24 Cdo 508/2026

Rubrum

24 Cdo 508/2026-391 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) M. K., b) P. K., c) G. R. B., d) D. A. S., e) M. A. M. a f) F. Ž., všech zastoupených Mgr. Květou Glaserovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované V. J. jako správkyni pozůstalosti po V. J., zemřelém dne 28. 8. 2018, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o zaplacení částky 6 028 561,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 162/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 18 Co 253/2025-358, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 8. 10. 2025, č. j.18 Co 253/2025-358, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 C 162/2020-313, se ve výroku I., o věci samé, potvrzuje ve správném znění: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 6 028 561,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 768 255,62 Kč od 20. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 260 305,68 Kč od 7. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před dovolacím soudem částku 2 931 309 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Květy Glaserové, advokátky.

III. Po dobu trvání pozůstalostního řízení po zůstaviteli

V. J. pod sp. zn. 26 D 1268/2018, dokud soud nepotvrdí dědicům (dědici) nabytí dědictví, mohou žalobci vymáhat po žalované tímto rozsudkem a upřesněným výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 C 162/2020-313, přiznaná plnění jen uspokojením z majetku náležejícího do pozůstalosti po zemřelém

V. J.

Odůvodnění

Předmět rozhodování 1. Tento rozsudek řeší otázku, kdo odpovídá po dobu trvání pozůstalostního řízení za závazky zůstavitele, který byl advokátem, a které vznikly zaviněným porušením právní povinnosti vůči klientovi advokáta, jestliže zemřelému advokátovi nebyl podle § 27 odst. 5 zákona o advokacii ustanoven na návrh České advokátní komory pozůstalostním soudem (soudním komisařem) advokát, coby správce té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie. Dále toto rozhodnutí posuzuje, jak má být osoba spravující pozůstalost označena v rozhodnutí soudu a jak je třeba ve výroku rozsudku vymezit limitaci odpovědnosti této osoby majetkem tvořícím pozůstalost po dobu trvání pozůstalostního řízení a jak má znít výrok pro dobu po rozhodnutí o dědickém právu.

I. Dosavadní průběh řízení

2. Žalobci se podanou žalobou domáhali toho, aby žalované jako správkyni pozůstalosti (v dosud neskončeném pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1268/18) po V. J., zemřelém 28. 8. 2018 (dále jen „zůstavitel“) byla uložena povinnost zaplatit jim částku 6 028 561,30 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, kterou měl zůstavitel způsobit žalobcům ve výši 3 768 255,62 Kč a 2 260 305,68 Kč, v souvislosti s porušením povinnosti advokáta (Nejvyšší soud předesílá, že otázka základu a výše uplatněného nároku nebyla v odvolacím a ani dovolacím řízení relevantně zpochybněna, dovolací soud se proto jeho podrobnou specifikací nebude na tomto místě zabývat).

3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2025, č. j. 10 C 162/2020-313, vyslovil, že „žalovaná, jako správkyně pozůstalosti po zemřelém V. J., je povinna zaplatit žalobcům z pozůstalosti po zemřelém V. J. částku 6 028 561,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 768 255,62 Kč od 20. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 260 305,68 Kč od 7. 7. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I rozsudku) a současně rozhodl, že „žalovaná, jako správkyně pozůstalosti po zemřelém V. J., je povinna zaplatit žalobcům z pozůstalosti po zemřelém V. J. náhradu nákladů řízení ve výši 2 722 921 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“.

4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalovanou podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.

5. V rovině právního posouzení odvolací soud (ve vztahu ke sporné tzv. pasivní věcné legitimaci žalované jako správkyně pozůstalosti) zcela přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna (z pozůstalosti) uhradit žalobcům zjištěnou (zažalovanou) škodu způsobenou zůstavitelem, a to z titulu svého postavení správce pozůstalosti. S odkazem na ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), jakož i s přihlédnutím k ustanovení § 1703 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dovodil, že žalovaná je od roku 2019 jedinou správkyní celé pozůstalosti po zůstaviteli, funkce jí vznikla na základě rozhodnutí pozůstalostního soudu s účinky ke dni 4. 7. 2019, v řízení přitom nebylo prokázáno, že by byla z funkce odvolána nebo že by jí funkce zanikla jiným zákonem předjímaným způsobem. Nebylo též prokázáno, že v „dědickém“ řízení ohledně pozůstalosti zůstavitele by v době rozhodování soudů bylo dědicům zůstavitele potvrzeno dědictví. Žalobci jako věřitelé zůstavitele mohli za účelem uspokojení své pohledávky v průběhu řízení o pozůstalosti své právo uplatnit u soudu, přičemž pasivně (věcně) legitimován je ten, kdo spravuje pozůstalost. Touto osobou je i podle závěrů odvolacího soudu výlučně žalovaná. Ohledně argumentace žalované odkazující na § 27 odst. 5 zákona o advokacii soudy obou stupňů shodně zdůraznily, že uvedené ustanovení umožňuje, aby Česká advokátní komora (dále též jen „ČAK“) navrhla soudu, aby ten zemřelému advokátovi ustanovil jiného advokáta jako správce té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie. Tento speciální správce části pozůstalosti však nemůže být soudem jmenován bez návrhu ČAK nebo dokonce bez svého souhlasu. V daném případě k ustanovení tohoto zvláštního správce na návrh ČAK nedošlo. Žalovaná byla jmenována správkyní pozůstalosti pouze v souladu s obecnou úpravou občanského zákoníku a je jedinou osobou, vůči které mohli během pozůstalostního řízení žalobci své pohledávky za zůstavitelem uplatnit. Odvolací soud dále rozvinul úvahy soudu prvního stupně s tím, že žalovaná jako správkyně pozůstalosti mohla před soudem prvního stupně ke své obraně navrhovat, aby si vyžádal listiny z příslušného advokátního spisu, v rámci něhož by mohla být zjištěna pravdivost tvrzení žalované o údajných pokynech žalobců vůči zůstaviteli, o vzájemných závazcích účastníků mandátní smlouvy či jiných smluv, o výši palmáre a dalších finančních vztazích mezi žalobci a zůstavitelem; žádné takovéto procesní návrhy ze strany žalované však učiněny nebyly, byť si soud prvního stupně advokátní spis k jednání dne 10. 2. 2025 vyžádal a provedl jím důkaz. Podle mínění odvolacího soudu veškerá obrana žalované zůstala pouze v rovině nekonkrétních a nedoložených tvrzení. Nadto, jak plyne z § 1678 odst. 1 o. z., povinností žalované je vykonávat prostou správu pozůstalosti, nikoliv tedy správu odbornou. Bylo proto na ní, měla-li snad za to, že není (odborně či jinak) způsobilá vykonávat správu pozůstalosti zůstavitele jakožto advokáta, aby se obrátila na (pozůstalostní) soud, aby ten sám ustanovil zvláštního, odborného, správce, což ovšem neučinila. Odvolací soud konečně neshledal, že by žalované bylo upřeno právo obrany proti pohledávce uplatněné soudně žalobci, neboť mohla tvrdit a namítat skutečnosti zjištěné při dokazování o obsahu, rozsahu a výkonu advokátní činnosti zůstavitele ve vztahu k žalobcům jako klientům zůstavitele uplatňujícím pohledávku v soudním sporu, stejně tak mohla namítat, a to i s odkazem na příslušné důkazy v podobě bankovních účtů, jejich výběrů a poukazů, že zůstavitel žádné peníze žalobcům nedluží, resp. je vyplatil, a podobně. Tato obranná tvrzení žalované nelze zařadit pod odbornou správu, ale pod správu obecnou. Žalovaná však žádná konkrétní tvrzení ani je podporující návrhy na dokazování nevznesla, a to ani ve chvíli, kdy si soud vyžádal na podkladě souhlasu žalobců advokátní spis žalobců vedený zůstavitelem a byly mu dány souhlasy k výslechu advokátů K. a P., jakožto určených advokátních nástupců zemřelého zůstavitele.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná (dále též i jen „dovolatelka“) napadla v rozsahu potvrzujícího výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu) dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které podle ní dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

7. Jednotlivé otázky (z nichž některé byly označeny písmeny a jiné číslicemi) byly v úvodu dovolání formulovány následovně: A) Je úkolem obecného správce pozůstalosti i správa advokátní části pozůstalosti, navíc v rozsahu nastalém a podstatně změněném až po úmrtí zůstavitele dalším řízením a tedy ještě neexistujícím ke dni zániku zastoupení úmrtím advokáta?, B) Lze rozhodovat spor ex-klienta zůstavitele proti obecnému správci pozůstalosti bez jeho přístupu k advokátním údajům namísto zákonem požadovanému správci speciálnímu, tedy advokátu ustanovenému k návrhu České advokátní komory?, C) Vzniká advokátovi ve svobodném povolání podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii přesto povinnost poskytnout na požádání právní službu spravování majetku svému klientovi, jejíž nesplnění by zakládalo nové nároky klienta vůči advokátovi?, D) Má soudní spor účastníků, v němž jen jedna strana sporu má výlučný monopol na informace a právo vlastního uvážení, co z nich soudu a tím i protistraně poskytne či naopak utají povahu spravedlivého soudního řízení?

8. Dovolatelka dále namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně připustily vedení sporu bývalých klientů zemřelého advokáta proti „obecné správkyni pozůstalosti“, která není advokátkou a nemá přístup k údajům podléhajícím advokátní mlčenlivosti. Má za to, že § 27 odst. 5 zákona o advokacii představuje zvláštní právní úpravu, podle níž může advokátní část pozůstalosti spravovat pouze zvláštní správce – advokát ustanovený soudem na návrh České advokátní komory. Jen taková osoba může mít podle dovolatelky přístup ke klientským spisům, dohodám o odměně, pokynům klientů, korespondenci a údajům o rozsahu poskytnutých služeb a spotřebovaných zálohách. Otázku, zda obecný správce pozůstalosti může spravovat i advokátní část pozůstalosti po zemřelém advokátovi, označuje dovolatelka za otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou.

9. S tím souvisí i další dovolací námitka, podle níž nelze považovat za spravedlivé řízení, v němž žalobci jako bývalí klienti zůstavitele disponují rozhodnými informacemi a mohou sami určovat, které z nich soudu předloží, zatímco žalovaná z důvodu advokátní mlčenlivosti nemá možnost tato tvrzení ověřit ani proti nim účinně brojit. Dovolatelka proto klade otázku, zda lze vést spor o práva a povinnosti z advokátní činnosti zemřelého advokáta proti osobě, která „k této agendě ze zákona nemá přístup“. I tuto otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr soudů, že zůstavitel měl porušit své povinnosti tím, že prostředky žalobců nesložil na úschovní účet. Namítá, že advokát je oprávněn poskytnutí právní služby odmítnout, a tudíž mu nelze bez dalšího přičítat odpovědnost za neposkytnutí služby spočívající ve správě majetku či advokátní úschově. Podle dovolatelky šlo o zálohy na právní služby, nikoli nutně o prostředky svěřené do advokátní úschovy. Otázku, zda advokát má povinnost na žádost klienta poskytnout službu správy majetku nebo úschovy a zda její neposkytnutí může založit odpovědnost advokáta, pokládá dovolatelka rovněž za otázku dosud judikatorně nevyřešenou. Dovolatelka současně vytýká soudům, že rozhodly o vrácení všech uhrazených částek, aniž zjistily obsah smluvního vztahu mezi žalobci a zůstavitelem, zejména dohodu o odměně, způsob zálohování, rozsah provedených úkonů, výši hotových výdajů a pokyny klientů. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011, podle něhož „odměna advokáta, který poskytuje právní služby za úplatu, se řídí smlouvou s klientem, případně ustanoveními advokátního tarifu“. Podle dovolatelky se soudy od tohoto závěru odchýlily, jestliže přiznaly žalobcům vrácení záloh bez zjištění, zda a v jakém rozsahu byly spotřebovány na odměnu a náklady právního zastoupení. Ve vztahu k nároku na náhradu škody dovolatelka dále namítá, že část uplatněných nároků měla vzniknout až po smrti zůstavitele, a proto nemůže být předmětem správy pozůstalosti v rozsahu svěřeném obecné správkyni. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, podle něhož „o tom, co nepatří do dědictví (zde nárok na náhradu škody vzniklé až po smrti zůstavitele) nebo co mu z dědictví nebylo svěřeno, není správce dědictví oprávněn činit jakékoliv úkony“. Z tohoto následně dovozuje, že správce pozůstalosti nemůže jednat ohledně nároků, které ke dni smrti zůstavitele neexistovaly nebo mu nebyly svěřeny. Dovolatelka konečně uzavírá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že celé řízení bylo zatíženo vadou spočívající v nedostatku pasivní legitimace obecné správkyně pozůstalosti, popřípadě v absenci zvláštního správce oprávněného spravovat advokátní část pozůstalosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. K podanému dovolání se vyjádřili žalobci, kteří svorně podrobněji vyvraceli důvody podaného dovolání, závěry odvolacího soudu zejména ohledně pasivní věcné legitimace žalované i nedůvodnosti její námitky o tzv. informačním deficitu měli za správné a dožadovali se jednomyslně toho, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

11. Dovolatelka ve své replice k vyjádření žalobců ze dne 3. 7. 2026 setrvala na svém dovolání a argumentaci v něm uvedené. Poukázala na již nastalou procesní změnu v jejím postavení žalované jako jen obecné správkyně pozůstalosti. Po podání dovolání Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 3. 2026, č. j. 26 D 1268/2018-1483, ustanovil O. T., advokáta, správcem části pozůstalosti, a to části týkající se výkonu advokacie zůstavitelem. Konstatovala, že nikdy nepopírala možné nároky žalobců z vypořádání po zániku jejich zastoupení smrtí zůstavitele, nicméně advokátní spis, k němuž se při jednání nevyjadřovala, žádné relevantní doklady neobsahoval.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Posuzované dovolání zčásti (ohledně otázky pod bodem 6/ dovolání, jíž předchází argumentace v závěru části otázky ad 5/) neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V posuzovaném dovolání není k této jeho části žádný důvod přípustnosti dovolání vymezen.

17. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

18. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou námitku či otázku) samostatně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

19. Pokud se snad žalovaná domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).

20. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

21. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej např. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

22. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše uvedeném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Uvedené samozřejmě platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde zejména neurčitě formulovanou výhradu, že (citováno doslovně) „v právním státě neakceptovatelného sporného řízení“, resp. „nenapravitelné vady ústavního rozměru absence spravedlivého soudního řízení“, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které konkrétní judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud podle přesvědčení dovolatele odchýlit (srovnej již výše zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018) a v čem konkrétně je zásah do práva na spravedlivý proces či jiného základního práva vlastně spatřován. Obdobně vadně je formulována otázka pod bodem 3) dovolání s tím, že odvolací soud měl „uložit žalované vrácení záloh žalobcům coby škody proto, že je jejich nesložením na úschovní účet měl zůstavitel zpronevěřit“. V tomu odpovídajícím rozsahu dovolatelka namítá rozpor s právními předpisy, aniž by i zde jednoznačně vymezila důvod přípustnosti dovolání, který musí být specifikován pro každou jednotlivou otázku zvláště a nikoliv souhrnně. Žalovaná jednoznačně vymezila důvod přípustnosti dovolání jen u otázek pod body A) až D), tacitně je pak důvod přípustnosti dovolání uplatněn jen u otázky pod bodem 4, kde je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, jak se určuje odměna advokáta a pod bodem 5), v němž se připomíná rozhodnutí dovolacího soudu, podle něhož správce dědictví není oprávněn činit úkony, které nesouvisejí se správou dědictví a vznikly až po smrti zůstavitele.

23. Otázka pod bodem A/ spojovaná se jměním zůstavitele „nastalým nebo podstatně změněným až po úmrtí zůstavitele dalším řízením“ nemůže (až na dále uvedenou výjimku) založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nevycházel ze skutkových zjištění, že by škoda způsobená protiprávním jednáním zůstavitele nevznikla za jeho života, naopak podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, pohledávky vznikly protiprávním jednáním zůstavitele (na němž měla participovat rovněž dovolatelka) ještě za jeho života a to tím, že přijal plnění od dlužníka žalobců, aniž by toto plnění žalobcům v celém rozsahu řádně vydal a naopak si jej ponechal, přeposlal jej na účet žalované, resp. též na účet obchodní společnosti XY, spol. s r. o., jejímž společníkem a jednatelem byl syn zůstavitele. Další část škody měla svůj původ v porušení povinnosti zůstavitele, který jako advokát žalobců nepodal včas návrh na pokračování přerušeného odvolacího řízení, které tak bylo v důsledku jeho procesní pasivity zastaveno a z důvodů vyložených soudy nižších stupňů tak žalobcům vznikla škoda (na nepřiznaných nákladech řízení a ve vadně nepřiznané části požadovaného bezdůvodného obohacení ve výši 2 260 305,68 Kč), kteréžto částky by byly žalobcům odvolacím soudem přiznány, kdyby mohl provést věcný přezkum tehdy napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. O tuto část nároku byla žaloba rozšířena podáním žalobců na č.l. 61 a násl. spisu, přičemž soud prvního stupně svým usnesením ze dne 11. 8. 2021, č. j. 10 C 162/2020-82, navrženou změnu (rozšíření) žaloby připustil. Žádný z takto projednávaných nároků se neupínal k období po smrti zůstavitele, když požadavek na úrok z prodlení je dán jen tím, že žalobci částečně vyzvali k plnění nikoliv zůstavitele, ale až žalovanou jako osobu spravující pozůstalost, která byla povinna na výzvu a včas zapravit dluhy zůstavitele (§ 1703 o. z.). Již proto se nemohou uplatnit v poměrech právě projednávané věci závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, neboť ten dopadal na skutkově nikoliv souměřitelnou situaci, kdy škoda neměla vzniknout jednáním zůstavitele, ale naopak jednáním samotných dědiců, navíc uvedené rozhodnutí vycházelo ze zcela odlišné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a týkalo se někdejšího obsahově ovšem zcela odlišného institutu tzv. správy dědictví. Námitkou, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným či neúplným skutkovým zjištěním (je-li zpochybňováno, že jde o nároky vzniklé za trvání života zůstavitele a náležející do pozůstaly coby její pasivum), je žalovanou zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný odvolací důvod. Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.

24. K části otázky pod bodem B) a k otázce D) týkajících se „výlučného monopolu na informace ze strany žalobců“ se sluší uvést, že tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť nadále platí, že důkazní břemeno tíží zásadně toho účastníka, který z tvrzené skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní následky (jde o uplatnění panující tzv. Rosenbergerovy teorie dělení důkazního břemene); od tohoto pravidla se lze odchýlit toliko ve výjimečných případech, kdy by jeho striktní uplatnění vedlo k neudržitelnému procesnímu zatížení strany, která objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace nebo důkazní prostředky potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Modifikace, resp. tzv. obrácení důkazního břemene představuje prostředek ultima ratio, odůvodněný zejména tehdy, byla-li důkazní nouze účastníka vyvolána či podstatně prohloubena porušením právní povinnosti protistrany, popřípadě jejím nepoctivým nebo protiprávním postupem; nikdo totiž nesmí těžit ze svého vlastního protiprávního jednání. Tyto závěry, formulované původně zejména v medicínských sporech, nejsou omezeny výlučně na tuto oblast, nýbrž vyjadřují obecnější požadavky spravedlivého procesu a rovnosti zbraní v civilním řízení; jejich aplikace však vždy předpokládá mimořádné skutkové okolnosti odůvodňující prolomení standardního rozložení důkazního břemene, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 998/2024).

25. V projednávané věci podle výsledku dokazování jednal nepoctivě zůstavitel, žalobci přitom nijak nebránili ve zjišťování skutkového stavu, přičemž nelze pominout, že ani dědic dlužníka se netěší žádnému privilegovanému postavení a je na něm, aby označil důkazy, kterými hodlá svá tvrzení prokazovat. Tomu logicky musí předcházet uplatnění relevantních skutkových tvrzení, leč žalovaná nabídla, jak příhodně vystihl odvolací soud, jen tvrzení zcela nekonkrétní a vágní. Nelze rovněž pominout, že žalobci jednak zprostili povinnosti mlčenlivosti advokáty, kteří jednali jako nástupci zůstavitele a současně umožnili, aby soudu byl předložen tzv. klientský spis advokáta (vide č. l. 291 a 292 spisu) a při jednání 10. 2. 2025 byly k důkazu provedeny listiny tvořící onen advokátní spis dr. J. č. 236/16; k němu se pak žalovaná ke své újmě nijak podrobněji nevyjadřovala. Její dodatečné tvrzení (uplatněné až v podání z 3. 6. 2026), že advokátní spis, k němuž samotní žalobci neměli přímý přístup, neobsahoval potřebné podklady /např. písemně zachycenou smlouvu zůstavitele se žalobci, jejich pokyny apod./ spíše svědčí o tom, že zůstavitel nebyl při jeho vedení a ochraně svých zájmů dostatečně důsledný, čemuž nakonec nepřímo nasvědčuje i jeho protiprávní postup při nakládání s prostředky žalobců. Lze tak uzavřít, že nejenže žalované nic nebránilo se s potřebnými (dostupnými) listinami seznámit, ale současně platí, že existující povinnost mlčenlivosti z ní sama o sobě nesnímala důkazní břemeno. Žalobci prokázali základ uplatněného nároku i výši škody a bylo jen na žalované, aby tvrdila a případně prokazovala okolnosti, které by již prokázané nároky žalobců dále vylučovaly (např. existence vlastního nároku na palmární odměnu apod.). Zůstala- li ovšem v řízení před soudem prvního stupně v tomto směru pasivní a žádné vlastní (kompenzační či obdobné) nároky neuplatnila, nemůže být úspěšná s nekonkrétní obranou povšechně zpochybňující nároky žalobců založené na porušení navíc zákonných povinností advokáta. Neopatřil-li si důkazy k fixaci svých případných nároků samotný zůstavitel, jenž byl jako advokát profesionál a silnější stranou daného smluvního vztahu, stěží lze tuto skutečnost klást k tíži žalobcům, jako spotřebitelům, tedy straně slabší. Závěry dovoláním akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011 se v této věci neprosadí, neboť žalovaná, jak uvedeno výše, žádné tzv. palmární (ani jiné) nároky v této věci řádně (tedy projednatelným způsobem) neuplatnila.

26. K dalším argumentům dovolatelky budiž doplněno, že tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem není obecnou povinností objasnit za protistranu rozhodné skutkové okolnosti. Jde o výjimku z pravidel sporného řízení ovládaného zásadou projednací a kontradiktornosti, která nastupuje jen tehdy, přednese-li strana zatížená břemenem tvrzení a důkazním břemenem alespoň dostatečně konkrétní opěrné body skutkového stavu a současně se nachází v objektivním informačním deficitu, zatímco protistrana potřebnými informacemi disponuje. Tuto povinnost proto nelze použít k nahrazení vadné či neurčité žaloby (či obrany žalovaného proti ní), absence rozhodných skutkových tvrzení, ani k tomu, aby žalovaný (či v daném případě žalující účastník) byl nucen tvrdit skutečnosti proti sobě či obstarávat důkazní prostředky ve svůj neprospěch (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1586/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1860/2022).

27. Nejvyššímu soudu pak není zřejmé, kam žalovaná, ač zastoupena advokátem, směřovala s otázkou pod bodem C), to je zda „vzniká advokátovi ve svobodném povolání podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii přesto povinnost poskytnout na požádání právní službu spravování majetku svému klientovi, jejíž nesplnění by zakládalo nové nároky klienta vůči advokátovi?“. Ustanovení § 18 odst. 2 zákona o advokacii, ve znění účinném do okamžiku smrti zůstavitele, totiž dopadalo výlučně na situace, kdy ten, kdo nesplňoval podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani se nemohl domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona (tzv. "žadatel"), měl právo, aby mu ČAK na základě jeho včasného návrhu advokáta určila. V dané věci nebylo sporu o tom, že žalobci udělili zůstaviteli plnou moc, ten tak nebyl jejich „ustanoveným“, či „určeným“ advokátem, stejně tak jmenování dalších osob po smrti zůstavitele nemělo své opory v již zmiňovaném ustanovení § 18 odst. 2 citovaného zákona. Daná otázka se proto míjí se závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pročež ani ona není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Cílila-li snad dovolatelka k tomu, zda bylo povinností advokáta vést odděleně přijaté prostředky (plnění pro žalobce od jejich dlužníka) od vlastního majetku, pak pro výsledek řízení je vcelku nerozhodné, jak s těmito prostředky zemřelý advokát nakládal, určující je, že je řádně a včas nevyplatil svým klientům (žalobcům), kterým náležely a navíc v principiálním rozporu s právními i etickými povinnostmi advokáta si je ponechal a ještě je smísil s prostředky svými vlastními a s prostředky svých rodinných příslušníků (včetně žalované).

28. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu), vyplývá, že žalovaná byla jmenována pozůstalostním soudem jediným správcem pozůstalosti zůstavitele a že Česká advokátní komora (do doby rozhodování odvolacího soudu) nenavrhla pozůstalostnímu soudu, aby jmenoval k části pozůstalosti jejím správcem osobu z řad advokátů. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda Česká advokátní komora měla povinnost navrhnout ustanovení správce „advokátní“ části pozůstalosti, jímž by byl advokát a zda tato skutečnost měla vliv na závěr o pasivní věcné legitimaci žalované v tomto řízení. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena a jednak se při formulaci záhlaví a výroku svého rozsudku odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

29. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání kvalifikovaně vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je pro výše specifikovanou otázku sice přípustné, ale není v zásadě opodstatněné.

30. Nejvyšší soud předesílá, že pro jeho rozhodnutí je určující v zásadě skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (v poměrech projednávané věci jde o 8. 10. 2025), proto je ve smyslu 243f odst. 1 o. s. ř. pro danou věc nerozhodné, že až po rozhodnutí odvolacího soudu měl soud prvního stupně (jako soud pozůstalostní) ustanovit svým usnesením ze dne 16. 3. 2026, č. j. 26 D 1268/2018-1483, správcem „advokátní části“ pozůstalosti pana O. T., advokáta.

31. Podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 107a o. s. ř. však pro dovolací řízení neplatí. Postup podle § 107a o. s. ř., upravující procesní nástupnictví při singulární sukcesi, je tedy v dovolacím řízení výslovně vyloučen. Uvedený závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž § 243c odst. 1 o. s. ř. — nyní § 243b o. s. ř. — vylučuje postup podle § 107a o. s. ř. v dovolacím řízení;je-li takový návrh v průběhu dovolacího řízení podán, dovolací soud k němu nepřihlíží (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2625/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012. Shodně Ústavní soud dovodil, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a ke změnám ve věcné legitimaci nastalým později nelze přihlížet; vyloučení § 107a o. s. ř. v dovolacím řízení je ústavně konformní (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 3125/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3787/25). Nejvyšší soud proto k dodatečnému jmenování správce části pozůstalosti přihlédnout nemohl.

32. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci sice odvolací soud správně aplikoval odpovídající předpis, správně jej promítl do zjištěného skutkového stavu, avšak výrok a záhlaví jeho rozhodnutí neodpovídají závěrům judikatury dovolacího soudu, jež se ustálila bezprostředně před vyhlášením napadeného rozsudku odvolacího soudu a s níž zřejmě ještě nebyl pro bezprostřední časovou blízkost obou rozhodnutí odvolací soud v době svého rozhodování konfrontován.

33. Podle § 1703 o. z. (označeného jako „práva věřitelů před potvrzením dědictví“) platí, že dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.

34. Nejvyšší soud již ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že dědické právo vzniklé smrtí zůstavitele samo o sobě neznamená, že osoba povolaná za dědice již nabyla pozůstalost a stala se povinnou k úhradě zůstavitelových dluhů; k tomu dochází až právní mocí usnesení o dědictví, přičemž do té doby se mohou věřitelé ve smyslu § 1703 o. z. domáhat plnění toliko vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a jen z majetku náležejícího do pozůstalosti; ustanovení § 1703 o. z. přitom dopadá jen na období před skončením řízení o pozůstalosti a slouží k určení osoby, vůči níž může věřitel v této fázi plnění vymáhat, nikoli k úpravě postavení dědice po potvrzení nabytí dědictví (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, uveřejněné pod č. 16/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4233/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021). Správa pozůstalosti je přitom vykonávána v období od úmrtí zůstavitele až do právní moci rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví. Právní mocí tohoto rozhodnutí správa pozůstalosti končí (srovnej § 1557 a 1677 o. z.). Z téhož důvodu je až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti možné uplatňovat nároky ze strany věřitelů zůstavitele výlučně vůči osobě vykonávající správu pozůstalosti a po skončení řízení pak již přímo po dědicích.

35. Až do pravomocně skončeného řízení o pozůstalosti přitom osoba vykonávající správu pozůstalosti uspokojuje věřitele zůstavitele pouze z majetku v pozůstalosti. I kdyby takovou osobou byl přímo některý z dědiců (nebo společně všichni dědicové), není před skončením řízení povinen putativní dědic hradit jakékoliv pozůstalostní dluhy ze svého vlastního majetku, ale vždy jen z majetku tvořícího pozůstalost. Až teprve potvrzením nabytí dědictví dochází ke smísení pozůstalostního majetku s majetkem dědice, přičemž věřitelé zůstavitele se nadále mohou domáhat plnění z veškerého majetku dědice.

36. I odborná literatura je ustálena v závěru, že až do skončení pozůstalostního řízení osoba vykonávající správu pozůstalosti v podstatě dočasně vstupuje na místo zůstavitele do jeho práv a povinností, kdy kromě běžné správy záležitostí zůstavitele je oprávněna jménem zůstavitele např. vymáhat plnění po dlužnících zůstavitele, vystupovat namísto zůstavitele jako jeho procesní nástupce již v probíhajících soudních nebo správních řízeních. Bez nutnosti vyžadovat si další schvalování je tak oprávněna a současně povinna hradit v souladu se zákonem jakékoliv již splatné dluhy zůstavitele, splátky na zaopatření oprávněných osob (§ 1665 a násl. o. z.), se souhlasem soudu potom rovněž plnit již dospělé odkazy (§ 1678 odst. 2 o. z.). V případě dobrovolného nesplnění je potom taková osoba rovněž pasivně legitimována v soudním řízení o splnění uvedené pohledávky [srovnej SCHWARZENSTEIN, Filip. § 1703 (Práva věřitelů před potvrzením dědictví). In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1420, marg. č. 1 a násl.; v podstatě zcela identické závěry zaujímá i DRÁPAL, Ljubomír. § 1703 (Práva věřitelů před potvrzením dědictví). In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 546, marg. č. 1.].

37. Rozhodujícím je tu proto vždy okamžik potvrzení nabytí dědictví (pravomocným usnesením pozůstalostního soudu /resp. pověřeného soudního komisaře/ vydaným podle § 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), neboť do doby právní moci usnesení o dědickém právu odpovídá „pozůstalost“ (rozuměj osoba spravující pozůstalost) tzv. cum viribus hereditatis, kdy věřitelé se mohou domáhat uspokojení pouze a jen z majetku, který patří do pozůstalosti (srovnej též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR R I 179/22, publ. ve Vážného sbírce pod č. 1487 nebo rozhodnutí Rv I 729/29, publ. jako Vážný 9636). Naopak (až) ode dne nabytí právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví jsou dědicové zatíženi odpovědností pro viribus hereditatis, tedy mají již povinnost hradit dluhy zůstavitele (popř. další pasiva pozůstalosti) nejen z majetku nabytého v řízení o pozůstalosti, nýbrž i z majetku vlastního (srovnej rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR Rv I 406/26, Vážný 6152, nebo R I 875/27, Vážný 7717, nebo rozhodnutí býv. Rakouského Nejvyššího soudního dvora publikovaného ve sbírce Glaser-Unger pod č. 15835 /nová řada/, resp. rozhodnutí pod č. 3760 /původní řada/). Až tímto okamžikem totiž dochází ke „splynutí zděděného majetku s majetkem dědice“ (confusio bonorum), byť se tak za současné právní úpravy děje se zpětnými účinky ke dni smrti zůstavitele (viz § 185 odst. 1 z. ř. s.).

38. Osobou spravující pozůstalost podle § 1677 o. z. je především správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti jmenovaný zůstavitelem v pořízení pro případ smrti. Není-li taková osoba zůstavitelem povolána, spravuje pozůstalost dědic nebo všichni dědicové. Pokud je to potřebné, jmenuje pozůstalostní soud (pověřený soudní komisař) usnesením správce pozůstalosti podle § 157 z. ř. s., takovou osobou byla podle zjištění nižších soudů ve vztahu k zůstaviteli v rozhodné době výlučně žalovaná. Lze proto k této dílčí otázce shrnout, že žalovaná byla, coby jediný správce celé pozůstalosti zemřelého V. J. tím subjektem, který po dobu trvání pozůstalostního řízení byla jako jediná oprávněna a povinna uspokojovat splatné pohledávky věřitelů zůstavitele.

39. Podle § 27 odst. 5 zákona o advokacii (ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele) platilo, že zemřel-li advokát, který vykonával advokacii samostatně, soud na návrh Komory (míněna je tím ČAK) jmenuje nástupce zemřelého advokáta, pokud se jmenováním souhlasí, správcem té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie.

40. Judikatura vysokých soudů ani dostupná komentářová literatura se dosud podrobněji nezabývala otázkou výkladu citovaného ustanovení (s výhradou toho, že správní soudy apelují na povinnost orgánů veřejné moci respektovat zástupce zemřelého advokáta již ustanoveného orgány České advokátní komory).

41. Nicméně podle Nejvyššího soudu smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 27 zákona o advokacii, zejména v jeho odstavci 5, je zajistit kontinuitu ochrany práv a právem chráněných zájmů klientů advokáta, který zemřel, a zabránit tomu, aby úmrtí advokáta vedlo k ohrožení jejich právního postavení, k marnému uplynutí lhůt, k narušení důvěrnosti informací či k faktickému znemožnění pokračování v poskytování právní pomoci. Ustanovení § 27 odst. 5 zákona o advokacii proto nelze vykládat jako nástroj primárně sloužící k ochraně majetkových zájmů dědiců zemřelého advokáta ani jako běžný institut správy pozůstalosti ve prospěch osob povolaných k dědění. Jeho teleologické těžiště spočívá naopak v ochraně klientů zemřelého advokáta (v nyní projednávané věci šlo o žalobce) a v zachování funkčnosti advokátního zastoupení i po smrti osoby, která právní služby dosud poskytovala. Tomu nepřímo napovídá i skutečnost, že návrh na jmenování nástupce zemřelého advokáta správcem té části pozůstalosti, kterou zemřelý advokát používal k výkonu advokacie, podává (je oprávněna podat) výlučně Česká advokátní komora jako orgán veřejnoprávní profesní (tzv. stavovské) samosprávy, která je odpovědná za řádný výkon advokacie, nikoli dědicové advokáta; stejně tak je správa omezena pouze na tu část pozůstalosti, která byla využívána k výkonu advokacie, a nikoli na pozůstalost jako celek. Zvláštní režim se přitom uplatní zejména u klientských spisů a dalších nosičů informací souvisejících s poskytováním právních služeb, neboť s nimi nelze nakládat jako s běžným majetkem zůstavitele podléhajícím volné dispozici dědiců. Tyto dokumenty a informace jsou neoddělitelně spojeny s právem klienta na právní pomoc, s povinností advokátní mlčenlivosti a s důvěrným vztahem mezi advokátem a klientem. Úprava nástupce zemřelého advokáta proto sleduje především to, aby klient nebyl v důsledku smrti svého advokáta ponechán bez ochrany, aby jeho věci mohly být bez zbytečného odkladu převzaty osobou podléhající stejným profesním povinnostem a aby bylo zajištěno, že další nakládání s advokátní dokumentací bude probíhat v režimu odpovídajícím povaze advokacie jako služby poskytované ve veřejném zájmu na ochraně práv jednotlivce. Z tohoto důvodu je třeba při střetu zájmů klientů a dědiců zemřelého advokáta přiznat interpretační přednost takovému výkladu, který naplňuje ochranný účel právní úpravy ve prospěch klientů, nikoli výkladu, jenž by podřizoval klientské spisy a související prostředky běžnému pozůstalostnímu režimu k ochraně majetkových nároků dědiců. Text právní úpravy také jednoznačně směřuje k tomu, že je zcela na diskrečním posouzení České advokátní komory, zda podá k pozůstalostnímu soudu návrh na jmenování správce části pozůstalosti či nikoliv; zákon v tomto směru zakládá komoře fakultativní právo, nikoliv obligatorní povinnost tak učinit. Připomenout ve sledovaných souvislostech možno, že Česká advokátní komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů a vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 2 a 3 zákona o advokacii), orgány veřejné moci mohou do její činnosti zasahovat výlučně na základě zákona a vždy jen v jeho mezích. Neukládá-li tak zákon ČAK povinnost podat návrh na ustanovení správce části pozůstalosti, nelze odvolacímu soudu vytýkat, dospěl-li s výstižnou argumentací k závěru, že v přítomné věci nebyl oprávněn pozůstalostní soud (soudní komisař) bez odpovídajícího návrhu a v přímém rozporu se zcela jasnou dikcí zákona jmenovat správce části pozůstalosti z řad advokátů. Ostatně argumentace dovolatelky vyvěrá z určitého nepochopení významu osoby správce pozůstalosti. I kdyby část pozůstalosti vážící se k výkonu advokacie spravoval ad hoc ustanovený zvláštní správce pozůstalosti – advokát, nic by to neměnilo na tom, že by neodpovídal za závazky zůstavitele svým vlastním majetkem, ale (jak bylo rozebráno výše) toliko majetkem v pozůstalosti, který má být předmětem dědění. Ustanovený obecný či zvláštní správce pozůstalosti není právním nástupcem zůstavitele, je jeho specifickým procesním nástupcem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1220/2025). I tak by žalobě vyhovující rozsudek nakonec postihl po dobu trvání pozůstalostního řízení toliko „pozůstalost“, tedy majetek, jež se má nakonec dostat dědicům zůstavitele (a tedy zřejmě i žalované). Dovolání žalované proto ve výsledku opodstatněné není, jelikož právní posouzení učiněné odvolacím soudem bylo ve vztahu k přípustně předloženým otázkám shledáno zcela správným.

42. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad neshledal, nicméně je tu jiná (byť v dovolání nenamítaná) vada řízení, jež měla vliv na věcnou správnost při formulaci záhlaví a výrokové části napadeného rozsudku.

43. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025, bylo vyloženo, že jsou-li v řízení vymáhány dluhy zůstavitele (včetně jeho příslušenství), musí z rozhodnutí soudu, kterým se ukládá osobě spravující pozůstalost povinnost k jakémukoliv plnění vyplývat, že se po dobu trvání pozůstalostního řízení může oprávněný domoci uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.). Jen je-li v průběhu sporného řízení pravomocně rozhodnuto o dědickém právu po zůstaviteli (§ 184 a 185 z. ř. s., což ovšem nebyl případ projednávané věci), pokračuje sporný soud na základě usnesení podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. na místě osoby spravující pozůstalost, popř. na místě zůstavitele, s dědici, jež převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Má-li být takto pokračováno s dědici na místě původního žalovaného, soud ve sporném (nebo exekučním) řízení musí přihlížet i k tomu, zda dědic ke dni rozhodování o nástupnictví odpovídá za závazky zůstavitele neomezeně (§ 1704 o. z.) nebo zda dědici (některému z nich) svědčí ze zákona (§ 1685 o. z.) nebo na základě učiněného prohlášení (§ 1675 o. z.) výhrada soupisu (§ 1688 o. z.) a s tím omezená odpovědnost za dluhy zůstavitele (§ 1706 o. z.), popř. zda této výhody nepozbyla (§ 1688 odst. 1 písm. a) a odst. 2 věta prvá o. z.). Bylo-li dědiců více, pak též přihlédne k jejich odpovědnosti za dluhy zůstavitele z hledisek uvedených v § 1699, § 1704, § 1706 a § 1707 a § 1713 o. z.; v rozsahu, v němž dědic či dědicové za dluhy zůstavitele neodpovídají, řízení (zčásti) zastaví. Otázku, zda a v jakém rozsahu jednotliví právní nástupci zůstavitele odpovídají za dluhy zůstavitele je třeba v úplnosti vyřešit již při rozhodování o procesním nástupnictví dědiců (případně při pověřování soudního exekutora a při vydávání exekučních příkazů) a nikoliv až v rozhodnutí o věci samé (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro osud projednávané věci to znamená, že v době rozhodování odvolací soud správně zavázal k plnění žalovanou jako osobu spravující pozůstalost, pokud by byl tento rozsudek v budoucnu nuceně vykonáván, bylo by třeba před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při podání návrhu na pověření soudního exekutora (resp. Před vydáním exekučních příkazů) doložit, že vymáhaná povinnost přešla z obecného správce pozůstalosti na správce zvláštního a pokud by v mezidobí nabylo právní moci usnesení o dědictví, bylo by třeba obdobně náležitě doložit (§ 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu, resp. § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř.), v jakém rozsahu přešlo vymáhané právo na jednotlivé dědice (v podrobnostech lze odkázat na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1778/2025).

44. Nejvyšší soud se již v minulosti také vyjádřil k tomu, jak má být osoba spravující pozůstalost v rozhodnutí soudu označena. Uvedl, že správce pozůstalosti, popřípadě jiná osoba spravující pozůstalost, sice v právních, tedy i procesních vztazích, vystupuje vlastním jménem, avšak toliko s dodatkem, že tak činí jako správce pozůstalosti, resp. Jako jiná osoba spravující pozůstalost po zůstaviteli označeném alespoň jménem a datem úmrtí. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se tato osoba sama stávala nositelem práv a povinností, která měl do své smrti zůstavitel nebo která děděním přecházejí na jeho dědice; její procesní označení (v záhlaví rozhodnutí) proto musí odpovídat tomuto zvláštnímu postavení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2858/2025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2780/2025).

45. V záhlaví rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně tak měla být žalovaná označena jako osoba spravující pozůstalost konkrétního zůstavitele (správce jeho pozůstalosti), aby bylo bez dalšího zřejmé, že v řízení sice jedná vlastním jménem, ale na účet „pozůstalosti“ (budoucích dědiců), naopak do výroku rozsudku označení správce pozůstalosti spíše nepatří, neboť by mohlo nevhodně svádět – zvláště ve spojení s tím, že právu žalobců podle výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídala „povinnost plnit z pozůstalosti“ – k nesprávnému závěru, že omezení plněním z výtěžku z pozůstalosti je stanoveno jednou pro vždy a bez jakéhokoliv časového ohraničení, ačkoliv ono omezení žalobců domáhat se splnění přisouzené pohledávky jen z pozůstalosti je z logiky věci zákonem časově limitováno samozřejmě jen po dobu trvání pozůstalostního řízení (do doby právní moci rozhodnutí o dědickém právu). Poté je možné se v budoucnu domáhat plnění po dědicích z jejich jakéhokoliv exekvovatelného majetku v rozsahu a vzájemných poměrech, jak jsou uvedeny výše. Nejvyšší soud proto formálně změnou rozsudku odvolacího soudu (viz § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v upřesněném znění tak, aby bylo zřejmé (ze záhlaví rozhodnutí), že žalovaná je osoba spravující pozůstalost, a z výroku aby bylo patrno, že do pravomocného rozhodnutí o dědickém právu je možno přisouzenou pohledávku (včetně přiznaných nákladů řízení) vymáhat jen z pozůstalosti; jakmile však bude určen okruh dědiců, bude možno pohledávku vymáhat za podmínek výše artikulovaných přímo po dědicích zůstavitele.

46. Jelikož tento rozsudek Nejvyššího soudu mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky v nich obsažené, (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018), byl povinen tzv. originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.

47. Výrok o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., přestože dovolací soud formálně rozsudek odvolacího soudu změnil, fakticky šlo jen o pouhou precizaci výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ani učiněná změna neměla vliv na závěr, že žalobci byli v řízení nakonec zcela úspěšní. Výše nákladů za řízení před soudem prvního stupně činila 2 722 921 Kč, v odvolacím řízení činily účelně vynaložené náklady 104 194 Kč (co do výpočtů i specifikace těchto nákladů dovolací soud pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje na odpovídající pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů), kterážto částka (bez DPH) náleží jako náhrada nákladů i za fázi dovolacího řízení.

48. Náklady řízení jsou splatné, stejně jako jistina a příslušenství, v zákonné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), na zákonné místo platební, to je k rukám zvolené advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.); pro všechna přiznaná plnění platí omezení daná ustanovením § 1703 o. z. (viz výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu