učiněný odvolacím soudem (dále rozvedený pod bodem 38 napadeného rozhodnutí) vychází především z přesvědčení, že samotné vyhledání zájemce o pronájem předmětných nemovitostí se má dít za situace, kdy jsou předmětné nemovitosti fakticky volné. Jinými slovy, závěr odvolacího soudu vychází evidentně z úvahy, že již při nabídce nemovitostí ke komerčnímu pronájmu mají být nemovitosti fakticky volné (vyklizeny žalovaným), pročež již zmiňované „navazující“ rozhodnutí spoluvlastníků o tom, komu budou předmětné nemovitosti pronajaty, by mělo být přijato za situace, v níž budou předmětné nemovitosti žalovaným již vyklizeny. Touto úvahou se odvolací soud jednoznačně odchýlil od závěru soudu prvního stupně, který byl v prvostupňovém rozsudku učiněn pod bodem 25 (nutnost přijmout rozhodnutí o pronájmu na základě konkrétní nabídky). Současně se odvolací soud odchýlil od úvahy soudu prvního stupně učiněné pod bodem 24 prvostupňového rozsudku, v němž je uvedeno, že titul k užívání předmětných nemovitostí žalovanému svědčí za situace, není-li nemovitost již pronajata třetí osobě. U obou závěrů přitom odvolací soud vysvětlil, jakým způsobem (a proč) nepovažoval úvahy soudu prvního stupně za přesvědčivé, pročež v tomto ohledu dospěl k jinému právnímu posouzení. Již z toho důvodu není zřejmé, jakým způsobem se měl odvolací soud při své úvaze odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, neboť svoji úvahu pod bodem 38 napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil; odůvodnil přitom nepochybně i odchylku od závěrů učiněných soudem prvního stupně pod body 24 a 25. Ačkoliv žalovaný zjevně nesouhlasí se závěry učiněnými odvolacím soudem, námitky relevantní pro dovolací řízení směřují toliko vůči nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí; v tomto směru však odvolací soud nikterak nepochybil, neboť svoji úvahu řádně odůvodnil.

15. Žalovanému poté nelze přisvědčit ani v tom, že se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23. Předně je třeba poznamenat, že odvolací soud při jednání konaném dne 1. 4. 2025 zopakoval mj. důkaz rozhodnutím spoluvlastníků (bod 33 napadeného rozhodnutí), přičemž z tohoto rozhodnutí vyvodil jiné právní závěry (povinnost žalovaného předmětné nemovitosti vyklidit). Současně je třeba zdůraznit, že celé řízení se vedlo o „žalobě na vyklizení nemovitých věcí“, přičemž tvrzeným podkladem pro vyklizení mělo být rozhodnutí spoluvlastníků, které bylo soudem prvního stupně a odvolacím soudem právně posouzeno odlišným způsobem.

16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za „překvapivé“, jestliže nebylo možno je na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Zdůrazňuje, že při postupu soudu dle § 219 o. s. ř. vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§ 213b a 118a o. s. ř.) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15, nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, či nález ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23).

17. Je proto zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, který navíc zopakoval dokazování rozhodnutím spoluvlastníků, nemohlo být pro žalovaného překvapivé. Naproti tomu je nutné zdůraznit, že právní posouzení rozhodnutí spoluvlastníků je (a bylo po celé řízení) pro věc naprosto klíčové. Již z toho důvodu bylo nepochybně možné takové posouzení odvolacím soudem předvídat, byť se ve výsledku jedná o právní posouzení pro žalovaného nepříznivé. V tomto rozsahu – za jisté benevolence vůči žalovanému (žalovaný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezil jako odchylku od judikatury dovolacího, nikoliv Ústavního soudu) – je dovolání nepřípustné.

18. Jelikož dovolání žalovaného zčásti trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením ve stanovené lhůtě, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu